|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39761 příspěvků, 5830 autorů a 393159 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Skvoter ::
| ... |
| |
|
|
Na okno pod pravidelnými nárazy bubnovala mohutná podzimní průtrž. Dunivý rachot na okenním parapetu jen umocňoval mou dlouhodobě depresivní náladu. Hypnotizuju rozpadající se liduprázdnou ulici, bičovanou provazy neutuchajícího deště. Ruce jako při vzývání něčeho většího mám opřené o popraskané tabulky. Čekal bych boží pročísnutí oblohy jako znamení s doznívajícím stakatem hromu. Nic, žádný blesk a já zase nevěděl jestli jsem udělal dobře. Přestal jsem vnímat opuštěný ateliér za mými zády. Působil depresivně a nic mu nepomohlo ani fakt, že mi posloužil jako dočasné útočiště. Pohled ven byl stejně tristní jako ateliér samotný. Jenom s malým rozdílem já byl uvnitř. Sklo se vždy pravidelně neochotně rosilo pod mým krátkým dechem, ale prakticky minimální rozdíl s venkovní teplotou při každém nádechu průzor rozjasnil. Nebýt stékající vody po skle, která dokázala jednu z mála fungujících lamp v ulici a její nejbližší osvětlené okolí transformovat do obrazu Salvadora Dalího už dávno bych se plánovitě opíjel levným ginem. Místo toho jenom vyjeveně hledím do houstnoucí tmy na závoje padající vody s uvědoměním vlastní nicotnosti. Nejsem zrovna typický skvoter, nesnáším společnost těch beznadějných případů, kteří ve snaze povýšit své jednání na společensky přijatelnou úroveň lžou všem okolo a co hůř lžou hlavně sami sobě. Smutné je že tomu i věří a tím obhajují svůj falší pošpiněný život. Ze zásady…Ne tak to teda ne, už nebudu lhát jako oni. Žádné ze zásady, já se jich štítím a opovrhuji i sebou. Nedokážu být s nimi v jedné místnosti, kouřit trávu a tvářit se, že bojuju proti systému. V životě jsem udělal několik přehmatů, několikrát se zpronevěřil sám sobě, a co hůř neměl jsem sílu s tím bojovat, byl a pořád jsem slaboch. A i přes to jsem se konečně rozhodl a udělal ten krok a odešel z bezpečí klanu Skvoterů. Dole v přízemí zaskřípaly dveře a já jenom doufám, že to byl jen vítr. Ještě nejsem připraven, ale na to se oni neptají. Oni se neptají na nic. Dva temné stíny navzájem se kryjící pomalu postupují po vrzavých schodech. Ustoupil jsem zpátky k oknu a doufal, že zahlédnu jejich tvář. Oni jsou vlastně taky zbabělci. Stupidní zbabělci, kteří si na celý klan netroufnou, na to jsou prý příliš drazí. Zato já jsem sám a neozbrojen, snadná kořist Na spodní straně schodišťového zábradlí se vynořila černá přilba a s ní i laserový zaměřovač. Zrovna v ten okamžik se někde na druhé straně ateliéru pod nárazem větru přibouchla okenice. Obrázek od Dalího zmizel… Koutkem oka jsem zahlédl záblesk z hlavně a mé tělo bylo vyvrženo přes sklo do hloubky ulice. Tříštění skla jsem už neviděl tito droidi míří vždy na hlavu. Přece nebudou plýtvat municí do neprůstřelné vesty.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
