obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Alvion - 14. Usmíření ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Alvion - Srdce démona
 autor Garathea publikováno: 08.11.2014, 11:29  
 

Musela čekat několik dní, než dostala nové rukavice místo těch, které si poničila při svém útěku. Během té doby nemohla v některých místnostech pracovat, přesto ji Iraiya neváhala poslat do lordových komnat, kde měla uklidit střepy z rozbité lampičky.
Drobné střípky se rozletěly po celé místnosti, takže z šatny musela vytáhnout vše, co jí bránilo zamést a vytřít každičký kousek podlahy. Musela si rovněž dávat pozor, aby nějaké sklo nezůstalo ve škvírách mezi parketami, především u poklopu, který byl tentokrát pečlivě zamčen.
Když se pustila do vytírání, lord, který doposud pracoval u svého stolu, se znenadání opřel o rám dveří, odkud se na ni upřeně zadíval. „Proč si na sobě necháváš rukavice, když vytíráš?“
„Teď už je stejně jedno, jestli je zničím. Dostanu nové.“
„A kvůli tomu si musíš ničit ruce? Sundej si to!“ nařídil jí rozmrzelým hlasem.
Copak ho zajímají moje ruce? „Nebude vám to vadit?“
„Trávíš tady příliš času, aby měly vůbec nějaký smysl.“
Chce říct, že cítí mou přítomnost a stejně mu je to jedno? Ostýchavě odvrátila tvář a sundala si mokré rukavice. „Takže nakonec ničemu nezabráním, i když je mám na sobě?“ tázala se Mei.
„Jsou to jenom rukavice. Musela bys do nich být navlečená celá, abys něčemu zabránila. Tam, kde jsou opravdu zapotřebí, se objevuješ jen zřídka. Stopy po tvé přítomnosti jsou díky nim minimální. Je nepravděpodobné, že by je někdo objevil, pokud by nezačal hledat.“
„Ach tak.“ Takže se jich zřejmě nezbavím.
„Nerada je nosíš, že?“
„Budu je nosit, když je to tak lepší.“ Vzala si hadr a pustila se do práce.
„Jsem často pryč, nemůžu to změnit.“
Jak by to chtěl změnit? „To je dobrý.“ Přesto to působilo, jakoby ho skutečně mrzelo, že mi v tom nemůže pomoct.
„Netrvám na tom, abys je tady nosila. Nenos je, jestli nechceš, ale v ostatních případech budeš muset,“ řekl jí důrazně.
„Děkuju, pane.“ Opravdu mu nevadí, když cítí mou přítomnost, usmála se Mei.

Jakmile dokončila svůj úkol, zamířila do kuchyně. Prošla kolem nádvoří, když se z protější chodby vynořila Elisha s obrovským košem plným čistého prádla. „Nechceš s tím pomoct?“ zeptala se jí Mei.
„Ne. Jdi si po své práci,“ vyštěkla v odpověď a bez zastavení odkráčela pryč.
Tohle se zřejmě nezmění. S povzdechem si sedla k jídelnímu stolu. Namazala si chleba pomazánkou a pustila se do jídla. Uběhlo už tolik měsíců, copak mě pořád nenávidí?
Ve svém rozjímání si nevšimla, že se naproti ní usadil Roen, který jejímu setkání s Elishou mlčky přihlížel. „Elisha moc dobře ví, že neměla právo ti ublížit,“ promluvil znenadání jejím směrem. „Uvědomuje si, že to byla chyba a mrzí jí to. Váží si tvé snahy i dobrosrdečnosti, ale nechce tě k sobě pustit, protože ví, co jsi kvůli ní riskovala. Ví, co ti dluží. Nikdy neudělá první krok, aby se usmířila. Je paličatá a umí být nepříjemná, ale není zlá, jen je příliš dlouho osamělá.“
„Zdá se, že ji hodně znáš.“ Věřila, že má pravdu. Elisha se stranila všem. Nejvíc mluvila právě s Roenem, ale ani s ním si nebyla příliš blízká.
„Už spolu nějakou dobu pracujeme,“ odvětil jí Roen. „Má ve zvyku být jedovatá, ale ve skutečnosti je to jen způsob její obrany. Pomůže jí, když jí dáš šanci napravit, co způsobila.“
Zdá se, že mu na ní opravdu záleží. „Jsi moc hodný. Dík.“ Měla bych si s ní zkusit promluvit. Možná by se ta atmosféra mezi námi aspoň trochu vylepšila.

Později se tedy vydala do prádelny. Pochybuji, že se mnou bude chtít mluvit, ale nějak už ji k tomu musím donutit. Vstoupila do místnosti, právě když se Elisha pustila do žehlení zelenobílé košile. „Ahoj,“ pozdravila ji Mei.
Elisha se na ni překvapeně otočila. „Říkala jsem ti, že nechci žádnou pomoc.“
„Jo, ale nějak jsem se rozhodla, že chci skládat prádlo.“
„Dělej si, co chceš!“ pověděla jí rozmrzele černovláska a víc si jí nevšímala.
Mei se tedy postavila ke stolu, na kterém leželo vyžehlené oblečení, a začala se věnovat své práci. Některé kusy bylo velice obtížné poskládat, protože měly neobvyklý střih nebo se skládaly z více, mnohdy nesouměrných, částí. Na rozdíl od běžného obyvatelstva, které nosilo jednoduché prosté oblečení, byly pro významné osobnosti typické složitě střižené a zdobené róby.
„Jak tohle může někdo nosit? Nevěděla bych, jak se do toho leze,“ usmála se Mei, když si prohlížela kus svrchního oblečení, které se skládalo z několika vrstev látky. „Komu to patří?“ Nečekala, že by jí na to Elisha odpověděla, měla však v úmyslu rozuzlovat jí jazyk, i kdyby ji kvůli tomu měla rozčílit. „Řekla bych, že nějakému ministrovi,“ usoudila Mei. „Ti nosí hodně výstřední róby. Kolik je vůbec ministrů? Pokud vím mají ještě své asistenty a další pomocníky. Taky pereš jejich prádlo? A pak jsou tady ještě generálové, úředníci a strážci v západním křídle a duchovní na opačné straně, ale to bys taky mohla prát za celou armádu, že? O ty už se určitě stará služebnictvo,“ nepřestávala mlít pusou. „Přesto je tady práce jak na kostele. Myslím, že by nám…“
„Jsi hloupá nebo co?“ vyprskla na ni Elisha. „Proč se mnou mluvíš, když ti neodpovídám?“
„Možná si s tebou chci povídat,“ odvětila jí Mei.
Elisha na ni nedůvěřivě pohlédla. „To ti ještě nestačilo, co jsem udělala?“
„Neumím se dlouho zlobit. Nesnáším napjaté vztahy. Ráda bych se s tebou normálně bavila jako kolegyně nebo třeba i jako kamarádka.“
„Ty chceš být moje kamarádka?“
„No a proč ne? Kamarádka se vždycky hodí. Když se to vezme, žádnou tady nemám.“
„A co je potom Serina?“
Mei se po její otázce usmála. „Serina je pro mě spíš jako náhradní matka. O některých věcech si s ní prostě nemůžu povídat. Kathal je chlap, takže to není o nic lepší. Byla bych ráda za kamarádku.“ Předtím o tom nepřemýšlela. Měla Serinu a Kathala. Měla se o koho opřít. Ale mít kamarádku bylo přece jen něco jiného.
„Nevěřím lidem,“ odsekla na to Elisha.
„Já přece nejsem zástupce všech lidí. Nemohla bys mi věnovat aspoň trochu své důvěry? Třeba jen špetičku?“ naznačila jí prsty a mile se při tom usmála.
„Tobě vážně nevadí, o co jsem se předtím pokoušela?“ ptala se jí Elisha nevěřícným tónem.
„Všichni máme nárok na chyby. Vím, že v tomhle případě to bylo trochu drsný,“ připustila Mei, „ale taky si uvědomuju, že život tady není vůbec jednoduchý. Dá se chápat, že i chyby budou mít jiné rozměry. Myslím, že jsi docela hodná jen jsi zapomněla žít s jinými. Příliš se od všech straníš. Takový život je zbytečně osamělý o to víc právě tady,“ řekla jí Mei. „Každý někoho potřebuje, aby si popovídal, postěžoval si na své starosti, aby se s někým zasmál nebo třeba pobrečel. Tím teď nemyslím jen sebe, ale i ostatní. Nejsi jim lhostejná. Jen kdybys byla otevřenější a víc s nimi mluvila. Život by byl přece hned veselejší. Nikdy není pozdě zkusit žít jinak a jestli máš pocit, že je to těžké, tak to zkoušej po krůčkách a uvidíš, že to bude čím dál snadnější.“
Elisha sklopila zrak. „Jsi příliš hodná,“ promluvila téměř neslyšně. „Provedla jsem hroznou věc. Nakonec jsem se zachovala jako ti, kteří mi všechno vzali. Jako žárlivý zrádce.“ V tu ránu začala vzlykat.
Žárlivý zrádce? „Jenže tebe to doopravdy mrzí, Elisho.“ Jemně ji pohladila po hlavě, aby utišila její pláč, jenže ten neustával. Mei se tedy přiblížila o další krok a váhavě ji objala. Neměla tušení, jak na to zareaguje, ale věřila, že potřebuje trochu hřejivého objetí.
Elisha nakonec kolem ní obemkla paže, opřela se o ni a vybrečela se jí na rameno.

„Je to lepší?“ zeptala se Mei po dlouhých minutách ticha.
Elisha přikývla na souhlas. „Omlouvám se, Mei. Chovala jsem se jako zlá husa,“ utřela si nos do kapesníčku.
„To jsem ještě neslyšela,“ usmála se Mei. „Copak jsou husy zlé?“
„Samozřejmě. Nějaká tě spíš klofne.“ Otřela si slzy a upřeně se na ni zadívala. „Díky, Mei.“
„Nevím za co.“ Laskavě se na ni usmála. Vzala si další kus oblečení a pokračovala v práci. Elisha se zase chopila jednoduché žehličky, aby jí nevychladlo rozžhavené uhlí a písek v jejím nitru.
„Tak ty jsi na mě žárlila?“
„Pukala jsem vzteky. Jinak bych si na tebe nedovolila sáhnout,“ přiznala se Elisha.
„Na co jsi žárlila? Nemám nic, ani jistou budoucnost.“
„Získala sis přízeň všech otroků, přestože jsi člověk a jsi tady mnohem kratší dobu než já. Máš jejich přátelství, jejich lásku. Dokonce i lord tě pustil do své zahrady. Tohle se nikomu nepodařilo. Vždyť by mě ta možnost ani nenapadla. O takových věcech si můžeme nechat leda tak zdát.“
„Pustil mě tam, protože se mu líbil můj zpěv.“
„Možná na začátku, ale teď je to zase trochu jinde, nemyslíš?“
„Nevím,“ řekla zdráhavě Mei, přestože věděla, že její vztah s lordem se od té doby změnil k nepoznání.
„Vem si, že tě mnohokrát ušetřil, přestože měl důvody, kvůli kterým tě mohl potrestat. Utekla jsi, ale on tě jen přivedl zpátky. Navíc s tebou nechal i Neit, určitě aby tě…“ Najednou zmlkla a podívala se na kočku, která seděla u vchodu. „No, jednoznačně toho udělal příliš, aby to bylo jenom kvůli zpěvu.“
Lord se k ní skutečně choval se stále větší laskavostí a vstřícností. Třebaže s ní v některých chvílích jednal velice tvrdě, zdálo se, že neměl v úmyslu ji nadmíru trestat. „Proč by to tedy dělal?“
„Kdoví. Je těžké z něho číst, ale zaručeně už pro něho nejsi obyčejný otrok. Jistě pro něho máš nějaký význam, jinak by ti nedovolil, aby ses ho dotkla.“
„Dotkla?“ podivila se Mei. Samozřejmě, že se ho dotkla. Mnohokrát. Dokonce ji držel v náruči, když si trochu rozpomněla. Předtím její dotek nesnášel a vyhrožoval jí za to trestem, ale i to se zřejmě změnilo. Jenže, jak o tom ví Elisha?
„Mei. Každý si všiml jeho obvázané paže. Jen málo z těch, kteří o něm něco ví, uvěří tomu, že by si své zranění nechal ošetřit svým lékařem, který se o to snažil dobrých třicet let. Všem je jasné, kdo mu ty rány ošetřil, když jsi teď náhodou v jeho blízkosti.“
„Nemyslím si, že bych dokázala něco úžasného. Stačí se nenechat zastrašit. Nemá rád, když se někdo vtírá do jeho blízkosti.“
„To zjevně. Přesto ti to dovolil.“
„Není tak zlý, jak se zdá. Jen se snaží pouštět hrůzu, aby od sebe ostatní odradil.“
„To je zvláštní slyšet, především od tebe. Nejsi do něho tak trochu zamilovaná?“ zeptala se jí usměvavě Elisha.
„Co? Ne! Ani náhodou. Nejsem blázen.“
„Hm.“
„Žádný hm. Nějak ses nám rozpovídala.“
„Je zábavné tě trochu potrápit.“
„Nech si to!“ čertila se Mei, přesto byla ráda, že s ní navázala tak příjemný rozhovor.
Možná by z nich opravdu mohly být kamarádky.


Posadila se na zahradu, vzala si Neit na klín a zamyšleně ji podrbala za ušima. Elisha naznačovala, že lordův osobní lékař působí v paláci přinejmenším třicet let, kolik by potom mohlo být lordovi? Vzhledem vypadal možná na dvacet let, pohled jeho očí i jeho chování ovšem nasvědčovaly tomu, že je mnohem starší a zkušenější. Musí být o dost starší než já.
„Nad čím tak usilovně přemýšlíš?“ ozval se zčistajasna lordův hlas.
Mei polekaně vzhlédla. Vůbec ho neslyšela přicházet ani nečekala, že by jej mohla ještě dneska spatřit. Obvykle se s ním setkávala jen zřídka, i když poslední dobou se s ním mohla vídat mnohem častěji. Nakonec, lord trávil v paláci víc času a Mei chodila do zahrady při každé příležitosti.
„To jsem tě tolik překvapil?“
„Jen jsem se trochu lekla,“ odvětila kostrbatě Mei. Vyzvedla Neit do náruče a postavila se na nohy. Chtěla odejít, protože už zase cítila ten nepříjemný neklid.
„Nemusíš odcházet. Za chvíli budu hotový.“ Přistoupil ke stromu.
„S čím?“ Mlčky položil dlaň na kmen. Během okamžiku začalo zpod jeho ruky zářit zlaté světlo, které jako kouř pronikalo do tmavého dřeva. „Tímhle se staráte o celou zahradu?“ zajímala se Mei.
„Dalo by se říct.“
„Takže zahrada nepotřebuje jinou péči?“
„Stačí to.“
Stará se tak jen o zahradu nebo o všechnu zeleň v prostorách paláce? „Nebere vám to moc sil?“
„Mám příliš mnoho sil, proto to dělám.“
„Zahrada je opravdu nádherná. Nemyslím si, že byste to dělal jenom kvůli síle,“ pronesla Mei, vzápětí ovšem nevěděla, proč to řekla.
Lord ustal ve své činnosti. „Dneska jsi hodně výřečná.“
„Omlouvám se.“ Byla jsem moc otevřená?
„To nevadí.“ Bez dalšího slova se vrátil ke stromu.
V tom okamžiku měla dojem, že v jeho tváři zahlédla skrytý zármutek. Co se stalo? „Prší tady vůbec někdy?“
„V tomhle kraji prší jen málo. Navíc, štít nad palácem mraky odpuzuje. Tady nezaprší.“
„Ten štít také udržujete vy?“
„Nikdo jiný to neumí.“
Roen, který byl otrokem ze všech nejdéle, jí vysvětloval, že lordův štít má řadu omezení a pro tak velké prostory, jako je palác, také vyžaduje hodně sil. Je to dokonalá obrana proti překvapivým útokům, která nepřátelům znemožňuje jakýkoli pokus dostat se přes hradby. Dokud útočníci nezničí štít, ztratí stejné množství energie, z jaké byl utvořen.
Na druhou stranu se lze dostat jen přes brány, které jsou přísně střeženy. Lord navíc dokáže se štítem manipulovat podle libosti a cítí jakékoli jeho narušení. Největší zvláštností potom byla skutečnost, že štít vznikl až za současného lorda a to i přesto, že palác byl v minulosti mnohokrát terčem útoku.
„A co vaši předchůdci?“ zeptala se opatrně Mei.
„Ti chránili palác jiným způsobem.“
„Proč? Také to neuměli nebo to nebylo zvykem?“
„Kdoví,“ zašeptal lord.
V jeho obličeji nezaznamenala téměř žádnou změnu, přesto cítila, že se v něm něco děje. Ten pocit ji svíral. „Víte, že jsem nepoznala poslušnější kočku, než je Neit? U nás jsou kočky dost svéhlavé. Rozhodně nechodí za pánem jako psíci,“ usmívala se Mei.
„Divila by ses, jak dokáže být svéhlavá, když si něco umane,“ řekl na to lord. Tentokrát v jeho tváři zahlédla jemný úsměv.
Od té doby, co jej poznala, spatřila mnoho jeho tváří. Bylo zřejmé, že není bez citu, jak si kdysi myslela. Dokáže se usmívat a také dokáže projevit smutek, třebaže jen nepatrnými změnami v chování a výrazu ve tváři.
Nikdy předtím si jeho zármutku nevšimla, dokonce ani když zabil Gideona, teď však věřila, že jedním z důvodů, proč o svou zahradu tak úzkostlivě pečuje, je právě Gideon a kouzlo, které ho naučil.
Proč se její pohled na lorda tak změnil? Jak je možné, že vidí to, co předtím neviděla? Mohla se do něho skutečně zamilovat? Všechen ten neklid, když je mu nablízku. Starost, když vidí jeho bolest nebo naopak radost, když se zasměje. Jenže… to přece nejde.
„Děje se něco?“ ozval se náhle lord.
„Ne. Ani ne,“ brebentila Mei.
Jeho pohled se záhy obrátil ke dveřím, kde stála Iraiya. „Talmen si vás žádá, pane,“ sdělila mu hlavní služebná. Talmen byl jen formální výraz pro lordova zástupce, Nataniela.
„Jistě. Hned jsem tam. Tak zatím,“ řekl Meiiným směrem a odkráčel pryč.
Mei se poté znepokojeně opřela o strom. Nemůžu být do něho zamilovaná. To je přece bláznovství. Pokud by ho měla opravdu ráda, mohlo by to přinést jenom problémy a hlavně plno bolesti.

„Stalo se něco, Mei? Zdáš se mi nějaká přešlá,“ ptala se jí Serina, když ji viděla stát mezi dveřmi.
„Ale nic,“ postavila se vedle kuchařky a přečetla si recept, který si prohlížela ve své knize. ‚Pečené kuře se sýrem a kukuřičným chlebem.‘ Tak to nebude pro nás. „Serino?“
„Ano?“
Nejprve se zdráhala pokračovat, ale musela se o tom přesvědčit. „Pokud se holce splaší srdce pokaždé, když někoho vidí nebo slyší něčí hlas, když má radost, pokud ji má i ten druhý nebo se trápí, že je smutný, musí to být hned láska?“
„Co jiného myslíš, že by to bylo?“ opáčila kuchařka.
„Nevím. Možná je to jen silný obdiv, sympatie, třeba jí přeskočilo nebo je to nějaká nemoc,“ uvažovala Mei.
Serina se usmála. „Z toho, co říkáš je to přece jasná zamilovanost nebo i láska. Jsi zamilovaná?“
„Ne. Ne. Jen jsem se tak ptala.“
„Aha,“ odvětila Serina, jakoby tomu moc nevěřila.
Mei doufala, že by se její pocity daly vysvětlit jinak, ale zřejmě se jen snažila odvrátit nepříjemnou realitu. Kdyby ho jen obdivovala, nemohla by své city vnímat tak intenzivně. Ve skutečnosti by ani neměla zásadní důvod jej obdivovat. Všechno to byly jen výmysly. Takže ho… opravdu… Vzala si hrníček ze skříňky a šla si nalít něco k pití.
Serina přistoupila blíž, chytila ji kolem ramen a přitáhla si ji k sobě. „Neboj!“ řekla konejšivým hlasem a mateřsky ji políbila do vlasů. „Pojď! Uděláme si něco dobrého k snědku.“ Povzbudivě ji pohladila po hlavě a začala připravovat hrnce na vaření.
Jistě poznala, že je Mei zamilovaná, i když pravděpodobně neměla tušení, že právě do lorda, do vládce démonů, na kterého člověk nikdy nedosáhne. Byla to nejhloupější volba, ale ve výsledku bylo jedno, do koho se zamilovala. Tak či onak to nemělo žádnou budoucnost.

* * *


„Nahoře to budu čistit já. Ty to můžeš udělat dole,“ prohlásila Elisha, když se společně pustily do mytí oken. Její vlasy se vzápětí začaly pohybovat. Uchopily vlhký hadr a daly se do leštění skla.
„Podvádíš,“ namítala Mei.
Elisha se usmála. „Byla by hloupost to nevyužít. Jinak bychom si na to musely vzít nějaký žebřík.“ Okna byla příliš vysoká, aby se dostaly nahoru třeba jen s pomocí židle.
„Jak myslíš.“ Vzala si svůj hadr a pustila se do práce.
S Elishou nakonec vycházela lépe, než kdy mohla doufat. Byla to milá holka jen potřebovala trochu pomoct, aby prolomila zdi a přestala se druhých stranit. Jakmile se uvolnila, mohli si s ní povídat o čemkoli.
„Dvacet pět let?“ podivila se Mei, když se dozvěděla, jak dlouho už je Elisha v paláci.
„Jasně. Ale když se to vezme, předtím jsem žila ještě hůř. Mnoho let jsem přebývala v jedné malé boudě v lese. Do paláce jsem se dostala jen náhodou. Ve špatnou chvíli jsem se ocitla v blízkosti vzbouřenců podobně jako ty. Mě však zachránilo jen to, že už jsem po všech těch letech téměř neuměla mluvit.“
„To jsi žila tak dlouho sama?“
„Skoro pětapadesát let,“ řekla na to Elisha. Tak dlouho? Jak to mohla snést? „Bylo mi devět, když lidé zničili mou vesnici. Nějakou dobu jsem se jen potulovala mezi vesnicemi, ale nikde jsem nevydržela moc dlouho. Po nějakém čase jsem vždycky utekla. Chtěla jsem pryč od lidí a tak jsem se dostala až do Galtey. Našla jsem pěknou opuštěnou boudu v lese a začala v ní žít. Občas jsem sice chodila do blízké vesnice, ale už jsem nechtěla kamkoli patřit. Bála jsem se, že se to bude opakovat, že ztratím další domov. Nakonec tu vesnici skutečně zničili.“
„To nebyl zrovna krásný život. Musel být strašně osamělý.“
„Ani mi to nepřišlo. Je to horší, pokud už jsi zvyklá na společnost. Tehdy mi samota ještě vyhovovala, jenže po všech těch letech, které jsem strávila tady, mi pomalu docházelo, že jsem sama. Všichni otroci si byli blízcí, jen já neměla nikoho. Toužila jsem mezi ně patřit, ale po tolika letech, kdy jsem se jim vyhýbala, to už nešlo. Bála jsem se odmítnutí a tak jsem raději zůstala sama.“
„Není se čemu divit, že jsi zapomněla, jak jednat s druhými. Ale podle mě, není nikdy pozdě na přátelství.“
„To asi ne,“ usmála se na ni Elisha.
Mei si vyprala špinavý hadřík ve vodě. „Počkej to ti musí být…“
„89,“ řekla za ni černovláska.
„No. To už je slušný věk.“ Vzhledově by ji odhadovala maximálně na pětadvacet let.
„Ještě jsem mladá. Kolik je tobě?“
„Šestnáct.“
„Docela rozdíl. Proti mně jsi ještě dítě.“
„V mém věku už se někteří vdávají, ale skutečně je to velký rozdíl. Máš mnohem více let zkušeností.“ Démoni jsou opravdu příliš odlišní.
„Žila jsem většinu života v lese, o jakých zkušenostech se dá mluvit,“ podotkla Elisha. „Navíc, démoni věkový rozdíl příliš nevnímají. Někteří v určité fázi života stárnou rychleji, jiní zase pomaleji. Pokud jejich věk neznáš, tak ho prostě nemáš šanci poznat. Mnozí se nezmění ani za celá desetiletí. U těch nejmocnějších je to vůbec těžké odhadovat. Nemáme ve zvyku tohle řešit, pokud těch odlišností není příliš. Znala jsem třeba pár, u kterých byl věkový rozdíl sto šestnáct let a klapalo jim to skvěle. Vyhledávat jen svou generaci by pro nás bylo příliš obtížné nebo dokonce nereálné.“
„Aha.“ To asi dává smysl.
„Chceš vědět, kolik je Iraiye? Kolik bys jí hádala?“
Iraiyu by tipovala na třicátnici, ale neměla tušení, kolik by jí mohlo být ve skutečnosti. „Tohle je opravdu těžké,“ přiznala Mei.
„V jejím případě určitě. Je jí 367 let,“ prozradila jí šeptem Elisha.
Mei překvapením nejprve ztuhla. „367? Vypadá na třicátnici.“
„Říkala jsem ti, že je to s věkem mezi démony složité. Ani délku života nemáme stejnou. Iraiya je typický příklad dlouhověkého démona. To samé platí samozřejmě i pro lorda nebo Nataniela, který by měl být dokonce o pár let starší než Iraiya. Ti dva tady sloužili ještě za vlády lorda Arkaena.“ Myslí tím lordova otce? „Iraiya sem přišla už jako malé dítě, aby se vyučila od své předchůdkyně, takže tady slouží od nějakých šesti roků.“
To je děsivé. „Jak dlouho vládne současný lord?“ zajímala se Mei.
„Blíží se to k padesátce. Asi 46 let.“
Čtyřicet šest? Jenže to neříká nic o tom, kolik je mu let. Ale vždyť by mi to mělo být jedno. „Jeho otec vládl tak dlouho?“
„Jo. Držel to tady pěknou řadu let. Jeho vláda byla docela nudná, ale v posledních letech jeho panování tady nastal pořádný chaos, tedy pokud se ještě dá říct, že vládnul, protože zmizel bůhví kam. Démoni mezi sebou často bojovali. Vraždili se mezi sebou. Trvalo mnoho let, než se to uklidnilo. Vlastně až s příchodem současného lorda. Ten dokázal nastolit jistý pořádek. Díky tomu se ho taky většina démonů bojí,“ povídala jí Elisha. „K vyvražďování celých kmenů už sice nedochází, ale jak jistě víš, mnozí stále žijí ve strachu. Vraždy, korupce, obchody s otroky, to všechno je na denním pořádku a spravedlnosti se většinou nedočkáš.“
„Život tady musí být opravdu drsný,“ pomyslela Mei.
„Záleží na místě. Třeba na jihovýchodě je to nejhorší. Jinde to docela ujde. Musíš vědět, kde je to bezpečnější, potom můžeš žít celkem v klidu. Celkově to ale opravdu za moc nestojí. Navíc bude vždycky záležet na tom, koho nebo co zrovna potkáš, takže jistotu nemáš nikde.“
„Člověk by tudy asi neměl moc procházet.“
„To rozhodně. Přede všemi svou identitu neutajíš a většina démonů má přinejmenším špatné mínění o lidech. Pochybuju, že by obyčejný člověk dokázal přežít mezi démony více jak týden. I kdyby ses démonům vyhýbala a zdržovala se na opuštěných místech, někteří démoni by tě mohli i přes tvou opatrnost velice snadno vystopovat. Někteří umí vycítit lidský pach. Jiní zase mohou člověka rozpoznat podle toho, že v sobě nemá energii, která je na démonech tak výjimečná. Jako člověk bys tady skutečně měla jen minimální šanci.“
„To je povzbuzující.“
„Tady jsi v bezpečí a když se to vezme, není mnoho démonů, kteří by poznali, kdo jsi. Co já vím, tak tady je to zřejmě jen Kathal s bratrem.“
„A co lord?“ tázala se Mei. Dlouhé měsíce byla nucena nosit v jeho komnatách rukavice. Ale možná si to přál ze stejného důvodu, jako když nechtěl, abych se ho dotýkala. Jenže proč by potom říkal, že jsem v jeho komnatách příliš často a proto nemá smysl, abych u něho ty rukavice i nadále nosila? Znělo to, jakoby mou přítomnost i přes to vnímal. Nebo jsem ho špatně pochopila?
„Těžko říct, ale myslím, že ne. Raskarové nemají výjimečný čich ani jiné schopnosti, které by jim to umožňovaly.“
Takže to chtěl skutečně jen proto, že mě nesnášel, usoudila zklamaně Mei. „Víš něco o jeho matce?“ změnila téma na něco, co už ji dlouho zajímalo.
„Jenom teorie.“
„Teorie?“
„Jen hrstka těch nahoře ví, kým byla, proto o lordově matce kolují jenom samé povídačky.“
„A co se povídá?“
„Zajímáš se o lorda?“ ptala se jí usměvavě černovláska.
„Ne. Jen jsem byla zvědavá,“ odvětila jí nevrle Mei.
Elisha se usmála. Vyždímala si hadřík a pokračovala v práci. „Lorda přivedl do paláce jeho otec, když mu byly asi dva roky,“ řekla vzápětí. „O jeho matce se toho povídá hodně, ale myslím, že to jsou všechno jenom hloupé nesmysly. Říká se, že se lordův otec zapletl s nějakou vesnickou děvečkou nebo dokonce s prostitutkou. To je ovšem největší blábol. Jeho matka musela být velice mocná, jinak by Rada takového dědice nikdy nepřijala. Mocní démoni bývají většinou na úrovni, takže to musel být někdo důležitý,“ usuzovala Elisha. „O síle našeho lorda už nikdo nepochybuje a to ani nemluvím o těch, kteří byli v jeho blízkosti v době, kdy byl ještě malým dítětem a neuměl svou moc skrývat. Ti museli na vlastní kůži pocítit velikost jeho síly. Proslýchá se, že už tehdy byl mocnější než jeho otec. Věřím, že to muselo být peklo pro jeho okolí a svým způsobem i pro něho,“ povídala v dlouhém zamyšlení.
„Lepší je teorie, že jeho matkou byla manželka někoho významného, jako je například tholén z Azalu, tedy oblasti, kde žijí převážně raskarové, jenže ani tohle nevysvětluje, proč je lord o poznání mocnější než jeho otec. Víš,“ naklonila se kousek blíž, aby ji nikdo jiný neslyšel, „podle mě je docela možné, že lord není čistokrevný raskar, jak tvrdí Rada,“ pošeptala jí Elisha. „No, povídá se toho hodně, ale myslím, že to jsou všechno jen hloupé teorie. Lordova matka prostě zůstává záhadou.“
Zajímalo by mě, jestli ji poznal aspoň lord. Neit ji náhle začala škrábat do sandálů. „Co to děláš, Neit? Vždyť nejsem hračka.“ Pohladila ji a dál se věnovala své práci.
„Tady ti zůstala čmouha.“ Elisha ukázala na špínu, která se objevila v prudkém slunečním světle. Mei ji rychle vyleštila a s Elishou se pustila do dalšího okna.
„Pozor! Prochází lord,“ upozornila ji černovláska.
Mei se na něho nenápadně ohlédla. Lord, který měl zřejmě namířeno do nedaleké pracovny, se skutečně blížil jejich směrem. Když už jim byl nablízku, Elisha se mu řádně poklonila, zatímco Mei zůstala strnule stát u okna, Elisha ji proto rychle stáhla k sobě a donutila ji, aby si vzpomněla na svou povinnost a vzdala lordovi náležitou úctu.
V naprostém tichu se ozývaly jeho lehké kroky, které se k nim znenadání přiblížily. Když se zastavily, Mei zvedla hlavu a střetla se s jeho pohledem. „Pane?“
„Jste tady příliš dlouho, měla by ses postarat o Neit. Určitě už bude mít žízeň. Zbytek doděláte později.“
„Ano, pane.“ Cítila se stejně neklidná jako předtím, ale teď když své city k lordovi přijala, bylo přece jen snadnější své pocity ovládat.
Nezapomněla na to, co spáchal. Věděla, že dokáže být krutý a bezcitný, i přesto v něm však objevila laskavou tvář, kterou nedokázala vyhnat ze své mysli. Zamilovala se do lorda, přesto ovšem věděla, že takový cit nemá žádnou budoucnost, ať už v jeho nebo v jejím životě. Věděla, že bude muset zapomenout.
„Tohle je čím dál zajímavější,“ ozvala se Elisha, jakmile lord odešel.
„Co?“
„Přece to, jak jste si padly do oka,“ řekla jí usměvavě.
„Co to povídáš?“ odložila hadřík do vědra. „Musím jít obstarat Neit. Je pravda, že už jsme tady dost dlouho. Dáme si na chvíli pauzu.“ Nejspíš na tohle se mě snažila upozornit, když mě začala škrábat. Měla jsem si to uvědomit sama, vždyť to dělá běžně. Ale, jak mohl lord vědět, jak dlouho tady pracujeme?


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 13.11.2014, 16:50:38 Odpovědět 
   Díky za další díl démonovské romance, možnosti zádrhelů se opět rozšířily s ohledem na lordovu matku, a tak jsem zvědavá, jak to vyřešíš.
Ale všimla jsem si i drobností: na konci "jak jste si padlY do oka" -týká se to i lorda, takže "padli". A někde na začátku "Elisha se stranila všem" - nejsem si jistá, ale "stranit se" se pojí s 2. pádem, a ne s 3.?
 ze dne 13.11.2014, 17:57:02  
   Garathea: Hned jsem si to šla zjistit :-), je to skutečně 2. pád. Děkuji za upozornění.

Hezký den
 Alan Dark 11.11.2014, 15:20:19 Odpovědět 
   Kromě několika chybějících čárekjsem na žádné zásadnější chybky nenarazil, což u tebe není nic zvláštního. Přátelení s Erishou mi přišlo místy možná až moc nucené, možná by nebylo na škodu trochu jejich smiřování roztáhnout, možná ho umístit na pozadí několika kapitol, je to ale jen můj názor. Je sice pravda, že určité náznaky usmíření (nebo se mi to alespoň zdálo) byly už v minulých kapitolkách, ale byla to myslím pouze absence schválností ze strany Elishy.
Ale určitě se budu těšit na pokračování, však už jsem se taky u Alvionu uchytil :)
 ze dne 13.11.2014, 17:54:29  
   Garathea: Pravda, asi se to jejich přátelství může zdát trochu urychlené. Samozřejmě mezitím uběhlo několik měsíců, co ji Elisha naposledy napadla. Litovala toho, ale sama si nedokázala najít cestu k usmíření, takže tohle byla trochu léčba šokem z Meiiny strany, jestli se to tak dá říct :-). Jednou tam byl náznak, že by s Mei byla ochotná mluvit (povídala jí o Skeronovi, který se jí pokusil shodit ze schodů), ale možná bych tam mohla ještě něco takového vrazit :-).

Jsem ráda, že tě Alvion upoutal :-)
 Šíma 08.11.2014, 11:29:02 Odpovědět 
   Zdravím.

Líbí se mi myšlenkové pochody hlavní hrdinky zakomponované do příběhu, ano, nejde o nic převratného, dělá se to běžně, ale v tomto případě... Myslím, že to dodává příběhu jistý šmrnc, stejně tak obcházení (kolem sebe) lorda a Mei. Souznění ještě nemusí být láskou a bůh ví, co cítí lord k Mei. Člověk se může do svého protějšku bláznivě zamilovat, ale démon? A ještě se svým postavením? (viz politika a tak dále). To není legrace... Navíc, všichni ostatní mají také oči a uši. (Tak, krapet jsem se zamyslel nad příběhem.)

Textík je opečovaný, práce šotků vidět není.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Usmíření... Dá se věřit démonovi (démonce)? ;-) Zřejmě ano, nebo má Mei v sobě nějaké kouzlo a také není obyčejným člověkem. Nepsal jsem to už někde u předchozích částí?
 ze dne 09.11.2014, 20:39:37  
   Garathea: Však to nebylo myšleno jako výtka :-). Myslím, že my autoři jsme vám redaktorům neskonale vděční, že si najdete čas nejen na svá vlastní díla, ale i na ta naše. Já sama si na všechny tyhle věci neumím najít dost času. Navíc mám pocit, že jsem při tom svém psaní příšerně pomalá :-)
 ze dne 09.11.2014, 11:06:13  
   Šíma: Zdar.

Vem si počet autorů a počet děl... Jak si mám všechno pamatovat? :-P
 ze dne 09.11.2014, 9:23:00  
   Garathea: Ano, něco na ten způsob jste už zmiňoval. Mei je skutečně neobyčejná dívka, i když bych řekla, že je to spíše její povahou. Její dobrácká přátelská a přitom nezlomná duše si získá snad každého. Jinak je to docela obyčejný člověk, ovšem s vědomostmi a zkušenostmi, které jí daroval Gideon.

Mockrát děkuji za rychlou publikaci.

Krásný den :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Vždy jsme s vám...
Cyrano
ECHOES OF CHAOS...
zk0104
Sněhová pohroma
Týnuš
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr