obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915229 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39281 příspěvků, 5723 autorů a 389257 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Klubovna rezavých klíčů ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Klub rezavých klíčů
 autor Bob Cileček publikováno: 29.11.2014, 22:47  
S veškerou úctou k Jaroslavu Foglarovi
 

Klubovna rezavých klíčů

Kapitola první

Nový nájemník
Byla to nejstarší, původně dělnická a chudinská, čtvrt města.
Postupem mnoha let kdy se domky lepily jeden na druhý stejně, tak jak se lepí vlaštovčí hnízda nad okenní římsu, tak i tady pomalu a bez plánů vznikla nepřehledná spleť uliček.
Ty nejvíc zchátralé domky noví majitelé přestavovali a přizpůsobovali svým potřebám. Rozpadající se domky opouštěli, aby je někdo jiný zboural a na jejich místě postavil, v lepším případě, pavlačové domy.
Těmito neorganizovanými úpravami vznikaly podivně kroucené uličky, náměstíčka, plácky, stejně tak slepé uličky, nečekané průchody a různá tajemná tmavá zákoutí.
K pověsti této části města nepomáhaly ani ty spousty strašidelných a neuvěřitelně temných historek předávaných z generace na generaci.
Svou roli hrálo i pojmenování této rozsáhlé, tajuplné a spletité čtvrti – STÍNADLA.
Ano, tak se jmenovala. V lepším případě snad jen proto, že do jejich křivolakých uliček se slunce dostávalo s velkými obtížemi. O tom horším případě snad radši ani nebudu mluvit. A přece i tady žili chlapci a děvčata. Vyrůstali, měli svoje starosti a radosti. Těch radostí bylo o mnoho míň než v bohatších čtvrtích, ale o to víc si jich vážili. Od okolního moderního města se dočkali jenom posměšků a urážek. A snad právě proto se šťastným řízením osudu po mnoha letech ústrků a bezpráví semknuli. Po četných tahanicích a bojích ve svých řadách založili Vontské sdružení v čele s tím nejschopnějším ze svých řad, který předsedal Vontské radě. Poté zpřetrhali všechny svazky s okolním městem a stali se lepšími. Ve Stínadlech zavládl řád a pořádek.
O to víc trestali vetřelce, kteří narušovali jejich soukromí. Tento stav trval už mnoho let, aniž by se nějak zásadně měnil. Chlapci a děvčata z Druhé strany, tak se nazýval zbytek města, ani nijak zvlášť netoužili překračovat Rozdělovací třídu, která tvořila přirozenou hranici mezi tak rozdílnými světy. Samozřejmě vždy se našlo několik odvážlivců, kteří si chtěli otestovat svou odvahu.
Ti se pak ale vraceli do své čtvrti bohatší o modřiny, boule a nezřídka i poničené oblečení.
Vontové se prostě s nikým nemazlili. I přesto se sem občas někdo přistěhoval.
Nejčastěji to byl ten, kdo bral zdejší ubytování jako přechod, než si najde něco v moderní části města, ale byli občas i takoví, co kvůli tíživé situaci museli opustit své moderní byty a načas, někteří bohužel i napořád, vzít zavděk bydlení skromnějšímu. Bylo jasné, že se sem nikdo nehrnul. A přesto v jedné z těchto uliček, jednoho bezmračného sobotního dne zastavilo nákladní auto.
Jarní sluníčko se těsně před polednem marně snažilo zahřát pořád ještě chladný vzduch.
Přilehlý plácek ožil po mnohých sychravých dnech dětským smíchem, jehož součástí jsou přátelské tahanice a soupeření v hrách, které se hrají snad od nepaměti.
Nejrozšířenější byla hra v kuličky, ta se tady provozovala v mnoha jejích podobách. Od klasiky až po Hop důlek. Ale zaskřípění brzd stařičkého náklaďáku upoutalo pozornost v celé ulici. Jako na povel nechali hry a sledovali zde tak nezvyklé divadlo. Jeden ze zasvěcenějších vysvětloval klubku posluchačů: „To budou noví nájemníci místo starého Polanského, co se odstěhoval za synem na vesnici.“
Otevřely se dveře náklaďáku a vystoupil řidič v montérkách. Vypadalo to, že kluci na něco čekají, až jeden prohodil: „Co myslíš?“
„Jak to mám vědět? Taky by mě to zajímalo, možná podle věcí,“ vypadalo to, že řeší velice důležitou věc.
Z korby seskočili tři muži v odrbaných montérkách a hned za nimi kluk tak dvanáctiletý, možná o trochu starší. Všichni v ulici se zájmem sledovali stěhování nábytku a hlavně onoho mladíka.
Něco na něm bylo zvláštního, pohledem přelétl po osazenstvu ulice a pak bez řečí začal pomáhat s vynášením menších břemen do svého nového bytu. Muži ty nejtěžší věci vynesli nahoru, jen těch pár nejmenších nechali složených u zdi na chodníku. Potom auto i s dvěma muži odjelo. Všechno se začalo vracet do starých kolejí, jen těch několik balíčků, ještě leželo na sluncem zalitém chodníku.
Ulice pomalu utichla. Poslední opozdilci, kteří se zdrželi ještě sledováním jednoho prodlouženého kuličkového zápasu, se už kvapem loučili a spěchali domů na oběd.
Najednou slunko zašlo za černý mrak a ulice se jako na povel celá vylidnila.
Jen pod plynovou lampou zůstal jeden z nich stát. Nikam nespěchal, s rukama v kapsách se opíral o kandelábr a sledoval oblohu.
S prvními většími kapkami deště vyběhl z průjezdu chlapec pro poslední čtyři krabice.
Pod hrozbou blížícího deště se snažil odnést všechny naráz, ale brzo zjistil, že na to jeho síly nestačí. Opodál se ozval neznámý: „Asi budeš potřebovat pomoc.“
Eda, tak se ten nový jmenoval, zvedl oči a zachmuřeně si změřil neznámého. Na tváři se mu objevil úsměv, asi na něm neshledal nic špatného. „Nějaká ta ruka by se šikla.“
V přívalu zabubnoval déšť a krabice, kterou Eda držel, povolila a na zem vypadly drobné malířské potřeby. „No radši rychle, mamku by mrzelo, kdyby měla všechny svoje štětce zničené.”
Tak Eda poznal Jardu a s ním proběhlo i první zasvěcení do tajů čtvrti, čtvrti zvané Stínadla.
„ Aby bylo jasno“ povídá Jarda po cestě na schodech. „Bylo by dobré, abys pochopil, jak to tady u nás chodí“
To už byli u Edy v předsíni. Složili náklad ke stěně a Jarda při pohledu na hodiny v kuchyni, povídá: „Ale to je na dlouhé povídání, jestli chceš tak bych mohl přijít po obědě.“
„To víš, že chci.“ přitakal Eda.
„Tak za hodinu u té plynové lampy. Ahoj.“ A už bylo jen slyšet dusot nohou na pavlači. Jak to bývá, čas nikdy neutíká tak rychle, jako když se něco děje a Eda se nestačil ani pořádně rozkoukat a už na něj hvízdal Jarda pod oknem. „Tak kde seš?“ volal nahoru, sotva Eda vykouknul z okna.
„To už je hodina? Ještě mám nějakou prácičku, nechceš na chvíli nahoru?“
Dveře od bytu byly otevřené, jak se pořád nosily věci z pavlače dovnitř a prázdné kartóny se hromadily na volném místě u schodů. Tam taky Jarda našel Edu, jak je rozkládá, aby zabraly co nejmíň místa a svazoval je připraveným provazem.
„Proč sem sakra letím, když už to máš hotové?“ Čertil se z legrace Jarda.
„Jen počkej, jestli chceš zápřah, tak ti ho můžu zařídit a nemudruj a podrž mně ten provaz.“
Ale tak hrozné to nebylo, maminka si chtěla vybalit věci sama. Dobře věděla, že by mohly některé přijít k úhoně, a tak držela Edu od vybalování radši co nejdál.
Zrovna teď asi zaslechla hovor na chodbě a vyhlédla ze dveří.
Vlídně se na Jardu usmála „Tak ty vůbec nezahálíš, to už sis našel kamarády?“
Potom klukům nalila lipový čaj s medem a povídá: „Vypijte si to a budu ráda, když se mi nebudete motat pod nohama a uvidím tě až večer.“
Kluci si sedli do chodbičky na staré židle, popíjeli čaj slazený medem. Chvíli bylo ticho, než Jarda dopil ten svůj. „Víš ty vůbec, kde ses přistěhoval? Tohle není jen tak obyčejná čtvrť.“
„Tak to jsem si taky všimnul,“ povídá Eda „tam, kde jsem bydlel předtím byly činžáky, hřiště, široké ulice a spoustu místa. Tady je to snad jen spleť uliček.“
„No takhle jsem to nemyslel, abys věděl, taky tady máme hřiště, není sice hned tady za rohem… Já jsem chtěl říct, že ses přistěhoval do Stínadel, je to náš svět a nikdo cizí tady nemá co dělat.“
„To chceš říct, že jsem tady cizí?“ divil se Eda.
„Tak jsem to nemyslel, ale nějaké věci ti budu muset vysvětlit.“ Mávl rukou Jarda a položil už vypitý květovaný hrnek na bedničku, která jim sloužila jako provizorní stolek.
„Přemýšlím odkud začít, nejlepší bude, když si vezmeš nějaké drobné a půjdeš se mnou.“
Na rohu ulice byl takový malý krámek se zaprášeným výkladem a nápisem smíšené zboží. Prosklené dveře silně zavrzaly a postarší prodavačka zvedla oči od rozečtené brožury.
Posunula si brýle ze špičky nosu. „Ahoj Jardo, co potřebujete?“
Kluci sborově pozdravili a Jarda koupil krabičku špendlíků. Hned před obchůdkem Edovi jeden vybral z krabičky a připjal mu ho ke klopě. „ Mohu-li ti radit, nos ho pořád nebo bys mohl ze začátku narážet na samé problémy.“
Edovi to zatím nebylo nijak jasné a zatvářil se dost udiveně, čekal bližší vysvětlení a taky ho v zápětí dostal.
Sedli si na patník pod stříškou a Jarda povídá: „Víš, jak jsem ti říkal, že nemáme rádi, když někdo strká nos do našich věcí?“
Eda přikývnul.
„Tak vonta poznáš na první pohled podle našeho znaku a tím je žlutý špendlík.“
„A co když si ho připne někdo, kdo není vont?“
„Pak mu nebe budiž milostivo.“
„A já jsem vont?“
Jarda se zamyslel „Víš, nad tím jsem ještě neuvažoval, ale asi stačí, když tady bydlíš.“
Eda pokrčil rameny.
Jarda po chvíli pokračoval: „Mezi náma,“ ztišil hlas, „některým, kteří tady bydlí odjakživa, bych ten špendlík nejraději sebral, ale to snad jindy.“
Jarda potom dlouze vysvětloval, jak to ve Stínadlech vlastně chodí. Vzpomínal na dřívější doby, kdy Stínadla byla jednotná.
Jen zběžně nastínil, jak se organizují různé akce a sportovní utkání.
Dlouze vykládal o rozkladu, který za poslední dobu Stínadla prožívají.
S nadějí v hlase jmenoval ulice, které se snaží oživit lepší časy.
Nejdéle snad popisoval, jak všechno šlapalo, když ještě měli Velkého vonta a hlavně kdo to byl.
Mezi tím se na Stínadla snesl soumrak, a protože v některých uličkách nebylo ani veřejné osvětlení byl Eda rád, že ho Jarda doprovází.
Jinde slabé lampy jen tak tak prorážely blížící se tmu.
Naštěstí se postupně rozsvěcovala okna domů a různými barevnými nádechy pomáhala osvětlovat tajemné uličky.
Nakonec se rozloučili před Edovým barákem a on osaměl. Sledoval, jak se Jarda postava noří do této divné čtvrti. Studený vítr, který se zvedl, udeřil Edu do tváře a on si uvědomil, jak je vlastně pozdě. Zatřásl se zimou a ještě jednou se rozhlédnul. Přitom si uvědomil, že není v ulici sám. V průchodu naproti slyšel tlumený hovor.
Opodál skupina čtyř hochů mizela za vzrušené debaty za nejbližším domem. Jiní dva kluci seděli na patníku naproti studny a evidentně na někoho čekali.
Do toho se zpoza rohu vynořil malý kluk a volal: „Daňkůů, Kropáči, máte přijít na zelené, asi se to dneska rozhodne,“ a potom pod palbou otázek odklusali směrem, kde Eda tušil střed Stínadel.
Do houstnoucí tmy se ozval někde z dálky zvon.
O chvíli později se přidal někde poblíž druhý, dunění se odráželo a lámalo v úzkých uličkách.
Eda se marně snažil odhadnout, z kterého směru vlastně přichází. Uvědomoval si, že hřiště a ulice u nich, i když lépe osvětlené, už zejí prázdnotou a vlastně jaké u nich…
Teď už patří sem a… vůbec mu to nevadilo.
Bylo to zvláštní, tady to vypadalo jako by se uličky probouzely k nočnímu životu a bylo to úplně nepodobné ničemu, co Eda do dnešního dne znal. Navíc Stínadla probouzela v jeho chlapecké duši zvídavost a touhu po dobrodružství.
Měl sto chutí se rozběhnout za Daňkem a Kropáčem, aby zjistil, co se to má vlastně dneska rozhodnout. Přesto se pomalu otočil a vešel do domu jen proto, aby mamka neměla starost. Jak šlapal po starých, špatně osvětlených a otlučených schodech nahoru na pavlač, vůbec netušil, že tajemství této čtvrti na něho někde teprve čeká a nedá spát nejen jemu, ale i několika mnohem významnějším vontům a dopřeje mu prožít dobrodružství, které by nečekal ani v nejfantastičtějších snech.
Je pravda, mnozí bázlivější by se tomu radši vyhnuli, ale to nebyl Edův případ.


 celkové hodnocení autora: 95.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jarda 04.12.2014, 7:46:55 Odpovědět 
   Dzravím.

V dětství, když se mi vždy poštěstilo, že nebyl starší bratr doma, jsem mu vlezl tajně do skříně a vytáhl jeho nejvzácnější poklad. Rychlé šípy. Často se stalo, že mne načapal, jak je čtu přímo na koberci a nevnímám okolí. Nikdy mi za to nenamlátil, ale neobešlo se to bez sourozeneckého konfliktu. Ve vzpomínkách se tomu po letech smějeme a já lituju, že bydlíme každý jinde a nemám možnost mu ten jeho poklad občas prolistovat.

Z Foglarovek je cítit hřejivé lidství. Mám je rád a vítám, zde někoho, kdo chce psát v jejich duchu. Zřejmě budou použity kulisy pana Foglara, ale to nevadí. Pokud mi to čas dovolí, rád si přečtu další díl.
 ze dne 04.12.2014, 8:16:55  
   Bob Cileček: Děkuji za přečtení a milý komentář
 Lišče 30.11.2014, 20:11:20 Odpovědět 
   Pozdrav z nory :)

Toto dílko se mi od tebe zatím líbí nejvíce. Je nejfunkčnější i přes věci, kterým jak se zdá teprve přicházíš na kloub.

Přijde mi, že se chvílemi pereš s některými frázemi, jak co popsat, či sdělit a ne vždy to trefíš. Někdy se ti tak zamotá vypravěčův popis s popisem skrze postavu, což se od sebe odlišuje.

Jednání postav je trošku na pováženou, opět :) Nevím zda sis zkusil vzít si jednotlivé postavy ze svého příběhu a napsat si o každé z nich několik informací, či vět. Dodat jim větší pozadí, charakter, osobitost, v podstatě vdechnout duši daným postavám. Mám na mysli to, že si vypíšeš postavy jako Eda, Jarda, Máma Edy, Táta Edy... a pak si o každé z nich napíše co je zač, co mají rádi, co nemají rádi, jak se zachovávají v určité situaci atd. Budeš je mít čistě jen jako poznámky k psaní dané knihy o daných postavách. A toho se pak držíš a v rámci příběhu, knihy ti z toho pak vychází nějaký charakter. U tvých postav mi toto zatím schází, jsou takové moc měňavcovité :)

Nejvíce zde narážím na Jardu, jehož jednání, motivace atd. je docela k zamyšlení. Co by mohlo vést kluka ze Stínadel, aby někoho kdo se čerstvě přistěhoval kontaktoval takovýmto způsobem, hned jej na sebe navázal, zasvěcoval jej (taky dost podivně), dal mu špendlík... Z toho na jednu stranu vyplývá něco ve stylu, že Jarda je ve stínadlech velké zvíře. Jenže proč by někdo takový hned naverboval přistěhovalce. Nedává to smysl v to jaks to popsal, ale je v tom velký potenciál pro zápletku v pozadí dění.

Těm klukům nevkládáš do vínku příliš myšlenek, emocí. Je to nejvíce o akci, jednání, o tom, že se něco děje, nebo neděje a popisuješ. Což špatné není, ale opět je to takové okrajové, bez duše a vtažení, přiblížení postav čtenáři.

Něco vypadá opravdu křečovitě. Jako scéna u prodavačky se sborovým pozdravem. Na tak krátkou dobu už jsou tolik sžití? Nebylo to moc přirozené... Eda by podle mne reagoval trochu v jiném načasování. Samotný popis té scény, je jak z plakátu, ne jak z filmu. Tedy jen jako něco, co má něco naznačit a ne něco, co má něco ukázat.


No a ještě si dovolím poznámku k větě:
Do houstnoucí tmy se ozval někde z dálky zvon.

Opravdu ti přijde, nebo lépe opravdu ti to zní tak jak by ses to dočetl někde v knize? Slovosled, trochu krkolomný až poetický. Minimálně slovo "někde", by bylo vhodnější nahradit slovem "odněkud". Lepší by bylo tu větu celou překopat :)

Tak a už dost mého brumlání, snad jsi to přežil bez nějaké úhony i tentokrát.
 ze dne 04.12.2014, 8:16:34  
   Bob Cileček: Ahoj Lišče. Dám na tebe a pokusím se jednotlivé postavy trochu charakterizovat, jenom jak to bude možné. A to ostatní - možná se do toho jednou dostanu... Dík za komentář
 čuk 30.11.2014, 10:28:47 Odpovědět 
   Bobe, budu zřejmě číst i tvé ostatní kapitoly, vzhledem k mé špatné paměti, prosím, vlož do perexu kratičký obsah předchozí kapitoly ( neb zapomínám i kdo je kdo).
 ze dne 30.11.2014, 10:42:04  
   Bob Cileček: V pořádku. Budu na to myslet.
Jo a já být ve vaší situaci (redaktorů) a být nucen přečít tu hromadu textů, (někdy i těch nevalných) nevěděl bych vůbec nic, ani jak se jmenuji.
 čuk 29.11.2014, 22:46:12 Odpovědět 
   Prostředí foglarovek je vděčné prostředí pro příběhy, zvlášť když je máme v podvědomí z dětství. Otazné je, proč ho používat pro vlastní fantazii (je to úcta k Foglarovi?) Prozatím jsem nezaznamenal v textu nic nového a objevného, předpokládejme, že se to objeví v dalším pokračování. A zda s typy a rekvizitami bude manipulováno originálně. Text je trochu rozpovídaný, s náznaky modernizace, jako by chtěl autor vytvořit alegorii (ale dobro a zlo už jsou u Foglara). Trochu vadí to, že je text jednolitý, bez odsazení a střihů. Pár chybek by se našlo, třeba v čárkách v souvětí. Kde ses přistěhoval (místo Kam ses přistěhoval). Vontové se píší s velkým V.
 ze dne 29.11.2014, 23:12:59  
   Bob Cileček: Díky, budu na to pamatovat. Jenom to "kde ses" je podle mně v pořádku, nemůžeme chtít spisovnou řeč u malého kluka. Čárky to je moje velká slabost. Pracuji na tom. Ještě jednou dík. (A věděl jsem že si to vezmeš, jakmile bude na začátku zmínka o Foglarovi (Původně tam nebyla))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Útěk
Werika
Jak prodat svou...
Apinby
Lepší svět?
ShNel
obr
obr obr obr
obr

Drahá mi jseš
nevimjakou
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr