obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915580 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5778 autorů a 391981 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: JTMS Valait Díl 1.1 Sci-fi ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: JTMS Valait
 autor Bob Cileček publikováno: 25.11.2014, 21:15  
 

J. T. M. S. Valait





Připusťme že, tak jak je nekonečný vesmír, tak je nekonečný počet jeho alternativ.
Neznám člověka, který by si dokázal jen představit něco tak šíleného, jako je naprosto ničím neohraničený prostor.
Všechny ty galaxie, hvězdy, planety a měsíce, co jsme schopni při vší té naší nejmodernější technice zaregistrovat.
To je jenom drobný zlomek, vlastně ani to ne, je to míň než nic, proti tomu, co je za tím vším.
I ten největší fantasta, co si dokáže představit rozpínání vesmíru, nemá ani tuchu kam se vlastně roztahuje. Co tam za tou hranicí ještě nekonečného je?
Nekonečno, nekonečno, nekonečno.
Do prdele, já to slovo nechápu...
A to je jenom trojrozměrný vesmír. Co teprve čtvrtý rozměr… a co čas? Nebo čas je ten čtvrtý rozměr...?


Kapitola 1. 1
Na displeji granátu probliklo padesát sedm třicet pět. Pořád se mi ještě třásly ruce. Teoreticky jsem demontáž X dvojky zvládl naprosto bravurně (teorie mi vždycky šla). Montáž typizovaného časovače na středový díl jsem viděl na tabletu nejmíň patnáctkrát, jenže… Právě to „jenže“ nikdy jsem nemusel rozebírat něco tak nestabilního a oproti tomu připitoměnému instruktorovi v programu z armádní školící databáze, který předváděl demontáž v nažehlených maskáčích, nad hlavou mu hučela klimatizace a seděl u pohodlného stolu nad, na první pohled viditelnou atrapou. Já jsem se hrbil nad do běla vysušenou zemí. Noha, na které jsem si seděl v domnění, že to bude nejpohodlnější posed, mi úplně zdřevěněla, ke všemu jsem cítil, jak mi na zádech mezi lopatkami pomalu stéká pramínek potu. Trochu to zalechtalo a já měl sto chutí se na tom místě poškrábat. Ovšem to byl luxus, který jsem si v dané situaci nemohl dovolit. V ten okamžik mě začalo svědit postupně snad všude a pot ze mě dál lil jako z konve. Radši jsem se donutil soustředit na X dvojku a sundal první vrstvu. Po odstranění tříštivého pláště se stává granát prakticky na dva metry bezpečným, maximálně hrozí dočasná ztráta sluchu, ale já měl prsty při manipulaci maximálně do pěti centimetrů daleko, a tak jsem se snažil nálož co nejdříve stabilizovat. Dal bych nevím co, kdybych si mohl prohodit nohy, ale netroufal jsem si ani poposednout. Dodneška si živě pamatuju citlivý přístup kapitána Schuba, když na mě vždycky z deseti centimetrů řval – „Kolikrát ti to mám říkat? Dělej jednu věc, dělej ji pořádně a až ji doděláš, tak potom si můžeš třeba nasrat do bot, ale až to doděláš ty zmetku.“Je pravda že nikdy nemluvil, pořád řval. (Byl to vždycky blb…navíc blb, který má většinou pravdu). Moje sebevědomí během uplynulých minut kleslo na nulu, možná i do záporných hodnot. Hleděl jsem nevěřícně na béžový váleček, blikající časovač a do prachu vyhloubené kráterky od mého potu. Nejvíc jich bylo u tříštivého pláště X dvojky. Byly to dlouhé dvě minuty, než jsem se odvážil pustit svorku. Rtuťová kapka naštěstí zůstala tam, kde měla, pak už jen zaklapnout plastové víčko. Teď už jsem mohl s válečkem zase klidně žonglovat, ale k tomu by mně nikdo ani za Boha nedonutil. Velmi opatrně jsem položil váleček do písku. Je to zvláštní, jak takový displej při každém mrknutí přitahuje pozornost. Uklízel jsem výstroj do tlumoku. Padesát devět třicet sedm… třicet čtyři… Času dost …třicet tři…
Pořád je to hodina, i když jsem šlapal celou noc, víc, než tu hodinu, jsem neměl šanci nadehnat. Škoda, ale stačí, musí stačit. Celé tělo mě neskutečně bolelo a o levé noze, na které jsem celou dobu seděl ani nemluvím. Naštěstí mám ještě chvíli času. Dost na to abych se trochu rozhýbal. Leknutím jsem sebou trhnul. Sakra na něco jsem zapomněl… Na něco důležitého. Občas mívám tato takzvaná tušení. Je to kurevsky divný pocit. Vím, že ještě něco… něco… a čím víc se snažím vzpomenout, tím víc to v mojí hlavě roste a roste, až se mně nakonec začne zmocňovat panika. Většinou si po chvíli vzpomenu a nakonec to bývá nějaká blbost. A to potom znovu panikařím. Vždyť kvůli takové blbosti bych se přece ani nevzrušoval. Vzápětí znovu ty varovné zvony v mojí hlavě. TO MUSÍ BÝT NĚCO DŮLEŽITĚJŠÍHO! A začne to znovu, P A N I K A. Tentokrát jsem si vzpomněl relativně brzo (hlavně jí nedat šanci - panice) vždyť já se musím PŘECE POCHVÁLIT… No, když to za mne nikdo neudělá. Našel jsem si kousek stínu, a co to jenom šlo, udělal si trochu pohodlí. Všechno už jsem měl sbaleno, byla to neskutečná úleva a co víc, vypadalo to, že jsem neudělal žádnou chybu. No určitě žádnou fatální, to by mi už bylo asi všechno jedno. Na to, že se mohla posrat hromada věcí, to zatím vypadalo docela dobře. Jenže nic není stoprocentní, to jsem se už během mého krátkého života naučil a co je důležitější, naučil jsem se s tím počítat. Seděl jsem na okraji obrovské náhorní plošiny, hluboko pode mnou se klikatila cesta, vyšlapaná snad tisíci obrovskými ještěry, až k mokřinám, přes které jsem se plahočil ještě v noci. Tak a teď co nejrychleji pokračovat v cestě k bráně. Nesmím zapomínat, proč to všechno dělám, potřebuju svést Stopaře ze své stopy, delším zpožděním by veškerá námaha byla zbytečná. „JSI KURVA DOBRÝ, TOME.“ KDO to řekl? Klid, to jsem byl přece JÁ. Jak jsem říkal, nikdo to za mne neudělá A JÁ TU POCHVALU OBČAS POTŘEBUJU. Návrat na původní trasu netrval zase tak dlouho, možná mám ještě nějakýho fóra. I když povrch, po kterém jsem se plahočil, byl docela členitý, tak jen, díky mým zkušenostem z poslední mise, nutno podotknout na mé rodné zemi, jsem ho zdolával docela slušnou rychlostí. Na náhorní plošině to půjde o moc rychleji. Aspoň doufám.
To, co jsem z toho granátu tak pracně udělal, byla teď už taková větší prskavka, nutno podotknout, hezky hlučná prskavka a to hned nadvakrát. Jednu explozi spustí standardní časovač a pro tu druhou jsem časovač přidělal já. Původně granát vyskočil asi metr nad úroveň terénu, a pak se odpálila samotná destrukční nálož. To jsem změnil, teď jen dost hlasitě bouchne v rozmezí deseti minut. Dost na to, abych vychýlil Stopaře ze směru. Možná… Vrátil jsem se na původní trasu. Teď není času nazbyt, vojenský batoh mi poskakoval na zádech a vrstva termoprádla se mi lepila na tělo. I jeho funkčnost má své meze. Konečně jsem se dostal na tu obrovskou náhorní plošinu. Čeká mě nejrizikovější část cesty. Pokud něco selže, byť jen načasování, zažiju opravdu horké chvíle. Nezbývá než si věřit, a proto ten granát, jestli všechno půjde podle plánu, tak Stopař odbočí ve směru výbuchu a než najde zase moji stopu, může ho to zdržet i několik hodin. Bylo to nezbytné, na této jako stůl rovné ploše cokoli až po obzor, je jako na dlani. V tom šíleném vedru jsem se snažil ještě zrychlit tempo, jen abych to měl už za sebou. Odhadoval jsem tak ještě patnáct až dvacet kilometrů k bráně do města Prefektů. Něco mě ale stále víc a víc znervózňovalo, až jsem i přes ten časový tlak zastavil. Něco nebylo v pořádku. To, že se v tom neskutečném vedru povrch vlnil vlivem horkého vzduchu, na to jsem si už zvyknul, ale tohle bylo něco jiného. V podřepu jsem na obzoru dalekohledem hledal, co mě tak vyděsilo. Bylo to ale o něco blíž. Na první pohled to vypadalo jako by přede mnou chyběl obrovský kus země a to necelých tři sta metrů přede mnou. Nechápu, jak je možný, že jsem si toho všiml až teď. Opatrně jsem přeběhl ten kousek v předklonu a zastavil až na okraji obrovského kráteru. Když říkám obrovského, tak myslím obrovského! Asi tři kilometry dokonalá kružnice ohromovala. Jak byl hluboký, jsem nemohl ani odhadnout. Výhled mi totiž zakrývala neprůhledná zelená mlha, která ho zcela naplňovala. Pár kroků jsem se musel vrátit. Děsilo mě to, a to ani nevím proč. Musel jsem si to srovnat v hlavě. Tohle tady být sakra nemělo, jak nemělo… to tady být nemůže, nesmí… a co to vlastně je? Těžké něco tak velkého ignorovat, už jenom proto, abych do toho nešlápl… nespadl. V uctivé vzdálenosti jsem to obíhal, když se ozvala mohutná detonace, sakra (už říkám sakra, nějak moc často) úplně jsem zapomněl na svůj granát, …sakra, zase. Praštil jsem sebou o zem, výcvik je výcvik… To ostatní bylo naprosto automatické, jediný pohyb, aplikátor a už mi koloval v krvi adrenalin s výtažkem z té obrovské stonožky. To co následovalo, mně doslova paralyzovalo. Šíleně oslnivý záblesk a já přestal vidět, naštěstí jen na okamžik, hned na to jako by mi v žilách místo krve rozlila koncentrovaná kyselina. A ten pocit naprosté strnulosti, to se nedá ani popsat. Napnul jsem svaly, abych se dostal co nejdál od kráteru. V tomhle stavu jsem nebyl schopen zkoordinovat všechny pohyby a dalekohled mi ke vší smůle vyletěl z ruky. Jen moment jsem v běhu uvažoval, jestli se pro něho vrátit a už jsem se pro něj otáčel. Šokovalo mě, když jsem viděl, jak se asi sto metrů za mnou teprve odráží od země. I přes ten tupý pocit musela být moje rychlost víc než úžasná. Koutkem oka jsem zahlédl pohyb na okraji kráteru směrem k výbuchu. I na tu dálku jsem zaregistroval, jak se z mlhy vynořují Stopaři, a co víc, viděl jsem každý, i ten sebemenší, detail… Kam se hrabe můj triedr. Naštěstí zamířili směrem, odkud se ozvala detonace a vzápětí druhá. To bouchlo jádro se zpožďovačem. Je to sice slabší exploze, ale na určení směru stačí. Věděl jsem, že je to blbost, ale musel jsem se ještě jednou podívat dovnitř… nedalo mi to. Už jsem toho nestihl ani zalitovat. Události nabraly děsivě rychlý spád, vynořila se naproti mně z té zelené mlhy. Hlava s tupým pohledem a za okamžik už stál Stopař přede mnou. Vlastně nestál, vznášel se nějakých dvacet centimetrů nad zemí, to už jsem mačkal spoušť své MPsedmičky. A ta plivala svůj podzvukový obsah do jeho přes dva metry vysokého těla. Kulky procházely neškodně jeho hrudníkem, jen když narazila některá z nich na kost, tak se trochu rozkymácel. Zpomaleně jako v nějakém béčkovém hororu jsem viděl, jak se mu otevřela tlama plná špičatých, přerostlých zubů. V děsivém gestu roztáhl ruce s tmavě hnědými drápy a vrhnul se na mně. I přes svoje zrychlené reflexy jsem měl co dělat, abych se mu vyhnul. Drápy zasvištěly těsně kolem mého krku, zatím co já sebou praštil na zem. Hned jak zjistil, že minul, neztrácel čas a točil se ke mně čelem… Pár metrů ještě couval, brzdění mu očividně dělalo problémy.
Odporné při tom bylo to jeho syčení, ne takové obyčejné, ale strašně hlasité. Ono to vlastně až bublalo.
Druhý útok byl přesnější a rychlejší. Měl jsem co dělat, abych se mu opět vyhnul. Trochu mi zavazel batoh, ale i tak se mi podařilo překulit na záda a vsedě jsem mu poslal dávku do zátylku. Znovu jsem užasnul nad svojí rychlostí, jelikož se mi ta dávka nezdála dost… No prostě místo toho, jak říká klasik - ratatatata… a někdy i víc, jsem slyšel spíš takové – plom ….plom ….plom ….plom ….plom ….
Že bych ho zabil, jsem ani nečekal, jenom jsem potřeboval trochu času. Stopař ztratil stabilitu a v saltech, za které by se nemusel stydět kdejaký cirkusák, odlétl až přes okraj kráteru. Překvapeně (i když to jsem si spíš namlouval) se snažil dostat zpátky nad pevnou půdu. Pak se propadl do té mlhy. Dodal jsem si odvahy a nahlédl přes okraj. Můj Stopař, viditelně nezraněn, se snášel pomalu do kráteru. Jenom díky tomu drijáku, který ovlivnil můj zrak, jsem měl možnost pozorovat celý jeho sestup. Pak jsem konečně zaostřil až na dno. Tři sta až tři sta padesát metrů hluboko bylo obrovské staveniště. Stál tam nějaký složitý přístroj o velikosti osobního auta, chrlil oblaka zeleného dýmu. Nešlo přehlédnout, že to samé ovšem o rozloze tří fotbalových hřišť staví uprostřed perfektně rovného dna. Stěnu kráteru, jako obrovský závit, lemovala cesta. Nepříjemné bylo, že končila nedaleko ode mne. Ještě nepříjemnější byla postavička na dně, která vypadala jako by někoho pobízela. Trochu víc jsem se naklonil nad okraj a v polovině cesty nahoru jsem zahlédl čtyři podivné tvory. Popsal bych to jako něco mezi vlkem a medvědem. Mimo to na staveništi pobíhali skřeti s dlouhýma rukama a výrůstky na hlavách. To přímo bilo do očí… O tom mi vykládal Senty, tohle byli ti „zplozenci pekla“, před kterými hlídáme bránu u nás doma. Inferno si našlo jinou cestu a teď přeměňují tento svět stejně jako Svět Aka. Bylo o čem přemýšlet. Ovšem ne tady. Zahájil jsem strategický ústup. Prostě jsem upaloval, až se mi za patami prášilo. Nepřidalo mi ani to, že ten skřet vlezl do nějakého stříbrného doutníku. A že to není mobilní hajzlík, bylo víc než jasné.
Zbývalo jen pár metrů do relativního bezpečí za okrajem náhorní plošiny, když kolem mě zasvištěla salva paprsků, začala trhat skálu kolem. Vzápětí jsem měl pocit jako by mě kopl kůň. V tom prachu, který se od výbuchů vířil okolo, nebylo vidět na krok a na druhou stranu jsem vidět ani nepotřeboval. Ostatně, když vás kopne kůň a vy letíte vzduchem, kdo by se díval pod nohy. Přistání nebylo tak hladké, sice jsem se dostal z plošiny, ale kutálení po svahu ze suti se mezi nejpříjemnější překonání vzdálenosti nepočítá. Čekal jsem nějaké ukrutné bolesti. To už jenom proto, že jsem si musel levou ruku držet u těla, aby se mi neklimbala. Sakra, asi jsem si znovu vyhodil rameno, ale jak to, že to necítím? Asi za to mohlo množství adrenalinu, co mi kolovalo v těle, najednou jsem necítil vůbec nic, jen vztek, šílený vztek a chuť je všechny rozstřílet. První co jsem udělal, bylo, že jsem si rameno hodil zpátky, to už jsem regulérně zařval. Adrenalin očividně neutlumí všechno. Ta bolest mě vrátila do reality. Hodil jsem si batoh na zdravé rameno a koukal, kde nechal tesař díru. A to doslova. Jediná šance byla schovat se v nějaké průrvě v kaňonu. Dostatečně hluboké, aby mě ti parchanti nenašli a taky dost úzké, aby se do ní nedostali, pokud ti vlkodlaci dokážou vystopovat, stejně jako psi, moji maličkost. Jak jsem si všimnul, jedna z mála výhod, kterou proti nim mám, je jejich přerostlý vzrůst. Z těch tak zvaných čertů si zatím obavy nedělám, byli sice drobnější, ale vypadali spíš jako pracovní síla, i když kdo ví. Konečně jsem na příhodnou průrvu narazil, batoh musel dolů, s ním na zádech bych se tam nedostal a začal se tam soukat. Jen se modlím, aby byla dost hluboká. K mé radosti se začala po pár metrech stáčet. Radost ovšem netrvala dlouho, zároveň se i povážlivě snižovala. Hluboký předklon, a to jsem musel kvůli batohu, který jsem táhl za sebou, jít pozpátku, vystřídalo lezení po čtyřech a nakonec nepohodlné plazení po břiše s rukama nahoře. Pomalu jsem to vzdával a rozhodl se vyčkat v této nepohodlné pozici pár hodin, než se situace uklidní. Člověk míní… od ústí tunelu do mého úkrytu jsem zaslechl podivné, dost zkreslené zvuky. Jestli to není nějaký zdejší obyvatel, tak mě ty svině našly, to byla ta horší a taky pravděpodobnější situace. Zvýšil jsem svoje úsilí a bylo proč, ozvala se rána zesílená zúženým prostorem a vzápětí do mého batohu zabubnovala sprška úlomků ze skály, všechno se otřásalo a já věděl, že je to v prdeli (sakra) našly mně. Napůl hluchý, jsem se v naprostém zmatku tlačil dál do nitra hory. Najednou jsem zjistil, že se nemůžu ani pohnout. Čím jsem byl hlouběji, tím víc klesala teplota. Stěny mně svíraly ze všech stran jako sardinku v plechovce, s jediným rozdílem, nebyl jsem v oleji, ale koupal jsem se i přes citelný chlad ve svém vlastním potu. Nemůžu říct, že bych někdy trpěl na klaustrofobické stavy, ale lehněte si hluboko pod zem, nechejte se sevřít tunami skály bez možnosti pohybu, zacpěte si východ batohem zašprajcovaným tak dobře, že s ním nemůžete hnout ani sem, ani zpátky, kolem kterého navíc nepronikne ani srpeček světla. Potom je jen otázka okamžiku a člověk má blízko k panice. A navíc ta naprostá tma, stoprocentní, neskutečná, nedýchatelná tma. Začal jsem se tlačit zpátky, kopal nohama, neartikulovaně řval, mlátil do batohu, než se kolem něj udělala zázrakem štěrbina a šeré světlo prozářilo temnotu. Nebylo to nic moc, ale dalo se zase dýchat. Kdo nevěří, ať to zkusí… Idylka netrvala dlouho, nejdřív světlo zešedlo, pak dostalo zelený nádech, nakonec se začal kolem batohu tou štěrbinou tlačit proužek hustého zeleného kouře. Ti parchanti mě chtějí otrávit, rozkašlal jsem se. Smrdělo to jako sladké přezrálé ovoce, začal jsem se nadavovat. Nevěřil jsem, že bych to udělal, ale znovu jsem neprodyšně utěsnil průduch. Pocit paniky se znovu nedostavil, jen ho vystřídala rezignace a apatie. Z batohu jsem vytáhl (zapínání bylo naštěstí směrem ke mně) svítící tyčinku a zlomil jsem ji. Světlo ozářilo můj, původně, úkryt, který se měl stát mým hrobem. Už jsem nevěřil, že bych se z toho mohl dostat živý. Aktivita, co se týká střelby ze strany cizinců, sice ustala, ale podle jejich předchozích chování jsem ani nepomýšlel na možnost, že by to vzdali a vrátili se, odkud přišli. Vypnul jsem mozek a ve žlutém světle ležel neskutečně dlouhou dobu. Pak už jsem ani nezaregistroval, jak světlo slábne, až byla znovu tma. Rezignovaně jsem vytáhl další tyčinku, a jak jsem ji zlomil, úplně mne oslnila. Můj zrak, který si postupně zvykal na úbytek světla, najednou nebyl na takovou zář připraven. Trochu jsem se vzpamatoval a rozhlídl se kolem sebe. Batoh byl na svém místě, před ním moje MP sedmička. Snad to ještě není konec, určitě neprodám svou kůži tak lacino. To rozhodnutí jako by mě vzpružilo a navíc mi začal fungovat mozek. Něco mi říkalo, že je tady nějaká drobnost, kterou jsem si neuvědomil. Něco důležitého, zásadního, co mi pořád uniká. Nemohl jsem se na nic soustředit, neodbytně se mi pořád vracela myšlenka na světlo a ten nepříjemný, dech beroucí pocit ze stísněného prostoru. Nemohl jsem si ani vytřít prach z očí, který mě škrábal v koutcích, jen jsem si zoufale otíral tvář do ramene s rukama nataženýma dopředu. Bezmocně jsem vzteky kopl do skály, přesněji řečeno chtěl kopnout. Ano, to bylo ono, při nápřahu jsem nenarazil na skálu. Je tam vpředu víc místa, zkusmo jsem ohnul nohy v kolenou. Pak jsem je zvedl, až kam jsem dokázal a zase nic. Málem jsem se zbláznil radostí, je tam, musí tam být – jeskyně, dutina, prostě místo na dýchání a to jen necelý metr přede mnou. Pár centimetrů kurevsky zúženého prostoru, jen se přes něj dostat. Z batohu jsem vybral těch pár nejpotřebnějších věcí a s novou nadějí, v kterou jsem před pár minutami ani nepočítal, se zvýšenou vervou, jsem vtlačil svoje tělo do té štěrbiny. Centimetr po centimetru jsem zjišťoval, jak se teď už tak úzká chodbička, ještě zužuje. Šlo to opravdu pomalu. Svíraly mě tuny skály a dál jsem se posunoval jen na úkor svého dechu. Nadechnout se stávalo čím dál těžší. Rychlým dýcháním jsem se snažil co nejvíce okysličit svoji krev. Můj hrudní koš se stlačil na takový průměr, že jsem začal dýchat jako můj labrador Bad, když běhal vedle mého kola. Jen jsem neměl vyplazený jazyk a ten jeho oddaný výraz. Začala se mi točit hlava, najednou jsem se vážně rozmýšlel, jestli se nemám vrátit. Nevím proč, ale vybavil se mi pocit, jak jsem stál naposledy s Tamarou u bazénu. Tamara plavala opodál a mně se tam do té studené vody nechtělo. Bylo otřesný vedro a já se potřeboval zchladit, ale jen jsem ponořil nohu do vody, tak jsem ztratil kuráž, to bylo o mrtvici. Stejně jsem to udělal, ten první krok, žádné postupné osmělování, jen ten krok do prázdna a už to nešlo vrátit. Samozřejmě to nebylo stejné, ale já jsem si na to nevím, proč vzpomněl, pak jsem zhluboka vydechl a začal se protláčet tou skulinou. Teď už, i kdybych nechtěl, musel jsem dopředu, na konci se snad konečně nadechnu. Potom jsem potřeboval vydechnout ještě jednou, i když jsem si myslel, že už to nepůjde. Centimetr za centimetrem jsem se soukal, zatmělo se mi před očima, začal se dusit a vší silou jsem se nutil nedýchat, jenom mechanicky jsem se soukal dopředu. Potom to konečně přišlo a já se ocitnul na druhé straně, jen hlava mně pořád zůstala v díře, ale dýchal jsem, zhluboka, šťastně a s úlevou. Pak mě opustilo vědomí. Osobní, ne ta faktická, prostě moje normální tma. Byl jsem tak vyřízený, že mdloby přešly plynule ve spánek. Milosrdný, uklidňující, posilující spánek. A tohle všechno začalo tak nevinně…


 celkové hodnocení autora: 95.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Lišče 27.11.2014, 23:05:30 Odpovědět 
   Pozdrav z nory :)

Velká změna oproti předchozímu textu a bohužel směrem k horšímu.

Uf, ten blok textu bez členění do odstavců, je docela síla. Je to škoda, protože čistě tohle ti odradí nejednoho potencionálního čtenáře. Ať koukneš do jakékoliv knihy, tak odstavce mají svůj účel a nejen to, že je text čitelnější. Každý odstavec je samostatná jednotka se kterou autoři pracují, má taky svá pravidla.

Označení kapitoly 1.1 znamená, že je to první verze a bude se přepracovávat v 1.2 atd. dokud nebude finální? Nebo je to jen první část z první kapitoly. No uvidíme patrně hned u dalšího pokračování, jak to bude označeno. I tohle dává určitou přehlednost v rámci knihy, podle formátu.

Texty v závorkách. To mám chápat jako myšlenky, nebo jako poznámky? Jinak mi přijde, že kdyby to nebylo v závorkách, nic by se nestalo, normálně by to bylo chápáno, zapadalo by to do textu a nerušilo by to jako ty závorky. I když ono to spíše vypadá na poznámky...

Hned ze začátku se mi zdá, že hlavní postavu shazuješ a děláš z něj moulu. Viz. sezení na noze a jeho styl uvažování.I z jejího jednání mi přijde tak nějak nezkušeně. V celém líčení tohoto děje až do konce.

Trochu mě zaráží podle čeho usuzuje, že stopař opustí stopu a půjde ve směru výbuchu. To by byl taky celkem podivný stopař. Pokud výbuch souvisí se stopou tak ho k němu stopy dovedou. Ale ve tvém světě to může být jinak, to beru :) Jsou to nějaké potvory, či co. A asi se to neodehrává ani na Zemi. Jsem zvědav kam se to vyvine.

Další věc. On je v poušti, je tam vedro. Popisuješ i frázi jako neskutečné vedro. A on si vezme na sebe termoprádlo? To aby mu bylo více horko jo? Fakt netuším, proč by tohle udělal. Kdokoliv.

Úkryt do skalní průrvy je taky zábavný. Když ustupuje pozpátku a táhne za sebou batoh. Tak to z popisu vypadá,že pak lezl po čtyřech po zpátku a dokonce se po zpátku i plazil s batohem nad hlavou? Děsivá představa.

Plyn vdechl, následky asi žádné. Ale třeba to nemělo mít nijak děsivé účinky, netuším.

A když byl ve finále sevřený a plazil se pozadu, protože nohama odhalil větší prostor, tak opakuješ jak se sune dopředu a přitom couvá do nitra skály. Pak když je vevnitř, zůstane mu v úzkém otvoru jen hlava... :) To asi byla snaha utajit, to, co uvidí až se rozhlédne, ale šlo to uvést i jinak. Taky si říkám jak velký by asi musel být batoh, aby jej nedokázal v rámci možností posléze dostat k sobě. Podle všeho v něm byly věci k tomu, aby přežil. No kdo ví.


------------------
Shrnutí:
Dlouhá pasáž s granátem mi přijde až moc nabubřelá na výsledný dopad pro děj. Jednání postavy je velmi na pováženou a pak k tomu, ty přehmaty. Když postava couvá a ty zároveň píšeš jak se snaží dostat dopředu a podobně. Chce to vychytat. Já chyby co se gramatiky týká nevidím, nevnímám, ale ty obsahové, dějové, charakterové to je to co si na příbězích, knihách užívám. A tady je spousta věcí, co mě práská do očí právě v těchto ohledech, což je škoda, protože jinak by to nemuselo být špatné počtení. Škoda, že hlavní postava se neprofiluje lépe. Zatím je to takový tak trošku trouba :)

Ale hlavu vzhůru. jsem zvědav jak se to bude vyvíjet dále. A co za svět, obyvatele, konflikt se z toho vyklube ;)
 ze dne 28.11.2014, 19:44:34  
   Bob Cileček: Dík za přečtení a dík za komentář. Něco si s toho určitě vezmu za své. Vážím si každého komentáře a každého člověka, který má odvahu napsat svůj názor. Možná to tak někdy nevypadá, ale já už jsem takový.
 Ekyelka 25.11.2014, 21:14:05 Odpovědět 
   Zdravím.

SF mám ráda, ať už se jedná o klasiku nebo military či jiný subžánr. Taky mám ráda dobře odvyprávěné příběhy.
Tady moje "rádo" naráží na dva drobné problémy. První se týká samotného příběhu, respektive jeho odvyprávění: ten voják jako by nevěděl, jak má sám k sobě mluvit. Je bezprostřední, vzápětí se sám sobě omlouvá za drobné vulgarity, něco vysvětluje do podrobností a něco jiného (co by však čtenář zřejmě ocenil dovysvětlit) pomíjí jako ze škatulky "tohle přeci všichni vědí". Trochu mi v tomhle ohledu přijde text nevyvážený - a já doufám, že další díly tuhle nevyváženost vyrovnají dalším přísunem informací.
Druhý problém je se samotným textem. Už ti někdo prozradil, že odstavce jsou tví kamarádi? Téměř jednolitý blok textu se špatně čte, ať už je na obrazovce nebo na papíře. Zkus příště text více členit - napomáhá to nejen mechanické orientaci v textu, ale také se díky práci s odstavci dá podpořit atmosféra (nový odstavec poskytuje onen mikroskopický kousek času pro doznění předchozích slov a zesílení účinku dané myšlenky).
S textem souvisí i hrubky a chybějící čárky. Někomu to nevadí, mne tyhle chybky vyrušují při čtení. Je ještě co dohánět, co se učit a kam růst (což je dobře, protože když nerosteme, zakrníme).
Celkově to je zajímavý příběh. Jsem zvědavá na pokračování.
 ze dne 27.11.2014, 14:26:14  
   Ekyelka: Řešení jsou možná dvě: najít si korektora. Jazykově zdatnějšího kamaráda či známého, co si pročte text a doplní chybějící čárky či překlepy, sem tam nevhodně zvolené i/y a podobně.
Nebo se postupně sám dokopat k tomu, že místo "nejsem silný v češtině" se přejde "jsem nesmělý, ale léčím se". Spočítat slovesa v dlouhých souvětích, najít vedlejší věty, kterým chybí uzavření čárkou zprava, to jsou jen v rychlosti vypíchnuté detaily, jichž se dá přidržet.
Mnohem větší průšvih než hrubky je právě ta monolitičnost. Odstavce, chlape! První měl končit nejpozději před větou "Trochu to zalechtalo...", ovšem dalo by se s tím čarovat i víc. Takhle se hlavně při rolování obrazovky dolů člověk během čtení ztrácí, což je škoda, protože to vůbec není špatný text.
 ze dne 25.11.2014, 23:05:11  
   Bob Cileček: Děkuji za hodnocení. je mi líto, že nejsi víc konkrétní (co se týká hrubek) v tomto monolitu bych je určitě nenašel a abych se přiznal ani je hledat nebudu v ČJ nejsem a musím se přiznat ani jsem nikdy dobrý nebyl. Tak pokud je někde hrubka, napsal bych ji asi znovu. Nevím asi to nemá řešení... Nebo možná jo? Vykašlat se na psaní a dát se na grafiku, možná... Ještě jednou dík.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
TERMINÁLY
Danny Jé
ZAKÁZANÁ SVOBOD...
Bello vitae
Rytíř a královn...
Wheelies Devotee
obr
obr obr obr
obr

Květina Malého prince
Calimë
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr