obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Con los Colegas - 13. kapitola/II. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Con los colegas
 autor Wheelies Devotee publikováno: 15.12.2014, 14:27  
Veronika a Matěj přijíždějí k Matějovým rodičům, a ačkoliv první dojem působí skvěle, vše se nakonec pokazí díky Matějovu bratrovi.
 

II.

„Míčov,“ četla Veronika název vesnice na ceduli. Vesnička se nacházela na náhorní plošině v centrální části Železných hor.
„Tak jsme tu,“ pronesl jsem.
Zastavil jsem u brány do zahrady. Chalupa nebyla přes záplavu zeleně z příjezdové cesty ani vidět.
„Počkej zatím tady, musím otevřít bránu a vjet dovnitř.“
Otevřel jsem bránu, zajel dovnitř a s troubením zastavil před chalupou vedle auta našich rodičů.

Už jsme byli očekáváni. Na terase pod slunečníkem byl hezky prostřený stůl. Z kuchyně se linula vůně pokrmu.
„Tak vás u nás vítám,“ pravil taťka vycházejíc z chalupy. Šel k nám a podával nám ruce.
„Vítej zase po delší době doma synu,“ řekl a pak se pozdravil s Veronikou.
„Tak pojďte ke stolu, oběd je hned na stole,“ řekl a za chvíli přišla mamka.
„Ahoj Matěji, jak se máš? Máš už ruku v pořádku? Dobrý den Veroniko. Vítám vás.“
„Ale jo, už je to dobrý. Už jen docházím na rehabilitaci.“
„Co si dáte Veroniko?“ zeptala se mamka Verči.
„Asi sklenku vody, jsem trošku vyprahlá.“
„Donesu. A ty? Co si dáš? Taky vodu?“ tázala se mne mamka.
„Dáš si pivo ne?“ Už nikam dneska řídit nebudeš, nebo jo?“ vložil se do řeči taťka a já přikývl.
„Jo, dám si pivo, já si pro něj klidně skočím do ledničky sám.“
„Ale seď, já vám ho přinesu,“ řekla mamka a za chvíli přinesla na stůl.
Pochutnávali jsme si na kuřecích řízcích, lehkém obědě, jako stvořeném pro onen parný den.
„Jaká byla cesta?“ pravil taťka, jež zrovna zchladil hrdlo douškem piva.
„Dobrá. Žádnej provoz, žádná zácpa. Fakt pohoda. Cestou jsme se stavili na Lichnici viď…,“ podíval jsem se na Veroniku.
„No jo, kastelolog se zase projevil,“ pravila a zasmála se.
„To víte slečno, Matěj je do toho, no řekněme magor od dětství. Jestli by mě tehdy před šestadvaceti lety, když se narodil, napadlo, že vystuduje filozofickou fakultu.
Kdysi jsem pracoval na horách, v Krkonoších, a byli tam na nějakém soustředění studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Myslili jsme si s kolegy, jakou tam nechaj tržbu a vono prdlajs, celý večer popíjeli jen kakao a šli spát. Řešili, co je to jsoucno. Tlemili jsme je ještě dlouho po tom, co odjeli. No a pak tohle: „Můj první syn magistr Horáček promuje z historie. Docela stěr to tehdy byl.“
Taťka se začal hlasitě smát a Veronika se bavila.
„No jo, hold je to tak. Doufám, že se dobře bavíte na můj účet.“
„Ale vždyť oni to nemyslí špatně Matěji,“ řekla mamča a sama se smála.
„Vždyť já vím.“

„Bylo to moc dobrý,“ řekla Veronika a já jen přitakával.“
„Jestli vám u nás chutnalo, můžete si přidat,“ řekla mamka. „Chcete?“
„Ne, děkuju, stačí. Mám dost.“
„A mě se jako nezeptáš? No jo, já jsem domácí, co? Na mě tady kálí bílej tesák.“
„No jo, aby ses nám nezbláznil synáčku,“ řekla maminka. „Kolik toho chceš?“
„Nešetři mamino,“ řekl jsem a mamka odešla do kuchyně.
„Vy jste mi ale veselá kopa,“ řekla Veronika se smíchem.
„No jo, sranda musí bejt a je víkend, co si víc přát. Kurňa, to je dneska hic,“ řekl taťka a odešel si pro další pivo.
„Tak tady máš nášup, nech si chutnat,“ pravila maminka a znovu si sedla ke stolu.
„Kde je vůbec Ondra?“ zeptal jsem se zvědavě, poněvadž mi bylo divný, že s námi neobědvá.
„Co já vím, zas někde venku s kamarádama a nebere nám mobil. Je to s ním teď všelijaký, s pubošem.“
„Vy jste mu neřekli, že přijedem?“
„Řekli, ale nějak ho to nezajímalo. Prostě ráno se nasnídal a někam odešel. Dělá to tak každou sobotu. A když je doma, sedí furt jen o počítače. A je drzej…“
„Zkrátka se chová jako blbec, poslední dobou,“ ozval se ve dveřích taťka s dalším svým oroseným miláčkem.
„A co vy vlastně děláte Veroniko? Tenkrát v nemocnici nám o vás Matěj mnoho neřekl, jen vás nám představil, jak jste se vůbec seznámili?“ vyzvídala mamka.
„Pracuju v Informačním centru v Lomnici. Pořád se chystám, udělat si vejšku, poněvadž mám jen střední. Tehdy po úraze jsem měla jiný starosti, musela jsem taky opakovat ročník, takže jsem udělala maturitu a snažila se najít práci. Jsem ráda, že mi pak dopadnul ten flek v IC. No, ať vám řekne Matěj, jak jsme se seznámili…“
„Tak to řekni ty, byla jsi tázána,“ řekl jsem sedíc vedle ní držíc se za ruce v jejím klíně.
„Potkali jsme se v supermarketu, když jsem nemohla dosáhnout na šampon v nejvyšší polici regálu. Jako na zavolanou se tam objevil Matěj, padli jsme si do oka a brzy jsme spolu začali chodit.“
„Takže vás seznámil šampon. No originální. My jsme se s mamkou, jak víš, seznámili normálně na diskotéce,“ řekl otec a nostalgicky si povzdechl.

„Aáá, pán se vrátil domů,“ pronesla mamka, spatřujíc Ondru v brance. Bylo pokročilé odpoledne, hodiny na kostelní věži právě odbíjeli půl šestou.
„Jsem se zdržel, byli jsme s klukama v lese, v bunkru.“
„Cos jako jedl celej den? Už, když jsem se ráno probudila, byl jsi pryč.“
„Ráno jsem se nasnídal a pak jsme opejkali buřty.“
„V lese? Jste normální? Vždyť je to navíc ještě chráněná krajinná oblast!“
„A pročs nám nebral mobil celej den?“
„Já nevím.“
„Nemyslíš, že o tebe máme třeba strach?“¨
„Nevim.“
„Víš, že jsem ti říkala, že přijede Matěj se svou přítelkyní…“
„Nevím.“
„Víš ty vůbec něco? Jseš hroznej nezdvořák. Měl by ses stydět.“

„Ahoj Ondro, já jsem Veronika,“ pozdravila Veronika Ondru, podávajíc mu ruku.“
„Čau,“ pronesl krátce Ondra, podal jí ruku jako leklou rybu a divně se zašklebil.“
Pak zmizel uvnitř chalupy.
„No není to zrovna sympaťák, ale nerada soudím lidi na první dojem,“ řekla Veronika pak a dál to neřešila.
„On má teď hrozně blbej věk…,“ pokusil jsem se omluvit bratrovo chování. „Nic si z toho nedělej.“
Po zbytek dne jsem pak pozoroval Ondrovo chování, choval se zvláštně, vypadal, že není ve svý kůži a pokaždé divně civěl na Veroniku. Chápal jsem, že může být zaražený, protože se ještě nikdy s člověkem na vozíku osobně nesetkal, ale ani to jej neomlouvá, aby se tak choval.


 celkové hodnocení autora: 74.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 21.12.2014, 15:37:31 Odpovědět 
   Zdravím u dalšího dílu.
Mám pocit, že už mi skoro přísluší hodit sem svůj názor, tak jako u těch předešlých, takže jdeme na to.

Dnešní díl je takový poklidný, nenáročný pro čtenáře, nemusíme se prokousávat názvy měst, hradů, nikde nejsou zbytečné popisy, které mě kolikrát zbytečně rušily, takže musím říct, že jsem si hezky početla.

Co mi vadilo:
- vedle auta našich rodičů - jsou to jen jeho rodiče, nemělo by tam být spíše MÝCH?

- potom následují tři krátké věty za sebou - nebylo by lepší je spojit v jedno delší souvětí? Opakování slovesa BÝT se mi nelíbí.

- "Šel k NÁM a podával NÁM ruku."
- "Pojďte ke STOLU, oběd hned bude na STOLE."
- je kuřecí řízek lehký oběd?
- použil by jeho otec výraz STĚR?
- Hold ne, spíše holt.

Líbila se mi historka z hor, celý děj oživila a dodala mu autentičnosti.
Tatínek je mi sympatický pro jeho lásku ke zlatavému moku, opět to příběh oživilo.
Jsem zvědavá, jestli toho Ondru ještě v příběhu potkáme, jestli se z toho ještě něco vyklube, např. proč je tak divný, co je to za partu se kterou se přátelí, co ho žere.
Nemám ale pocit, že by setkání s ním mohlo návštěvu pokazit, prostě je to puberťák. Podle perexu jsem čekala, že to bude mnohem horší.

I přes výše zmíněné nedostatky - nedostatky pro mne, někomu to třeba ani nepřijde - myslím, že se jedná o jeden z nejvíc povedených dílů.
Palec nahoru a hezké Vánoce, Nat
 ze dne 21.12.2014, 21:28:08  
   Wheelies Devotee: Díky za hodnocení a komentář. Podle mne je kuřecí řízek s bramborem hezky sypaným pažitkou a rajčatem a okurkou k tomu, lehkým obědem jako stvořeným pro horký letní den. I tobě hezké Vánoce.
 čuk 15.12.2014, 14:26:18 Odpovědět 
   Co k textu dodat nového? Běžná situace, běžné řeči, jako se vedou, téměř otisk situace. Všichni plni dobré nálady, to je plus, ale že bych se nějak bavil a považoval text za humorný vyluzující smích, to ne. Ani něco objevného myšlenkově nebo způsobem vidění jsem neshledal. Někdo se vcítí, mnozí budou text považovat za nudný, prostě realismus bez odvazu, jak běží nevzrušený život, bez úsilí a konfliktů.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
***
Betwithell
Hvězda v černém...
micromys
II. kapitola
Eryalin
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr