obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Alvion - 13. Zarputilost kořenů ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Alvion - Srdce démona
 autor Garathea publikováno: 02.11.2014, 0:29  
 

Brzy z rána ji ze spánku vyrušil hluk vycházející z obytné části budovy. Mei se spěšně schovala za sloup a přes hlavu si přehodila širokou kápi, aby jí nebylo vidět do tváře.
Kněží se začali seskupovat u mohutných vstupních dveří, kde mezi sebou rozprávěli o včerejších oslavách. Brzy jich bylo kolem dvaceti. Všichni si oblékli své pláště, přehodili si kápi přes hlavu a vydali se na dlouhou pouť. V tom okamžiku se k nim přidala Mei.

Lord vstoupil do své ložnice, posadil se na postel a promnul si čelo. Zamyšleně se zadíval do prázdna, jeho pohled se však během chvilky zaměřil na dveře šatny. Když je otevřel, našel za nimi rozbitou lampu a samozřejmě také rozevřený poklop, ze kterého se stále valil nepříjemný zápach. „Stráže!“ Muži stojící za dveřmi okamžitě přiběhli. „Najděte Mei! Přiveďte ji! Rychle!“
„Ano, pane.“ Bez dalšího zdržení odběhli splnit jeho rozkaz.
„Zavřete brány! Nesmí se dostat za hradby.“ Chvíli stál na místě a sledoval únikovou cestu, potom se ovšem sebral a rázným krokem vyšel z místnosti.

Mei se blížila se skupinou kněží k bráně, která se již pro ně otevřela. Zdálo se, že se její plán vydaří a dostane se na svobodu, jenže mezi vojáky se záhy rozšířil neobvyklý rozruch. Už vědí, že jsem utekla?
Když už jim zbývalo jen pár metrů od brány, ozvala se zdálky palácová stráž. „Stůjte!“
Všichni kněží se poslušně zastavili a otočili se jejich směrem. Kromě dvou strážných za nimi mířil i sám lord. Bylo zřejmé, že ji chytí, jestli se dostane do jejich blízkosti, kdyby však začala utíkat, všichni vojáci by se na ni jistě vrhli. Měla dál předstírat, že je jednou z kněží a doufat, že je nakonec propustí nebo se měla dát na bezhlavý útěk?
„Zavřete bránu!“ zařval jeden z vojáků.
Ne! Obrovská brána se najednou dala do pohybu. Jestli se nedostanu ven, zabije mě. Bleskově se k ní rozběhla, ale téměř okamžitě se jí cosi omotalo kolem nohy a strhlo ji to k zemi. Byl to dlouhý šlahounovitý kořen, který si o kus dál prorazil cestu vydlážděným nádvořím.
Během chvíle za ní přiběhli strážci brány se svými kopí. „Jděte od ní!“ rozkázal jim lord. Všichni jej poslechli a odstoupili.
Mei se pokusila vysvobodit, ale nedokázala ze sebe kořen sundat. Sáhla pro dýku, ale jakmile se ho pokusila přeříznout, neznámá síla jí vyrazila zbraň z ruky. Zatraceně. Ze všech sil se snažila nohu vyprostit, ale bez úspěchu. No tak. Vzápětí slyšela, jak se brána zavřela. Uvědomila si, že se u ní zastavily i lordovy kroky. Tohle je konec? Teď mě prostě popraví?
V dalším okamžiku se k ní sehnul. Mei se od něho vyděšeně odtáhla, ale lord ji chytil za svázanou nohu a pevně si ji přidržel. Jen marně se ho pokoušela setřást, než si uvědomila, že jí odmotává pouta z nohou. Co to dělá?
Zakrátko ji uvolnil z kořenů. Chtěla od něho co nejrychleji pryč, přestože věděla, že je na záchranu příliš pozdě, jenže lord ji chytil za ruku a zastavil ji. „Ne! Pusťte mě!“ Urputně se snažila strhnout jeho ruku, ale lord ji nečekaně popadl kolem pasu a přehodil si ji přes rameno jako pytel. „Co to… Hej!“
„O zbytek už se postarám sám. Vy si jděte po svých!“ nařídil přihlížejícím vojákům. Otočil se a zamířil k paláci.
Všichni na něho nechápavě hleděli, ale každý udělal, co poručil. Brána se pomalu otevřela a kněží se vydali na svou cestu.
„Pusťte mě! Tak mě pusťte!“ tloukla ho do zad, ale všechno bylo zbytečné. Špatně se jí pohybovalo a s dýcháním na tom nebyla o nic lépe. Kam mě to nese?

Jakmile vstoupil do svých komnat, dveře se za ním samy zavřely. Přešel k posteli a vztekle ji hodil do peřin. To mě chce zabít tady? Polekaně se nadzvedla. „Tohle jsi neměla dělat,“ řekl jí rozčíleně.
Chtěla se od něho vzdálit, ale lord ji chytil za paži a přitáhl si ji zpátky. „Nechte mě!“ snažila se mu vytrhnout ze sevření.
„Ne! Tohle s tebou musím vyřídit.“ Zabije mě. Zabije mě. „Co sis zatraceně myslela, že tím útěkem dokážeš?“
Mei se zaskočeně zasekla a nechápavě mu pohlédla do tváře. Proč se na tohle ptá? „Co je to za otázku? Samozřejmě, že chci odsud pryč. Co nejdál od vás. Nebudu tady jen poslušně sedět a dělat vám vašeho poskoka. Víte, že sem nepatřím, tak už mě sakra pusťte! Chci pryč.“
Lord se zamračil a znova s ní trhl k sobě. „Ty zjevně nemáš jedinou představu, co všechno se může tam venku stát. Nebyla bys schopná přežít jediný den nebo dost možná ani pár minut. Jsi blázen nebo už ti v té hlavě nic nezůstalo, jestli sis myslela, že můžeš hledat čaroděje. Co sis od toho mohla slibovat?“
Tohle mi říká on? „A co jsem podle vás měla dělat? Čekat, až se mě zbavíte sám? Říkal jste, že lidi nenávidíte, tak jakým právem se mi tady snažíte dávat lekce?“ obořila se na něho Mei.
Její slova jej zaskočila. Jakmile povolil jeho stisk, vysmekla se a utekla do zahrady. Posadila se až na její druhý konec a opřela se o zeď. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že má na některých místech rozedřené rukavice a potlučená kolena, jak upadla na nádvoří. Bolest se jí začala ozývat jen velmi pozvolna.
Netušila, proč ji lord ještě nezabil nebo ji nevhodil do žaláře. Bála se toho, co udělá, ale zároveň na něho měla neskutečnou zlost. Pořád mě drží ve strachu. Proč se ale obtěžoval s tím, že se na ni zlobil? Všechno co jí říkal, jakoby mu snad záleželo na tom, co by se s ní mohlo stát.
Jen o chvilku později zahlédla kočku, která se k ní přiblížila nezvykle rozvážným krokem. Koutky jejích rtů se rázem nadzvedly. „Tady jsi.“ Neit se náhle zastavila, jakoby se zdráhala přijít blíž. Možná si myslí, že se zlobím i na ni. „Pojď sem!“ pobídla ji Mei a ukázala jí svou náruč. Kočka s menším zaváháním přiběhla, vylezla jí na klín a olízala jí celou ruku. „Jsem ráda, že jsi zase se mnou, Neit.“ Láskyplně ji objala. „Chyběla jsi mi.“

O něco později vyšel lord ze svého pokoje a zůstal stát na uzoučké terase, odkud ji zamyšleně pozoroval. Jakmile pak vykročil jejím směrem, postavila kočku na zem a vydala se pryč.
„Mei.“ Snažila se mu uniknout, ale lord ji bleskově popadl za paži a zastavil ji. „Tak počkej!“ Protestně se pokusila paži vyprostit, ale dobře věděla, že mu neuteče, pokud si to nebude sám přát, nehodlala však na něho pohlédnout a tak mu neukázala nic než odvrácenou tvář.
„Nemám v úmyslu ti ublížit,“ pověděl jí lord. To určitě. „Ale nezapomínej, kde je tvoje místo! Jsi můj otrok. Musíš mě poslouchat, ať se ti to líbí nebo ne. Jdi si kam se ti zlíbí, ale nechci, abys opustila palác,“ řekl důrazně. „Tady jsi v bezpečí,“ uchopil její ruku, do které jí překvapivě vložil její medailon.
Mei se na lorda zaskočeně podívala. Nečekala, že by jí medailon ještě někdy vrátil, natož aby tak učinil bez jakékoli její zásluhy. „Proč?“
„Neříkal jsem ti, že jsi moje nejlepší trofej?“
Zase trofej? „Já nejsem ničí…“
„Nech to být!“ přerušil ji tiše lord. Nic dalšího neřekl, ale jeho pohled naznačoval, že všechno, co právě udělal, myslel v dobrém, přestože k tomu nepoužil nejvhodnější slova. Neměl důvod jí lhát. Nepotřeboval její důvěru.
„Děkuju.“ Jeho gesto ji nesmírně potěšilo. Přestože o ní mluvil jako o trofeji a vyžadoval si od ní poslušnost, jednal s ní vlídněji, než když ji tady držel. Za její útěk ji mohl okamžitě popravit, nijak ji však nepotrestal, místo toho jí vrátil medailon a přislíbil jí bezpečí. Určitě nemá v povaze, aby se někomu omlouval nebo jakkoli ustupoval, ale právě o to se teď zjevně pokoušel.
Rozmotala řetízek medailonu a nasadila si ho na krk. Lord, který ji při tom mlčky sledoval, pak vyzvedl do náruče kočku, která se motala kolem jeho nohou. „Nezdá se ti, že Neit nějak zanedbáváš? Pokud vím, v poslední době nebyla s tebou, jak jsem ti přikázal. Jak je možné, že se ti ztratila z dohledu?“
Už se na mě zase zlobí? „Omlouvám se, pane. Už se to nestane.“
„Mám tě vůbec svěřovat někomu tak nekompetentnímu? Možná bych měl najít lepší chůvu, co myslíš?“ mumlal jakoby mluvil k Neit, ovšem tak aby to Mei dobře slyšela. Ta si vzápětí uvědomila, že ji jenom popichuje.
„Vy… Já a Neit to zvládneme bez cizí pomoci,“ vzala si kočku k sobě. „Že jo, Neit?“
„Uvidíme,“ pověděl lord s lehkým úsměvem na tváři.
Jeho nádherný vřelý úsměv viděla jen málokdy, ale kdykoli jej spatřila, srdce se jí rozskočilo do všech stran. „Můžu teď jít, pane?“
„Běž!“
Mei se mu uctivě poklonila, vyšla na chodbu a dlouze si povzdychla. Když si uvědomila, že by její výraz mohl někdo vidět, polekaně se rozhlédla kolem sebe, ale naštěstí nikoho nezahlédla, ani stráž, která předtím stála u lordových dveří.
„Konečně zase venku.“ Podívala se na kočku, kterou držela v náručí. „Tolik dní. Copak asi dělají ostatní,“ vydala se chodbou směrem ke kuchyni. „Vsadím se, že mě u nich čeká dlouhé vysvětlování.“

Přesně jak očekávala, Serina a později i Kathal ji nemilosrdně zasypali otázkami. Vojáci i strážní prohledávali celý palác. Každého se na ni vyptávali. Nakonec se k nim doneslo, že se lord vrátil do paláce s neposlušnou kněžkou, o které se záhy nesmělo mluvit.
Bylo zbytečné snažit se vyhnout jejich kárání, které samozřejmě muselo přijít. Věnovali jí nekonečné přednášky o její lehkovážnosti. Snažili se jí vtlouct do hlavy, co všechno se mohlo stát, kdyby se nad ní lord neslitoval nebo kdyby se jí skutečně podařilo utéct. Od věznění po okamžitou popravu či každodenní boj o život, pokud by se dostala z paláce.

Ani po svém nezdařilém útěku neměla v úmyslu vzdát se myšlenky na návrat do svého světa, přesto usoudila, že by se o další útěk neměla pokoušet, tedy aspoň ne v nejbližší době. Uvědomovala si, že v zemi démonů nebude nikdy v bezpečí. Sama by jistě dlouho nepřežila. Jestli má čaroděje najít, bude si muset svou cestu nejprve důkladně promyslet.
Věděla, že to nebude lehký úkol, ale věřila, že dříve či později z paláce odejde a pak udělá všechno, aby čaroděje našla, třebaže by musela prohledat celou říši.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 09.11.2014, 14:01:43 Odpovědět 
   Ahoj, žádné stylistické chyby jsem neobjevil, budu se proto věnovat pouze obsahu této kapitoly. Pokus o útěk byl po nedávném jednání lorda nasnadě a Mei zřejmě jen čekala na vhodnou příležitost. U tajných tunelů by se možná hodilo trochu více obezřetnosti při ukrývání vchodů, zdá se, že si je náš vládce sám sebou až příliš jistý.
Jinak proč Mei nepotrestal? Už delší dobu se nám tu rýsuje jakýsi důverný vztah (zda romantický či pouze touha být nablízku někomu, kdo vás ihned neposlechne na slovo) a zřejmě proto si chce držet naši hrdinku co nejblíže a evidentně mu začíná záležet, co si o něm Mei myslí.
Ještě drobný postřeh - zdá se mi to nebo až do minulé kapitolky chybělo jejich spojení ve sbírku Alvion - Srdce démona? Možná jsem si toho pouze nevšiml, ale jinak by mi to okamžitě objasnilo především na vztazích založený charakter většiny kapitol.
 ze dne 09.11.2014, 20:44:21  
   Garathea: Zdravím,

sbírku jsem zakládala teprve nedávno. Dlouho jsem váhala nad jejím názvem. Bála jsem se, že bude znít přespříliš romanticky. Příběh samozřejmě bude romantický, ale nezařazovala bych ho zrovna do červené knihovny.
Název má svůj skrytý význam, který se ovšem ukáže až mnohem mnohem později. Do té doby bude zřejmě poukazovat na city, případně duši nějakého démona. Čtenář už v tuto chvíli bude tušit, že by to měl být lord. Překvapivě se to však démona skoro vůbec netýká.

Děkuji za komentář :-)

Hezký den
 Šíma 02.11.2014, 0:28:03 Odpovědět 
   Zdravím.

S touto částí přišlo i semínko pochybnosti... Proč lord Mei nepotrestal? Namísto aby jí ukázal, kde je její místo, a co se s ní stane, pokud jej neposlechne, nechal ji jít (v rámci paláce) a ještě měla dále pečovat o Neit. Co když není Mei jen obyčejným člověkem, přeci jen se ji někdo kdysi pokusil pomoci kouzel zabít, proč asi? Možná má větší cenu, než si myslí, nebo než si myslíme my čtenáři... Na práci šotků jsem nehleděl, spíš jsem dnes myslel na psychologii postav a vývoj děje, uvidíme.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Svět už nebude ...
markus
Kapesníkovi na ...
Šimon
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr