obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea - 2. Merkan ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Nová cesta
 autor Garathea publikováno: 02.12.2014, 12:32  
 

S obchodníky cesta trvala dlouhé dva dny. Jeli pomalu a často se zdržovali ve vesnicích, na které narazili, aby směnili své zboží za peníze nebo za něco jiného. Prodávali zejména keramiku, svíčky, olej, pergameny, inkoust, ale také pár kusů obnošeného oblečení.
Právě toho využila Mei, která vyměnila své bílé šaty za kalhoty a košili. Nebylo to oblečení vhodné pro dívku, navíc bylo o něco větší než potřebovala, ale už nechtěla nosit šaty, které jí každou chvíli připomínaly, odkud přišla.

Když pak konečně dorazili do Niretu, Mei se s obchodníky rozloučila, vzala si Neit do náruče a šla se projít po městě. Prohlédla si náměstí i okrajové části města, přesto nenašla jediný povoz, který by mohl naznačovat přítomnost dalších obchodníků. Niret je přece jenom malé město, určitě sem nebudou jezdit tak často. Možná bych ten zbytek měla dojít pěšky.
Náhle si všimla černého kouře, který stoupal odněkud za městem. Jakmile stanula na konci ulice, objevila se na vrcholu mírného svahu. Kouř vycházel z domu, který stál v malém údolí nedaleko Niretu. V jeho blízkosti zahlédla několik postav, které na sobě měly vojenskou uniformu, na tu vzdálenost si ovšem nebyla jistá, jestli nešlo pouze o městskou stráž. Co se tady asi stalo.
Už se chtěla vrátit do města, aby si promyslela svou cestu do Sarie, jenže najednou zaslechla rozhovor přihlížejících, který si okamžitě získal její pozornost.
„Slyšel jsem, že tam přebýval nějaký podivínský čaroděj. Zřejmě to má něco společného s ním.“
„Zdá se, že se zprotivil našemu pánovi.“
„Ano, vypadá to tak,“ povídali si dva bělovlasý staříci.
Čaroděj? Pán? Tím myslí lorda? Co když je to ten čaroděj, o kterém jsem slyšela? Sestoupila z kopce, obešla skupinu zvědavců a podívala se na dům, ze kterého zbyly jen polorozpadlé ohořelé trosky. Co se s ním mohlo stát? Tentokrát už mohla rozpoznat lordovy vojáky, ale neviděla nikoho, kdo by mohl být čarodějem. Možná už ho zajali nebo dokonce zabili.
V trávě jen o několik kroků dál zahlédla neznámý lesklý předmět. Byla to dýka se zvlněnou čepelí, na které byly patrné stopy krve. Mohla patřit čaroději? Bojoval proti lordovi? Proto ho potrestal? Položila dýku zpátky na zem, ačkoli jí napadlo, že by ji mohla používat pro svou ochranu. Jsem divná, ale copak jsem si ji mohla vzít, když ani netuším, co se stalo jejímu majiteli?
Během chvilky se k ní přiblížil jeden z vojáků, který proti ní vytasil svůj dlouhý meč. „Co jsi zač? Patříš k tomu čaroději?“
„Co? Ne, já jsem se jenom…“
„Nelži!“
To mě podezírá jenom proto, že jsem se na ni letmo podívala? Vždyť si toho na tu vzdálenost ani nemohl všimnout. Postavila se na nohy, sevřela Neit v náruči, ale neodvážila se k dalšímu pohybu, který by mohl agresivního muže vyprovokovat k útoku. Zdálo se, že má z něčeho obrovský strach. Ruka se mu třásla a s ní i jeho zbraň, se kterou ji neustále ohrožoval. Co se tady stalo? Bála se, že se ji chystá na místě zabít, ale jeho ruka se znenadání zastavila. V jeho výrazu byla vidět námaha i vztek. Působil, jakoby měl křeč, díky níž se nemohl pohnout.
„Tohle nevypadá jako spiklenec,“ ozval se vzápětí známý hlas. Lord, který se nečekaně objevil v jejich blízkosti, odsunul vojákův meč stranou. „Je to jenom obyčejná holka. Můžeš jít!“
„A…ano, pane.“ Vystrašený voják mu zasalutoval a vrátil se k domu čaroděje.
Děsil se lorda a Mei tušila z jakého důvodu. Lord byl celý od krve. Na ten pohled už si do jisté míry zvykla, mnohokrát ho viděla vracet se z boje, nikdy však nebyl zmáčený v krvi v takové míře jako teď. Vypadalo to hrůzostrašně, přesto vůči němu necítila žádný strach.
Bylo zřejmé, že s někým bojoval, ale naštěstí nezahlédla jediný náznak zranění. Sprška krve mu ulpěla i na tváři, přesto se zdálo, že má v obličeji lepší barvu, než když ho viděla posledně. Umím si představit, co se stalo s jeho protivníkem.
„Co tady děláš?“ zaměřil se na ni jeho tvrdý pohled.
„Není to dost jasné? Kde je čaroděj? Co jste s ním udělal?“
„Ty sis doopravdy myslela, že by ti ten mizera pomohl?“ ptal se jí nevěřícně lord.
„Nevím, proč bych v to nemohla aspoň doufat, ale neodpověděl jste mi na otázku.“
„Je mrtvý.“
Takže ho skutečně zabil? „Proč?“
„Do toho už ti nic není. Dostal jen to, co si zasloužil.“
„Ať už se provinil čímkoli, pochybuji jste ho musel zmasakrovat.“
„Tvá naivní dobrosrdečnost není na místě, Mei. Říkal jsem ti, aby ses držela dál od Alvionu. Zmiz odsud!“
Pořád je to stejný zabiják, jako když jsem ho tehdy potkala, zamračila se na něho Mei. „Vůbec jste se nezměnil.“ Lord jí na to nic neodpověděl. „Sbohem.“ Spěšně vykročila a ztratila se v davu přihlížejících.
Nečekala, že ho ještě někdy spatří. Byla odhodlaná na něho zapomenout, ale když ho teď viděla, bylo zřejmé, že její city zdaleka nevymizely.

Zamyšleně se procházela po městě a hladila Neit, jejíž předení konejšilo všechen její vnitřní neklid. Až později si uvědomila, že ji mohla lordovi vrátit. Zaváhala a ohlédla se zpět, když se pod ní zčistajasna otřásla zem.
Polekaně se podívala před sebe a zastavila se před démonem možná dvakrát vyšším než byla ona sama. Měl mohutné tělo s hordou svalů a krátké neohrabané nohy. Jeho oči byly malé a zářivě žluté. Tmavé dlouhé vlasy měl ulízané a slepené. Z dolní čelisti mu vyrůstaly dva nápadné silné tesáky.
Byl to skrimon. Obrovský zavalitý démon s nezdravou chutí k jídlu. Může mě poznat, uvědomila si Mei. Skrimoni mají vynikající čich. Snadno by v ní mohli rozpoznat člověka a tak ustoupila o několik kroků dál, aby na sebe nestrhla zbytečnou pozornost.
„Co to mělo být za vůni?“ promluvil skrimon hlubokým hlasem. „Ta holka není démon.“
„Není démon?“ podivila se jeho družka, která mu stála za zády. „Myslíš člověka? Tady? Neříká se o nich, že mají sladkou krev?“
Tentokrát už se Mei dala na útěk. Obři vypadali těžkopádně, ale síla a určitá rychlost v nohách jim nescházela. Ať už se snažila sebevíc a hbitě přebíhala mezi uličkami, neustále za sebou slyšela jejich dunivé kroky.
Kočka, která doposud ležela v její náruči, se najednou vysmekla a seskočila na zem. „Neit, počkej!“ Kočka se na ni podívala, ale než ji Mei stačila polapit, rozběhla se jinou uličkou pryč. Brzy poznala, že se ji snaží někam zavést. Pokaždé se ujišťovala, že se jí neztratila z dohledu.
Jakmile vběhly do další uličky, Mei vrazila do neznámého muže. Jenom díky jeho bleskové reakci neskončili na zemi, přesto se mu jen zběžně omluvila a běžela dál. Vzápětí se však ocitla v uličce, ze které nebylo úniku. V cestě jí bránila asi dvoumetrová zeď, za níž město pravděpodobně končilo.
Neit zůstala stát u otevřeného sklepního okénka. Jakmile ji Mei dostihla, skočila dovnitř. Mei usoudila, že by se přes zídku včas nedostaly a tak udělala to samé. Schovala se za stěnu, vzala si Neit do náruče a doufala, že si budou její pronásledovatelé myslet, že se jí podařilo zeď přelézt.
Během kratičkého okamžiku zaslechla hlasy obrů. Jejich dusot se zastavil. „Určitě běžela tudy.“
„Mohla se dostat přes zeď?“
„Ne. Myslím, že je někde tady. Cítím ji.“ Jejich kroky se pomalu blížily k okénku.
Místnost byla kromě několika dřevěných bedýnek prázdná. Neměla nic, co by mohla použít k obraně. Naproti byly jediné dveře, ale co když jsou zamčené nebo vedou do jiného nebezpečí?
„Copak tady hledáte?“ zeptal se záhy neznámý hlas.
„Do toho ti nic není, cizinče,“ vyprskl na něho skrimon.
„Jo, kliď se odtud!“ přidala se jeho společnice.
„Jsi podivně cejtit jako… Ach tak. Už to chápu. Měl by ses odtud vytratit dřív, než skončíš jako předkrm,“ pohrozil mu obr.
„To by bylo opravdu nemilé, přesto si ale myslím, že bychom se spolu mohli rozumně domluvit.“
Skrimoni na něho nesouhlasně zabručeli. Následoval dusot jejich nohou a několik dunivých ran, po kterých nastalo absolutní ticho. Co se tam stalo? Mei se pomaličku nadzvedla. Chtěla se podívat ven, jenže vzápětí zaslechla blížící se kroky.
„Můžeš vylézt. Teď už ti neublíží,“ pobídl ji hlas cizince.
Mei zůstala bez hnutí stát, přece jenom neměla tušení, jaký je jeho úmysl, jenže Neit jí nečekaně vylezla na rameno a vyskočila na okenní římsu. „Neit!“ Snažila se kočku chytit, ale nemohla na ni dosáhnout.
Cizinec ji vyzvedl ze země a pohladil ji po husté srsti. „Tak Neit.“ Není to ten muž, do kterého jsem předtím vrazila? Kočka přivřela oči spokojeností. Za jeho pohlazení mu dokonce olízala ruku. Co je to s ní, že se teď s kdekým mazlí? „Jak dlouho tam chceš ještě postávat?“ zeptal se jí cizinec. „Nevěříš mi? Právě jsem ti zachránil krk.“
„A jak mám vědět, že nejste stejný jako oni? Třeba jste jim chtěl ukrást jejich úlovek.“
„Mě je jedno, jestli jsi démon nebo ne. Když nevěříš mě, nemůžeš věřit aspoň své kočce?“
I přesto měla své pochybnosti. Proč zachraňoval člověka, pokud z toho nechtěl něco mít?
„Zůstat tam nemůžeš, že? Nedoporučoval bych ti ani pokoušet se domem projít a zjišťovat, kdo v něm bydlí. Věř, že kdybych chtěl udělat to co si myslíš, ty stěny by mě nezastavily.“
Mei se v jeho očích snažila najít lest, nic takového však nezahlédla. V mžiku porazil dva skrimony, kteří byli mnohem větší než on. Svou sílu nijak nezveličoval. Co jiného mi zbývá. Rozhlédla se po místnosti, našla si vhodnou bedýnku a postavila si ji k oknu.
„Podej mi ruku!“ nabídl jí svou pomoc.
„Zvládnu to sama.“
Snažila se vyškrábat nahoru, jenže bedýnka se začala v poslední chvíli kymácet. Jistě by upadla, kdyby ji cizinec nezachytil a nevytáhl ji nahoru. Když se pak na něho podívala zblízka, najednou se jí zdál velice povědomý, neměla ovšem tušení, o koho by se mohlo jednat ani kde by se s ním mohla setkat.
Měl krásnou tvář a podle toho, jak si poradil se dvěma obry mohla usoudit, že tomu bude odpovídat i jeho síla. Byl urostlý a asi o hlavu vyšší než ona. Měl krátké černé vlasy a jemně opálenou pleť. Z jeho pronikavého pohledu se na ni dívaly krásné hnědozelené oči.
„Pusťte mě!“ vytrhla svou ruku z jeho sevření.
„Dobře, ale prozatím bychom odsud měli co nejrychleji zmizet, než se ti hoši proberou.“
„Oni jsou…“
„Jen jsem je omráčil. Pojď nebo nás zase chytí!“ Přehodil si přes záda cestovní pytel, který se povaloval u stěny budovy, a vykročil z uličky.
Mei se mu po nepříjemném zážitku bála věřit, ale stále držel Neit v náruči a tak jej s přiměřeným odstupem následovala až na hlavní cestu. „Děkuji, že jste mi pomohl, ale vrátil byste mi tu kočku?“
„Proč? Myslím, že si mě celkem oblíbila,“ odvětil jí cizinec.
„Ale není vaše.“
„Proč by mi to mělo vadit?“
To snad nemůže myslet vážně. „Kdo vůbec jste?“
„Reon a tvoje jméno?“
„Mei.“
Muž se jen o chvilku později zastavil před místní krčmou. „Kam jste nás to zavedl?“
„Tady nás nenajdou. Kolem je poměrně rušno. Ztratí naši stopu. Pojď dovnitř!“

Posadil se ke stolku a objednal si mostrel. „Sedni si! Dáš si něco?“
Mei se váhavě usadila na protější židli. „Vodu.“ Nevěděla, komu může důvěřovat, ale musela se něčeho napít. Už dlouho neměla čím svlažit hrdlo. „Proč jste mi pomohl?“
„Musím k tomu mít nějaký zvláštní důvod?“
„Nestává se často, že by démon pomáhal člověku.“
„To je docela pravda, ale v mém případě je to trochu jiné. Jsem merkan,“ pověděl jí muž.
„Merkan?“ Měla pocit, že ten pojem odněkud zná. Jakmile se nad ním zamyslela, netrvalo dlouho a uvědomila si jeho význam. Říká se tak křížencům, kteří mají mezi svými předky nejenom démony, ale také lidi. V menší či větší míře v sobě mají něco z obou ras. Jsou to lidé i démoni zároveň, přesto jimi bývají často nenáviděni jako nečistá krev a děti zrádců.
„Moje matka byla člověk,“ prozradil jí muž. „Jak už jsem řekl, nemám nic proti lidem.“
„Takže vy jste napůl člověk?“ rozzářila se Mei. Bylo to poprvé, kdy v tomto světě spatřila někoho takového, třebaže byl člověkem jen napůl.
„Udělalo ti to radost?“
„Samozřejmě. Už je to dávno, co jsem potkala člověka.“
„A co dělá holka jako ty tady mezi démony? Jak jsi se dostala až sem?“
Až sem. Zřejmě si myslí, že jsem přišla od zdejších lidí. Lidské území leželo daleko od místa, kde seděli. Ve skutečnosti ušla jen nepatrný kousek země. Nemohla se chlubit žádným úspěchem. „Hledám čaroděje.“
„Čaroděje?“
„Slyšela jsem, že se nějaký objevil v Sarii.“
„V Sarii žádný čaroděj není.“
„Jak to víte?“
„Byl jsem tam před dvěma dny. O žádném čaroději jsem neslyšel. Pochybuji, že by se taková věc neroznesla. Jejich přítomnost je ještě vzácnější než je tomu u potulných kněží. Kde jsi vůbec vzala ten plášť?“
„Ale… Třeba jste o něm jen nezaslechl.“
„Na co ho tolik potřebuješ?“ zajímal se Reon, jenže Mei místo odpovědi mlčela. Nechtěla se mu svěřovat se svými problémy. „Ty mi toho o sobě moc neřekneš, co?“
„Taky toho o vás moc nevím. Nemůžu se každému svěřovat.“
„To je moudré.“
„Fajn, ale teď už mi vraťte tu kočku!“
„Nemůžeš se snad obejít bez ní?“ tázal se jí usměvavě.
„Vraťte ji!“
„Co uděláš potom? Chceš do Sarie?“
„No a?“
„Nevím, jak jsi dosud cestovala, ale do Sarie tě nikdo nevezme.“
„Proč ne?“
„Je to nebezpečné město.“
„Jak nebezpečné?“
„Dost, pokud bys vzala v úvahu, kolik démonů už beze stopy zmizelo.“ Zmizelo? „Mnoho obyvatel skončilo v otroctví poté, co se zapletlo s tamním boháčem,“ pokračoval Reon. „Pokud to není nutné, všichni se Sarii vyhýbají. Ženy jsou v otroctví vysoce ceněny. Co teprve, kdyby objevili, kdo jsi. Jak by ses chtěla bránit? Máš zbraň? Umíš bojovat s démony?“
Mei rozpačitě sklopila zrak. Snažil se ji obelstít nebo mluvil pravdu? Věděla, že se v tomto světě stává mnoho nespravedlností. Otroctví bylo pro mnohé realitou. Neměla důvod mu nevěřit.
„Skončila by jsi v otroctví dřív, než by sis něco uvědomila. Ten, kdo tě navedl na Sarii, tě chtěl zřejmě dostat do dost velkého průšvihu.“
„Tomu nevěřím,“ řekla na to Mei. Mohla ji zlodějka oklamat? Navedla ji záměrně do takového nebezpečí? Nakonec byla přece docela hodná. Pomohla jí, víc než mohla doufat. Možná si spletla Sarii s Niretem. Nemůže mít přece přehled o všem, co se kde děje.
„Bude lepší, když se tomu městu vyhneš a budeš hledat jinde,“ radil jí cizinec.
Ale kde? „Nemám, kde jinde hledat. Je to moje jediná stopa,“ povídala Mei. „Musím tam jít tak jako tak.“ Aspoň bych se o tom měla přesvědčit, než se rozhodnu co dál. Nemůžu bezcílně bloumat po říši a vyptávat se na čaroděje. Dříve či později bych na to doplatila.
„Ty jsi tvrdohlavá, že? A jak se tam chceš dostat?“ Nemám tušení. Možná bych si měla zajistit nějakou mapu. „Jezdila jsi někdy na koni?“
„Ne,“ odpověděla mu Mei.
Muž se zvedl od stolu. „Pojď se mnou!“
„Co?“
„Jen pojď!“

Oba se vydali na okraj města, kde se zastavili u koňského handlíře. Ten jim začal okamžitě nabízet své nejlepší koně, Reon ho však požádal o nejklidnějšího koně ve stáji. Muž mu tedy prodal starou černou kobylu i její výstroj.
„Na co jste kupoval toho koně?“ ozvala se Mei.
„Samozřejmě abys na něm mohla jet do Sarie.“
„Kvůli mě jste ho přece nemusel kupovat.“
„Když ho nebudu potřebovat, můžu ho kdykoli zase prodat. Třeba i tobě, jestli ti tolik vadí těch pár měďáků.“
„Vy chcete jet se mnou?“
„No a proč ne? Teď už pojď!“

Přešli k poslednímu domu ve městě, kde stála řada uvázaných koní. „Podrž ji!“ předal jí uzdu kobyly. Poté si vzal jednoho z koní a k jeho sedlu připevnil svůj pytel.
„To je váš kůň?“ podivovala se Mei.
„Samozřejmě. Myslela sis, že ukradnu koně jen co jiného koupím?“
„Je zvláštní nechávat koně bez dozoru.“
„To se přece dělá běžně. Není praktické brát je všude sebou. Koupit si koně není drahá záležitost. Jejich krádež nepřináší nic než potíže,“ pověděl jí Reon. „Nasedni na ni!“
„Říkala jsem, že neumím jezdit.“
„Chtěla jsi jet do Sarie, ne? Bude lepší, když využiješ příležitost a naučíš se to. Nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit. Zkus se víc snažit!“
Proti tomu nemohla nijak argumentovat. Má naprostou pravdu, povzdychla si Mei a tak s menší nešikovností vylezla do sedla.
Reon jí upravil třmeny a ukázal jí některé základy. „Hlavně nepouštěj uzdu! Snaž se udržet v sedle a bude to dobrý. Pojedu vedle tebe,“ nasedl na svého koně a pobídl ho kupředu.
Mei se pokusila o to samé a vyjela za ním. Nebylo těžké koně uřídit. Kobyla byla velice klidná dokonce by se dalo usuzovat, že kráčí sama podle koně vedle sebe.
To mě opravdu hodlá doprovázet až do Sarie? podívala se na svého nového průvodce. „Proč se mnou ztrácíte čas? Nemáte nic jiného na práci?“ přerušila dlouhé minuty ticha.
„Vlastně ani ne, ale hlavně mám v Sarii jednu nedořešenou záležitost. Možná jsem neměl odcházet tak brzy. Teď jsi mi dala skvělou příležitost k návratu. I pro tebe to bude lepší, ne? Není dobré, když se dívka jako ty potuluje venku sama.“
Stejně tak by ale neměla zůstávat sama s neznámým mužem. „Dobře, ale jen protentokrát,“ řekla mu Mei. Přestože nevěděla, jak dalece mu může důvěřovat, z Neitina chování usuzovala, že vůči nim nemá žádné zlé úmysly. Kočka, která s ním také jela na koni, byla z jeho přítomnosti nadšená. Vychutnávala si každé jeho pohlazení. Kvůli ní se mu rozhodla věřit.


Cesta do Sarie byla nepříjemně dlouhá. Už po hodině jízdy jí bolelo celé tělo především hýždě a stehna. Jakmile se po setmění utábořili na okraji lesa, byla ráda, že může seskočit ze sedla.
Reon ulovil zajíce a rozdělal oheň, nad kterým ho opekl. Díky němu se mohli konečně najíst. „Odkud jsi přišla?“
„Z Alvionu,“ odpověděla mu Mei. Utrhla kousek horkého masa, jemně ho pofoukala a dala ho Neit.
„Alvion? Jak jsi tam dokázala přežít?“
„No. Příliš jsem nevycházela z domu. Pracovala jsem u jednoho démona. Před několika dny mě propustil. Od té doby se snažím najít čaroděje.“ Prohodit s ním pár slov jí nevadilo, ale nechtěla mu vykládat u koho pracovala. Nejspíš by jí to ani nevěřil.
„Zatím jsi se moc daleko nedostala.“
„To asi ne.“ Zběžně si prohlédla své rukavice zašpiněné od prachu a hlíny. Na některých místech se už začínaly trhat. Hon za zlodějkou, útěk před skrimony… Práce v paláci se od tohohle života dost liší. Jejich vůně už stejně musela dávno vyprchat. „A kam máš namířeno ty?“ zeptala se ho Mei.
„Taky hledám. Chtěl bych najít svého otce.“
„Otce?“
„Odešel, ještě když jsem byl malý kluk,“ vysvětlil jí Reon. „Po smrti mé matky jsme s bratrem zůstali sami. Hledám ho už léta, přesto nemám tušení, kde by se mohl skrývat. Říše je příliš rozsáhlá, než abych ji mohl prohledávat sám.“
Hledá jehlu v kupce sena tak jako já. Nebo možná ještě hůř než já. „A proč ti s tím nepomůže tvůj bratr?“
„Ten s ním nechce mít nic společného. Nenávidí ho.“
„Proč?“
„Můj bratr a já máme odlišné matky. Před mou matkou otec opustil jinou ženu. Má mnoho důvodů otce nenávidět. To všechno chápu, ale pořád je to náš otec. Chci vědět, co se stalo, proč matku neochránil a proč nás opustil.“ Přelomil dlouhou větev a vhodil ji do ohně. „Je to paličatý mezek.“
Mei se usmála. „Pořád jste bratři. Možná to jednou pochopí, ale asi by ho moc nepotěšilo, kdyby slyšel, jak si tady o něm povídáme.“
„To určitě.“ Jeho rty se nadzvedly do lehkého úsměvu.

Měsíc se zakrátko vyhoupl na hvězdami poseté nebe. Z celodenního cestování na ni rychle padala únava. Tušila, že následující den nebude o nic méně náročný. Měla by se pořádně vyspat.
Doufala, že už může Reonovi důvěřovat, ale možná by měl někdo zůstat vzhůru pro případ, že by se něco přihodilo. „Asi bychom se měli domluvit na stráži.“
„Jdi si lehnout! Dneska budu hlídat já.“
„To jako myslíš celou noc?“ Reon na to jen mlčky přikývl. „Jsi si tím jistý?“
„Samozřejmě.“
„Tak dobře, ale kdyby se ti chtělo spát, stačí mě vzbudit,“ upozornila ho s vážností Mei.
„Jasně,“ usmál se Reon.
Mei mu popřála dobrou noc, zabalila se do deky a šla spát.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 02.12.2014, 20:33:52 Odpovědět 
   Tak sláva, jede se dál s plnou parádou! Kdybych chtěla být šťoura, něco málo chybek bych našla, ale zatím jsem hlavně ráda, že jsem si početla (a že je lord stále ve hře ;))
 ze dne 03.12.2014, 18:03:50  
   Garathea: Můžu tě ujistit, že lord nezmizí ;-). Má jednu z nejdůležitějších rolí. Na nějaký čas se přestane objevovat, ale zase se ve velkém vrátí :-).
Klidně můžeš být trochu šťoura. Občas se to hodí :-).
 Šíma 02.12.2014, 12:31:00 Odpovědět 
   Zdravím.

Setkání s Lordem (u vypáleného domu toho mrtvého kouzelníka, kterého Lord zabil) bylo nečekané... Má domněnka se vyplnila, Neit dává na Mei pozor (ani Lordovi není Mei lhostejná). Uvidíme, třeba oba na sebe ještě narazí. O další postavy není nouze - když Mei prchala před démony, narazila na toho podivného a dobráckého polodémona. Uvidíme, jak se jeho charakter vyvrbí a co má vlastně za plány, pokud nebude mít také jen epizodní roli... Další dobrodružství čekají. Na práci šotků jsem nekoukal.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Komentář mého druhého já: "Text je stále čtivý a drží se své laťky!"
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Ty a ja
Beduín
Osud 3
Zirvith Snicket
Na ceste za sno...
Mon
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr