obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2916012 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39822 příspěvků, 5843 autorů a 393393 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: PM 1. kapitola - Opuštěný ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Průzkumná mise na FKX 253987 (Sci-fi kniha)
 autor Lišče publikováno: 07.12.2014, 13:07  
Sci-fi příběh vojáka Eddie Browna (a Fählie Amelie) na cizí planetě kdesi v nekonečném vesmíru. Na planetě, kde musí vynaložit veškerý svůj um a vědomosti k tomu, aby přežil. I to by bylo málo, kdyby mu nepřálo štěstí. Netušil jak obtížné zkoušky v tomto směru na něj čekají, natož co vše planeta ukrývá. (Název knihy je zatím pracovní)
 

PM 1. kapitola - Opuštěný


      Jmenoval se Eddie Brown a byl členem 37. baterie výsadkového sboru pro průzkum na nových planetách. Spadali pod OGF (Oranžovou galaktickou flotilu), jejichž členové takřka nikomu nepodléhali, krom svého vlastního velení. A tahle nedávno objevená planeta katalogovým číslem FKX 253987 se stala hrobem celé jeho jednotky.
      Přitom úkol zněl tak jednoduše. Provést výsadek na strategické místo. Zabezpečit okolí, rozmístit pulsní děla, tak aby bezpečně pokrývaly okolí. Poté vybudovat tábor, vztyčit radiovou stanici, spojit se s mateřskou lodí na oběžné dráze. Následně začít po četách s průzkumnými výpravami do okolí a mapovat terén.
      Samozřejmě jako vždy první průzkum prováděly vypuštěné družice, jež mapovaly planetu z oběžné dráhy. Jenže krom bohaté fauny a zatím neprozkoumaného života ve zdejších oceánech se zdála pevnina opuštěná. Jakoby zde zvířata, nebo jim něco podobného, či nějací obyvatelé vůbec neexistovali. Na první pohled jinak dokonalá planeta pro kolonizaci, dýchatelné ovzduší a spousta neagresivní flóry. Tak to aspoň vypadalo z prvních informací. Jenže ještě bylo nutno prověřit její povrch přímo fyzickým průzkumem. Tehdy nastupoval on a jejich jednotka s pulsními děly. Ne, že by šli na planetu s tím, ji rozstřílet na padrť, ale zkušenost z minulosti byla taková, že vždy bylo lepší mít se na pozoru a vše důkladně prověřit.
      Nepřítomnost obyvatel planety v jakékoliv podobě byla podezřelá sama o sobě. Oceány měly temně zelenou barvu, která dokonale kryla vše, co se v nich skrývá. Přesto družice zachytily něco, co šlo považovat za známky blíže nespecifikované existence života pod jejich hladinou. Prvořadou prioritou byla, ale souš pro případnou kolonizaci. Proto bylo vytipované místo pro první sestup a průzkum přilehlých oblastí. Pro jistotu hluboko v nitrozemí mimo dosah zdejších oceánů. Nikdo nechtěl zbytečně riskovat. Před příletem transportních lodí a bojových doprovodných člunů, byly nad místo vysláni bojoví a průzkumní droni, aby bezpečně zajistili vrcholek kopce pro výsadek.
      Tentokrát to vše bylo k ničemu. Sotva se vylodili na předem vytipovaném místě, nastalo peklo. Mezi vojáky něco vtrhlo a než byly vydány první rozkazy, byla většina z jejich mužstva mrtvá a roztrhaná na cucky. Jakoby vybuchovali zevnitř. Jejich perfektní bojové uniformy, které měly vydržet možné i nemožné peklo ve válkách, se trhaly společně s jejich těly, jakoby byly z papíru. Pulsní děla z transportních lodí nestihly ani vyjet. Doprovodné bojové čluny poletovaly nad přistávací plochou. Hledali cíle a pak se náhle bez jakékoliv známky napadení zřítily na místo výsadku, čímž podpořily zkázu mezi vojáky. Výsadek nestihl pořádně začít a bylo po všem. Droni poletující nad místem výsadku nic nezachytili, nezaznamenali. Pokud jde o nepřítele nebylo na záznamech absolutně nic. Jediné, co bylo k vidění, byl náhlý příchod kruté smrti celé jednotky bez zjevných příčin.
      Bylo to rychlé, strašně rychlé. Někteří zmateně stříleli kolem sebe, ale neměli viditelný cíl. Většina umřela dřív, než si stihli uvědomit, že se něco děje. Eddie přežil jen díky náhodě. Jeden z vojáků v nastalém zmatku vybuchujících těl vojáků vystřelil do barelů, které právě vyvážel jeden z pracovních robotů z nitra jedné z transportních lodí. Eddie měl tu smůlu i štěstí v jednom, že stál zrovna v jejich blízkosti. Následoval výbuch, který jej vymrštil do vzduchu a z přelétl přes hranu kopce. Jeho tělo se zachytilo ve větvích jednoho ze stromů, které jinak lysý vrchol lemovaly.
      Jeho speciální kevlarová uniforma s kompozitním vláknem ho ochránila před střepinami i před způsobením vážnější újmy. Tak dokonalá technologie to byla. Byli vybaveni tím nejlepším pro ochranu těla. Špičkou ve vojenské výstroji. Při odmrštění výbuchem přišel o helmu, ledabyle nasazenou bez zapnuté spony. Nevěřil vlastním očím, když pod ním členové jeho jednotky umírali roztrháni na kusy. Jeho kolegové se zmítali ve vzduchu a doslova byli trháni na kusy. Útočníky neviděl, ale něco tam dole bylo. Něco, co během chvíle roztrhalo padesát jedna mužů a žen z jejich jednotky. Hlavou do něčeho tvrdě narazil. Chvíli na to, ztratil vědomí.
      Byl poslední. To byla jeho první myšlenka, když procitl, rozvzpomněl se na události před ztrátou vědomí.
      Přitáhl se po větvích ke kmeni stromu. Postupně si protahoval ochablé tělo. Vzhledem k nepřirozené pozici ve které strávil několik bezvědomých hodin, se cítil jako polámaný, ale věděl že je to jen pocit. Potlučený nárazem výbuchu i dopadem do větví byl však dost. Rychlá kontrola protažením noh a ruk ho přesvědčila o tom, že kromě modřin mu nic jiného nebude. Bolela ho hlava a po prohmatání zjistil, že má na zátylku zaschnutou krev. Potřeboval prokrvit tělo, rozhýbat se. Doufal, že ještě někoho přeživšího najde, ale rozum mu říkal, že je to pouze bláhové přání. To peklo, co po přistání vypuklo, nemohl nikdo přežít. Nikdo.
      Tak proč já? Jak to, že mě nenašli? Nebo nenašlo to, co tady udělalo ten masakr? Přemítal zatímco se snažil pohledem proniknout noční tmou. Z temnoty před ním svítilo několik světel z vnitřního systému otevřených lodí. Lodí, které tam nyní stály bez obsluhy.
      Jak to že, je nevyzvedli? Podivil se a začal pomalu sestupovat ze stromu. Přece by tu nenechali, tak drahý armádní majetek. Pak si to uvědomil. Riziko. Nebylo jasné, co se stalo a možnost zavlečení zkázy do mateřské lodi si nikdo nedovolil. Jenže, o co šlo? Nebo to bylo něco ve vzduchu? To bych byl, ale už taky mrtvý. Znovu si vybavoval krvavé scény, které se mu vtiskly do paměti.
      Zaposlouchal se. Ticho. Krom šumění větru v korunách stromů a jeho vlastního dechu, nebylo slyšet vůbec nic. A v tom mu to došlo.
      Droni jsou pryč! Jejich strojové vibrování ve vzduchu nebylo slyšet. Pohlédl skrz větve k noční obloze. Museli je odvolat, zrušili akci! Jestli se tam nahoře dívali na to, co droni nahrávali za obrázky, tak… tak nemají vysvětlení, stejně jako já. Možná proběhla evakuace, zatímco jsem byl mimo. Zhrozil se.
      Potřeboval se sebrat, musel začít něco dělat, jinak se zblázní. Jakoby na tom záleželo, už teď jsem vlastně živá mrtvola. „Dokud dýchám, tak žiju!“ vyburcoval se výkřikem jednoho z hesel z výcvikáče. Pohledem pořád pozoroval temnotu kolem a naslouchal zda někdo, nebo něco nezareagovalo na jeho výkřik. Trochu doufal, že by se mohl ozvat někdo další přeživší. Nikde nic. Ticho.
      Pohledem neustále těkal z místa na místo a snažil se být klidný, tak jak mu velel výcvik. Nešlo to. Byl nervózní a pomalu se začal blížit k jedné z lodí. Přežiju! Přežiju! Opakoval si v duchu.
      Slyšel jen svůj tichý dech, kolem se rozprostíralo mrtvolné ticho. A pak tu byl ten pach. Pach smrti z rozervaných těl, vyvrhnutých vnitřností, rozcákané krve všude kolem a taky vůně po vystřelených nábojnicích, vybuchlé munici. Tohle znal, už byl na nejednom bojišti, tohle bylo všude stejné. Smrt jako vždy hnusně páchla.
      Přibližoval se k jedné z transportních lodí a snažil se dávat si co největší pozor na cokoliv nepatřičného. Při výbuchu ztratil zbraň. Potřeboval se vybavit zbraní a multifunkční helmou. Ne, že by mu to pomohlo proti tomu, co zde dole bylo, ale potřeboval mít ten pocit, že je připraven v plné zbroji. Pak ať si pro něj přijde klidně samo peklo.
      Dorazil k otevřené zádi jedné z lodí. Nahlédl do transportního prostoru. Nic neviděl, pokud bylo něco přítomno, nebylo to vidět. Ne pouhým pohledem, do slabě osvětleného výstupního prostoru. Pomalu se postavil a vstoupil na spouštěcí rampu. Najednou ho zalil hřejivý pocit, tohle bylo jeho území. Tohle byl jeho domov. Vystoupal do trupu lodi a hned za dveřmi silně udeřil do ovládacího zařízení. Kovová rampa se zvedla jako štít a z vrchu se spustila kovová roleta, která prostor neprodyšně uzavřela.
      Oddechl si a pronesl do tmy: „Kukla - Červený kód.“
      Ozvalo se několikeré automatické zasyčení a pak strojový hlas ovládacího počítače výsadkové lodi. „L o ď b y l a b e z p e č n ě u z a v ř e n a.“
      „Světlo.“ vydal další příkaz.
      Transportní prostor ozářilo žlutavé světlo. Zakryl si reflexivně oči rukou. Přiotevřel víčka a zvykal si na osvětlení. Prošel do nitra lodi. Podíval se na kóje sedadel pro mužstvo po stranách a do jedné se posadil. Pohledem spočinul na zavřených dveřích do jídelny a sociálky. Za nimi se nacházely důstojnické ubikace člunu. Transportní loď nebyla příliš velká, ale jako dočasné útočiště mohla sloužit až pro dvacet šest osob, včetně pilotů. Kdyby se dostal do důstojnické části, mohl by se pokusit spojit s mateřskou lodí, jenže neměl oprávnění tam vstoupit. Automatický ochranný systém by ho na místě paralyzoval a kdyby se ho pokusil obejít, tak by ho na místě i zabil. Tudy cesta nevedla. Rozumnější bude zkusit ráno zprovoznit přenosnou radiostanici, kterou sebou přivezli v jedné z lodi spojaři jednotky.
      Nahoře v mateřské lodi budou muset něco podniknout. Přiletí a dostanou ho odsud. V armádě jsme všichni jako rodina neopouštíme se, držíme při sobě. Do posledního muže. Jasně, stačí tady zůstat zalezlý jako myš v díře a počkat na záchranný tým. Začal se usmívat. Nakonec to vypadá, že se odsud dostane.
      Postavil se a popošel do středu místnosti, kde stály v řadě tři stříbrně se lesknoucí boxy. Ukrývaly v sobě složené pulsní děla v transportním stavu. Sundal si rukavici a nostalgicky pohladil konečky prstů chladný kov. Tolikrát už jeho jednotce tyto kanóny zachránily životy. Soustředil svou myšlenku dovnitř, ale nečekal že by ho mohla zaslechnout. Zde by jste nám holky nepomohly, ani kdyby jste byly venku. Buďte rády, že jste neviděly ten masakr. Na tváři se mu náhle objevil překvapený výraz. Jakoby zaváhal nad svým počínáním, ale pak pokračoval. Ne, ne věř mi. Tady by ani vaše síla nebyla nic platná, i vy musíte cíl zaměřit, aby jste jej mohly zničit. A to venku? To venku, bylo něco, co zaměřit nešlo. Zarazil se. Cože?! Vy jste viděly útočníky? Rozbušilo se mu srdce.
      Narychlo vymačkal univerzální otevírací kód na bočním panelu. Kovová schrána, která kryla svůj náklad se po stranách srolovala do nosných panelů. Před ním se rozvířil pohyb kovových částí, které se přeskupovaly se strojovou přesností a zapadaly každá na své místo. Během několika vteřin před ním stálo plně připravené pulsní dělo, ale se stále zataženým kanónem. Uvnitř lodi by nemělo moc smysl střílet.
      Eddie přistoupil k zadní části, kde otevřel vstup komunikační zařízení. Postavil se před skoro dva metry vysoký kovový válec a vstoupil do něj. Vstup se za ním neprodyšně uzavřel a on cítil jak se mu tělo zabořilo do měkké elastické hmoty. Hned na to, se mu k spánkům přisály dvě přísavky s čidly pro myšlenkovou komunikaci s Fählií. Neměl sice kvalifikaci pro danou činnost, ale každý z členů jejich sboru prošel kurzem, aby to v případě nutnosti zvládl. Ovšem návodčím se rovnat nemohli, byl to jen kurz pro stav nouze A Fählie, byly koneckonců živé bytosti uvnitř pulsních děl. Nebo lépe řečeno něco ze živých pozůstatků. Byly to výjimečně nadané dívky, které propůjčily svá těla armádním strojům. Protože dokázaly to co, roboti nikdy. Dokázaly myslet a v boji dosahovaly výborných výsledků. Proto ty nejlepší vraždící stroje současnosti byly z části biologického složení.
      Každá z nich absolvovala proces Zhroucení, jak to bylo nazýváno. Jejich těla byla pryč, zbyla jen jistá biomasa zachována v kovové schráně. Biomasa, která v sobě uchovala duši člověka, ačkoliv tělo zmizelo nenávratně pryč. Eddie nechápal co je vedlo k tomu, že se vzdaly své lidské existence a vstoupili do strojů jako duše, ale nyní se tím nehodlal zabývat. To co mu před chvíli tato Fählie sdělila ho dost rozrušilo.
      Představ se, prosím.
      Na sucho polknul. Ačkoliv byla již dlouho strojem, pořád v ní bylo tolik lidského. Jsem vojín Eddie Brown, člen 37. výsadkové baterie, dle všeho poslední přeživší.
      Máš k tomu důkaz?
      Důkaz?
byl překvapený. Ne, nemám. Ale to, co nastalo po příletu nikdo nemohl přežít. Nikdo.
      Tys to, ale přežil, zazněl mu v mysli znovu ženský hlas.
      To je náhoda, možná štěstí. Výbuch mě vymrštil do koruny stromu.
      Takže může být na živu ještě někdo další?
zeptala se ho znovu Fählie.
      Kousl se do spodního rtu a pak odpověděl: Ano, může.
      Jen jsem chtěla, aby sis to uvědomil. Přesto krom tebe jsme jinou živou bytost v posledních hodinách tady kolem nezaznamenaly. Nyní můžeme pokračovat v tom, cos měl v plánu.

      Byl zaskočený, tohle vážně nečekal. A než se odhodlal k další komunikaci spustila Fählie sama:
      Když jsme přistávali, tak já i ostatní, jsme zachytily podivné shluky jakoby živé energie. Přeletěly jsme nad místem kde jich bylo velice mnoho a hned po tom přeletu se vydaly po zemi za námi. V první chvíli jsme jim nevěnovaly pozornost, předpokládaly jsme že ostatní automatické senzory na transportních lodích je taky zaznamenávají. Jenže v momentě kdy jsme přistáli, se otevřely zádě a vykládací roboti začali vykládat první věci. Ty energie se postupně shlukly v okolí přistání. Lidé na ně přitom nereagovali. Uvědomily jsme si, že o nich neví. Ty podivné shluky energií se přestaly pohybovat a čekaly. V tu chvíli už bylo pozdě, naši návodčí byli spolu s ostatními venku a snažili se započít s přípravami pro zabezpečení prostoru. Pak nastal střet. Zaútočili na tvou vojenskou jednotku a během pár chvil ji zcela zdecimovali. Nemohly jsme nic dělat, byly jsme a stále ještě jsme, zavřené tady uvnitř lodí.
      Jak to, že jste je viděly a nejmodernější pátrací systémy, snímací zařízení ani obyčejný zrak je nebyl schopen zaměřit?
      Protože jsou jako my.
      Co tím myslíš?
nechápal Eddie stručnou odpověď, kterou mu Fählie podala s takovou samozřejmostí, jakoby to vše vysvětlovalo.
      Kdysi to mohla být nějaká zdejší forma života. Řekněme jako lidé. I já jsem bývala člověkem a nyní jsem svou podstatou hodně blízko tomu, co zde způsobilo tu krvelačnou řež. Je to jen má spekulace, je možné že na této planetě, prostě je tato existence života ve formě duší přirozená.
      Duší? Ale, jak je to možné?
      To nevím. Jen jsme z nich cítily obrovskou nenávist ke všemu živému.
      Dobře, dobře. A teď jsou někde v okolí?
      Ne, jsou mimo náš dosah. Momentálně zde nikdo z nich není.
      A Oni o vás vědí?
      To netuším, nijak na nás nereagovali.
      Hm,
zamyslel se. Tohle bylo něco s čím nevěděl jak se vypořádat. Natož, co by měl udělat. Něco zde na planetě žilo ve formě, kterou lidstvo dosud neznalo. Tedy rozhodně ne, jako volně žijící formu života. A určitě to nebylo naladěno přátelsky.
      Pak se zkusil zeptat:
      Pokud byste byly venku, byly byste schopny je pulsními děly zasáhnout a zničit?
      Ano, je to pravděpodobné. S jistotou to tvrdit nemohu.

      Na chvíli se odmlčel a snažil se srovnat si v hlavě to, co se právě dozvěděl.
      Musím si to promyslet. Zpracovat co jsi mi sdělila. Děkuji ti. Teď si půjdu odpočinout a taky se najíst. Kdyby se náhodou opět blížili, dáš mi vědět?
      Vem si z přihrádky na straně děla, čelenku návodčího. Tak tě budu moci kontaktovat i mimo komunikační válec.

      A v tom mu to došlo. Počkat! Ale tys mě kontaktovala předtím a to jsi byla zavřená uvnitř a já venku!
      To protože máš výjimečné předpoklady být návodčím, jsi dostatečně senzitivní na podvědomé impulsy a stačil kontakt tvých prstů, abych mohla uskutečnit přenos.
      Uh, brzdi. To zní dost šíleně. Odjakživa jsem byl jen voják s kvérem.
      Říkám ti, jen jak to je.
      A ty, jaké jsi měla jméno předtím než ses stala Fählie?
      Amélie. Děkuji za optání, Eddie.
      To já děkuji Tobě. Dala jsi mi naději.

      Udělal jakoby krok dozadu, obejímací elastický materiál se rozestoupil a komunikační válec jej vypustil zpět do prostoru transportní části lodi. A opět ho bodlo do očí zdejší osvětlení, takže si zopakoval pomalé přivykání. Už chápal proč návodčí tak často nosí stínované brýle, nebo hledí a svých helmách.
      Přešel na stranu a otevřel boční panel děla, pod kterým bylo několik přihrádek s věcmi. V té nahoře bylo uloženo pár čelenek návodčího pulsního děla. Jednu si vzal a zase tento úložný prostor uzavřel. Čelenku si prozatím strčil do náprsní kapsy a šel k jídelně, která byla v meziprostoru mezi transportní místností a důstojnickými ubikacemi, za nimiž se nacházel pilotní můstek transportní lodi. Všichni piloti byli odjakživa důstojníci. Odfrkl si při té myšlence.
      Ale ve chvíli přistání, nebyli všichni venku, nebo ne? Piloti by přece během vykládky měli zůstat ve svých kabinách. Jenže to vypadá, že je neochránily ani trupy lodí. Stejně jako to, že se zřítily doprovodné čluny, které byly ve vzduchu. Po zádech mu přejel mráz a bezděčně se rozhlédl kolem sebe.
      Přistoupil k automatickému stroji na přípravu jídla a navolil si na displeji objednávku. Po té vytáhl čelenku a nasadil si ji na hlavu.
      Amélie, slyšíš mě? zkusil se zeptat v myšlenkách.
      Ano, ale slyším tě nejen já, slyšíme tě tady všechny.

      Chvíli přemýšlel koho má na mysli, ale záhy mu došlo, že myšleny jsou nejspíše všechny Fählie.
      Dobře, potřeboval bych vědět, co se stalo s piloty transportních lodí?
      Byli zabiti přímo v kabinách.
      Jak? To přece není možné!
      Kov není pro zdejší formu života překážkou. Kov a střely obecně jim ani neublíží, ale naše pulsní výboje by jim ublížit dokázaly. Poškodily by jejich energetickou strukturu.
      Abych si to ujasnil, oni jsou nějaké energie. Předtím jsi říkala, že jsou jako vy. Ale vy jste pokud vím roztok biomasy a ten je viditelný, fyzického rázu.
      To ano, ale jde o to, že v naší i v jejich formě je zachována duše z původního nositele. V tom jsme stejní.
      Tohle nějak nechápu, ale dobře. Prostě to beru tak, že existuje cosi, co je schopno patrně myslet a jednat. Mohou se na rozdíl od vás volně pohybovat a jsou sakra nebezpeční.
      Podle dostupných informací ano. Celkově o nich, ale nic nevíme, projela jsem záznamy v datových modulech. Nikdo se s něčím podobným dosud nesetkal, nebo o tom neuvedl záznam do míst, kam mám přístup.
      Jo, jste napojeny jak na pulsní děla, tak na vnitřní počítač a skrze něj i na lodní. Takže, jste schopny se spojit s někým tam nahoře přes kabinu?
      K tomu nemáme oprávnění a bezpečnostní okruh by nás odpojil od počítače, kdybychom se pokusili dostat k zařízení v pilotních kabinách.
      Dobře a co tato komunikace myšlenkama. S tou se nespojíte s někým nahoře?
      Můžeme to zkusit.
      A proč jste to už neudělaly?
      Nemáme to v popisu práce, promiň Eddie. S takovouhle situací asi nikdo nepočítal, ale už to zkoušíme. Navíc nikdo nepředpokládal, že by to mohlo jít.

      Ze stroje před Eddiem vyjel tác s miskou plnou jídla, ze kterého se ještě kouřilo a linula se z něj příjemná vůně. Popadl tác a posadil se k nejbližšímu stolu.
      Ohledně těch venku. Žádná změna?
      V okolí nezaznamenáváme žádný projev zdejších obyvatel.
      Dobře, já jen, co kdyby jste to neměly v popisu práce.
      To od tebe nebylo hezké, Eddie.
      Omlouvám se, tahle situace mi dává zabrat.
Omluvil se Eddie a slastně polykal teplé jídlo a přitom si říkal, jaké to má výhody. Může jíst a přitom se bavit.
      Povedlo se nám spojit s jedním návodčím na orbitu planety. Předáváme mu veškeré dostupné informace.
      Málem mu zaskočilo. Výborně.
      Máme ti vyřídit, že nahoře se nyní budou radit o dalším postupu. Máš vydržet do rána a nevylézat z lodi.
      Jasně, porady. To jim vždycky šlo. Sděl jim, že nemám v plánu nechat se venku roztrhat.
      Odesláno.
      Děkuji, Amélie. Teď, když musím stejně čekat, bych se asi měl prospat, člověk nikdy neví kdy bude mít znovu příležitost si odpočinout a nahoře mi asi dají pěkný kouř. Se na to netěším, ale pořád lepší než zhebnout na této planetě. K tomu pořád mi třeští hlava, vezmu si něco na bolest. A kdyby něco…
      Neboj Eddie, kdyby se blížilo nebezpečí, nebo přišel nějaký další rozkaz z hora, dám ti vědět.
      Fajn.
Vstal a vyhodil příbor i s nádobím do recyklačního robota. Tác pak vrátil na stojan vedle stravovacího automatu. Rozhlédl se po jídelně. Na spaní tyhle lodi nebyly vybavené, tak co se dá dělat. Spaní v ochranném obleku nebylo nic o co by stál, pokud to nebylo bezvýhradně nutné a tak si odepnul jistící spony a posléze sundal horní i dolní část ochranného obleku. Složil si uniformu jako polštář na stůl.
      Z kapsy kde měl uložené základní zdravotnické potřeby vytáhl tabletu, která by měla otupit tu bolest hlavy. Spolknul ji a zašklebil se. Byla děsně hořká. Kdoví co do toho dávají.
      Ještě jednou si sáhnul na krvavou skvrnu, ale byla zaschlá. Nekrvácela. Zatím to nechal být, nahoře se o něj postarají. Přistoupil ke stolu a pohodlně se na něm natáhl. Zavřel oči. Bolest hlavy ustupovala do pozadí a za chvíli spokojeně usnul.

      Utíkal neznámou krajinou a vrhal kolem sebe rychlé pohledy. Pronásledovatele neviděl, ale byl si jistý, že tam je. Neviděl jej, neslyšel ho, ale uvnitř, uvnitř to věděl. Cítil jeho vztek, jeho nenávist a stále více se to přibližovalo a sílilo. Hnal se k úzké rokli, co zahlédl mezi stromy a bez váhání se vrhl ze strmého svahu. Na ničem už nezáleželo, šlo jen o to pokusit se přežít další minutu. I když k čemu to, když ho nakonec stejně dostane. Ale on chtěl žít, nechtěl tady chcípnout. Jako jeho kamarádi.
      Zakopnul a při pádu si narazil pravé rameno o velký balvan, pak ho náhle začaly pálit spánky. Už je to tady.
      „Né! Vy svině! Svině!“ rozkřičel se.
      Potom se probudil.

      Otevřel oči. Ležel na podlaze jídelny. Bolelo ho rameno, při spánku se musel svalit ze stolu a cestou k zemi se narazil o lavici vedle stolu. Do toho ty spánky. Opravdu ho pálily. Snažil se uvědomit si kde je a co se stalo. Pořád mu to trochu splývalo ve špatný sen. V tom si uvědomil, že ho po celou dobu někdo volá.
      Rozhlédl se kolem, ale nikoho neviděl. Pak si vzpomněl Fählie. Amélie. Zavřel oči a snažil se uklidnit své myšlenky.
      Eddie, slyšíš mě? opakovala se otázka s odstupem několika vteřin v jeho hlavě.
      Jo, už jsem tady. Co se to sakra stalo?
      Ve spánku jsi na mé volání nereagoval, musel jsem vyvolat v čelence výboj, abys procitl.
      To asi ten prášek proti bolesti. Kruci, to je jako normální takhle popálit návodčímu spánky?
      V případě, že náš návodčí nereaguje, máme možnost zkusit ho přimět k vědomí pomocí malého výboje z čelenky do jeho spánků. Pokud není mrtvý obvykle to zabere.
      Tak teda díky za informaci. A jen pro případ, že bys to nevěděla nejsem tvůj návodčí.
      Eddie…
      Nechme to být!
přerušil ji nevrle. Co se děje, že bylo nutno mě takto vzbudit? Nějaká změna z hora? Už pro mě letí?
      Ne, Eddie. Z orbitu zatím nepřišlo nic nového. Ale zaznamenaly jsme blížící se shluk energie a…
      Do prdele! Tos to nemohla říct hned?
začal se chvatně oblékat do ochranného obleku.
      Zatím je ještě daleko a je sám. Tentokrát se neblíží tak rychle jako před tím, dorazí sem ne dříve než za deset minut.
      Deset minut?! Tomu říkáš čas? Co mám podle tebe jako dělat?
      Musíš odsud pryč.
      Jak to myslíš pryč? Tam venku nepřežiju, dostanou mě jako ostatní!
      Když zůstaneš, najde tě zde a taky zemřeš.
      To je fakt skvělá volba. Nechat se roztrhat venku na cizí planetě a nebo uvnitř vlastní lodi. Ti nahoře o tom ví?
      Ne.
      Probůh, tak je prosím odteď informujte o všem, co se tady děje. Jste jediné, kdo je toho schopen a já budu za chvíli mrtvý!
      Máš osm minut.
      Cože?!
hlesl i nahlas když vstoupil zpět do transportní komory.
      Máš osm minut, než se sem dostane.
      Trochu se mu ulevilo. Dobře, takže si to zopakujme. I kdybych použil naši výsadkářskou helmu s veškerými druhy pro sledování, tak nepřítele neuvidím, protože žádné ze snímacích zařízení, jej není schopno detekovat.
      Ano, aspoň podle toho, cos předtím popsal.
      Nemá smysl si brát zbraň, protože i kdybych to náhodou trefil, tak tomu stejně neublížím?
      Ano.

      „Sakra, sakra, sakra!“ klel nahlas.
      Sedm minut, Eddie.
      Na jakou vzdálenost mě uvidí?
      Nejsme si jisté, že skutečně vidí, spíše vnímají své okolí. Nazval bys to něco jako že tě cítí, ale ne nosem, ten nemají. Vnímají živé bytosti uvnitř, sebe sama.
      Jak tohle můžeš vědět?!
      Protože vás lidi a nejen vás, vnímáme stejně od té doby, co jsme uvnitř nové formy. Měl bys už vyrazit.
      Kruci, to můžu jít ven klidně nahý a nic se nezmění. Odkud přichází, kam mám jít?
      Blíží se od severozápadu, doporučuji ti vydat se na opačnou stranu.
      Dobrý nápad, na to bych sám nepřišel,
pomyslel si ironicky.
      Přistoupil k ovládacímu panelu vrat a první zrušil červený kód na lodi, pak vypnul světlo a nakonec otevřel vrata. Z jednoho boxu nad sedadly vzal rezervní helmu, narazil si ji na hlavu a pevně připnul, aby oni tentokrát nepřišel. Potom strhl z háku na stěně jeden vak s věcmi pro přežití, připnul si ho kolem pasu. Ještě jednou se podíval do nitra lodi jakoby to bylo naposled a pak vyběhl ven. Spustil hledí. Nechal si graficky vyobrazit nejbližší terén a světové strany. Rozeběhl se směrem na Jihovýchod.
      Pořád byla ještě tma, naštěstí helma byla uzpůsobena i pro noční vidění, takže v tomto ohledu neměl nejmenší problém. Les nebyl nijak hustý. S každým krokem, který uběhl se vzdaloval z místa přistání jejich jednotky. A dostával se do neprozkoumaného terénu cizí planety. Jedinou útěchou mu bylo, že nic opravdu živého zde není. Tedy nic, co by zaznamenaly jejich družice, tím pádem ho nemůže zabít nic jiného, než to, co není vidět. Takže pokud tomu nevběhne do cesty, má šanci. To si aspoň myslel.
      Všude kolem byly jen stromy neznámých dřevin. Poskytoval mu aspoň nepatrný dojem pocitu bezpečí, pořád lepší než běžet po holé planině. I když zde, to není rozdíl, když ho nepřítel může detekovat jenom tím, že existuje. Vůbec ho nemusí vidět. Znovu pro sebe zaklel. Vyběhl na vrchol nějakého kopce. Přes stromy nebylo nic vidět. Uvažoval jak dlouho už asi běžel, jak daleko může být.
      Amélie?
      Ano, Eddie.
      Eh, už jsem si myslel, že tu zůstanu sám.
      Ale ty tu jsi sám, Eddie.

      Zastavil se a ohlédl se zpět do údolí a za nímž se zvedal svah do kopce na jehož vrcholu bylo jejich místo přistání.
      Jo, máš vlastně pravdu. Posadil se na zem k jednomu stromu a opřel se o něj zády a pravidelně oddechoval, aby si trochu odpočinul. Necítil se úplně nejlépe. Nejspíše kvůli té ráně do hlavy.
      Co dělá náš vetřelec?
      Nevím co přesně dělá, ale vnímám ho jak se pohybuje okolo. Vypadá to, jakoby něco hledal, ale těžko říct. Může se kolem jen tak procházet, nebo hlídkovat, nebo cokoliv.
      Jasně, díky. Už jsem si začal myslet, že jsi vševědoucí.
      Nevím víc, než vím, Eddie. Vycházím jen s dostupných informací.

      Pousmál se. Hele a nějaké novinky z mateřské lodi by nebyly? Jsem trochu nedočkavý.
      Je mi líto, zatím nic. Předáváme jim nyní veškeré informace, tak jak sis přál, ale jen je přijímají, nic nesdělují zpět.
      Na jakou vzdálenost jste schopny mluvit s návodčími?
      I s čelenkou na maximální vzdálenost jednoho kilometru.
      Počkej, počkej. Mateřská loď, je mnohem dál než jeden kilometr.
      Ano. Díky tobě, jsme zjistily, že přenos je možný mnohem, mnohem dál.
      Jak díky mě?
      Všechny testy, vývoj a vše bylo vždy podmíněno přístroji. Vše bylo jen v rámci vědecky měřitelných mezí. My jsme vždy usměrňovali spojení, tak, aby vyhovovalo snímacím přístrojům, tedy třeba čelenkám návodčích a ty mají dosah maximálně jeden kilometr. Ty jsi ode mě nyní taky mnohem dále a můžu s tebou komunikovat.
      Jak to že na to ti naši vědátoři nepřišli, to není normální.
      Protože tato komunikace nespadá do vědeckého spektra bádání.
      Nechápu, ale nejsem vědec. Takže jsi mě schopna vnímat i a tuto vzdálenost? Víš kde jsem?
      Ne, Eddie. Vnímání je něco jiného, než komunikace. Jsi mimo dosah mého vnímání, nevím kde jsi.
      Počkat, to je nějaký nesmysl!
      Eddie, tohle se nesnaž chápat, máš jiné starosti. Právě se to vydalo směrem, kterým jsi od nás vyběhl. Dá se předpokládat, že tě to stopuje.
      Sakra!
vyskočil na nohy. Co teď?
      Nevím.
      To jsem nechtěl slyšet, ale díky.
Rozeběhl se z kopce na opačnou stranu, než ze které přiběhl.
      „Mysli, mysli,“ snažil se na něco přijít, zatímco se hnal co mu síly stačily.
      Eddie?
      Ano, Amélie? Něco nového?
      Zrychlilo to a to hodně. Nyní je přibližně třikrát rychlejší než ty když jsi odsud utíkal.
      Sakra, něco pozitivního bys tam neměla?
      Za tu dobu, co se to zde pohybovalo, jsme sledovaly jeho vnímání a není prostorové jako naše, ale svým způsobem plošné.
      Jak to mám chápat?
      Pokud budeš dostatečně vysoko, tak tě nevycítí. Neříkals, žes přežil jejich útok v koruně stromu?
      Jasně, to je ono. Tak přece jen nejsou všemocní.
Vrhl se k nejbližšímu stromu a začal na něj šplhat.
      Eddie, ale zanecháváš za sebou tepelnou stopu, kterou je schopen sledovat, navíc si myslím, že vnímají stejně dobře i zvuky, proto reagovali na náš přílet. Nesmíš jen tak vylézt na nějaké vyšší místo, uvidí stopu nahoru. Tys přežil, protože ses dostal do větví bez záchytné stopy.
      Proč to nemůže být jednoduché! Kruci!
seskočil zpět na zem. Rozeběhl se dál a rozhlížel se kolem.
      Zmizel nám z dosahu. Jseš tam nyní jen ty a on.
      Ještě nějaké zlepšení situace, by tam nebylo, Amélie?
      Doufám, že to zvládneš, oblíbila jsem si tě.
      Díky, ale to mi nyní nepomůže.

      Utíkal neznámou krajinou a vrhal kolem sebe rychlé pohledy. Pronásledovatele neviděl, ale byl si jistý, že tam je. Neviděl jej, neslyšel ho, ale uvnitř, uvnitř to věděl. Cítil jeho vztek, jeho nenávist a stále více se to přibližovalo a sílilo. Hnal se k úzké rokli, co zahlédl mezi stromy a bez váhání se vrhl ze strmého svahu. Na ničem už nezáleželo, šlo jen o to pokusit se přežít další minutu. I když k čemu to, když ho nakonec stejně dostane. Ale on chtěl žít, nechtěl tady chcípnout. Jako jeho kamarádi.
      Zakopnul a při pádu si narazil pravé rameno o velký balvan, převalil se přes něj spadl ze srázu. Proletěl několik metrů vzduchem a tvrdě dopadl na skalní plošinu. Ztěžka vydechl a rozhlédl se kolem. Za ním byla ve skále puklina a všude kolem zela propast rokle. Strmá stezka, dalo li se to tak nazvat, v té tmě i přes noční vidění, to byl jen stín podél skalní stěny. Vzdálenost od něj přibližně patnáct metrů a dostat se tam, by vyžadovalo šplhání po stěně. Na to se zrovna necítil, na téhle planetě už byl otlučený dost a dost. Skočit dolů nemělo smysl, oblek vydrží hodně, ale ten náraz by nemusel vydržet on uvnitř obleku. Na seskok to bylo příliš vysoko.
      Pocit cizí přítomnosti a tak vtíravých emocí, nenávisti a vzteku náhle zesílil. Vkradlo se mu to do hlavy. Rychle se překulil do pukliny za sebou a snažil se tam vtěsnat tak, aby z něj nečouhal ani kousek výstroje.
      Začal se kroutit náhlým přívalem bolesti. Ty emoce, které vyzařovaly z oné věci, byly tak intenzivní, že měl pocit že mu hlava samovolně exploduje. Bolest se neustále stupňovala po celém těle, měl pocit, že cítí každý nerv a každý z nich jej nevysloveně mučí bolestí. Nedokáže to, nedokáže tomu vzdorovat.       Vysoukal se z pukliny zpět na plošinu a z těžka se plazil k jejímu okraji. Všechno je lepší než tohle šílené utrpení, cítil že mu z nosu i úst teče krev, cítil její železitou chuť. Už, se dotkl jednou rukou okraje a začal se přitahovat, ale ta bolest byla tak ukrutná, že svíjel a tiše úpěl. Nedokázal ze sebe dostat hlasitý sten, takovou radost mu neudělá. Nebude řvát, ale musí to ukončit, není jiná možnost.
      V tom mu probleskla hlavou vzpomínka na zdravotní kurz, který absolvoval. Z posledních sil vztáhl ruku k helmě a navolil možnost pro těžké případy. Ze zadní části helmy se mu do krku zapíchla injekce a dostal velkou dávku sedativ. Možná moc velkou, ale co na tom, hlavně když vyřadí tu bolest. To bylo poslední na co stihl pomyslet, pak jej opustilo vědomí.

      Probral se s pohledem do hlubiny rokle. Levá ruka mu volně visela ze skály a hlava byla bradou zaklíněna o okraj. Neodvážil se ani pohnout, srovnával si myšlenky se vzpomínkami. Snažil si ujasnit kde se teď nachází a co se stalo. Netrvalo dlouho a vše zapadlo kam mělo. Pořád žil, byl posledním žijícím členem 37. baterie výsadkového sboru.
      Odtáhl se od hrany a převrátil se na záda. Všude bylo světlo, rokle se sice halila do stínu, ale byl den. Oddechl si. Nedokázalo ho to dostat. Znovu přežil. Zpozorněl a pohledem přejížděl skalní stěnu v jejímž úbočí se z vrchu táhla strmá stezka dolů. Nic neviděl, což ho neuklidnilo tolik, jako že To necítil. Zřejmě to usoudilo, že umřel a nebo to na něj číhá někde v okolí a vyčkává. Přesto ať se snažil sebevíc, nic podezřelého neuviděl. Pomalu se posadil a došoural se ke skalní puklině v níž se v noci snažil skrýt. Ta skalní plošina nebyla tak velká, jak mu připadla v noci, byla to docela klika, že se na ni zachytil. Neměřila víc než pár metrů.
      Cítil se hodně zesláblý, připadlo mu, jakoby tu ležel věky a ne jednu noc. Odepnul si od pasu vak a začal se v něm přehrabovat. Vytáhl tubu s výživnou pastou a vymačkal si ji do pusy. Šklebil se u toho, ale byl rád aspoň za něco. Pocit hladu ho přesto nehodlal opustit, jakoby by nejedl před pár hodinami teplé jídlo uvnitř transportní lodi. Pak vytáhl průhledný vakuovaný polštářek s vodou a odtrhl jistící mechanismus. Přiložil si polštářek ke rtům a se slastí vychutnával těch pár doušků, co mu bylo poskytnuto. Bylo to odporné, chutnalo to jako jedna obrovská chemikálie. Kdo ví jak stará ta věc byla, ale věděl, že ho to je schopno udržet při životě. Doplní mu to nezbytné látky pro organismus, které nebyly v té šlichtě z potravinové tuby a zabrání to přílišnému pocení a dehydrataci. Zároveň proklínal vědátory, kteří si nedali tu práci, aby tyhle vyživovací doplňky a pití ochutili, nějak přijatelně. Proč to muselo vždy chutnat tak odporně.
      Přemýšlel kolik tak může být hodin. Je třeba zjistit co je nového, pomyslel si. Sundal si helmu a prohmatal čelenku návodčího. Vypadala v pořádku, ale byl to jen pocit. Nebyl návodčí, nevěděl jak má vypadat čelenka, která je v pořádku. Jen mu přišlo, že je pořád vcelku a že ty kovové destičky jsou tam kde byly předtím. A tak to zkusil, začal se soustředit jen na jednu myšlenku, zklidnil dech a opakoval jedno jméno pořád dokola.
      Amélie… Amélie… Amélie…
      Eddie, jsi to ty?
      No kdo by to asi byl, tady v té díře.
      Ty jsi na živu!
zazněl mu v hlavě ženský hlas, který mu připadl nepatřičně emotivní, na pulsní kanón.
      Jsem, je to sice zase zpropadená souhra náhod, ale jsem. Tak co je nového?
      Eddie, myslela jsem, že jsi mrtvý.
      Proč? Byl jsem mimo sotva pár hodin.
      Eddie, neozval ses přes dva dny. Od doby, co jsi byl se mnou v kontaktu uběhly dva dny a dvě noci.
      A do prdele!
ulevil si, to vysvětlovalo tu jeho nezvykle velkou únavu a oslabení. A taky to, že zde jeho pronásledovatel už není. Promiň, je to docela šok.
      Mě se nemusíš omlouvat, Eddie.
      Dobře, takže jak dopadlo rozhodování nahoře na mateřské lodi. Za tu dobu, už muselo padnout nějaké rozhodnutí.
      Jsou pryč.
      Cože?! Jak to myslíš, že jsou pryč?
      Nesdělili nám podrobnosti, jsme jen pulsní kanóny, Eddie. Ale když jsme nahlásili, že jsme s tebou ztratily kontakt a když nebyl navázán po dobu následujících dvaceti čtyř hodin, tak zde zanechali jen sledovací družice a odletěli. Riziko je na povrchu této planety příliš vysoké a nekonkrétní. Nehodlali riskovat další ztráty. Mají všechny dostupné informace, které jsme měly my a s těmi odletěli.
      Ne, ne, ne! To nemůže být pravda, přece by mě tu nenechali.
      Byl jsi mrtvý, Eddie. Tedy vše tomu nasvědčovalo.
      Museli se chtít přece přesvědčit, nemohli to nechat jen na domněnce, mohlo mi přece selhat komunikační zařízení. A nemohl jsem se vrátit k místu přistání. Museli to přece prověřit, mít nějaký důkaz. Nemohli mě tu jen tak nechat.
      Eddie, oni usoudili, že jsi mrtvý daleko dříve nežli jsme to po oněch dvaceti čtyř hodinách odeslali nahoru my. Proti tomu, proti čemu jsi stál, jsi neměl mít žádnou šanci na přežití. Ne, podle dostupných informací.
      To nemyslíš vážně?!
      Říkám ti, jenom jak to je.
      Dobře a proč tady nechali tebe a naše lodě. Vždyť to je pořádný balík peněz, co tady nechali. Tohle jim není podobné.
      Nebezpečí, Eddie. Je zde nespecifikovaná úroveň nebezpečí, krom našeho tvrzení nic jiného nemají. Nikdo neví jaké možnosti tahle forma života má, z toho, co nastalo po přistání, máme jen chatrné informace. Nehodlali přijít o další lodě, když už nebylo koho zachraňovat. Mohli nás vyzvednout pomocí dálkově ovládaných autopilotů, ale ani my jsme jim nebyly schopny zaručit, že by společně s námi nepřivedli nahoru zdejší formu života.
      Ale já jsem na živu. Já žiju. Pořád tady jsem.
      V posledních dnech to tak nevypadalo. Je mi to líto, Eddie. Nyní jsi tu doopravdy sám.

      Nastalo ticho.
      Eddie se ztěžka postavil na nohy a přišoural se k okraji skalní plošiny. V obličeji se mu zračila beznaděj. Po tvářích mu stékaly čůrky slz. Hleděl dolů do hlubiny a třásl se. Třásl se jako ještě nikdy. Zůstal opuštěný na neznámé planetě, kde byl lovnou zvěří pro zdejší neznámou formu života.


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 MC_Kejml 10.01.2015, 22:49:50 Odpovědět 
   Ahoj, tak konečně jsem tu. :) Budu ti psát různé tipy a nápady, co mě během četby zaujaly nebo co by stály za zmínku. Nemusím snad říkat že je třeba je brát s proverbiální špetkou soli, přeci jen jsem smrtelník, nikoli literární matador s 40 lety praxe!

- Ze začátku je to docela nálož expozice, nechceš zkusit nějaký vtahovák? Myslím tím nějakou větu, co ve čtenáři okamžitě vyvolá otázky, co se to sakra děje. Třeba:
"Co mě přimělo jet do Afriky?"
"Nikomu nesmíš prozradit," řekla matka, "co ti teď chci říct"
"Jednoho dne Adam Evák usnul a nechal zapnutý plyn." (AE je pochopitelně jen příklad a jsem si plně vědom že zní jako z průměrně blbého českého fantasy)
Víš co, takové to co chytne a nepustí, co postupně tlumíš v dalších odstavcích, s expozicí troušenou pozvolna skrz kapitolu, až si odbiješ přikování čtenáře a můžeš ho informovat.
(nebál bych se obsah 1.odstavce prohodit!)

- planeta katalogovým číslem => planeta s

- pulsní děla, tak aby => pulsní děla tak, aby

- Samozřejmě jako vždy první průzkum prováděly vypuštěné družice => Šlo by zkrátit jako samozřejmě první průzkum (...), ale mě přijde ještě o něco lepší "Jako vždy první průzkum (...)"

- Jakoby zde zvířata, nebo jim něco podobného, či nějací obyvatelé vůbec neexistovali. => jako by (jako kdyby), "nebo něco jim podobného" se mi lépe říká; možná bych také pro trojité "nebo" ve větě zkusil "Jako by zde jakákoli fauna nebo nějací obyvatelé (...)"

- Ne, že by šli na planetu s tím, ji rozstřílet na padrť => druhá čárka není potřeba, ale chápu proč jsi ji tam dal, třeba "šli tam s tím, že" je zcela správně

- byla, ale souš => byla ale souš (kontrastu rozumím, nebylo by lepší pevnina?)

- v nitrozemí => "ve vnitrozemí" - překlep?

- člunů, byly => bez čárky

- Droni/drony. Nemůžu 100% říct která varianta je správně, nicméně na "droni" jsem natrefil jen jednou, ale "drony" mi vyhazuje google častěji

- Hledali cíle => čluny hledaly

- zřítily na místo výsadku, čímž podpořily zkázu mezi vojáky. Výsadek => rychle za sebou neobvyklé slovo "výsadek"

- Pokud jde o nepřítele nebylo na záznamech absolutně nic. => nepřítele, nebylo

- Většina umřela dřív, než si stihli => stihla

- vzduchu a z přelétl => nadbytečné Z

- Jeho speciální kevlarová uniforma s kompozitním vláknem ho ochránila před střepinami i před způsobením vážnější újmy. Tak dokonalá technologie to byla. Byli vybaveni tím nejlepším pro ochranu těla. Špičkou ve vojenské výstroji. (nebál bych se vypustit ty tři krátké věty, třikrát tam jakoby říkáš to samé, když do toho započítáme i zmínku o speciální a o kompozitním vláknu + efektu)

- roztrháni na kusy. Jeho kolegové se zmítali ve vzduchu a doslova byli trháni na kusy. => pozor, zde opět neobvyklé slovní spojení rychle po sobě

- padesát jedna => v rámci zkrácení klidně můžeš i číslovku, ale to je spíš o citu, co myslíš že by bylo lepšejší :)

- Chvíli na to, ztratil vědomí. => bez čárky

- Byl poslední. To byla jeho první myšlenka, když procitl, rozvzpomněl se na události před ztrátou vědomí. => Zde se mi to zdá trochu chaotické, navrhl bych třeba: "Byl poslední. To byla jeho první myšlenka, když procitl a rozvzpomněl si na to, co se stalo."

- nepřirozené pozici ve které strávil => pozici, ve které strávil

- Tak proč já? Jak to, že mě nenašli? Nebo nenašlo to, co tady udělalo ten masakr? Přemítal zatímco => vždycky je problém, jak smísit myšlenky a navázat na to slovesem, aby se to nezaseklo, u dialogu je to lepšejší, protože tam už je to zavedené... napadá mě třeba kurzíva myšlenek a začít větu něčím jako "To vše si říkal, když" a tak.

- několik světel z vnitřního systému otevřených lodí. => interiérů?

- Jak to že, je nevyzvedli? => jak to, že

- nenechali, tak => bez čárky

- byl, ale => bez čárky

(další chybky s čárkami kdyžtak vynechám).

v tom => vtom

„Světlo.“ vydal "světlo," vydal

- Přiotevřel => znám pootevřel, ale asi to takhle také jde, jen mě to na první pohled překvapilo, že zrovna -při

- Co tím myslíš? nechápal => to je zase ono, nejsem si jistý, jestli právě za větou v kurzívě může být malé písmeno, ale dalo by se na to navázat i tak, aby to nebylo jako v přímé řeči, abys ses raději vyhnul problému

- Kdyby se náhodou opět blížili, dáš mi vědět? => Napadá mě, jestli by zde nebylo lepší blížilY, protože se mluví o podstatném jménu formY, existence, ...

- Přišlo mi fajn, jak se myšlenkově zkontaktovali, zatímco dělo bylo stále v kontejneru. Nejdřív jsem nechápal, ale je fajn vědět, že to bylo záměrné :)

- To já děkuji Tobě => nevím, jestli je zde velké T nejlepší, spíš je na něj člověk zvyklý z projevu psaného.

- Také mi přijde pěkný a originální nápad lidské duše v dělech.

Jak děj plynul dál, tak sis získal moji pozornost a těším se, co bude dál, také cliffhanger na konci kapitoly potěšil a jsem zvědav, co bude dál! Občas se rychle po sobě opakují podobná slova, na to pozor (skvělé je třeba ve wordu dát zvýraznit vše, případně si vyjet kolik dané slovo používáš na http://www.online-utility.org/text/analyzer.jsp), na čárky, a občas stejná slova navíc. Což je samozřejmě jen nějaká ta řemeslná práce tedy nic, co by se nedalo napravit, hlavní je, že je prima příběh. Uvidíme se u dalšího dílu!
 Bob Cileček 07.12.2014, 17:50:54 Odpovědět 
   Jo, rozhodně je to přesně to co se mi líbí. Bojím se jestli mně tohle čtení tak trochu neovlivní, já doufám že ne a budu i nadále psát jenom to svoje. Rozhodně se těším na další. Jenom na můj vkus moc často výraz "návodčí"
 ze dne 07.12.2014, 18:12:46  
   Lišče: Ahoj,
díky za přečtení a komentář. Tohle je dost dlouhé a asi zde už jen tak někho dalšího neuvidím.

Po interpunkci je opakování slov můj druhý nejhorší nešvar se kterým marně bojuji. Zrovna ten návodčí mi přijde v pohodě, spíše jako jiné pasáže, kde v odstavcích těsně nad sebou prakticky opakuju stejný výraz, to budu muset ještě dolaďovat. Ale to až v úplně finální verzi, až to bude celé hotové, dopsané do konce. Nyní opravuji hlavně ty největší zrůdnosti co mě trefí do oka.

Piš to svoje. Máš o čem psát. Ostatní texty, pokud se ti líbí, tak mohou být inspirací, pro tvou vlastní práci. Ve smyslu jako koření.
 Šíma 07.12.2014, 13:06:09 Odpovědět 
   Zdravím.

Takhle nechat hrdinu samotného na cizí planetě, kterou obývá podivná a hlavně nebezpečná forma "života"! O to je vyprávění zajímavější (a má svůj potencionál). Líbí se mi.

Začátek je takovým úvodem do příběhu, je spíše popisným (avšak nepostrádá akční prvky). Od momentu, kdy náš hlavní hrdina zjistí, že zůstal jako jediný z celé jednotky sám naživu, se do příběhu zapojují i další osoby, které zastupuje jedna (z mnoha) "žen", které jsou součástí pulzních kanónů, aby onen zajímavý rozhovor mezi člověkem a tím, co zbylo z žen, které svá těla věnovaly armádě, mohl začít... I konverzace těch dvou dodává příběhu nenen zajímavou atmosféru, ale hrdinovi i jakousi (byť velmi malou) šanci na přežití! Uvidíme, jak se příběh vyvine!

Když se zaměříme na práci šotků, našel jsem jen toto:

-- Hledali cíle a pak se náhle bez jakékoliv známky napadení zřítily na místo výsadku ... -- Hledali (lodě nebo jejich posádky???)

+ jeden neodsazený odstavec (je tam mezera pro tabelátor), text jsem nevypisoval)

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Html tagy (zdá se) zafungovaly, musela s tím být práce (vše řádně uzavřít - viz začátek a konec textu psaný kurzívou).
 ze dne 07.12.2014, 18:05:22  
   Lišče: Ahoj,
díky za publikaci, shovívavost, komentář atd. To, cos uvedl už jsem si u sebe opravil, upravil. Plus pár dalších detailů, jako chybějící písmenko ve slově atd.

Otagování pro Saspi vzhled mi dalo zabrat, a člověk si u takového množství jen přeje, aby to system schroustal, protože by z toho mohla vzniknout pěkná textová stvůra, kdyžby tagy zazlobily :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
2. Jak se jmenu...
Kittanya
Je mi to jasný
Stanislav Klín
Domov
Nikis
obr
obr obr obr
obr

Intoxication
MrsSelfDestruct
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr