obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea - 3. Rozhodnutí ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Nová cesta
 autor Garathea publikováno: 09.12.2014, 22:54  
 

„Kdo jste a co tady chcete?“ promluvil k nim muž, který se jim postavil do cesty, právě když měli město Sarie na dohled.
„Zdravím tě, Riku.“
„Reone. Copak jsi u nás něco zapomněl?“
„Už to tak vypadá,“ řekl mu usměvavě Reon. „Snažíš se odhánět pocestný?“
„Jenom se je snažím varovat, ale o vás si zřejmě nemusím dělat starosti. Můžete projít,“ uvolnil jim cestu.
„Dík, Riku,“ zamával mu a pokračoval dál k městu.

Podél široké ulice mohli zahlédnout hned několik stánků či obchodů s různým zbožím. Zdejší obyvatelé se i přes svůj nepřehlédnutelný strach snažili žít normálním životem, přesto se jejich pozornost často obracela k sutině domu na druhé straně cesty.
„Co se tady mohlo stát?“ zeptala se Mei.
„Kdoví. Raději se tam nedívej!“
Seskočili z koní a prošli dlouhou ulicí, když si Mei všimla skupinky starých žen. Někoho bych se měla zeptat na čaroděje. Jenže jakmile vykročila jejich směrem, Reon uchopil uzdu její kobyly a zastavil ji. „To bych nedělal. Nezapomínej, co se stalo v Niretu! Sama neriskuj, že tě někdo pozná!“
„To je mi jasné, ale nějakým způsobem přece musím zjistit, jestli…“
„Zajdeme do hospody.“
„Zase hospoda?“ zamračila se na něho Mei.
„Mysli! Když hledáš informace, hospoda je to nejlepší místo, kde je můžeš najít.“
V tom by možná mohl mít pravdu, ale že by to bylo nejbezpečnější místo ve městě… Říkal zajdeme? „Ty tam hodláš jít se mnou?“
„Chci ti nejprve pomoct s tím čarodějem, než si půjdu zařizovat své záležitosti. Na to bude ještě dost času.“
„A nevadí ti to?“
„Myslíš, že bych to dělal, kdyby mi to vadilo?“ opáčil Reon.
Nechtěla ho zatahovat do svých problémů, ale protentokrát se rozhodla jeho pomoc využít. Přece jenom se v Sarii vyzná mnohem lépe než já. Určitě bude vědět, kde by se měl ptát na čaroděje.

O pár minut později dorazili k místní krčmě. „Pochybuji, že by tě někdo dokázal v tom chumlu rozpoznat, přesto se drž u mě a snaž se být nenápadná! Ptát se budu já. Je to jasné?“
„Fajn,“ souhlasila Mei.
Koně uvázali vedle budovy, kde pro ně bylo připraveno koryto s vodou. Mei si přes ramena přehodila svou tašku a Neit si vzala do náruče, vzápětí si však uvědomila, že by mohla být s kočkou v krčmě nápadná. Do tašky ji rozhodně nemůžu strčit. Neměla v ní dostatek místa. Možná by si mohla lehnout do kapuce. Opatrně si ji postavila na ramena a navedla ji do široké kápě, do které se Neit s radostí uvelebila. Kněžská kápě byla dobře střižená, takže ji její váha neškrtila. Nějaký čas bych to měla vydržet.
Společně s Reonem pak vstoupila do krčmy, ze které se ozýval smích i hlasité rozhovory opilců. Někteří z přítomných si právě připíjeli, jiní vášnivě hráli karty nebo diskutovali o svém dni. Nově příchozích si téměř nikdo nevšiml.
„Co si dáte?“ promluvil k nim hostinský.
„Pro mě mostrel…“ odpověděl mu Reon, „a pro ni…“ Krátce se nad tím zamyslel. „Fantasiu.“
„Hned to bude.“
„Fantasia?“ ozvala se tázavě Mei.
„Zkus to! Mohlo by ti to chutnat. Je to hodně slabý alkohol.“
„Stačila by voda. Alkohol pít nechci.“
„Že by špatná zkušenost?“ usuzoval s lehkým úsměvem na rtech. „Je to slabší než obyčejné pivo. Nemusíš se bát, že by ti to jakkoli uškodilo. Ani si toho nevšimneš, uvidíš.“ Nevšimla jsem si toho ani v mostrelu a jak to dopadlo.
„Reone? Ty ses vrátil?“ přistoupila k němu zčistajasna neznámá žena, která ho bez okolků políbila na ústa.
„Raniyo, co to zase děláš?!“ zlobil se na ni Reon.
„Myslela jsem, že už jsi na míle daleko. Tak ráda tě vidím.“
„Je mi to jasné, ale mohla by ses při tom vítání držet víc při zemi.“ To je jeho přítelkyně? Nebo milenka? „Co se tady stalo za ty tři dny?“ zajímal se Reon.
„Už jsi viděl ten dům?“ Žena si urovnala dlouhou bohatě zdobenou sukni a usadila se na židli. „To je samozřejmě Tlusťochovo dílo. Jeden chlápek ho začal na ulici obviňovat z těch jeho hanebných půjček. Včera skončil v troskách svého domu. Všichni vědí, že za našimi problémy stojí Tlusťoch, ale jak se proti němu máme bránit? Dokud za ním stojí náš správce, nezmůžeme nic ani kdybychom se proti němu spojili,“ povzdychla si bezmocně. „Jak dlouho se zdržíš?“
„Jenom do zítřka.“
„Tak krátce? To je škoda,“ poklesla Raniya, ale hned zase začala mlít pusou.
Ta se asi nezastaví. Mei ochutnala krémový nápoj, který měla před sebou. Sladké. Možná je to opravdu jemnější než mostrel. Je to docela dobré.
Žena mluvila o zákaznících rodinného podniku, kde pracovala jako pomocnice krejčího. Reona pustila ke slovu jen málokdy, ale jakmile nastala delší odmlka, okamžitě ji využil. „Mimochodem, neslyšela jsi o přítomnosti čaroděje v blízkosti Sarie?“
„Čaroděj? Povídalo se o nějakém čaroději v Niretu, ale jinak se tady žádný neukázal už spoustu let. To bych musela vědět,“ prohlásila sebejistě. Takže tady žádný čaroděj není? „Hledáte čaroděje?“
„Ano. Doufal jsem, že bys mohla o něčem vědět.“
„No, toho v Niretu bych vám nedoporučovala. Je to prý mizera, za kterým chodí jenom pochybný existence. Ten by vám určitě s ničím nepomohl, ale napadlo mě, že by jste se mohli zeptat ezarů, kteří dneska přišli z Alvionu. Možná by o tom mohli mít nějaký přehled.“ Ezar byl jeden z výrazů, které označovalo potulného kněze a jeho postavení v náboženské hierarchii. „Jsou to docela milí staroušci. Jen doufám, že se nedostanou do křížku s Tlusťochem,“ vydechla ustaraně, vzápětí se ovšem zase začala sápat po Reonovi, kterému se to viditelně nelíbilo.
„Už musíme jít,“ vysvobodil se z jejího objetí. „Dík, Raniyo.“
„Za málo.“
Reon vzal Mei za ruku a vyšel s ní na potemnělou ulici. „Počkej! Měla jsem se jí ještě zeptat, kde ty kněží najdu,“ protestovala Mei.
„Dneska už je pozdě. Zítra se určitě objeví sami.“ Podíval se na střechu protějšího domu. „Teď si musíme najít místo, kde můžeme přespat.“

Podařilo se jim vyhledat útulný malý hostinec na druhém konci města, jenže v pokoji byla jediná postel. „Neměli jiný pokoj?“
„Budu spát na zemi,“ odhodil svůj pytel na dřevěnou podlahu.
„Nevadí ti to?“
„Vždycky spím raději na tvrdé zemi. Jsem tak zvyklý.“
„Dobře.“ Mei se posadila na postel a pomohla kočce vylézt z kapuce. Nebyl to úplně špatný nápad, ale po čase to bylo pro její záda a krk přece jen trochu nepříjemné. „Kdo je ten Tlusťoch, o kterém jste si s Raniyou povídali?“
Reon si z pytle vyndal deku a začal si připravovat lůžko na spaní. „Nikdo toho o něm moc neví. Přišel sem před pár lety a už tehdy se válel v penězích. Každému štědře půjčoval dokonce i těm největším chudákům, za své služby ovšem požadoval dvojnásobek toho, co si od něho vypůjčili. Jakmile nestíhali splácet, začal dluh zvyšovat. Buď jim nakonec sebral všechen majetek nebo si v jejich rodině vybral někoho, koho mohl výhodně prodat do otroctví. Mnozí zmizeli nebo byli zabiti jenom proto, že se mu připletli do cesty.“
„Proč jim tedy nikdo nepomůže?“ ptala se ho nechápavě Mei. „Zabíjení, únosy… To všechno je přece špatné i u vás.“
„Tlusťoch nechodí po ulici, aby před svědky někoho zabil. Navíc, když vlivní přivřou oči, může si dělat prakticky cokoli,“ řekl jí na to Reon. Odložil meč vedle sebe a lehl si na deku. Vždyť má pravdu. Jako bych o podobných případech už tolikrát neslyšela. „Teď už jdi spát! Zítra bychom měli brzy vstávat.“
Mei sklopila zrak. Sundala si boty i plášť a ulehla do postele. Cítila únavu, přesto nemohla dlouhé hodiny usnout. Stále musela myslet na Tlusťocha a jeho zločiny. Nechápala, proč se správce města přiklání na Tlusťochovu stranu, místo aby pomohl tam, kde by to bylo správné. Tlusťoch by měl být potrestán, ale zdejší spravedlnost na něho nedosáhla.

Muselo už být po půlnoci, když se Reon nečekaně vytratil z pokoje. Chvíli si myslela, že si šel jenom odběhnout, ale minuty ubíhaly a Reon se stále nevracel. Nechal si tady všechny své věci. Měl by se vrátit. Možná si šel vyřešit tu svou záležitost.
Ať už byl kdekoli, ukázal se asi o hodinu později. Tiše ulehl zpět na lůžko, kde zůstal až do rána.



Po východu slunce vyrazili směrem k náměstí, kde očekávali přítomnost kněží, o kterých mluvila Reonova přítelkyně. Ta na ně překvapivě mávala ze svého obchůdku nedaleko místa, kde přespávali.
Nebo šel možná za ní. Přece jenom je to dospělý muž. „Ty a Raniya spolu chodíte?“ zajímala se Mei.
„Chodíme? Co tím myslíš?“
„No. Jako jestli jste milenci?“
„Já a Raniya?“ ozval se zaskočeně Reon. Pak se najednou začal smát.
„Co je na tom k smíchu?“
„Teď jsi mě dostala. Víš, jenom pro tvou informaci, Raniya je chlap.“
Mei se zastavila. „Chlap?“ ptala se ho nevěřícně. „Ale vždyť tě v té krčmě líbala.“
„Pokud vím, dělá to každému, kdo se jí zamlouvá. Nechává si říkat Raniya a obléká se jako žena, ale je to chlap,“ vysvětlil jí Reon.
Bylo to poprvé, kdy potkala někoho takového a stalo se to právě tady, v nebezpečném světě démonů. Přísahala by, že to byla žena. Svým zjevem, hlasem, dokonce i svým chováním připomínal spíše rozvernou ženu. Měla dojem, že působil víc žensky než ona sama. V chlapských šatech, věčně neupravená, nijak nepečující o svůj vzhled, určitě vypadal lépe než já. „Už jsem si myslela, že jsi šel v noci za ní.“
„Byla jsi vzhůru? Jen jsem si potřeboval něco vyřídit,“ pověděl jí Reon.
„Tu svou záležitost, kvůli které jsi se vrátil?“
„Dá se to tak říct.“
Zakrátko se zastavil u nenápadného obchůdku na rohu ulice. „Můžeš tady chvilku počkat? Musím ještě něco koupit.“
„Jasně.“
Mei si krámek pečlivě prohlédla, přesto však nenašla jediný náznak toho, co by v něm mohli prodávat. Venku stály pouze dva sudy. Jeden byl naplněný vodou a druhý obsahoval malé tmavě červené kuličky. Podobaly se obyčejným kuličkám na hraní, ale na svou velikost byly poměrně těžké.
Znenadání se odněkud ozval čísi křik a pláč. „Ne! Prosím! Dejte nám ještě trochu času. Všechno vám vrátíme. Přísahám.“ Z nedalekého domu vyšla mladá žena a skupinka mužů, která za sebou vlekla vystrašené dítě.
„Pozdě ženská. Zbytek dluhu dostanu za tvou holku. Teď se ztrať!“ řekl jí nechutně tlustý chlap, který vše bedlivě pozoroval zpovzdálí. To je ten Tlusťoch? Matka se snažila o svou dceru bojovat, ale jeden z mužů ji udeřil do hlavy tak silně, že ztratila vědomí. „Husa hloupá. Chová se, jakoby to bylo její jediné dítě.“
Většina přihlížejících pokračovala ve své cestě a dál si dramatické scénky nevšímala. Ti ostatní vrtěli hlavami nebo si zakrývali ústa hrůzou, ale nikdo z nich se nepokusil matce s dcerou pomoci. Nikdo neprojevil vůči Tlusťochovým činům sebemenší protest.
Když se asi sedmiletá dívka sesunula k zemi a odmítala se zvednout, Tlusťochovi kumpáni ji nelítostně chytili za její dlouhé havraní vlasy, aby ji k tomu donutili. „Opatrně, ať jí ty vlasy nevytrháte,“ zabručel na ně Tlusťoch, když dívka zavřískala bolestí.
To jí opravdu nikdo nepomůže? Skupinka dívku odvlekla k připravenému vozu, na který se ji chystala naložit. „Tak už ji pusťte!“ vykřikla Mei a vší silou vrazila do Tlusťochových překvapených poskoků. Popadla dítě za ruku a vydala se s ním na útěk. Za sebou vypustila proud kuliček, které se rozkutálely všude po zemi. Tlusťoch i všichni jeho pomocníci okamžitě popadali na zem jako obrovské těžké balvany.
Mei vběhla do protější uličky a pak zase do jiné, aby se jim ztratily z dohledu. „Co to děláš?“ ptala se jí dívka, kterou táhla za sebou. „To nevíš, co je Mekron zač?“ Mei se zastavila, až když měla pocit, že je to bezpečné. „Jestli tě chytí, zabije tě nebo prodá do otroctví společně se mnou.“
„To… Já vím, ale…“ Na rozdíl od dívky musela nejprve popadnout dech. „Tohle není správný. Nikdo přece nemá právo ubližovat druhým. Děti by se měli nanejvýš chránit, ne prodávat na tržišti jako dobytek. Hlupáci nenažraní,“ řekla rozhořčeně Mei. „Ukaž! Pomůžu ti z toho ven,“ rozvázala jí pouta, kterými jí svázaly ruce. „Teď musíme najít…“ V tom okamžiku zaslechla, jak se jejich pronásledovatelé blíží. „Zatraceně.“
Jakmile se otočila, spatřila dva muže kráčející jejich směrem. „Ale, ale. Tady máme ty děvenky.“
Ze všech stran se k nim blížili Tlusťochovi kumpáni. Najednou se ocitly v pasti. „Jak ses opovážila zkřížíš se mnou cestu?“ ptal se jí muž, který před sebou valil obrovské vlnící se břicho. Démoni je zahnali ke zdi a obklopili je v úzkém kruhu. „Hm. Myslel jsem si, že mi za to ponížení musíš zaplatit životem, ale nevypadáš vůbec špatně. Možná bych tě mohl prodat za velmi slušnou cenu. Co říkáš?“ usmál se Tlusťoch.
„Pane,“ ozval se potom jeden z jeho poskoků, který si Mei neustále prohlížel. „Myslím, že to není démon.“
„Co?“
„Ta její vůně je divná. Podle mě to není démon.“
„Co tím chceš říct? Že je to snad člověk?“ Tlusťoch se nad tím usměvavě zamyslel. Teď se zdálo, že je dívka vedle Mei ani trochu nezajímá.
„Uteč!“ pošeptala jí Mei. Hned nato vrazila vší silou do Tlusťocha, který se rozplýval ve svých myšlenkách. Ten se zapotácel a jistě by se svalil k zemi, kdyby ho nezachránili jeho kumpáni.
Děvčeti se podařilo díky zmatku uniknout, Mei však chytili a přimáčkli ji ke stěně. „Kašlete na tu holku! Tahle bude stačit,“ rozkázal Tlusťoch poskokům, kteří se chtěli vydat za děvčetem. „Nikdy bych ani nedoufal, že tady narazím na člověka. Nespočet démonů bude za tebe ochotno zaplatit celé své mění. Díky tobě vydělám víc než za celý život.“
Mei se bránila marně. Cítila, jak se Neit v jejím plášti pohybuje, ale naštěstí si jí dosud nevšimli. Veškerá jejich pozornost směřovala k jejich novému úlovku.
Zatímco ji jeden přidržoval, jiný jí začal svazovat ruce, jenže ten se během chvilky zhroutil k zemi s kudlou v krku. „Kdo je zase tohle?“ ptal se rozmrzele Tlusťoch. Když konečně spustila oči z mrtvoly, spatřila Reona připraveného k boji. „Zabte ho!“
„Ne! Počkejte!“ zvolala Mei.
Stála proti němu přesila, ale Reon porazil všechny Tlusťochovi stoupence bez jediného škrábnutí. Jeho protivníci leželi na zemi zranění nebo mrtví.
Tlusťoch chytil Mei, aby se za ní mohl ukrýt, a proměnil část své ruky v písečný nůž, který přiložil k jejímu hrdlu. On je z písku? Z doteku na kůži však rychle vycítila, že jde o pevný a také velice ostrý nůž. „Už ani krok nebo ta holka zemře!“
Prosím tě, pomoz mi! zaslechla slaboučký hlásek nějakého chlapce.
Reon zůstal stát, zatímco Tlusťoch pomalu ustupoval k únikové cestě.
Pomoz mi!
Zdálo se, že ostatní nic neslyší. Co je to? Tlusťochova ruka se záhy začala proměňovat zpět. „Co to…?“ Jakmile ji přestal ohrožovat nožem, Neit mu nemilosrdně poškrábala obličej. Jeho sevření povolilo, díky čemuž se Mei podařilo uniknout. „Ty…“ Chtěl ji zase rychle polapit, jenže vzápětí jej nadzvedla neznámá síla, která s ním mrštila o stěnu protějšího domu.
Reon k němu přikročil, ještě než se stačil vzpamatovat, a nadzvedl zbraň k úderu. „Co to děláš?“ ozvala se Mei.
„Musím to skončit.“
Mei k němu přiběhla a na poslední chvíli zastavila jeho meč. „Nemůžeš ho přece jen tak popravit.“
„Když to neudělám, nepřestane s tím co dělá. To bys chtěla?“
„Ne, ale… Tohle nemůžeš.“
Tady jsem, promluvil opět ten podivný hlas. Nebylo to něco, co by mohla skutečně slyšet, spíše se to podobalo myšlence, která jí v hlavě vyzněla jako čísi hlas. Mohlo to přijít od něho? podívala se na Tlusťocha. Chtěla jít blíž, aby zjistila, co ji k sobě volá, ale Reon ji zastavil.
„Co to provádíš?“
„Někdo tam je.“
„Co?“
„Já nevím, ale někoho odtamtud slyším,“ povídala Mei.
„Démona?“
„Možná.“
Tlusťoch se začal nervózně ošívat. „Nepřibližuj se k němu!“ poručil jí Reon. „A ty se ani nehni!“ přiložil mu meč přímo ke krku. Následně mu prohmatal jeho kabátec, ve kterém objevil dřevěnou krabičku s malými otvory po stranách. „Je to ono?“ předal krabičku Mei.
„Hned mi to vrať!“ vztekal se Tlusťoch.
„Řekl jsem ti ani se nehni!“
Když ji otevřela, našla v jejím nitru drobnou hnědou myšku. Ležela bez hnutí, ale stále dýchala. To ona mě žádala o pomoc? Určitě to musí být démon, ale proč ho měl Tlusťoch u sebe? Možná… Ten nůž… Tlusťoch je stále plný síly a přesto mu zmizela jediná zbraň, která ho mohla zachránit. Co když to nebyla jeho energie? Co když patřila tomu myšákovi? Znělo to bláznivě, ale Mei si tím byla stále jistější. Myší démon je jeden z mála démonů, kteří dokáží propůjčovat svou energii druhým. Tlusťochovi se zřejmě zamlouvalo, že nemusí plýtvat vlastní energií a tak se živil jako parazit na tom maličkým, tentokrát se mu to ovšem vymstilo. Po všech útocích, kterými město tyranizoval, vyčerpal téměř všechnu jeho sílu.
„Myslím, že z něho čerpal energii,“ pravila Mei.
„O tom nepochybuji.“
„To mi vrátíte,“ zabručel na ně Tlusťoch, který se začal nečekaně proměňovat v písek.
„Zatraceně! Přestaň!“ Přestože se ho Reon pokusil probodnout, meč projel jeho písčitým tělem, aniž by ho zranil. Během následující chvíle splynul s povrchem, na kterém zůstala jen část jeho oblečení a boty.
Dokáže proměnit celé své tělo. Celou dobu mohl prchnout, přesto to neudělal. Proč? Jenom kvůli tomu malému démonovi? Copak je opravdu tak chamtivý? Pokud by se pro útěk rozhodl dřív, musel by se vzdát čehokoli, co nemůže proměnit v písek.
Reon se rozhlédl po okolí, ale potom uklidil meč do pochvy. Z krku mrtvého muže vytáhl nůž, otřel ho o jeho oděv a ukryl ho ve svých vysokých botách. „Pojď odsud!“ vydal se zpátky směrem k náměstí.
Mei tušila, že se na ni zlobí kvůli Tlusťochovi i proto, že mu slíbila, že na něho počká před obchodem. Nakonec ji musel zachraňovat. Vlastně nemusel. Mohl si jít po svých a víc se o mě nestarat. Nemusel vůbec nic. „Promiň, kvůli mně se mu podařilo utéct. Mrzí mě to.“ Reon jí na to nic neodpověděl. „Zlobíš se.“
Pak se k ní najednou otočil s přísnou tváří. „Samozřejmě, že se zlobím, Mei. Měla jsi počkat před obchodem, ne vyhledávat problémy. Ten chlap se bude chtít určitě pomstít nebo si přijde pro tu věc, kterou držíš v ruce. Co sis zatraceně myslela? Máš vůbec představu, co by se mohlo stát, kdyby tě prodal jako otroka? Věř, že bys byla raději mrtvá,“ káral ji rozčíleně.
„Já vím,“ povídala Mei. „Ale nemohla jsem sledovat, jak…“ V tom ji cvrnkl prstem do čela. „Au. Co to…“
„Tohle není něco, co můžeš zvládnout sama,“ poučoval ji Reon.
„A to jsem je měla nechat, aby si tu holku odvedli?“
„Pro tebe je to ta nejlepší a jediná možnost. Když se sama nedokážeš bránit, jak chceš chránit ostatní? Vůbec nemyslíš na následky.“
„Tohle já vím, ale přece se nemůžu dívat, jak někdo někomu ubližuje. Nemůžu se k nim otočit zády bez jakékoli snahy to změnit.“ Po jejích slovech nastalo ticho. Neměla jsem v úmyslu ohrozit i jeho život.
V další chvíli vyběhlo zpoza rohu děvče, které se pokoušela zachránit. „Takže ty se jmenuješ Mei?“ zeptala se jí dívka.
„No… Ano.“
„Já jsem Dela. Bylo to hloupý, ale dík. Zachránila jsi mě,“ usmála se na ni a běžela zase pryč.
„To děvče mi ukázalo, kde tě mám hledat,“ pověděl jí Reon. „Máš víc štěstí než rozumu.“ Vzápětí vytáhl z opasku dýku v černé pochvě. „Tohle je pro tebe.“
„Pro mě?“
„Je to dýka ze speciální oceli. Dokáže zpomalit hojení ran démona. Možná se ti někdy bude hodit. Jestli chceš být silnější, nauč se nejprve chránit svůj vlastní život,“ nabádal ji Reon.
Tohle je ta věc, kterou chtěl koupit? Pro mě? „Dík,“ převzala si od něho dýku a krátce si ji prohlédla. Známe se sotva dva dny a přesto mám pocit, že už jsme přátelé. „Dík i za to, že jsi přišel, Reone.“
Konečně se na ni usmál. „Teď půjdeme hledat toho kněze.“

V samotném centru města se zdržovaly jen malé skupinky zdejších obyvatel. Žádný kněz před nimi nevystupoval se svými projevy či kázáním, několik zdejších však tvrdilo, že se jeden z knězů objevil o pár ulic dál.
Trvalo dlouhé minuty, než zahlédli postavu v černém plášti, která žehnala každému, kdo ji o to požádal. „To musí být on.“ Mei se spěšně vydala za ním. „Pane! Otče!“
„Ach. Vy jste zřejmě ta kněžka, která se postavila Mekronovi,“ usoudil kněz podle jejího pláště.
„No… tedy… asi ano,“ potvrdila zdráhavě Mei. Teď, abych lhala dokonce i knězi.
„Čím vám mohu posloužit?“ ptal se jí s laskavým úsměvem ve tváři.
„Tedy… chtěla bych se vás zeptat, jestli jste někdy nezaslechl o nějakém čaroději?“
Muž jí odpověděl rychle, avšak se zarmoucenou tváří. „Bohužel, jediný čaroděj, o kterém jsem kdy slyšel, byl Gideon, ovšem kdoví, kde je mu teď konec.“
„Takže neznáte způsob, jak nějakého najít?“
„Mrzí mě, že vám nemohu být nápomocný.“
„To je v pořádku. Přesto děkuju.“ Sedla si na kámen, který se povaloval na okraji cesty, a snažila se uspořádat si myšlenky.
„Co máš v plánu teď?“ zajímal se Reon.
„Ještě nevím.“
„Vzdáš to?“
„Tohle samozřejmě nemůžu vzdát,“ řekla na to Mei, v jejích očích však byla vidět bezradnost. „Jen nemám potuchy, kam bych se teď měla vydat.“ Pochybovala, že má schopnosti na to, aby se bezcílně potulovala po světě démonů a vyptávala se na čaroděje, v žádném případě se ale nechtěla schovávat. Byla odhodlaná čaroděje hledat a vrátit se domů.
„Tolik čaroděje potřebuješ?“
„Musím ho najít.“ Toužila se vrátit ke své rodině. Přála si, aby se její zkušenosti se zdejším světem staly pouhou minulostí, aby všechno bylo jako dřív.
„Tak proč nezkusíš cestovat se mnou?“ zeptal se jí Reon. „Teď nemám konkrétní cíl. Je jedno, kam pojedu. Nevadí mi, když tě budu nějaký čas doprovázet.“
Přestože mluvil bez jakýchkoli zjevných pochybností, ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché. Jestli se bude zdržovat v blízkosti člověka, bude tím neustále riskovat svůj život. To by po něm nemohla chtít. Věděla, že v otázkách přežití je prakticky nepoužitelná. Nevyzná se ve zdejším světě, neví, kudy vede nejlepší cesta, jenže tohle všechno byly jenom její starosti. Co by z toho měl on? „Víš, já myslím, že bych měla…“
„Ty se bojíš?“
„Co?“
„Bojíš se o někoho opřít, je to tak?“
„Jsem člověk. V mé blízkosti nebudeš zrovna v bezpečí. Co by jsi z toho měl?“
„Myslíš, že jsem to neuvážil? Celé roky cestuji sám. S tebou to byla příjemná změna. Byl bych rád, kdyby to pokračovalo.“
Mei sklopila tvář. Moc ráda by s ním cestovala, ale opravdu věděl, do jakého nebezpečí se může díky ní dostat? Záhy si ovšem vzpomněla, jak s Tlusťochem mrštil o zeď. Přestože je to napůl člověk, nemohla pochybovat o tom, že je to velice silný démon. Na merkana možná až podivně silný. „Jsi si opravdu jistý, že ti nevadí problémový člověk jako jsem já?“
„S tím už asi moc nenadělám,“ řekl jí usměvavě. Podal jí ruku, aby jí pomohl na nohy.
„Tak dobře,“ přijala ji Mei. „Jen se kvůli mně nenech zabít!“
„Toho se neboj!“


Když se vrátili do stájí pro koně, Neit si přeskočila na hřbet staré kobyly a uvelebila se za sedlem. Mei si tak mohla sundat svůj plášť, který přitahoval nechtěnou pozornost kolemjdoucích. „Kam vyrazíme?“ obrátila se na Reona.
„Nejblíže odtud je Gadara. Mohli bychom začít tam. Jsou to zhruba čtyři hodiny cesty. Mezitím se můžeme rozhodnout, co dál.“
„Dobře.“
„Tu myš bychom měli nechat tady,“ podíval se na krabičku, kterou stále držela v ruce.
„Chci ho vzít s sebou, aspoň dokud se neprobudí.“
„Je to nebezpečné, když nemáš tušení, kdo to je. Nevíš, co udělá, až se probudí. Navíc, ten Tlusťoch to jen tak nenechá. Určitě ho bude chtít zpátky.“
„Ten mrňous nám nic neudělá a Tlusťoch může přijít tak jako tak, i kdybychom ho tady nechali,“ opáčila na to Mei.
„S tebou to bude opravdu těžký,“ povzdychl si Reon. „Co když pochází odsud? Nemůžeš ho přece jednoduše odnést.“
„Jeho domov byl daleko odtud. Krom toho už byl dávno zničen, takže by to mělo být v pořádku.“
„Jak tohle víš?“
„No, vždyť mi to…“ Teprve s jeho slovy si uvědomila, že by o myšákovi neměla nic vědět. Vždyť jí o sobě nic neřekl. „Já… nevím. Možná tušení.“ Proč jsem si tím ale tak jistá? Vynořilo se jí to v hlavě, aniž by se nad tím zamýšlela, podobně jako tomu je u vědomostí, které jí dal Gideon, tentokrát ovšem byla přesvědčená o tom, že ta myš neměla s čarodějem nic společného.
„Nechceš nasednout?“ zeptal se jí Reon, když měli konec města na dohled.
„Chci si ještě vychutnávat chůzi po svých.“
„Pořád sis nezvykla na jízdu?“
„Zvyknu si. Časem.“ Pokaždé, když seskočila z koně, měla dojem, že už nohy nenarovná. Byl to nepříjemný pocit, ale doufala, že si na to časem zvykne.
Jen o chvilku později zahlédla další postavu v kněžském plášti. Muž měl hlavu zahalenou v kápi, nepoznala, jestli se jedná o kněze, kterého potkali předtím, ale jakmile je muž zpozoroval, okamžitě se vydal jejich směrem. „Pane Reone?“ Sundal si kápi, aby odhalil svou tvář. Stejně jako předchozí kněz, měl i tento muž šedivé vousy a prořídlé vlasy sčesané do malého culíku, jeho tvář však byla odlišná.
„Otče Nervosi.“
„Je to tak dávno, co jsem vás viděl naposledy. Rád vás opět vidím,“ povídal usměvavě starý muž. „Stále na cestách?“
„Ano, otče. I nadále.“
„Tolik let. Tu vytrvalost vám všichni musí závidět. Našel jste nějaké stopy?“
„Téměř žádné.“
„Předci jsou v této věci stále mlčenliví, ale jsem si jistý, že vám přejí štěstí.“
„Děkuji, otče.“
„Víte, nedávno jsem hovořil s vaším bratrem.“
„Skutečně?“ Zdálo se, že by Reon rád pokračoval v cestě, ale kněz nepřestával mluvit.
„Před několika týdny jsem byl v paláci kvůli slavnostem. Všechny nás překvapil, když se jich účastnil osobně, ačkoli to bylo opravdu jen nakrátko.“ V paláci? Jeho bratr je kněz nebo nějaký strážný či co? „Přiznal, že jste ho v paláci dosud nenavštívil.“
„Víte, že je to tak nejlepší.“
„Aspoň neoficiální návštěva by přišla vhod. Váš bratr by se určitě o všechno postaral.“
„Nemyslím si, že by o mou návštěvu stál, ale děkuji vám za starost. My teď musíme jít, otče. Sbohem,“ loučil se s ním Reon.
„Vím, že lord dokáže být chladný a nepřístupný, ale přesto jste jeho nejbližší. Jsem si jistý, že by byl potěšen, kdyby vás viděl,“ přesvědčoval ho kněz.
Mei se zasekla a otočila se k Reonovi, který se na ni zaskočeně podíval. „Mei, …totiž…“ Nevěděl co říct. Nemohl to popřít ani ji přesvědčovat o tom, že jeho slovům špatně rozuměla.
Takže jeho bratr žije v paláci a čirou náhodou je to právě lord? To snad ani nemůže být pravda. Vložila krabičku s myší do tašky, nasedla na koně a jela pryč.
„Mei!“ volal na ni Reon, ale Mei se nezastavila. „Musím jít, otče.“ Spěšně se rozloučil s knězem, nasedl na koně a vyrazil za ní. „Mei.“
Neohlédla se na něho ani když jeho kůň kráčel vedle její kobyly. „Takže tohle je tvůj bratr.“
„Ano.“
„Poslal tě za mnou?“
„Ne.“
„Chceš mi tady tvrdit, že je to jen náhoda?“ obrátila se na něho s nedůvěřivým výrazem ve tváři.
„Nevěděl jsem, že existuješ, dokud jsme se nesetkali. S bratrem se vídám je zřídka. Nikdy mi o tobě nic neřekl. Říkám ti pravdu, Mei.“
Mei zastavila koně, aby mu mohla hledět do očí. „Proč jsi tedy předstíral, že o mě nic nevíš? Neit nesnáší cizince. Celou dobu jsi musel vědět odkud jsem přišla.“ Samozřejmě, že se k němu pořád tulila. Znali se a zjevně moc dobře. „Co se mnou plánuješ?“
„Jen tě chci chránit.“
„Chránit?“
„Promiň, že jsem ti neřekl, kdo jsem. Bál jsem se, že mi nebudeš věřit.“
„Ale jak ti mám věřit teď?“ opáčila ostře Mei.
„Tohle je jen na tobě,“ odpověděl jí na to Reon.
„Zatraceně.“ Tohle přece nemůže být náhoda. Ze všech démonů v říši, narazí právě na lordova bratra? Mohlo mě to napadnout dřív. Oba si byli do určité míry podobní. Stavbu těla, tvar obličeje i obočí měli stejné. Proč ji musí obraz lorda stále pronásledovat, když se na něho snaží zapomenout? „Proč zrovna ty a on?“
Bála se, že to není jediná věc, kterou jí zatajil, i přesto mu však stále chtěla věřit. Vždyť jí zachránil život. Pomáhal jí hledat informace o čaroději. Zdál se být hodný a přátelský. Kdyby už vůči němu necítila jistou důvěru a sympatie, dávno by letěla tryskem pryč.
Reon nemůže za to, kdo je jeho bratr. Jestli to setkání byla náhoda nebo ne, nevím, ale opravdu se mě snažil chránit. Nezdá se být falešný ani zlý. Věřím, že to se mnou myslí dobře. „Zachránil jsi mi život. Neměl jsi důvod kvůli mě riskovat. Kromě toho démona, proti tobě nic nemám. Pojedeme?“ pobídla svého koně a vyjela z města.


Dlouhé hodiny projížděli pustou travnatou krajinou bez jediného domu či stromu v širém okolí. Až na několik slov, spolu za celou dobu téměř nepromluvili. Lordův bratr. Zajímalo by mě, jestli je to skutečně merkan. I když neměl důvod si něco takového vymýšlet, pokud by to nebyla pravda.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ přerušil Reon nepříjemně dlouhé ticho.
„Zkus to!“
„Co jsi dělala u bratra? Jak ses k němu dostala?“
Takže on o mě skutečně nic neví? Bylo zřejmé, proč ho to zajímá, zejména kvůli lordově nenávisti k lidem. Váhala, jestli mu na to má odpovídat, neměla ovšem jediný podstatný důvod, kvůli kterému by mu měla cokoli z toho zatajovat. Možná bude lepší, když bude některé věci vědět. „Dostala jsem se mezi vzbouřence, kteří proti němu bojovali. Věřili, že se lordovi postavím a porazím ho, ale samozřejmě to nemohlo skončit jinak než porážkou. Nepovažoval mě za hrozbu. Nechal mě naživu a místo toho jsem se stala otrokem v jeho paláci.“
„Aha,“ řekl tiše Reon, jakoby s ní soucítil. „Nenávidíš ho?“
„Je mi ukradený,“ odvětila mrzutě Mei. „Myslím jen na to, jak se dostanu domů.“
„Domů? To je ten důvod, proč hledáš čaroděje?“
„Jo.“
„Odkud jsi?“
„Tohle je trochu těžší vysvětlovat. Možná bys mi to ani neuvěřil.“ Ani v tomto podivném světě nejsou mnohé věci snadno uvěřitelné. Přechod mezi světy není všeobecně známá záležitost. Koneckonců to dokáže jen maličká hrstka čarodějů.
„A proč to nezkusit?“ pobídl ji Reon.
„Fajn. Tak… Nepocházím z vaší říše ani ze země lidí, ale z jiného světa,“ spustila zdráhavě Mei. „Před několika měsíci mě sem přivolal jistý čaroděj. Ten také předpověděl, že dokážu porazit vašeho lorda nebo to tak aspoň říkal. Chtěl mě pak zase vrátit domů, ale zemřel během bojů. Nejde o jednoduché kouzlo, jen další stejně mocný čaroděj mě může vrátit zpátky.“ Kdyby mi tohle někdo řekl před rokem, určitě bych ho pokládala za blázna.
„Ty skutečně pocházíš z jiného světa?“ zajímal se Reon. Mei přikývla na souhlas. „Chápu. Dobře. Tak najdeme čaroděje.“
„Věříš tomu příběhu?“
„Když jsem byl malý, otec mi o existenci dalších světů vyprávěl. Vím, že existují cesty mezi nimi i to, že je dokáží najít jenom nejmocnější čarodějové. Už od začátku jsem měl dojem, že je na tobě něco zvláštního. Za tu krátkou dobu jsem toho sice mnoho nepostřehl, ale dala by se tím vysvětlit i tvá neopatrnost. V tom se často zapomínáš,“ usmál se Reon. „Vyrůstala jsi v úplně jiném prostředí. Nejsi zvyklá na nebezpečí, které se může vynořit odkudkoli. Máš jasnou představu o spravedlnosti i své ideály neposkvrněné zdejší realitou.“
Zastavil koně a počkal, až Mei udělá to samé. „Zkusme se domluvit na tomhle. Když spojíme síly, máme větší šanci na úspěch při svém hledání. Pomůžu ti najít čaroděje a ty mě zase můžeš podpořit při mém hledání a kdyby se ti to přece jen zdálo málo, můžeš mi vyprávět o svém světě nebo o čemkoli, co tě napadne. Tvá přítomnost mi po těch letech zřejmě jenom prospěje. Přijímáš to?“
„Hm,“ odvětila usměvavě Mei.


Když dorazili do městečka, Gadara, Reon se optal několika kolemjdoucích na čaroděje, ale nikdo z nich o žádném neslyšel. „Ještě se můžeme zeptat tady,“ řekl Reon, když se objevili před zdejší krčmou. „Potom bychom měli jet pryč.“
„Začíná se stmívat. Nezůstaneme tady na přes noc?“ Celé tělo měla po dlouhé jízdě na koni ztuhlé. Nejraději by se zase vyspala v posteli než na zemi plné jehličí.
„Není kde. Gadara je spíš větší vesnice než město. Je mi jasné, že nejsi zvyklá spát venku, ale pamatuj si, že jsou tací, kteří by tě neváhali okrást nebo i zabít ve spánku. V uzavřené místnosti jsi jim prakticky vydána na milost. Když neznáš zdejší poměry, je mnohdy lepší najít si svůj úkryt v lese,“ poučil ji Reon. „Půjdeme dovnitř. Drž se u mě!“

Jakmile vešli do dveří, všichni přítomní ztichli a ohlédli se jejich směrem. Reon si jejich reakce nevšímal. Zastavil se u baru, kde objednal pití pro sebe i pro Mei. Krátce poklábosil s barmanem i s několika hosty, aby se jich následně optal na čaroděje, ani jeden z nich ovšem o žádném neslyšel, tedy kromě těch, o kterých se vypráví v legendách.
Někteří prohlašovali, že už dávno vymřeli. Další tomu oponovali a tvrdili, že se objevují po celé říši, na rozdíl od kněží jsou však napohled k nerozeznání od běžných démonů. Mnozí z nich navíc žijí v ústraní, proto se zdá nemožné se s nimi setkat.
Bylo zbytečné dál zůstávat a tak dopili své nápoje a zamířili k východu, aby vyrazili na cestu ještě před západem slunce.
„Kdybyste chtěli vidět čaroděje,…“ promluvil k nim nečekaně jeden z hostů, „mohli byste přece zkusit ty v Alvionu, ne?“
„V Alvionu?“ ptal se ho Reon.
„Tam už dávno žádní nejsou, Dagene,“ povídal jeho kamarád u stolu. „Odešli nebo je vyhnal lord.“
„No, jo. Pravda. Na to jsem nějak zapomněl.“
Vzápětí do Mei vrazil nemotorný opilý muž, který ji svou vahou okamžitě srazil k zemi. Naštěstí se jí podařilo zastavit pád na záda tak, aby neporanila Neit, která ležela v jejím plášti. Posadila se a natáhla ruku dozadu, aby se přesvědčila, že je v pořádku. Kočka jí v odpověď olízala prsty.
„Jsi v pořádku?“ Reon jí pomohl na nohy.
„Jo.“
Opilec se s komickými neohrabanými pohyby zvedl ze země. „Zatraceně,“ prohlédl si velkou zelenou skvrnu, která se mu vytvořila na tričku poté, co na sebe vylil svůj drink. „Tohle mi zaplatíš, ty hajzle!“ zařval jejím směrem.
„To vy jste do mě vrazil,“ ohradila se Mei.
Muž na ni zaostřil svůj zrak. Jeho mrzutý výraz v mžiku zmizel. „Hm,“ poškrábal se na šedivých vousech. „Víš tohle tričko bylo docela drahé, když jsem ho kupoval. Hodně jsem si ho vážil, ale jestli nemáš dost peněz, já se vždycky rád domluvím,“ natáhl po ní ruku, ale Reon ji prudce odstrčil.
„Ruce pryč!“
„Jsi snad její starej? Ta buchta mi něco dluží,“ vyštěkl na něho opilec.
„Myslíš ty hadry? Zkus je vyprat. Možná budou vypadat lépe než předtím.“
„Ty parchante!“ Muž mu chtěl dát pěstí, ale Reon se jeho pomalému úderu hravě vyhnul.
V krčmě zavládlo ticho. Všechny oči se zájmem sledovaly jejich potyčku a podle jejich výrazu také doufaly, že uvidí pořádnou rvačku.
Opilec se pokusil o stejný výpad ještě jednou, ale i tentokrát bez zdaru. Malátně se motal sem a tam a přesto nechtěl se svým útokem přestat. Nakonec ztratil Reon trpělivost a podrazil opilci nohy. Ani to však muže neodradilo, naopak si uvědomil, že se před svými kamarády zesměšnil svou porážkou. Znenadání vytáhl z boty kudlu a vrhl se na svého soupeře s vražedným výrazem ve tváři.
„Reone, pozor!“ vykřikla Mei.
Reon se naštěstí jeho zákeřnému útoku snadno ubránil. Vytrhl mu zbraň z ruky a mrštil s opilcem o zeď. „Svině mizerná,“ syčel na něho agresivní muž. Namáhavě se posadil a opřel se o stěnu, ale už se nezmohl na to, aby vstal. „Ještě jsme spolu…“
Reon poté odhodil kudlu těsně vedle jeho rozkroku. Tentokrát už opilec nevydal ani hlásku. „Příště si dávej pozor, kdy vytahuješ svůj nůž! Pojď, Mei!“ chytil ji za ruku a vyšel s ní na ulici. Vypadá naštvaně. „Jsi v pořádku?“ Nečekaně se k ní otočil.
„Jo.“
„Neměl jsem tě brát na takové místo. Samí neotesaní opilci,“ povídal rozníceně.
„Jinak to přece nešlo.“ Takže si jenom dělal starosti. „Dík, Reone,“ usmála se na něho Mei.
Reon si povzdychl. „Měli bychom jet dál. Brzy se začne stmívat.“

Utábořili se v lese a dali si lehkou večeři. Sušené hovězí. Běžně by to Mei nikdy nejedla, ale díky hladu si na tom nanejvýš pochutnala.
„Jsi utahaná?“ zeptal se jí Reon, když se znaveně opřela o kmen stromu.
„Hm.“
„Jdi si lehnout! Budu hlídat.“
„Dobře, ale až se ti bude chtít spát, tak mě vzbuď!“ řekla mu přísně Mei.
Pečlivě se zabalila do deky, krabičku s malým démonem si dala do tašky vedle sebe a šla spát.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 14.12.2014, 22:07:09 Odpovědět 
   Tak jsem si zas ráda početla, opravdu to odsejpá moc pěkně a pořád si to udržuje překvapení a napětí.
Nějakou interpunkci jsem zaregistrovala, a pak takové malé nicky jako:
- Jak ses opovážila zkřížíš se mnou cestu? To nějak nedává smysl, asi jsi opravovala část věty a nechala zbytek, to se mi stává furt. Navíc - myslím, že zkřížit lze cestu někomu, a ne s někým, ale to je spíš na pravidla českého pravopisu ;)
- zaplatil celé své mění - asi překlep místo "jmění"
- pouta, kterými jí svázalY ruce - má být měkké i
- ... jako by to bylo její jediné dítě - místo původního jakoby...

Spíš jsem se zarazila u té scény s tričkem. Celý ten svět mi přijde budovaný v takovém středověkém duchu - viz ty meče, koně, louče atd. - a najednou tričko? Pamatuju si, že mě to napadlo i u nějakého předchozího dílu, kde Mei něco věšela na ramínka... možná je to záměr, ale tričko i ramínka mi přijdou příliš moderní a nesedí mi do mých představ. Což ovšem může být problém mých představ, že jo... ale taky to může být malý přehlédnutý detail ;)
Takže znovu zdůrazňuju, že tohle není to, že "dělám chytrou", třeba ti ty postřehy z druhé ruky k něčemu budou.
 ze dne 16.12.2014, 21:31:28  
   Garathea: Co nevidí jedny oči, mohou vidět druhé. Tyhle postřehy se určitě hodí :-). Některé ty moje hrubky jsou skutečně perly :-). Tričko do toho prostředí opravdu moc nezapadá, ani to ramínko. To se tam navíc objevuje docela zbytečně. Tričko se dá nahradit třeba tunikou.

Mockrát děkuji za komentář :-)
 Šíma 09.12.2014, 22:53:57 Odpovědět 
   Zdravím u další části.

Na konci předchozího dílu oba ulehají ke spánku (večer), zatím co na začátku tohoto dílu jsou kdesi před městem, který byl jejích cílem (ráno či dopoledne), je zde krapet skok v ději (musel jsem se dvakrát vrátit k předchozí části, jestli nemám vlčí mlhu, či jsi něco náhodou nepřeskočila).

I tato část je plná akce. Mei je docela tvrdohlavá a myslím, že nejen mne jako čtenáře bude krapet iritovat svým chováním (přeci je jen z jiného světa a plně nechápe, jak to ve světě démonů chodí). Zřejmě má více štěstí než rozumu. Naštěstí ji pomáhá nejen Neit, ale i bratr samotného Lorda (docela mne to překvapilo, ale co už), uvidíme, jak se příběh vyvrbí (zda najde čaroděje, který jí pomůže dostat se zpět do svého světa, nebo ne). Zatím si dokázala udělat Mei další nepřátele a také našla malého démona v podobě myšky, snad jí nepřinese další trápení a starosti. Ovšem, co by to byl za příběh, kdyby se v něm nic nedělo... Na práci šotků jsem nenarazil, nic mne necvrnklo do nosu.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Přítomnost
Zklamaná
Pohřbený
Seraph
BOHÉM
j.f.julián
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr