obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Snílek na cestách ::

 autor Pinocchio publikováno: 11.12.2014, 11:07  
 

Zvonění zvonů svolává křesťany do kostela k modlitbě. U nás doma klepání lžící na plechovku je znamením pro kočky, že se podává gáblík. Bleskově se seběhnou ze všech možných koutů a přeskakují se jedna přes druhou jako myši. Jestli jste nikdy neviděli, jak se přeskakují myši, tak je to podobné reji kobylek na louce. A mňoukají tak úpěnlivě, až máte pocit viny, že jste je snad naposled krmili před měsícem.
V dobrých dobách se takto na gáblík seběhne i patnáct koček. Většinou všechny mají jména. Přece jen je lepší, že je můžete oslovit, když je pak hladíte. Spokojeně si předou. A dokonce to vypadá, že vám rozumí, o čem jim povídáte. Můžete se s nimi podělit o své radosti i starosti. Z lidských členů rodiny má každý svého oblíbence z řad koček. A to samé se dá říci i o kočkách, jen obráceně. Moje zatím nejoblíbenější se jmenovala Mirka, ta se nenechala pohladit od nikoho jiného než ode mne. Prskala a ježila se na všechny, i na kočky. Pes Matýsek se jí vyhýbal velkým obloukem. Byla to fakt dračice.
Někdy je to s počty horší. Funguje zde nějaká zvláštní samoregulace. To se jednoho dne třeba neobjeví Filip, a už se neukáže nikdy. Pak zmizí Žofka (tento rok byl v rámci samoregulace opravdu drastický). To si potom říkáme, kde asi tak skončil jejich život. Zda pod koly auta, či nějaká otrava, nebo nemoc. Je ale klidně možné, že se kocour jen nenávratně zatoulal a kočka je někde zalezlá s koťaty. Tady se dá použít rčení, že nikdy není nic jisté. Ale pak přiběhne jiné kotě, které postupem času dostane jméno, a tím se stává členem naší rodiny.
Ke kotěti se ale dá přijít i jinak. Třeba tak, že napíšete básničku do soutěže Švejcárkovo poetické léto, která proběhla na PP. Sice kotě nebylo dáno do soutěže jako cena, ale koťata nabídla cvrčka jako cenu útěchy, po oficiálním ukončení soutěže.
Já, ač jsem skončil ve Švejcárkově poetickém létě na třetím místě, a dostal méně luxusní zápisník, zareagoval na nabídku s tím, mám zájem o kocourka z důvodu zlepšení genetiky místních koček. A zeptal se, jestli nevadí, že jsem dostal cenu. Bylo mi řečeno, že ne a tak došlo na vzkazíkopodání ruky. Zbývalo ještě dořešit dopravu kotěcího dárečku. Domluva zněla, z Frenštátu do Prahy k příbuzným cvrčka a z Prahy si ho vyzvednu já. Poslala mi číslo na svou sestřenici Elišku. S ní jsme si po esemeskách řekli, že nejlepší předání pro nás bude u restaurace Potrefená husa, při vlezu do hlavního nádraží.
Dnem Dé, se stalo úterý 15. září. Když jsem mluvil s Martinou (zde známou pod nickem Hybridka22), tak jsem jí o tom řekl. Navrhla mi, že by se zastavila za mnou na pokec, má to kousek a aspoň se trochu provětrá v Metru. S radostí jsem souhlasil, uteče mi tak chvíle čekání na zpáteční vlak.
V pondělí večer 14. září jsem řekl ženě, že zítra přijedu z práce později a přivezu z Prahy kotě. Poklepala si na hlavu, stejně tak jako pak chlapi v práci. Po práci jsem se vydal na cestu, odeslal nezbytné esemesky, že všechno klape podle domluvy, jak Elišce, tak Martině, u té jsem se trochu přepsal a místo Potrefený napsal Postřelený, tak jsme na tohle téma trochu vtipkovali, a taky na to, že renovuje a brousí a neví, jestli to stihne. Chtěl jsem jí jemně dodat elán do práce a napsal jí – koukej sebou hodit, dámo :D. Odpověď zněla – Hodím, a budu chtít vysvětlení ohledně té dámy, grrr.
„O, jak je lidská, povídková vražedkyně,“ zasmál jsem se v duchu a přemýšlel o kocourkovi, jak mu asi svědčila cesta z takové dálky do Prahy a dnes si dá o něco kratší repete, „chudáček malej.“
Eliška ještě poslala esemesku, zda mám něco na přepravu. Odpověděl jsem, že vlastním jen batoh, a jestli by neměla krabici od bot. Odepsala, že se podívá, ale že se mu v krabici moc líbit nebude.
A měla pravdu. Když jsem je tak u Potrefené husy uviděl. Dvě princezny, Elišku, Martinu a kocourka. Obě ho hladily, krabice na zemi a on si spokojeně předl. Pozdravil jsem, pohladil ho též a poděkoval Elišce za ochotu. Martina, já a kotě, krabice se zatím pohupovala v Martiných rukou, vydali někam posadit a probrat všechno možné. Martině se ve vlasech lesklo jako by něco zlatého, a tak mě napadlo, že mluvím s andělem. Při bližším zkoumání mi došlo, že je to prach z broušení dřeva. Nejspíš se ani nestačila vykoupat, aby mi stihla vytmavit tu dámu. K tomu stejně nedošlo, oba jsme byli zaměstnáni hlazením kocourka. První zpáteční vlak jel za půl hodiny. Byl ale tak narvaný, že jsem se s ohledem na psychiku kotěte rozhodl jet až dalším spojem. Martina mi pomohla nastoupit, sice měla strach, aby se vlak nedal náhodou do pohybu, a ona si neudělala neplánovanou cestu. Narazili jsme na kupé, kde seděl jediný cestující, v pohodě vypadající muž. Odtáhnu dveře a ptám se: „Máte zde volno?“ Souhlasně pokýval hlavou. „A ještě,“ pokračuji, „nebude vám vadit to, že mám s sebou kočku?“ Podíval se nejdříve na Martinu, potom na kotě a s úsměvem zlehka zavrtěl hlavou, že ne. Poděkoval jsem Martině za pomoc a rozloučil se s ní.
Cesta zpět dost dlouho probíhala klidně, krabice (kočičí nepřítel v kupé)byla vedle mne, kotě na klíně. Pořád se líně převalovalo a často usínalo. Ve spaní se mu nejspíše zdály samé hezké sny, protože vyplazovalo jazýček, zlehka pohybovalo fousky a protahovalo tlapky. Jméno se tak samo nabídlo, Snílek. Snílkovi se po čase můj klín zdál málo prostorný, a tak sklouzl k nepříteli, ke krabici. Chvíli si hrál s provázkem, kterým byla omotána. Pak mu začala překážet i ona, tak jsem ji dal nahoru, kam se dávají zavazadla, a zavolal ženě, kdy má pro nás dojet na Veselské nádraží. Těsně před příjezdem do Soběslavi se ve Snílkovi probudil drak. Najednou byl plný života a cestoval po kupé. Abych zamezil nepříjemnosti s průvodčím, hrál jsem s ním až do Veselí paci, paci, pacičky. Za skřípění brzd jsem sáhl pro krabici a dal ji na sedačku. Snílek, jak se mu předtím moc nezamlouvala, na ní najednou vyskočil a jeho výraz značil, tak to prr, beze mne s tou krabicí pryč neodejdeš. Nejspíš měl strach, že bych ho v kupé mohl nechat. Usmál jsem se, vzal ho do dlaně a jemně přitiskl na prsa, krabici do druhé ruky a šupajdil vystoupit. Jako na just do průtrže mračen. Snílek mi vyděšeně zaryl drápky do prsou. Nedbaje bolesti jsem se nahrbil, abych ho co nejvíce ochránil před dešťovými kapkami, a těch pár metrů k vestibulu přeběhl nejrychleji, jak to šlo v závislosti na krabici a zarytých drápkách v prsou. Druhými prosklenými dveřmi jsem zahlédl pro nás přistavený kočár s šedesáti koňmi pod kapotou.
„Aspoň že dneska včas,“ oddechl jsem si za sebe i za kotě, zamířil k východu z vestibulu, otevřel lítačky a přistoupil k autu. „Ahoj, Věru.“
„Ahoj… jé, ty jsi opravdu přivezl kotě. Já myslela, že je to jen výmluva a přijedeš ožralej jako posledně, když si jel do Prahy.“
„No dovol!“
„Je krásný. Jak se jmenuje?“
„Cestou si kocourek vysloužil jméno Snílek.“
„Snílek… tak toho ještě nemáme, prima jméno. Nasedej, ať jsme co nejdřív doma, jistě už má hlad“
„To určitě, a jistě si musí i někde ulevit, tak aby to nebylo v autě.“
Dojeli jsme domů, a co nevidíme. Před krámem naproti baráku se o zábradlí otíralo zrzavobílé kotě, o něco větší, než Snílek. V jeden jediný den, hned dva přírůstky do rodiny. A za to, jak drze se k nám druhé kotě vetřelo, dostalo jméno Drzoun. Snílek byl kočičími starousedlíky přijat spíše vlažně, Drzoun je hned proháněl, a za chvíli byl kamarád se všemi kocoury. U nás jsou konce a začátky spojeny hlavně s kočkami. A já si čím dál tím víc uvědomuju, že je to nejspíš můj životní úděl.


 celkové hodnocení autora: 96.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.12.2014, 11:07:20 Odpovědět 
   Zdravím.

Nechci tvrdit, že ses v psaní o zvířátkách (v rámci textů z naší reality) našel, ale Tento styl se mi líbí (vlastně i forma) a stejně tak i samotná obsahová stránka. Víš, o čem píšeš, nečerpáš jen ze své fantazie (či námětů z filmů a knih, viz Tvé předešlé příběhy o zabijácích a tak podobně). Ne, nechci v žádném případě moralizovat, ale musel jsem se podívat, jestli jsi to vážně Ty! ;-) Ano, text se mi líbil, přestože tu a tam je vidět práce šotků Překlepníčků. Malá kočičí farma, láska ke zvířatům i lidem je z Tvého textíku znát, ať Ti zůstane a všichni okolo Ti dělají jen samou radost, hlavně Tví čtyřnozí chlupatí přátelé, protože kočky jsou príma společníci, přestože jsou mnohdy náladové - tu předou a rozplývají se něhou, tu používají zoubky a svých dvacet nožů! ;-)

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 12.12.2014, 11:22:56  
   Pinocchio: Zdravím též, Šímo a děkuji za publikaci.
No jasně, tohle je skutečné - jistě pár věcí tam chybí. Kdybych měl popisovat vše, co probíhalo při cestě, tak to bude jistě pro čtenáře jen a jen nudný popis. Mně šlo hlavně o vypíchnutí určitých momentů.
A že jsi se podíval, jestli jsem to opravdu já. Jo, jsem, ale jsem to i v těch předešlých textech. To vše je tak trochu o mém uvažování. Někomu se to líbit nemusí, někomu ano. S tím ale já bohužel nic neudělám - jediné, s čím můžu něco udělat je zlepšení se v pravopise, či ve formě - Takže za každý názor jsem rád.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zrzavci
Křídlatka
Con los Colegas...
Wheelies Devotee
Galfa - část II...
Franzi Moorin
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr