obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2916107 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Alvion - 16. Lék ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Alvion - Srdce démona
 autor Garathea publikováno: 20.11.2014, 13:30  
Pravděpodobně poslední kapitola prvního dílu.
 

Mei usadila čerstvé květiny ve vázách a lehce si k nim přivoněla. „A máme hotovo,“ prohlásila, když dozdobila všechny vázy v trůnním sále i v přijímací místnosti.
Naskládala zvadlé květiny do košíku a šla je odnést na nádvoří. Nedaleko zadního vchodu skladovali veškerý odpad, který si brali farmáři pro svůj dobytek nebo jako hnojivo. Většinou šlo samozřejmě o zbytky jídla nebo třeba zkaženou zeleninu, takže mohli využít prakticky všechno.
Když vyšla ze dveří, zahlédla v obrovské vstupní hale dva úředníky, kteří nesli pergamenové svitky do druhého patra, kde je patrně chtěli předat ministrům. V paláci je potkala už mnohokrát. Byli to zakřiknutí mužíci, kteří se bez toho druhého jen ostýchavě ohlíželi za každou sukní, kdykoli je ovšem viděla pohromadě, nemohla si nevšimnout jejich pomlouvačného šeptání, které mnohdy směřovalo proti její osobě. Vysmívali se každému, kdo měl nižší postavení než oni. Každému, na kom se mohlo přiživit jejich titěrné ego.
„Pořád je tady,“ řekl jeden z nich, jakmile ji zpozoroval.
Mei si jejich rozhovoru, který se ani nesnažili zakrývat, raději nevšímala. Věděla, že kdyby se proti nim postavila, mohla by na to jako otrok snadno doplatit, proto bylo rozumnější se do takových řečí zbytečně nevměšovat.
„Myslel jsem, že se jí lord rychle zbaví, ale už je tady řadu měsíců,“ vydali se po schodech nahoru.
„Zdá se, že si ji oblíbil.“
„Nová hračka je vždycky nejmilejší, ale časem skončí mezi odpadky i ona. Vsaď se, o co chceš,“ mumlali si mezi sebou, jenže vzápětí na ně vyběhla Neit, která vyskočila na zábradlí a vztekle na ně zasyčela. Její hlas se rozléhal po celé hale jako mohutná ozvěna. Oba muži se na ni zaskočeně podívali, okamžitě zmlkli a polekaně prchli pryč.
Kočka si poté spokojeně odfrkla. Mei se na ni usmála, postavila koš s květinami na zem a vzala si Neit do náruče. „To jsi nemusela, ale dík.“ Letmo ji políbila. „Musejí být skuteční strašpytlové, když se tě zalekli, ale i na mě to zapůsobilo. Vypadala jsi úžasně,“ podrbala kočku pod bradou a ta začala spokojeně příst.
Jen o malou chvíli později se ozval nepatrný zvuk kovu narážející o kámen. Když Mei vzhlédla, spatřila na ochozu ve druhém patře lorda oblečeného v neobvykle střiženém modrobílém rouše. Vlasy, které nosil vždy pečlivě svázané, teď volně splývaly podél jeho dokonalé tváře až k pasu. Na pravé ruce mu zářil pečetní prsten a přes čelo zlatá čelenka s červeným drahokamem uprostřed. Vypadal jako kouzelná bytost z pohádky. Stál u mramorového zábradlí, odkud je mlčky pozoroval.
Jak dlouho tam stojí? Viděl, co se stalo? Uctivě se mu uklonila, vyzvedla koš a odkráčela pryč.


* * *



„Mei, co se stalo mezi tebou a lordem?“ ptala se jí Elisha, když společně uklízely v královském salónku.
„Nic. Co by se mělo stát?“
„Mám pocit, že se mu vyhýbáš. Nevšimla jsem si, že bys poslední dobou chodila do jeho zahrady, přitom jsi tam trávila většinu volného času. Teď raději vysedáváš na tom našem malém mizerném nádvoří.“
„Nechci o tom mluvit, Elisho.“
„Fajn,“ povzdychla si černovláska. Mei vylezla na žebřík, aby mohla utřít prach na skříňce. „Ale kdybys chtěla, můžeš mi všechno říct.“
„Já vím.“
„Dosáhneš tam?“
„Jakžtakž.“
„Měla jsem tam vylézt já.“
„Nejsi o nic vyšší.“
„Jo, ale mám delší ruce.“
„To nejsou ruce.“
„No a? Můžu je používat úplně stejně.“
Mei se natáhla a pečlivě setřela všechny nečistoty. „Pořád nechápu, jak můžeš hýbat s vlasy a už vůbec, jak můžeš během okamžiku měnit jejich délku.“
„Moje schopnosti nejsou ty nejpodivnější mezi démony, ale tak to tady prostě je,“ pokrčila rameny Elisha.
Mei si vzala suchý hadřík, kterým skříňku osušila. „Tak, už to mám.“
„Prima. Uklidíme žebřík a můžeme se… Pane?“ Mei ztuhla právě když se chystala slézt ze žebříku. Letmo se podívala ke dveřím, aby se přesvědčila, jestli si z ní Elisha jen nevystřelila, lord tam však skutečně stál a díval se přímo na ni.
„Tak já už raději půjdu,“ prohlásila Elisha a běžela pryč.
„Počkej!“ otočila se na ni Mei, ale Elisha se nezastavila a hbitě vyběhla z místnosti.
Lord vstoupil dovnitř a opřel se o mohutné bílé křeslo, které stálo uprostřed salónku. „Promiňte, pane. Hned jsem pryč. Řeknu někomu, aby uklidil ty štafle,“ slezla dolů a vydala se ke dveřím.
„Ty tady zůstaň!“ přikázal jí lord.
Mei se zastavila. Nadechla se a razantně se k němu otočila. „Přejete si, pane?“
Zprvu jí neřekl jediné slovo jen se na ni mlčky díval. „Proč už nechodíš do zahrady?“
Jak ví, že tam nechodím? Vždyť se tam setkáváme jen zřídka. „Myslím, že už vám lezu na nervy. Bude lepší, když si budu držet větší odstup.“
„Chci, abys tam chodila.“
„Promiňte, ale já nechci,“ odvětila mu Mei.
„To je jedno. Budeš tam chodit,“ řekl jí odměřeně lord.
„Protože jsem otrok?“
„Přesně tak.“
Proč stojí o to, abych tam chodila? Nechci. Nechci mu být nablízku. Vždyť pro něho nejsem nic než hloupý otrok. „Vaši otroci mají důležitější věci na práci, než se procházet po zahradě, pane,“ pronesla jízlivě. „Teď, když mě omluvíte,“ otočila se k odchodu.
„Ještě jsem ti nedovolil odejít.“
Mei se na něho zamračeně ohlédla. Ten chlap musí mít všechno, co si usmyslí. „Fajn, tak mi tedy řekněte jediný důvod, proč bych tam měla chodit!“ spustila potom rozhořčeně. „Neumíte nic než rozkazovat. Je vám jedno, co by mohli cítit ostatní,“ vyčetla mu Mei. „Jestli ve mně nevidíte nic než mizerného otroka, bude lepší, když si mě přestanete všímat.“
Po jejích slovech nastalo hrobové ticho. „Pořád ti to hodně mluví,“ promluvil vzápětí lord. Zrovna jsem byla docela drzá a on se nehněvá? „Neměl jsem v úmyslu se na tebe tak rozčílit. Zvolil jsem špatná slova.“ On se mi omluvil? Přistoupil blíž s nekompromisním výrazem ve tváři. „Musíš tam chodit! Víc nechci slyšet,“ rozkázal jí příkřejším hlasem. Prošel kolem ní a odešel pryč.
Byla to chabá omluva za to, jak ji jeho slova zasáhla, přesto ji překvapilo, že se k nějaké omluvě vůbec snížil, navíc před někým, koho považuje za bezvýznamného otroka.
Možná byl předtím jen vyčerpaný. Možná tentokrát zašla moc daleko, proto se zachoval tak, jak se zachoval. Věděla, že by od něho neměla očekávat přátelské jednání, jeho slova však pro ni měla příliš velký význam, aby na ně mohla jednoduše zapomenout.

Vrátila se do kuchyně a požádala Kathala, aby uklidil mohutný žebřík. Sama s ním nedokázala pohnout.
„Tak, co po tobě chtěl?“ vyzvídala později Elisha.
„Nechala jsi mě tam samotnou,“ vytkla jí Mei.
„Přišlo mi, že s tebou chce mluvit. Nechtěla jsem rušit. Tak co?“
„Jenom abych zase chodila do jeho zahrady,“ odpověděla jí nepřítomně Mei.
„Hm.“
„Co zas?“
„Třeba se mu po tobě stýskalo,“ nadhodila usměvavě černovláska.
„Nesnaž se mě provokovat, Elisho!“
„Jen říkám rozumnou úvahu. Jaký jiný důvod by podle tebe mohl mít?“
„Co já vím.“ Zrovna jemu bych tak chyběla. Možná jen jako jeho oblíbená hračka, se kterou si může občas zamávat.

Aby vyplnila lordův příkaz, zašla se ještě téhož dne podívat na jeho zahradu. Nikde v okolí jej nezahlédla a tak se uvolněně usadila pod stromem a vychutnávala si příjemný odpočinek na čerstvém vzduchu.
Neit si jí lehla na klín a nechala se hladit. „Myslíš, že mě tady odněkud vidí, když si všiml, že sem nechodím?“ rozhlédla se po množství oken v prvním i druhém patře.


* * *



Svěží provoněný vzduch a krásnou zeleň lordovy zahrady milovala. Nejen kvůli jeho příkazu, ale také kvůli sobě, začala opět chodit do jeho komnat, i přesto se ovšem snažila lordovy přítomnosti vyhýbat. Nechtěla, aby ji ve svém rozčílení zase ranil. Jenže když toho dne zamířila na své obvyklé místo pod stromem, zaslechla cvaknout kliku od dveří ještě než se na něj stačila posadit. Polekala se a bez rozmyslu se schovala za široký kmen. Kvůli němu se ze mě stává zbabělec.
Slyšela kroky scházející ze schodů. Je to lord nebo Iraiya? Jenže Iraiya nemá důvod chodit do zahrady, uvědomila si vzápětí. Počkat Neit, rozhlédla se kolem sebe. Kde je Neit? „Nemusíš se přede mnou schovávat,“ ozval se záhy lordův hlas.
Mei se zamračila. „Zůstanu tady.“
„Jak chceš.“ Bez dalšího slova se usadil ke stromu.
Proč musel přijít zrovna teď? Váhala, jestli by neměla raději odejít. Cítila, že k němu má velice blízko, jenže tentokrát neměla tušení, jak by se k němu měla chovat. Měla pocit, jakoby se v něm něco změnilo, především poté, co se vrátil ze svých cest. „Nevadí vám moje přítomnost?“
„Ne.“
„Opravdu vás to nijak nerozčiluje?“
„Neřekl jsem, že mě to nerozčiluje,“ pověděl jí na to lord.
Nevadí mu to, ale rozčiluje ho to? „Tak bych měla jít,“ chystala se k odchodu.
„Zůstaň tam!“ nařídil jí ostře lord.
Mei nejprve polekaně strnula. Pak se vrátila za strom a opřela se o jeho kmen. „Proč, když se vám to nelíbí? Nerozumím vám.“
Nastalo dlouhé a nepříjemné ticho. „Mluv!“ poručil jí lord.
„O čem?“
„Vždycky chrlíš jedno slovo za druhým a teď nevíš?“
„Myslím, že mluvením vás vytáčím nejvíc.“
„Pravda, ale tvé mlčení je ještě horší.“
Mlčení je horší? A o čem mám mluvit? Nenapadalo jí nic. Hlavou se jí honilo jen nespočet otázek, na které neměla odpovědi. „Co se vám předtím stalo? Chtěl jste být sám? Byla jsem příliš otravná? Zašla jsem moc daleko?“
„Tyhle vlastnosti k tobě patří. Na to jsem si zvykl.“
„Tak proč jste tak vybuchl?“
„Jinak bys mi nedala pokoj,“ odpověděl jí lord.
„Šlo by to i jinak, kdybyste chtěl,“ řekla mrzutě Mei a zase zmlkla.
„Proč máš tak nesnesitelnou péči o ostatní? Vždyť mě neznáš. Nepojí tě se mnou nic, kvůli čemu bys měla riskovat.“
Mei chtěla jeho otázku ignorovat, ale pak se nad ní zamyslela. Zčásti to bylo jistě proto, že pro ni něco znamenal, jenže péči o jeho zranění měla i předtím. Její starostlivost se nezastavila ani před hrozbou trestu ani před nenávistí, kterou vůči němu zpočátku cítila. Muselo to být něco jiného, než jen ochota někomu pomoct. „Nevím. Asi už jsem taková. Možná je to i proto, že vím, jak snadné je umřít.“
„Já jen tak neumřu.“
„To neznamená, že nemusím mít starost.“
„Proč bys o mě měla mít starost?“
„Nerada vidím druhé umírat.“
„Vždyť mi nic nebylo.“
„Ale choval jste se divně,“ opáčila Mei. „Měla jsem strach, že nějaké zranění přece jen skrýváte nebo jste příliš vyčerpaný. Vypadal jste ztrápeně. Vím, že nesnášíte, když si musíte někoho pouštět k tělu, ale jsou chvíle kdyby jste to měl udělat.“
„Lord se musí umět postarat sám o sebe. Nikomu by neměl důvěřovat.“
„Někomu snad ano. Jinak je to nejsmutnější bytost, co znám.“
„Co ty bys o tom mohla vědět.“
„Nikdo přece není šťastný pokud je na všechno sám,“ řekla mu na to Mei. „Ale aspoň, že máte Neit.“
„Je to jenom malá kočka.“
„To nevadí, pokud ji máte aspoň trochu rád.“
„Nikoho nepotřebuji. Ani ji ani nikoho jiného,“ odvětil jí podrážděně lord.
Nikoho nepotřebuje. Proč tedy kvůli tomu zvýšil hlas? Nemá přece důvod se kvůli tomu rozčilovat, uvažovala Mei. Možná… obešla strom a postavila se tak, aby mu viděla do tváře.
„Co to provádíš?“ mračil se na ni lord, vedle kterého našla i Neit.
„Nelíbí se vám, jak blízko jsem se k vám dostala, proto se na mě zlobíte.“ Příliš dlouhý okamžik ticha, který následoval, ji ujistil, že se nezmýlila.
„O čem to mluvíš?“
„Je to pravda, že?“ ptala se ho Mei. „Proč tedy pořád stojíte o mou přítomnost? Bylo by přece pro oba lepší, kdybych si od vás držela odstup tak jako ostatní.“
„Budeš dělat přesně to, co jsem ti řekl!“ poručil jí lord.
„Proč?“
„Protože jsem tak rozhodl.“
Mei se zamračila a odvrátila od něho pohled. Nechce, abych pro něho něco znamenala a přesto mě chce mít nablízku. Jenže takhle to přece nejde. „Možná, že kdybych tehdy nevypila ten mostrel, nic by se mezi námi nezměnilo.“ Předtím mezi námi nebyla tak napjatá atmosféra. Věděla jsem, že nejsme přátelé a byla jsem s tím smířená, ale teď… Co jsme teď?
„Neudělala jsi nic, čeho bys měla litovat, Mei. Takhle o tom nepřemýšlej!“ pověděl jí lord, když si všiml jejího ponurého výrazu. „Musel bych toho litovat i já.“ Takže mi nevyčítá, co jsem předtím udělala? „Teď už raději běž! Chci být sám.“


„Vážně si nechceš dát koláč?“ nabízela jí Serina sladké pečivo.
„Ne. Dík. Klidně si ho sněz,“ řekla jí Mei. Nemám tušení, co se mu honí hlavou. Je tak těžké z něho číst. Možná prostě potřebuje čas.
„Posledně jsem jich měla tolik. Myslím, že už teď jsou ta kila navíc vidět.“
„Co to povídáš? Jsi tak akorát.“
„No.“ Serina se na sebe nejistě podívala. Nebyla tlustá. Byla trošičku při těle, ale moc jí to slušelo. „Myslíš?“
„Vypadáš dobře. Nemusíš být hned vychrtlá.“
Kuchařka se na ni usmála. „V tom případě bys taky mohla trochu přibrat. Aspoň dvě tři kila. Jsi hrozně hubená.“
„Jsem pořád stejná a chci, aby to tak zůstalo.“ Nemůžu se vrátit domů jako baculka.
„Večeři si ale dáš, že?“
„Chleba s medem by byl nejlepší.“ Zdejší med si oblíbila. Byl příjemně sladký. Tak jak to měla ráda.
„V tom případě si dám taky,“ prohlásila Elisha, jakmile vstoupila do kuchyně.
„Takže dvakrát,“ pronesla Serina a hned se pustila do práce.
„Copak jsi dělala?“ zeptala se Mei, když si všimla Elishiných vlhkých vlasů.
„Vytřela jsem nahoře všechny chodby.“
„A to jsi na to použila své vlasy?“
„Víš o kolik je to rychlejší? Můžu tak vytírat na více místech najednou. Měla jsem to hotové během chvilky.“
„Nikdy jsi toho nevyužívala,“ ozvala se kuchařka.
„Občas jo, když jsem byla sama. Předtím jsem se je bála ukazovat, ale když se to vezme, je to skvělá pomůcka, jinak bych tu práci dělala minimálně další dva dny.“
„Jenže teď je máš ucourané,“ řekla na to Mei. „Takovouhle prací si je přece zničíš.“
„Vždyť to nejsou obyčejné vlasy,“ připomněla jí Elisha. „Jsou silné. Jen máloco jim dokáže ublížit. Až se trochu najím, půjdu si je opláchnout. Uvidíš, že budou jako nové.“
Jako nové. Asi už bych si je taky mohla umýt. „Můžeme jít spolu, jestli chceš,“ nabídla jí Elisha, když si všimla, jak si své vlasy prohlíží.
„Spolu?“
„No jasně.“

Hned po večeři zašly do společných lázní. Pečlivě si vlasy umyly a vzájemně si je učesaly.
„Za tu dobu už ti docela vyrostly,“ zmínila se Elisha.
„Taky už jsem tady osm měsíců. Chtěla jsem si je ostříhat už dávno. Jsou moc dlouhé.“
„Ale sluší ti to.“
„Pletou se mi do obličeje. Potřebovala bych nějakou sponu.“
„Vlasy by měly zůstat svobodné, neměla bys je škrtit, konečky by sis ovšem mohla trochu zastřihnout.“
„Neumím si je sama ostříhat.“
„Já si je většinou také nestříhám. Občas mi s tím pomáhá Roen.“
„Roen?“ zeptala se jí udiveně Mei.
„Jo, ale neptej se proč. To by bylo na dlouhé a nudné povídání,“ vymlouvala se černovláska.
„Mě by to ale opravdu zajímalo,“ podívala se na ni s očekávajícím výrazem ve tváři.
„No.“ Elisha se nejprve usměvavě zamyslela. „Jednou mi omylem nalil něco lepkavého do vlasů. Musel mi je částečně ostříhat, ale divila by ses, jak to s nůžkami umí. Vlasy vypadaly lépe než předtím a přitom vůbec neztratily na síle.“
„No vidíš. Bylo to stručné a zajímavé,“ řekla jí k tomu Mei. Elisha se usmála. „Ty a Roen spolu vycházíte docela dobře.“
„Asi jo. Vždycky mezi námi bylo aspoň tiché přátelství.“
„Tiché přátelství? Co to znamená?“
„Příliš jsme spolu nemluvili, ale vycházeli jsme spolu dobře.“
Občas mi spíš připomínají zamilovanou dvojku než mlčenlivé kamarády. „Myslíš, že by mi ostříhal vlasy?“
„Zeptáme se ho.“

Když byly hotové, vyhledaly Roena a požádaly jej o laskavost. Ten souhlasil a ostříhal Meiiny vlasy tak, aby je měla kousek pod ramena. Elisha byla z radikálního střihu zaskočená, přesto okamžitě pochválila jeho práci. Skutečně měl šikovné ruce, které by mohly soupeřit i s profesionálními kadeřníky.

Když už neměla co na práci, navštívila lordovu zahradu, aby mohla sledovat oblohu při západu slunce. Už je to skoro tři čtvrtě roku, povzdychla si Mei. Vzala si do ruky růžový květ, který spadl ze stromu, a krátce si ho prohlédla. Tenhle strom zřejmě nikdy nepřestane kvést. Je stejně krásný, jako když jsem ho viděla poprvé.
Chtěla se projít po trávě, jenže vzápětí si všimla lorda stojícího na terase. „Pane?“ Lord ji dlouho mlčky pozoroval, ale pak se jeho pohled nečekaně obrátil k Neit, která ležela pod stromem. Možná jsem přišla v nevhodnou chvíli. „Omluvte mě, pane,“ vydala se k odchodu. „Neit, pojď!“
Už stála u vchodu přímo vedle lorda, ale Neit se neráčila zvednout. „Počkej chvíli!“ přerušil ji lord, ještě než na ni stačila zavolat. „Chci s tebou mluvit.“
Co mi chce říct? V dalším okamžiku si všimla záblesku na střeše vedlejší budovy. Jakmile její oči zaostřily, rozpoznala siluetu pohybující se postavy, která na ně zamířila neznámou zbraní. Lord. Bez rozmyslu si stoupla přímo před něho. Téměř současně ucítila malé štípnutí na boku.
„Počkej! Co to děláš?“ ptal se jí zaskočeně lord. Chytil ji za paži, aby ji od sebe odstrčil, pak se však zamračil, sevřel ji pevněji a přetáhl si ji za sebe. Přímo proti němu letělo hned několik šípů, všechny se ale rozpadly na prach, jen co se k němu přiblížily. Ozval se výbuch a hned za ním další, postupně se ovšem všechen hluk vzdaloval.
Během chvilky vběhla do místnosti palácová stráž. „Pane, jste v pořádku?“
„Chyťte toho vetřelce! Zajistěte všechny brány!“ přikázal jim lord a ukázal jim směr, kterým neznámý střelec uprchl.
Mei začínala pociťovat mdloby. Obraz před jejíma očima vyzařoval nepříjemné prudké světlo. V nohách ztrácela sílu. Byl v tom jed? Nevědomky se opřela o lorda. Ten ji vzal kolem pasu a přitáhl si ji k sobě, aby se nezřítila k zemi. „Co je ti?“ Špatně se jí dýchalo. „Mei.“
Snažila se svou slabost rozdýchat, ale již zakrátko všechno světlo potemnělo. Mei ztratila vědomí. Z ruky jí poté vypadla šipka s červenými pírky. Teprve v ten okamžik si uvědomil, že byla zasažena. „Zavolejte doktora! Rychle!“ zakřičel ke dveřím. „Mei! Mei, vzbuď se!“ snažil se ji probudit, ale bez úspěchu. „Mei!“


Do pokoje vstoupila neznámá dívka s dlouhými hnědými vlasy. Na paži měla krvácivou ránu, která se s každou chvílí zmenšovala. „Dostala jsi ho?“ zeptal se jí lord.
„Ne. Byl příliš rychlý. Zřejmě dobře věděl, co dělá.“
„Zatraceně.“ Jeho oči se vrátily k Mei, která se stále neprobouzela z bezvědomí. Byla příšerně bledá. Dýchala jen velmi slabě. „Jak je na tom, doktore?“ obrátil se na starého muže, který se jí snažil pomoci.
„Zdá se, že jed, kterým byla zasažena, byl určen pro člověka,“ sdělil lordovi jeho lékař.
„Co to říkáš? Proč by někdo…“ Najednou se zasekl. „Co tím chceš naznačit? Máme protijed?“
„Obávám se, že ne, pane.“
„No tak ho sežeň!“
„To nejde, pane.“
„Přece tady musí být nějaká možnost. Mohl bych…“
„Na to už je příliš pozdě. Jed jí napadl nejdůležitější orgány. Ta dívka brzy…“ Lord chytil doktora za límec a prudce s ním trhl k sobě.
„Nesmí zemřít, rozuměl jsi?“
„A…ale pane, teď už nemůžeme nic dělat,“ řekl doktor třesoucím se hlasem.
Lord ho ještě chvíli rozčíleně držel, než ho zase pustil. Odstoupil od něho a bezmyšlenkovitě si zakryl ústa. „Možná by jí mohla pomoct tvá síla, Iirene,“ ozvala se dívka.
Lord na ni letmo pohlédl. Přistoupil k posteli a zamyšleně se podíval na zuboženou Mei. „Jistě. Bude muset.“
„Pane, musím protestovat.“
„Nech si své protesty!“ posadil se vedle ní na postel.
„Ale pane, víte přece, že to nebude fungovat. Jestli jí předáte příliš svých sil, může to mít pro vás fatální následky. Ta dívka zřejmě ani není…“
„Tak už mlč!“ zasyčel na něho lord se zlostným pohledem ve tváři. Doktor okamžitě zmlkl a vyděšeně ustoupil.
Lord pohladil Mei po tváři a jemně jí otřel pot z čela. Pak se zapřel a přitiskl své rty na její. Přidržel si ji za bradu, aby měla pootevřená ústa, díky čemuž jí mohl předat co nejvíce ze své energie, která mohla její tělo vyléčit podobně jako strom na zahradě. Tentokrát ovšem nešlo o rostlinu, která byla na jeho energii zvyklá, ale o mnohem složitější bytost, jejíž tělo nemuselo jeho jedinečnou sílu vůbec přijmout.
Jakmile měl jistotu, že jí předal dostatek energie, pomalu se od ní odtáhl. Okamžitě pocítil vyčerpání. Pro jeho tělo byla obrovská ztráta energie příliš velký a nečekaný šok. Musel se opřít, aby se nezhroutil.
Prohlédl si Mei a dotkl se její studené tváře, přesto nepostřehl žádnou změnu. Mei. Probuď se!
„Pane, jste v pořádku?“ promluvil k němu jeho lékař.
„Mě nic není. Podívej se na ni!“ postavil se, aby mu dal prostor, musel se ovšem ještě několik chvil opírat o stěnu. Byl zesláblý, přesto si však stále držel svůj autoritativní vzhled.
Doktor se dal do práce a pouhým dotekem znovu a znovu hodnotil Meiin zdravotní stav. „Tak co?“ naléhal na něho lord.
„Totiž já… Nemůžu tomu uvěřit,“ řekl doktor užasle. „To snad… ale… skutečně. Její stav se rychle lepší, pane. Nevidím žádné stopy po jedu. Vůbec žádné. Jsem si jistý, že se zanedlouho probudí,“ povídal stále ohromeně.
Lord přistoupil blíž, aby se o jejím stavu sám přesvědčil. Byla bledá, ale zdálo se, že se jí do tváří pomaličku vrací zdravější barva a teplo. Viditelně dýchala bez jakýchkoli obtíží. „Postarej se o ni! Nic jí neříkej, dokud se nevrátím!“
„Ano, pane.“
Lord ji něžně pohladil po tváři a pak spěšně vyšel ze dveří. Dívka se vydala za ním.

O několik minut později Mei znaveně otevřela oči. To jsem spala? dotkla se lehoučké přikrývky, kterou měla přes sebe. Tohle přece není můj slamník. Jakmile si uvědomila, že leží v lordově posteli, polekaně se posadila, v tu ránu se jí ovšem zatočila hlava. Kruci, promnula si obličej.
„Probudila jste se,“ ozval se znenadání čísi hlas. Z koupelny se vynořil lordův lékař s prázdnou keramickou miskou. „Jak se cítíte?“ Postavil misku na psací stůl.
Něco se mnou bylo špatně? Byla unavená a chvíli jí trvalo, než si v hlavě utřídila myšlenky, ale jinak nepociťovala žádnou změnu. „Jsem v pohodě.“ Sáhla si do vlhkých vlasů nad čelem. Dával mi obklad? „Co se stalo?“ odhrnula přikrývku, aby mohla vstát z postele.
„Opatrně. Možná byste měla ještě chvíli zůstat…“ Hned zmlkl, když viděl, že se bez obtíží postavila.
Nechal mi na nohách boty? V lordově posteli? „Jak jsem se sem dostala?“ Myslím, že jsem byla na zahradě. Jasně byl tam se mnou i lord, vzpomínala si Mei. Chtěl se mnou mluvit a pak… pak…
„Sám tomu moc nerozumím, madam,“ řekl jí doktor zmateně.
Madam? Hned nato vstoupil do místnosti lord. Prohlédl si ji od hlavy až k patě a zavřel za sebou dveře. „Nevzpomínáš si, co se stalo? Teď se ti to stává docela často.“
„Na co si mám vzpomínat?“ zamračila se Mei. „Řekne mi už někdo, co se tady děje?“
V místnosti zavládlo ticho. „Můžeš jít!“ poručil lord starému muži.
„Ano, pane.“
Jakmile doktor odešel, lord vykročil jejím směrem. Zastavil se před ní, podíval se jí do očí a lehce se dotkl jejích navlhlých vlasů. „Zdá se, že jsi zase omdlela.“
„Omdlela?“ podivila se Mei. Nevzpomínala si, že by jí předtím nebylo dobře. Spala a odpočívala víc než dost. V tuto chvíli se sice cítila nezvykle vyčerpaná, ale zdaleka ne natolik, aby omdlévala.
„Jak se cítíš?“ zeptal se jí lord.
Když ho teď viděla zblízka, uvědomila si, že je neobvykle bledý. Vlastně byl příliš bledý, aby bylo všechno v pořádku. „Mě je fajn, ale vy nevypadáte moc dobře,“ chtěla se dotknout jeho tváře, ale lord se od ní odvrátil a odstrčil její ruku.
„Přestaň!“
„Promiňte. Zapomněla jsem.“ Zarmouceně sklopila zrak. Zřejmě bych se mu měla omluvit za to, že jsem omdlela. Kvůli mně musel řešit zbytečné problémy. Navíc už je to podruhé a tentokrát mě nic neomlouvá.
„Chci, abys co nejrychleji opustila palác,“ pověděl jí zčistajasna lord.
Mei k němu zaskočeně vzhlédla. „Co?“
„Jdi si kam se ti zlíbí, ale nechci tě vidět v blízkosti Alvionu.“
„Co to říkáte? Co se stalo?“
„Vždycky jsi chtěla být volná, ne? Teď tě propouštím.“
„Ale… Říkal jste, že nesmím, že je to nebezpečné.“ Co se to děje? Proč to dělá? Něco muselo být špatně. Proč by jí najednou dával svobodu? Vždyť jí v tom neustále bránil. Zakazoval jí opouštět palác nebo třeba jen přemýšlet o návratu domů.
Ať už ovšem byly jeho pohnutky jakékoli, jeho pohled jasně naznačoval, že o svém rozhodnutí nemá žádné pochybnosti. „Takže už jsem tady zbytečná,“ odvrátila od něho pohled a zamířila ke dveřím, lord ji však okamžitě chytil za předloktí a zastavil ji.
„Tohle si vezmi!“ Ze své košile vytáhl pytlík plný peněz.
„Nic od vás nechci.“
„Nebuď hloupá, Mei! Vezmi si to!“
Mei se zadívala do jeho krásných stříbrných očí, které ji upřeně sledovaly. Věděla, že se bez peněz v žádném případě neobejde a tak si sáček váhavě převzala. Proč mi to dává, když je mu jedno, co se se mnou stane?
Lord otevřel dveře, za kterými čekali dva strážní. „Tihle tě doprovodí k hradbám. Vezmi si co chceš a odejdi!“
Neočekávala, že by ji lord někdy propustil a už vůbec, že to přijde tak náhle. Celé měsíce si přála, aby se dostala na svobodu, toužila se vrátit domů, přesto uvnitř nepociťovala žádný náznak radosti. Necítila nic než zmatek a pocit ztráty. „Sbohem,“ řekla mu Mei. Sklonila tvář a vyšla na chodbu.
Lord za ní bez váhání zavřel dveře. Tohle… není žádný sen, že? „Musíme jít. Lord nám nařídil, abychom si pospíšili,“ promluvila na ni stráž, když se příliš dlouho nehnula z místa.
„Jistě.“ Teď se musím vzchopit. Zhluboka se nadechla. Na nic jiného není čas, vydala se do svého pokoje, aby si sbalila pár věcí na cestu.
Stráže se jí držely jako klíšťata, ale do pokoje s ní nešly, místo toho na ni čekaly před otevřenými dveřmi. Ve skladišti si našla jednoduchou cestovní tašku, do níž potom naskládala deku a něco málo k zakousnutí. Nechtěla si brát víc, než bylo opravdu nutné, ale něco pro začátek si vzít musela.
Serinu ani nikoho jiného v kuchyni nenašla. Mrzelo ji, že se s nimi nemůže rozloučit, ale možná, že kdyby tu příležitost měla, odchod by byl ještě těžší.
Přehodila přes sebe kněžský plášť, který jí zůstal od jejího útěku, a vyšla na chodbu, vzápětí však narazila na Kathala, který za ní přispěchal se zmateným výrazem ve tváři. Samozřejmě si nemohl nevšimnout jejího úboru ani stráží, jež ji následovaly v těsném závěsu. „Mei, co se to děje?“
„Musím opustit palác.“
„Co?“
„Lord mě vyhnal.“
„To není možné, proč by něco takového dělal?“
„Nevím, prostě musím jít. Aspoň mám příležitost najít cestu domů,“ odvětila mu Mei a snažila se, aby si nevšiml její úzkosti, kterou pociťovala uvnitř.
„Mei.“ Nevěděl, co jí v takovou chvíli říct. Jak ji povzbudit? Co jí poradit? Jak se s ní rozloučit? Na nic nebyl čas.
„Jsem ráda, že jsem tě poznala,“ pronesla usměvavě Mei a přátelsky se s ním objala.
„Já tebe taky, Mei.“ Konejšivě ji poplácal po zádech. „Dávej na sebe pozor!“
„Hm. Pozdravuj ode mě ostatní! Budete mi chybět. Musím jít.“ Rozloučila se s ním a spěšně vykročila vpřed. Tentokrát už si musela otřít slzy, které se jí draly do očí.

Strážní ji doprovodili k východní bráně, kterou běžně používali obchodníci. Jakmile se domluvili s vojáky, kteří střežili její blízké okolí, brána se pro ni mohla otevřít.
Mei se ještě naposledy otočila k paláci. Za tu dobu, kterou tady strávila, si na to místo zvykla. Našla si přátelé a dokonce se i zamilovala. Tahle situace přišla jako blesk z čistého nebe. Ani lorda ani nikoho ze svých přátel už nikdy neuvidí. Ta vědomost jí svírala hruď.
Netušila, proč se jí lord zbavil, ale ať už za jeho rozhodnutím stálo cokoli, nic nemohlo změnit skutečnost, že ji žene do nebezpečí, které na ni číhá za hradbami paláce. Je mu lhostejné, co se se mnou stane.
Již zakrátko se ocitla za zavřenou bránou. Vše utichlo. Takže je to opravdu všechno pryč, povzdychla si zarmouceně Mei. Jen o chvilku později si všimla kočky, která seděla na cestě. „Kde ses tady vzala?“ Nevšimla jsem si, že by šla za mnou. Otočila se a začala bušit na bránu. Křičela co nejhlasitěji, ale nikdo na její hlas nereagoval.
Možná se šla podívat, jak odcházím. Zamyšleně se na ni zadívala. Ne. Nejspíš si myslí, že se o ni pořád starám. „Tvůj pán je uvnitř. Měla by ses vrátit nebo bude mít starosti. Já už musím jít,“ obešla ji a zamířila z kopce cestou do města.
Když se otočila, aby se přesvědčila, co dělá Neit, uvědomila si, že ji následuje stejně jako obvykle. „Co to děláš? Nemůžeš jít se mnou. Vrať se zpátky!“ snažila se ji odehnat pryč, ale kočka zůstala bez hnutí stát. Mei ji tedy chtěla vyzvednout a odnést zpět, ale Neit naježila chlupy a varovně na ni zasyčela. Když si jejího varování nevšímala, škrábla ji do ruky. „Au. Co to… Fajn. Dělej si, co chceš! Teď už nemám s tebou a tvým pánem nic společného. Už se o tebe nebudu starat. Bude lepší, když se vrátíš dřív, než tě ten démon začne hledat. Sbohem.“ Nemyslela to tak, ale dobře věděla, že by se o ni nemohla starat. Vždyť neměla nejmenší tušení, jestli se dokáže postarat sama o sebe.
Když se po několika krocích podívala za sebe, kočku už nikde nezahlédla.
Měj se Neit.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 28.11.2014, 14:59:49 Odpovědět 
   Tak tu máme závěr prvního dílu a musím po pravdě říci, že mně se otevřené závěry líbí. Vždy slibují možnost pokračování a dalšího vývoje postav i jejich okolí a nutí tak čtenáře čísti dále. Určitě se podívám na pokračování, jen co si najdu čas.
A něco mi říká, že Neit se sice ztratila z dohledu, ale bude cleý vývoj sledovat odněkud z povzdálí... či stínů.
 ze dne 01.12.2014, 22:18:56  
   Garathea: To by nebyla Neit, aby se jí pustila :-).
 phaint 21.11.2014, 21:28:50 Odpovědět 
   Čtivé a napínavé, jako předchozí části. Zvrat v podobě vyhnanství dává tušit nové peripetie tohohle vztahu-nevztahu a je zřejmé, že vody jsou hluboké a nebezpečné. Těším se na další, otravovat s chybami nebudu, ať nevypadám jako umanutý šťoura ;))
 Šíma 20.11.2014, 13:29:34 Odpovědět 
   Zdravím.

Ano, z vyprávění vyplývá, že se další životní epizoda Mei uzavřela. Kdopak ji chtěl vidět mrtvou? A jak to, že ji lord nedokázal ochránit? Zůstala jen cesta domů, dokonce i Neit se s ní přišla rozloučit. Uvidíme, kam Mei její další kroky dovedou. Vše se událo poměrně rychle (náhle), lord dokonce riskoval svou životní sílu, aby Mei pomohl. Temné osoby v pozadí, kterým se nelíbí (?), že se lord stýká s "prostým a ubohým člověkem", příběhu dodávají nádech zpřísahání. Kdo ví, co všechno se může stát, a kdo stojí v pozadí nejen za tímto útokem. Co když se i proti lordovi kují temné plány? Uvidíme...

Na práci šotků jsem nekoukal.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. I ona kočka si Mei oblíbila. Třeba se spolu ještě setkají... Pletichy a intriky paláce, spolu s nevypočitatelným lordem, to vše nechala Mei za zády. Nepamatuji si přesně, jak toto vyprávění začalo, ale třeba bude ten "nový život" jiný než ten, který Mei žila před tím, než byla "odvlečena" do paláce, neříká se, že nevstoupíme dvakrát do téže řeky? Text se drží své pomyslné laťky a nezbývá, než držet naší hrdince palec!
 ze dne 25.11.2014, 20:57:24  
   Garathea: Zdravím, název série jsem změnila, aby odpovídal obsahu, Alvion už se totiž v příběhu prakticky nebude objevovat. Dosud jsem si nebyla jistá, jak by se měla jmenovat říše démonů, proto jsem zpočátku používala tento název. Za případné komplikace a zmatky se omlouvám.
Postřehy jsou povětšinou správné :-). Lord se změnil a Mei nemusí mít strach z pronásledovatelů, když se i bez toho bude bát chodit mezi démony. To další ovšem ukáží až následující kapitoly :-)
 ze dne 25.11.2014, 20:35:41  
   Šíma: Zdar.

Ještě jsem sem nakoukl... Proč? V publikační frontě jsem narazil na novou sérii, která přestože vypráví osudy hrdinů z této série, je pojmenovaná jinak... Důvody znáš jen Ty! ;-)

Když jsem se vrátil k prvním dílům a četl o tom, že nějaký kouzelník (démon, který byl Lordovým odpůrcem) přivolal do Tvého světa onu dívku, která dostala jméno Mei, aby snad Lorda zabila, nebo mu jinak zabránila v tom, co prováděl dnes a denně, napadlo mne, že se jí její mise svým způsobem povedla. Lord je jiný, jinak jedná a jinak myslí, alespoň co se Mei týče, která pro něj přestala být jen obyčejným lidským otrokem (Tušil Lord, že je Mei člověkem z jiného světa? Jiné dimenze?). Hrdinové z vesnice na začátku této série zemřeli, nebo byli zajati, Mei vše přežila, dokonce přežila i službu v paláci, aby se nakonec vydala z Lordova paláce do nepřátelského světa démonů a lidí, hledat svůj domov... Jak se však může dostat zpět do svého světa? A proč ji tehdy Gideon vlastně přivolal? Při pročítání kapitol o službě v paláci mne napadlo, zda Mei neselhala... Někdo však možná ví, co by mohla Mei vykonat či způsobit... Pokud se ten, kdo Mei toužil vidět mrtvou, nevzdá, čeká ji docela krušný život, třeba i v rámci strachu o život, jenže, pokud Mei nic neví, bude se bát, když nemá tušení čeho? A jak potom zabrání tomu, aby se mise jejích odpůrců shledala s kladným výsledkem? Možná ta kočička Neit opravdu věděla víc než přiznala, byť komunikovala jen s Lordem. Třeba v Mei cítila něco víc než "člověčinu" z tohoto světa... (tolik mé postřehy a dohady) Lordovo srdce bylo nalomeno, další události napoví...

Hezký den a tak dále.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Možná jednou
Cynis Sarkus Zapalsi
Bretaňská kočka
Intuista
Gamchetu II. (t...
Sirnis
obr
obr obr obr
obr

Střípky mozaiky aneb prozatímn...
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr