obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2916013 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39822 příspěvků, 5843 autorů a 393393 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Rovnou za nosem ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Neskutečná realita (Real příběhy)
 autor Lišče publikováno: 12.12.2014, 0:41  
Nedávná rychlovka zde na Saspi na téma: "Kudy se tam jde, safra, zapomněl jsem, jak se to tam jmenuje." Mám v tomto textu trochu vlastních vzpomínek, trochu faktů a taky kousek představivosti.
 

      Náš Péťa má strašně rád přírodu, zvířata a všechno okolo. Navštěvuje přírodovědný kroužek. V policích má spoustu knih o zvířatech z celého světa. Pravidelně s ním objíždíme různá Zoo a jezdíme na výlety do přírody. S manželem jsme se tentokrát rozhodli, že k dvanáctým narozeninám dáme Péťovi speciální dárek. Zajedeme s ním do Monaka do proslulého oceánografického muzea, kde jsou k spatření tisíce druhů mořských ryb, živočichů, mají tam i korálový útes se všemi jeho krásami a dokonce i obří nádrž se žraloky. To vše, jen za nějakých 13 eur vstupného.
      Zamluvili jsme hotel a všichni tři se těšili na společný výlet na jih Evropy. Jenže ve čtvrtek, den před odjezdem, se v manželově práci stala nehoda a on musel okamžitě zastoupit na místo svého kolegy. Bohužel i přes víkend.
      Přemýšleli jsme jak to vyřešit. Sama s Péťou jsem do Monaka jet nechtěla. Jazyky neumím a jet do ciziny jen tak s dítětem, bez doprovodu, nebo průvodce, to bych neriskovala. Když jsme to večer s manželem probírali u televize, tak se nám do hovoru vmísil děda. Manželův otec, jež s námi žije ve společné domácnosti, ale kvůli Péťovi mu prostě všichni říkáme děda.
      Hnedle se oháněl rozumama jako ostatně vždy a nabídl se, že místo Jirky, mého muže, pojede s námi on. V životě už se nacestoval a navíc mají shodné jméno, takže v hotelu nebude problém se zamluveným pokojem. Vůbec jsem z toho nebyla nadšená. Jenomže, nechtěla jsem vidět zklamání v Péťových očích. A když tam budeme přeci jen ve třech, nějak to zvládneme. Nakonec jsme se rozhodli, že cestu tedy podnikneme ve složení Děda, Já a Péťa.
      A tak nastal pátek a my vyrazili na letiště. Letadlem jsme se dostali do francouzského Nice, taxíkem na vlakové nádraží a odtamtud vlakem do Monaka a následně do našeho hotelu. Cesta proběhla tak jak měla. Jirka je v cestování zběhlý, vše nám pečlivě naplánoval a zařídil, takže se stačilo jen řídit jeho instrukcemi.
      Večer na pokoji jsme s Péťou sledovali venkovní dění. Hlavně výhled na moře. Něco, co u nás v české kotlině k vidění není. Na mořské hladině pluly sem a tam jachty, čluny i větší lodě. Všude poletovalo spousta racků. Péťa z toho všeho, ale i z toho, co jsme během cesty viděli, byl úplně nadšený. Navíc nemohl se dočkat dalšího dne, kdy nás čekala návštěva oceánografického muzea. Takže se ani moc nevzpouzel, když musel jít spát.
      Jenže následující den probíhal trochu jinak než jsem si představovala. Cestu k muzeu jsem neznala ani já, ani děda. Můj manžel ano, již v Monaku nejednou byl a navíc neměl problém se domluvit. Proto jsme tohle nijak víc neplánovali, měl nás tam zkrátka dovést. Při té náhle změně plánu a náhrady Jirky za dědu jsme to, ale opominuli.
      Hned ráno když jsem si to uvědomila, jsem začala být zoufalá. Děda mě však rázně ujistil, že se není čeho bát. Prý si poradíme. Půjdeme rovnou za nosem a že něco takového jako oceánografické muzeum, přeci nemůžeme minout. Lidé se tam pohrnou. Nakonec jsem jeho argumentům a naléhání podlehla, a vydali jsme se do města.
      Děda nás vedl. Vybral si jeden proud davu lidí a s vševědoucím pohledem nás táhl vstříc neznámým ulicím. Stoupali jsme pořád nahoru.
      „To oceánografické muzeum je na kopci?“ zeptal se Péťa a ohlížel se zpět dolů k moři.
      Děda se otočil se slovy: „A kde jinde by bylo?“
      Zarazila jsem se. Kolem nás zástupy lidí notně prořídly. Už jsme nebyli v ulicích plných vysokých domů, ale spíše ve vilové čtvrti zdejších obyvatel. To snad ne. My jsme zabloudili, kdoví kam. Pomyslela jsem si a po zádech mi přejel mráz, navzdory teplému počasí.
      Děda opět, aniž by si pořádně uvědomil kde se nachází reagoval naprosto suverénně. Vstoupil do cesty kolem procházející ženě a zeptal se: „Dobrý den, nevíte prosím vás kudy k muzeu?“
      Žena se zastavila a chvíli na něj nechápavě hleděla. A já si říkala, to se mi snad jenom zdá.
      „Parlez-vous francais?“ odvětila nakonec žena.
      Teď na ni zase nechápavě hleděl děda a já pořád stála jak přimražená. Sledovala jsem tu scénu, jako bych najednou byla na cizí planetě.
      „Do you speak English?“ zkusila to žena znovu.
      „Francouz nejsem a angličan taky ne, jestli máte na mysli tohle. Ale potřebujeme se dostat do muzea. Kudy se tam jde? Safra, já zapomněl jak se to tam jmenuje?“ a otočil se bezradně ke mně.
      Jen jsem svěsila ramena, zcela bezmocná.
      V tom zareagoval Péťa. Sundal si batůžek. Chvíli v něm něco hledal a pak přistoupil k dědovi a ženě. Zalistoval v brožuře a ukázal jí něco uvnitř.
      „Je comprends,“ reagovala žena a usmála se na Péťu a začala mu něco ukazovat.
      Přistoupila jsem k nim a zjistila, že ženě ukazoval fotku v průvodci. Sochu chobotnice, která se nachází před oceánografickým muzeem. Vedle byla i minimapka a žena nám ukazovala kde se nacházíme. Potom prstem projížděla po mapce a ukazovala nám kudy se dostaneme k našemu cíli. Přitom si pořád žvatlala něco ve francouzštině.
      Děda koukal střídavě na cizí ženu, na knižního průvodce a na mě. Byla jsem na něj naštvaná, takže jsem mu nic nevysvětlovala. Jen jsem ho zpražila pohledem. Poděkovala jsem ženě. Ta opět s úsměvem něco zažvatlala a se zamáváním nás opustila.
      Pohladila jsem Péťu se slovy: „Ty jsi náš šikula.“
      „Ale mamí…“ reagoval na to, jako vždy.
      „Už víš kudy se tam jde?“ zeptal se mě děda.
      „Jo, rovnou za nosem,“ odsekla jsem.
      S knižním průvodcem v jedné ruce, s rukou Péťy v ruce druhé, jsem se vydala podle mapky zpátky dolů k moři.


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 15 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Svetla 19.12.2014, 10:56:00 Odpovědět 
   Ano, ano, bylo tu ziveji. Daleko ziveji. Je jen velka skoda, ze uz je to pryc.

Na druhou stranu jsem rada, ze vzhledove vypada saspi jako drive, nemam rada novinky.
 Kondrakar 18.12.2014, 23:10:39 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Svetla ze dne 18.12.2014, 22:59:07

   Musím s tebou souhlasit. Dřív bylo na saspi živěji. Já osobně čtu skoro vše, co v rámci prózy vyjde, i když málokdy komentuji. Není již tolik času a jen málo co mi přiměje ke komentu. Co se týče kvality autorů, nepřijde mi, že by kvalita šla dolů. Objevují se tu noví autoři, co píší poměrně kvalitně a pokud vydrží, jejich talent se vybrousí.
 ze dne 19.12.2014, 0:55:54  
   Lišče: Má reakce viz. můj komentář níže ke Svetle.
 Svetla 18.12.2014, 22:59:07 Odpovědět 
   Lišče, možná je přátelštější, ale málokdo tu čte. Nejlepší byl rok 2007, to tu bylo spousty mladé, nadějné krve a ještě ke všemu četli, hodnotili a dobře psali. Hmmm, kde jsou ty časy.

Teď tu čte fakt málokdo a jen několik málo lidí píše tak, jak se mi to líbí. Když se třeba podívám do svých oblíbených - tak vidím, že většina už se tu prostě nevyskytuje. Jo, tohle už není saspi co bývalo.
 ze dne 19.12.2014, 0:53:22  
   Lišče: Neřekl bych, že tu málokdo čte. Za ten měsíc, co jsem zpátky jsem si všiml spousty uživatelů, co sem chodí pravidelně a nepublikují. Co jiného by tu pak dělali, než četli? :) Nehledě na to, že je zde možno číst i bez přihlášení a to dělá taky poměrně hodně lidí, třeba většina mých kolegů a kolegyň z práce, jen si to tu přečtou a jdou si po svých.

To, že se nekomentuje je věc, která je horší v tom, že pak chybí zpětná vazba. Člověk, který je registrovaný, si udělá čas na přečtení a už ne na komentář? Nebudu psát, co si o tom myslím, bylo by to ošklivé.

Je to jiné Saspi než bývalo svou návštěvností, protože je to tu v podstatě takové jaké to bylo. Za ty roky se Saspi nikam neposunulo, nevyvinulo a to je mínus. Nejde s dobou, jediné co si drží je popředí ve vyhledávačích, ale to ho nevytrhne. Stejně jako vzhled stránek. V této době je spousta literarních serverů a možností a kdo by dřepěl na metuzalémovi jako je tento.

Jo, taky tu už nevídám lidi, co jsem vídal v roce 2008, ale to je normální. S ohledem na výše zmíněné, naprosto přirozené. Tady je to spíše už takové tzv. rodinné, nostalgické. A Saspi si za to může samo, protože v dobách, kdy tu bylo fakt dost plno a ve frontách bylo tolik příspěvků, že se čekalo týdny na publikaci, šlo jen o to využít toho a ne nechat tomu volnoběh, na který to jede dosud.

I proto jsem dost uvažoval zda se sem vrátit. Jsem zde, a i jsem se o něco naivně pokusil, ale tady se už s ničím nehne, jen se to tak nějak udržuje. Bojím se, že když zkusím něco jiného, tak sem už prostě budu chodit taky jen číst si některé lidi, ale jinde si budu užívat to, co zde kdysi bývalo.

Mám pocit, že záchranný kruh pro Saspi už odplaval na vlnách příliš daleko. Některé zdejší věci jsou už dlouho potopené...
 Apolenka 14.12.2014, 11:44:12 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Apolenka ze dne 14.12.2014, 9:55:53

   Opravenka: prózu válcuje poezie :)
 ze dne 14.12.2014, 15:06:49  
   Lišče: Nevím zda jsi stihla ve foru už zkouknout mou aktuální rychlovku. Už ji mam u sebe upravenou a snad i opravenou (v tom foru to je fakt rychlovka) a připravenou k publikaci, ale až před vánoci. Protože nyní je na řadě druhá kapitola mého většího scifi příběhu, snad románu (rozmyšleno, vymyšleno to mám) jen to sepsat.
 Apolenka 14.12.2014, 9:55:53 Odpovědět 
   Ahoj šelmičko, psaní rychlovek ti určitě moc dobře půjde. To každý nedovede, psát na objednávku s budíkem u ucha. Patří ti uznání nejen za oživení rychlovek (myslím, že
právě ty jsi aktérem jejich znovuspuštění), ale i za oživení prózy vůbec, kterou na saspi tak nemilosrdně válcuje próza (víme proč). Takže, jménem všech prozaiků ti děkuji.
 ze dne 14.12.2014, 15:04:37  
   Lišče: Ahoj a taktéž děkuji.

Ono já věci stylu rychlovek mám rád, je to úplně něco jiného než psaní do soutěží, čí dlouze promýšlené věci. Osobně si myslím, snad to není moc namachrované..., že dovedu zareagovat a psat na jakekoliv téma a vložit do toho improvizaci i kus sebe. A jsem rád, když najdu i další takové lidi, protože je to zábava a jsem rád, že se jí dokáží bavit i druzí.

Taky mi přijde, že je zdejší prostředí přátelštější, než bývalo v dobách (2008), kdy jsem si zde nechal smazat původní profil.
 ciko 12.12.2014, 14:13:53 Odpovědět 
   Už z dob čundrů znám dvě věty : "Je to kousek, to nemůžeme minout." Druhá je : "Vím úplně přesně kam jdeme." Následováno mnohakilometrovými pochody, občas bezúspěšnými.
 ze dne 12.12.2014, 14:39:45  
   Lišče: Díky za návštěvu.

Jo, taky jsem se něco načundroval. Putování miluji.

V Monaku/Monte Carlu jsem byl, ale jen jako na zastávce při cestě za prací do Francie. Vzpomínku na to místo jsem využil a zakomponoval do toho další věci pro účel rychlovky.
 Bob Cileček 12.12.2014, 11:58:10 Odpovědět 
   Obdivuji, na zadání bych to nezvlád...
 ze dne 12.12.2014, 14:36:20  
   Lišče: Až bude další rychlovka, tak ti dám vědět a můžeš vyzkoušet, co tě napadne při tématu, které zrovna padne ;) Je to zábava a člověk s procvičí psaní a múzy :)

Jinak když nyní koukneš do fora do rychlovky, tak tam uvidíš ode mně poslední postkatastroficky laděnou rychlovku, ale jako celek zatím nedoknčené, je tam jen rychlovková část.
 Šíma 12.12.2014, 0:40:45 Odpovědět 
   Zdravím.

Úsměvný a čtivý text "pro celou rodinu", aneb jak se lehce ztratit v Monaku? Lehce! Pěkná rychlovka.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Práci šotků jsem nevyhledával, a na cizí jazyky také nejsem! ;-)
 ze dne 12.12.2014, 7:55:31  
   Lišče: Díky,
uvidíme, co přinesou další rychlovky.

Zabloudit se dá za určitých okolností i ve známém prostředí. A k jazyku, kdyby to bylo scifi, tak paní mohla mluvit v Klingonštině, šlo jen o efekt. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
Stále s nami
Mon
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
TéHáCé
Roman Manoch
obr
obr obr obr
obr

Dotek...
Eva Glgan
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr