obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2916054 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XX - Bestie ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 03.11.2014, 22:11  
Sakura a Luciana mají čelit dalšímu netvorovi z Pekla. Dle dohody se má netvor se lví hlavou počínaje půlnocí vypravit na lov. Je ale možné spoléhat se na to, že netvor z Pekla bude hrát fér?
 

Sakura :(

Když jsme vycházely z kláštera, už pomalu svítalo a já během noci jen pobíhala sem a tam, jak ta největší kráva. Byla jsem tak utahaná, že okamžitě po příchodu domů jsem s sebou flákla do postele a usnula. Probudila jsem se až po poledni. To mě samotnou dost zarazilo, protože obvykle mě vzbudí Naomi a horečně se domáhá mlíčka. Rychle jsem na sebe hodila oblečení a s hrůzou zjistila, že postýlka je prázdná. Zděšeně jsem vykřikla a utíkala dolů. Na pohovce v hale seděla Luciana s Naomi v náručí. Na stolku vedle byla poloprázdná lahvička s ohřátým mlíčkem a Luciana teď držela Naomi předkloněnou a čekala, až si říhne.
„No teda…“ řekla jsem a čuměla jak tele na nový vrata. „To bych do tebe nikdy neřekla…“ „Potřebovala ses vyspat a pro mě je tohle aspoň zkušenost. Tak nějak zhruba vím, jak se má o dítě starat, aby nestrádalo, takže…“ Naomi si říhla a Luciana mi ji předala do náruče. „Před dvěma hodinami sem přišel nějaký chlap. Nechtěla jsem, aby mě poznal, takže jsem mu ani neotevřela. Tvrdil, že jde dělat sluhu Kasumi a že se omlouvá, ale že dříve přijet prostě nemohl. Tak se ptal, jestli je tu pořád volné místo, když zámek evidentně už nestojí. A krom toho byl strachy bez sebe a potřeboval nutně vědět, že Kasumi je v pořádku.“
„Cos mu řekla?“
„Že musí počkat, až se vyspíš.“
„A co na to on?“
„Nic, čeká už dvě hodiny venku na dešti.“ Rychle jsem zašla uložit malou do postýlky a šla ven. Chcalo a to dost silně. Týpkovi s dlouhými blond vlasy a špičatým nosem, co na sobě měl hnědou koženou bundu s kožíškem, to ale nevadilo.
„Přeji dobré odpoledne, paní,“ řekl a podával mi ruku. Jo, přijala jsem a on mi symbolicky políbil hřbet ruky. „Valdemar Haugen, rád vás poznávám. Můžete mě představit vaši paní? Myslím tím, lady Kasumi?“
„Mno… já jsem její ségra a… jedna drobná rada do života – neoslovuj Kasumi lady ani jakkoli neupozorňuj na to, že je něco víc než ty, tedy… pokud to tak cítíš.“
„Ehh, jo, s tím bych neměl problém. Co jsem slyšel, tak je Kasumi vdova…“
„He, he, brzdi, chlape. Vdova sice je, a sice už nebydlíme zámku, jako kdysi, ale pokud vím, tak tě sem Kasumi pozvala jako sluhu, ne jako nápadníka.“
„Hmm, v kolika příbězích se z obyčejného sluhy vyklube vážná známost, že jo?“ Valdemar, kterého jsem si už teď překřtila na Valdu, začal roztavovat tu svoji image gentlemana a narovinu dával najevo, že je jen trouba, co se mu postavil do pozoru, když zjistil, že Kasumi ovdověla. „Pojď dál, Valdo. Můžu ti tak říkat, že jo?“ Jasně, že můžu a taky budu, ale bude lepší, když to odsouhlasí.
„S tím nemám problém,“ řekl, usmál se a vešel do domu.

Valda se začal rozhlížet po hale a nakonec řekl.
„Je to tu moc krásné.“ To určitě… Ale když chcete místo sluhy, přece nepřijdete do domu svých potenciálních zaměstnanců a neřeknete jim – ‚bože, vy žijete ve chlívu?‘ Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, co s Valdou dělat. Kasumi ho najímala v domnění, že najde uplatnění na zámku, ale on by ho určitě našel i ve vile, když to Kasumi odsouhlasí. Nemůžu ho však najmout a za týden, to až se vrátí Kasumi, ho kopnout do prdele.
„Ehh, jak to, že jsi přijel až po roce?“
„Stalo se toho dost, včetně rozchodu s přítelkyní a vyšetřováním té události, kterou Kasumina sestra napáchala na Islandu. Byl jsem dlouhou dobu podezřelý a nemohl odcestovat ani z Islandu.“ Ano, o tom sestřička mluvila. Hromadu výzkumníků, které Izumi zabila, nikdo nenašel, ale vražda samotné Izumi byla počátkem roku dokonce v televizi jako velká událost. Nikdo si nedokázal spojit mrtvou Kasumi s živou Kasumi a to bylo sakra dobře. Sice se policie díky záznamům pasů z letišť dopídila k tomu, že Kasumi na Islandu byla a že tam údajně byla i se svojí sestrou, nicméně těžko můžete přijít a tvrdit, že nalezli vaši mrtvolu. Stopa, která poukazovala na naši rodinu se tak označila za slepou a nikdo nebyl schopen ani identifikovat mrtvolu, natož chytit vraha. Kdyby policie odebrala Kasumino DNA a porovnala ho s DNA Kasuminy dvojnice, asi by jim to připravilo hodně bezesných nocí, ale k tomu naštěstí nedošlo. Ale konec vzpomínání, mám tu přece Valdu!
„Takže jsi teď na volné noze…“ nadnesla jsem.
„Volný jako pták!“ smál se. Pták... no, to bezpochyby, ale podle vzrůstu bych ho tipovala tak na kolibříka. Vždyť byl vysoký jako já! „Můžu vidět Kasumi?“ zeptal se.
„To bude trochu komplikované, Valdo. Ona je na… na dovolené v Tichomoří a vrátí se asi tak… do poloviny prosince.“
„Aha a…“ Z kuchyně sem přišla Luciana a Valda vykulil oči. Možná se mu i postavil, ale já sledovala jeho ústa. Čekala jsem na slinu, co mu ukápne na bundu a v hlavě měla hlášku o bryndáčku, ale ono nic. Kontroloval se, tedy… v mezích možností.
„Zdravím, jsem Luciana,“ řekla suše kámoška.
„Vy jste… uhh, vždyť vy jste TA Luciana!“
„Mno,“ řekla jsem a zamyslela se. „Takže pracovní smlouvu můžeš uzavřít, až se vrátí Kasumi, nicméně pokud bys nebyl proti, můžeš nastoupit do jakési zkušební lhůty… anebo můžeš odjet a vrátit se tak za měsíc.“
„Já zkusím tu lhůtu,“ kýval spěšně hlavou. „Ehh, určitě to zkusím.“
„Fajn, ukážu ti, kde budeš vegetovat.“ Dovedla jsem ho nahoru do jednoho z volných pokojů. Vypadalo to tu celkem hezky, nakonec to byl pokoj, který jsem připravila pro Kasumi, to kdyby tu náhodou chtěla pár dnů zůstat. Na Valdově ksichtě byl vidět takový ten výraz, jako když si ho puberťák vyhonil, ale určitě nešlo o týpka, co myslí jen svým čurákem. Když si ho Kasumi vyhlédla jako potenciálního služebného, pak musela vědět, co dělá. Sešla jsem zase dolů, kde mě odchytila Luciana.
„To tu bude bydlet?“ zeptala se mě tiše, aby to nebylo slyšet v patře.
„Bude. Podívej, potřebuji, abys mi pohlídala malou. Já musím ven, abych se připravila na tu lví zrůdu.“
„Chápu. Mám se taky nějak připravit?“
„Jo. Dole v márnici jsou nějaká prkna a nářadí. Zatluč všechna okna do domu. Pak připrav svíčky – jsou taky dole. Musíme počítat s tím, že rozfláká jistič venku na domě. Připrav si co nejostřejší kuchyňský nůž a možná i skalpel… V kuchyni je brousek. Taky najdi nějaké harampádí, kterým pak zabarikádujeme vchod. Mám pistoli, takže s tou sviní budeme hrát na obranu domu.“
„A co on?“ řekla a poukázala hlavou ke schodišti.
„On je tu jako poskok. Dej mu jakoukoli práci a on to udělá, protože je z tebe paf a jeho druhým největším snem je vidět tě nahou. Asi víš, co je jeho vůbec největším snem…“
„Byl by to jeho poslední sen.“
„Určitě jo, ale znáš lepšího chlapa než toho, co udělá první poslední, jen abys byla spokojená?“ Znám Kasumi dost dlouho na to, abych věděla, že o Valdemara by ani nezavadila. To by bylo hluboce pod její úroveň. Znám jen tři typy rozumných manželek. Jedny řeknou u oltáře ‚ano‘ peněžence, druhé prachovce a třetí zrcadlu. Peníze Luciana nepotřebuje a rovnocenný partner by srážel její sebevědomí. Myslím, že i já bych milovala prachovku. Pokud by to byla nějaká hezká prachovka.

Venku bylo hnusně a ještě se v dálce ozýval hrom. Přesvědčila jsem se, že mám na zadní sedačce auta stále magickou sekeru. Třeba přijde vhod, hlavně na ni nezapomenout. Nejprve jsem potřebovala navštívit Mirandu…

Zastavila jsem před domem své kamarádky a pohlédla na oblohu. Už burácel hrom a zdálo se, že bouřka ještě zesílí. Jestli udeří do drátů, budeme doma pěkně v prdeli. Zazvonila jsem a brzy otevřela Miranda.
„Ahoj!“ pozdravila jsem ji. „Dobře, že nejsi v práci.“
„Byla bych, ale Carla včera přepadli. Chudák…“
„Možná by mu neuškodil kurz sebeobrany. A také kurz…“ chtěla jsem říct pravdomluvnosti, jenomže kdybych naznačila, že lhal, taky bych mohla pěkně zavařit Lucianě. „Volali jste… policii?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ne, to ne. Carl to snáší statečně a nechce se mstít.“ Bojí se… Ten parazit se bojí! Máš u mě flašku, Luciano. „Eh, pojď dál, Sakuro. Asi bude pršet.“ Nenechala jsem se přemlouvat, nakonec příjemně vytopená kuchyně byla mnohem lepší. Sedla jsem si ke stolu a Miranda dala na čaj.
„Musím ti poděkovat, Sakuro. Carl by se o tom nezmínil, ale Terry říkal, že jsi mu pomohla. Proboha, ani nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby v té zimě zůstal celou noc! Jsem tvým dlužníkem.“
„Mým dlužníkem je hlavně Carl, ale tvůj manžílek není zrovna vděčnost sama, co?“
„Sakuro… Víš přece, co mu tvá sestra provedla. Je jasné, že se k vám nebude chovat kdovíjak vlídně.“ Miranda položila na stůl dva hrnky s čajem a pak připravila pánev a vajíčka. „Máš hlad?“ zeptala se mě.
„Vlastně jo, ale neodbíhej od tématu. Tvrdíš mi tady, že všechny ty pomluvy, to sprosté chování a to jak Carl ségru udeřil koštětem, je prostě v pořádku?“
„To ne, ale… Vždyť jsi tady Carla před rokem udeřila! Krátce po smrti Marka, pamatuješ, ne?“
„Jo takhle… takže když tvůj manžílek mě uráží a brání mi v tom tě navštívit, tak to je v pořádku, jo? Hmm, ta nová linka je pěkná, co?“
„To teda,“ usmála se a začala smažit míchaná vajíčka. „Před třemi měsíci mě žádáš o peníze a teď tu máš moderní kuchyňskou linku...“
„Carl musel něco našetřit, ale ptát se ho na to nechci.“ Našetřit… to určitě. Spíš si vzal půjčku s tím, že ať už ji splatí kdokoli, on to nebude. Miranda odložila pánvičku mimo rozžhavenou plotnu, když se rozdrnčel telefon. „Vydrž chvíli,“ řekla a šla to vzít. Já se zatím podívala na starý plynový sporák, který tu Miranda měla. Asi ho tu bude mít ještě dlouho, protože sama ho do auta nenaloží a odvoz nebude zadarmo. Stejně mi to nešlo do hlavy – Carl pro svou ženu koupil celou kuchyňskou linku?! To musely být stovky liber! Hmm, dvě plynové bomby a jedna ani není krytá vnitřkem linky... Co se asi stane, když se na staré lince nenápadně povolí ventilek u plynové bomby a poté se zažehne plamen na novém sporáku? Nehoda? Asi bych se měla Mirandy zeptat, jestli jí v posledních měsících rapidně nevzrostla životní pojistka.
„Sakuro!“ vykřikla Miranda a vytrhla mě z myšlenek. Celá zděšená přiběhla do kuchyně. „Tvůj táta… táta on…“
„Co?! Zastřelil se, otrávil se, skočil pod vlak?“
„Ne, ale Silas říkal, že stojí na věží Warmhillu a čeká, až do něj udeří blesk!“
„Fakt?!“ Na nic jsem nečekala, nasedla do auta a jela na Warmhill. Jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života se blížil.

Už z dálky byl na vysoké věži jasně vidět. Bouře zuřila a blesky udeřily každých pár sekund. A aby toho nebylo málo, fotr v ruce něco držel a mával s tím nad sebou. Přišla jsem blíž a pohlédla vzhůru. Musela jsem si oči krýt rukou, aby mi do nich netekla voda – hrozně lilo. „Sakuro!“ zařval z plných plic fotr, když mě poznal. „Odpusť mi, dítě moje!“ To je věc, tak on chce vydírat a sází na mou lásku k němu.
„Jdi do prdele!“
„Paní Sakuro!“ ozval se Silas, který právě běžel z fary ke mně. „Díky bohu, že jsem vás sehnal! Váš otec se chce zabít! A je to moje vina – neměl jsem mu říkat, co jste včera vzkazovala!“
„Není to tvoje vina! Otec jen dělá, co je mu vlastní – ubližuje rodině. Kdyby chtěl spáchat, sebevraždu tak mě nebude…“ Rána jak z děla a přímo do hromosvodu na věži. Stačil kousek a z fotra byl škvarek.
„Táto!“ vykřikla jsem. „Chyť se toho hromosvodu!“
„Bože, paní Sakuro, jak můžete být tak krutá?!“ Silas utíkal do kostela a já věděla, že půjde nahoru. Tohle je přesně to, co dělají chudáci dobří lidé – riskují svůj život, aby zachránili život svině. Teď Silase trefí blesk a fotr tam furt bude poskakovat jak zajíc. Do prdele, já tu svini snad vlastnoručně skopnu z věže! Vběhla jsem do kostela a dále přímo za Silasem do zvonice. Bylo tu staré schodiště vedoucí až na věž. Zábradlí bylo z velké části ulomené a několik prken tvořících schody bylo prolomených. Přesto jsem se rychle dostala až nahoru, kde byl zvon. Dokud v okolí byla duše Marcuse, zvon se každou hodinu rozezníval sám od sebe. Dnes už tomu tak nebylo, ale Silas zvonění nahradil záznamem z disku, který se každou hodinu spouštěl. Až na střechu vedl žebřík, kterým jsem konečně vylezla na věž. Silas už stál kousek od fotra a přemlouval ho, aby položil hrábě a šel dolů. „Ser na něj!“ vykřikla jsem, protože mě to prostě rozčílilo. Teď už fotr riskuje životy nás všech! Odstrčila jsem Silase a vytrhla tomu zkurvenci hrábě z ruky. V ten moment se obloha rozsvítila a já pohlédla vzhůru.


Luciana

Proti fyzické práci nic nemám, a pokud něčemu nerozumím, nenechám druhé, aby to udělali za mě, ale zkusím to nejprve po svém, abych se alespoň něčemu přiučila. Sice to většinou udělám pomalu, anebo vůbec, ale je to zkušenost. Teď když mě tlačil čas, by pomoc přišla vhod. Nemohla jsem ale nakázat Valdemarovi, aby zabednil okna, protože když je třeba něco udělat pořádně, musí to udělat žena. Zbývalo mi zatlouct už jen okna v patře, což bylo skvělé. Horší bylo, že stavebního materiálu už nebylo mnoho, takže nepůjde zatlouct všechna okna. Pracovala jsem teď na okně Sakuřiny ložnice a bylo mi jasné, že tím to skončí, neboť ve sklepě už zbyly jen krátké odřezky z prken. Docela mě zajímalo, co z nich chtěla Sakura postavit. Prkna nebyla kdovíjak pevná a místy prohnívala. Možná je jen našla někde na půdě a chtěla je uklidit. Otevřely se dveře a dovnitř do pokoje vešel Valdemar. „Vytřel jsem podlahu v kuchyni, vynesl odpadky a uklidil smetí ze sklepa. Mezitím jsem tohle upekl… dáte si?“ Ohlédla jsem se za sebe. Měl na talíři bábovku! Odložila jsem kladivo i hřebíky a přistoupila k němu.
„Vy jste se zbláznil?!“ vykřikla jsem. „Teď, v tuhle chvíli, budete péct?!“
„Ale…“
„Běžte raději hlídat dítě a opovažte se ztrácet čas pitomostmi!“ Odešel a tvářil se dost vyděšeně. Buď bude dělat, co má anebo tady končí! Myslím, že tohle je něco s čím se ráda ztotožní i Sakura. Stejně je to k nevíře – ten chlap odjede z Norska a jde dělat sluhu sem?! Sakura mu určitě nebude platit málo, ale podle značkového oblečení nevypadal na to, že nemá peníze. Dokonce se ani neptal na plat, prostě si jen vybalil věci a šel tady poklízet.

Už se stmívalo, když jsem skončila s okny. Raději jsem zamknula dveře do místností, kde byla okna, na něž už nezbyl materiál. Prohledala jsem dům a nalezla dvě baterky – budou se hodit. Pak jsem se vrátila do sklepa a hledala něco jako zbraň… Tady dole se držel nepříjemný zápach plísně. Po levici jsem měla umyvadlo se spoustou rzi. Hned vedle pak celou stěnu plnou mrazících boxů na mrtvá těla. Bylo jich tu skoro dvacet… Dvacet mrtvých těl najednou?! Možná, že to tu před lety vypadalo úplně jinak. Dnes bych ale řekla, že do těch boxů by se vešli všichni lidé ze vsi. Zabydlet se zrovna tady?! Možná že ve dvou lidech to ještě jde, ale žít v domě sama… Nejsem strašpytel, ale vidina chladné temné noci, silné bouře a burácivého vichru by mě určitě v kombinaci s tímto místem dokázala vehnat do hlavy nejrůznější představy. Brr. Všimla jsem si stolu vzadu u zdi. Stála na něm lampička, ovšem nefunkční. Šuplíky byly otevřené a byly v nich jen kleště, jeden skalpel se zaschlou krví a pár vědeckých knih. Takže jsem nakonec skončila u hromady harampádí. Byly tu velké sudy, pilky, lopaty, rámy obrazů a pár dalších věcí. A našla jsem tu i sekeru. Dost možná se s ní dříve štípalo dříví. Bohužel ostří bylo dost tupé, což by měl alespoň částečně spravit brousek, který jsem viděla v kuchyni.

Asi osmkrát se mě Valdemar ptal, proč to všechno, proč se tu chovám, jako kdyby ten dům měla napadnout armáda. Po osmé jsem mu prostě řekla, že jestli ještě otevře hubu, zacpu mu ji pěstí. Pochopil a šel se věnovat koupelně v patře. Seděla jsem v hale, vedle měla postýlku s malou a pozorovala jsem střídavě nástěnné hodiny a vstupní dveře. Bylo už deset večer a Sakura nikde. Valdemar sešel dolů a oba jsme na sebe pohlédli.
„Jste nervózní…“ řekl.
„A co má být?!“ vyštěkla jsem.
„Nic, nic jen… to, co se tu děje mi připomíná událost před rokem ve výzkumné stanici. Co nám hrozí?“ Pohlédla jsem zase na hodiny a přála si, aby se čas zastavil.
„Smrt,“ řekla jsem. „Hrozí nám smrt.“ Viděla jsem, jak se ten blbeček začal třást. Raději schoval ruce do kapes, abych mu neviděla na prsty.
„Zase…“ řekl tiše.
„Být vámi tak si dole vezmu třeba rýč a až uvidíte chlapa se lví hlavou, neváhejte a zabořte mu ho do mordy.“ Asi čekal, až se začnu smát a dám mu najevo, že šlo o vtip. Na jeho místě bych si to myslela taky. Ale do sklepa skutečně zašel. A pak jsem zaslechla, jak se kutálí ze schodů.
„Jste v pohodě?!“
„Jo!“ ozvalo se. „To jen… strmé schody!“

Co budu dělat, až hodiny odbijí půlnoc? Asmodeus se sem může pokusit dostat anebo bude vyčkávat. S pistolí, kterou Sakura má, by to tak hrozné být nemuselo. I když… ani pořádně nevím, jak se pistole ovládá. Valdemar se vrátil nahoru vyzbrojen šroubovákem.
„Na co šroubovák?“ zeptala jsem se.
„Zarazím mu ho do oka.“
„Skvělý nápad… zatímco on tě rozdrásá svými drápy!“
„Co je to za chlapa?“ ptal se ten ňouma.
„Chlap se lví hlavou.“
„Teď vážně, Luciano.“
„Chlap se lví hlavou!“ Usedl na pohovku vedle mě, ale nespustil ze mě oči.
„Co dělá boxerská šampionka tady?“
„Snaží se vybojovat si život.“
„Tak jinak… co přiměje nejkrásnější ženou, jakou jsem kdy viděl, přijet sem do Anglie?“
„Víte, kolik lidí už mi tohle řeklo? Co čekáte, že udělám? Vrhnu se vám do náruče? Chmm, ani byste mě neunesl.“
„Přemýšlel jsem a… vím o vás, že žijete v Los Angeles sama. Už teď jsem opustil rodnou zemi, abych mohl pracovat pro Kasumi, ale mohl bych jít ještě dál.“
„Já vaše služby nepotřebuju.“
„To je škoda. Myslel jsem, že by vám prospělo mít více času pro sebe.“ Neřekla jsem na to nic a on se rozpovídal. „Možná by to chtělo se trochu více poznat. Narodil jsem se v Trondheimu, kde jsem vyrůstal, vystudoval univerzitu a nastoupil do práce jako vědec zabývající se seizmickou činností. Dá se říct, že práce byla můj koníček, dokud jsem se nedostal na výzkumnou stanici nedaleko Hekly. To, co jsem tam zažil, mě…“
„Není to nic v porovnání s tím, co zažiješ, když okamžitě nezavřeš hubu!“ řvala jsem, zatímco se mi po čele valil pot. Kde sakra je ta Sakura?!
„Ehh… a… směl bych vás ještě požádat o autogram?“
„Jasně,“ řekla jsem a on přinesl zápisník a tužku. Napsala jsem tam: ‚Ještě jednou otevři hubu a donutím tě to sežrat.‘ Když to dostal zpátky, ani necekl, ale mě bylo jasné, že zanedlouho zase začne žvanit.

Když se blížila jedenáctá večer, nedalo mi to a Valdemara zaúkolovala.
„Teď hned půjdete do vesnice a z ní dál rovně podél proudu řeky. Dojdete k pěknému rodinnému domku, kde bydlí Sakuřina kamarádka. Zjistíte od ní, kde je Sakura. Pokud někdo ví, kde teď Sakura je, pak to bude ona. Pochopil jste?“
„Ehh a když to udělám, budeme si tykat?“
„Když to uděláte, nezlomím vám ruku! A do půlnoci ať je Sakura tady!“ Měla jsem s tím přijít mnohem dřív, ale já do poslední chvíle věřila tomu, že Sakura ví, co dělá. Teď jsem dokonce přebírala tu možnost, že ji Asmodeus přepadl. Kde mám tu jistotu, že démon z Pekla bude hrát fér? Je to přece... démon z Pekla!


Sakura *-*
Do nemocníce mě přivezla sanitka. Vzpomínám, že jsem byla po většinu času při vědomí a zoufale se lékařů domáhala odpovědi na jednu otázku – 'budu v pořádku?' Následovalo vyšetření a operace. Když jsem se probrala na pokoji v přítomnosti sestry a doktora, moje otázka se změnila na: 'kolik je hodin?‘ Asi si ťukali na čelo, ale pro mě to bylo neskutečně důležité. Stejně mě ale jen sáhodlouze uklidňovali a informovali o mém stavu. Prý, že musím v nemocnici zůstat ještě tak týden, budu se léčit z popálenin a rehabilitovat. Blesk mi sjel po pravé části těla – rozsekal mi ruku, bok i nohu. Měla jsem na polovině těla fakt dost hnusný a bolestivý popáleniny. Co bylo horší, těžko jsem dokázala hýbat zasaženou rukou i nohou. Zvednout paži až do úrovně ramen byl pro mě nadlidský úkol. Ale když mi pak doktoři řekli, že už je osm hodin pryč… okamžitě jsem se zvedla z postele připravená odejít na revers. Jen, co jsem se postavila, šla jsem hned držkou k zemi, protože v té noze jsem skoro neměla cit. Byla jsem tak zesláblá… A přesto jsem trvala na svém – jdu domů! Takže jsem se držela stěny, vláčela za sebou nohu, potila se vinou horečky a obcházela doktora, co na mě řval, abych okamžitě ulehla na postel. Ani hovno… Zjistila jsem, že se udržím na nohou, že s velkými obtížemi jsem schopná chůze. Sice se mi motala hlava a cítila jsem, že se každou chvíli pozvracím, ale vyšla jsem až na chodbu. Na sedačce nedaleko mého pokoje seděla Miranda a můj fotr. Instinktivně jsem si sáhla k pasu… a kdybych tu pistoli čirou náhodou nahmatala, zastřelila bych ho před všemi těmi lidmi. Fotr okamžitě vstal a něco do mě hustil. Byla jsem moc slabá na to mu rozbít hubu. Miranda mě rychle podepřela a něco říkala. Myslím… mluvila o bolesti a návratu na pokoj. Ne! Já nemůžu, tohle prostě nemůžu!
„Miri…“ zašeptala jsem. Ne že bych se bála lidí, co mě uslyší, ale těžko se mi mluvilo. „Já musím pryč. Okamžitě pryč. Pomůžeš mi?“ Zvláštní… Vnímala jsem svá slova, ale ty Mirandiny jen zčásti. Dobelhala jsem se k nějakému pultu. Stála za ním sestra. Bohužel ne ta moje. „Haló! Jdu pryč a… chci své věci!“ Něco zamručela. Znělo to jako ne. „Tak… kde se podepisuje ten podělanej papír? Já jdu pryč!“ řvala jsem nebo jsem si to alespoň namlouvala. Ve skutečnosti jsem si akorát způsobila bolest v krku a chrapot. „Miri? Ať mi dají ten papír. Já to podepíšu a… stačí otisk palce?“ zeptala jsem se sestry, když mi došlo, jak se třesou ruce. Něco tam plácali, já nevím – nerozuměla jsem. Doktoři, sestry, do toho fotr... všichni něco blábolili. Nad pultem visely na zdi digitální hodiny. Byly dost velké a to bylo zatraceně dobře. Přimhouřila jsem oči a snažila se přečíst čísla na displayi. Osm a… to je dvojka nebo trojka? Poslední číslo byla nula, to ještě poznám. Uch, bože! Musím být do půlnoci ve formě a doma. Už mě to tady nebavilo. Opřela jsem se rukama o pultík a zařvala: „Tak kde je kurva ten hajzlpapír, co ho mám podepsat, abyste mě nechali jít?!“ Jo, tohle bylo dost hlasitý, alespoň myslím. Slyšela jsem spoustu keců, co se slévaly v jeden jediný. Žvanili něco o bláznovství a těžké nemoci. Těžký to bude až se něco stane Naomi. Snad díky postavení mé ségry se na pultu přeci jen objevil papír. Nevěděla jsem co to je, ale věřila jsem, že tím neupisuji duši ďáblu, ale dávám sbohem těm kurvám tady. Popadla jsem tužku, načmárala tam velké S a ještě smajlíka a šla jsem. Připadala jsem si volná jako pták a moje věci ať si strčí do prdele. Tu svini z Pekla zabiju i v tom pyžamu, co mi dali. Vypotácela jsem se ze dveří na čerstvý vzduch a hlavně na déšť, který mě přeci jen probral. Sice mě teď zase chytla hlava, ale měla jsem pocit, že vnímám. Ohlédla jsem se za sebe, kde byla Miranda. „Miri, můžeš sem přistavit auto? A kde mám pistoli?“
„Tu ti nedám, Sakuro! Nemůžu! Ale nechala jsi ji v autě. Můžeme se na Warmhill zastavit, ale ty bys měla hlavně odpočívat! Děláš hroznou chybu! Pojď, nevrátíme se ještě do nemocnice?“
„Ne! Nemůžu ti říct proč, ale věř mi, že musím na Black Mirror. Je to otázka života a smrti! A nejen mojí.“ Opřela jsem se o sloupek před nemocnicí a opatrně si sedla na schůdky. Stříška nade mnou nebyla, takže jsem seděla v mokru. Zírala jsem na silnici, po které projížděla auta a doufala, že se tu brzy ukáže Miranda se svým vozem.
„Holčičko,“ ozvalo se mi za zády a já zase instinktivně sáhla k pasu. Bože… Kdyby na to přišlo, zastřelím ho i kuličkovou pistolí!
„Nechoď ke mně!“ zařvala jsem a snažila se vstát. Au, ta noha na tom byla blbě! Otočila jsem se a pohlédla na vrcholek schodiště. Vedle schodiště byla dlouhá rampa, to aby se do nemocnice snadno dostal každý včetně vozíčkářů. Fotr, ta zasraná vražedná svině, po římse seběhla dolů. „Nepřibližuj se!“ křičela jsem až ven vyšel i nějaký doktor. „Už ani krok!“
„Holčičko.“ kroutil hlavou fotr a naříkal. „Mrzí mě, co se přihodilo, strašně mě to mrzí! Dal bych všechno na světě, abych to vrátil zpátky!“
„Tak umři! Umři, umři slyšíš? Tím to všechno zachráníš! Hlavně už umři!“ Couvala jsem před ním, klepala se a myslela jen na to, jak se ho zbavit. Miranda zastavila před domem a zatroubila. Vyběhla ven, otevřela dveře na zadní sedadla a pospíchala mě doprovodit do vozu.
„Pojedu s vámi!“ křičel fotr. „Nemůžeš zůstat samotná, holčičko. V tomhle stavu určitě ne!“ Bože… ale musím ho přetrpět. V mém autě na Warmhill je Valkýra. A až mi ta pistole pomůže zabít tátu, vdám se za ni! Já se vdám za pistoli!

Během cesty na Black Mirror jsem musela usnout. Ale v blízkosti toho našeho kousku půdy jsem se rychle probrala a zpozorněla. Fotr stále žvanil… Myslím, že žvanil i když jsem usínala a teď žvanil stále. Že ho to mrzí, že tak to nechtěl, že bych se měla vrátit do nemocnice a tak dále. Miranda konečně zastavila před brankou na Warmhillský hřbitov a já vyběhla ven ke svému autu. Otevřela jsem dveře a na zadním sedadle našla magickou sekeru a moji pistoli! No, první dobrá věc, co se mi dneska přihodila.
„Miri? Kdepak jsi?“ Stála kousek ode mě, ale trvalo mě si ji všimnout. „Domů už to zvládnu sama. Fotr mě tam odveze, že jo tatínku?“ Nevím, jak se na to fotr tvářil, ale Miranda se k odchodu neměla.
„Nemůžu tě nechat samotnou.“
„Ale můžeš! Díky za pomoc, Miri. A dej si pozor na ten sporák – radši vař na ohništi, jinak to bouchne!“ Postávala jsem u auta a doufala, že Miranda, co nejdříve odjede. Neměla se k tomu. Pořád se na mě po očku dívala a muselo jí být jisté, že něco chystám. Byla to sakra fakt hodně trapná situace. Já doufala, že Miranda konečně zmizí, ona doufala, že já a fotr konečně zmizíme a fotr čuměl na věž kostela. Možná si vůbec nepřipouštěl, že ho zastřelím, anebo byl po tom všem tak na sračky, že mu to bylo jedno. Horší bylo, že čas kvapil a já opravdu nechtěla, aby fotr zavinil další hrůzu, byť nepřímo. Nakonec jsem sedla za volant svého auta a nastartovala motor.
„Sakuro!“ křičela Miranda i fotr současně. „To přece nemůžeš!“
„Hovno nemůžu!“ vykřikla jsem zklamaně a vyrazila po cestě domů.

V té hnusné tmě se jelo blbě, ale to nebylo to nejhorší. V pravé noze jsem neměla pořádně cit. Kurva... já vlastně jen odhadovala jestli a jak moc tlačím na pedály. Do háje! Konečně jsem se doploužila ke křižovatce nedaleko mého domu, když se zpoza stromů přímo na cestu vypotácela nějaká postava.
„Nééé!“ zařvala jsem a prudce otočila volantem ke krajnici. V nastalém zmatku jsem místo brzdy, dupla na plyn...

Au... Bolela mě hlava... A něco tady bzučelo, ne houkalo nebo... troubilo! Pohnula jsem se a troubení ustalo. To je super. Ale hlava mě bolet nepřestala. Otevřela jsem oči a ve středu volantu viděla krvavý flek. Musela jsem si rozflákat hlavu... a auto. Kasumi mě zabije. Pokud nestihnu umřít sama. Nahmatala jsem záklopku u dveří a otevřela je. Vysoukala jsem se ven a zapadla tváří do bahna. Ah, kurva.
„Eh, héj?!“ křičela jsem. „Héj, přejela jsem vás?!“ Nikdo se neozýval. Tak asi ano. Super... Eh, něco na mě káplo. A zase. Divný, myslela jsem, že přestalo pršet. Převalila jsem na záda a otevřela samým zděšením hubu. Nade mnou stála mohutná chlupatá a dvoumetrová obluda se lví tlamou. Z tlamy mu tekly sliny a z postavenýho ptáka vlastně taky. Bože... Nezvedla bych se, vím, že bych to nesvedla, takže jsem se jen odstrkovala rukama a klouzala po bahně dál mezi stromy.
„Od Lovkyně jsem očekával víc,“ řekl hnusným vrčivým hlasem. Mlčela jsem. Bylo mi jasný, že ať už řeknu cokoli, stejně si nepomůžu, takže jsem se jen plazila dál. Od auta se ozval nějaký křik, který překvapil i Bestii.
„Nech ji!“ řval asi ten člověk, co jsem ho přejela, ale... ne, ten hlas znám, to je... Bestie se otočil a já viděla jak se modře zablesklo. Bestie proletěl nade mnou a zapadl mezi stromy, kde se skutálel po svahu. Kurva, to bylo hustý.
„Fotře!“ zařvala jsem. „Pistoli!“
„Hned, vydrž dceruško!“ ozvalo se ze tmy. Pak se z ní vynořil můj fotřík a podal mi Valkýru. Nevěděl, jestli má zírat na čarovnou sekeru anebo na mě.
„Holčičko, jak se cítíš? Jsi v pořádku?“ Pomohl mi na nohy a podepřel mě, abych neupadla. Kurva...
„Sakuro?“ ozval se ženský hlas. Přiběhla sem i Miranda. „Sakuro, jsi v pořádku?!“ strachovala se o mě.
„Jo... skoro. Ehh, díky, Miri. Sakra, kdybyste tudy projížděli o minutu déle...“ Chtěla jsem to doříct, když se z lesa ozval vzteklý řev lva... A do háje!


Luciana
Blížila se půlnoc a ani po dvou hodinách se Valdemar nevracel. Musela jsem přistoupit k zabarikádování dveří. Opřela jsem o ně křeslo, pohovku i stůl z kuchyně. Nevěděla jsem, co dělat dál. Počkám do svítání a pak se uvidí. V nejhorším vezmu dítě a odejdu odsud anebo zavolám policii a nahlásím Sakuru jako nezvěstnou s tím, že vyjádřím své podezření ohledně vraha, jež tu řádí. Možná jsem měla policii zavolat už dávno. Z myšlenek mě vytrhlo bušení na dveře.
„Kdo to je?“ optala jsem se, pevně uchopila sekeru a přišla blíž ke dveřím. Zpoza dveří bylo cosi slyšet, ale nerozeznala jsem slova. Navíc bušení ani na moment neustávalo, spíše se zdálo, že je čím dál zoufalejší. Kruci… Zaklela jsem a rychle odtahala věci. Pak jsem opatrně otevřela dveře a byla připravená udeřit sekerou. Mezi dveřmi stál Valdemar. Pustila jsem ho dál a až pak si všimla, že má u úst krev. Zřítil by se na zem, kdybych ho nechytila. Rychle jsem ho odtáhla dovnitř a položila na sedačku. Prohledala jsem chodbu, kuchyň i Sakuřin pokoj a zjistila jsem dost zlou věc - žádný telefon v domě nebyl. Sakura měla jen mobil a ten si brala s sebou. A já svůj mobil nebrala, aby mě nikdo nemohl otravovat. Rychle jsem zavřela dveře a zasunula k nim pohovku.

„Co se stalo?“ ptala jsem se a zatím běžela shánět lékárničku. Valdemar nic neřekl, a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že je v bezvědomí. Měl ošklivou tržnou ránu na zádech a přestával dýchat. Zavázala jsem mu tu ránu, ale význam to nemělo. Musela jsem přikročit k umělému dýchání. Naštěstí to trvalo jen krátce, než jsem jasně viděla, jak se mu sám od sebe vzdouvá hrudník, jenomže… Začal se sebou škubat a z úst mu tekly sliny! Úplně jsem viděla, jak zatíná zuby a jak mu z úst vytéká krev. Prokousnul si jazyk! V rychlosti jsem zapnula Sakuřin počítač a modlila, aby co nejrychleji najel. Jen tak si můžu zažádat o pomoc. Moje naděje se definitivně rozplynula v moment, kdy po mě počítač chtěl heslo. Když jsem opět pohlédla na Valdemara, jasně jsem viděla, jak ztuhnul a jak má nezdravě namodralou barvu v obličeji. Zazněl výstřel a hned poté tříštění skla z patra. Proboha… Dveře do všech pokojů byly zamčené, nemělo smysl zjišťovat jestli sem někdo leze anebo jen rozbil okno. Přesto jsem ale vyběhla nahoru k pokoji, odkud jsem zvuk zaslechla a zaposlouchala se, jestli neuslyším vzruch. A taky že ano – v pokoji Valdemara někdo byl. Další výstřel…ale nevyšel z pokoje, nýbrž zvenčí! Zevnitř pokoje někdo zabral za kliku. Pak se dveře prohnuly nad váhou něčího těla. Kolik ta lví bestie váží?! Pevně jsem stiskla sekeru a připravila se k úderu. Další náraz do dveří a ty vypadly z pantů. V mžiku jsem zabořila sekeru do té lví zrůdy, která z pokoje vyběhla. Zasáhla jsem ho ramene a ještě sekerou pohnula do strany, abych mu rozevřela ránu. Otevřel tu svou mordu a zařval bolestí. Pak mi vrazil pěst do břicha a odrazil mě stranou. Vyndal si sekeru z rány a vztekle ji mrštil na zem. Udeřila jsem ho levačkou do tlamy. Hned na to pravačkou a zase levačkou. Ustoupil vzad a já semkla pravou ruku v pěst, tak silně jak to šlo. Zařvala jsem a dodala do rány švih. Má pěst se narazila do jeho odporné hlavy, on zavřel oči a nebýt zdi, o kterou se opřel, možná by i spadl na zem. Rána do břicha, do boku a další pecka do jeho ksichtu. Hned mi ji však vrátil a já čelila té nejtvrdší ráně, jakou jsem kdy dostala. Zavrávorala jsem a málem se odporoučela k zemi. Využil toho, chytil mě pod krkem, pevně sevřel a zvedl mě nad zem. Nemohla jsem dýchat a krk hrozně bolel. Snažila jsem se uvolnil, ale roztáhnout jeho prsty na ruce snad ani nešlo. Měla jsem jediné štěstí – že mi nerozdrásal krk svými drápy, ale to byl asi záměr.
„Nařiď Lovkyni, ať se vzdá!“ Odhodil mě od sebe a já dopadla tvrdě na záda. Alespoň jsem mohla popadnout dech. „Udělej, co chci a tvoji mrtvolu neznásilním!“ Horko těžko jsem se zvedala ze země. Kašlala jsem a sípala, jak jsem se snažila popadnout dech. Byla jsem na kolenou, když jsem zahlédla tu sekeru… Sáhla jsem po ní a švihla jsem s ní přímo jemu mezi nohy. Nestačil zareagovat, jen se chytil za ránu. Sekera mu přeťala ptáka a koule. Otevřel mordu a řval nejen bolestí, ale hlavně vzteky. Odpotácel se zpátky do pokoje a já se stavěla na nohy. Slyšela jsem zvenčí křik – někdo volal mé jméno. Neměla jsem sílu jít po tom bastardovi. Raději jsem seběhla ze schodů a odtlačila pohovku. Dovnitř okamžitě vešla Sakura. Vypadala hrozně a to špinavé potrhané oblečení… na pravé ruce měla spoustu nevzhledných popálenin.
„Kde je?!“ řvala Sakura. „Tak kde je?!“
„Nahoře v patře a…“ Sakura okamžitě běžela nahoru a já za ní. Viděla jsem jak napadá na pravou nohu a ztěžka oddechuje. Já vyběhla ven a viděla jsem, jak Asmodeus právě vylézá z okna. Slezl až dolů, ohlédl se na mě, vztekle zařval a belhal se k lesu. Neměla jsem sílu jít mu po krku. Sakura po něm okamžitě začala zuřivě pálit ale kulky létaly všude možně. Pak střelba ustala a já myslela, že jí došly náboje. Ne, pouze si dala na čas a pořádně zamířila. Vystřelila na Bestii, který už procházel mezi stromy a... trefila se. Střelila ho přímo do zad. Zřítil se na zem a Sakura běžela zase dolů. Asmodeus ležel u zadní zdi domu, ze všech možných ran mu teklo spoustu krve a merně se snažil zvednout. Sakura se přibelhala k němu a začala pálit, jak smyslu zbavená. Rozstřílela ho na kusy. Vyprázdnila do té bestie snad dva zásobníky a zastavilo ji jen to, že už neměla munici. Z pekelné zrůdy zůstala jen hromada zkrvaveného masa. Mohla bych říct, že to šlo nakonec snadno, ale každou jeho ránu i každý náraz do stěny jsem ještě teď cítila.
„Uvnitř je Valdemar!“ zvolala jsem. „Je těžce raněný!“
„Eh… super…“ Sakura zapátrala v kapse a předala mi mobil. „Poslala jsem Mirandu domů, tak ji zavolej, že musí zpátky a že ho musí odvézt! Já… já už prostě nemůžu…“ Sakura se opřela zády o stěnu domu. „Auto je rozflákané u cesty, takže musíš vzít Mirandino a…“
„Můj bože!“ křičel Sakuřin táta, který právě přiběhl se sekerou v ruce. Sakura pohlédla na pistoli a uložila ji do pouzdra.
„Eh, Luciano, tak půjdeš už?“
„Proč nezavolat záchranku?!“
„Heh, jo a ukaž jim, co tu leží za zdechlinu… prosím tě, volej Mirandu, Luciano. Já… já se zatím pokusím neumřít, dobře?“ Rychle jsem v paměti mobilu našla číslo u nějž bylo jméno Miri N.
„Ano, Sakuro? Jsi v pořádku?!“ ozvalo se.
„To jsem já Luciana. Vezmi auto a jeď k Sakuře domů – je tu zraněný chlap. Rychle!“
„Ale né!“ bědovala Miranda. „Já to věděla! Neměla jsem ji nechávat samotnou! Hned jsem tam!“
„Fotře?“ oslovila svého otce Sakura.
„Ano, holčičko?“
„Ehh, neříkej mi holčičko. Seber se a táhni.“
„Co?“ Ten chlápek zamžikal očima, jakoby nevěřil tomu, co slyší. „Ale dcerko, já ti nechci ublížit! Nikdy jsem nechtěl! Chci jen slyšet odpuštění!“
„Vrať zpátky chvíli, kdy jsi prodal Kasumi, vrať zpátky ten okamžik, kdy jsi mě málem utloukl jen pro to, že jsem ti vylila chlast, a vrať mi mámu! Pak ti odpustím.“ Tomu muži se z očí začaly linout slzy. „Víš, fotře, když tu teď jsme skoro sami, něco ti řeknu.“ Sakura natáhla nohy před sebe, aby ji tak nebolely. „Něco ti řeknu, fotře. Zabila bych tě! Přísahám při všech zkurvenejch bozích i při těch pekelných bastardech, že nebýt u kostela Miranda, zastřelila bych tě tam. Zkurvil jsi celou naši rodinu. Posral jsi všechno, co posrat šlo a já tě už nikdy, ale opravdu nikdy nechci vidět. Nesundám tě ze dvou důvodů – nemám náboje a nebýt tebe, ta lví svině by mě znásilnila a zabila. Nebo možná obráceně, to je jedno. Prostě zmiz z mého života a jestli se ještě jednou potkáme, zbavím naši rodinu toho utrpení, které se jí drží od chvíle, co jsi řekl naší mámě u oltáře 'Ano.'“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.11.2014, 22:10:31 Odpovědět 
   Zdravím.

Tato část je nejen čtivá, ale i napínavá... Jako kdyby nestačilo, že se blíží setkání s Bestií, musí ještě uhodit do Sakury (která kupodivu přežila, byť utrpěla docela ošklivá zranění). Snad ji Shaira vyléčí... (nebo ne?) Krapet fabuluji nad budoucím dějem, protože je nejen Sakura vážně zraněná, i náš Waldemar je na hraně, a zvoní mu umíráček. (Není to pro autora poctou, když o jeho příběhu čtenář přemýšlí?) Co je však hlavní, Bestie je mrtvá, což však neznamená, že Peklo nevytasí další kartu. Hovorová řeč nevadí, přeci jen tento příběh vypravují jednotlivé postavy. Co se šotků Překlepníčků týče, našel jsem toto:

-- Valda se začal rozhlížet po hale a nakonec řekl.
„Je to tu moc krásné.“ -- (dvojtečce za "řekl" by to slušelo lépe, stejně tak neodsazovat přímou řeč na nový řádek) -- Valda se začal rozhlížet po hale a nakonec řekl: „Je to tu moc krásné.“

Hezký večer a múzám zdar.

P.S. Mé druhé já říká, že je tato část docela hektická a děj letí jako splašený vlak, přeci jen se toho událo v této kapitole mnoho, ale... docela se Ti podařilo děj prostříhat (rozvést v rámci jednotlivých linek - z pohledu jednotlivých postav) a alespoň mne přimět k tomu, abych trpělivě čekal, co že z toho všeho vzejde...
 ze dne 04.11.2014, 18:10:19  
   Lukaskon: Také zdravím a děkuji za komentář.

Přemýšliví čtenáři jsou nejlepší čtenáři. A pokud vás příběh zaujal natolik, že přemýšlíte nad dalším vývojem, je to pro mě jedině dobrá zpráva, která dokládá i určitou čtivost a poutavost příběhu.
Děj je poněkud hektický. Snažil jsem se ke konci kapitoly urychlit spád, aby bylo patrné, že hrdinky opravdu nemají času na zbyt a nemohou si ani vydechnout. Určitě se to ale dalo natáhnout a zhustit atmosférou - čekání na Bestii, otazníky nad stavem Sakury, k tomu více myšlenkových pochodů hrdinek... Ono vždycky když nastane nějaká akčnější scéna a nemusí jít nutně o souboj dvou osob, zvažuji jak moc popisů a myšlenek hrdinů do toho vtěsnat, abych udržel spád oné události.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Vzduchem bez kř...
micromys
Horší než černá...
Bob Cileček
obr
obr obr obr
obr

S láskou - Ďáblova millenka 12
Nat Danielová
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr