obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915551 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39826 příspěvků, 5773 autorů a 391839 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Sex, víra a smysl českých dějin ::

 autor Filip Vávra publikováno: 30.10.2014, 10:00  
List Janu Husovi, mistru svobodných umění a bakaláři theologie, sepsaný nehodným žákem vysokého učení Karlova, Filipem Vávrou, L. P. 2014
 

(1. Pravda vítězí)

Mistře Jene, již vícekrát jsem jel na kole kolem tvého rodného domu v pošumavském Husinci, už vícekrát jsem šlapal do toho táhlého kopce, někdy se zastavil a domek si prohlédl, jindy jej minul s tím, že to stejně nejspíše není to stavení, ve kterém ses narodil. Vždyť Josef Pekař pochyboval, že ses vůbec narodil v Husinci u Prachatic, a kladl Tvou kolébku do Husince severně od Prahy. Vždy jsem si však na Tebe alespoň vzpomněl a uvažoval jsem trochu velikášsky a poněkud hloupě nad rozdílem mezi Tvou Pravdou, pravdou absolutní protože totožnou se zákonem Božím a našimi malými pravdami a pravdičkami, se kterými si my lidé postmoderního věku vystačíme a věříme přitom, že pravd je asi tolik jako hvězd na nebi a jejich pravdivost je pro nás jen pojem relativní. Snad proto máme problém chápat Tvou oběť, chápat ji správně a bez patosu. Snad proto se obklopujeme vyprázdněnými symboly, jimž nerozumíme, ale jež zachováváme alespoň pro forma. Takovým symbolem je i nápis „Pravda vítězí“ na standartě prezidenta republiky. Tomuto heslu prokazujeme povinnou úctu, nevěříme mu přitom však, a i když mu věříme, chápeme je špatně, protože nám už je Tvé vidění Boží pravdy, zákona Božího, vzdálené, a tak i toto heslo je v našich očích jen tvrzením, že pravda, jakákoliv pravda, která není vyslovená lež, vítězí. My jsme si navíc dosadili k pravdě ještě lásku a proti nim lež a nenávist. Přesto se nechováme tak, jako bychom tomuto heslu opravdu věřili. Nejspíše už nevěříme sami v sebe. A není to těžké ve světě, kde je vše na prodej a v němž je nám dáno žít.

(2. Červená nit českých dějin)

Mistře Jene Huse, dovol mně, nehodnému žáku téhož obecného učení, kde Tys býval rektorem a kde Tys snil svůj sen, říci také něco málo k tomu mnohému, cos řekl za svůj život Ty. Dovolil jsi to mnohým a tak věřím, že vyslechneš i mě, ačkoliv jsem jen jedním z tisíců žáků Karlova obecného učení, ale což i Tvého… Mnozí mluví mnoho, neřeknou však nic. Tys nebyl jedním z nich a já – ač nehoden a jen stěží jsa ještě žákem, byv jednou již vyhozen a z paluby smeten nedostatkem kreditů – věřím, že mám co říci. A tak se osměluji ve vší pokoře pronést pár poznámek k Tvému životu, učení i oběti.
Především je třeba říci: má pokora roste právě s vědomím, že Ty ses obětoval pro něco, co Tě přesahovalo, zatímco já bych se nebyl schopen obětovat ani sám za sebe. Chápej: nebyl bych ani v zoufalství nejvyšším mocen zemřít vlastní rukou. Tys ovšem zemřel ne vlastní rukou a ne ze zoufalství, nýbrž pro pravdu, ať už to slovo znamená cokoli. A to je právě to, co na Tobě obdivuji.
Řeknu to tedy rovnou: mám Tě rád. A mám rád tuhle linku českých dějin, která začíná někde u Waldhausera a Milíče, pokračuje Tomášem Štítným, Matějem z Janova, Tebou, Jeronýmem Pražským, Jakoubkem ze Stříbra, Petrem Chelčickým, Janem Amosem Komenským a končí někde u Palackého a Masaryka. Palacký to právě byl, kdo tuhle linii objevil, čili vymyslel ji, stal se jejím autorem. A já se nestydím od něj tuto protestantskou červenou nit našich dějin převzít. Podobně ve sporu o jejich smysl, bych stál spíše na straně amatéra Masaryka než profesionála Pekaře. Kdybych si měl vybrat mezi katolictvím se vší jeho nádherou a protestantstvím, vyberu si to spíše než ono, ač Tys sám sebe vždy měl za pravověrného katolíka.

(3. Americký sen, dívčí něha a kuběny)

Považoval jsem za užitečné hned v úvodu toto uvésti na pravou míru, abys mě nemohl obvinit z předpojatosti. Mluvil jsem o Tvém snu a byl to sen – nestydím se říci – americký, ačkoliv Tys neměl ve své době o nějaké Americe samozřejmě ani ponětí. Nicméně když jsi přišel z Husince a z prachatické školy na univerzitu, byl jsi lačný nejen po vzdělání, ale udělaje si lžíci z chleba, jedl jsi hrách, až jsi i lžíci snědl. A snil jsi o lepším životě. Sice nejídám hrách chlebovou lžící, avšak přiznávám, že také snívám o lepším. Ano, chtěl ses brzy stát knězem, nosit nádherné roucho, mít se dobře a být lidem „vzácen“. A taky tuším, že jsi nebyl vždycky takový asketa. Že jsi i na korbel zašel a tam právě že jsi snil nejvíce posílaje bohatému groš za pivo, místo abys dal chudému peníz na chleba.
Není se čemu divit, v Tvé době se holt měli nejlépe kněží, v naší to jsou zase kmotři. Být knězem znamenalo mít jistý příjem v nejisté době, půjčovat chuďasům krávu za smluvený paušál, kázat vodu a pít víno, hrát v kostky a být obehrán, ano, i o všechny šaty a vracet se pak – opilý a nahý – domů noční Prahou za svou souložnicí na Vyšehradě. Ano, semtam i hampejz provozovat. La dolce vita…
Nemysli si, že to mám lehké, já chudý žák s pověstí blázna, nesmělý, jen občas mohu zajít do hampejzu. Kdybych byl ve Tvé době knězem, mohl bych nějaký podnik přímo provozovat a to je pak docela o něčem jiném.
Mistře Jene, nehorši se na mě, že tu začínám s nevěstkami, ale což nejsou všechny ženy svým způsobem nevěstky? Všechny za to přece chtějí ať tak či onak peníze, „zajištění“, „budoucnost“ či jak tomu ještě říkají. Ztratil jsem víru v ženskou duši a v dívčí něhu.
Já jim to nemám až tak za zlé, jen mě štve, že takové zajištění mi zatím nebylo dáno. Anebo jim to možná za zlé mám. Myslím si totiž, že láska se má splácet zase jen láskou, že se všichni rodíme a zůstáváme svobodní a rovní ve svých právech a že se máme milovat a že každý si lásku zaslouží. Takže je – řečeno slovy klasika – nenávidím a miluji.
Ať je to jakkoliv, mám Tě hrozně rád pro to, jaký směr, ano, jaký smysl jsi dal našim dějinám. Nevěřím příliš v roli osobnosti v dějinách, ale byl jsi to právě Ty, kdo začal církev kritizovat veřejně, kdo začal kázat pravdu ne úzkému kruhu zasvěcenců ale masám a byl jsi to Ty, kdo je dokázal zelektrizovat. Ale řekni mi, což nás Ježíš – kterého jsme ukřižovali – neučil lásce? Ano, i Tys nás učil lásce a dopadl jsi dost podobně jako Ježíš. A stejně jako v Ježíšově jméně i v Tvém se vraždilo. Víš, mám rád Ježíše, toho Nazaretského, ne Ježíše Krista, Syna Božího. V toho já nevěřím, ač Tobě to jistě přijde jako to nejhorší kacířství. Věřím v Ježíše, syna Josefova a Mariina. Já nepotřebuji žádného Ducha svatého, věřím, že to Josef s Marií zvládli sami a že nežili vedle sebe jako bratr a sestra. Nevím, jak to měl Ježíš sám, vím jen, že občas hodoval s celníky a hříšníky.
Mistře Jene, přiznej si to: Tvá slova vytesaná do pomníku na Staroměstském náměstí už nikoho neoslovují: „Milujte se, pravdy každému přejte.“ Jaképak milování, když ses málem štítil ženy? Nevím, jak jsi na tom byl za mlada, když jsi ještě snil nad korbelem o faře v úrodném kraji, vím jen, že ve zralém věku jsi v tomto ohledu vystupoval jako nějaký asketický poustevník a misogyn. Ač jsi byl spíše orálně fixován, o čemž svědčí Tvá nejstarší vyobrazení, ano tlouštíku, nakonec přece jen dobře živený kněz? Ale chtěl jsem vlastně říci: ta slova jsou omšelá jako onen pomník od Šalouna. Podobně jako když Pavel z Tarsu hovoří o lásce. Je to všechno staré, vyčpělé a prudérní. Ale což o to, hlavně je to tak vylhané! Je v tom málo ohně, horoucího zanícení, bolesti, pokory, pravdy a strachu. Ano, ale i něhy. Víš, je to smutné, když jeden pozná něhu, jen když si ji zaplatí. Čímž se dostáváme k jádru pudla a opět na začátek: závidím těm tvým kněžíkům jejich kuběny.



(4. „Je lepší shořet než vyhasnout“)

Ale čeho je nám také zapotřebí: to jsou ideály. Vědomí, jak by to být mělo, ne jen, jak to je. Protože podstatné a skutečné je pouze to, co trvá a to co není – čili Bůh. Ano, jsem realista jako Ty. I když v mé době jsou prakticky všichni nominalisty. Jak to jde všechno dohromady, snad vyplyne z dalšího.
Mám Tě rád, protože se taky obracím do minulosti, abych z ní vyvodil závěry pro budoucnost. A proto, že mám rád Ježíše, toho chuďase, jenž se potuloval po Galileji a kázal ponejvíce lásku a sociální spravedlnost. Ježíš byl největší revolucionář, jeho revoluce trvá už dva tisíce let a její počátek i konec jsou v nedohlednu. Ježíš je stále moderní, protože měl dlouhé vlasy, nepracoval a semtam konal zázraky. Nevěřím na zázraky, nevěřím, že svět byl stvořen nebeským Otcem, nevěřím v žádného Otce ať už s velkým nebo malým „O“, protože byl pouze Syn, kterého jsme si ukřižovali, tudíž – není. Vědci tvrdí, že náš vesmír existuje už asi 15 miliard let a že vznikl Velkým třeskem, tedy tak nějak sám od sebe… Sice to také není úplně uspokojující odpověď, nicméně mi přijde pravděpodobnější než ta, kterou poskytuje Bible. Ovšem Bibli nelze brát doslova, to dnes ví každé malé dítě. Nevědí to američtí kreacionisté. Mám rád Ježíše a mám rád Tebe, protože ses chtěl vrátit k původní Ježíšově zvěsti.
Nejspíše jsi nad korbelem nesnil o tom, že z Tebe jednou bude mučedník a superstar českých dějin. Nicméně stalo se. Nevím, jak se z toho lehkovážného studentíka stal člověk, který nepřímo zavinil revoluci, ač Tobě samozřejmě o žádnou revoluci nešlo, jako o ni nešlo nejspíše ani Ježíšovi.
Snad to bylo tak, že jsi objevil mínění správnější, než bylo to Tvé dosavadní méně správné. To mínění byl názor Viklefův a Ty ses nechal zapálit, jako později zapálili hranici pod Tebou. Víš, v mé době se vypravuje dosti nechutný vtip: „Palivo na tři? HUS!“ Viklefovo učení holt mělo pro Tebe ten správný „pal“, oheň, obsah vyrušující z běžného snění o teplém místečku. Kurt Cobain napsal ve svém dopise na rozloučenou: „Je lepší shořet než vyhasnout.“ Kurt Cobain byl blázen a feťák, ale byl to taky „poslední rokenrolový hrdina“. A já ho mám rád proto, že pro mě měl ten správný „pal“. Jednou jsem napsal takový dramatický zlomek, kde si vy dva povídáte. Ty a Kurt. O svých zkušenostech s ohněm a hořením. Ale Ty jsi nebyl jako svatý Vojtěch, který celý život netoužil po ničem jiném, než aby ho někde zapíchli. Poznal jsi mínění správnější, Viklefova pravda se stala Tvou pravdou. A stál jsi za ní a to je obdivuhodné, protože v Tvé době se ještě za názory upalovalo. A stál jsi za ní až do konce, to už jsi pak věděl, jak skončíš a neustále sis pohrával s myšlenkou odvolat, ale neodvolal jsi. V tom je tvá velikost. Smysl Tvé oběti. Tvé místo před tváří věčnosti. Kurt Cobain byl jen nešťastný kluk – ač měl správný „pal“ – a zoufalec, loser. Zůstal jím celý život, i když pak byl slavný, nikdy neselhal v selhávání. A svatý Vojtěch? Ten jen nešťastně těkal Evropou a hledal příležitost, jak se stát mučedníkem, protože utíkal sám před sebou. Ty jsi nebyl zoufalec ani loser ani jsi před ničím neutíkal. Naopak. Postavil ses tváří v tvář nesnesitelné přesile. Tak jak se sluší na správného (národního) hrdinu. Jsem hrdý na to, že jsem Čechem. Je to i Tvá zásluha.

(5. Prvotní církev a komunismus)

Znovuobjevil jsi učení Ježíšovo i smysl jeho oběti. Podle mých slabých znalostí byl hlavním obsahem a smyslem Ježíšových exhibicí – vedle lásky – důraz a otázka sociální. Jíž pak vyzvedl třeba „náš“ Masaryk. Tys ji také vyzvedl, ač ne v tom rozsahu, jak si to myslel třeba Zdeněk Nejedlý a naši marxističtí historikové vůbec. Ono vlastně není špatné být tendenční. Jen musíme zachovávat toleranci a to marxistická sekulární víra nedovede.
Je moc pěkné, že ses vrátil k Ježíšovi a k jeho sociálnímu učení. Mám rád takovou tu svou představu o prvotní církvi. O tom jak si v ní byli všichni rovni, jak žili v komunismu a přitom něčemu věřili. Sám nejsem schopen věřit, ač bych i chtěl. Chtěl bych věřit právě proto, abych mohl zažít ten pocit, že někam patřím, že jsem členem nějakého společenství. Domnívám se, že pravého socialismu a pravého komunismu lze dosáhnout pouze na bázi učení Ježíšova nikoliv Marxova. Ač jinak si Marxe vážím a vcelku přijímám jeho důraz na hmotu atd. Přece jen si však myslím, že lidé hledají také něco posvátného, mystického, což jim pouhý hrubozrnný materialismus není s to poskytnout. Patřím k těmto lidem hledajícím a tápajícím, k těm, kdo asi nebudou nikdy schopni věřit na „nesmysly“ jako je Bůh, který není, kdo však zároveň hledají právě to něco tajemného a magického. Věřím, že to lze nalézt zde na zemi. A domnívám se, že tím klíčem je láska, která není sterilní ani sterilizovaná.

(6. Sex, drogy a Bůh)

Mistře Jene návrat k Ježíšovi a k Bibli je krásný, hluboký a záslužný. Avšak měl ses ve svém zralém věku také trochu více zabývat, měl ses řídit heslem: „sex, drogy a rokenrol“, tak jako to pak prováděli Tví následovníci adamité. To je teprve sekta podle mého gusta. Oni následovali Ježíše. Oni byli důslední. Oni odvrhli balast nadzemské mystiky a začali zázračné hledat sami v sobě, v lásce. Škoda jen, že je pak puritánský Žižka vymýtil. To byla ta pravá hereze, která měla „pal“, kacířství stále moderní, jak dokazují „květinové děti“.
Vždyť právě hříchem se člověk přibližuje k Bohu, který není. Hříchem, askezí, plným životem a smrtí se Mu přibližuje. Člověk ctí Boha tak, jak se narodil, ctí jej extází a vytržením, miluje-li se s jiným člověkem a dává-li a přijímá-li radost skrze lásku. Člověk ctí Boha miluje-li se sám se sebou a zakouší-li radost a požívá-li nemálo vína, takže se sám sobě ztrácí. Těmi všemi způsoby člověk ctí Boha, nikoli však válkou a ničením.

(7. Smysl českých dějin)

Nicméně Ty ses obětoval ve vší počestnosti poznané pravdě, ve tvém jménu povstal takřka celý český národ a oddal se dlouhým válkám, ve kterých naháněl strach téměř celé Evropě. Ty za to nemůžeš, nicméně kdyby ses hlouběji zabýval taji lidského srdce, nejen že bys poznal, k čemu Tvé učení povede, ale také by sis uvědomil, že zemřít pro pravdu je sice krásné, ale ta pravda není jedna jediná, jak si to jistě představovali takoví radikálové jako Žižka, pravd je vždy celý pytel a často jsou všude okolo jen ne v tom pytli. To je alespoň naše postmoderní vidění, Ty bys s ním samozřejmě nikdy nesouhlasil, ale je to naše Pravda.
A tak smysl Tvé oběti není ani tak v tom, že jsi shořel ve jménu Pravdy. Smysl je v tom, že se tvým stoupencům nikdy nepodařilo obrátit ani celé Čechy, natožpak celý svět – jak o tom jistě snili – a tak se museli naučit snášet pravdu jinou, pravdu těch druhých, museli se naučit přát každému pravdy, té jeho pravdy. Šlo to pomalu a trpce, nicméně v tom je smysl nejenom Tvé oběti, v tom je smysl českých dějin. Jak bystře postřehl již Palacký a po něm Masaryk. Smyslem českých dějin je pochybovačství, láska k pravdě, humanita a tolerance. To je mýtus, který jsme si o sobě vytvořili – a mýtus je vždy pravdivý, jinak přestává být mýtem.


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 32 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kaunaz Isa 09.11.2014, 9:17:37 Odpovědět 
   Zajímavé. A dlouhé. To první se vztahuje k myšlenkám, to druhé k pokusům o jejich interpretaci. Chtělo by to text trochu probrat a proškrtat. Některá vysvětlení si na první pohled skoro protiřečí; málem se mi v tom uvažování povedlo ztratit. Spíš to připomíná zamyšlení stvořené bez jasné struktury, kdy autor sám objevuje, co vlastně chce říct.
Je to škoda, ale představoval jsem si Tě, jak mluvíš s Janem u několikátého džbánku v krčmě (chvíli vážně, chvíli spíš lidově). To poselství se pak trochu ztrácí.
 ze dne 09.11.2014, 14:15:41  
   Filip Vávra: Děkuji za návštěvu! Snad je text poněkud dlouhý a snad je také do určité míry složitý, zmatený či nejasný... Děkuji za Tvé postřehy. Ta představa, jak mluvím s Janem nad džbánkem v krčmě ,je zajímavá a je toho také dost na Tvém postřehu, že chvíli je to vážné a chvíli spíš lidové. Celé je to myšleno napůl vážně, napůl spíš žertem.
 phaint 02.11.2014, 17:01:33 Odpovědět 
   Plno zajímavých myšlenek (I když se se všemi nedokážu ztotožnit), ke kterým se ještě budu opakovaně vracet - byla by to dlouhá disputace ;)
Obsahově na zdejší parametry úžasný nadstandard, ale stav interpunkce naopak pochabší, misty mě to až rušilo, když jsem hledala smysl věty.
Ale jelikož je pro mě důležitější obsah než forma, tak u mě 1. Děkuji za podnětné čtení.
 ze dne 03.11.2014, 18:33:44  
   Filip Vávra: Děkuji za návštěvu! Co se interpunkce týče, budu se příště snažit zlepšit. Hezký večer! F.
 florian 30.10.2014, 12:58:45 Odpovědět 
   Uf, uf, dočetl jsem, protentokrát; ukládám si, neboť se budu k textu vracet, stojí to za to.
S většinou napsaného souzním již z minulosti, avšak mnoho nového k zamyšlení jsem objevil.
Má úcta, pane Vávro, nechám děkovat :)
 ze dne 31.10.2014, 7:49:10  
   Filip Vávra: Také děkuji :)
 čuk 30.10.2014, 9:59:05 Odpovědět 
   Text je úvahou, hodně znalou a hluboce myslící. Prozrazuje zaujetí v hledání smyslu dějin a nakonec i smyslu vlastní existence. Psán snad vlivem vlastního studia, i jako reakci na současný svět a úlohu jedince v něm (na základě úlohy Husovy v jeho tehdejším). Přihlubším ponoru do historie se objevují paradoxy, které jsou i v současnosti, byť jiné ( a snad i v podstatě stejné), plné relativizování. Nejsem v historii vzdělán, myslím si však, že úloha Husova je přesně vystižena. Text vyžaduje soustředěné čtení a přemýšlení, je nabit tématy a uvažováním, vyžaduje předběžné znalosti (nemyslím tím odkojení povinnou četbou A. Jiráska, v době, kdy Pekař byl označován tendenčního buržousta). Většina myšlenek je mi blízká (i když mnou nedomyšlená) a překvapivá. Na otázky: "co je to pravda" se složitě hledají odpovědi, a stejně jako na otázku, "co je to láska". Text uvažuje pozitivně a obsahuje mnoho pravd (i mnoho nejistot). Postoj k dějinám se mi zdá být pravdivým, stejně jako postoj k Ježíšovi, který se vynořuje jako paralela. Cítím v textu touhu po opravdovém vlastenectví( což vůbec není jednoduché). Líbí se mi postojový příklon k filozofii Frommově (abych se přiznal, je to snad jediný filozof, v němž jsem si četl). Vzhledem k autorově i básnické invenci, a jelikož zde projevil i invenci a obratnost v prozaickém (filozofickém ) psaní, zajímal by mne onen zmiňovaný dramatický zlomek, rád bych si ho přečetl. Sám jsem kdysi napsal šuplíkovou hru o Janu Husovi, už jsem na ni úplně zapomněl, ale myslím, že to byl spíš paskvil než průzkum (spíš reakce na školské idealizování a ztendečňování i na patos filmu Jan Hus). Textu saspiáckého kolegy Vávry si vážím a všem doporučuji k přečtení.
 ze dne 31.10.2014, 7:46:14  
   Filip Vávra: Zdravím! A moc děkuji za obsáhlý komentář.
Kolegové studující historii a tím více již vystudovaní historikové by v mém textu jistě našli mnoho historických nepřesností a zjednodušení. Nicméně mě šlo o něco trochu jiného, nepracoval jsem totiž tolik s dějinami jako takovými, nýbrž právě spíše s tím mýtem, velkopříběhem českého národa, jak jej kdysi formuloval Palacký ve svých Dějinách národu českého v Čechách i v Moravě. S tímto pojetím jsem se snažil poněkud polemizovat, přitom jej však bránit jako příběh nosný i pro budoucnost, neboť jak se vyjádřil Prof. Žemlička na jedné přednášce "Žižka je dneska skoro zakázaný." Chci tím říct, že v dnešní době často odsuzujeme husitství právě jen proto, jak bylo minulým režimem zneužíváno. Co se pak týče Jiráska... jeho sebrané spisy z 50. let, kdy vycházely v obrovských nákladech s nudnými doslovy Zdeňka Nejedlého, vlastním. Kdysi jsem přečetl Psohlavce, ale to bylo ještě na základní škole. Nedávno jsem přečetl první díl F. L. Věka, druhý mě už tak nebavil, tak jsem knihu odložil. To, co zobrazuje Jirásek ve svých románech, je ovšem jen převyprávěním Palackého velkopříběhu, převyprávěním popularizujícím a zjednodušujícím. To, co z této linie českých dějin pak vyrobili Nejedlý ve svých ideologických spisech a Otakar Vávra ve svých filmech, je už spíše pouhá karikatura toho, jak to původně myslel Palacký. Co se týče Josefa Pekaře, tak ten byl zaujatý, ale zaujatý je každý historik, už vzhledem k tomu v jaké době žije. Palacký nebo Třeštík na tom nebyli jinak, Palacký psal pod vlivem "bludu romantismu" a Třeštík byl ovlivněn "bludem postmodernismu".
Tento text původně vznikl pro jeden sborník, který vydává Církev československá husitská u příležitosti 600. výročí Husova upálení (jež připadá na příští rok). Jelikož se však zdá, že tam nakonec nevyjde, rozhodl jsem se jej zveřejnit zde.
Dramatický zlomek dosud mám někde v počítači, ale psal jsem jej již před lety a dnes už bych se za něj asi nemohl plně postavit, aniž bych jej předělal, nicméně se na to podívám a případně jej pošlu k publikaci.
S pozdravem Filip Vávra
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ciernezviera
(4.6.2020, 01:54)
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
obr
obr obr obr
obr
Kdybych tenkrát...
Verity von Leatri
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Vymítání Ďábla ...
Pavel Vaněk Art
obr
obr obr obr
obr

O zahradním nábytku
SvaEl
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr