obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391725 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XXI - Bolest ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 09.11.2014, 11:51  
Závěrečná část Sakuřiny dějové linky. Po těžkých zraněních pomýšlí Sakura na lék. A může být lepší lék než magie z Pekla?
 

Sakura :(

Tu noc jsem se nenechala dvakrát přemlouvat a společně s Valdou odcestovala zase do nemocnice. Tělo Bestie hodlala Luciana uklidit do jeskyně u zrcadla, ale než ho tam stačila dotáhnout, ta kurva se prý rozpadla v popel a doslova Lucianě protekla mezi prsty. I jeho krev se ztratila jak pára nad hrncem! Policie to měla docela zlý, když hledala toho, kdo Valdu zranil. Celkem rychle se přišlo na to, že ho podrápalo zvíře a když Valda přišel k sobě, řekl, že na vině je chlap se lví hlavou. Od Luciany, která to zase má přímo od Valdy, vím, že první reakce poldů byl údiv, poté smích, pak pocit, že Valda je magor a pak jim konečně došlo, že mohlo jít o muže s maskou lva. Jenže se nenašel jediný svědek, ani důkaz, takže se vyšetřování vrátilo do bodu, kdy byl Valda za blázna. Luciana, která ho navštěvovala kupodivu dost často, ho přesvědčila o tom, aby výpověď změnil a začal tvrdit, že ho prostě srazilo k zemi nějaké zvíře. Případ se vcelku rychle uzavřel jako útok divokého zvířete a protože řada vesničanů zná pověsti o Mordredových psech a věřili tomu, že právě oni napadli nebohého Valdu, dospěla policie k názoru, že se okolím toulají zcela obyčejná zdivočelá psiska a že na vině jsou právě ona. Jinými slovy bylo všechno v naprostém pořádku. Tedy... všechno až na má zranění. Přečkala jsem na Black Mirror pár týdnů, během kterých jsem netrpělivě vyhlížela ségru. Nakonec mi to nedalo a i když vím, že mě za to ségra seřve jak psa, požádala jsem Mirandu a Lucianu, aby se mi o malou a o dům ještě pár dnů staraly, zatímco já vyrazila pro lék na bolest.

Cesta až do Tibetu byla k vzteku. Jednak jsem pořád myslela na Naomi a doufala, že za tenhle ‚kousek‘ mě Kasumička nepřetáhne lopatou po hlavě a pak jsem si taky uvědomovala, že zkratkou přes portál by to trvalo pár minut a ne pomalu celý den. Když už Shaira může na Black Mirror, kdykoli se jí zachce, bylo by fajn mít nějaké spojení, abychom i my mohly portál využívat. Vyšlapat tu dálku do kopce až ke klášteru Narchung bylo pěkně na hovno. Fučel tu strašný vítr, hustě sněžilo a moje pravačka byla pořád v háji. Průvodce, kterého jsem si najala ve Lhase, mi alespoň dával pauzy na odpočinek. Ještě kdyby mě tak nosil na zádech. Hodiny a hodiny šlapání sněhu na cestě do kopce. Vítr, zima, bolavá noha a mlčenlivý průvodce, který stěží rozuměl anglicky. Fakt super výlet.

Klášter se před námi z mlhy vyloupnul, až když se začalo stmívat. Byl to barák v takovém tom… ošklivém stylu – prostě spousta dřeva, červené podpěry a vlnitá střecha. Přišli jsme k zavřené bráně na nádvoří a průvodce se chopil dřeva, jež viselo na řetězu ze zdi. Začal s ním bouchat do kusu plechu. Fakt úžasný způsob zvonku! Možná, že kdyby tu byl nějaký gong a pořádná palice, hned by to bylo lepší. Brzy se však začala brána otevírat a mezi ní stáli dva holohlaví mniši v červených róbách. Proč se všichni duchovní oblékají, jako kdyby šli na maškarní? A nejde jen o tyhle trouby, vždyť takový arcibiskup vypadá s tou svojí čepičkou jak šašek. Proč si prostě nevzít tepláky a bundu a hotovo?! Beztak jim v tom musí být děsná zima, obzvláště tady v horách. Můj průvodce dal dlaně k sobě a uklonil se. Já se ho pokusila napodobit a v duchu jsem si říkala: ‚Jste kreténi.‘ Oni naznali, že jim projevuji úctu a pozvali mě dál. Zatímco průvodce zůstal s jedním mnichem u brány a zřejmě se ptal na nocleh, mě druhý mnich zavedl přes ošklivé prázdné nádvoří do chrámu.

Jakmile se za námi zabouchly dveře, sundala jsem si kapuci a rozhlédla se. Bylo tu několik misek s hořícím olejem, jež byly zavěšeny na zdi. Docela hazard. Když tu byla Kasumi před lety, málem to tady celý lehlo popelem. Vážně by bylo tak těžký přinést generátory na benzín a na strop připevnit zářivky? Některý lidi se holt nepoučí, dokud nešlápnou do fakt smradlavého hovna. Podlaha tu byla samozřejmě ze dřeva a řádně vyleštěná. Strop z hnusných trámů a stěny natřené červenou barvou s obrázky zvířat, co vypadají jak z dětské knížky. Děsný místo. Ale z jedné z chodeb ke mně linula vůně jasmínu. Sakra, dala bych si dobrý horký čaj. Ještě radši bych si dala grog a teplou polívku, mňam.
„Čemu vděčím za vaši návštěvu?“ otázal se holohlavý mnich.
„Chci navštívit Shairu. Jsem Sakura Sato, sestra Kasumi Gordonové.“
„Mluvíme tu o ženě, která před lety klášter téměř zničila a ukradla odsud vzácnou knihu, viďte?“
„Jo, to bude ona.“ Mnich se na mě tak divně zahleděl, až mě napadlo, jestli neriskuju krk. „Pojďte za mnou,“ řekl. Následovala jsem ho a dávala pozor, abych mu nepřišlápla oděv. Provedl mě několika chodbami, minuli jsme asi čtveřici vykuků, co na mě udiveně čuměli a nakonec jsme došli do místnosti, kde bylo několik dlouhých stolů a otevřených ohnišť. Z kotlů vonělo jídlo! Ale mnich tomu nevěnoval pozornost a provedl mě ještě jedněmi dveřmi dál. Kruci! Za dveřmi bylo jen úzké schodiště dolů do sklepa. Dřevěné stěny se vytratily a teď jsem stála v dlouhé úzké chodbě vedoucí dál rovně do tmy. Zírala jsem na tu nekonečnou chodbu, když mi mnich vrazil do ruky zapálenou pochodeň, která až doteď visela na stěně. „Dál můžete pokračovat sama. Na konci chodby jsou dveře, ale pokud jste opravdu Sakura Sato, pak vás Shaira vpustí. A pokud ne, pak vás nechá zabít.“ Takhle by se ségrou nemluvil. Ale na mě si holohlavá červená svině vyskakovat může… Jen, co vyšel nahoru a zabouchl dveře, ukázala jsem mu prostředníček a řekla:
„Parchante!“ Slyšet to, určitě to slyšel, ale o to šlo.

Cesta tou hnusnou chodbou snad neměla konce. Ne, fakt nechápu, jaký má význam stavět takový nekonečný tunel. To muselo dát práce vytesat ho do skály, ale když už, pak sem měli dát kolejnice a vláček! Čas od času jsem natrefila na louč, ale na to abych mohla svoji pochodeň zahodit, jich tu bylo moc málo. A ta moje zkurvená ruka a noha… Chudáci jednonozí – když zakopnou a spadnou na zem, není tak snadný se zase zvednout. A to já tu nohu pořád mám! Přijít o ni úplně, byla bych v prdeli. I když… mít s sebou vozíčkové křeslo, to by nemuselo být vůbec marný. A ještě kdyby bylo na baterii. Žjóva, to by byla jízda a co teprve vozíčkářské závody?! Taky sem přidat pár překážek a dobře to osvětlit… musím to Shaiře navrhnout!

Trvalo mi snad dvě… ne možná tři až čtyři hodiny se dopídit k těm podělaným dveřím. Kurva, proč tu Shaira nemá rovnou metro?! Tohle je naposledy, co jdu do Shambaly touhle hlavní cestou! Pochodeň jsem umístila na prázdný držák, jež tu byl a zabušila jsem na dveře. Neozval se nikdo.
„Héj! Já jsem Sakura Sato! Chci vidět Shairu!“ Konečně se dveře otevřely a za nimi stála šestice mnichů s meči. Měli je namířené na mě. „Ehh, nejdu nevhod?“
„Neděste ji!“ ozvalo se z chodby. Mniši okamžitě uložili zbraně do pouzder, jež měli u boků a zatímco čtyři odešli, dva se postavili vedle dveří. Konečně jsem se dostala do Shambaly a bylo to znát. Místnost v jaké jsem stála, byla pokrytá rudými koberci a zdi zdobily zarámované obrazy nějakých stromů. Poznala jsem jen jeden – Sakuru. Ono vlastně není kdovíjak těžké zrovna tenhle strom poznat.
„Čemu vděčím za tvou návštěvu?“ optala se mě Shaira. „Nové zprávy o sestře? Doufám, že dobré zprávy.“ Ta démonická holka byla fakt něco. Dlouhé světlé vlasy, svalnaté nohy, kozy jako vozy… A oblečení prakticky žádné. To musí být džob být Shaiřiným služebným a mít ji stále na očích. I když… většina chlapů by dřív nebo později na Shairu skočila. Jak se tomu brání? Ledaže… heh, to by byl dobrej způsob.
„Sakuro? Stalo se něco Kasumi?“
„Co? Eh, ne ne. O Kasumi nic nevím, ale mám hodně věci na srdci.“
„Prohlídku Stromového sálu necháme na jindy. Pojď za mnou.“ Shaira mne dovedla po schodišti nahoru a poté do velkého sálu, kde stála gigantická Shaiřina socha ze zlata. Tomu se říká kult osobnosti. Oni ji tady fakt musejí mít za bohyni. A ta socha… byla bez oblečení, jednu ruku v bok, druhou položenou na krku, vyvalené kozy... jak striptérka. Ze sálu vedla velmi široká chodba, zřejmě ven na zahradu. Pak tu byly i další chodby a já si všimla malých destiček nad nimi. Hned po levici jsem měla dveře s obrázkem trojice mečů. Pak už byl roh sálu a stěna s tím hlavním průchodem kamsi ven, tedy… možná to bylo ven. Po pravici jsem měla další schodiště vedoucí zase dolů. Nad ním visela destička s obrázkem mřížky… hmm. Vedle schodiště, skoro až v rohu sálu byla poměrně široká chodba a na destičce byla postel a římská jedna. Stěna, u níž stála ta socha byla celistvá a na opačné straně kam mě Shaira vedla, byly zase čtyři průchody. Dveře naproti těm třem mečům měly obrázek zkřížených mečů. Hmm, v jedněch dveřích se vyzbrojuje a v druhých bojuje? Nevím, nic jiného mě nenapadlo. Vedle, čili přímo proti mně bylo schodiště dolů s obrázkem dveří… ne vlastně portálu. Heh, to je dobrý – jeden vchod do Shambaly je přímo naproti tomu druhému. Další průchod měl taky schodiště dolů a na destičce stálo… vlnky. To asi jako voda anebo záchod. A poslední průchod měl zase jen postel a římská dva. Když Shaira naznala, že jsem se dostatečně vynadívala na tu její sochu, dovedla mě chodbičkou s vlnkami až ke krytému bazénu, ze kterého stoupala pára.

„Už jsem se dnes koupala, ale pokud ti to nevadí, můžeš se smočit a neboj se – voda už z velké části vychladla.“
„Supr… zaplavat si, to je dobrý způsob, jak se utopit.“
„Ty neumíš plavat?!“
„Umím, ale na to potřebuji dvě ruce a dvě nohy. Já mám od každého jedno a půl.“ Shaira se na mě udiveně zadívala a já si zatím prohlížela vybavenost téhle… koupelny. Ty ručníky na stěnách byly snad z hedvábí a na poličce u rohu byla slušná sbírka olejů a pěn do koupele. Taky šamponů, mýdel a dalších věciček. Na zemi nebyly kachličky ani studené kameny, ale koberce! Hustý! Začala jsem se namáhavě svlékat, a když jsem na sobě měla jen spodní prádlo poukázala jsem na popáleniny.
„Trefil mě blesk,“ řekla jsem a snažila se tvářit vážně. Ono to vlastně vážné bylo, ale ta ironie, že blesk švihne do hrábí v momentě, kdy je vyrvu fotrovi z rukou…
„No dobře…“ řekla Shaira a položila dlaň na mé rameno. Viděla jsem, kterak démonce zableskly oči a má zranění začala ještě více pálit. Rozbrnělo se mi celé tělo a skoro jsem se bála, že se neudržím ve stoje a spadnu do bazénku. Nakonec jsem vydržela, a když jsem opětovně pohlédla na popáleniny, byly fuč! To samé se však stalo s mými jizvami! Moje jizvy, moje…
„Shairo!“
„Musí ti to způsobovat bolesti.“
„Je to image!“
„Důležité je, abys byla zdravá!“
„Vrať mi ty jizvy! Jsou v nich vzpomínky!“
„Uklidni se, Sakuro. Máš-li zájem, můžeš se pořezat, nebo párkrát postřelit. Je to zvláštní vás tři dávat dohromady…. Kde byste beze mě byly? Ty nemohoucí holka, co stěží může chodit bez berlí, Parvati slepá vojanda a Kasumi stárnoucí bojovnice s šedinami. Což mi připomíná – přemluv Parvati, aby svolila a nechala si pomoct věčným mládím. Chci, abyste všechny tři byly v perfektní kondici.“
„Proč?“ Shaira pokývla hlavou k bazénku a já se nenechala dlouho pobízet. Hmm, přemýšlela jsem, jestli skočit šipku nebo... jo, skočím bombu! Plesk! Jupí! Voda mi ani nepřišla moc horká, ne při pomyšlení na tu zimu venku. Shaira do vody nešla, jen obešla bazén, aby byla blíž. „Kdo jsou Lovkyně, Shairo?“ ptala jsem se.
„Lovkyně?!“ divila se. „Co o nich víš?“
„Nic moc. Jen to, že mě tak nazývá tvůj fotr i máti. Kasumi, já, Parvati a asi i Luciana jsme prý Lovkyně a mluví se o nás v nějakém proroctví. Co to je za žvásty?“ Shaira si klekla a já připlavala k ní.
„Kdybych ti to teď řekla, pověděla bys to ostatním a to nechci. Nechci totiž, aby si mysleli něco jiného, než jak to ve skutečnosti je.“
„Tím chceš naznačit, že jsem blbá a nepochopím to?“
„To neříkám, ale potřebuji to být já, od koho se Lovkyně dozvědí kým jsou. Věř mi, že pravda je někdy tak absurdní až se jí nechce věřit a to je přesně tenhle případ. Domluvíme se tak, že mi tady necháš telefonní číslo anebo mail. Mí lidí se ti ozvou a ty je pak kontaktuješ až se Kasumi vrátí. Okamžitě vyrazím za vámi a řeknu vám pravdu. Zodpovím vám všechny otázky, kterých budete mít víc než dost a zároveň vás seznámím s mým dalším plánem.“ „Hele, ty to říkáš tak, jako kdybys počítala s tím, že budeme stát za tebou. Já podporuji Kasumičku v tom, že likviduje Prince Pekla, ostatně taky na tom pracujeme, ale všechno má své meze. Máme tam malé dítě, víš?“
„Co jsi tím myslela? Tím, že na tom pracujete?“
„Belzebub, Asmodeus a Belfegor žerou hlínu.“ Shaira otevřela ústa překvapením.
„Žertuješ?“
„Kdepak.“

Shaira pozvedla pravačku před sebe a dotkla se prstýnku. Snubní prsten to nebyl, ale je mi jasný, že hledat chlapa, který by jí neřekl před oltářem ano, by bylo zatraceně těžký. Nad bazénem se objevily nějaký průhledný modrý čáry, co se pohybovaly a vytvářely obrazec. Sakra, málem jsem údivem zapomněla šlapat vodu. Raději jsem se vytáhla ven a popadla ručník, zatímco jsem zírala na tu šou. Doufala jsem v mluvící hologram, ale výsledkem byla ta naše brambora.
„Co to je?“ nedalo mi to.
„Měla jsem dávat větší pozor,“ odvětila kozatá démonka. „Na té projekci by byli vidět všichni Princové Pekla, co jsou na povrchu planety. Dívám se na to týden, co týden, ale jak je vidno, je to málo. Promiň. Mohla jsem vás varovat, kdybych tušila, že zaútočí. Ale...“ Shaira se zarazila a poukázala k Japonským ostrovům. „Na Pulau Ular už nikdo z Princů není. Zdá se, že Kasumi uspěla!“
„Super!“ radovala jsem se. „Takže už se vrací.“
„Možná. Ale co je tohle?“ divila se Shaira a ukazovala na pomalu se pohybující světélko. Teď bylo někde nad Čínou a směřovalo k... jak se to tam jmenuje? Afghánistán? „To není možné,“ divila se Shaira. „Žádný Princ Pekla se nedokáže pohybovat takovou rychlostí. Hmm, možná se prsten porouchal.“ Shaira projekci vypnula ale mě nepřišlo, že by svému vysvětlení věřila. Radši jsem na sebe naházela svoje věci a mezitím doufala, že Shaira něco řekne. Neřekla nic, spíš se zdálo, že stále přemýšlí. Jak se může Princ Pekla pohybovat tak rychle? Hmm, to je dobrá otázka.
„Víc se dozvíme až se Kasumi vrátí,“ rozhodla Shaira. „Určitě mi dej hned potom vědět. A co teď? Chceš zůstat pár dnů v Shambale?“
„Ne, ne. Mám tam dítě a kámošku, takže nic takovýho. Je to hezký, ale radši bych už zase šla.“

S Shairou jsme si vyměnily kontakty jak dvě nejlepší kámošky a ona mě dovedla k portálu. Upozornila mě na to, abych na druhé straně vzala kouli a dala ji tam, kde je, jinak, že se můžu objevit někde úplně jinde. Taky jsem dostala velkou pevnou desku na zakrytí propasti v jeskyni tam u nás. Jo, to se šikne. Skákat donekonečna nad bezednou propastí je solidní hazard. Bylo mi jasný, že na letištních kontrolách mě bude čekat dost problémů. Ale mě je to fuk. Že se při příští návštěvě letiště pěkně zdržím, protože personál nebude chápat, že jsem zase v Británii, mě ani tak netrápilo. Však oni si to nějak vyřeší, nejspíše jako chybu v systému.

Prošla jsem portálem a ocitla se na té slavné Rituální komnatě alias Bráně Pekel. Velkej trůn, kruhový sál, dole jáma se svítící tekutinou, uprostřed oltář. Jo, vzpomínala jsem si na to. Ale na velkou armádní bednu s přilepeným dopisem jsem si nevzpomínala. Byla to taková ta bytelná a hodně dlouhá bedna do které by se vešla kupa věcí. Nahoře byl dopis. Kurva, kdo to sem dal? Vzala jsem ten list a přečetla ho. Byl v angličtině.

Bohyně,
posíláme další vzorky horniny a kompletní zprávu o pokroku ve vrtání. Výstavba pokračuje dobře. Horní betonová vrstva je již odstraněna a postranní komora i s výtahovou šachtou bude dostavěna do konce roku. Pak již nic nebude bránit ve vytažení jakéhokoli množství entit a díky objemu výtahu půjdou vzhůru vždy jen po jedné – bezpečnost bude zaručena.


Hmm, Shaira komnatu využívá jako poštovní schránku a provádí nějaký výzkum. Ale šutráky ani nějaký podzemní rostlinstvo, či zvířectvo mě nikdy nezajímalo. Přesto mi to nedalo, abych opatrně nenahlédla dovnitř té krabice. Byla tu hromada tmavého kamení, nudné dokumenty a dvě fotky nějaké hluboké díry, nejspíše v Rusku, protože nákladní auto na jedné z fotografií mělo na boku takové ty... no, prostě azbuku. Jinak tu nebylo nic. Nuda, nuda a nuda. Nechci se v tom Shaiře šťourat. Raději jsem popadla černou kouli z podstavce, vrátila ji na místo a prošla i s deskou rozžhaveným portálem.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.11.2014, 11:50:19 Odpovědět 
   Zdravím.

Text jsem přelouskal hnedle co se objevil v publikační frontě... Pěkné... Děj pokračuje logicky (tak jak jsem "předpokládal" - jak jinak by se Sakura mohla "tak snadno" uzdravit - jen netuším, kolik síly ji muselo stát dostat se do Tibetu, na druhé straně je ségrou Kasumi, a má peníze). Návštěva Shairy se nabízela jako jedna z možností... ;-) Peklo opět zahrálo svůj "kus", co bude dál? Nechám se překvapit, jaké karty vytáhnou arcidémoni z Pekla, přeci jen je několik princů po smrti a náš hlavní pekelný záporák se může krapet zlobit... (začínám psát a myslet jako Tvé postavy) Pardon.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Slečna
solvence
Posel smrti VII...
Lukaskon
To miesto
Jo
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr