obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915374 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39511 příspěvků, 5744 autorů a 390413 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Con los Colegas - 13. kapitola/I. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Con los colegas
 autor Wheelies Devotee publikováno: 29.11.2014, 9:29  
 

XIII. Návštěva u našich, dovolená

I.

Jeli jsme po silnici první třídy. Byla krásná letní sobota. Bylo vedro k padnutí. Interiér auta ochlazovala klimatizace. Před námi se v dálce rýsovaly obrysy Železných hor. Jeli jsme k našim. Namísto původně plánovaného nedělního oběda jsme se chystali strávit u nich minimálně víkend. Na pondělí a úterý jsme si navíc vzali oba dovolenou. Na střeše auta jsme měli přidělaný můj bicykl a Verčin speciální tricykl s pohonem na ruce.
„Crrrrr,“ začal mi zvonit mobil. Na displeji jsem četl: „Mamka volá.“
„Zvedni to prosím tě, netelefonuju za jízdy,“ řekl jsem Veronice.“
„OK,“ řekla a dala telefon k uchu.
„Dobrý den.“ – „Tady Veronika, Matěj řídí.“ – „Ano, už jsme na cestě.“ – „Jsme někde u Heřmanova Městce.“ – „Taky se těším. Zatím.“
„Co říkala?“
„Nic, jen se ptala, jestli už jedem a kde jsme a že už se těší.“
„Nojo, mamka je nedočkavá,“ řekl jsem se smíchem a položil mobil zpátky do přihrádky mezi řadicí pákou a palubní deskou.
„Ty se ale chceš ještě někde stavovat ne?“
„Jo, na Lichnici. Mám tam známýho kastelána. Dlouho jsme se neviděli. Rád bych s ním zase jednou pokecal. Osobně nás provede. Je to sice taková dost sešlá zřícenina, ale z historickýho a architektonickýho hlediska pořád impozantní. Nevadí ti to?“
„Ale to víš, že ne, ráda se někam podívám. Mám přece k historii kladný vztah a musíme si navzájem sdílet zájmy,“ pravila s úsměvem.
„Fajn, no jo, je pravda, že ty jsi mě zapálila pro posilování a je to prima. Baví mě to.“
„Dostanu se tam? Není to nějaká krkolomná, v mém případě spíš kolalomná cesta?“
„Neboj, celkem to jde. Když jsem tam byl před lety, byly tam dvě rodiny s kočárkama.“
„Že si to tak pamatuješ…“
„Nějak mi to utkvělo v paměti.“
„Tak fajn. Já tak miluju léto. Vzala jsem si plavky, je tam někde možnost nějakýho koupání?“
„Jasně, naši maj bazén na tři tempa.“
„A dál? Něco na víc temp?“
„Co třeba Sečská přehrada, hmm?“
„Nojo, to mě nenapadlo. Super. To se těším. Jak je to ještě daleko?"
„Na Lichnici už moc ne. Ještě asi patnáct kiláků.“
„Bezva."

Jeli jsme po dlouhém rovném úseku silnice. Podíval jsem se na Veroniku, usmál jsem se. Jen tak. Najednou mě přepadla touha, prohlédnout si jí. Usmála se taky.
„Co je?" zeptala se.
„Nic. Miluju tě."
„To já přece vím."
„Dívej, támhle už je Lichnice." řekl jsem, když se na kopci před námi ukázala torza hradních zdí.
„Aha. Super."
Zastavili jsme v obci Podhradí na malém štěrkovém parkovišti s několika kalužinami. Procházelo se po něm pár kvokajících slepic. Jedna zrovna pila z kaluže a pak děkovala Bohu za vodičku. Tak by pravila má babička. Ve skutečnosti se snažila, aby jí voda lépe ztekla ze zobáku do hrdla.
Již rutinně jsem šel do kufru pro vozík a přistavil jej Veronice ke dveřím. Měla nový, hezký vozíček, dosti podobný tomu původnímu. Míchal v sobě černou a červenou barvu. Pak už nic nebránilo, abychom se vydali na hrad.
„Je to daleko?"
„Ani ne, asi pět set metrů do kopce."
„No, to jde," řekla a uvelebila se ve vozíku.
„No nemysli si, že tě celou dobu potlačím sám. Pomůžeš mi," pravil jsem se smíchem.
„Samozřejmě, až nebudeš moci, řekni."

Ze začátku cesta stoupala velmi mírně, v jednom úseku dokonce klesala. Rýsoval se před námi tvar mohutného dubu s rozložitou korunou a impozantně silným kmenem.
„Dovol, abych ti představil prastarý Žižkův dub. Zde u hradní cesty ho podle pověsti zasadil Jan Žižka na památku dobytí hradu."
„Krásnej strom. Musím ho obejmout. Nasát energii."
„Prosím. Jen do toho."
Chytli jsme se za ruce a společně se přitiskli k dubovému kmeni. Zavřeli jsme oči.
„Věříš, že stromy s námi mluví?" optala se mě do ticha, ve kterém zněl jen slabý šum mírného vánku.
„Určitě, právě mi něco šeptá do ucha. Psssst."
„Mně taky, chtěla jsem vědět, jestli to slyšíš i ty."
Zůstali jsme v objetí se stromem potichu asi pět minut.
„Prej se máme políbit, řekl mi."
„Vážně? Tak to ho musíme poslechnout," řekl jsem, láskyplně jsme se objali a vášnivě se políbili.

„Jednou jsem takhle mluvila s menhirem. Z chladného povrchu toho kamenného chlapáka mi navíc proudilo do těla příjemné teplo. Bylo to zvláštní, ale to teplo jsme cítila i v nohách."
„Tomu věřím. Kameny jsou plné energie."
„Ty mě ve všem chápeš. Jsi tak skvělý."
Usmál jsem se, políbil jí na čelo, pohladil po hebkých vlasech a řekl: „Tak půjdeme na hrad?"
„Jdeme," pravila chopíc se kol.

Cesta stále stoupala docela mírně, ale těsně pod hradem, v místě, kde míjela polozbořené zdivo hradního barbakánu s bývalou první bránou, začala cesta být dosti prudká. Zapojil jsem své svaly, které díky mým pravidelným návštěvám posilovny konečně začínaly mít ten správný tvar, Veronika roztáčela svá kola a velmi brzy jsme nástrahy hradní cesty zvládli. Octli jsme se před hradní bránou, ke které vedl padací most přes hluboký příkop, jež obklopoval trojúhelný hrad ze všech stran.
„Krásnej výhled,“ prohlásila Veronika hledíc daleko do kraje severním směrem, kde zcela na obzoru dominovaly Krkonoše a v popředí charakteristický hrbolek Kunětické Hory uprostřed placaté krajiny pardubického Polabí.
„Počkej, až budeme na vyhlídce u bývalého Fraucimoru, to je teprve výhled,“ nabudil jsem Veroniku k nadšení.
„Chytl jsem Veroničin vozík a projeli jsme hradní bránou na rozlehlé travnaté nádvoří, které obklopovaly částečně zborcené hradby a starobylé rozeklané zdivo hradních budov.
„Kde je ten kastelán? Je vůbec doma?“
„On tu nebydlí, ale bývá tu pořád. Pravděpodobně bude v pokladně.“

„Nazdar Josef!“ pozdravil jsem Pepu sedícího za pultíkem ve stísněné místnůstce sloužící jako pokladna. Kromě pultíku a několika vitrínek a stojanů na suvenýry a pohlednice jí ve skleněném boxu dominoval model hradu v jeho vrcholné fázi.
„No neke!! Matěj přijel na návštěvu. Buď vítán kámo.“
„Nepřijel jsem sám,“ řekl jsem a představil mu Veroniku, která zůstala sedět ve dveřích. Pravděpodobně si jí se mnou vůbec nespojoval.
„Dobrý den krásná slečno,“ pronesl Pepa a políbil Verče šarmantně ruku.
„Jak se vám u nás na hradě líbí?“ pokračoval.
„Moc hezký výhled tu máš, ale jinak jsem toho zatím moc neviděla. Budeme si tykat, já jsem Verča, ahoj,“ pravila a podávala Pepovi ruku na tykačku.
„No, to jsem rád. Vždyť já jsem Matějův spolužák z vejšky, to byly léta, viď?“ pravil Pepa a podíval se s nostalgickým úsměvem na mě.
„To byly, vzpomínáš na profesora Trávníčka, kterej šišlal?“
„No jasně, ten je nezapomenutelnej. Pořád učí? Nevíš?“
„Ale jasně, ten snad za tou katedrou umře. Pořád se ale těší dobrému zdraví, si představ, že zrovna nedávno jsem ho potkal. Prohodili jsme pár slov, vypadá pořád skvěle a je snad čím dál chytřejší.“
„To je dobře. Dáš si pivko, támhle na Fraucimoru s výhledem na Bezděz?“
„Nemůžu, řídím a Verča to za mě s mým autem vzít nemůže.“
„Chápu. To nevadí. Můžem si to vynahradit. Za čtrnáct dní tu máme Lichtemburské slavnosti. Nechcete přijet? Budou tu kejklíři, pivo poteče proudem, šermíři, budeme grilovat selátka, hrát nám tu bude Ergo. Vskutku hojný hodokvas. Přespat byste mohli u nás v Třemošnici.“
„Paráda, to bychom mohli, co říkáš Verčo?“
„Hmmm, no. Zní to zajímavě, uvidíme,“ řekla a já poznal, že zrovna nadšená není.
Začal jsem přemýšlet, že sem vezmu nějaký kamarády. Užijeme si pravý středověký hodokvas. Kejklíři, konkubíny, středověká hudba. Něco pro mě a mé ostatní spolužáky ze studií věd historických. Pak přespíme hezky ve stanu přímo na hradním nádvoří. Místa je tu dost.

„Obnovili jsme hladomornu, chcete se jít podívat?“
„No jasně, kde jí máte?“
„Támhle pod věží, ale vem slečnu radši na záda, s vozíkem se tam asi moc dobře nedostane. No jo, holt ne vždy jsou kola efektivně využitelná,“ pronesl Pepa se smíchem.
„Chceš vidět hladomornu?“
„No samozřejmě,“ řekla a já si dřepl před vozík. Má milá přelezla z vozíku na má záda a šli jsme k půlválcovému torzu hradní věže, které stále tvořilo jednu z hlavních dominant celé zříceniny.
„To je džuzna, co?“
„Jak je to hluboký? Kudy se tam lezlo?“ otázala se se zájmem Veronika.
„No, většinou je tam hodili přímo tudy, ale támhle si můžeš všimnout zazděnýho vchodu, za ním je chodba, která tu hladomornu spojuje s podzemím paláce. Jinak to má něco přes tři metry.“
„Dyť to se museli zranit, když tam byli hození…“
„To víš, to je krutá středověká realita.“
„Nechtěla bych v té době žít. Fuj.“
„To já jo, ale ne jako nějaký ubohý nevolník. Minimálně příslušník vyšší šlechty, jinak bych do toho nešel,“ řekl jsem a pomalu jsme se ubírali zpět na nádvoří hradu.

„Říkal jsi něco o nějakém dalekém výhledu. Kde to je?“
„Nejluxusnější výhled v celých Železných horách se otvírá támhle z vyhlídky na ruinách fraucimoru,“ řekl Pepa a my se tam pomalu přesunuli.

„Já si teď musím na chvíli odskočit, potřebuju si něco zařídit. Tak se zatím kochejte,“ řekl Pepa a odešel.
„Podívej, pod námi se nachází Třemošnice, támhle dál, to město s tou vysokou věží, to je Čáslav. Hned za ní je vidět další město. Hádej jaký.“
„Dáš mi nějakou indicii?“
„Máš jí přímo před sebou. Je tam vidět obrys nezaměnitelný stavby.“
„Jo aha, to vypadá jako nějaká katedrála.“
„Správně.“
„Kutná Hora?“
„No jasně,“ řekl jsem a usmál se.
„No a támhle dál to je Kolín a ty dva kopce úplně v dálce, tomu nebudeš věřit.“
„Není to Říp?“ skočila mi Veronika do řeči.
„Správně, ten kopec vlevo, skutečně je to bájná hora Čechů.“
„A ta druhá?“
„To je Bezděz, jen ten hrad na tu dálku nějak nerozpoznáváme.“
„Jak je to daleko? Musí bejt úžasná viditelnost.“
„Tak dvě stě kiláků to bude. Říká se, že Bezděz je vidět ze všech koutů Čech, když najdeš to správný místo.“
„Jo, nezapomenu, když slavili na Bezdězu sedmisté padesáté výročí založení, měli ohňostroj a my na něj odsud koukali. Impozantní podívaná, to vám řeknu!“ ozvalo se za námi a vedle nás se postavil Pepa.
„Nevěřím. To muselo bejt malinkatý!“ pravila Veronika nevěřícně.
„Bylo, i v dalekohledu, ale koukat na ohňostroj do vzdálenosti 198 kilometrů, to se nepoštěstí každej den.“

Pak ještě chvíli jsme se kochali výhledy. Potom jsme prolezli zbytky místností, Pepa nám podal výklad o historii Lichnice a nakonec jsme si udělali několik nezbytných fotek.
Tlačil nás čas, museli jsme stihnout oběd. Rozloučili jsme se s Pepou a vydali jsme se do Míčova, který už nebyl daleko.
„Tak buďte zdrávi a snad se teda uvidíme za dva týdny. Doufám, že dorazíte,“ řekl Pepa, když nás doprovázel k hradní bráně.
„Ještě ti Verčo ukážu tu skálu, kde se měli ti švarní rytíři třikrát otočit na koni.“
„Tu, jak o ní mluvil Pepa?“
„Přesně tu.“
Skála se nacházela kousek od hradu. Byla to úzká skalka nad strmým srázem hluboko do Lovětínské rokle. Právě do této rokle spadlo tolik odvážných rytířů. Pokřtili skálu a rokli svou krví jen kvůli ženské rozmařilosti. Bůh ví, co je na tom pravdy…


 celkové hodnocení autora: 74.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 30.11.2014, 9:52:02 Odpovědět 
   Co třeba více použít perex, napsat stručný náčrt příběhu, shrnutí minulého dílu, aby čtenáři věděli, o čem to je.
Také - co mi radila Nancy a co opravdu pomohlo - musíš si najít cestu ke čtenářům, trochu se nechat vidět, komentovat, hodnotit.
Chápu, že to je časově náročné. NIc nám tu nenapovídej, ať jsme překvapeni, já jsem ráda, že ses po mém komentu neurazil :-), ale nemá cenu, abych Ti sem psala jen klady...
Na další díl si klidně počkám, taky nestíhám, stále překopávám to svý S láskou a do toho píšu další, už mám asi stopade stránek ale je to běh na dlouhou trať.
Tak ať se daří, Nat
 ze dne 30.11.2014, 12:31:37  
   Wheelies Devotee: Cením si tvých rad. Díky.
 Nat Danielová 30.11.2014, 8:09:17 Odpovědět 
   Ahoj Vojto, řekla bych, že z prvotní love story děláš naučnou prózu s dějem navíc - jako kořením :-) Je znát, co Tě baví, co je Tvoje parketa a držíš se toho. A že jsi do toho zakomponoval Matěje s Veronikou, to už je jako doplňek.
Musím říct, že mě to celkem bavilo číst, ale já jsem spíš na ty vztahy, toto na mě bylo takové zdlouhavé a informace o hradu celkem zbytečné. Jenže co nemusím já, můžou zase ostatní, prostě je to Tvůj styl, tak se ho drž.
Občas jsou rozhovory kostrbaté, párkrát jsem uvažovala, zda by to někdo z nich opravdu tak řekl - viz. Dobrý den krásná slečno, Tak buďte zdrávi a snad se teda uvidíme za dva týdny - je to mladej kluk, přijde mi to takové strojené, takové výrazy občas potkávám v celém Tvém díle...
Co se mi líbilo - „To já jo, ale ne jako nějaký ubohý nevolník. Minimálně příslušník vyšší šlechty, jinak bych do toho nešel,“- tomu jsem se i zasmála :-)
Jinak v ději jsme se nijak neposunuli, nic nedozvěděli, raději bych četla o jejich vztahu než o hradu, jsem zvědavá, kam se jejich vztah posune, zatím mi to přijde jako trochu nuda, tak fajn, jsou spolu, a nic nenasvědčuje tomu, že by to tak nemělo být. Žádné drámo, takhle o nich můžeš psát ještě padesát let... Přijde nějaký zvrat? I kdybys je teď ale oddal, byla by to stejně nuda, protože by si to jelo ve své poklidné dějové lince. Nějaký zvrat nebude? Viděla bych to alespoň na nějakej incident u jeho rodičů, Verča se jim třeba nemusí líbit a Matěj je sráč, kterej o tom hodně přemýšlí a Verču to mrzí a rozejde se s ním a on aby to teď lepil. Víš, jak to myslím?
Takže na závěr, když to shrnu - strojené, škrobené.

Nechci, aby to vypadalo, že ti ten příběh pořád jen haním, ale moc komentů pod ním nemáš, což je škoda, a já to komentovat chci. Třeba se tu ozve ještě někdo se svým názorem, já sama bych za to bylo moc ráda.

Jinak je dobře, že píšeš dál a myslím, že jsi už udělal velký pokrok! Nat
 ze dne 30.11.2014, 9:36:50  
   Wheelies Devotee: Ahoj Nat, napadl mě takový experiment. Přesně jak říkáš. Skloubit román s naučnou prózou. Aby to nebyla jen taková strohá love story, ale dát tomu i prvky, aby se čtenář i něco nového dozvěděl z všeobecného přehledu. Nejvíc to teda fachá do historie a architektury, to je pravda... Jsem tím docela pohlcen. A ano, mám už připraven jeden zvrat a myslím, že celkem závažný. I když úplně rozejít je nakonec nenechám. Nech se překvapit v dalších dílech. Nám teď začínaj zápočty a po Vánocích zkoušky. Času teď moc nebude, takže si na příští díl asi počkáš. Nicméně. Mě taky mrzí, že jsi jediná, kdo to opravdu čte a kdo čeká na další díl. Díky za koment. :)
 čuk 29.11.2014, 9:28:13 Odpovědět 
   Poklidné čtení, žádný experiment či metaforické překvapení. tedy obdoba předchozích dílů. Na druhé straně z textu dýchá pohoda a vzájemné porozumění a to vlastně taky není málo. Pozitivní energie v sobě i ve vztahu k druhému je zapotřebí jako soli. A zvídavost ještě neotupělá "všedním dnem." (Ovšem říká to člověk, který si pomalu šetří na vozejk a kterého nikdo nebude schopen vzít na záda).Řekl bych, že člověk, co něco podstatného nemá, si začne vážit toho a toužit po tom, co měl a bral jako samozřejmost).
Správně se píše stekla.
 ze dne 30.11.2014, 9:39:36  
   Wheelies Devotee: Díky za komentář čuku. Plně s vámi souhlasím a nebojte. Už v příštím díle by měl (pokud můj nápad dokážu dobře zrealizovat) začít zásadní zvrat, jež vyvrcholí v dalších dílech. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Drahé Dark Lady
Bajaja
Válka
Ondřej Sedlák Nový
Andělské ráno
Semtex
obr
obr obr obr
obr

Proč to nebereš?
asi
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr