obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392461 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XXII - Lovkyně 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 14.11.2014, 22:51  
Pro žádnou z hrdinek nebyl osud zrovna milosrdný a i když vyřešily své problémy, řada jiných potíží vyplynula na povrch. Ať už lidé nebo démoni, nepřátelé našich hrdinek myslí jen na jedno jediné - zabít ty čtyři mrchy.
 

Blok V. - Proroctví


Bylo mlhavé deštivé ráno, které Sakura trávila zachumlaná pod peřinou. Ven vylezla jen, když Naomi začala plakat a domáhat se tak přebalení a snídaně. Krátce po osmé hodině na dveře Sakuřina pokoje zaklepala Luciana.
Japonka rychle vstala, oblékla se a zvolala: „Pojď dál!“ Luciana vstoupila dovnitř, pohlédla na Sakuru a pak sledovala kapky deště bušící na okno. Přes mlhu nebylo pořádně vidět ani na okraj lesa. V pokoji bylo navíc docela chladno.
„Už to je déle než čtrnáct dnů, co jsem na Black Mirror. Kdy se vrátí tvoje sestra nebo alespoň ta Parvati?“
„Brzo. O sestře zprávy nemám, ale Parvati o sobě dala vědět před pár dny. Jenže i když se vrátí, než se plně zotaví, bude to trvat. To už chceš odjet?“
„Jen mě to zajímalo. Zůstanu, jak dlouho budeš potřebovat.“
„Nechci tě tady držet, Luciano. Další nebezpečí snad nehrozí.“
„Snad…“ pohlédla Luciana na svoji kamarádku. „Ne, neodjedu. Jak bych si pak připadala, kdybych se dozvěděla, že tě napadla další potvora z hlubin?! Dokud ty a tvoje kamarádky neřeknou, že je po všem, nevrátím se ke svému starému životu. Co je pitomý box v porovnání s útokem nestvůr odněkud z Pekla?“ Sakura se usmála, ale tvář jí zkřivil chlad.
„Brr, budu muset přitopit,“ řekla a pohlédla z okna stejně jako Luciana. „Je tam hnusně,“ řekla tiše Sakura.
„Jako malá jsem bydlela s rodiči na farmě na jihu Oklahomy. Jednou se zatáhla obloha a na obzoru nad polem se zjevil takový bílý sloup. Byla jsem tehdy malá a neměla jsem ponětí o tom, co to má být. Běžela jsem za tátou, abych mu to ukázala. Vyšli jsme na verandu, kde už fučel strašlivý vítr. Táta se na sloup podíval, okamžitě běžel do stodoly nastartovat auto a všechny nás naložil dovnitř. Měli jsme tam farmu – dobytek, koně… Nebyl čas cokoli z toho zachraňovat. Během pěti minut se začaly vyvracet vzrostlé stromy, vítr strhával tašky ze střechy, strhával dráty elektrického vedení, zvedal do vzduchu nářadí, zdi stodoly a nakonec i zvířata. Vzpomínám, že jsem bušila na okénko auta a chtěla po tátovi, aby se vrátil pro Shadow, moji kočku. Ujížděli jsme před tou pohromou a za sebou nechali celý náš život. To bylo hnusné počasí, Sakuro. Mlha a liják proti tomu nic není.“
„To je mi líto. Tehdy asi nebylo možné dát do éteru varování před hrozícím tornádem, co?“ „Ale ano, do jisté míry ano, jenomže na to potřebuješ alespoň rádio, a když tam, kde žiješ zrovna vypadne signál…“

Rozdrnčel se zvonek dole u dveří.
„Zajdeš tam?“ optala se Sakura. „Já zatím přitopím v hale.“ Luciana sešla dolů a otevřela dveře před dům. Mezi nimi stála zimou se třesoucí Parvati. Na Lucianu zírala jako na zjevení.
„Co… co ty tu děláš?!“ divila se Parvati. „A kde je Sakura?“
„Je nahoře. Ty mě znáš?“
„Luciana Torresová, nepletu se? Kdysi jsem taky boxovala…“
„Neslyšela jsem o tobě.“
„Boxovala jsem jen doma v Namibii a asi tak tři roky. Vrcholem kariéry byl turnaj v rámci vojenské posádky, ale protože je v armádě málo žen, přišla tam i řada civilistek… Nic extra to nebylo.“
„No…“ Luciana nahodila úšklebek. „Ale jak tak na tebe koukám, síly máš za tři.“
„To teda!“ ozvalo se z patra. Sakura právě scházela dolů. „Parvi je nejsilnější holka na celém světě!“
„Nepřeháněj, Sakuro,“ začervenala se Parvati. Sakura přistoupila před kamarádku a pohlédla jí do očí.
„Vypadáš dost sklesle. Pojď se dovnitř ohřát.“
„Musím za Mirandou a to teď hned.“
„Tak půjdu s tebou! Luciano, pohlídáš malou, že jo?“
„Ehh, co mi zbývá...“

Sakura na sebe hodila bundu a šálu, načež vyběhla ven před dům.
„Brr!“ otřásala se Parvati zimou. Přitom se rozhlížela všude okolo. Pršelo a Parvati to vůbec nesnášela dobře.
„Pojedeme autem?“ optala se Parvati.
„Jasně!“ Sakura odemkla vůz a usedla za volant. Parvati byla zatraceně ráda, když Japonka nastartovala a zapnula vytápění. „Tak co, Parvi? Je ti líp?“
„Držím se, ale jsem unavená. Bude trvat týdny, než se dám dohromady. Promiň.“
„Parvi,“ podivila se Sakura. „Ty se nemáš za co omlouvat! Co takhle, kdybys skočila rovnou do postele, a já to Mirandě všechno vysvětlím.“
„To ne, Sakuro. Musím u toho být, protože je tu věc, o které jsem ti ještě neřekla – Carl Norris byl s tou bestií ve spojení a všechno to byla jen promyšlená past. Ben, ten vrah, toužil po silných ženách a mám podezření, že Carl svému příteli nabídl některou z nás.“
„Chceš říct… ty naznačuješ, že o tom všem věděla i Miranda?! Ona věděla, že je to bouda?!“ „To teprve zjistíme…“ Sakura nastartovala auto a vyrazila ke Carlově domu, který byl jen pár mil odtud.

Japonka zastavila před Mirandiným domem a byla ráda, že ten ještě stojí. Několikrát Sakura nabádala Mirandu, aby dávala při vaření velký pozor. Jednou jí dokonce řekla, že výbuch a požár který hrozí, může být promyšleným plánem Carla. Skončilo to hádkou, protože Miranda v žádném případě nevěřila tomu, že by se jí Carl pokusil zabít. Ale starý sporák včetně odkryté plynové bomby měla v kuchyni stále...
„Bude to asi dost ostré…“ řekla Parvati. „Takže to vyřídím sama. Klidně počkej v autě.“ „Blázníš?! Ten zmrd se zasloužil o to, abys skončila v pasti toho psychopata! Tohle je vůbec poprvé, co můžu vidět naštvanou Parvati v akci a to si přece nemůžu nechat ujít!“
„Sakuro, já ale nehodlám jednat v rukavičkách a to ani s Mirandou. Každý člověk, co spolupracoval na té hrůze, má na rukou krev pěti lidí. Připrav se na to, že se budu chovat stejně jako k Albánským fundamentalistům, co unášeli vesničany a nutili je, aby se navzájem povraždili.“ Ženy vystoupily z vozu a Parvati zabouchala na dveře domu.
„Kdo je?!“ ozvalo ze zpoza dveří.
„Otevři!“ zařvala Parvati, která dle mužského hlasu poznala Carla. Chvíli se nic nedělo a tak Parvati zařvala znovu: „Otevři nebo ty dveře vyrazím!“ Zpoza dveří se ozval jen smích.
„Tohle jsou dveře z dubového dřeva ty…“ Carl to nestačil doříct, když se Parvati rozkročila a kopla do dveří takovou silou, až vyrvala zámek a jeden pant.
„Jo!“ radovala se Sakura. „Parvi, asi nepočkáš, než si zaběhnu domů pro kameru, že ne?“ „Ne!“ odvětila Parvati vztekle a vešla do domu. „Carle!“ vykřikla Parvati a ukázala na překvapeného muže. Ten zacouval do ložnice a zavřel za sebou dveře. Parvati viděla Mirandu, jak se opírá o kuchyňskou linku. Byla k smrti vyděšená.
„Parvati?“ podivila se. „Co tu děláš?“ Parvati chytila Mirandu kolem ramen a strhla ji ke stolu. Vcelku hrubě jí přirazila hlavu k desce stolu.
„Řekni mi jedno, Mirando, řekni mi, že v tom nemáš prsty!“
„A v čem?“ klepala se hrůzou Miranda a plakala.
„Abaya je mrtvá! Stejně tak její rodina a všechno má na svědomí tvůj manžel a jeho přítel!“ „Carl?! Co… co to povídáš?“
„Byl tu v poslední době muž jménem Ben?!“
„Parvati, prosím, nech mě…“
„Tak byl tu Ben?! Odpověz mi!“ řvala Parvati.
„Jo… jo, asi před dvěma měsíci. Benjamin Colton, Američan.“
„Vyptával se na mě?!“
„Ehh… já… si to pořádně nepamatuji.“
„Vyptával se na mě nebo ne?! A nehraj na mě žádnou komedii, Mirando!“
„Já… nevím…“ Parvati druhou rukou sáhla do dřezu, zašpuntovala ho a začala do něj napouštět studenou vodu.
„Eh, Parvi,“ oslovila černošku Sakura. „To není nutný…“
„Tys tam nebyla, Sakuro. Neviděla jsi, co jsem musela podstoupit a to jen kvůli vám! Já tě považovala za přítelkyni, Mirando. A ty... Ale na tom už nesejde. Carl se svému příteli zmínil o mě a o Sakuře, že ano?! Tak zmínil nebo ne?!“ křičela zase Parvati.
„A-ano,“ koktala Miranda.
„A Ben o nás projevil zájem, že? Tak tvého muže napadlo se nás zbavit. Počkal si, až Abaya pojede za svými rodiči a zajal ji. A pak ti Carl řekl, abys tam některou z nás poslala.“ Miranda mlčela a snažila se nevnímat bolest krku. „Mám pravdu, Mirando?! Nebo jak to bylo?! Byla to jen náhoda a skutečně to vzešlo z tvé hlavy? Tak jak?!“
„Mrzí mě to…“ hlesla Miranda, načež Parvati knihovnici pustila a opřela se o linku. Miranda se narovnala a držela se za bolavý krk. „Já nevěděla, co se stane, přísahám bohu, že ne! Abaya se nevracela a já chtěla informovat tamní policii. Carl řekl, že ne, že by stejně nic neudělali a že tam musí jet někdo odsud. Chtěla jsem jet já, jenomže on navrhl, abych tam poslala Parvati. Řekl přímo Parvati, že prý bude nejvhodnější. Do vily ve Walesu jsem ale neznala číslo a jet jsem tam nechtěla, ne kvůli Kasumi. No a tys měla mobil vypnutý, Sakuro.“
„Skrývala jsem se,“ odvětila Sakura. „Ale pak si mě tu všimli ti burani.“
„Šla jsem za tebou a ty jsi souhlasila s tím, že by tam Parvati mohla jet, až se uzdraví. Vzpomínám, že když jsem se vrátila a řekla to Carlovi, neustále se vyptával na to, co vám sestrám Sato je, jestli nejste nemocné, a když jsem mu odvětila, že Sakuře není nic a Kasumi asi také ne, strašně ho to překvapovalo. Nemohl uvěřit, že jste obě v pořádku.“
„Počkat!“ zvýšila hlas Parvati a zpozorněla. „Jak to myslíš, v pořádku? Co jim mělo být?!“
„Já… já nevím…“ zakoktala se Miranda. Parvati chytila Mirandu za košili. Bývalá knihovnice se při pohledu na statnou černošku třásla jako sulc.
„Tohle mi nedělej, Mirando! Co sestrám mělo být?!“
„On… Carl se před třemi měsíci vrátil domů celý rozradostnělý a tvrdil, že se vám, teda jako Kasumi a Sakuře, odměnil za všechno, co jste mu kdy provedly. Mluvil o nějakém dárku v podobě alkoholu. Že prý si pochutnáte. Byl namol, takže jsem tomu nevěnovala pozornost, ale… on vám nějak ublížil, že ano?“ Parvati pohlédla na Sakuru, která už tahala pistoli.
„Je mi líto, Miri,“ řekla Sakura, „ale tvého manžílka čeká pohřeb. Překousnu ledacos, ale to, že s námi všemi takhle zkusil vyjebat, to teda ne. A když si to tak vezmu, doopravdy vyjebal jen s tebou Parvi a hned dvakrát, takže…“ Sakura nabídla černošce svoji zbraň, a ta přijala. Parvati nechala plačící Mirandu být a zabrala za kliku dveří do ložnice. Bylo zamčeno, takže si Parvati pomohla kulkou poslanou do zámku a pak dveře vykopla. Uvnitř ale nikdo nebyl, jen otevřené okno, ze kterého Parvati vyhlédla a v dálce spatřila postavu, jak utíká po cestě na jih podél řeky. Okamžitě vyběhla před dům a utíkala za ním.

Za normálních okolností by Parvati neměla problém Carla dostihnout. Navzdory své váze a mohutnosti by černoška dokázala běžet mnohem déle než Carl, ale vinou nedávného zranění byla už po pár minutách vyčerpaná a horko těžko se dokázala nadechnout. Na křižovatce nedaleko hotelu už prostě nemohla. Věděla, že Carl běžel ke staré budově hotelu, ale neměla sílu ho dál pronásledovat. Parvati zde na křižovatce konečně dohnala Sakura.
„Nevrátíme se?“ zeptala se jí Japonka. „Funíš jak parní válec, Parvi.“
„Já… uhh… to je dobrý.“ Parvati, přestože ji píchalo u srdce a poraněnou plíci měla jak v jednom ohni, se přemohla a rychlým krokem šla dál. Cítila, že musí Carla dostihnout – kvůli Abaye, jejím rodičům, Rain, Val, Mirandě, Sakuře, Kasumi i kvůli sobě. Byla to víc než jen osobní záležitost, byla to spravedlnost, kterou si zasloužilo mnoho lidí.

Parvati se dostala před budovu hotelu a právě viděla, kterak už dosti unavený Carl otevírá poklop před vchodem a leze do staré kanalizace. Parvati se dobelhala k otvoru a klesla na kolena, přičemž se držela za hruď, v níž jako o závod bušilo srdce. Měla pocit, jakoby jí někdo do hrudi bodal nožem, nebo jako kdyby měla uvnitř těla hromádku rozžhavených uhlíků.
„Parvi!“ strachovala se o ni Sakura. Klekla si k ní nehledě na bláto a položila jí ruku na rameno. „Parvi, dobrý?“
„Ehh… já…“ Parvati se pokusila nadechnout a cosi říct, ale z jejích úst vycházel jen sípot.
„Počkej tady, dobře? Já se vrátím pro auto a odvezu tě domů.“
„Ne…“ hlesla Parvati.
„No tak, Parvi! Tu svini dostaneme příště.“
„Ne… on… uteče. To… to nedovolím.“ Parvati se pomalu zvedala na nohy a Sakura ji raději podepřela.
„Neblázni, Parvi! Samotnou tě jít nenechám, to teda ne. A opovaž se tam dole zkolabovat! Ten chlap má na svědomí už hodně životů, tak ať nemá i ten tvůj! Za to to přece nestojí!“ Sakura pohlédla dolů do tmy a opatrně sešplhala po žebříku. Obávala se, že Carl tu bude čekat, ale nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Brzy se otvorem protáhla i Parvati a obě stanuly v úzké vlhké chodbě, která nepříjemně zapáchala.

„Otoč tím kolečkem pod hlavní, Parvi.“ Černoška tak učinila a z malinké svítilny na pistoli začalo proudit světlo.
„Chytré…“
„Chybami se člověk učí. Mimochodem dobrá práce s Belzebubem.“
„Jak o tom víš?“
„Pekelná pošta,“ ušklíbla se Sakura. Parvati se rozhlédla kolem sebe. Byly tu dvě cesty – jedna vedla pod hotel, druhá k vesnici. Sakura se nejprve zašla podívat za roh do chodby k hotelu. Po pár metrech stanula ve slepé chodbě s žebříkem, který končil poklopem.
„Sakuro!“ ozvala se Parvati. Japonka rychle utíkala zpátky k černošce. „Něco jsem zaslechla,“ zvolala Parvati a ukázala tím směrem. „Už neutečeš!“ zařvala Parvati a vyběhla chodbou dál.
„Brzdi, Parvi!“ zastavila ji Sakura. „Teď se nacházíme ve staré kanalizaci, která je oddělená od té novější, jež je pod vesnicí. Tahle chodba se táhne napříč panstvím až k Warmhill a prakticky není kam uhnout. To znamená, že před sebou máme dlouhé míle cesty – není kam spěchat, vždyť on taky nevydrží takové tempo.“
„Asi máš pravdu…“ řekla Parvati a bok po boku vyrazily dlouhou temnou chodbou. „Větví se to někde?“ otázala se Parvati.
„Tu a tam jo, ale spíše o míle dál pod vsí. Raději se budeme držet levé stěny, dobře?“ „Fajn…“

Do Willow Creek přijelo taxi z Ipswiche a zastavilo na parkovišti kousek od vesnice. Uvnitř krom taxikáře seděla Kasumi a počínání řidiče ji rozhodně netěšilo.
„To myslíte vážně?!“ zvýšila Japonka hlas a rozhlédla se po takřka prázdném parkovišti.
„Jak jsem řekl, paní – po té zablácené cestě, co jsme míjeli, rozhodně nejedu.“
„Hajzle!“ vyštěkla Kasumi, vystoupila a bouchla dveřmi. Taxikář byl během okamžiku venku také.
„A platit bude kdo?!“ křičel. „Myslíte, že když jste známá osoba, tak nemusíte platit?!“ „Především vím, jak zněla naše dohoda, nebo spíše obchod.“ Kasumi dala taxikáři pouze polovinu toho, co hlásil taxametr. Pak se rozhlédla okolo. Blátem pokrytá zem, na východě vysoký kopec a cestička vedoucí nahoru a na jihu první domy vesnice. „Měl jste dodržet slovo a to buďte rád, že jste mi dovoz až před dům neslíbil!“
„Ani ve snu by mě nenapadlo, že Gordonová bude bydlet někde v lese! Větší podivínku než jste vy jsem fakt nepotkal a já si kvůli vám rozhodně nezničím auto!“
„Váš problém…“ Kasumi obešla vůz a zabrala za páčku otevírající kufr. „Otevřete mi, mám tam věci.“
„Myslíte, že jsme hotovi?! Zaplaťte zbytek!“ křičel rozlícený taxikář. Kasumi se jen ušklíbla, zabrala a vytrhla dveře kufru. Díky magickému opasku to nebyl problém. Taxikář na to zíral, jako kdyby viděl ducha. Kasumi si vytáhla veliký kufr a pouzdro s katanou.
„Volám policii!“ rozhodl se taxikář, když se vyrovnal s tím, co viděl.
„Klidně volej,“ odvětila Kasumi. „A pak jim řekni, že jsem ti já, hraběnka Kasumi Gordonová, šlechtična a majitelka panství Black Mirror, holýma rukama urvala dveře od kufru, protože jsi mě nedovezl k mému sídlu – starému stavení v místních lesích.“ Kasumi si pobrala věci, obešla zaraženého muže a vydala se rychlým krokem k domovu. Liják pro ni byl nepříjemný o to více, že na sobě měla lehké a volné oblečení, s nímž se chystala na soukromou válku. Na sobě měla krom spodního prádla jen vysoké pevné boty s tvrdou podrážkou, velmi krátké černé kraťasy, černý nátělník a chrániče na předloktí a kolena. V kombinaci s jejími černými vlasy upnutými v ocásku, snědou barvou pleti a statnou svalnatou postavou, to dotvářelo výsledný dojem, jež dával mnohým lidem jasný signál – s ní nebude lehké pořízení. Vlivem lijáku však z Kasuminy aury zase tak moc nezůstalo, neboť než došla ke svému domu, z oblečení jí stékala voda, vlasy měla přilepené ke krku a na botách měla nánosy bahna.   

Když Kasumi stanula před svým, nebo spíše Sakuřiným domem, byla opravdu ráda, že si konečně odpočine. Překvapilo ji však, že tu nestálo auto, ačkoli se za okny svítilo. Raději odložila kufr a byla by vytasila katanu, kdyby se z patra neozval dětský pláč. Kasumi okamžitě vykopla dveře a vyběhla po schodech do patra. Zde do ní svým tělem strčila Luciana a Kasumi se skutálela ze schodů až dolů. Padla na všechny čtyři, pohlédla na Lucianu kráčející dolů a vycenila zuby.
„Počkat…“ zvolala Luciana, když si všimla Kasuminých rysů ve tváři. Už jí to však nebylo nic platné, neboť Kasumi už od země vystřelila nohu a udeřila Lucianu do břicha. Luciana zařvala bolestí, chytila se za ránu a zapotácela se. Horko těžko odolávala děsivé bolesti a nebýt stěny, o kterou se mohla opřít, určitě by klesla až na kolena. Kasumi se zvedla, chytila Lucianu za triko, otočila se a strhla ji ze schodů. Luciana se zapotácela, ale nespadla. Kasumi vrazila do Luciany ramenem a odrazila ji ke zdi. Následně ji chytila za zápěstí, podrazila nohy a strhla ji na zem, přičemž jí ruku zkroutila za zády a ještě přišlápla zezadu krk. Luciana se nemohla ani hnout a kdyby se o to alespoň pokusila, Kasumi by jí dupla na krk a zlámala vaz.
„Kdo tě poslal?!“ vyštěkla Kasumi. „Imran?!“
„Nevím, o čem to mluvíš, děvko, ale pamatuj si, že tohohle budeš hořce litovat!“
„Vážně?!“ Kasumi zabrala a Lucianina ruka málem vypadla z kloubů. Boxerka zatínala zuby  a bojovala s bolestí.
„Dost!“ křičela zoufale.
„Kde je Sakura a co je s mojí dcerou?!“
„Jsou v pořádku, ty krávo! Tvá holka jen chtěla dudlík!“
„Co?!“ nechápala Japonka. Kasumi Lucianu pustila a vyběhla do pokoje, odkud předtím slyšela pláč Naomi. Ta ležela v postýlce a spokojeně cumlala dudlíček. Kasumi dceru rychle zkontrolovala, nicméně byla v naprostém pořádku. Když se Japonka otočila, mezi dveřmi zahlédla Lucianu. Držela se za bolavou ruku.
„Jsem Sakuřina známá,“ řekla boxerka. „Musela jít s nějakou Parvati pryč a tak holku hlídám já. A ty budeš ta slavná Kasumi, co? Sakura mi jaksi zatajila, že se chováš jak utržená ze řetězu.“ Kasumi sklopila oči a připadala si jako idiot.
„Mrzí mě to,“ řekla tiše. „Proč jsi mě ale strčila ze schodů?!“
„Ještě jsem neviděla člověka, co vyrazí dveře vlastního domu, aby se dostal dovnitř. Před pár týdny jsme tu zažily svoje a tak jsem byla trochu… rázná. Nejsem bez viny – nepoznala jsem tě hnedka, ale… Prostě, nechme toho, jo?“
„Jo…“ Kasumi se i s pásem mírnila, to proto, aby Lucianu třeba omylem nezabila dříve, než ji vyslechne. Přesto se ale neštítila jí dát pořádně do těla a ona navzdory tomu stojí na nohou. Kasumi věděla, že nemít pás, stála by před mocnou soupeřkou. „Je mi to líto,“ řekla znovu Kasumi. „Pověz mi, je tu jinak všechno v pořádku?“
„Myslím, že líp ti to vysvětlí sestra. Já jen vím, že ta svině co poslala své pekelné kumpány, aby mě zabili, bude litovat!“
„Princové Pekla?! Byli tu?!“
„Byli tu dva a už je po nich. Nevím, co se to tu ksakru děje, nechápu jak je možné, že se tu procházejí zrůdy jak z hororu, ale já se těch věcí nebojím. Jsem sportovkyně a myslela jsem, že dotáhnout to až na vrchol je to nejlepší, co jsem v životě mohla dokázat. Teď už vím, že to není nic v porovnání s tím, co děláte vy. Chci do toho jít s vámi.“
„To necháme na jindy. Teď musím počkat na sestru a Parvati. Jak si Sakura vůbec může dovolit odtud odejít?!“ Kasumi se vrátila pro kufr a vybalila si těch pár věcí, co s sebou měla. Šlo o pár hygienických potřeb a několik krabiček nábojů pro Sakuru. Japonce se vůbec nelíbilo, že Luciana měla na starost její dceru, ale počítala s tím, že seřvat v tuto chvíli Sakuru nebo i Lucianu by nebylo nejvhodnější.

Kasumi se svlékla, v rychlosti osprchovala a utíkala za Naomi do pokoje. Naklonila se nad postýlku a pozorovala svoji dceru. Cítila, že je něco špatně, že by měla chtít si ji pochovat a být tu s ní. Místo toho měla pocit, že ty tři měsíce odloučení znamenaly mnohem víc. Těšila se na svoji dceru a teď byla hrozně ráda, že je tu s ní, s tím malým převalujícím se človíčkem, ale přesto věděla, že to není ono. Žádné ohromné nadšení, žádný smích a žádná láska. Jen pocit, který Kasumi říkal: ‚musíš se o ni postarat a ochránit ji.‘ A Kasumi s tím souhlasila. Ne však proto, že by byla ze své dcery unešená, ale protože to cítila jako svoji povinnost. Kasumi si ani nevšimla, že do pokoje vešla Luciana.
„Máš pěknou dceru,“ řekla.
„Jo… Koho jste tu potkaly? Jaké Prince?“
„Belfegor a Asmodea. A Parvati v USA zabila Belzebuba.“ Kasumi zmateně pohlédla na Lucianu.
„V USA? Co dělala Parvati v USA?! vykřikla Kasumi.“
„Něco s její kamarádkou. Sakura ti poví víc.“
„To by tedy měla!“
             
Sakura s Parvati pokračovaly temnou a zapáchající kanalizací takřka mlčky celé hodiny. V Parvati pomalu vzrůstalo napětí a byla nucena bojovat s náporem únavy.
„Sakuro…“ zašeptala černoška.
„Ano?“
„Až ho chytíme… já ho zabiju. Udělám to, protože…“
„Je to svině. Já vím. Hlavně dávej pozor, Parvi…“

Asi po další půl hodině ženy dorazily k padací mříži, jež blokovala cestu.
„Musel jít jinudy,“ řekla Sakura.
„Těžko,“ odvětila Parvati a posvítila dolů. Nalezla tlustou trubku povalující se u paty mříže. „Asi to podložil… a pak to skopnul, abychom neprošly.“ Parvati se shýbla, chytila mříž a narovnala se. Mříž si podržela jednou rukou, aby je mohla chytit zespodu. Zvedla je tak vysoko, jak jen to šlo a nechala projít Sakuru. Pak za sebou mříž spustila dolů.
„Teda…“ uznale pokývala hlavou Sakura. „Být tím sráčem, sepisuju závěť. Vždyť ty ho zlomíš vejpůl!“
„Věř mi, že odhodlaná k tomu stále jsem.“

Netrvalo dlouho a ženy dorazily k veliké rouře vedoucí pozvolna dolů.
„Co to je?“ zeptala se Parvati.
„Dole je bunkr a tohle je úniková cesta.“ Parvati se rourou vydala jako první. Opatrně slezla a na konci roury zjistila, že je stále skoro dva metry nad podlahou. Opatrně seskočila a čekala na Sakuru. Mezitím si po pravici všimla dvou obrovských nádrží na vodu. Vedle na věšáku visela tlustá žlutá hadice. Parvati však daleko více zaujaly řetězy na stěně po její levici. Bylo tu spousty zaschlé krve.
„Co to je za místo?“ zeptala se Parvati, když dolů seskočila i Sakura.
„To teď nechme být. Rychle pojď dál!“ Ženy proběhly dveřmi do hlavní části bunkru. Byla to dlouhá chodba plná polic s rozpadajícími se krabicemi a starými zrezlými plechovkami. Zhruba v polovině chodby byl veliký kruhový otvor do země. Bylo možné ho uzavřít masivním poklopem, na němž byl připevněn ventil. Hned vedle něj stál Carl.
„Děvky!“ vykřikl a začal slézat po žebříku dolů. Ženy utíkaly za ním. Dostaly se do jakéhosi mezipatra, kde byl další kruhový otvor vedle, kterého ležel masivní betonový nosník, jež se uvolnil ze stropu. Parvati ani Sakura na to moc nehleděly a vrhly se po dalším žebříku dolů. Ocitly se v úzkém tunelu, který neměl délku ani dvaceti metrů. Končil svislou šachtou, kterou po laně šplhal Carl.
„Ta svině!“ vykřikla Sakura. „Střílej, Parvi!“ Parvati poslechla a dvakrát po Carlovi vypálila, nicméně minula a Carl se dostal nahoru. Sakura se chytila lana též, avšak Carl vytáhl z kapsy nůž a lano přeřezal.
„Pozor!“ vykřikla Parvati, když poznala, co Carl provádí. Sakura raději sama seskočila, načež dolů spadl zbytek lana. Ženy okamžitě utíkaly zpět, ale jen co Parvati vyšplhala do mezipatra, poklop nahoře se uzavřel.
„Čubky pitomý!“ ozval se Carl. Parvati se pokusila poklop nadzvednout, ale zbytečně. Ne, že by jí chyběla síla, ale Carl stihl otočit ventilem a poklop zajistit. Ještě bylo slyšet, jak nad poklopem přerývaně dýchá. „Tak co, vy svině?! Heh, všechny ženský jsou jen pitomý krávy,“ ozval se zase Carl. Parvati pochopila, že snaha je marná a slezla do tunelu.
„Co budeme dělat?“ zeptala se a doufala, že Sakura si bude vědět rady. Ta však jen zakroutila hlavou a neměla daleko k slzám. Bolelo ji to o to víc, že ji přechytračil někdo jako je Carl. Ženy se vrátily k šachtě a pohlédly vzhůru.
„Kasumička by se zapřela rukama i nohama o stěnu a vylezla.“
„Zkus to, Sakuro. Můžeš se mi postavit na ramena, abys byla blíž.“
„Promiň, ale už takhle jsem unavená a hlavně - nemám takovou sílu v rukou. Zkus to ty.“
„Jsem na dně a vážím přes devadesát kilo, Sakuro! Můžeme leda vyjednávat…“ I Sakura ale věděla, že je to marné. Pak se u otvoru nahoře objevil konec hadice a po chvíli z ní začala téct voda. „Bože…“ špitla Parvati.
„Héj, děvky!“ ozvalo se svrchu. Carl si však dával dobrý pozor, aby se nad otvorem neukázal. „Jak se bude cítit Kasumi až jí řeknu, že jsem utopil její sestru a kamarádku?“
„Ty zkurvená svině!“ začala řvát Sakura jak smyslu zbavená. „Stojí ti to za to, zkurvenče?! Doufám, že jo, protože za tohle tě Kasumi stáhne z kůže! Budeš chcípat celé hodiny, možná i dny a každou vteřinu svýho zasranýho života si budeš přát, abys nás tady nikdy nezavřel!“
„Silná slova, ha, ha. Však na Kasumi dojde taky. Škoda, že tu vodku nevypila ona. Ona ucho, já oči… anebo rovnou život. Spravedlnost, ne?“
„Chcípneš, Carle! Chcípneš!“ řvala smyslů zbavená Sakura.
„Sakuro!“ řekla Parvati a chytila ženu za ruku. Voda už jim pomalu stoupala ke kotníkům. „Musíme zpátky!“ Sakura rychle následovala Parvati k žebříku a poté do mezipatra. Japonka pohlédla na betonový nosník.
„Parvi, možná, když to hodíš dolů… zacpe to díru a zpomalí stoupání hladiny!“
„Tohle neuzvednu!“
„Musíš!“ zoufala si Sakura. Položila Parvati ruku na rameno a pohlédla ji do očí. Parvati v nich viděla jen zoufalství. „Prosím, Parvi, udělej něco! Prosím! Já... já tu nechci umřít!“
„Já nevím.“ kroutila hlavou Parvati sledovala pozvolna stoupající vodu. „Můžeme…“ Parvati sklopila hlavu. „Ty můžeš proplavat, až se hladina zvedne. Já to nedokážu, ne s poškozenou plíci, kvůli které se mi těžko dýchá, natož zadržuje dech.“
„To nevadí, já ti otevřu, Parvi. Jenom to tu musíš vydržet. Super, jo, to zvládneme – já proplavu, dokážu to! Super, Parvi!“ Sakuřina nálada se rázem zvedla, neboť už viděla cestu ze zapeklité situace.

Když začala voda vnikat otvorem nahoru do mezipatra, Sakura se zhluboka nadechla a chytila se žebříku. V rychlosti slezla a proplavala tunelem. Tady už cítila, že jí dochází kyslík a to před sebou měla ještě cestu vzhůru. Šlapala vodu, opírala se o zeď a stoupala k otvoru, když z něj Carl vytáhl hadici a zavřel ho poklopem, který zatížil sám sebou.
„Smůla, moje milá šikmooká husičko.“ Sakura se chytila mezer v poklopu a pokusila se ho nadzvednout. Marně. Carl ji dupnul na prsty, načež jen pozoroval bublinky vycházející ze Sakuřiných úst. Japonka věděla, že nemá dostatek vzduchu na návrat. Přitáhla se co nejblíže k hladině a nadechla se vzduchu. Carl opět zvedl nohu, ve snaze Sakuře polámat prsty. Využila toho a druhou rukou ho chytila za kotník. Zapřela se nohama o stěnu a odrazila se od ní, aby s Carlem mohla trhnout. Ten zavrávoral, neboť se mu noha smekla po mokré podlaze, ale neupadl. Nicméně udělal krok vzad a přestal zatěžovat poklop svojí vahou. Sakura nezaváhala ani na vteřinu a opřela se do poklopu. Odtáhla ho a soukala se ven. Carl se napřáhl a kopnul ji do žeber. Japonka se překulila, popadla konec hadice, ze které stále tekla voda a namířila ji Carlovi do obličeje. Poté ho chytila za bundu, podrazila mu nohy a srazila do otvoru. Spadl hlavou přímo pod hladinu a Sakura mu ‚pomohla‘ aby tam skončil celý. Carl se opřel o stěnu, aby se mohl pod hladinou otočit hlavou nahoru. Chytil se okraje šachty a pokoušel se vytáhnout. Proud vody z hadice, kterou mu Sakura opět chrstla do tváře, ho natolik překvapil, že se opět pustil. Sakura si všimla, že vody z hadice teče čím dál méně – nádrž byla prázdná. Rychle položila na otvor poklop a pospíchala velikými masivními dveřmi do hlavní části bunkru. Zde přiběhla k ventilu a pořádně zabrala. Šlo to ztuha, ale ventil ani po těch letech moc nezrezl. Jakmile povolila poklop, ucítila, jak se jí z druhé strany snaží někdo pomoct poklop otevřít. S Parvatinou pomocí nebylo těžké průchod uvolnit. Sakura pomohla Parvati nahoru a vrhla rychlý pohled na hladinu vody v mezipatře. Parvati tu už měla jen nějaký metr k dobru.
„Kde je?!“ ptala se Parvati. Sakura ukázala ven ze dveří, kam Parvati okamžitě pospíchala, zatímco Sakura opět uzavřela průchod.

Parvati do jeskyně, v níž byla hluboká šachta do nitra starého dolu a též masivní dveře vedoucí na povrch, přiběhla ve chvíli, kdy se na první pohled vyčerpaný Carl soukal z šachty. Jen, co pozvedl hlavu, dostal tak tvrdý kopenec do brady, až se zase málem zřítil dolů do vody. Parvati mu hrubě dupla na dlaň ruky, kterou se přidržoval okraje. Vykřikl bolesti a ochablé prsty ho neudržely déle nad hladinou. Spadl zase pod vodu a Parvati vrátila zamřížovaný poklop tam, kam patřil, načež se na něj sama postavila. Sakura přišla k Parvati a pohlédla na Carla, který se marně snažil poklop nadzvednout i s jeho devadesátikilovou zátěží. Bez šance. A nebyl schopen ani pohnout s Parvati a poklop uvolnit.
„Mimochodem…“ řekla Sakura, „Druhý otvor už je zase zavřený…“ Když se Carl dostatečně přitáhl k mřížím, dokázal zvednout ústa pár centimetrů nad hladinu a nadechnout se. „Jaký je to pocit?“ optala se Sakura Parvati.
„Mohla bych ho zastřelit, ale on není člověk, který si zaslouží slitování.“ Obě ženy sledovaly zoufalého muže, který se z posledních sil držel nad hladinou. Z jeho oči zmizel pocit nadřazenosti a pohrdání. Dokonce párkrát zkusil prosit o pomoc. Zbytečně. Nakonec, to když mu už došly síly, se pustil poklopu a s hrůzou v očích zmizel hluboko pod hladinou.
„Raduj se, Parvi,“ řekla Sakura. „To poslední, co mu problesklo hlavou bylo, že jako muž s námi ženami prohrál. O to víc to tu kurvu bolelo.“ Sakura poplácala Parvati po zádech a dodala: „Tak pojď, kámoško. Dnes večer budeme chlastat.“
„Někdo musí říct Mirandě, co se stalo.“
„Myslíš to, že nám Carl upláchl už tam venku? Běž do toho radši ty, já bych se těžko ubránila smíchu.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 14.11.2014, 22:50:26 Odpovědět 
   Zdravím.

Pokračování se drží své laťky (co do kvality), je napínavé a čtivé (tu měly na vrch obě ženy, tu jejich protivník a naopak). Do poslední chvíle jsem čekal, jak jejich cesta za pomstou dopadne... Kasumi se vrátila domů a čekalo ji překvapení na překvapení. Jsem rád, že Luciana přežila... Jak si všechny čtyři ženy dále povedou uvidíme v pokračování (i této kapitoly). Po technické stránce jsem si práce šotků Překlepníčků (až na jednu neodsazenou přímou řeč) nevšiml a pokud jsem něco přešel, případné nedostatky se v rozsahu textu snadno ztratí!

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Nocturno XCII. ...
Seraph
Rajcovná
aegitalos
Dokonalý zvuk
asi
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr