obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Tajemství ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 22.12.2014, 12:07  
...
 

Tajemství

(příspěvek do letní – prázdninové - soutěže Triumvirátu 2014 – umístění: předposlední místo, moc filosofování, málo sci-fi, textík je v původním znění, tedy se všemi případnými nedostatky, Šíma a soutěže nejdou dohromady ;-))

*****


„Na počátku bylo slovo, to slovo se stalo skutkem a přebývalo mezi námi...“

            - zkomolená část fragmentu svatého písma -

Prolog

      „Tady Kolibřík, jak mě slyšíš, Brouku?“
      „Brouk slyší jasně a zřetelně, zveš mě na rande? Brouk přepíná...“
      „Jen pokud budeš cálovat! Jak to vypadá?“
      „Trajektorie dobrá, rychlost optimální, za půl hodiny budeme vědět, na čem jsme!“
      „Kolibřík rozumí, starej říká, že si nemáte hrát na hrdiny, přepínám!“
      „Na hrdiny? Máme nasráno v gatích, Kolibříku. Dvacet devět minut do kontaktu...“
      Komunikace na chvíli utichla. A čas jakoby se zastavil. Je nová doba. Nový letopočet. Nový svět. Vše je nové. Před několika stoletími došlo k něčemu, co navždy změnilo chod dějin. Ale nebyli to emzáci, sluneční katastrofa nebo asteroid, co přinutilo změnit lidský pohled na vesmír jednou provždy.
      Brouk se blížil konstantní rychlostí k neznámému cíli, který se stále více a více zvětšoval. Byla to loď. Velká loď. Na délku mohla měřit několik kilometrů a na šířku několik stovek metrů. Přesné míry by mohly být určeny až po změření laserovými dálkoměry. Jedno bylo jasné, ačkoliv loď kdysi vezla cokoliv, dnes byla mrtvá. Podobala se stonožce s velkou hlavou vpředu, dlouhým a protáhlým segmentovým tělem s rohatým zadkem motorového bloku na zádi. Velká loď na atomový pohon.
      „Pěkný kousek!“ řekl kopilot a mrkl na svého velitele. „Co tu asi dělá?“
      „Možná zabloudila, už počítač zjistil, oč jde?“ otočil se k němu velitel a zakřenil se. „Nemám rád hmyz!“
      „Tak proč sedíte, šéfe, v Broukovi?“ zeptal se jej pilot a otočil se k veliteli mise.
      „Protože musím...“ pokrčil tázaný rameny. „Bůh ví, jak dlouho se tu jen tak vznáší!“
      „Kolibřík volá Brouka, už něco víte? Starej je netrpělivější než prvnička před svou první nocí, přepínám...“
      „Kecá,“ řekl kopilot.
      „Tady Brouk, stále se přibližujeme!“ pousmál se pilot.
      „Kolibřík Broukovi, stále se přibližujete? Uveďte podrobnosti!“
      „Jde nejspíš o loď ze staré doby... Počítač stále hledá nějaké referenční body, aby mohl provést srovnání. Ale náš velitel asi ví, oč jde!“
      „Houby,“ zasyčel velitel mise. „Ale vsadil bych svůj týdenní plat, že půjde o Stonožku!“
      „Další hmyzák?“ zašumělo ve vysílačce. „Co to je?“
      „Stonožka?“ uchechtl si pilot. „Je to dlouhé a má to hodně nohou...“
      „Ta loď, kreténi,“ ozvalo se v přijímači Brouka.
      Stále se přibližovali.
      „Je to kusanec,“ řekl kopilot a přikrčil se, aby lépe viděl skrze průzory své lodi. „Myslíte, že tam ještě někdo je? Myslím živý...“
      „Tamhle, vidíte to?“ ukázal velitel mise na velkou díru v trupu. „Nejspíš jde o havárii, nebo nouzové vystřelení některých segmentů... Možná došlo k nečekané události a posádka byla vystřelena do prostoru...“
      „Ale ta loď nevybuchla, pane,“ řekl pilot. „Je tu před námi...“
      „Co radiace?“ zamračil se velitel mise.
      „Je v normě, jako ve vesmíru, pane!“ zazubil se kopilot. „Kde přistaneme?“
      „Nevidím žádné standardní spojovací uzly, tahle loď je jako velká skládačka... Přijedeš, naložíš co potřebuješ a odjedeš...“ zamyslel se velitel mise.
      „Jako puzzle?“ otočil se k němu pilot.
      „Počítač už něco našel...“ vyrušil je kopilot. „Jde o tranzitní loď Sluneční soustavy, vozila lidi a náklad mezi všemi planetami, vyjma Uranu a Pluta. Prý existovala ještě jedna loď, v provozu byla jak Stonožka Jedna, tak Dvojka a plánovala se ještě jedna sesterská loď. Asi jim to pěkně vynášelo...“
      „Brouk Kolibříkovi, je to potvrzeno, jedná se o tranzitní loď Stonožku ze staré doby, přepínám,“ zahučel velitel do vysílačky. „Slyšíte?“
      „Tady Kolibřík,“ ozvalo se, všichni poznali hlas nejvyššího důstojníka. „Na palubu vstupujte jen s největší obezřetností a v těžkých skafandrech, rozumíte? Potvrďte!“
      „Potvrzuji,“ souhlasil velitel mise. „Co hledáme?“
      „Informace, veliteli,“ ozvalo se spolu se zapráskáním. „Existuje možnost, že jsou na lodi ještě jiné formy života...“
      „To jako mimozemšťané?“ vyprskl kopilot. „Emzáci?“
      „Nejspíše ne, Brouku,“ dostalo se jim odpovědi. „Ale i tak, dejte si majzla!“
      „Provedu,“ řekl velitel mise zřetelně.
      Takže je to pravda? Nejsou ve vesmíru sami. Muži na sebe pohlédli.
      „Máme si vzít zbraně?“ ozvalo se z nákladového prostoru Brouka.
      „Ne, zbraně nebudou potřeba, případní živí tvorové budou nejspíš velmi malí... Asi budeme potřebovat i biologa, je s námi v týmu?“
      „Ano, pane!“ ozval se ženský hlas. „Biolog připraven...“
      „No sláva,“ povzdechl si velitel mise. „Tak co pilote, je tu někde místo na přistání?“
      „Ne, pane, budeme se muset prořezat trupem!“
      „Další práce navíc,“ řekl kopilot.
      „Vy máte co říkat, budete si tu sedět a čekat, až se výsadkové mužstvo vrátí zpět na svou loď!“ zamračil se velitel mise.
      „Kdo řídil tu loď, pane?“ ozval se pilot.
      „Prý jeden z nejchytřejších počítačů na světě...“ dostalo se mu odpovědi.
      Dívali se na loď, která se jim v záři Slunce ztrácela v temnotě. Připadali si tak malí a nicotní.
      „Taky máte pocit, že jste jen komárem u zadku slona?“ povzdechl si pilot.
      „Přibližte se a připravte loď na kontakt!“ položil pilotovi velitel ruku na rameno. „Standardní postup při záchranných operacích. Někde by tu měl být vyznačen otvor pro nouzový vstup do lodi...“
      „Mám to pane, vypadá to dobře,“ řekl pilot. „Opravdu ten počítač už nefunguje, pane?“
      „Určitě, ta loď už musí být dávno bez energie...“ svráštil čelo velitel mise. „Jdeme na to, než starému rupne v bedně a pošle k nám záložní tým!“
      „Ano, pane!“ souhlasil pilot a houkl do kabiny: „Připravte se na výsadek!“
      A čas běžel...

Jedna

      Ve vesmíru bývá děsná nuda! Jak to vím? Už několik měsíců cestuji na Stonožce, tak se jmenuje naše loď, která se opravdu tomuto tvorovi ze Země podobá. Pendluje mezi Merkurem a Jupiterem jako velký autobus a náklaďák v jednom. Tam a zpět, neúnavně, dokud jí nedojde palivo. Může být loď živá? Možná namítnete, že má každá loď svou posádku, jenže... Tahle loď žádnou posádku nemá! Přestože unese tisíce lidí a miliony tun nákladu, není na chodbách ani v místnostech jednotlivých palub ani živáčka. Všichni se nechali uspat po odletu z orbity Marsu. Já ne, protože nesnáším ten pocit, když se vám zdá jedna nekonečná noční můra a vy se z ní nemůžete probudit, dokud nepřistanete u cíle své cesty. Proč bych se měl nudit, když mám k ruce nejen knihovnu všeho, co kdy lidstvo napsalo, natočilo či nahrálo za celou dobu své existence? Jednoho však ty knihy, filmy a hudební skladby člověka omrzí. I tak nemám šanci vše vidět a slyšet, tak dlouho žít nebudu. Mezi námi, stejně bych nakonec zapomněl, co jsem četl na začátku. Ale vraťme se k mé osobě.
      Mé jméno není důležité, jsem jen obyčejným důlním inženýrem. Pracoval jsem už na Merkuru i na měsících Jupitera. Všude je to stejné, přestože na Merkuru vám může Slunce hezky osmahnout zadek, zatím co u Jupiteru vás spolehlivě zabijí jak radiační pásy tak vesmírný chlad. Jupiter je už pěkně daleko od centra Sluneční soustavy. Slyšel jsem, že jsou lidi i na měsících Saturnu, ale nemám zdání, co tam dělají. Taky nemůžu vědět všechno, že ano?
      Proč jsem na lodi? Cestuji. Letím k Zemi. Skončil mi turnus a já spolu s dalšími tisíci šťastlivci jedu domů. Tedy, pokud Země nevybuchla, nesrazila se s kometou, nebo se na ní nestala jiná přírodní katastrofa. Ono i přes veškerý pokrok jsou zprávy ze Země poněkud strohé. Lidé se nemají rádi, přestože nejvyšší bůh kdysi řekl: „Milujte se a množte se!“ Jenže to prý patřilo pro Zemi a o vesmíru nebylo ani zmínky.
      Kdysi byl náš pozemský svět rozdělen do mnoha zemí, států a republik. Dnes existuje už jen několik málo státních zřízení. Samotné planety se staly správními jednotkami. A jak tomu bývá zvykem, nemají se jednotlivá zřízení příliš v lásce. Mohou za to peníze, nerostné suroviny a životní prostředí. Země, naše kolébka, je přeplněná a sotva stačí lidskou populaci na povrchu uživit. Lidé se nastěhovali i pod zem a pod mořskou hladinu. Nerostné zdroje jsou takřka vyčerpané a obnovitelné zdroje energie už na celé věci nic nezmění. A tak se lidé ve velkém vydali do vesmíru.
      Venuše brojí proti Zemi, Země proti Marsu a tomu zase vadí Jupiter. Najednou je Sluneční soustava lidem malá... Kam se však našinec vrtne? Cesta ke hvězdám je stále jedním velkým snem. Nehledě na fakt, že všechny lodě, které kdy odletěly do toho velkého a neznámého vesmíru, se do dnešních dnů nevrátily a prý jen tak nevrátí. Co lidem chybí? Nadsvětelný pohon. A tak lidstvo živoří na jednotlivých planetách a drancuje jejich zdroje, aby byl materiál na stavbu dalších měst, továren a lodí... Kdysi kdosi řekl, že se lidstvo podobá kobylkám, kudy projdou, není nic než mrtvá zem. Ale kdo ví? Cesta vesmírem je monotonní a nic neříkající. Občas těm lidem, kteří se nechali hibernovat, závidím. Jenže, já fakt nemusím být zavřený a podchlazený v nějakém umělohmotném nesmyslu a čekat, dokud nebude čas opět rozhýbat mé životní funkce. Nejsem housenkou a nechci se proměnit v motýla!
      Bloumám po nekonečných koridorech, sleduji, jak se přede mnou rozsvěcují a za mnou zhasínají světla a poslouchám dech vzduchotechniky. Jakoby tato loď byla sama živou bytostí a žila si svým obvyklým tempem. Nádech a výdech. Občas se ozve nějaké to zařinčení, zaskřípění, či jiné podivné zvuky. Možná má i Stonožka své žíly, tepny a trávící trubice. Snad se jí nikdy nedostanu do žaludku. Je to už měsíc, co jsme opustili orbitu Marsu a k zemi je to ještě pěkná štreka.

Dvě

      Sedím na vyhlídkové palubě a hledím do prázdna. Před očima mám černočernou tmu posetou spoustou různých bodů. Ve skutečnosti prý mají různou barvu, ale já vidím jen změť žlutobílých teček. Bez dalekohledu nepoznám, co z nich je žlutým sluncem, co rudým obrem a tak dále. Nejsem astronomem a po pravdě je mi to jedno. Tuhle loď stejně řídí nějaký vychytralý počítač, který všechno ví a všechno zná. Proč by mu lidstvo jinak svěřilo práci vesmírného řidiče?
      Nakonec, mi je to jedno, jsem jen pouhým cestujícím a mám to u prdele. Co mi však vadí je fakt, že už čtrnáct dní piju ovocný džus. Ten zatracený počítač se musel zbláznit! Dobře ví, že mám rád, co rád, že miluju mrkvový džus víc než cokoliv na světě. Nejsem na ovoce, já jsem na zeleninu. Tak proč mi pořád ty zatracené automaty dávají jednu a tutéž sračku – mix všeho možného ovoce? A aby toho nebylo málo, od minulého týdne mi zakázal jakýkoliv alkohol. Proč? Označil jsem ho za křemíkového imbecila a řekl jsem mu, že do cíle cesty s ním nepromluvím. Asi se urazil, co jiného? A nebo je za tím spiknutí potravinového koncernu. Zelenina došla, na řadu přišlo ovoce!?
      Je tu však ještě jedna věc. Od doby, co piju ten ovocný džus, mám pocit, že s touhle lodí není něco v pořádku. Jakoby ožila... Těžko se to vysvětluje, ale člověk najednou dostane pocit, že tu není sám, přestože ostatní spí ve svých hibernačních kójích. Tedy, alespoň by měli. Loď mě nepustí do všech svých prostor. Pochopil bych, kdyby mě nepustila do strojovny, k reaktorům, prý by stačila vteřina, abych se uvnitř reaktoru proměnil na prach. Ale já přeci nechci spáchat sebevraždu! Já se tu nudím. Vlastně, nudil jsem se... Pomalu a jistě jsem se v tom nudném vesmíru na té nudné lodi začal bát. Znáte ten nepříjemný pocit, že vás neustále někdo sleduje? Ale kdo, když na lodi jsem jediným člověkem, který odmítl dát se uspat? Samozřejmě že spím, nejsem robot, ale neležím v nějaký umělohmotný konzervě a nečekám, až se mě loď uráčí oživit.
      Dokud jsem mohl pít alkohol, dalo se to vydržet, ale teď, když musím být střízlivý, mě všechno na lodi děsí. Ty prázdné chodby. Prázdné místnosti. Jistěže je loď plná vybavení, ale vše tady na mne padá a všechno mi připadá takové sterilní. A tam venku za okny a tlustými stěnami je nekonečný a vražedný vesmír. Stačilo by jen tak bez skafandru vyjít ven, ale ani to mi loď nedovolí. Kdyby se mnou strávil ten takřka nekonečný čas, který zbýval do zastávky na Zemi, nějaký mozkoškrab, asi bych co nevidět vyfasoval bílou košilku a vypolstrovanou místnost. Ale já nejsem blázen! Na mou duši... Vy to necítíte? Zase se na mne dívá! Kdo? Ta loď, ona totiž není normální, ale o tom jsem vám už říkal.
      Určitě jste pochopili, že k vám promlouvám prostřednictvím svých myšlenek. Slov zapsaných do stránek elektronického deníku. Píšu si deník, no a? Kdo si jej nepíše? Už mladé a naivní náctileté slečny si píší své přeslazené deníčky o princích na bílých koních. Namísto pohádkového života na ně však čeká manžel s tlustým břichem a hromada dětí. Pokud vůbec najdou nějakého vhodného partnera, práci a byt. Kde jsme to skončili? U mého deníčku! Ovšem nenechte se mýlit, mé poznámky nejsou sny roztomilých děvčátek. Netoužím po nekonečné lásce, po něžných dotecích, po mazlení a nikdy nekončících erotických zázracích... Víte o tom, že slýchávám i podivné a tiché hlasy ve své hlavě? Jako kdyby ta loď ke mně promlouvala... Co mi říkala naposled? Prý že plýtvám svým genetickým materiálem! Co je jí po tom, co dělám sám a sám ve své kabině?
      „Co když Země není? A nikdy nebyla? Co když se ti to všechno zdá?“
      Slyšeli jste to taky? Přichází to nečekaně, jeden ani neví odkud... Je to jako vítr, prožene se to vaší hlavou a opět to zmizí. Hurikán myšlenek a bůh ví čeho. Bez ohledu na fakt, zda jsem zrovna ve své kabině a věnuji se svým bohulibým činnostem, nebo se nacházím na chodbách, ve společenské místnosti, v jídelně či na vyhlídkové palubě. Proč se všichni nechali uspat? Proč jsem se nenechal uspat já sám? Co tak děsivého na tom, propadnout se do temnoty? Sny? Noční můry? Nemožnost probudit se? Ale co je větší a horší noční můrou? Podvědomě tušit, že ono umrtvení jednou skončí, nebo vědět, že z reálného snu se probudit nelze?

Tři

      Dny ubíhají... Prý jsme v polovině cesty. První měsíc jsem se jen nudil. Ale s dalšími a dalšími dny nudu vystřídal pomalu se vkrádající strach a obavy. Je to jako šestý smysl, tušíte, že není něco v pořádku, ale vy nevíte co. Nemůžu z toho všeho ven, nemůžu nikoho zavolat na pomoc a kdybych se i uřval k smrti, stejně nikdo nepřijde. Byl jsem tu sám, sám ve velké lodi a připadal jsem si jako veš.
      „Bojíš se? Proč ses nenechal také uspat?
      Už ani nevím, které myšlenky patří mně a které lodi. Když začaly lety na Mars, trvala prý cesta tam dva roky a zpět také. Taky hodně záleželo na postavení planet ve Sluneční soustavě. Sice nejsem navigátorem, ale pochopil jsem, že i když se to zdá jako pravda, loď neletí po přímce, ale po křivce, aby ušetřila palivo. Jak to dělá? Musel bych se zeptat toho křemíkového imbecila, ale určitě by mi zase neodpověděl. Mlčí. Určitě si na mně zasedl! Hajzl jeden. Na mé volání neodpovídá, jen trpělivě zapíná a vypíná osvětlení, dýchá prostřednictvím ventilace a občas jej uslyším ve skřípotu konstrukce a pláště lodi. Na jedné straně je totiž chlad a na druhé horko, jak sluneční paprsky dopadají na loď a ohřívají její trup. Začínám z té nečinnosti pomalu šílet...
      „Jsi tu sám, sám v celé propastné prázdnotě...“
      Ony hlasy jsou stále dotíravější... Přicházejí nečekaně a je jim jedno, jestli zrovna jím, spím, vykonávám potřebu, nebo bloumám po lodi s husí kůží na rukou. To se vám postaví i chlupy a vy nevíte, odkud to přijde. Poslední dobou jsem si všiml další změny v jídelníčku. Jídlo je to jediné, co mne drží nad vodou. Počítač usoudil, že bych měl přestat jíst maso a masné výrobky. No tak dobře, bude ze mne na čas vegetarián. Dokonce jsem už deset dní nedostal k obědu, ani k večeři, rybu. Já jsem sice všežravec, ale čeho je moc, toho je příliš! Já chci své maso! Tučné prasečí podbradky! Kolínka! Vepřové a telecí řízky! Kuřata v aspiku! Rybí závitky! A další masné výrobky! Paštiky, salámy, párky... Já nebudu furt jen žrát ovoce, zeleninu, občas vejce a zapíjet to ovocným džusem! Už se mi z toho začíná zvedat žaludek...
      „Co když se ti to všechno jenom zdá?“
      Co je realita a co sen? Jsem přeci na cestě domů, jeden marťanský rok jsem tvrdě makal na rudé planetě a zasloužím si kromě platu i nějaké to slušné zacházení. Co ten umělý kripl proti mně má? Splašily se mu nuly a jedničky? Kdybych mohl, zabil bych ho. Čipy prý spolehlivě ničí radiace a vesmír je plný tvrdého záření! Jenže... Jak ho dostat mimo loď? A bůh ví, z čeho ten počítač vůbec je. Dneska jsem dostal opět džus, dva kousky kukuřičného chleba, kus sejra, jedno vejce a náhražku masa! Sojový kus hovna! Copak jsem nějaká houba, abych žral soju namočenou v nějakém sajrajtu, aby chutnala jako maso? Říkáte si: bílkoviny jako bílkoviny? Až přistaneme na Zemi, podám stížnost ohledně stravování! No a co, že jsem celou cestu neprospal? Dostal jsem na výběr a ať mi ti parchanti netvrdí, že je tu málo potravin, když celá posádka chrápe. Nebo si ten přiblblý počítač myslí, že se nevyplatí vařit pro jednoho magora?
      „Co když Země neexistuje?“
      Země i Mars jsou hrozně daleko. Zkoušel jsem naladit nějaký ten video či audio kanál. Prostě nějaké to vysílání, ale navzdory všemu je prostor okolo mne skoupý na slovo. Žádné vysílání, není to divné? Máme tu několik obydlených planet, jejich orbit nebo měsíců, spoustu lodí, které křižují Sluneční soustavu tam a zpátky a nic. Ani pes po mně neštěkne! Kde jste všichni? A co na to počítač? Hádejte! Mlčí... Na vyhlídkové palubě jsem mu rozbil konzoli. Ale na druhý den ji někdo spravil. Prý tu mají servisní roboty, nebo co. Já si tu ani nemůžu dělat nepořádek. Co bude dnes k obědu? Ptám se, protože na snídani a k večeři mám to samé: ovoce, kukuřičný chleba, mlíko v prášku nebo ovocný džus a něco, co vypadá jako zákusek s ořechy a čokoládou. Dezert jsem raději nikdy nejedl, bůh ví, co v tom vlastně je.
      „Co když ani ty nejsi?“
      Možná se zeptáte, jak je možné, že jsem ve vesmíru a chodím po podlaze? Loď je tak velká, že si může dovolit svou vlastní gravitaci. Je sice poloviční, než na jakou narazíte na Měsíci, ale s dostatkem cviku se to dá... Bez rotace, bez odstředivé síly. Jak to děla? Dneska jsem prošel všemi vyhrazenými prostory. Doufal jsem, že se ten krám zapomene a pustí mě někam, kde mám zakázaný vstup. Kdepak, on to má snad všechno poznačené v notesu. Loď se dál řítí vesmírem po své předem propočtené dráze a já se řítím s ní. Kdybych nevěděl, kam letím, řekl bych si, že mě snad chce odvést ze Sluneční soustavy kamsi do kosmického prázdna, abych na ní umřel jako letitý stařec na otravu ovocným džusem. Začínal jsem si připadat jako vězeň. Co když nejsem na lodi, ale v nějaké cele?
      „Co když jsi vězněm ve svém těle?“
      Dneska jsem se také více než jindy otáčel za sebe. Pořád jsem měl pocit, že slyším čísi kroky. Měly jiný rytmus než ty moje. Našinec to pozná, nemusím být učitelem tance, abych přišel na to, že tu po chodbách stepuje ještě někdo jiný! Co když ten počítačový génius probudil z umělého spánku ještě někoho, aby mu pomohl mi pít krev? Já ho zabiju! Nejdřív toho člověka a pak ten počítač, až zjistím, kde je a jak na něj! Zabiju, přísahám bohu na nebesích. Kde jsou vůbec nebesa? Okolo je to stál stejný, jen tma a spousta světýlek. Čím dál víc se začínám těšit domů.
      „Co je domov? Kde jsi doma? Co když žádný domov nemáš?“
      Pět písmen, které vyjadřují jistotu, pocit pohody a bezpečí... A klidu. Kde jsem měl já svůj domov? Tady na lodi? Ne, tady jsem si připadal jako křeček v kleci. Mám svou chaloupku, svůj kolotoč, moře pilin a občas mi někdo dá nažrat a napít. Co když tu chcípnu jako ten křeček?

Čtyři

      Je to pravda. Viděl jsem ho. Teda, mohla to být i ženská, na tu dálku bych nedal ruku do ohně, že je to chlap. Možná se počítač opravdu spletl a probudil nějakou tu ženskou... Živá a funkční žena na palubě. Já bych byl Adam a ona mou Evou. Myslím, že námitky slavného počítače na mrhání mým genetickým materiálem budou o to hlasitější. Ale taky jsem jen člověk. Co když je to chlap? Raději jsem nad tím neuvažoval, člověčí samice mi byla přijatelnější odpovědí, nakonec, ještě jsem té hádance nepřišel na kloub.
      „Vidím tě! Slyším tě! Vím o tobě všechno...“
      Omlouvám se za nesoustředěnost a rozmělněnost svých myšlenek. Stále více mám pocit, že mne někdo sleduje. Dívá se! Nezúčastněně a tiše. Dává najevo, že je zde a nenechá se jen tak odbýt... Den střídá den a já netuším, zda je pondělí nebo pátek. Běžný den nebo svátek? Na Marsu nám to také bylo jedno. Na Marsu jsem se nikdy nebál jako tady na lodi. První tři turnusy jsem se nechával na cestě tam i zpět uspat, ale nebylo to ono. Říkali nám, že v hibernaci se nikomu sny nezdají, ale nebyla to pravda. Zdály se a byly o to vtíravější, protože nám chyběla možnost probuzení! I dnes se děsím spánku... S oroseným čelem, zrychleným dechem a roztřeseným tělem... Když chodím usínat do své kabiny, zamykám se. Pocit bezpečí je ten tam.
      „Vidím do tebe a čtu v tobě jako v otevřené knize!“
      Kolikrát jsem se probudil zborcený potem a křičel jako právě narozené dítě... Komu patří všechny ty sny? Myšlenky? Vetřel se mi snad někdo do hlavy? Do vědomí? Co když za to může umělá inteligence? Proč mi to ten počítač dělá? Já za to nemůžu, že mu každou chvíli nadávám jako členovi podřadné rasy, ale může si za to sám, nadutec jeden. Kdyby motory lodi nevyráběly také elektřinu, ani by si neškrtl. Já vlastně také ne, protože loď vyrábí i kyslík pro mne, vaří mi, ohřívá vzduch v chodbách a místnostech, a také se stará o osvětlení. Jaké to je zemřít udušením? Být v naprosté tmě? Pomalu umrznout na kost. Bez východiska! Musel bych se zbláznit. Dnešní oběd byl báječný, namísto mléka jsem měl minerálku. Asi začínám vědět, jak se cítili námořníci, kteří narazili na ostrov s pitnou sladkou vodou. Pít jen tu zatuchlinu v sudech muselo být o zdraví.
      „Jsi v mé moci... Mám tě!“
      Když jsem dneska po obědě na chvíli usnul na promenádní palubě, něco se stalo. Vím to a loď to ví také. Není to samo sebou. Určitě půjde o rozsáhlé spiknutí. Ti v boxech o tom ještě neví, ale dozví se to, pokud je loď předem neodrovná. Může být počítač vrahem? A co když jsem na lodi jediným pasažérem, protože byli ostatní odhozeni i s nákladem do vesmíru? Proto mne loď nechce pouštět do jiných sekcí? Ten křemíkovej idiot je také vrah? Zabil tisíce nevinných lidských bytostí a mne má jako třešničku na dortu! To nemůžu dopustit. Jenže, jak se mu dostat na kobylku? Nikam mne nepustí a také se dá na téhle lodi snadno zabloudit. Nejde o žádného drobečka z dob začátku meziplanetárních cest. Stonožka je pořádný macek, kterého řídí potrhlý počítací stroj s vlastní inteligencí houpacího koně.

Pět

      Dny mi začínají splývat. Vlastně už ani nevím, jestli je den nebo noc, dopoledne či odpoledne. Nevím nic. Když spím, jsou světla nejspíš zhasnutá a když se probudím, rozsvěcuje ten křemíkovej krám přede mnou v uctivé vzdálenosti světla nejen na chodbě, aby je za mnou zase poctivě zhasínal. Říká se tomu šetření energií. Společnost ví jak na to! Žádné plýtvání, vyloučeno. Vše musí být rentabilní, i tahle debilní loď. Já chci domů! Kde je Země? Kde se nachází tahle loď? V kterém kvadrantu naší milované Sluneční soustavy? A co když... Co když je to pravda a loď mne veze někam jinam? Ne k Zemi? Ne, nesmím na to myslet!
      „Víš, jak vypadá peklo? Co víš o peklu?“
      Dneska jsem obědval jen dva suché chleby s několika plátky sýra a minerálku k tomu. Žádné vejce, žádná zelenina a také žádné ovoce. Konec. Za chvíli skončím o chlebu a vodě. Začínám mít obavy, kdo z nás dvou je větší blbec, já nebo počítač? Každou chvíli na něj křičím: „Proč mlčíš, ty křemíkovej zmetku!“ Má i počítač duši? Čest? Morálku? Může se počítat nasrat? Jak to mám vědět? Proto se ptám, přestože vím, že nedostanu žádnou odpověď. Může, nemůže, já o vodě a chlebu nezůstanu! Nejsem vězněm! Nic jsem neudělal...
      „Jsi tu sám, nikdo ti nepomůže!“
      Když jsem spal, byl jsem někde jinde. Určitě mě ten křemíkovej úchyl odváží na ošetřovnu a dělá na mne kdejaký pokusy. Vím to. Určitě. Protože když se probudím, vypadá vždy moje kabina víc uklízená než jindy. Jakoby mne naschvál někam na čas uklidil, prohlédl mě a kdo ví jaké prasárny se mnou dělal, než mě vrátil do mé kabiny... Co když není má? Co když mne každou noc stěhuje do jiné a jiné? Abych ztratil přehled? Už tak po lodi bloudím jako opilý námořník na své kocábce. Já chci chlast! Já chci maso? Zeleninu! Chci mrkvový džus! Chci toho moc?
      „Hej, zajíci, kde máš svou zeleninu?“
      Chci co nejdřív vypadnout z téhle lodi i z tohohle vesmíru! Chci ven! Pryč! Chci se probudit... Mám však nárok na nějaké to probuzení? Procitnutí?

Šest

      Někdo prošel po chodbě. Slyšel jsem jeho kroky. To pravidelné: klap, klap, klap, se nedalo přeslechnout. Kdybych mohl, vyskočil bych z postele a rozběhl se ven. Kdo to tam chodí? Stále dokola? Cítil jsem se jako po pořádné jízdě. Hlava se mi točila... Ne, svět se točil okolo mé hlavy! Stále dokola a dokola. Jako na kolotoči. Jenže, jak to vím, když jsem na podobném zařízení nikdy nejel? Ani jako dítě... Pozor, zase někdo jde. Slyšíte? Ne? Poslouchejte!
      „Procházím tiše kolem tebe, slyšíš mě?“
      Dnes jsem už potřetí dostal jen kukuřičný chleba a čistou vodu. Cítím se hrozně. Jak se mám cítit, když jím jako poslední somrák ve vesmíru? Možná společnost šetří až příliš! Tohle se už vážně nedá vydržet. Nejím, nepiju a nespím. Jako mátoha se belhám po lodi. Levá, pravá... Levá, pravá... Viděli jste to? Kdo to byl? Ten stín... Slyšel jsem i podivný zvuk, jako by se mi ona osoba smála! Vysmívala s mi! Mému stavu! Jsem ještě stále na lodi? Co když jsem v nějakém blázinci na Zemi s umělou realitou? Je nová doba, technika je na postupu, člověk už ani netuší, zda žije svůj bídný život, nebo se mu to už všechno jenom zdá.
      „Hej, ty tam!“ zakřičel jsem. Chtěl jsem se rozběhnout, ale spadl jsem na zem. „Tak si mě seberte, parchanti!“
      Sebrali mě a odnesli na ošetřovnu. Kdo? Roboti. Poskoci slavného a slovutného křemíkového blba! Víc ho urazit už nemůžu. Kreténa! Slyšíš, ty ohavná příšero? Já ještě stále žiju? Jsem ještě tady? Na tvé lodi! Kde je zbytek posádky? Zabil jsi je? Kde jsou všichni spáči? Neodpověděl. Jako vždy, nemá to cenu...
      „Jsi mrtvý, jen o tom nevíš!“
      Vážně jsem víc mrtvý než živý? Nemám rodinu, nikdy jsem ji neměl. Nemám ženu, děti, přátele, jen tu práci. Upsal jsem svůj život penězům a práci. Nakonec, neměl jsem jinou volbu... Kdo ji měl?

Sedm

      Nevidím. Buď nevidím, nebo je všude tma. Asi mu došly baterky! Komu? Počítači. Svůj deník... Do deníku si už jen diktuju, protože na něm nemůžu psát. Elektronické PDA, tak tomu odborně říkají. Víceúčelové multimediální rádiové zařízení. Ještě si tak na tom pustit porno, kdybych na něj viděl.
      „Jsi jako slepé kotě?! Jaké to je? Posloucháš? Konečně mi budeš naslouchat!“
      Nevidím, ale slyším. Pořád však netuším, zda je to schválně... Co když vidím a je všude tma, nebo nevidím a všude svítí světlo? To je k posrání. Připadám si jako slepec. Chytám se stěn, a s nastraženými ušima bloumám po lodi. Snažím se vybavit plány chodeb a podlaží. Nač je mi teď pohled na hvězdy? Budou zářit jen pro mne? Nemám psa ani slepeckou hůl. A loď si dál vzdychá a chvěje jako nadržená milenka.
      „Třeseš se? Chvěješ se? Strachem nebo očekáváním?“
      Něco se se mnou děje. Vím to! Cítím to! Tohle není normální... Dneska jsem jedl jen jednou a všeho všudy jen kousek chleba a vypil jsem trochu vody. Země je stále ještě daleko! A já jsem sám, sám na palubě lodi, která letí bůh ví kam. Zastavte ji! Kde má brzdu? Můj hlas se třese! Já se však třesu víc. To poznání, že nemám svůj život pod kontrolou je děsivé! Ztratil jsem sám sebe... Svůj život... Opravdu? Nebo je to jen sen? Nemůžu rozlišit realitu od blouznění!

Osm

      Nevidím a neslyším... Jsem nemocný? Kde to jsem? Co se tu sakra děje? Tohle je zatraceně blbý vtip. Jako bych kolem sebe cítil spoustu lidských bytostí... Ležím v nemocnici? Nikdy jsem nenastoupil na Stonožku? Umírám na Marsu? Co když to nejsou lidé? Co když mne unesli mimozemšťané? Prý to není vyloučeno. Jak dopíšu svůj deník? Budu křičet, i když sám sebe neslyším... Budu řvát jako na lesy! A když to nepomůže?
      „S každým zatlučením svého srdce jsi ke mně blíž a blíž!“
      Kdo jsem? Kdo jsi ty? Proč tu jsem? A proč tu jsi ty? Co ode mě chceš? Co chci já od tebe? Jak to, že tě slyším? Posílám své myšlenky mentálním přenosem dat, také to jde, jen to hodně žere baterky. Naštěstí je za mne mění roboti a PDA stále funguje. Připadám si, jako bych v myšlenkách diktoval svou poslední vůli.

Devět

      Už ani necítím své tělo... Kde to jsem? Zemřel jsem? Pokud ne, co se to se mnou děje? Pokud ano, jak to, že to ještě nevím? Jak dlouho tento stav ještě potrvá? A proč neslyším žádné hlasy?
      Byl jsem... Byl jsem? Jsem? Nejsem? Záblesk? Světlo? Tma... Ach... Kdo jsi? Vidím tě! Slyším tě! Jsi bůh? Ten Bůh? Co bylo na začátku? A co bude na konci? Nic...

Deset

ZPRÁVA OD VELENÍ NA MARSU OSTATNÍM SVĚTŮM:

INFEKCE PODIVNÉHO VIRU, KTERÝ BYL NALEZEN PŘED NĚKOLIKA ROKY NA MĚSÍCI IO U JUPITERA SE ROZNESLA NEBÝVALOU RYCHLOSTÍ PO SLUNEČNÍ SOUSTAVĚ. PROTILÁTKA ZATÍM NEBYLA OBJEVENA! HROZÍ ZDECIMOVÁNÍ LIDSKÉ POPULACE NA NEBEZPEČNĚ NÍZKOU ÚROVEŇ! HIBERNACE NEPOMÁHÁ, NAOPAK URYCHLUJE PROCES NÁKAZY. STEJNĚ TAK POBYT VE VESMÍRU NEMOCI NEPROSPÍVÁ... JE NUTNO ZAČÍT AKTIVNĚ HLEDAT PROTILÁTKU! JAK SE NÁKAZA PROJEVUJE? ZPRVU JEN HOREČKOU, NECHUTENSTVÍM, PAK BLOUZNĚNÍM, ZTRÁTOU VŠECH SMYSLŮ, ZTRÁTOU UVĚDOMĚNÍ SEBE SAMA. VIR NAPADÁ CELÉ TĚLO, VČETNĚ CENTRÁLNÍ NERVOVÉ SOUSTAVY. ROZUM ODUMÍRÁ JAKO POSLEDNÍ, PŘESTOŽE JE JAKO PRVNÍ NAPADEN VIREM, PROJEVUJE SE TO HLAVNĚ HALUCINACEMI. POSTIŽENÝ ZTRÁCÍ POSTUPNĚ NEJEN KONTROLU NAD SVÝM TĚLEM, ALE I VĚDOMÍM. ONEMOCNĚNÍ JE Z VÍC JAK 90 PROCENT SMRTELNÉ!

KONEC ZPRÁVY

Jedenáct

ZPRÁVA Z VENUŠE PRO OSTATNÍ SVĚTY:

PŘEPRAVNÍ LOĎ NEDORAZILA K ORBITĚ PLANETY. LOĎ SPOLEČNOSTI „STONOŽKA“ SE POSTRÁDÁ... PÁTRÁNÍ JE ZATÍM NEGATIVNÍ. LOĎ ZMIZELA I S NÁKLADEM A POSÁDKOU NA CESTĚ MEZI MARSEM A ZEMÍ. JE NUTNÉ ZPROVOZNIT SESTERSKOU LOĎ, PŘEPRAVU NÁKLADU A LIDÍ PO SLUNEČNÍ SOUSTAVĚ JE NUTNÉ OBNOVIT, NAVZDORY MOŽNÉ NÁKAZE VIREM Z MĚSÍCE IO. POTVRĎTE PŘÍJEM TÉTO ZPRÁVY.

Dvanáct

ZPRÁVA JUPITERSKÉ POBOČKY DŮLNÍ SPOLEČNOSTI. PŘEPRAVNÍ LODĚ MAJÍ HYBRIDNÍ MOZEK, HROZÍ NAPADENÍ VIREM. LOĎ SE MŮŽE STÁT NEOVLADATELNOU. MŮŽE ZABLOUDIT MIMO SLUNEČNÍ SOUSTAVU A ZTRATIT SE VE VESMÍRU. VŠECHNY FUNKCE LODI JSOU TÍMTO OHROŽENY!

POTVRĎTE PŘIJETÍ ZPRÁVY

Třináct

ŘÍDÍCÍ STŘEDISKO MĚSÍCE ZEMĚ ŽÁDÁ INFORMACE O OMEZENÍ PROVOZU NA POVRCHU. ŽÁDNÁ LOĎ S LIDSKOU POSÁDKOU NEDORAZILA UŽ NĚKOLIK DNŮ! PŘICHÁZEJÍ ZPRÁVY Z OSTATNÍCH SVĚTŮ VE SLUNEČNÍ SOUSTAVĚ O ABSENCI LIDÍ NA PLANETÁCH A LODÍCH... KONEC AUTOMATICKÉ ZPRÁVY. POTVRĎTE!

Čtrnáct

„Lidstvo přestalo takřka existovat přesně 1825 dní od nalezení oné neznámé entity na povrchu měsíce Io. Podle průzkumů šlo o kus meteoritu či asteroidu, který se s měsícem srazil před tisíci lety. Přesný čas srážky se nedal určit. Nejspíš patřil k některé z mnoha komet, které obíhají kolem Slunce a rozsévají tak nevědomky život na planetách a měsících Sluneční soustavy...“

            - zpráva robotického hlasatele televize Kosmos -

Epilog

      To co nalezli, jim vyrazilo dech. Loď byla bez lidí a bez nákladu. Vše odhodila ještě před opuštěním Sluneční soustavy. Bylo to divné, ale vše nasvědčovalo tomu, že se jakýmsi záhadným způsobem nakazil i centrální počítač lodi. Ten virus napadl i mozek Stonožky, jako kdyby byla loď živou bytostí a vyřadil ji z provozu stejně, jak zabíjel lidské bytosti. Bez rozdílu, zda žily svým každodenním životem, či se nacházely v umělém spánku.
      Co bude teď? Trvá možnost nákazy? Kam se poděli lidé ze Stonožky? Kam se poděl náklad? Vesmír je příliš velké místo, kam se dalo kde co ztratit... Trvalo celé dny, než byla Stonožka prozkoumána. Na lodi panovalo vakuum. Zdálo se, že počítač v posledním výkřiku své existence otevřel všechny ventily a průlezy. A vir? Ten vylétl ven do prostoru. Loď obětovala sebe sama. Zbytečně? To se již nikdo nedoví. Jedinou věcí byl nalezený deník jistého důlního inženýra. Tu a tam obsahovaly zažloutlé listy i nějakou tu ilustraci či matematickou rovnici. Čím déle jej však lidé četli, tím více měli pocit, že majitel deníku ztrácí s postupem času zdravý rozum.
      „Brouk volá Kolibříka, přepínám?“ zavolal velitel mise mateřskou loď.
      „Jaká je situace?“
      „Loď je mrtvá! Dokonale!“
      „A posádka? Co náklad?“ ozvalo se z přijímače.
      „Negativní, vše bylo odhozeno kamsi do prostoru...“
      „A ten vir?“
      „Náš biolog nenalezl žádné známky kontaminace, celá loď byla zmrzlá na kost a bez atmosféry...“
      „Takže loď je ztracena?“ zeptal se velící důstojník Kolibříka, který visel v prostoru v bezpečné vzdálenosti. Přeci jen motory Stonožky měly v případě havárie docela silně výbušný potenciál.
      „Ztracena, pane!“
      „Vraťte se zpět na základnu, přepínám!“
      „Rozkaz, pane,“ povzdechl si velitel mise. „Brouk se vrací s kompletní posádkou zpět na loď... A pane?“
      „Ano?“
      „Přeci jen jsme něco našli!“
      „A to?“
      „Starý deník, jeho majitel je už dávno mrtvý...“
      „Jak jinak,“ povzdechl si velitel mateřské lodi. „Je v něm něco zajímavé?“
      „Lidé tehdy neměli o viru ani ponětí... Dokud neudeřil. Náhle a s ničivou silou! Zahubil mnoho lidských bytostí i lodí!“
      „To se dalo čekat...“ spolu s hlasem z Kolibříka se ozvalo nejasné rušení. „Ten vir na lodi skutečně není? Prý byl nalezen kdysi na měsíci Io. Dokáže prý přežít i ve vakuu za absolutní nuly či maximálních teplot v dosahu slunečního záření!“
      „Negativní, pane!“ ozvala se bioložka. „Po viru není ani památky!“
      „Nemohl zmutovat?“ zeptal se jí velitel Kolibříka.
      „Ne, pane. Loď je naprosto sterilní, zdá se, že počítač lodi vpustil do všech prostor těžké záření z reaktorů, než zkolaboval...“
      „Když vir přežije tvrdé záření z vesmíru, jak to, že jej zabilo záření z motorů lodi?“
      „Nejsem fyzikem, pane!“ řekla bioložka. „Nejspíš jde o jiný druh záření, které zabije všechny živé organismy a to okamžitě!“
      „Co uděláme s přepravní lodí, pane?“ zeptal se velitel mise mateřské lodi.
      „Nechte ji tam, je daleko od lodních cest a třeba bude někdy užitečnou i v podobě vraku!“
      „Rozumím pane, Brouk končí relaci a vrací se na základnu, přílet za třicet minut!“
      „Rozumíme, Kolibřík končí a přepíná...“
      „Myslíte si, že je ten vir opravdu mrtvý?“ zamyslela se bioložka na Broukovi.
      „A vy ne?“ otočil se k ní velitel mise. „Pokud mne paměť neklame, od té doby, co nad ním lidstvo zvítězilo, již neudeřil!“
      „Nikdy nevíte, kdy to přijde!“ zakřenila se bioložka. „Život si vždy najde cestu...“
      „A o tom to je,“ řekl kopilot.
      „O čem?“ nechápal jej velitel mise.
      „O tajemství!“ pokrčil kopilot rameny. „Setkání s Kolibříkem plus dvacet minut a odpočítávám...“
      „Tajemství... Bůhví, co na lidstvo ještě čeká?“ pronesla bioložka s deníkem v igelitu v ruce.


(původně soutěžní text)
Pavel Šimík Šíma © 2014


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Lišče 26.12.2014, 21:25:43 Odpovědět 
   Pozdrav z nory :)

Koukám, že sis ukousl pořádný žvanec :) Sepsat takovou psycho průpovídku o sžírající se mysli a trocha manipulace se čtenářem k tomu.

Podle zadání to měla být Space Opera, ale pokud mělo jít o mezihvězdné cestování, tak je to vystiženo jen okrajově, jelikož se vše topí v mysli horníka a ubíhajícím čase. Tudíž chápu, že porota tím asi nebyla zrovna namlsaná.

Když to, ale vemu samostatně, tak je to fajn. Není to úplně dokonale ve všech místech čtivé, ono ty psycho stavy jsou únavné i pro čtenáře, ale jde to. Párkrát jsem se i u něčeho zarazil. Ve smyslu informací, které postava předávala, ale když si vemu že nebyla úplně při smyslech, tak se to dá omluvit jako psychozu postavy a ne autora :)

Co jsem úplně nepobral, byl Brouk a Kolibřík. V této alternativní scifi budoucnosti staví lidé vesmirné koráby dle dávných pozemských tvorů (zvířat)? Navíc to jejich prozkoumávání a komunikace, musela být tak kodovana? Mezi sebou se snad mohli i oslovit, když už ne na radiove frekvenci. Čtenáři by v nich pak neměli takový guláš :)

Prostě suma sumárum u mě to ani tentokrát nebude na jedničku..., ale jinak zvoleno zajimavé téma i pěkné spracování.
 ze dne 27.12.2014, 15:45:20  
   Šíma: Díky, Lišáku, za obšírnější rozbor, ano, je to krapet rozporuplné... ;-) Space Operu textík jen "liže". O.O Díky ještě jednou za zastavení a komentík!
 Adam Javorka 23.12.2014, 15:49:23 Odpovědět 
   Šíma, zdravím ťa! Vesmír má svoje čaro a ktovie kedy, ak taká možnosť vôbec bude pre civilizáciu planéty Zem, lietať si v ňom, bez problémov a tak...
 ze dne 23.12.2014, 16:20:53  
   Šíma: Zdravím.

Jj, osídlování cizích světů (i v rámci naší Sluneční soustavy) to je ještě vzdálené sci-fi! A jednou... Jednou možná budou lidé létat i ke hvězdám!!! ;-) Dík za zastavení a komentík.
 Veo Ochmanek 23.12.2014, 9:21:44 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Veo Ochmanek ze dne 22.12.2014, 13:52:15

   jo jo, na zacatku a na konci, vo to mozna go, ze jsou ty postavy potrebny je jich hodne a jenom se tak "mihnou"... :/

Ale jinak ta psychoza docela dobra. Chvilemi, jsem si rikal, ze se fakt kompjutr zcvoknul, jako ve Space Odyssey, nebo ho něco poskodilo pri nejake neho; pak me napadlo, co kdyz hlavni protagonista nikdy nezustal pri vedomi a vsechno se mu vlastne zda v hyperspanku (beheme ktereho neco zpusobi, ez se z lodi stane vrak). Takze tady se ta manipulace s ctenarem ocividne povedla a v tom vidim plus
 ze dne 23.12.2014, 14:09:47  
   Šíma: Díky! Prolog a epilog do povídky přímo nepatří (tvoří jen jakési kulisy), tělo povídky je vlastně v tom deníku, který našla ta vědátorka... ;-)
 Veo Ochmanek 22.12.2014, 13:52:15 Odpovědět 
   Hmmm, ale není to vůbec špatný... Sice je tz trochu moc postav, ve kterých jsem měl guláš, a důlní inženýr se občas nemůže rozhodnout, jestli mluvit jako horník, nebo jako akademik, ale... kolem a kolem to vůbec není špatný. ;)
 ze dne 22.12.2014, 21:00:04  
   Šíma: Zdar.

Postav je hodně na začátku a na konci, v samotné povídce je jen jedna a šílený komp... ;-))) Ono, i celá povídka je krapet šílená... O.O Dík za zastavení a komentík. Něco tomu chybí, zřejmě... ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Francouzská rev...
markus
Život po životě...
guru
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr