obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915234 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39287 příspěvků, 5723 autorů a 389292 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: S láskou - Ďáblova milenka 14 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: S láskou - Ďáblova milenka
 autor Nat Danielová publikováno: 17.11.2014, 22:11  
Karolína s Viktorem zařizují bydlení a vypadá to, že jsou zase o krůček blíž ke společné budoucnosti. Varování ostatních Karolína nevnímá.
 

Ležela jsem v posteli a tupě zírala do stropu, když mi pípla smska. Alex.
AHOJ, CO DĚLÁŠ? CHYBÍŠ MI.
Neměla jsem chuť ho vidět. Pořád jsem musela přemýšlet o tom, co mi řekl ředitel.

Nebezpečné kruhy. Nechtěla jsem o tom nic vědět. Chtěla jsem před vším zavřít oči, strčit hlavu do písku, nic nevědět. Nechat si na očích růžové brýle, věřit, že já znám Viktora nejlépe. Rozuměla jsem mu, milovala ho a chtěla jsem stát při něm. Být mu oporou, z ničeho ho nepodezírat a ty hlodavé červíky ze své hlavy vyhánět. Znamenal pro mě všechno na světě. Tím bytem mi definitivně dokázal, že to se mnou myslí vážně. Řekl, že to po návratu z dovolené s Radkou skončí a já mu neměla důvod nevěřit. Za poslední dobu se náš vztah změnil. Pořád jsme se nemohli nabažit jeden druhého, sex s ním byl vážně nejlepší, ale nebylo to jen o něm. Se mnou dokázal zpomalit, ubrat - alespoň částečně - ze svého zrychleného rytmu. Zbožňovala jsem, když mě jen tak pohladil po vlasech, když se se mnou smál nějakému vtipu a když ze sebe dokázal odhodit tu tvrdou masku. S tím Thajskem jsem byla jako na jehlách. Věděla jsem, že je to špatně, že je to neetické a že to může zvládnout jenom opravdová čubka. Mohla jsem se šprajcnout a v pudu sebezáchovy říct, že s nimi nikam nepoletím. Jenže pocit, že ho nechám napospas jeho ženě, byl strašný. Byl přece můj. Můj, MŮJ!
Takže jsem se rozhodla, že budu tou čubkou. Bože, kde jsou ty časy, kdy mi bylo třináct a já se styděla jen za to, že jsem si prohlédla pornočasopis, ukrytý v tátově nočním stolku. To se přece nedělá! Potom jsem se cítila špinavá, když jsem se v jeden den vyspala s Radimem i Patrikem. Šlo to tak lehce. Člověk dokáže víc, než by do sebe řekl. A teď si připadám taky špinavá, ale úplně nejvíc. Za lásku k muži, který patří jiné ženě - já se s ní přátelím, lezu jí do domu, piju její úžasnou brazilskou kávu a svádím jejího syna. A spím s jejím mužem.
V posledním bodě se snažím být nejlepší, dělat všechno skvěle a neokoukaně, dopřávat mu to, co s ní nikdy nezažil a co má rád, snažím se ho překvapovat a bůhví, že se mi to daří. A když si ležíme v náručí, tak krásně znaveni, neodpustím si v duchu tu jedovatou myšlenku, vlastně poznámku, vlastně vzkaz: Mám ho. A potom blaženě usínám s pocitem, že dnes jsem vyhrála.


JSEM NEMOCNA, LEZIM. PAK SE OZVU.

Byla jsem asi tvrdá, ale jinak to nešlo. Nic víc jsem mu napsat nechtěla.
Popravdě jsem měla toho ležení plné zuby, nové informace jsem už stačila vstřebat a těšila jsem se do svého nového bytu. Chtěla jsem ho Simoně ukázat, ještě jsem jí o něm nestihla ani říct, viděly jsme se jen v práci. Počkala jsem do odpoledne na ni a potom ji seznámila s novinkami.
Byla už zvyklá, že vedu podivný život, ale tohle bylo přece jen velké sousto.
Nedala jinak, než že ji tam musím provést. Nejlépe hned. Klíče od bytu jsem měla, takže jsme se vrátily k práci pro auto a vyrazily. Zaparkovala jsem na svém místě v garáži a výtahem jsme vyjely nahoru. Simona se mohla zbláznit, zajíkala se nadšením.
„Karolíno, já zírám. Co je zač, ten chlap? Tohle bych si taky nechala líbit. Skoro ti až závidím!“ Usmála jsem se. Jo, na první pohled to vypadalo, že žiju svůj Americký sen. Ale ten sen byl draze vykoupený.
„Ukážu ti, jak jsme vymalovali ložnici,“ zavedla jsem ji do dalšího pokoje. „Makali jsme na tom celé odpoledne, ale myslím, že to stálo za to.“
Byla unešená. Musela jsem jí dopodrobna líčit, jaký jsem si vybrala nábytek.
„A co koberec, ten máš?“ napadlo ji. Zavrtěla jsem hlavou.
„Vlastně ne. Měla bych ho sehnat. Pojď, zajedeme se po něčem podívat.“
Byla pro. Navštívily jsme dvě prodejny, než jsem si vybrala. Byl nádherný. Světlý, s vysokým vlasem.
„Trochu nepraktický, ne?“ namítla Simona.
„Mám snad děti?“ opáčila jsem se.
„Už mlčím. Je super.“
Objednala jsem si zrovna jeho pokládku, obsluha byla vstřícná a prodavač slíbil, že se u mne někdo zastaví ještě dnes, aby změřil pokoj. Nadiktovala jsem mu adresu a jeho ruka se zastavila.
„Myslíte ten novej komplex?“ zeptal se nevěřícně.
„Ano,“ přisvědčila jsem sebevědomě. „Ať se prosím nahlásí na recepci.“
Už nic neřekl, ale tvářil se překvapeně.
„Koukal na tebe jak na přízrak,“ oznámila mi Simona na chodníku.
„Nevím proč? Nemůžu si koupit koberec?“
„To ta tvoje adresa. Nikdy jsi o té stavbě neslyšela? Psali o tom i v novinách. Prý jde o byty pro vyvolené. Nadstandartní služby pro majitele, ochranka. Pro bezpečí je uděláno maximum. Nechápu, proč ti vybral zrovna tenhle. Muselo to stát strašných peněz.“
„Kolik?“ zajímalo mě.
„Přinejmenším pět a možná ještě víc. S touhle rozlohou a terasou by nebylo čemu se divit.“
Hvízdla jsem. Je vidět, že si mě Viktor cení!
„Viktor je poslední dobou posedlý bezpečností,“ vysvětlila jsem jí. „Dokonce mi koupil pistoli.“
„No, narovinu to trochu smrdí,“ usoudila Simona.
„Mluvíš jako náš ředitel. Říkal mi to samé.“
„A není na tom něco?“
„Blbost,“ odmítala jsem to. „No tak má peníze, a co? Je plno lidí, co si to můžou dovolit, tak proč ne Viktor?“
„To musíš vědět sama,“ povzdychla si. „Co budeme dělat teď?“ zeptala se v autě.
„Pojedeme se podívat na kuchyně.“
„Nemáš toho nějak moc? Nemáš teď někdy letět do toho Thajska?“ divila se Simona.
„Žiju dost hekticky,“ přiznala jsem. „Musím to nějak zvládnout. Slíbil mi, že od ní po dovolené odejde. A chce dítě.“
Podívala se na mě „A ty? Pokud vím, tak jsi děti ještě nechtěla.“
„Simono, já bych už snad udělala všechno, abych si ho udržela. Já už nechci nic měnit, chci s ním zůstat.“
„Je neskutečný, jak se kvůli němu měníš. Krom toho jsem potkala Patrika.“
Bum, zase jsem měla pocit, že jsem dostala ránu elektrickým proudem.
„Jak se má?“ vysoukala jsem ze sebe.
„Jo, asi fajn. Šel s nějakou blondýnou.“
Takže je to pravda, už není sám. Měla jsem mu přát štěstí, ale žárlila jsem. Ten nejlepší kluk, jakého jsem kdy poznala, na mě zapomněl. Měl na to nárok, já byla ta špatná. A ačkoliv jsem Viktora zbožňovala sebevíc, on do mého srdce stejně patřil. Možná z nostalgie, ale měla jsem na něj tolik krásných vzpomínek, že nešlo zapomenout.
„Ptal se na mě?“ zašeptala jsem.
„Ne, neptal. Myslíš, že by měl?“
Měla pravdu. Já jsem pro něj byla minulost.

Zastavily jsme se v kuchyňském centru obhlédnout kuchyně. Šla mi z těch cen hlava kolem.
„Asi jsme měly jít jinam,“ zašeptala mi Simona před linkou za tři sta tisíc.
„Viktor mě poslal sem,“ pokrčila jsem rameny. „Každopádně je to trochu dost,“ dodala jsem. Ačkoliv jsem si na peníze celkem zvykla, stále jsem si udržovala zdravý rozum.Nebo jsem se o to alespoň snažila.
Přišla k nám prodavačka a zeptala se nás, co bychom rády.
„Kuchyň,“ pokrčila jsem rameny. Byla jsem bezradná. Neměla jsem zkušenosti se zařizováním, nikdy jsem neřešila, jestli chci myčku s ovládáním uvnitř nebo zvenku, jestli chci troubu s pyrolýzou a zda chci mít součástí linky zabudovanou vinotéku. Takovými otázkami mě ihned zahrnula, patrně jí dělalo potěšení ze mě dělat blbce.
Provedla nás studiem a bylo si z čeho vybírat. Kuchyně moderní, lesklé, elegantní, všude samý chrom a nerez. Líbilo se mi to, ale přišlo mi to naprosto neosobní.
„Nelíbí?“ všimla si mého pohledu.
„Abych řekla pravdu, ne,“ připustila jsem. „Chci něco, abych se při vaření necítila jako v muzeu.“
„Takže rustikální styl?“ navrhla.
Pokrčila jsem rameny. „Nevím, co je rustikální styl.“
„Ukážu vám,“ nabídla se.
Druhé patro mě bavilo víc. Dřevěné skříňky, úchytky, připadalo mi to jako z francouzských časopisů.
„Nádhera,“ vydechla jsem.
„Toto se pomalu vrací do módy,“ podotkla prodavačka. „Máte pro kuchyň velký prostor?“
Představila jsem si svůj byt. Kuchyň byla veliká, spojena s jídelnou a navazoval na ni obývací pokoj, rozdělený pouze stěnou s komínem a nachystaným přívodem na krb.
„Řekla bych, že dost velký,“ přitakala jsem. Vzápětí jsem spatřila tu nejkrásnější kuchyň, jakou jsem kdy viděla. Byla smetanově bílá a hned si mě získala.
„Tu chci,“ ukázala jsem na ní.
„Proč ne? Máte dobrý vkus. Je ve stylu Provence. Ukážu vám, jaké jsou možné varianty.“
Zahrnula mě takovým množstvím informaci, že se mi z toho točila hlava. Z obchodu jsme vycházely s tunou letáků v tašce. Těšila jsem se, až to Viktorovi ukážu.
„Jsem utahaná,“ prohlásila Simona cestou. Jely jsme do mého bytu čekat na někoho, kdo si změří mojí ložnici kvůli koberci.
„Pojedeš do bytu se mnou?“ nabídla jsem se.
„Přijede Viktor?“ zajímalo jí. „Jestli jo, tak mizím.“
„On tě nekousne,“ zasmála jsem se pobaveně. „Krom toho nevím, kde mu je konec. Ráno jsme se rozloučili a odjel. Je celkem nevyzpytatelný. Pojeď se mnou, kdyby přijel, tak tě odveze domů,“ přemlouvala jsem jí.
„Tak jo, risknu to,“ přikývla nadšeně. U mě doma jsme se posadily v kuchyni na zem a listovaly prospekty. S metrem v ruce jsme pobíhaly sem a tam a plánovaly, zakreslovaly. Moc se mi líbil pracovní ostrůvek, který sloužil zároveň jako bar. Když jsme to všechno sečetly, částka se nám zdála hrozivá.
„Není to trochu moc?“ znejistěla Simona. „Je to jenom kuchyň! A přičti si k tomu spotřebiče.“
Byla jsem bezradná. Zkoušela jsem v návrhu něco ubrat, ale potom to už nebylo ono. „Počkám, co na to řekne Viktor,“ rozhodla jsem se.
Chlápek od koberců dorazil v šest večer. Centrálním telefonem mi to oznámila služba z recepce, a po mém svolení ho pustili dál.
„Dobrej, slečinko,“ pozdravil mě pupkáč v montérkách. „Hezkej kvartýr,“ utrousil.
Pustila jsem ho do ložnice, kde operoval s metrem. Trvalo mu to pár minut.
„Kdypak chcete ten koberec položit?“ zeptal se.
„Co nejdřív můžete, ráda bych si sem nastěhovala nábytek.“
Porozhlédnul se po prázdném bytě a spatřil Simonu. „Začínáte ložnicí, dobrý začátek,“ poznamenal a sám se svému vtipu zasmál. „Fajn, co třeba zítra ve dvě?“ navrhnul.
Souhlasila jsem a oddechla si, když zmizel ve výtahu.
„Sprosťák,“ ulevila si Simona. „Určitě si myslel, že tu žijeme spolu.“
„Ať si myslí, co chce,“ mávla jsem rukou. „Hlavně ať mi položí ten koberec.“

Koberec mi druhý den opravdu položil a hned to vypadalo lépe. Čekala jsem, jestli se mi Viktor ozve a já se s ním budu moct podělit o svoji radost. Jenže se neozval, tak jsem mu zavolala já.
„Ahoj lásko,“ zavrkala jsem do sluchátka, když to vzal.
„Ahoj,“ odpověděl mi ne zrovna příliš romanticky.
„Ruším tě?“ odtušila jsem.
„Nemám moc času. Něco potřebuješ?“ Jeho hlas byl strašně neosobní.
„Chtěla jsem se ti jen pochlubit, jak pokračuje zařizování našeho bytečku,“ špitla jsem zklamaně.
„Fajn, jen pokračuj. Já vážně nemám čas.“ Všimla jsem si, že mě neoslovuje, takže zřejmě nebyl sám.
Urazila jsem se. „Jen jsem se tě chtěla zeptat na tvůj názor ohledně kuchyně. Zdá se mi dost drahá.“
„Kolik?“ zeptal se úsečně.
Řekla jsem mu částku a napjatě čekala, zda mi jí schválí.
„V pohodě. Zítra se ozvu.“
Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale telefon už byl hluchý. Fajn, pomyslela jsem si. Jako by mi dal místo bytu hračku a řekl hraj si. Tak si budu hrát.

Měla jsem před sebou poslední den volna, které mi ředitel dal a hodlala jsem ho využít.
Zajela jsem si objednat kuchyň, ke které jsem zrovna objednala i jídelní stůl se židlemi, potom ložnici, kterou jsme si vybrali s Viktorem, a nakonec jsem se stavila v Baumaxu. Rozhodla jsem se, že na zdech nebudu míchat barvy, ale sjednotím je. Zelinkavá mi přišla útulná a když si jen pohraji s odstíny, mohlo by to vypadat dobře.
Doma jsem se navlékla do montérek a dala se do výmalby kuchyně. Bylo to celkem náročné, ale krásně jsem si u toho vyčistila hlavu. Když jsem o pár hodin později skončila, byla jsem se svým dílem spokojená. Až na občasné fleky to vypadalo moc hezky. Otevřela jsem francouzské okno na terasu, aby to lépe usychalo a vyšla ven. Ať jsem se podívala kamkoliv, všude mě čekalo spousty práce a zařizování. Dovolená v Thajsku se mi nakonec vůbec nehodila, ale nemohla jsem to zrušit. Rozhodla jsem se, že pověřím Simonu, aby mi na byt dohlédla. V tu dobu, co jsem měla být pryč, mi měli přivézt a namontovat kuchyň.
Ve čtyři hodiny odpoledne jsem si uvědomila, že jsem celý den nejedla. Byla jsem od hlavy k patě zelená, takže jsem neměla nejmenší chuť někam vyrážet. Zachránil mě Viktor, když mi volal.
„Kde jsi?“ položil mi důležitou otázku.
„Doma.“
„Kde doma?“ zaváhal.
„U nás doma,“ upřesnila jsem. „Právě jsem vymalovala kuchyň.“
„Za hodinu jsem u tebe.“
Požádala jsem ho o něco k jídlu, nejlépe i s příborem. Jediné náčiní, které jsem tam měla, byl malířský váleček a špachtle. Něco zabručel a skončil rozhovor. Zase se choval jako namyšlený snob.

Když o hodinu a půl později přijel, byl jako vyměněný.
„Tohle budeš mít drahý!“ zatvářil se na mě výhružně, podal mi igelitku a vlepil mi pusu. Rozhlédl se kolem sebe.
„Tak co jsi tady vyváděla? Jsi zelená jako vodník!“
Vešel do kuchyně a pochvalně zapískal. „Je to krásný, lásko,“ pochválil mě.
„Opravdu se ti to líbí?“ Udělal mi radost. „V telefonu jsi mi přišel naštvaný.“
„Ne, to ne, jen jsem nemohl moc mluvit, víš? Ale přinesl jsem ti jídlo, dokonce ještě v kastrůlku se lžícemi. Abys mi neumřela hlady.“ Z igelitky opravdu vylovil menší hrnec, ještě teplý, s něčím, co vypadalo jako čína s rýží. Vonělo to skvěle!
„Jsi kouzelník, kde jsi to vzal?“ žasla jsem.
„Od mý mámy. Byl jsem tam na návštěvě, a tohle mi dala s sebou.“
Posadili jsme se na podlahu a dali se do jídla.
„To ti běžně s sebou dává jídlo?“ pochybovala jsem.
„To ne, ale poprosil jsem jí. Lásko, narovinu, neřekl jsem jí o tobě. Vymluvil jsem se, že jedu za Milošem pracovat. Nezlobíš se?“
Kdyby měl vlasy, rozcuchala bych ho. Místo toho jsem ho po hlavě jen polechtala. „Chápu, a nezlobím se. Viktore, je to na tobě.“
Ve skutečnosti mě fakt, že jsem stále zapíraná, zamrzel. Během našeho vztahu jsem asi vyzrála, tohle mi přestávalo stačit. Nahlas jsem to ale říct nechtěla, nechtěla jsem kazit tu chvíli, kdy jsme mohli být spolu. Místo toho jsme se navečeřeli a potom si prohlédli prospekty vybrané kuchyně.
„Myslel jsem, že si vybereš něco moderního?“ podivil se.
Zděsila jsem se. „Nelíbí se ti to?“
Zavrtěl hlavou. „To jsem neřekl. Jen jsem si vzpomněl na kuchyň, kterou mám v domě. Je to rozdíl.“
„Chtěla jsem, aby to bylo útulný. Ale můžu to ještě zrušit!“ vyhrkla jsem.
Zasmál se. „Jsi roztomilá. Nic neruš.“ Zastrčil mi pramínek vlasů za ucho a zvážněl. „Mluvil jsem s Alexem.“
„A?“
„Ten kluk je do tebe blázen. Sakra Karolíno, tohle jsem nechtěl!“
Zavřela jsem oči. Sama jsem nevěděla, jestli mě to má těšit nebo štvát. Naše poslední setkání mě hodně rozhodilo, měla jsem strach sama ze sebe.
„Přejde ho to,“ řekla jsem pomalu.
„Samozřejmě, že ho to přejde. Doufám! Probůh, chodí doma jak tělo bez duše a vzdychá. Prý jsi nemocná. Co jsem mu měl říct?“
„Neměla bych s vámi jezdit do toho Thajska.“
„Tak to ať tě ani nenapadne, pojedeš. Jinak bych se tam vůbec netěšil.“
„Nejsi normální,“ usoudila jsem.
„Tak to už ale víš, ne?“ uculil se. „Neboj, budu na vás dávat pozor, aby tě Alex neotravoval, ano?“
„Tak na to jsem zvědavá,“ broukla jsem. Zajímalo mě, co si Viktor představuje, že se mezi námi stalo.
„Nepojedeme ke mně? Měla by ses osprchovat,“ navrhl. Udivilo mě to.
„Ty nespěcháš domů?“
„Ne,“ odpověděl úsečně. „Chci být s tebou.“
Víc nemusel říkat!


Čas do odletu na dovolenou jsem strávila hlavně v zaměstnání. Místo po šéfovi jsem vzala, Simonu si určila jako svoji zástupkyni a obě jsme se zaučovaly. Kupodivu to šlo. Až po večerech jsem nakupovala oblečení s sebou, potřebovala jsem i nový kufr a batoh. Nikdy jsem moc necestovala, takže jsem byla absolutně nepřipravená.
Nic moc si s sebou neber, všechno si tam koupíš, radil mi Viktor do telefonu, když jsem mu vypočetla, co všechno potřebuju.
Jemu se to řeklo. Vzpomněla jsem si, jak nalehko byl na té Šumavě, kde jsme se seznámili. Já jsem ženská, já to neumím! Potřebuji mít s sebou alespoň desatery kalhotky, tři podprsenky, dvoje plavky, sukně, leginy, trička, šaty, no prostě spoustu důležitých věcí. A když k tomu přičtu ještě věci jako žehlička na vlasy, kulma na vlasy, notebook, jedna taška mi rozhodně nestačí!
„Na co notebook?“ kvílel Viktor.
„A proč ne?“ divila jsem se. „Musím pracovat.“
„A ty si myslíš, že budeš mít internet? Budeš cestovat vlakem a na zádech poneseš notebook? Proboha vzpamatuj se! Dovolím ti jeden batoh s tím nejpotřebnějším, pokud ti bude něco chybět, koupíme to na místě. Ale na notebook, kulmu a žehličku rozhodně zapomeň!“ přikázal mi.
„Ani tablet?“ zkusila jsem.
„Tak to jsem vůbec neslyšel,“ zněla odpověď. Fajn, budu žít jako křovák, pomyslela jsem si. Snad to ředitel přežije!
Pro jistotu jsem si koupila hříšně drahý batoh, do kterého se mi vešla ještě tři trička navíc. A ten tablet se mi určitě podaří propašovat!


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 17.11.2014, 22:10:49 Odpovědět 
   Nat,

dnes jsem se musela při čtení trošku ušklíbnout. Pět mega je za "luxusní byt jen pro vyvolené hodně?" Chápu, je to Hradec a není to Praha, ale i tak mi to přijde trošku úsměvné.

Je vidět, že ses zlepšila. Ale dnešní kapitolka nemá tolik šťávy, co ty dvě poslední. Musím vyzdvihnout myšlenkové procesy na začátku. Zpomalují text, jsou příjemným nahlédnutím do myšlenek Karolíny. Také zmínit se o Patrikovi byl dobrý tah, ovšem upřímně by mě zajímalo, zda se ti dva někdy ještě nesetkají, jak o Karolíně smýšlí po takové době. Zvědavý čtenář jako já je trochu naštvaný, že ho o to zatím okrádáš.

Proč každá prodavačka, se kterou se Karolína setká, je tak namyšlená, nebo alespoň podle toho, co o ní říkáš?

Pěkný večer
Nancy
 ze dne 17.11.2014, 22:30:41  
   Nat Danielová: Ahoj Nancy!

Opět jsi mi dokázala, že jsi velmi pozorný čtenář, který nic neodpustí. Ta cena za byt mohla být určitě vyšší a původně taky byla - než jsem to s ohlédnutím na Hradec překopala :-) Na druhou stranu není nikde psáno, že ten byt opravdu stál JEN tolik, to jsou pouze Simoniny úvahy...

Jsem ráda, že se Ti začátek líbil, zase jedna věc, kterou jsem překopala a ráda vidím, že to nebylo zbytečné. Na některé pasáže tam jsem obzvláště hrdá :-)

Patrik, jo náš zlatý, hodný Patrik. Nenávidíš spoilery, tak se mě vůbec na nic neptej :-)

K těm prodavačkám. To bude asi mnou, bývá mi vyčítáno, že mám s ženskýma pořád nějaký problémy. Asi je to tak, a nevědomky to přenáším i do svých knih.

Mám pocit, že jsme tímto dílem zakončili jedno období a začne nám další, nové. Doufám, že bude pro Tebe i pro ostatní tady zajímavé.

Ahoj u dalšího dílka, třeba Tvého, chystám se louskat další díl! Nat
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Prolog: Za mříž...
Mouvela
Pohlédl jsem jí...
Lulu
Pátek 14. díl
kraaska_
obr
obr obr obr
obr

Dvě vodrhovačky (v parku)
Křik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr