obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915320 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XXIII - Poslední roz... 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 07.12.2014, 12:42  
Poslední rozloučení, tak zní celý název kapitoly. Po tragédii v jeskyni u zrcadla čeká Sakuru další nepříjemný zážitek...
 

Warmhillský kostel byl dnes vystrojen do černé barvy. Tu měly navěšené prapory s erbem rodu Gordonů, látka pokrývající oltář i otevřená rakev, pod níž byly věnce a květiny. V lavicích nesedělo mnoho osob, mnohem víc jich stálo v podloubí, či vzadu u dveří. Nebyli tu jen místní, co se přišli rozloučit s Kasumi, ale také novináři s fotoaparáty a kamerami v rukou. Kněz stál u stojanu nedaleko rakve a před sebou měl otevřenou bibli. Za častého cvakání fotoaparátů se pustil do řeči:
„Sešli jsme se zde společně, abychom odevzdali naši sestru Kasumi do rukou Boha všemohoucího, našeho Otce. Náš Pán, Ježíš Kristus, který sdílel náš lidský život a smrt, znovu vítězně vstal a žije navěky. Lidé v něm nacházejí věčný život a my v této víře vkládáme veškerou svoji důvěru do jeho dobroty a milosrdenství.“ Silas se na moment odmlčel a pokračoval. „Pokorně prosme dobrotivého Otce za naši sestru, která zemřela v pánu a modleme se také za pozůstalé i za nás všechny. Prosíme tě, Pane, za naši zemřelou sestru Kasumi, zapomeň na její hříchy, rozpomeň se na všechno, co dobrého vykonala a otevři ji bránu do života věčného. Prosíme tě, odpusť nám, co jsme jí zůstali dlužni, když ještě mezi námi žila. Prosíme tě také za pozůstalé, potěš je v zármutku, neopouštěj je v jejich opuštěnosti, rozmnož jejich víru a posilni jejich naději. Prosíme tě za nás za všechny, dej nám sílu vytrvat ve tvé službě, probouzej v nás touhu po tobě a dej, ať se jednou všichni setkáme v tvém slavném království.“ Silas pohlédl na všechny přítomné a tichým hlasem pronesl motlitbu: „Otče náš, jež jsi na nebesích, posvěť jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jak v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.“ Skupina dětí, jež stály nahoře u varhan, za doprovodu hudby zapěly motlitbu panny Marie:

„Ave Maria,
gratia plena,
Dominus tecum.
Benedicta tu in mulieribus,
et benedictus fructus ventris tui,
Jesus.
Sancta Maria,
Mater Dei,
ora pro nobis peccatoribus,
nunc et in hora mortis nostrae.
Amen.“

Po skončení písně Silas pohlédl na Sakuru, která seděla v první lavici a kapesníkem si otírala slzy.
„A nyní by pár slov o zesnulé ráda pronesla její sestra Sakura.“ Sakura vstala a přešla na Silasovo místo. Vrhla krátký pohled na rakev a poté se věnovala proslovu.
„Kasumi pro mne byla vším,“ hlesla tiše. „Dlouhá léta jsem o ní ani nevěděla, měla jsem za to, že jsem jedináček, ale o to významnější bylo naše setkání po všech těch letech. Vždycky je fajn, když má člověk někoho blízkého, nějakou osobu, o které ví, že tu vždycky bude a to i tehdy, kdy vám je nejhůř. Tehdy víte, že na tom světě nejste sami, že když hledáte pomocnou ruku, najdete ji. Kasumi taková byla – dokázala milovat jako nikdo jiný a stejně tak dobře dokázala pomoct ve chvílích, kdy jsem ani nevěřila tomu, že mi může být pomoci. Ale když tu takhle stojím, bylo by...“ Sakura si utřela uslzené oči, „...bylo by férové říct, že Kasumi nebyla člověk, kterého by lidé milovali. Říká se, že o mrtvých jen v dobrém a na smutečním obřadu by to mělo platit dvojnásob, jenomže Kasumi nikdy na nějaké řeči nedávala. Měla svou hlavu a v ní se jí rodily názory a myšlenky, které málokdo z nás dokáže pochopit, natož přijmout za své. Moje sestra… ona byla bojovnice. Byla to ta nejlepší bojovnice, jakou jsem kdy mohla poznat a nikdy, opravdu nikdy jsem neviděla ani neslyšela, že by v boji s nepřízní osudu prohrála. A ani tentokrát neprohrála, ani tentokrát ne, protože si udržela svoji čest až do poslední chvíle. Kasumi totiž nezemřela, ale byla zavražděna! Ano, byla zabita a její vrazi jsou stále někde venku. A protože tu vidím tolik pánů s kamerami, myslím, že je to vhodná chvíle vzkázat pár slov Kasuminým vrahům, protože se určitě dívají. Chci jim říct toto.“ Sakura se na malou chvilku odmlčela a pak pohlédla do davu. „Odpouštím vám! Nepřeji si, abyste byli stíháni policií, protože šlo o spor mezi vámi a Kasumi, takže by to vůči mé sestřičce nebylo čestné. Žádám vás, abyste zapomněli na mě a nechali mě v klidu žít. Jsem ochotna… jsem rozhodnuta vám tučně zaplatit.“ Sakura sklopila hlavu a z očí se jí spustily slzy. „Ztratila jsem toho spoustu a… nechci se vám stavět do cesty, protože… protože když proti vám neuspěla ta nejlepší bojovnice, jakou tenhle svět poznal, jak bych mohla uspět já? Jedno staré Japonské přísloví praví: když poznáš protivníka, který je nad tvé síly, je čestné bojovat, ale hloupé neustoupit.‘ A já hloupá nejsem. Děkuji vám všem. Děkuji, že jste se přišli s Kasumi rozloučit. Cením si toho.“ Sakura se vrátila do lavice a Silas pobídl ostatní slovy:
„Prokažme nyní zemřelé poslední službu lásky a doprovoďme ji na místo jejího dočasného odpočinku, kde ji odevzdáme do náruče Pána Boha.

Dva muži, zřízenci pohřebního ústavu, uzavřeli rakev, zvedli ji a vedli průvod ven z kostela až k hrobce rodiny Gordonů. Vpředu šel sám kněz a hned za ním Sakura, která ani na malý moment nepřestala být sledována kamerami. Každý novinář, či televizní redaktor chtěl ty nejlepší možné záběry z pohřbu. Rakev byla zanesena dovnitř hrobky, zatímco Silas se před prahem hrobky otočil k ostatním a pronesl:
„S vírou jsme se za naši sestru pomodlili a nyní se s ní loučíme. Jsme smutní a pláčeme, ale ne jako ti, kdož nemají naději. Neboť naší nadějí je Kristus, který je uprostřed nás. V jeho jménu jsme se shromáždili kolem naší zemřelé sestry. Věříme, že nás Kristus jednou shromáždí také ve svém království, kde už nebude rozloučení. A v této víře ať je naše útěcha. A nyní se pomodleme - Bože, ačkoli je všechno smrtelné, v tobě všechno žije. Pro tebe naše tělo smrtí nezanikne, ale změní se v lepší. Pokorně tě prosíme za tvou služebnici Kasumi, dej, ať odpočívá až do dne, kdy bude probuzena k velikému soudu. A jestliže si z této země přinesla na věčnost něco, co se ti nelíbí, ať ji očistí tvé slitování. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.“ Silas přistoupil blíže k lidem a pozvednul ruce. „Vám všem, kteří jste svou přítomností v tomto pohřebním shromáždění projevili úctu k zesnulé a lásku k jejím pozůstalým, jménem její zarmoucené rodiny za tuto službu děkuji. Pokoj Boží s vámi všemi. Amen.“ Mnoho lidí popřálo Sakuře upřímnou soustrast, někteří položili před dveře hrobky květiny a poté se vydali k odchodu. Zůstali tu jen zvědavci a především novináři, kteří se mohli umačkat, aby získali rozhovor s pozůstalou. Zatímco Sakura vykročila ke kostelu, jeden z mužů pohotově položil otázku:
„Paní, Sato, paní Sato, je to skoro rok od úmrtí lorda Gordona! Co si o tom myslíte?“
„Nezlobte se,“ odvětila Sakura, „ale nemám náladu na rozhovor.“
„Čtenáře Bloody Mary by to ale zajímalo!“
„Chm, jen pár slov, dobře?“ Novináři pohotově obstoupili Sakuru a všichni do jednoho si připravili mikrofon. „Kasumi svého muže hluboce milovala. Možná to tak Bůh chtěl – aby byli zase spolu.“ Ke slovu se okamžitě přihlásil jiný novinář.
„Paní Sato, lord Gordon spáchal sebevraždu právě na půdě tohoto kostela. Je zvláštní pořádat pohřeb lady Gordonové právě zde, nemyslíte?“
„Vůbec ne,“ odvětila Sakura. „Na tomto pozemku leží naše rodinná hrobka! Kde jinde by se měl konat pohřeb?!“
„Dobrá,“ odvětil novinář a rychle pokládal další otázku, aby ho kolegové z konkurenčních médií nepředběhli. „Paní Sato, není proti pravidlům uspořádat smuteční obřad pro člověka, který nebyl pokřtěn? Jak se k tomu staví pan farář? Pane faráři, můžete nám povědět pár slov?“
„Promiňte,“ odvětil Silas, „ale tato záležitost se nepřísluší probírat tady na tomto místě a v tuto dobu.“
„Paní Sato!“ volal zase ten samý novinář. „Veškerý majetek nyní připadne dceři vaší sestry, které však není ani šest měsíců, takže správu jmění budete mít na starosti vy. Jaký z toho máte pocit? Jste ráda, že vám do klína spadlo takové bohatství?“
„Další otázka!“ vykřikla Sakura, která neměla nejmenší chuť odpovídat.
„Paní Sato, jsem J. Kowalski z London Times. Naši čtenáři pro vás mají jednu otázku. Kdo podle vás lady Gordonovou zabil?“
„Nevím,“ odvětila pohotově Sakura.
Novinář se ale nedal: „Nevíte nebo nechcete vědět?“
„Tak dost!“ vykročila Sakura ke kostelu. Otázky novinářů však neustaly…
„Paní Sato, paní Sato,“ křičela jakási žena z bulvárního časopisu. „Mohla byste nám zapózovat před vaší rodinnou hrobkou? Stačí jedna fotka! Anebo… anebo na místě, kde byla vaše sestra zavražděna. Co vy na to, paní Sato?“
„Paní Sato!“ volal další z novinářů. „Policie tají místo smrti lady Gordonové. Můžete nám k tomu říct víc?“ Nic. Sakura už nereagovala a rychle vešla do kostela. Silas, který sem přišel také, se otočil k novinářům a řekl jim:
„To by snad stačilo, dámy a pánové. Buďme citliví a zkusme se vžít do role pozůstalé.“ Farářova slova neměla na novináře žádný vliv a tak Silas společně se Sakurou urychleně zavřeli vrata kostela a zabezpečili je závorou.
 
„Uff…“ oddechl si Silas. „Myslím, že konečně odejdou.“ Sakura se ohlédla k lavicím a na té přední spatřila sedící ženu. Přistoupila blíž a posadil se vedle ní.
„Zvláštní pocit…“ řekla žena.
„Tak tak,“ odvětila Sakura a pohlédla vedle sebe. „Komu se poštěstí být na vlastním pohřbu a moci o tom vyprávět, co? Co myslíš, byla jsem dobrá?“
„Ty kecy o Bohu byly šílené, ale jinak to šlo. Teď přebíráme iniciativu my a se vší parádou. Běž se sbalit a dej vědět Shaiře. Jdeme do Shambaly.“
„Zadržte chvilku, paní Gordonová,“ řekl Silas a pospíchal k ženě. „Přijde mi šílené tohle všechno krýt. Ale i tak – co mám udělat s tím tělem? Nemohu ho přece nechat ve schránce s vaším jménem. Jak se dotyčná vlastně jmenuje? Odkud je a…“
„Silasi,“ oslovila muže Kasumi. „Tělo nechte v krematoriu spálit a popel někam vyhoďte. Jak už jsem říkala – ona je moje dvojče.“
„A to vám na ní vůbec nezáleží? Přijde vám jedno, jak skončí?“
„Narodila jsem se v Japonsku, v zemi, která je po technologické stránce poměrně vysoko. V mládí mě unesla mafie a vychovávala mě. A protože naznali, že jsem dobrá, naklonovali si mě. Těch klonů bylo víc, a protože rychle rostly, brzy z nich byly dospělé ženy, tak jako já. Ale považovat vlastní klon za sestru je trochu… přehnané. Stačí?“ Silas se na to netvářil nijak dobře, a jen dodal:
„Ale… oficiální verze je taková, že jste mrtvá.“
„Samozřejmě! A nikde se nešiřte o tom, co jsem vám teď řekla. Berte to jako… zpovědní tajemství. Kasumi Gordonová zemřela.“

Sakura vyšla z kostela bočním vchodem a šla se ujistit, že všichni hosté již odešli. Obě sestry si z fary vzaly své věci a rychlým krokem se vydaly přes les k portálu.
„Až se vrátíš do světa živých, sestřičko, jak to světu vysvětlíš? Bude to ta verze o dvojčeti, o klonu, o kopii ze Slzy krve nebo něco nového?“
„Kasumi už se nevrátí. Myslím, že Shaira mi pomůže k tomu, abych se stala někým jiným. Zajistila diskrétnost při vyprošťování těla z podzemí, zajistila, aby nedošlo k žádnému podrobnějšímu vyšetřování mé smrti a snad mi zajistí i novou identitu.“
„Jo, jak je možný, že má všude takový vliv?“
„Říkala, že založila tajnou skupinu boháčů, co si říkají Scion a že z ní byla vyhozena. To ale neznamená, že s nimi nemůže udržovat kontakt. A i Imran je její spolupracovník. Všimla sis tehdy, jak nás chtěla všechny stáhnout, abychom nešly proti Krügerům?“
„Takže nás bude od pomsty odrazovat? U mě neuspěje! Ne kvůli Mirandě, ani kvůli tobě. Na tu dobu za zrcadlem, kdy jsem s pláčem marně bušila do zrcadla, nikdy nezapomenu.“
„Nezlob se na mě. Bylo to nutné. Navíc já do poslední chvíle nevěděla, co dělat. Ještě, že mi Shaira dala do Slzy Stín, jinak bych to takhle perfektně nevyšlo. Svléknout se, vytvořit dvojnici, díky pásu přeskočit prasklinu na mostu a vyčkávat. Musela jsem doufat, že má dvojnice se obleče do mého prádla – jinak by to bylo podezřelé. Ale dole v jeskyni je chladno…“
„Jak jsi ale věděla, že tě nepráskne?“ divila se Sakura. „A proč tak riskovat, mohla jsi zůstat za propastí a počkat.“
„Ten Stín tam byl osm set let. Vzpomenout si na svůj předchozí život muselo být hrozně těžké. A je lepší být mrtvá než nezvěstná.“ Sakura poplácala svoji sestru po rameni.
„Tohle by ti záviděl i James Bond! On žil jen dvakrát, ty můžeš mít třeba padesát životů!“ „Tohle byla moje třetí dvojnice, a protože Stíny jsou jen v Pekle, počítám, že i poslední. Vážně mi to už stačilo, Sakuro, vždyť jiné Kasumi kolem mne umírají a já žiju dál. Je to divný pocit.“ Sestry došly až ke kamennému kruhu hluboko v lesích. Tři menhiry a mnoho malých kamenů soustředěných do kruhu však Kasumi ani Sakuru nezajímaly. Sestoupily do podzemí a po široké železné desce přešly propast Portál na druhé straně byl již rozžhavený a sestry jím rychle prošly. Na Bráně pekel už čekal holohlavý mnich, který nyní společně se sestrami musel vyčkávat na to až bude již otevřený portál na Black Mirror nahrazen tím vedoucím do Shambaly. „Eh, čau!“ pozdravila muže v červeném obleku Sakura.
„Je mi ctí se s vámi setkat, bohyně.“
„Nejsem bohyně,“ odsekla Kasumi.
„Bohyně Shaira říká něco jiného.“ Kasumi neměla sebemenší chuť se s mužem dál bavit a ač měla Sakura na jazyku mnoho štiplavých otázek týkající se Shairy, raději si je nechala pro sebe. Trvalo to skoro třicet minut, a jakmile se portál rozžhavil, sestry i mnich jím pohotově prošly.

V dlouhé chodbě v podzemí Shambaly spatřily přímo Shairu, která portál otevřela.
„Vítám vás v Shambale,“ zvolala Shaira. „Rychle, máme co řešit. Pojďte za mnou.“ Shaira dovedla sestry do hlavní části chrámu a poté jinou dlouhou chodbou až do oblastní ubikací označené římskou číslicí dva.
„Tady jsou vaše pokoje,“ řekla Shaira a ukázala na dveře po levici.
„Naomi je uvnitř?“ zeptala se Kasumi.
„Přesně tak. Neboj se – mám tam chlapa, co se o ni neustále stará. Napravila jsem nedostatky v personálu, o kterých jsme hovořily.“ Kasumi to však nedalo a vešla dovnitř. Její pokoj byl prostý, leč dostatečně vybavený. Vévodila mu postel s nebesy, vedle níž byl malý noční stolek a hned vedle skříň. Nechybělo tu ani okno ven na dvůr obehnaný nízkou červenou zídkou. Zhruba uprostřed pokoje byla malá postýlka, v níž spala Naomi. Skláněl se nad ní postarší usměvavý mnich s brýlemi. Když zahlédl Kasumi, uklonil se.
„Podle nařízení bohyně zodpovídám za zdraví a spokojenost vaši dcery životem. Věřte mi – bude o ni dobře postaráno.“ Kasumi se naklonila nad postýlku a lehce odhrnula dečku, aby si mohla dceru prohlédnout. Japonka věděla, že ještě před třemi měsíci by něco takového pro ni bylo nemyslitelné, ale teď byla jiná situace a ta si vyžadovala naprostou připravenost všech jejích spojenkyň – žádná z nich nemohla být matkou na plný úvazek.
„Udělejte pro ni maximum!“ zdůraznila Kasumi. „Máte tu vůbec doktory?“
„Už ano, bohyně.“
„Já nejsem bohyně!“
„Eh, odpusťte,“ omlouval se mnich. „Dvaadvacet let jsem pracoval na pediatrii v Pekingu – nejsem žádný amatér natož pak člověk spoléhající jen na přírodní léčitelství. Shambala má v nižších patrech ordinace, kde mohu provézt vyšetření a stejně tak tu jsou zásoby léků.“
„Pak… dávejte na ni pozor. A už mě neoslovujte bohyně – já jí nejsem.“
„Podle bohyně Shairy jste bohyně Durga.“ Kasumi na to ani nereagovala a vyšla z pokoje. „Tak co, sestřičko?“ ptala se Sakura. „Je malá v pořádku?“
„Zdá se, že ano. Ať se jí nic nestane, Shairo!“
„Neboj se, Kasumi. Bude o ni postaráno. Mí lidé za ni ručí životem a já ručím za své lidi.“ „Také životem?“ otázala se Kasumi.
„Eh, Naomi nic nehrozí, věřte mi. Opravdu si v tuto chvíli nemůžeme dovolit, aby s malou někdo zůstal. Ty, Sakura, Luciana i Parvati jste zapotřebí. Čím dříve vše vyřešíme, tím dříve budeš zase moci být s ní. Tak už pojďme.“

Ženy prošly za roh, kde byly velké dvojité dveře.
„Tady je tělocvična pro vás.“ Shaira však nedala sestrám možnost si místnost prohlédnout a rovnou kráčela dál kolem jiných dveří. „Tady je jídelna, tady naproti knihovna a támhle za rohem už je náš cíl.“ Ženy vešly do sálu s dlouhým stolem a promítacím plátnem. Shaira zaujala své místo na opačné straně místnosti u stolku s PC a připojila ho k promítačce, zatímco sestry se pozdravily s Parvati a Lucianou, které zde už čekaly. Shaira zkontrolovala techniku a spustila:
„Kdysi jsem tu školila své lidi. Vybavení není zrovna nejmodernější, ale bude to stačit. Musím přiznat, že se na naši spolupráci těším.“
„Jo...“ pronesla nabručeně Luciana a rozhlédla se po ostatních. „To jsme tu takhle všichni? Pět žen? To v téhle sestavě půjdeme proti tomu boháči?“ Sakura se usmála, odsunula si židli, položila nohy na stůl a řekla:
„Jsi zarytá feministka, Luciano. Snad nechceš chlapa?“
„Nechci, ale taky nechci zbytečně umřít.“
„Neumřete,“ snažila se Lucianu uklidnit Shaira.
„Vy tři ne, já možná ano!“ vykřikla Luciana. Shaira na to neměla co říct. Raději zapnula PC a otevřela připravenou internetovou stránku s mnoha tabulkami.
„Tohle je sociální síť Sixdegrees. Náš frajer, pan Nicolas Krüger si tu před pár dny založil profil. Především tu však odkazuje na svůj osobní blog…“ Shaira se díky pár kliknutím myši dostala na stránky, kterým vévodila vojenská maskáčová barva a černobílý obrázek Nicolase Krügera. Na fotografii byl skoro nahý a stál v póze, která dávala vyniknout jeho svalstvu. Dole pod fotografií bylo několik příspěvků od lidí, jež na blog zavítali a nechali tu své komentáře. Zatím tu byly jen tři… Shaira je přečetla nahlas. „Jakási Adelaide říká – 'jsi ten nejpřitažlivější chlap, jakého jsem kdy viděla.' Pak je tu příspěvek od ženy vystupující pod přezdívkou Medusa – 'jste sexy a evidentně to rád dáváte lidem najevo.' A nakonec tu je zpráva od jistého Flexe – 'vypadáš jako buzna a fakt nechápu, co tímhle blogem sleduješ, šašku. To si kompenzuješ svý malý péro?‘ Myslím, že tyhle hlášky nám moc nepomohou, ale když si někdo vytvoří jen pár dnů po opuštění věznice internetovou stránku, značí to dvě věci – pan Nicolas má zázemí i přístup k internetu a za druhé – potřebuje pozornost lidí.“ Parvati jen chmurně pokývala hlavou.
„Vždycky takový byl,“ řekla. „Je to egoista, ale ze všeho nejvíc miluje peníze.“
„Těch má zřejmě dost, protože hodlá investovat, ale to až později. Máme tu jeho životopis,“ pokračovala Shaira. „Nicolas Krüger narozen 12. 8. 1965 v Hamburku a bla bla bla. Zajímavý je tenhle citát, jež tu má: ‚Co mě nezabije, to mě posílí.‘ Zřejmě se toho moc nedržel, neboť ve věznici si před nedávnem tak vyskakoval, až mu spoluvězni rozbili hlavu cihlou. Pro Kasumi asi bude důležité, že přímo nad nosem, pár centimetrů nad čelem, má poškozenou lebku. Podle lékařské zprávy šlo o závažnou frakturu lebky, která však stále nebyla dostatečně vyléčena. Jde o velmi citlivé místo a dobrá rána by pana Nicolase mohla i zabít.“ Shaira internet vypnula a otevřela složku s mnoha fotografiemi a spisy. Vše se týkalo Nicolase. „Teď něco z historie ať víme, o koho jde. Náš kamarád Nicolas krátce po dosažení plnoletosti odešel do Namibie, kde narukoval do armády a získal tamní občanství. Povýšil na kapitána a…“ Luciana lehce šťouchla do Parvati a řekla:
„Je výš než ty. O dost.“
„Namibie,“ pokračovala Shaira, „byla svého času německou kolonií a už jen z toho důvodu se dá předpokládat, že pan Nicolas lezl nahoru ‚trochu‘ rychleji než vnučka indického přistěhovalce. Před pár lety Nicolas a tady naše bohyně krásy odcestovali do Anglie s cílem zabít Kasumi. Na její hlavu byla vypsána vcelku tučná odměna.“ Luciana opět pohlédla na Parvati a řekla:
„Hned v tebe mám větší důvěru.“
„Nicméně Nicolas dost vyváděl a byl odsouzen na doživotí právě díky tady Parvati.“ Lucianě to opět nedalo.
„Na jeho místě bych tě chtěla zabít taky!“ Kasumi třískla pěstí do stolu, zvedla se a naklonila k Lucianě.
„Drž hubu!“ vyštěkla. Luciana se zvedla od stolu také a pohlédla Kasumi do očí.
„Nebo co?!“
„Nebo ti ji zacpu! Chováš se jako kráva!“
„Předně bys měla držet tlamu ty! Myslíš, že se z tebe podělám na základě toho, že jsi nějaká Lovkyně?!“
„Uvědom si, že jsme tým a musíme držet spolu. Teď víc než kdy jindy!“ snažila se Kasumi situaci uklidnit.
„Jasně, to vy jste tým!“ nedala se Luciana. „Já jsem vzduch, protože jsem se nenarodila jako Lovkyně! Proč není v té pitomé tělocvičně alespoň obyčejný boxerský ring?! Místo toho jsou tam stovky tenkých betonových desek, to aby se mohla velectěná Kasumi předvádět a zkoušet svoji vražednou ránu, že?! Já jsem tu k ničemu, protože neumím sestřelit mouchu v letu, neumím všech pět stylů kung-fu a nemám na sobě osmdesát kilo svalstva jako tady bohyně krásy!“
Sakura zakroutila hlavou a řekla: „Takhle to přece není. Zbytečně to přeháníš, Luciano.“
„Pokud vás moje přítomnost otravuje,“ vztekala se Luciana. „Můžu odejít!“ Luciana se vydala ke dveřím, když ji Kasumi dohnala a chytila za zápěstí. Žena se na Asiatku otočila.
„Opovaž se! Buď budeme spolupracovat, nebo ne, ale nebudu riskovat, že se vrátíš do civilizace s tím vším, co víš.“
„Pusť mě,“ odsekla chladně Luciana. „Nenechám si vyhrožovat!“
„Bude ti příjemnější, když ti nejdřív zlomím zápěstí?“
„Kurva, holky!“ zařvala Sakura a pospíchala k sestře. „Neblbněte! Luciano, nebuď aspoň pro jednou tak… nafoukaná! A nenavážej se do mé sestry, jestli nechceš dostat po tlamě. A taky se nenavážej do holky, co když se nasere, je jak rozzuřený buvol.“ Parvati si povzdechla a dodala:
„To už radši ten medvěd, Sakuro.“
„Ale houby, Parvi. Na medvěda jsi málo chlupatá.“ Sakura i Luciana se rozchechtaly, zatímco Parvati jen vykulila oči. „No tak, holky.“ pronesla Sakura. „Tam venku je spousta zkurvenců, co by nás nejradši viděli mrtvé, tak proč se ještě hádat mezi sebou? Podívejte, každá z nás už něco ztratila. Ty, Luciano ses rozešla s přítelem, moji kámošku Mirandu odpráskla ta svině s malým ptákem, Kasumin manžel dokonce spáchal sebevraždu a Parvinu budoucí dceru zase zadržuje její vlastní rodina. Když to vezmu kolem a kolem, je to ještě horší, protože my pořád o něco přicházíme – o domov, rodinu, přátele i svobodu. Máme tu jen samy sebe, a když se rozhádáme, kdo nás pak pomstí? Nemyslíte holky, že kdybychom se jedna na druhou vykašlaly, přiznaly bychom si porážku?“ Lucianě nezbylo než uznat, že Sakura má pravdu. Vrátila se ke stolu, mlčky usedla na židli a litovala svých slov.

Shaira položila na stůl desky s několika listinami.
„Tohle jsou spisy o Krügerech. Nakonec si to můžete každá přečíst a není třeba z toho dělat přednášku. Věnujme se hlavně tomuto…“ Shaira otevřela na počítači soubor obrázku velikého dokonale tvarovaného diamantu.
„Oko hada,“ poznala drahokam Kasumi a opřela se bokem o stěnu.
„Přesně tak. Imran je na svůj nejnovější přírůstek do sbírky patřičně hrdý a ukazuje ho světu. Touhle dobou probíhá Imranova výstava kuriozit doma v Dubaji, přes Vánoce bude výstava přesunuta do Berlína a počátkem nového roku je na pořadí Tokio. Hned poté má následovat ještě Moskva, ale hádám, že Rusové budou muset Imranův nejnovější artefakt oželet.“ Na další fotografii byla mapka okrajové části Tokia, na níž byla vyznačená budova galerie. „Galerie Ibuki, místo, kde bude výstava probíhat. Svého času tam byla škola karate, ale po menší nehodě, kterou Kasumi určitě ráda popíše, se budova pronajímá na speciální druhy výstav, nejčastěji drahých obrazů, a především na večírky a schůzky zbohatlíků.“
„Co se tam stalo?“ vyptávala se zvědavá Sakura.
„Osm dětí v domnění, že když se učí karate, umí dát kdekomu lekci, se rozhodlo bránit svého mistra, který odmítl soukromě učit Akiru Watanabe. Mám pokračovat nebo si to domyslíte?“
„Eh, to je dobrý, Kasumičko.“ Ke slovu se zase vrátila Shaira...
„Zatím jsem neměla dost času důkladněji promyslet plán, ostatně potřebuji od vás slyšet, že nemáte nic proti krádeži Oka na půdě Japonska.“
„Naopak,“ odvětila Kasumi, „je to velmi dobré místo. Jen tu krádež rozšíříme na výslech Imrana a jeho vraždu.“
„Ehh, Kasumi, uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Věřím, že vše zvládneme i bez krve.“ „Shairo!“ opřela se o stůl Kasumi. „Já tu kurvu zabiju a je mi jedno, jestli je to tvůj přítel.“
Démonka si povzdechla a řekla: „Dobře, tak Imrana zabijeme, ale musíme na to opatrně. Opravdu by nebylo žádoucí, kdyby se moji obchodní partneři dozvěděli, že za vraždou Imrana stojím já. Ať tak nebo tak, naším prvním úkolem je krádež Oka. S tím snad souhlasíš, ne?“
„Ano, jen potřebuji pomoc Kenjiho Kimury, velitele speciálního policejního útvaru. Posledně jsme se ale moc nepohodli…“ Kasumi pohlédla na sestru. „Sakuro, řekla ti Lilith, kde je Chou?“
„Řekla a nebudeš tomu věřit – je v Ikebaně! Lilith odezírala od úst lidem okolo Chou a zjistila, že tu díru dnes vlastní Tai Lee. Lilith se zaměřila i na ni a vyzvěděla hodně věcí, ze kterých běhá mráz po zádech. Tai Lee je totiž hlavou nevelkého čínského gangu, který je neoficiální údernou jednotkou, a teď se soustřeď, Kenjiho Kimury.“
„Našeho Kenjiho?!“ nechápala Kasumi.
„Přesně tak. Tai Lee a její lidé jsou, jak se zdá, takovou pomůckou pro případ, kdy náš Kenji potřebuje jednat mimo zákon.“
„Za to ho vinit nemůžu,“ řekla Kasumi. „Jestli chceš zajistit pořádek a zpacifikovat nebezpečné zločince, musíš je zabít a ne poslat před soud, odkud mohou zase odejít na svobodu. Zároveň taková metodika chrání samotného Kenjiho – mrtvý zločinec rovná se neškodný zločinec. Řekla bych, že člověk na špinavou práci Kenjimu po mém odchodu z Japonska chyběl.“
„Jasný, sestřičko, ale vypadá to, že najímat si jako pomocnou ruku gangstery se nemusí vyplatit. No a teď se podrž, protože to nejlepší přichází – Lilith vypověděla, že Chou se po Ikebaně prochází, jako by jí to tam patřilo a dokonce je s Tai Lee jedna prdel. Skoro bych si vsadila na to, že měla svého manžílka plné zuby.“
„Musíme tam jet!“ rozhodla Kasumi. „Dříve než informujeme Kenjiho, bude lepší zjistit, na čem jsme.“
„Počkej!“ zarazila ji sestra. „Ikebana je nadále takový hodně dobrý bordel. Spousta holek odtamtud tě bude znát. A mě možná poznají taky.“ Kasumi uznala, že má sestra pravdu a pohlédla na Lucianu.
„No na mě se nedívej,“ bránila se boxerka. „I v Japonsku mám řadu fanoušků. Budu jako pěst na oko. Chtělo by to spíš Shairu. Jestliže je to bordel, mezi tamní děvky zapadne nejlépe.“
Démonka se ušklíbla a řekla: „Věř mi, že tak krásné holky tam nemají…“ Shaira se významně dotkla svých ohromných ňader a potěžkala si je. „Když jsi bohyní, potřebuješ, aby tě lidé milovali, a to budou, když se jim postaví v momentě, kdy tě zahlédnou. Navíc ti nejpracovitější se dostávají do pořadníku pro sex se mnou. Asi proto každý dělá přesčasy. Do Ikebany bych mohla jet, ale budu mít dost své práce s plánováním útoku na galerii.“ Parvati, která až doteď jen se zájmem poslouchala, náhle zamžikala očima. Vrhla rychlé pohledy na všechny přítomné a zakroutila hlavou.
„Já tam přece nemůžu! Poznají hned, že něco nehraje.“
„Ale no tak, Parvi,“ usmála se Sakura. „Může být někdo vhodnější než ty? Zapadneš mezi ně a budeš se moct inkognito pohybovat po hotelu.“
„Sakuro…“
„To zvládneš, Parvi!“
„Nikoli, Parvati tam nepojede,“ zarazila hovor Shaira, načež si černoška zhluboka oddechla.
„Tak kdo tedy?“ ptala se Luciana.
„Ty! Přijedeš tam jako zákaznice.“
„Do bordelu?! Zbláznila jsi se?!“ řvala do ruda vytočená Luciana. „Přece si nezničím pověst! Uvědomuješ si, co se stane v momentě, kdy mě poznají?! Celý ten bordel rázem obklopí zástupy fotografů! Moje kariéra bude v troskách!“
„Nepřeháněj, Luciano. Tai Lee určitě netouží po tom, aby se o jejím úkrytu, potažmo o úkrytu Chou vědělo. Budeš v bezpečí.“ Luciana na to nic neřekla, ale pohlédla ke dveřím na chodbu. Sakura si toho všimla.
„No tak, Luciano, bude to zkušenost, ne?“
„Zkušenost?! Jestli se to podělá bude to můj konec! Konec Lovkyně z ringu! Nikdo z vás si neumí představit na čem všem moje jméno stojí. Kdo bude chtít sponzorovat ženu, co se tahá s nějakými šlapkami z pochybného Tokijského bordelu? Kdo si ještě bude kupovat trika a potítka s mým jménem a kdo bude chodit na mé zápasy až vyplave na povrch čím se zabývám v soukromí? Ani si neuvědomujete jak moc kvůli vám budu riskovat! Ale... bude to zkušenost.“

Shaira si pomyslně odškrtla další bod programu a obešla stůl k místu, kde seděla Parvati. Černoška si Shairy ani nevšimla, spíše přemýšlela nad Lucianou a jejími slovy.
„Parvati?“ oslovila ženu Shaira.
„Eh, ano?“
„Pojedeš do Brazílie.“
„Do Bra... ehh, ale proč?“
„Imran spojil příjemné s užitečným zaměstnává takzvanou Princeznu. Tu poslední však před rokem propustil a vyměnil za jinou. Já se domnívám, že by nám mohla pomoci. Pojedeš za ní do Ria a zjistíš, jestli by toužila po tom se Imranovi... řekněme pomstít.“
„Měla by chtít?“
„Imran ji vyhodil. Jestli na něj má vztek, pak je náš člověk. Jmenuje se Flávia.“ Shaira položila na stůl obálku. „Je tam letenka do Ria a zpět do Lhasy. Taky tam najdeš adresu a pár tisíc Brazilských realů. Letí ti to zítra ráno, takže vstaň ještě před svítáním, ať to do údolí stihneš. V Narchungu ti dají sněžný skútr, aby ses dostala dolů rychleji.“
„To by snad neměl být problém... Ještě jsem v Brazílii nebyla.“
 
Shaira se napila ze sklenky s vodou a na počítači otevřela další složku, v níž byla spousta fotografií. Rozevřela tu, na níž byl obtloustlý holohlavý čtyřicátník.
„Kdo to je?“ divila se Luciana.
„Oleg Kozlov, bývalý politik, naftař, miliardář a můj známý.“
„Taky nám pomůže?“ ptala se Sakura.
„Jak se to vezme. V Karibiku, přesněji na ostrůvku San Salvador, který spadá pod Bahamy, vlastní vilu s bazénem. Zjistila jsem od něj, že tu vilu chce koupit náš pan Nicolas. Zdá se, že za Oko dostali Krügerové od Imrana tučnou sumu navíc. Oleg souhlasil a pozítří bude ve vile konat velkou megapárty, jakožto rozlučku. Budou tam jeho obchodní partneři, spousta holek, samozřejmě jeho gorily…“
„Bude tam Nicolas?“ ptala se Sakura.
„Ne a to je přesně to, co potřebujeme. Ta párty je příležitostí, jak se tam zorientovat a umístit odposlouchávací zařízení. Bohužel na párty vás nikdo nepustí se zbraní a proto by tam měl jít někdo, kdo je zbraní sám o sobě.“ Shaira významně pohlédla na Kasumi. „Jednou z podmínek je, že ženy musejí mít bikiny, nebo mohou přijít i bez nich, ale vzít s sebou ten tvůj pás jakožto módní doplněk by nemuselo projít.“
„Hej,“ ozvala se Sakura. „A není taky podmínkou, že ženy musejí mít prsa?“ Kasumi zlostně pohlédla na sestru, která se ji hned snažila udobřit. „No... já jen, aby tě tam pustili. Teda... mě by taky nepustili a Lucianu už vůbec ne, kdežto tady Parvi...“
„Sakuro...“ napomenula veselou Japonku Parvati.
„Co je? Ty jediná z nás čtyř máš prsa... a ještě prsní svaly k tomu. Hej, nehodila by ses Imranovi na tu výstavu kuriozit?“
„Sakuro!“ vykřikla nešťastná Parvati.
„Oukej, promiň, nic jsem neřekla. Nakonec jste všechny hezký holky a všechny máte moc krásný... přednosti.“
„Můžu zase pokračovat?“ zeptala se Shaira. Nikdo se neozval. „Fajn, děkuji. Uvědom si, Kasumi, že tam nejdeš dělat žádné zle. Jen si projdeš vilu, zapamatuješ si, jak to tam vypadá, a do nějaké vhodné místnosti umístíš miniaturní štěnici. Potom se budeš bavit…“ Sakura lehce šťouchla do Kasumi a tiše řekla:
„Prý pohodička….“
„Až párty skončí, můj člověk tě odveze na sousední ostrov, kde je letiště. Tam i zpátky poletíš soukromým letadlem, abychom se vyhnuly problémům. Protože Kasumi Gordonová je oficiálně po smrti, budeš muset od nynějška vystupovat pod jinou identitou.“ Shaira otevřela přihrádku pod stolem a vyndala odtud doklady, které předala Kasumi. Byla tu i fotografie ženy, jež se Kasumi hodně podobala.  
„Airi Kato?“ přečetla jméno Kasumi.
„Osmadvacet let, svobodná a bezdětná. Ideální, ne? Byla to Japonka pocházející z Tokia, ale pět let žila v Británii. Vlastnila tamní občanství a pracovala tam jako kuchařka v mateřské školce, když ze dne na den dala výpověď. Přiměla jsem ji, aby zpřetrhala veškeré své vazby a odcestovala sem do Tibetu začít nový život s hromadou peněz.“
„Zabila jsi ji kvůli mně?“
„Nezabila. Pracuje dole v kuchyni. Jediná žena, kterou tu mám... doufám, že s ní nebudou potíže jako s těmi minulými. Ty jsem zabila, pravou Airi nechám žít tady a bude mi sloužit. Uznej, že je to lepší než se pokoušet dostat do Japonských archivů a tvořit nového člověka. Takhle jen převezmeš její život za svůj a neboj se – kopie většiny dokumentů včetně rodného listu a dosaženého vzdělání máš tady v deskách. Co se týče té párty, tak Oleg pozval mě, já se omluvila a poslala svoji přítelkyni – tebe. Oleg o tobě nic neví, ale určitě se bude zajímat. Vymysli si nějaký příběh a tvař se jako ostrá holka.“
„To zvládneš, Kasumi,“ povzbuzovala ji sestra. „Poprvé v životě na párty… užij si to, sestřičko a nezapomeň přivézt suvenýr. Jo a ať to není Olegova hlava, nebo něco podobného.“
„To by bylo asi tak vše, holky,“ ukončila poradu Shaira.
„Takže já mám volno?“ ptala se Sakura, na kterou žádný úkol nezbyl.
„Vypadá to tak.“ Stále zamyšlená Luciana zůstala sedět u stolu, zatímco Sakura si šla se svojí sestrou prohlédnout pokoj.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.12.2014, 12:41:00 Odpovědět 
   Zdravím.

První polovina tohoto textu je dost autentická na to, abych také uvěřil, že je (originál) Kasumi mrtvá... Ovšem v tomto světě (ve Tvém podání) si opravdu čtenář nemůže být ničím jistý. Takže jsem měl se slzou pravdu, avšak ne tak, jak jsem původně myslel, zemřela dvojnice Kasumi a ne Kasumi sama! ;-) V druhé polovině nečekalo na naši partu holek nic dobrého, samé povinnosti a úkoly. Také se krapet porafaly, doufám, že budou i přes neshody držet spolu, protože je čeka hodně práce (zdá se). Na práci šotků jsem nekoukal, všiml jsem si nějaké té neukončené přímé řeči (chyběly uvozovky na konci), jinak mne nic neplesklo do tváře... A i kdybych něco přehlédl, v této porci textu se jakýkoliv osamocený nedostatek hravě ztratí! (přestože oko není knoflík)

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Orel 2- třetí k...
Sirnis
Ztracená - Proč...
Trenz
Válka rodů 1. k...
mischa freiheit
obr
obr obr obr
obr

Povětrnice
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr