obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Flirt ::

 autor svitava publikováno: 25.11.2014, 22:43  
 

Je pátek. Čas v kanceláři neubíhá, jako by to i on věděl, že je dnes poslední pracovní den a trestá mne za to, že jsem stihla udělat veškerou agendu do oběda a teď tu musím vydržet sedět na židli a předstírat, že zpracovávám další spis k revizi.
Pohled na zeď kanceláře přede mnou, na které visí hodiny, je zdrcující.
Ještě není ani čtrnáctá hodina, tak to tady musím vydržet ještě dvě hodiny, než bude konec pracovní doby.
Místo práce přitom myslím přitom jen a jen na Vaška.
Jak mu asi doma je? Leží tam, miláček můj, se zlámanou nohou.
Ještě teď mám před očima jeho víkendový hrůzostrašný pád z horského kola. Když jsme sjížděli dolů z Borového vrchu, Vašek dostal přede mnou náhle smyk na písku, který se na lesní stezku dostal po nedávném lijáku. Nezvládl řízení kola a ošklivě havaroval, naštěstí vletěl do hustého křoví, které ztlumilo jeho pád. Naštěstí? Je-li to pro někoho štěstím, spadnout do trnitého ostružiní, proč by nemluvil o štěstí? On však byl podřený a kůži na rukách a nohách měl na několika místech rozdrásanou do krve těmi malinkými trny.
Ležel tam s vyděšeným výrazem, jako by nemohl pochopit, co se to vlastně stalo.
Neubránila jsem se přitom krátkému úsměvu při pohledu na něj. Že by takto vypadal ten pohádkový princ, který se chtěl prosekat k Šípkové Růžence?
„Co je ti proboha na tom ještě směšného?,“ zeptal se mne, když se vzpamatoval a snažil se zvednout kolo a postavit na nohy.
Nepodařilo se to. Spadl jak podťatý do trávy vedle kola, které bylo stejně nepojízdné, přední kolo mělo svlečený plášť.
Úsměv mi okamžitě vystřídala grimasa strachu.
„Vašíčku, co je, co je ti?“
„Aú! Áááá,“ sténal vleže, „doprdele, to je bolest!“
Muselo to být skutečně něco vážného, protože Vašek nikdy nahlas sprostě nemluví.
„ Majko, já mám něco z nohou, nemůžu se postavit, vždyť to vidíš, zavolej mi prosím záchranku.“
Následky pádu mohl mít i horší, nevzal si cyklopřilbu, a to mu pokaždé říkám, aby ji také používal, ale to on ne, néé, že na co, vždyť on jezdit přece umí dobře! No a tak to odnesl jen zlomenou nohou. Ach jo. Ještě že jsem stihla včas dobrzdit, jinak jsme se tam váleli oba a kdoví jak bychom skončili.

Na pracovním stole, vedle otevřeného počítače, mi leží mobil.
Notifikační dioda se na něm modře rozzářila. Kdopak to volá? Kdo mě vyrušuje z mé práce?
Zvedla jsem telefon a přijala hovor, přestože to bylo mě neznámé číslo.
„Ahoj Marie, dostala jsem na tebe spojení od Áji, tak ti volám,“ uslyšela jsem známý hlas.
Byla to kamarádka Hanka. Pracuje v našem městském divadle v účtárně.
Páni, jak dlouho jsme se spolu neviděly? Co mě ale chce? Od té doby, co se odstěhovala na druhý konec města, jsme se neviděly.
„Mám dva volňásky do divadla, dnes bude od 20 hodin představení Flirt, v hlavních rolích se v něm představí Jakub Smetana a Monika Štaubová a…“
Nenechala jsem ji dopovědět větu, neslušně jsem skočila do řeči.
„ Čáuky Hani! Pomalu, pomalu na mne prosím, jen pomalu. Jsem tak překvapená, že tě slyším, tak prosím, ještě jednou a pomalu, ano?“
„Majko, mám dvě vstupenky do divadla, budou dávat Flirt, hostující soubor je z Ostravy a tak jsem si vzpomněla na tebe a Vaška, co kdybyste zašli zase po čase do divadla? Co tomu říkáš? Opět uvidíte a uslyšíte na vlastní oči oblíbeného Kubíčka s Monikou v akci, máš dnes večer čas? Jestli ano a máš o lístky zájem, tak řekni a já ti je dám, jak půjdeš z úřadu domů, jen řekni, kdy končíš, jsem teď ve městě…“pokračovala Hanka zvesela v hovoru.
„Hani, no teda! Už jsem se vzpamatovala,“ vpadla jsem znovu do hovoru,“ ale já ti musím něco důležitého říct. Já bych s Vaškem do divadla tak ráda šla, ale, no, víš, no nevíš, on ale jít nemůže,“ a chtěla jsem Haně vysvětlit z jakého důvodu.
Nenechala mne domluvit.
„A proč by nemohl? Co má tak důležitého na práci, že nemůže, nebo je nějaký fotbal v bedně? Cóó?“
„To ne, žádný fotbálek ani naléhavá práce vtom není.“
„Tak co mu brání?“
„Co? Zlomenina nohy.“
Telefon mi ucha ztichl.
„Haló, Hani, jsi tam?“
„Jsem! Jen jsem se musela zhluboka nadechnout… No není to smůla? Tvá i jeho? Jednou za uherský rok je u nás taková podívaná, lístky zadara a vy nemůžete jít. Jak k tomu přišel?“ zeptala se Hanka zvědavě a s upřímnou účastí ve hlase.
Vzhledem k tomu, že jsem nebyla v časové tísni, tak jsem jí o našem víkendovém výletu na kolech začala vyprávět.
„Tak to je mi Vaška líto. Ale poslouchej, Majko, já mám nápad. Co kdybychom šli na ten Flirt spolu? Já jsem singl, žádné starosti, mám čas na sebe a jen pro sebe. Byl by to hřích nechat propadnout dva volné lístky, co myslíš, co na to řekneš?“
„ No, není to špatná myšlenka… Ale on o tom neví, že bych s ním večer nebyla doma, musela bych rychle z práce domů, nakoupit, něco připravit k večeři, nachystat mu to k posteli a tak… Ale pak bych se mohla rychle obléknout do šatů, nalíčit, vyfiknout a mohla na to představení přijít! Vaškovi by to nevadilo, postaráno by o sebe měl…“
Najednou jsem zcela bez zábran začala spřádat plán, možnosti, jak do divadla s Hankou jít.
Na Vaškovu havárku jsem docela zapomněla.
„Tak hele, jsme domluvený, budu na tebe čekat u pokladny o půl osmé,“ řekla Hanka a ukončila hovor s tím, že je to hotová věc.

Zvedla jsem oči k hodinám na zdi.
Neukazovaly o moc víc než před chvílí.
Možná jsem začala vnímat pohyb ručiček na ciferníku jinak, jakmile jsem pomyslela na to, že večer uvidím na scéně Kubíčka s Monikou.
Vytočila jsem Vaškovo číslo a zavolala, že dnes večer mám možnost jít do divadla s naší společnou kamarádkou Hanou na představení Flirt, řekla jsem mu, že ty volňásky napřed nabízela Hanka nám, ale vzhledem k tomu, že on leží se zlomeninou tak mi nabídla, abychom šli spolu a on jestli nemá něco proti tomu, že sotva přijdu domů tak odejdu a vrátím se, po pravdě řečeno nevím kdy, když si po představení spolu na chvilku sedneme a povyprávíme u dvojky bílého.
Po kratším zaváhání mi odpověděl. „A proč bys nešla, když já nikam nemůžu? Stejně bych šel i tak brzo spát. Něco dobrého mi uděláš k večeři, a když ty budeš mít vínko, tak mi kup dva radegasty ať se mám také dobře… Ahoj.“

** *

Představení skončilo. Herci se třikrát ukláněli za neutuchajícího potlesku obecenstva.
Hra Flirt měl u diváků ohromný úspěch. Pro mne to byl také velký zážitek. Jako ve snách jsem vstala a následovala Hanku mířící pomalými kroky k šatnám. Její známí z divadla se s ní zdravili.
Byla jsem plna dojmů z toho, jak bravurně herci na jevišti předváděli, kam až takové nevinnosti vedené naoko nakonec dva lidi dovedou, když se flirtování vymkne z rukou a přejde v neřízenou touhu po náhodném sexu. Vzpomněla jsem si na svého Václava a byla ráda, že máme shodu na spoustu otázek a věcí a na život ve vztahu, který vedeme. Miluji tě Vašíčku a nikdy bych tohle představení nedokázala zahrát tak, jak to předvedl Jakub s Monikou. Miluji jen tebe a těším se za tebou domů!
„Tak co na to říkáš? To byla paráda, co?,“ uvedla mne tímto do reality Hana.
„Ty jo! Jsou úžasní. Oba. V televizi je to fakt úplně jiný, když je vidím, ale tady naživo, senzace!“
Zatímco jsme se pomalu posunovaly v řadě, přistoupili k nám dva muži a pozdravili. Oba se na nás usmívali jako bychom se znali, ale neznala jsem ani jednoho. Ustoupila jsem o krok dozadu.
Hanka se otočila ke mně. „ Majko, nelekej se a dovol mi, abych ti představila svého známého, jmenuje se Marek a to je jeho…“ Nedopověděla větu.
Markův kamarád se představil sám. Stručně řekl své jméno. Zbyněk. A podal mi ruku. Bylo to zvláštní, hned po našem letmém stisku mnou něco, cosi prolétlo. Ano. Uvědomila jsem si, že vzbudil moji pozornost.

Oba nám u šatny galantně pomohli do kabátů a Hanka mi znenadání řekla, že bude muset naše posezení u vínka zrušit, že pro ni Marek přijel s tím svým známým, který není odsud, že má v sobotu ráno někam odcestovat, nevěděla o tom, a Marek se do města vrátí, jen neví kdy, tak si to s ním chce užít. Singl má své výhody, rozhoduje sám o sobě, kdy, co, kde a s kým. Rozloučili jsme se před divadlem v okamžiku, kdy začalo drobně poprchat a já neměla sebou deštník, jen to nejnutnější v malém elegantním psaníčku.
Co teď? Tolik jsem se těšila na posezení u bílého vína a Hanka si odjíždí taxíkem k němu.
„ Můžu Vás pozvat místo Hanky na skleničku já?“ zeptal se Zbyněk zdvořile.
„Přijímám. Ale kam v tuto dobu?“ odpověděla jsem sebevědomě a uvědomila si, že mi snad čte myšlenky. Podívala jsem se mu do tváře. Sympaťák na první pohled a ty uhrančivé oči, jo jo, to je mužský, kterého by každá ráda měla… Ježíši na co to myslím!
„ Já vím kam! Počkejte prosím pod stříškou, támhle stojí taxík, zajdu pro něj, jestli je volný,“ vyřešil nastalou situaci Zbyněk jako skutečný gentleman a kráčel k autu.
Po krátkém rozhovoru taxíkář přicouval před divadlo.
Zbyněk mi pohotově otevřel zadní dveře a sám nasedl vedle řidiče, kterému řekl, kam chceme odvézt. Do vinárny Taverna.
Podívala jsem se na hodinky v palubní desce auta. Bylo něco po dvaadvacáté hodině. Tak hodinku bych se Zbyňkem snad mohla posedět a pak rychle domů. I tak jsem začala mít výčitky, že jsem jeho pozvání do vinárny přijala. Vaškovi raději neřeknu, že jsem si místo Hanky povídala vlastně s cizím chlapem, no ten by se nejen divil!

***

Ve vinárně Taverna bylo plno, ale místo pro dva noční hosty obsluha rychle našla. Malý stolek vzadu, pod stropní klenbou, byl útulný a v přítmí a byl pro nás docela vhod. Zaručoval, že nás nikdo, nebude rušit, obtěžovat nechtěným hlasitým hovorem, že poskytne naprosté soukromí, jako dvěma milencům.
Na stole ve svícnu plápolala vysoká červená svíčka a na otázku číšníka, co si budeme přát, odpověděl Zbyněk světácky, že nějaké dobré francouzské šampaňské, pražené mandle a pro něj sklenici s olivou a pro mne s jahodou. Souhlasila jsem, i když jsem se ještě odpoledne viděla se sklenicí bílého vína v ruce při veselém povídání s Hankou. Netrvalo to dlouho a číšník přinesl v nerezu láhev šampáňa. Zbyněk přikývl, že nám ji může otevřít a rozlít víno do sklenic. Zátka z láhve byla díky šikovné číšníkově ruce v cukuletu venku a víno se hrnulo do sklenic. Bublinky poskakovaly u hladiny a tiše praskaly. Připili jsme si, ale zůstali u vykání. Láhev se dál chladila a číšník spokojeně odkráčel k jiným hostům plnit jejich malá noční přání.

Ocenila jsem, že Zbyněk nekouřil, ale i tak přijdu domů a mé nóbl šatičky budou po dlouhatánské době nasáklé tím nepříjemným odérem, který k nočnímu podniku patří. Kdy jsem byla sama takto? Tři roky jsem s Vaškem a nikam moc nechodíme, více se věnujeme vyjížďkám na kolech do přírody od jara do zimy, dvakrát třikrát jsme poseděli s kamarády v hospůdce U zvonu u piva, ale není to zase tak špatný pocit, vyrazit si někam do podniku a oddáchnout od počítače, od práce…
„ Na co myslíte?“ zašeptal náhle Zbyněk.
Cukla jsem sebou, snad umí doopravdy číst mé myšlenkové pochody?!
„ Ale, dlouho jsem nikde nebyla, tak jsem příjemně naladěna a zaskočena, cítím se taky fakt trochu provinile, ale to nic, bavme se, povídejme, čas běží a nezlobte se, dlouho se nezdržím, musím domů, manžel má zdravotní problém…“. Kristepane, proč mu to povídám, copak mi on o sobě řekl nebo řekne víc?
Tak jsme seděli, upíjeli skvělý sekt a povídali si.
Naklonila jsem se ke Zbyňkovi. „Omluvte mne, musím na toaletu,“ řekla jsem tiše a zvedla se od stolu a očima hledala, kde asi jsou dámské toalety.
Usmál se na mne s pochopením kavalíra. „To nic, jasně, tak stále rovno, na konci místnosti zahnout doprava, jestli můžu, tak vás doprovodím.“
„Ne, to není nutné, ještě se orientuji, zase jsem toho tolik nevypila,“ odpověděla jsem a mířila tam, kam mi doporučil.
Když jsem se vrátila zpět ke stolku, Zbyněk mi nalil víno, jahůdka na sklenici zase voněla a tak jsem si vychutnávala tento chuťový zázrak jaksepatří. Hmm, ta vůně a chuť jahod na patře byla tak skvělá! Jen to poslední víno mělo nějakou divnou příchuť.
Najednou se mi však začala točit hlava a Zbyněk se na mne díval a díval a něco mi povídal, ale bylo to jak z velké dálky, najednou jsem mu nerozuměla, jeho pohled byl jak nějakého hypnotizéra v televizním varieté. Pak se mi stav zklidnil.
„Nevím co mi je, asi jsem hodně opilá…,“ povídám, „chci domů, chci domů…“
Zbyněk zavolal číšníka, zaplatil útratu a nabídl, že mi zavolá taxíka.
„Ano. Taxíka. A pak domů…“ mluvila jsem spíš sama k sobě.
„Vstaňte, půjdeme ven a to víte, že i domů, kam jinam, než domů…,“ uslyšela jsem Zbyňkův hlas.
Nohy mne přestávaly poslouchat, když jsme šli z Taverny ven a čekali v průjezdu na příjezd taxíku. Chtělo se mi hodně spát, ale jeho hlasu jsem naslouchala a následovala ho.

***

„Slečno, vstáváme, slyšíte, tak budíček, vstáváme, už jste doma!“
Otevřela jsem oči a uviděla, že sedím v nějakém automobilu a jak se mnou třásl a mluvil na mne neznámý muž, který je řídil, ve kterém jsme přijeli před náš dům. Panebože, jak to, že ví, kde bydlím, kdo mu řekl, kam mne má zavézt?
Zmateně jsem se okolo sebe ohlédla.
„Nebojte, všechno tady máte, tady to nadité psaníčko také, ten váš známý vám sem všechno dal, i vás, byla jste jako v transu, co jste si dala, no, co?“
Nechápala jsem o čem a o kom to mluví.
Hlava mě bolela a nedovolila mi jaksepatří myslet. Mám okno, výkladní skříň, rupturu jako svět!
„Co? Nic. A i kdyby, tak co je vám potom, co?“ vyjela jsem zle na taxíkáře.
„Máte pravdu, po půlnoci vážně nic a jo, tohle rito je zaplacený, tak dobrou noc.“
Vystoupila jsem, mlčky zabouchla dveře auta a zamířila domů.
Taxíkář na mne zablikal světly a pomalu odjížděl do nočních ulic našeho města hledat další zákazníky.

Začala jsem si matně vybavovat, kde jsem byla, co jsem tam dělala a kdo byl se mnou.
Takže je po půlnoci? Tak mi to před chvíli řekl. Ale ano, naposledy jsem zahlédla hodiny na palubní desce v jiném taxíku, kolik na nich jen bylo? Jo. Asi deset. A pak jsem přeci byla v té vinárně a před tím v divadle s Hankou… A ve vinárně byl se mnou ten muž, ano, hezký chlap, ale jak se jmenoval, vždyť já to nevím a tak ksakru kde jsem to mohla potom jen být a co se mi stalo, že si to neumím vybavit?
Pomalu jsem odemkla vchodové dveře do paneláku a šla přivolat výtah. Vyjít po svých do pátého patra po schodech, na to jsem neměl sílu.

***

Sotva jsem za sebou zavřela dveře bytu, vyzula jsem si potmě lodičky a odložila kabát na věšák v chodbě, zahlédla jsem, jak v ložnici bliklo světlo. Vašek rozsvítil noční lampičku, asi mě chce přivítat, nebo se bude vyptávat jak to, že se vracím z divadla po půlnoci… Jo, byli jsme s Hankou na víno a protáhlo se nám to, nic víc, tak co?
Hlavně rychle do sprchy a do postele, zase se mi chce tak strašně spát!
Potmě jsem si svlékala šaty, košilku a rozepínala podprsenku a přitom měla v puse stále tu chuť a vůni jahod. Ano, vinárna, on, šampaňské na stole a jahody na sklenici…Byla jsem tak opilá? Ale kde jsem jen mohla být a jak to, že mě někdo nasměroval v taxíku domů?
„ Tak konečně jsi doma! Už jsem začal mít o tebe Maru i strach,“ šeptal z ložnice Vašek.
„Promiň, zdržela jsem se s Hankou, to víš, když se po takové době sejdou dvě holky, co se dlouho neviděly, tak to jejich povídání nemá konce,“ utěšovalo jsem ho a pokračovala v přípravě na cestě do koupelny. Šáhla jsem k pasu a polil mě studený pot. Marně jsem prsty hledala gumovou stuhu mých tang. Vyděšena jsem se na sebe podívala. Ano, je to tak. Stála jsem na chodbě docela nahá. Naštěstí ve tmě, manžel mne takto neviděl, ještě že nemůže vstát tak rychle. Ale vždyť, když jsem odcházela z domu do divadla, vždyť jsem je jistě měla na sobě! Ano, měla!

Spěchala jsem naboso do koupelny, abych si dala očistnou sprchu. Tušila jsem, že se stalo něco, co se stát nemělo. Jahodová chuť byla stále na mém horním patře v ústech jako přilepená. Napustila jsem si do kelímku, používaného při čistění zubů, studenou vodu. Napila jsem se a chtěla jahody spláchnout, moc to nešlo ani po následném čistění zubů kartáčkem a pastou.
Horká sprcha mě probrala. Vylezla jsem ze sprchového koutu a utírala do froté osušky své krásné a svůdné tělo, tak se o něm vyjadřoval před spaním Vašek a díval se přitom na mne mlsně jako kocour na hrnec smetany. Lichotilo mi to.
Na háčku jsem měla připravený župan. Hodný kluk!
Oblékla jsem se do županu a v tom mě napadlo podívat se do psaníčka.

Přinesla jsem je z chodby do osvětlené koupelny a rozepnula zapínání. Peněženka v něm byla, peníze v ní také, doklady a platební karty rovněž. Nic nechybělo ba naopak, pod peněženkou bylo něco až dole, co bych si do psaníčka sama nedala, a nikdy nedala. Tanga! Jak to, co dělají v mé kabelce, proč jsem je neměla na sobě?! Vytáhla jsem je, že je zanesu do koše na špinavé prádlo a na zem z nich vypadl nějaký malý, napůl roztržený, pomačkaný obal.
Zvedla jsem jej, abych jednak udělala po sobě pořádek a také byla zvědava, od čeho jen může být a co dělá v mém psaníčku?
Znechuceně jsem po přečtení zavřela oči a s hrůzou znovu ucítila v puse vůni a chuť jahod.
Do smrti nesním jedinou jahodu!
Na obalu bylo napsáno, že „tento kvalitní extra tenký kondom je s jahodovou příchutí“.
Roztrhala jsem ten prokletý obal na co nejmenší kousky a vhodila do odpadkového koše v kuchyni, toto Vašek nesměl spatřit.
Lehla jsem si do postele a poprosila ho, aby zhasnul svoji noční lampičku, že je mi po tom vínu zle a chci spát. Na nic se naštěstí neptal, políbil mne a popřál dobrou noc a než se otočil na bok, na kterém mohl ležet, něco zašeptal do tmy ložnice.
„Vašku, říkal jsi mi něco, já to neslyšela dost dobře, můžeš mi to zopakovat, prosím?“
„ Jen to, že máš dneska, no, nějak něčím neobvyklým voníš…“
Sotva to dořekl, vyskočila jsem z postele jak péro z budíku.
V životě jsem tak rychle na záchodě nebyla.

Snažila jsem se ze sebe vyzvracet celý včerejší večer, ale ten hnusný pocit nešel z těla ven, v žaludku nebyl, usadil se do hlavy a ta se tímto způsobem vyčistit nedá.
Manžel do ní naštěstí nevidí. Nejraději bych se do mísy spláchla celá, ale dobře mi tak.
Pochopila jsem, co se stalo a kdo za tím je. On! Buď mne zhypnotizoval, nebo mi musel do sklenice s vínem přimíchat něco na omámení, ale co mu můžu udělat, když nevím kde je, jak se doopravdy jmenuje, když jej nezná ani Hanka, když je to jen známý jejího nějakého známého, který zítra opustí město? Možná, že jsou už oba na cestě bůhví kam. Ke které bude tak galantní tam?
Za chyby se draze platí.


 celkové hodnocení autora: 87.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Lišče 26.11.2014, 0:15:31 Odpovědět 
   Pozdrav z nory :)

Trošku živelný (formou) a ve finále útrpný (vyzněním) příběh.Forma zpracování rozvláčná, což o něco snižuje čtivost. Ale ne na úkor pozornosti, není to přesycené natolik, abych se v tom jako čtenář ztrácel.


Dialogy mi přišly, že drhnou. Zněly příliš uměle, chyběla jim přirozenost. Místy mi ta křečovitost připadala i v jinak popisných částech. Nejméně znatelné to bylo když se Majka uchylovala v myšlenkách ke svým pocitům, dojmům , obavám. Tohle ti šlo podat nejlépe. Jakmile se to, ale týkalo čehokoliv jiného, zvláště v interakci, tak to začalo skřípat. A v celém textu hlavní postava stále utíká ve svých myšlenkách. Takže o tom, co se aktuálně děje toho nakonec víme méně, než je na objem informací o kdečem jiném zdrávo.

Postavy jsou zachyceny vyloženě účelově. Je divné, že o představení s oblíbenými herci se nakonec skoro nic nedozvíme, krom toho že to bylo skvělé. Nebo že z rozhovoru se Zbyňkem se mnoho nedozvíme. Ale za toho víme spoustu o Taverně a číšníkovi. :) Nebo to, jak kamarádka se kterou se dlouho neviděli, hned změní zájem za muže, který brzy odjíždí. Už z toho telefoního hovoru to vypadalo na poletuchu, což tímto jen potvrdila. :)

Jinak jsem to, ale přečetl bez problémů. Osobně moc nechápu, že lidé tohle stále dělají a dělat i budou. Ubližují tím sobě i svým blízkým s větší, či menší vinou. Bylo až s podivem jak snadno byla Majka ochotna jít někam s cizím mužem. Ty výčitky ji přepadly až posléze. Neřešila dilema ihned při rozhodování. Ovšem stává se to a následky si pak musí nést každý sám.
 ze dne 26.11.2014, 11:37:19  
   svitava: Zdravím Lišče,

tímto pokusem jsem si troufla i na delší text.
Ono je něco jiného popsat osobní pocity, zkušenosti a někým předané. Flirt patří k těm druhým. Snažila jsem se navodit pocity, ne vtáhnout do rozvíjejícího se děje.
Ani čtenáře připravit na to, že budou nechtěnou hrdinku soudit za to, že svolí k posezení s cizím mužem a před tím je v divadle na představení, které poukazuje právě na to, jak takové náhodné setkání může končit.
Chtěla si užít jen pocit chvilkové svobody, ale doplatila na to, že jí byl do nápoje namíchán omamný lék a při jeho účinku udělala to, k čemu by za normálních okolností nikdy nesvolila.
A o tom to je. Jak mohla vědět, co má ten muž za úmysly?
 Nancy Lottinger 25.11.2014, 22:43:07 Odpovědět 
   Zdravím,

první, čeho jsem si při rozečtení textu všimla, je tendence používat víc slov, než je potřeba. Zkus si pozorně přečíst začátek textu, který by se - když to přeženu - dal přepsat jednou větou. A takhle text pokračuje i dál. Jasně, detaily jsou důležité, ale nadbytečnosti nudí. Např. to, že jel Vašek přede mnou - nepodstatné. Že nezvládl řízení KOLA a ne traktoru, z kontextu také jasně vyplývá. Někde to vysloveně bije do očí: Zvedla jsem telefon a přijala hovor - chápu, že mohla telefon vzít pouze do ruky, ale v češině zvednout = přijmout hovor.

Další problém vidím poměrně často ve slovosledu. V češtině sice platí, že je poměrně flexibilní, ale všeobecně platí, že téma (tedy to, o čem se mluví), bývá na začátku, réma, tedy to, co se říká o tématu, je na konci. Jinými slovy nové informace spíše na konec.

Ukážu to např. tady: Neubránila jsem se přitom krátkému úsměvu při pohledu na něj. > lepší by bylo: Při pohledu na něj (téma, navozuje, co se vlastně děje) jsem se neubránila krátkému úsměvu (závažná, nová informace, je na konci věty). Zároveň mi vypadlo slovíčku přitom, které je tam nadbytečné... Podobně zde: měl na několika místech rozdrásanou do krve těmi malinkými trny. > důležitější je, že byla kůže do krve, tedy trny strčit před to. Ale i jinde: a já neměla sebou deštník - a já s sebou neměla deštník.

Přímá řeč (především ve scéně s telefonem) je dost šroubovaná, alespoň na mě tak působí. Být tebou, čtu si repliky nahlas, ono pak dost věcí člověk uslyší. Mně to vždycky pomohlo. O trochu hůř je na tom ale nepřímá řeč, jak v telefonátu s Vaškem, tak s její kamarádkou v divadle. Věty jsou dlouhé...


Další věci, kterých jsem si všimla:
> podřený - asi odřený?
> přímá řeč je někde špatně užita (např. „Co je ti proboha na tom ještě směšného?,“ - zde nemá ta čárka co dělat, už je tam otazník)
> pozor na mě/mně
> poprchat - poprchávat? pršet?
> sebou - s sebou
> číšník přinesl šampáňo a rozléval víno?
> píšeš detail o hospůdce U zvonu, ale přitom je to U Zvonu... Klidně bych takovéhle věci vynechala, zbytečně zdržují a přitom neříkají nic relevantního
> a co si tedy v té restauraci či vinárně nebo kde to vlastně sedí povídají?

Bohužel je to ze života, bohužel se takové věci dějí. A bohužel je stále hodně žen, které - ať už z pocitu studu, viny (jako naše hrdinka), strach... - to nenahlásí na policii. Každý by měl mít na paměti, že se to může stát dalším a dalším (stejně jako to naznačuje hrdinka) a tomu by se mělo zabránit. Věřím, že by ji manžel podpořil, i když by byl asi nejprve naštvaný, proč s ním vůbec někam chodila, ale pokud se milují...

Ze všeho nejvíc chválím to neustálé opakování jahod. Nejprve má čtenář pocit, že je to z té jahody z vinárny, ale pak...

Stylistické nedostatky text hodně sráží, je potřeba ho ještě vypiplat, ale nebylo to špatné čtení. Hodnotím průměrně.

Pěkný večer
Nancy
 ze dne 26.11.2014, 11:41:15  
   svitava: Zdravím Nancy L.,

děkuji za publikaci a mohu jen odkázat na odpověď pro Lišče.
Děkuji za rozbor, ano, máš pravdu a rozumím oprávněným výtkám. Doufám, že se poučím a při dalším pokusu, jestli bude, se zlepším.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zazděné nářky
Marbal Škutin
Posledná...
MarkízDeSade
Víla z láhve od...
mandragora
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr