obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea - 4. Přítomnost minulosti ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Nová cesta
 autor Garathea publikováno: 18.12.2014, 0:36  
 

„Měl jsi mě přece vzbudit,“ zlobila se Mei, když se druhého dne probudila s východem slunce, Reon tak zůstal celou noc na stráži, aniž by si aspoň na chvíli odpočinul.
„Nebyl jsem unavený.“
„Ale minule jsi taky…“
„Jsem na to zvyklý, Mei. Démoni nepotřebují tolik spánku.“ Ze svého pytle vyndal chléb a kostku sýra. „Teď se najez!“
Přesto si mohl trochu zdřímnout. Takhle mám pocit, že ho jenom využívám. Vzala si krajíc chleba a pustila se do jídla.
„Dneska budeme muset projet kolem Dabarské propasti,“ zmínil se Reon poté, co osedlal oba jejich koně. „Je to poměrně úzká cesta mezi lesem a srázem, což jednoznačně nahrává plánovaným útokům.“
„Tím máš na mysli Tlusťocha?“ tázala se Mei. Reon jí na to souhlasně přikývl. „Nejde to nějak objet?“
„Lesem se v této části projít nedá a na druhé straně propasti je nevyzpytatelná krajina s pohyblivými písky. S koňmi bychom tudy neprošli. Kdybychom se ji snažili objet, zřejmě bychom narazili na bandity. V té oblasti často přepadávají obchodníky a poutníky, kteří se propasti vyhýbají,“ vysvětlil jí Reon.
„Co tedy budeme dělat?“
„Každá cesta znamená určité riziko, ale z mých zkušeností je cesta kolem propasti nejbezpečnější. Jen musíme být připraveni na všechno.“ Popel z ohniště zakryl hlínou a jehličím. „Jestli jsi hotová, můžeme vyrazit.“
„Jenom si sbalím věci.“ Pečlivě si složila svou deku a naskládala ji do tašky.


Jejich cesta zpočátku vedla přes zelenou louku, po které následovala neúrodná vyprahlá pustina. Již zakrátko se objevili vedle srázu, kde za několik metrů širokou propastí čněla níže položená plošina, kterou pokrývala rozlehlá poušť.
Horko, dusno a k tomu ještě propast jen kousek vedle nás. Není to zrovna místo, kam bych se ráda vracela. „Jak je ta propast dlouhá?“
„Zhruba pět tisíc metrů,“ odpověděl jí Reon.
„To je pořádná jáma.“
„Však je to taky Ikriovo dílo. Podle legendy je to výsledek boje s jeho rivalem.“
„Chceš tím říct, že jediný démon dokázal otevřít zemi do takových rozměrů a ještě to udělal omylem?“
„Tak to jsi zřejmě dosud neviděla, co všechno démoni dokáží,“ usmál se na ni. „Byl to přece jenom náš lord. Jsem si jistý, že Iiren by pod nátlakem dokázal to samé.“
To je děsivý. Mei si na druhé straně propasti všimla postavy zahalené v tmavém plášti, která sledovala, jak kolem ní projíždí. Na banditu asi moc nevypadá, i když nevím, proč si zvolil cestu přes poušť.
Les, vedle kterého projížděli, byl na první pohled plný života, samotná propast tak působila jako hranice mezi dvěma naprosto odlišnými světy. Mám tušení, že ani ta poušť nevznikla přirozeným způsobem. Zajímalo by mě s kým Ikrius bojoval.
Její klisna poklidně kráčela vedle Reonova koně, když do jejich blízkosti zčistajasna dopadla neznámá černá koule, která okamžitě vybuchla. Obrovská rána koně vyplašila. Mei se snažila udržet v sedle, ale jen co se kobyla postavila na zadní, spadla na zem.
„Mei.“ Než se kobyla stačila dát na útěk, Reon uchopil její uzdu a během chvíle koně uklidnil. „Jsi v pořádku?“
Naštěstí neměla nic zlomeného. Byla jen potlučená s několika odřeninami od kamenů, které se povalovaly na cestě. „Je to dobrý.“
Jenže vzápětí se z lesa vyřítila skupinka ozbrojených mužů, kteří se bez okolků vrhli na Reona. „Zůstaň tady!“ Tasil meč a začal se čtyřmi z nich bojovat.
Neit, která seskočila z koně daleko elegantnějším způsobem nežli Mei, za ní přispěchala a očichala si její paži, kterou měla plnou odřenin. „Nic to není.“ Zvedla ze země tašku s myším démonem, která se během jejího pádu uvolnila ze sedla. Doufám, že to přežil, chtěla se o tom přesvědčit, ale Neit najednou varovně zasyčela.
Po cestě se k nim blížil Tlusťoch a ačkoli se zdálo, že při sobě nemá žádnou zbraň, působil sebejistým dojmem. Skutečně přišel. Přehodila si tašku přes ramena a z opasku vytáhla dýku. „Nebuď bláhová. Proti mně nic nezmůžeš.“
Věděla, že proti tělu, které se dokáže proměnit v písek, bude obrana obtížná nebo dokonce nemožná, přesto se nechtěla vzdát bez boje. Reon jí nemohl pomoci. Útočníků, kteří ho zaměstnávali svými nemilosrdnými výpady, už bylo kolem deseti a zdálo se, že jiní vyčkávají na svou příležitost ukrytí v lese. Pokud nechtěla upadnout i s malým démonem do otroctví, musela si se svým protivníkem poradit sama.
Když se proti ní nečekaně vyřítil, vyhnula se jeho neohrabanému útoku a podrazila mu nohy, jenže potom už ji přestal šetřit. Jeho paže se proměnily v písek a začaly se natahovat jejím směrem. Přestože před nimi hbitě uskočila, nakonec byla donucena použít svou dýku, ta ovšem projela jeho tělem jako hromádkou písku a nijak mu neublížila.
„Říkal jsem, že mě nedokážeš zranit. Jestli nechceš přijít k úhoně, měla by ses vzdát. Tak jako tak budu mít tebe i toho spratka.“ Mei místo odpovědi ustoupila o několik kroků zpět. „Jak chceš.“
Ačkoli se od něho snažila držet co nejdál, jeho písečné paže se k ní v mžiku natáhly, obemkly ji kolem pasu a nutily ji jít vpřed. Pokoušela se pískem projít, ale pohyblivá zrnka písku jí v tom nelítostně bránila.
V další chvíli se však ze země kolem Mei zvedla vodní stěna, která se vztyčila do dvoumetrové výšky. Co je to? Jakmile zasáhla Tlusťochovy paže, okamžitě se od něho odtrhly a proměnily se v bláto, které zmizelo v zemi. Tlusťochova tvář se sevřela bolestí, ale jeho ruce se k němu během několika vteřin vrátily a změnily se v paže z masa a kostí.
Nashromážděná voda mezitím utvořila silnou stěnu neustále proudící vody, která kroužila kolem Mei. Dosud nic podobného nespatřila, teď ovšem nebyl čas obdivovat sílu, kterou se ji někdo snažil chránit. Tlusťoch se stále nechtěl vzdát své kořisti a hledal způsob, jak by se k ní mohl dostat.
Pokoušel se stěnou projít, ale to se mu naštěstí nedařilo ani v jeho lidské podobě. Při každém jeho pokusu proud vody zrychlil a s lehkostí ho odstrčil. O chvíli později ho však něco napadlo. S obtížemi se posadil a položil ruce na zem. Jeho paže se pak změnily v písek, který pronikl do kamenité hlíny.
Vzápětí cosi chytilo Mei za nohy. Jeho ruce se ovinuly kolem jejího těla a snažily se ji přimět, aby prošla vodní stěnou. Zatraceně! Veškerá obrana byla marná, přesto se nevzdávala a pokoušela se jeho snahu zmařit, třebaže se o písek několikrát pořezala. Už se dotýkala vodní stěny, když přes ni natáhla ruku a v zoufalství vrhla dýku proti jeho tělu.
Tlusťoch překvapivě zařval bolestí. Dýka se mu zabodla do ramene a způsobila mu bolestivé zranění. Jeho útok nakrátko ustal. Jak je možné, že jsem ho zranila? Vytáhl si z těla zakrvácenou dýku a odhodil ji. Jenom proto, že to nečekal?
Teď však neměla žádnou zbraň, kterou by se mohla bránit. Chtěla se vydat pro svou dýku, ale rozzuřený Tlusťoch jí k tomu nedal příležitost. Na poslední chvíli uskočila před obrovskou písečnou rukou, která by ji celou pohltila v neprodyšném písku, jenže v další vteřině si uvědomila, že se ocitla nebezpečně blízko útesu. O kus níž spatřila skalní výběžek, ale byl příliš hluboko, aby ji mohl zachránit. Její protivník se ovšem nezastavil. Když se snažila vyhnout dalšímu jeho útoku, utrhl se pod ní kus vyschlé země a Mei spadla ze srázu.
„Mei!“ zaslechla Reonův hlas. Ucítila slabý náraz, ale poté ji pohltila tma.
Vodní stěna spadla a rozprskla se po okolí. Tlusťoch přistoupil k útesu, aby se podíval za svým ztraceným úlovkem, jakmile se však naklonil, zasáhla jej dýka vržená z neznáma přímo mezi oči. V okamžiku padl mrtev k zemi.
Reon porazil posledního vytrvalého protivníka a rozběhl se k útesu, doufajíc, že se Mei někde zachytila. Když se k němu přiblížil, všiml si, že se kolem něho něco mihlo. Na opačné straně cesty spatřil svého bratra a v jeho náruči Mei, která po pádu z útesu ztratila vědomí. „Iirene.“ Lord ji položil na zem. „Je v pořádku?“ chtěl se o tom sám přesvědčit, ale lord ho znenadání chytil za límec a přišpendlil ho ke stromu.
„Jak se tohle mohlo stát?“
Mei znaveně otevřela oči. „Uklidni se! Nic z toho jsem přece neplánoval,“ zaslechla Reonův hlas.
Reon? Promnula si unavenou tvář. S kým to mluví? Jakmile její oči zaostřily, rozpoznala oba bratry. Co se to děje? postavila se, uchopila lordovu paži a snažila se ho od Reona odstrčit. „Pusťte ho! Okamžitě ho pusťte!“
Lord se na ni bezvýrazně zadíval. Pak se zamračil a uvolnil sevření. Jeho oči se zaměřily na tašku, kterou měla přehozenou přes hlavu. Mei si toho všimla a ustoupila. „Co tady děláte?“ zeptala se ho, jenže lord místo odpovědi mlčel. Proč zase jenom mlčí? Co se mu pořád honí hlavou? „Jděte pryč!“ odvrátila od něho pohled.
Lord se nepatrně usmál. „Už jsi zapomněla, jak se mnou mluvit?“
„Nejste můj pán ani můj vládce,“ zamračila se na něho Mei. „Nemusím se vám klanět.“ Vzápětí si uvědomila, že je nezvykle zanedbaný. Vždycky měl dokonalou tvář, ale teď mu dokonce rašily vousy.
„To nemusíš,“ souhlasil lord. Otočil se a vydal se k odchodu, na jeho zádech v tmavě hnědém plášti tak mohla zahlédnout dvě dokonale proříznuté dlouhé díry, které vedly téměř až k pasu.
„Počkejte!“ ozvala se polekaně Mei a vydala se za ním. Pečlivě si ho prohlédla ze všech stran, dotkla se jeho zad, přesto nenašla jedinou stopu po jakémkoli zranění. Není zraněný? Tak proč…? Byla to jeho křídla? Ale…
„Přestaň si mě prohlížet! Nic mi není.“
„Jste bledý,“ namítala Mei. Vypadal vyčerpaně, jakoby se o sebe celé dny nestaral a místo toho se přemáhal.
„Řekl jsem, že mi nic není. Zmizte odsud!“ Bez dalšího slova zamířil k bezvládnému tělu, které leželo na okraji útesu. To se několikrát převalilo z jednoho boku na druhý až nakonec spadlo ze srázu.
Mei z lorda nespouštěla oči, ale jakmile se opět střetla s jeho pohledem, hbitě odvrátila tvář. Neměla bych si ho všímat. Zvedla svou dýku ze země a pečlivě ji otřela o trávu.
„Jsi v pořádku?“ ptal se jí Reon.
Opodál si všimla dalších tří těl. Ostatní zřejmě utekli nebo skončili v propasti. „Jo. Co ty? Nezranili tě?“
„Je to dobrý. Měli bychom jet pryč. Zvládneš to?“
„Jasně.“ Vyzvedla Neit a posadila ji na koně. Když se její oči opět zatoulaly k lordovi, tentokrát už ho nikde nemohly najít. Neměla bych se o něho starat. Ať si jde kam chce. Vyskočila do sedla a společně s Reonem vyrazila na cestu.

Za necelou hodinu minuli druhý konec propasti. O další hodinu později se objevili na krásné zelené pláni úrodné nížiny. Přestože v jejich okolí vzkvétal život, v dáli se pásly nádherné laně a vzduchem poletovali ptáci, motýli i čmeláci, nic si nedokázalo získat Meiinu pozornost. Neustále musela myslet na setkání s lordem.
Plášť měl stejný jako ten muž, kterého jsem viděla na protější straně propasti. Zajímal se o Tlusťocha? Přišel kvůli němu? Proč se zlobil na Reona? Už zase myslím na hlouposti, kroutila nad sebou hlavou.
„Mei, jak dlouho jsi byla v paláci?“ ozval se Reon.
„Zhruba osm měsíců, proč?“
„Ty a Iiren… Vy jste…“ Najednou ovšem utichl.
Mluví, jako by si myslel, že jsem s ním něco měla, ale k tomu přece nemá jediný důvod. „Co?“
„Ne nic.“
Nakonec mi nic nechce? „Kdy dorazíme do Kernaku?“
„Asi za dva dny.“
Mei si povzdychla. „V tom sedle už dlouho nevydržím.“
„Brzy si zvykneš,“ ujišťoval ji usměvavě Reon.
Mei se dotkla navlhlých svršků. Ani nevím, že jsem se při tom útoku tak zmáčela. Ještě že je tady docela teplo. Někde si budu muset koupit náhradní hadry. Stejně v tomhle nemůžu vydržet věčně. „To ty jsi vytvořil tu vodní stěnu?“
„No, …tohle zrovna…“
„Nečekala jsem, že se bude Tlusťoch mstít.“
„Bylo to v jeho povaze. Krom toho chtěl toho prcka a tebe jako přídavek. Měl jsem se ho zbavit už předtím.“
„Lord ho zabil?“
„Vypadá to tak.“
Ležel tam s kudlou v hlavě. Asi je jenom dobře, že jsem jeho konec neviděla. „Nevíš co se stalo, že jsem omdlela?“
„Ty si nevzpomínáš?“
„Nevím. Bránila jsem se jeho útokům a pak jsem najednou ležela na zemi. Myslela jsem, že jsem dostala ránu do hlavy, ale to bych zřejmě cítila bolest.“
Bylo zřejmé, že si nevzpomíná na svůj pád ze srázu. Už předtím si povšiml, že nemá žádné zranění, které utržila během útoku nebo ještě před ním. Dosud si ničeho z toho nevšimla, jakoby to následný šok z její mysli vymazal.
„Tlusťoch se zjevně nechal unést hněvem a zaútočil příliš velkou silou. Bylo jen štěstí, že byl Iiren nablízku.“
„Lord mi pomohl?“
„Zachránil tě.“ Zachránil? Proč by mě zachraňoval? „Tlusťoch si musel dát opravdu záležet, když dokázal nashromáždit tak početnou skupinu bojovníků za jediný den,“ povídal Reon. „Tohle jsem od něho nečekal.“
Ten malý démon, vzpomněla si Mei. Spěšně se na něho podívala, aby se ujistila, že je v pořádku. „Co dělá myš?“
„Pořád spí.“ Doufala, že se nějak neporanila, když spadla z koně, ale krabička byla pečlivě vystlaná, takže by jí nárazy neměly ublížit. Musí být k smrti vyčerpaný. Snad se probudí dřív, než začne jeho tělo strádat.
Reon mlčky pozoroval její zamyšlenou tvář. Jeho vlastní myšlenky mu záhy připomněly noc, kdy se vykradl z pokoje, aby se setkal se svým bratrem. Všiml si jeho přítomnosti a potřeboval si s ním promluvit.
„Proč jsi přišel? Máš mi co říct nebo nás teď hodláš sledovat?“
„Chci, abyste jeli na sever. Rietu se raději vyhněte. Přes Girok by to mělo být nejlepší.“
„Někdo ji pronásleduje?“
„Nikoho jsem nenašel, ale udělej, co jsem ti řekl!“
„To je všechno, co jsi mi chtěl říct? Ani teď mi nevysvětlíš, o co tady jde?“
„Nic dalšího nepotřebuješ vědět.“
„Že ne? Tak mi aspoň řekni, co s ní máš v úmyslu!“
„Ještě nevím,“ odpověděl mu na to lord.
„Jak nevíš?“ ptal se ho Reon, na svou otázku však nedostal žádnou odpověď. „To je snad poprvé, co si s něčím nevíš rady. Dobře, pokud jde jenom o tohle, tak samozřejmě udělám, co bude v mích silách. Jen doufám, že víš, co děláš.“
„Fajn.“ Lord se otočil k odchodu, ale pak se zastavil. „Občas má sklony zbytečně riskovat.“ Úkosem se na něho podíval. „Ráda se zastává druhých, jestli uvidí bezpráví, přestane myslet na vlastní bezpečí. Drž ji od toho co nejdál!“ Poté skočil ze střechy dvoupatrového domu a zmizel ve tmě.


Slunce začalo pomaličku zapadat za horizont. Nádherné zčervenalé nebe jim připravilo krásnou podívanou, ale také jim připomnělo, že je nejvyšší čas, aby se utábořili.
Po lehké večeři zůstali sedět u ohně. Přestože se už musela blížit půlnoc, ještě nechtěla jít spát a tak přes sebe přehodila deku a opřela se o strom.
„Nejsi unavená?“ zeptal se jí Reon.
„Taky by sis měl odpočinout. S hlídáním je teď řada na mě.“
„To není nutné. Když budu chtít spát, vzbudím tě.“
„Tak to mělo být i minule. Vždycky jsi mě nechal spát celou noc,“ připomněla mu Mei.
„Říkal jsem ti, že nepotřebuji tolik spánku jako ty. Krom toho, co bys mohla dělat, kdyby se něco přihodilo?“
„Samozřejmě bych tě hned vzbudila.“
„Odpověď je ne. Konec diskuse.“
„Ale…“
„Jdi si lehnout!“ nařizoval jí Reon.
Ani náhodou, zamračila se Mei. Už začíná být stejně nekompromisní jako jeho bratr. Pohladila Neit, která ležela po jejím boku. Skutečně jsou si v mnoha směrech podobní, i když to není na první pohled znát. „Je pravda, že tvoje matka byla člověk?“ přerušila dlouhé minuty ticha.
„Ano.“
„Neumím si představit, že by měl lord něco společného s člověkem.“ Démoni a lidé se často nenávidí, teď se však ukázalo, že sám jejich vládce měl blízký vztah s člověkem. Nikdy by mě ani nenapadlo, že by mohl mít člověka přímo v rodině. Sám říkal, že je nenávidí. Nebo to bylo právě kvůli tomu?
„Náš otec se nechal příliš dlouho ovládat tehdejší Radou. Nikdy netoužil stát se lordem, proto přenechával většinu rozhodnutí tholénům, jakmile ale potkal mou matku, všechno se to změnilo. Začal se snažit o spojenectví s lidmi. Možná si umíš představit, jaké reakce to v Radě vyvolávalo. O jeho vztahu s lidskou ženou dlouhá léta nevěděli. Otec dělal co mohl, aby ji ochránil. Miloval ji. Byla to žena, kterou si sám vybral. Jejich štěstí ovšem netrvalo dlouho. Jakmile se o její existenci dozvěděla Rada, bylo jen otázkou času, kdy to skončí,“ řekl jí Reon.
Takže ji zabili. „To byl důvod, proč váš otec zmizel?“
„Když se dozvěděl, že ji našli, zřejmě se jí vydal na pomoc, ale nic dalšího se o něm neví. Nedorazil nebo přišel příliš pozdě. Už jsme se s ním nikdy nesetkali.“
Co se mu mohlo stát, že se neukázal ani svým dětem? „Jak s tvou matkou vycházel tvůj bratr?“ zajímala se Mei.
„Docela dobře. Zpočátku to bylo samozřejmě horší, ale nakonec ji měl moc rád.“
„Vždyť lidi nenávidí.“
„To je trochu složitější.“
„Složitější?“
„Ty máš Iirena ráda?“
Lorda? V mžiku cítila, jak jí stoupá krev do tváří. „Co tě to napadá?“ Vždyť stojí za všemi mými problémy.
Nastalo dlouhé ticho přerušované jen praskáním ohně. „Iiren nikdy neměl mnoho dobrých zkušeností s lidmi,“ promluvil Reon. „Považovali nás za monstra. Zprvu si nerozuměl ani s matkou, ale má matka byla jiná. Pro ni neexistovaly rozdíly mezi démony a lidmi. Byla báječnou matkou pro nás oba. Jenže jakmile se její rodina dozvěděla, že čeká dítě s démonem, už s ní nechtěli mít nic společného. Musela je opustit a začít žít v malém opuštěném domku kousek dál od vesnice.“
„Počkej, tím myslíš na lidském území?“ ptala se ho zaskočeně Mei.
„Nechtěla ztratit svou rodinu. Otec jí navíc zakázal, aby vstupovala na území říše.“
„Proč?“
„Snažil se nás tím ochránit před démony, kteří by mohli vycítit mou sílu. Přestože jsem merkan, jsem lordův syn. Dříve či později by mě poznali, aniž by se se mnou museli setkat. Byl to nejlepší úkryt před Radou především poté, co se k nám přidal jediný následník trůnu.“
Lord žil mezi lidmi? Ale… Proč? Vždyť musel mít pro Radu obrovskou cenu.
„Před démony jsme byli na několik let v bezpečí, ale ne před lidmi. Přestože nevěděli nic o tom, kým ve skutečnosti jsme, s naší přítomností se nikdy nesmířili. Často po nás házeli kamení. Nejvíc ubližovali matce, která se nedokázala bránit. Ztloukli ji kdykoli byla sama, přesto doufala, že se to časem změní, že poznají, že se nemají čeho bát, ale útoky se jen stupňovaly. Jednoho dne pak několik vesničanů zapálilo náš dům. Ten den matka zemřela. Nebyli to démoni, před kterými jsme se museli se strachem skrývat, ale lidé včetně jejích nejbližších. Iirena to tehdy hodně změnilo. Stal se z něho nemilosrdný démon plný nenávisti jakého znáš teď.“
Mei sklopila zrak. Takže takové zážitky v sobě nesou. Pronásledovaní démony, nenávidění lidmi. Dokonce i ti, kteří jim měli být rodinou, je opustili. Není divu, že všechny nenávidí. „Promiň. Nechtěla jsem ti připomínat smutné vzpomínky.“
„Tehdy mi bylo sotva pět let. Už je to dávno.“
„Mluvíš, jako bys byl kdovíjak starý.“
„V porovnání s tebou určitě.“
V porovnání se mnou? „Kolik…“
„76. Iiren je o 10 let starší.“
„76?“ Na okamžik ji to zaskočilo, ale vzápětí si vzpomněla, že u démonů je všechno jinak. Rozdíl mezi nimi by mohl být i mnohem větší. Takže lordovi je 86. „Zase jsem zapomněla, jak to u vás chodí,“ usmála se Mei.
„Tebe bych odhadoval tak na 16 nebo 17.“
„Bude mi 17.“ Asi. Do světa démonů se dostala devátý den měsíce riyen, jak ho zdejší obyvatelé nazývají. Od té chvíle uplynulo něco málo přes osm měsíců. Možná, že u ní doma mezitím neuběhl žádný čas, ale jejímu tělu hodiny stále utíkají. Narozeniny měla necelé tři měsíce před příchodem sem, takže jí bude brzy sedmnáct.
„Jak dlouho chceš mít tu myš u sebe?“ podíval se na krabičku, kterou měla položenou vedle sebe.
„Samozřejmě, dokud se neuzdraví.“
„To může být nebezpečné. Neměla bys to zbytečně komplikovat.“
„Nemůžu ho tady přece nechat.“
„Jenže přesně to bys měla.“
„Na to zapomeň!“ odvětila mrzutě Mei.
„Máš se hodně co učit.“
„Dost možná ano, ale věřím, že tohle je správné. Postarám se o něho. Nemusíš si dělat starosti.“
„Myslíš, že to zvládneš? Neumíš se postarat ani sama o sebe.“
„Věděl o něm jenom Tlusťoch. Nikdo nepoznal, odkud čerpal svou sílu. Mělo by být v pořádku držet jednu krabičku s myší.“
„Zřejmě je zbytečné tě přesvědčovat, že? S tebou bude práce,“ povzdychl si Reon, jeho rty se však nadzvedly do jemnému úsměvu.
Mei se usmála a zachumlala se do deky, aby se schovala před studeným větrem.
„Až dorazíme do Kernaku, možná bys…“ spustil Reon, ale záhy si uvědomil, že usnula. „Samozřejmě, že jsi unavená.“ S opatrností ji uložil na zem, aby neseděla zkroucená u stromu. „Stále jsi tak trochu dítě, ale kdo by se o tebe nechtěl postarat, že?“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 21.12.2014, 16:41:15 Odpovědět 
   Zdravím takhle před Vánoci,
už od přenesení děje úplně mimo Alvion, tedy nějaké poslední tři díly, se prostě nemohu zbavit dojmu, že Mei letí světem nějak moc rychle. V prostředí paláce, které bylo neporovnatelně menší, sis dle mého názoru více vyhrála s detaily, popisy a myšlenkami, kdežto poslední díly byly do velké míry ve formě dialogů. To samozřejmě není na škodu, ale možná toby to chtělo občas odběhnout a pozastavit se nad okolní krajinou nebo městy/vesnicemi. Myslím, že zatím jsme navštívili dvě nebo tři a zapamatoval jsem si z nich to, že tam byla hospoda.
Chtělo by to něco k zapamatování, buď památku, neobvyklý úkaz, rozličnou floru nebo faunu (přeci jen, jsme v jiném světě) a vzhledem k tomu, že Mei je tu nováčkem, myslel bych si, že se bude všemu divit...
U propasti jsem se zaradoval, že se konečně blíží to, o čem píšu, ale dozvěděli jsme se o ní to, že je dlouhá, hluboká, ne přírodní a na jedné straně má les a na druhé poušť. Zde sis mohla hodně pohrát s popisem, Meinými myšlenkami atd.
Ber to jen jako názor a ne jako výtku, je to samozřejmě tvůj příběh a já ho každopádně budu číst dál :)
 ze dne 23.12.2014, 20:45:59  
   Garathea: Opravdu mám ve zvyku psát stručně, k věci. Nejraději se zaměřuji na děj a dialogy. Vím, že popisy k příběhu patří, dávají mu šťávu. Když srovnám původní verzi, která byla opravdu jen hodně stručná, výrazně se to zlepšilo, to ovšem neznamená, že to nemůže jít o další krůček dál. Jsem ráda, že jsi mě na to upozornil.
Hospody se tam teď budou objevovat jen zřídka. Příběh se začne trochu víc rozvíjet, tak snad se to zlepší, ale určitě na tom ještě zapracuji.

Děkuji za komentář i trpělivost :-). Jinak hezké svátky :-)
 Šíma 18.12.2014, 0:34:07 Odpovědět 
   Zdravím u další části.

Vyprávění pokračuje barvitě, putování má takřka epický rozměr (mé druhé já si stěžuje: kdybys jen nešetřila na detailech, příběh by mohl mít větší hloubku i rozměr) ... jen pozor na střídání místa děje v toku času (tak jak děj postupuje vpřed).

Máme tu cestu okolo propasti (včetně napadení Tlusťochem), pak po souboji ocitnutí se v zelené nížině plné zvěře, kdy dochází náhle ke střihu (a dialogu obou bratrů v nějakém domě - hotelu?), aby vzápětí Mei spolu s Reonem hovořili při západu slunce bůh ví kde. Jde o flashback, když spolu oba muži hovoří? Zřejmě nikoliv, pokud mi něco neuniklo.

Zatímco Ty vše vidíš svým vnitřním zrakem, jak svůj příběh píšeš, čtenář nic nevidí, jen to, co mu předložíš prostřednictvím svého textu. Tato část, byť je napsaná docela svižně a napínavě, se mi jeví po dějové stránce docela rozháraná (čtenáři se v textu mohou ztratit - v rámci jednotlivých lokací).

Napadení u propasti se může jevit dosti předvídatelným činem, avšak lordova účast na obraně Mei již nikoliv (zde jsou úmysly obou bratrů - až do onoho dialogu v domě - docela skryté). Buď lord ví, co se v kraji děje (a šustne), nebo vidí do budoucnosti, popřípadě mu Neit posílá (pomoci přenosu myšlenek (?) zprávy o tom, co se děje). Zajímavé...

Na práci šotků jsem nekoukal, text se zdá být po gramatické, typografické i stylistické stránce opečovaný, pozor však na obsahovou stránku věci a případné dějové lapsy v textu.

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 18.12.2014, 9:58:13  
   Garathea: Propast i poušť nevznikly přirozeným způsobem, proto nejde o cestu, která by trvala déle než pár hodin. Vše tedy probíhá poměrně rychle.
Dialog obou bratrů se odehrával na střeše domu už v Sietře, kdy se Reon vytratil z pokoje, ve kterém přebýval společně s Mei. Ta si tuhle jeho nečekanou noční vycházku vysvětlovala tím, že si šel vyřídit svou záležitost, kvůli které se do Sietry vrátil. Jde o Reonovo zamyšlení nad jeho vzpomínkou, což jsem očekávala, že se dá vyčíst z textu, ty okolnosti jsem přímo zmiňovala. Jednoduše přemýšlel o tom, jaký má Mei vztah s jeho bratrem, protože je očividné, že nejde o běžný vztah lorda a jeho otroka. Možná bych tam měla přímo zmínit Sietru, aby si na tu situaci čtenář vzpomněl. Měla bych oddělit tento text do nového odstavce. Nakonec jde o změnu úhlu pohledu. Jsou to Reonovy úvahy.
Lord určitě nemá přehled o všem, co se v říši děje, ale nepochybně ví, co se děje kolem Mei. Právě v tom hraje důležitou roli Neit :-). Věděl, že hrozí pomsta z Tlusťochovy strany, proto zůstal v jejich blízkosti. Nemohl si být jistý, jestli ji Reon dokáže ochránit před cíleným útokem vlivného a nemilosrdného muže, proto je jeho přítomnost vcelku pochopitelná, pokud mu není její osud lhostejný.
Cesta Reona a Mei bohužel musí občas poskočit v čase, pokud se tedy nic zásadního neděje. Jejich cesta bude ještě dlouhá.

Děkuji za komentář

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Nedostižná - 22...
Anne Leyyd
Bodláčí
Danderfluff
O sexu a zrozen...
Janir Killman
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr