obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ve znamení kordu 2 VIII ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 28.11.2014, 22:40  
 

Rachel vyčerpaně ležela na trávě a pozorovala bílé obláčky plující po modré obloze. Do tváře jí pofukoval chladný větřík a ona se po vyčerpávajícím výcviku cítila příjemně. Louis se opíral o loket vedle ní a nespouštěl z ní pohled. Ten šerm ji teda dobře zmohl!
Najednou otočila hlavu k němu a zahleděla se mu do jeho hnědých očí. Na tváři se jí podařilo vykouzlit úsměv a natáhla k Louisovi ruku. Ten ji zachytil a stiskl.
„Ach, Louisi. Ty jsi tak úchvatný šermíř! Až mě z toho bolí celé tělo...“
„Tak jen odpočívej, Rachel. Upozorňoval jsem tě, že se mnou to jako s učitelem nebudeš mít jednoduché.“
„Máš pravdu. Avšak jsem ráda, žes mě zacházet s kordem učil právě ty.“
„Chceš si dát další souboj?“
„Neblázni!“ zareagovala Rachel rychle. „Dneska mi to úplně stačilo. Se na mě podívej, sotva dýchám.“
Louis propukl v smích. „Moc často tě takhle zničenou nevidím. A jak tě to tedy bavilo, no? Budeš chtít v tréninku někdy pokračovat?“
Rachel od Louise odvrátila pohled a znovu se zadívala vzhůru. Chvíli trvalo, než konečně odpověděla: „Asi ne. Jak jsi říkal, šerm není pro mě to pravé. Nejsem tak zdatná, abych to zvládala. Za tu dnešní lekci ti děkuji, ale myslím, že se raději budu věnovat jiným věcem.“
Netrénovali sice moc dlouho, ale Rachel bylo jasné už na začátku, že se na šermířku nehodí. Ale chtěla to alespoň zkusit. Zjistit, co je na tom tak úžasného, že to tolik bere Louise i Zitu. Vědět, že to není tak jednoduché, jak si ti dva určitě myslí. Rachel se však přesvědčila, že je to daleko těžší, než si sama myslela. Najednou začala obdivovat všechny ty lidi, kteří s kordem dokážou dobře zacházet.
Rachel napřed měla problém i samotnou zbraň vůbec udržet. Když si na její tíhu vcelku zvykla, Louis jí vysvětlil, jak by měla správně stát ve střehu i během celého souboje. Poté jí předvedl kroky a ukázal pár základních seků a krytů. Na Rachelinu hlavu toho bylo moc naráz! Sotva si zapamatovala jednu věc, už ji učil druhou. Nakonec se jí to všechno začalo plést a míchat dohromady. Potom padla vyčerpáním na trávu, čímž trénink předčasně ukončila. Ale Louis ji pokračovat nenutil, věděl, že je toho na ni hodně. Hlavně pod jeho vedením.
Louis si založil ruce pod hlavu a také se zadíval na modravou oblohu. „Jak chceš, Rachel. Ale musím uznat, že sis nevedla zase tak špatně.“
„To mě sice těší, ale raději toho nechme.“
„V pořádku,“ odvětil Louis, přičemž se přetočil na stranu, blíž k Rachel, a objal ji.

Benoit Crozier se plně soustředil na svou práci, a ani si neuvědomoval, že se přitom mračí. Pečlivě volil každé slovo, které zapisoval na papír do svého dalšího článku. Dával si na něm velice záležet. Teď, když jeho pupularita jakožto novináře stoupla, se snažil ještě víc, než kdykoliv předtím. I samotné noviny se těšily velkému zájmu veřejnosti.
„Koukám, že je náš Benoit opět zcela ponořen do svých úvah,“ zasmála se Hortense.
„To ano,“ přitakal Gérard, který svého kolegu už chvíli pozoroval. „Ani nevnímá, o čem se tu bavíme.“
Šéfredaktor byl zrovna mimo redakci, proto toho někteří novináři využili a bavili se mezi sebou. Hortense to nijak nevadilo, ráda si s ostatními povídala.
„Přesně tak. A to jsem mu chtěla říct o dopise, co nám sem dneska přišel. Jistě by ho potěšil.“
„Dopis? Zase nějaká chvála?“
„Jak jinak. Benoit z nás všech dostává nejvíce dopisů od čtenářů. I když tentokrát to není chvála na jeho články, nýbrž na ten jeho příběh.“
„Tak konečně dostal i nějakou odezvu na Léto v Paříži, jo?“ Gérard se naklonil k Benoitovi a strčil do něj. „Hej, Benoite! Vnímej taky své okolí!“
Benoit zvedl hlavu a nechápavě se na Gérarda podíval. „Děje se něco?“
„Tak ty se ptáš, jestli se něco děje? Ach, Benoite,“ povzdechl si. „Zase tu máš dopis.“
Benoit málem spadl ze židle, jakmile mu Hortense řekla, co se v dopise píše. Nějaká fanynka velmi chválila jeho příběh, jenž v novinách vydával. Moc se jí prý líbí a už se nemůže dočkat dalšího pokračování. Je zvědavá, jak ten příběh skončí.
„No, tak alespoň něco ohledně mé knihy,“ poznamenal Crozier.
„Neboj se, časem těch dopisů ještě přibude!“
„Toho se právě děsím...“
Benoit se zadíval před sebe, na poloprázdný list papíru. Musí to co nejrychleji dodělat, aby mohl konečně odejít z této budovy. Jeho otec je stále v Paříži a Benoit ho nechce nechávat zbytečně samotného. Měl si na těch pár dní vzít v redakci volno! Teď by nemusel myslet na to, co jeho otec právě provádí. Slíbil sice Benoitovi, že se jen projde po sídlišti a zajde se podívat na most a ke břehu Seiny, ale i tak byl z toho vědomí nervózní.
Gérard Mercier obrátil svůj zrak z Benoita na Augustina. Ten vypadal velice soustředěně, ačkoliv si byl Gérard jist, že dobře vnímá i své okolí – jemu přece nic neunikne.
„Hej, Augustine, a co ty?“ zkusil na něj zavolat. „Jak to pokračuje s těmi vraždami? Zjistilo se už něco nového? Vždyť není možné, aby se nějaký vrah jen tak procházel po Paříži a nikdo ho nebyl schopen dopadnout!“
Augustin opatrně zvedl hlavu a své hnědé oči upřel na Gérarda. „Pořád všechno při starém,“ odvětil. „Já nejsem vyšetřovatel, pouze o tomto případu sháním informace a sepisuji je.“
„No vždyť jo,“ povzdechl si Gérard. S Augustinem nebylo zrovna jednoduché se bavit. Sám hovory nikdy nezačínal, pokud nemusel. A když odpovídal, tak většinou jen stručně.
Pak nastalo krátké mlčení, které prolomil až Xavier, jenž se právě vrátil odněkud zvenku. Lehce vklouzl do místnosti, na nikoho se ani nepodíval, zamířil si to do kouta a u zdi se svalil k zemi.
„Jsem vyřízený!“ prohlásil spíš sám k sobě než k novinářům. „Ještě že mám do zbytku dne volno.“
„Ale, ale, copak, Xaviere? Není zvykem, abys zrovna ty vypadal takhle,“ ušklíbla se na něj Hortense.
„No jo, jenže dneska jsem toho měl tolik na roznášení! Běhal jsem pomalu po celé Paříži! Chtěl jsem si s tím trochu pohnout, abych měl víc volna.“
„Zrovna jsem si říkal, že tu jsi nějak brzo,“ utrousil Gérard.
„Ano, já vím. Chtěl jsem si na moment odpočinout a pak se vrhnout do psaní! Musím ještě dneska splácat nějaký ten článek, když už mám tu svoji rubriku.“
Benoit se na Xaviera usmál. „Ano, jen piš. Ať se z tebe jednou stane uznávaný novinář.“
Xavier se jen zazubil a šel si najít nějaké místo, kde by měl na psaní klid.

Na zámku Lauteau již všichni – Mortimer, Verah i Adrien de Laurentovi – věděli, kdo William Greenberry doopravdy je. Chápali, proč se musel – a stále musí – před ostatními vydávat za zámožného kupce. I když o tom byla celá rodina informována Williamem a Fleur, pořád to muselo zůstat v tajnosti. Čím míň lidí o jeho identitě bude vědět, tím líp pro všechny.
Zrovna seděli u velkého jídelního stolu. Ač bylo už pozdní odpoledne, tak před chvílí všichni doobědvali a teď si povídali jak o politice, tak o budoucnosti. William Laurentovým vyprávěl o svých zážitcích z Anglie i ze svých cest.
„Vidím, Williame, že toho máš hodně za sebou,“ pravila paní Verah, když se Angličan na chvíli odmlčel.
„To ano. Procestoval jsem již mnoho zemí, avšak nejvíce se mi líbí tady ve Francii. Jsem rád, že jsem tady našel tak půvabnou dívku, jako je Fleur.“
„A co máš v plánu dál?“ vložil se do hovoru pan Montimer. „Až se s Fleur vezmete, budete pak cestovat spolu, nebo se někde usadíte?“
William se s úsměvem na rtech podíval na svoji snoubenku. „Tak záleží hlavně na Fleur. Rád bych jí ukázal nějaká zajímavá místa a pak se nejspíš usadíme v Anglii nebo ve Francii. Máme před sebou hodně plánů, že?“
„Ano.“ Fleur se zatvářila zasněně. „Nemohu se dočkat, až poznám tvou rodinu, Williame.“
„I Anglii si zamiluješ, to ti slibuji. Sice se nemůže rovnat téhle zemi, ale i přesto je kouzelná. Však brzy sama uvidíš.“
Adrien po celou dobu mlčel. Neměl k tématům co říci, tak raději jen pozorně poslouchal. Těšilo ho, že je Fleur konečně šťastná. Doufal, že to tak bude napořád.
„A co ty, bratře?“ oslovila ho znenadání. „Taky by sis měl někoho najít!“
„Vždyť mám Chantallu,“ odbyl ji Adrien rychle.
„Ale s ní to přece nemyslíš vážně, ne?“
„Na tom přece nezáleží. Chantalle mi stačí a nikoho jiného nepotřebuju. A ženit se v plánu nemám.“
„Adriene, nebuď tak pošetilý!“ Když se k Fleur stočily zraky všech přítomných, raději nad tím jen mávla rukou. „Jak myslíš, bratře. Je to tvoje věc.“
Adrien přikývl a vstal. Omluvil se, že už musí jít, čekal návštěvu. Ano, Chantalle ho opět přišla navštívit.

„Nějak se ochladilo,“ zamumlala Zita.
„Je ti zima?“
„Ne, to ne.“ Zita zvedla hlavu k nebi. Po slunci již nebylo ani památky, obloha se hemžila tmavými mraky. Po chvilce na ni dopadla dešťová kapka. Pak druhá a třetí. „Začíná pršet, Simone.“
„Jenom mrholí, neboj. Za chvíli tam budeme.“
Zita upřela pohled k zemi a nepatrně se otřásla chladem. Dneska se rozhodla, že do toho revolučního spolku půjde společně se Simonem. Chtěla vědět, co je to za místo, kde se ti lidé scházejí. Také ji zajímalo, jací jsou členové Ochránců Francie. Měla sice ze setkání s nimi obavy, ale pak si uvědomila, že je tu s ní Simon. Nemá se čeho obávat.
Prošli několika ulicemi, než se Simon zastavil před nevelkou budovou.
„Tak jsme tu.“
„Tady?“ Zita si prohlížela okolí. „No, musím uznat, že si vybrali vhodné místo ke schůzkám. Není to tady tolik nápadné, jsme mimo hlavní cesty a centra. Opravdu ideální úkryt pro revoluční spolek.“
Simon neodpověděl ani se na ni nepodíval. Vešel do budovy. Zita si rychle pospíšila za ním. Vevnitř sedělo u stolů několik členů. Lucien stál vepředu, dlaněmi se opíral o nejbližší stůl.
„Á, vida!“ zvolal vůdce, jakmile ty dva spatřil přicházet. „Jsem rád, že jste sem zavítali. Hlavně ty, Zito. Dovol, abych tě představil.“
Lucien svým lidem stručně vysvětlil, co je Zita zač. Ta se jen mírně pousmála a pokývala hlavou na pozdrav. Pak se i se Simonem usadila ke stolu vedle Beaumonta. Poslouchali Lucienovy názory a zapojovali se do debat. Tedy až na Zitu, ta jen naslouchala ostatním. Ani si jí nikdo příliš nevšímal, jak byli všichni zabraní do hovoru.
Zita si najednou připadala opět sama. Cítila se, jako by sem ani nepatřila. Snažila se vnímat, co se v klubovně děje, ale nějak to šlo všechno mimo ní. Pomalu jí začalo docházet, že sem nezapadá.
Možná jsem měla raději zůstat doma, říkala si. Vlastně ne, toho bych určitě pak litovala, že jsem se sem nešla ani podívat. Aspoň teď budu vědět, co je tenhle spolek vůbec zač. Zita se rozhlížela kolem sebe a se zájmem sledovala jednotlivé členy Ochránců Francie. Potom koutkem oka pohlédla na Simona sedícího vedle ní. Avšak on jako by se změnil. Celá jeho tvář zářila spokojeným úsměvem. Byl nadšený, že zde může být. Pravý revolucionář.
„Zítra půjdeme do ulic!“ slyšela mluvit Luciena. „Ukážeme Pařížanům naši sílu!“
Místností se ozval jásavý pokřik.
„Líbí se mi vaše nadšení,“ pokračoval vůdce. „Takže se zeptám, kdo do toho půjde se mnou? Ruce nahoru!“
Zita koukala z jednoho člena spolku na druhého a nestačila se divit, kolik se jich na tuto akci hlásí. Dokonce i Simon zvedl ruku!
Ale Zita jen nehnutě seděla. Ne, ona se hlásit nebude. Ať si Simon dělá co chce, vždyť ona slíbila jenom to, že čas od času do tohoto spolku zajde, ne že se bude účastnit těchto aktivit!
„Celkem nás bude tedy třináct? To bohatě stačí, neříkal jsem, že musíme jít všichni. Přeci jen, kdyby nás šlo všech třiadvacet, tak bychom byli až moc nápadní. A co by se pak stalo s naším spolkem, kdyby nás všechny pochytali?“
Lucien mluvil dál a dál a Zita pokukovala jak na Simona, tak na Beaumonta. I ten se k zítřejší akci s nadšením přihlásil. Povzdechla si a pohlédla k oknu.

Konečně se Benoitovi podařilo zmizet z redakce. Naštěstí stihl udělat všechno, co musel. Teď už mu nezbývalo nic jiného, než se co nejrychleji dostat zpátky domů. Respektive se někde po okolí poohlédnout po otci. Kdoví, kde může být... Nerad by ho naháněl po celé Paříži.
Jakmile se dostal na most přes Seinu, začal se rozhlížet kolem dokola. Bylo zde plno procházejících lidí, různých umělců i žebráků. Nebylo jednoduché mezi tolika lidmi najít někoho konkrétního.
Třeba na mě čeká už doma. Ani bych se tomu nedivil, přeci jen jsem se v práci trochu zdržel. Benoit pokračoval v chůzi po mostě směrem k sídlišti.
Když došel až na konec mostu, spočinul jeho zrak na břehu Seiny. Všiml si, že pár lidí tam postává či posedává a hledí na průzračně čistou hladinu řeky. Vtom spatřil i osobu, jež hledal! Jeho otec osaměle seděl na trávě kousek od břehu.
Benoit si ani neuvědomil, že se překvapením naklání přes zábradlí. Rychle sestoupil na vyšlapanou cestičku, kterou se scházelo od mostu dolů k řece.
„Otče!“ zvolal, když se blížil k místu, kde Vincent odpočíval.
Ten jen mírně otočil hlavu směrem, odkud zaslechl volání. Ihned poznal Benoita, jenž k němu zrovna mířil.
„Ach, synku!“ Vincent vyskočil na nohy a počkal, až k němu Benoit dorazí. „Už jsi skončil v práci?“
„Ano. Omlouvám se, že mi to tak trvalo. Ale nemyslel jsem si, že budete vysedávat tady dole u řeky, otče.“
„Proč by ne? Je tu hezky, tak proč sedět vevnitř? Nevadí mi, že je dnes trochu chladněji.“
„Máte pravdu. Hlavně že se vám tu líbí.“
„Líbí. Dost jsem si užil Paříže, tak se zítra zase vracím zpátky na vesnici.“
„Už zítra?“ zděsil se Benoit.
„Musím. Doma mě čeká ještě spousta práce.“
„Aha. Chápu. V tom případě si dobře užijte i zbytek tohoto posledního dne v Paříži.“

Nebylo tomu dlouho, co Simon se Zitou opustili klubovnu a vydali se zpět domů. Vlastně se spíš loudali, Zitě se moc vracet nechtělo. Navíc ani nepršelo, tráva mokrá nebyla. To asi jen předtím spadlo pár kapek.
Simon se pojednou zastavil a otočil se na svou kamarádku kráčející pár kroků za ním. „Co je, Zito? Jdeš nějak pomalu. S takovou to do tmy nestihneme. Už teď se stmívá.“
„Klidně běž napřed.“
„Cože? Tak na to zapomeň. Co to s tebou dneska je? Chováš se nějak divně.“
„Vždyť já domů trefím. V Paříži se vyznám líp jak ty, Simone.“
„O to tady přece nejde. Ach jo, tak pojď.“ Simon ji chytil za ruku a zrychlil chůzi. Zita neprotestovala a mlčky se nechala vléct.
V ulicích již mnoho občanů nepobývalo, cesty se pomalu vylidňovaly. Zita se Simonem právě procházeli temnou částí města, kde nebylo vůbec nikoho vidět ani slyšet. Byl zde naprostý klid.
Jakmile však zabočili za roh jednoho domu, znenadání se proti nim vyřítil statný muž. Zita úlekem vykřikla. Simon zpozorněl a postavil se před Zitu.
„Ale, ale, copak to tu máme?“ broukal si neznámý muž. Náhle se kolem dokola začalo objevovat čím dál víc postav. Někteří z nich měli v rukou nože, jiní dýky. Posmívali se jim a hrozili zbraněmi.
„Kdo jste?“ zeptal se Simon klidným hlasem.
„My? Místní chátra, která nemá ve zvyku pouštět touto cestou bezbranné lidi!“
„Bezbranné?“ Simon se ušklíbl.
Zita ztuhla. Právě si uvědomila, že veškeré zbraně nechala ležet ve svém bytě! Neměla tu vůbec nic – kord, hůl ani dýku! Jak je možné, že zrovna dnes na to zapomenu? Dnes, když nějakou zbraň potřebuji! Ale co se dá dělat, musím se obejít i bez ní.
Poodstoupila od Simona a zaujala bojový postoj. Letmo spočítala, kolik mužů je obklopuje a všimla si, jak jsou umístění. „Nechej je na mně, já je zvládnu,“ zašeptala.
„To ani náhodou,“ nedal se Simon. „Ty se drž dál, já si to s nimi vyřídím.“
„Říkám, že si poradím sama.“
„Zito, neštvi mě...“
„Nemůžete se dohodnout, s kým se máme vypořádat první?“ ozval se posměšný hlas jednoho z mužů, avšak vzápětí se jeho zrak setkal se Simonovým a zároveň se Zitiným temným pohledem.
Smích mužů najednou ustal a několik z nich se s úšklebkem vrhlo na Simona a Zitu.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.11.2014, 22:39:35 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh pokračuje hnedle několika dějovými linkami prostřednictvím jednotlivých obrazů. Nechybí láska (nebo poblouznění), revoluční nálady, náročná práce v redakci či obklíčení nuzáky, kteří chtějí našim hrdinům ukázat, zač je toho loket. Zdá se mi to, nebo vyprávěni opravdu nabírá na spádu (gradaci)? Uvidíme... Když jsme u toho: neleháme si do trávy a neležíme v trávě (více nežli na trávě?) a té křišťálové řece, která protéká Paříží (byt jsme o několik století zpět) zase tolik nevěřím! ;-)

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Průvodčí
Dramagedon
EXPIRACE - Fáze...
Danny Jé
Druhý život
Daisy
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr