obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915443 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39648 příspěvků, 5754 autorů a 391014 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Temný úsvit část 2 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Temný úsvit
 autor mat publikováno: 31.12.2014, 1:35  
 

Výslech začal. Pár důležitých detektivů s ulízanými vlasy se pokoušelo ze mě nějakým způsobem dostat usvědčující informace. Asi si mysleli nebo si chtěli myslet, že jsem za ty činy zodpovědný. Moje výhoda tkvěla především v tom, že včerejší události natolik poznamenaly můj nezkušený mozek, že jakékoliv další špatné události mě již nemohly zlomit více než ta jedna. Před týdnem bych se na svém místě asi rozbrečel jako malý chlapeček, kterému vzali lízátko a před jehož zraky mu ho snědli nebo zahodili. Ne teď ne, jen sedím s kamenným výrazem a poslouchám ty tuctové kecy, které mi perou tito rádoby agenti do hlavy. Občas dám najevo nějaké emoce, sem tam mi ukápne slza. Především z toho důvodu, aby o mě ty figurky v bílých pláštích za zrcadlem neřekli, že jsem se dočista zbláznil.
Valí do mě už docela dlouhou dobu.
„Proč jste byl na místě činu dříve než policie? Proč jste byl celý od krve?“ ptají se mě s nátlakem.
„Ještě se mě zeptáš na jednu zbytečnou otázku a narvu tvoji tvář mezi desky stolu!“ chtěl jsem říci, ale udržel jsem se. Byl jsem silný. Teď už se nevzdám. Nikdy mě nedostanete.
„Snad dosáhnu klidu, až začnu řešit svoji malou zápletku. Snad ji úspěšně vyřeším. To by mě určitě uklidnilo. Nebo ne? Co když ne? Nech toho! O tom nepřemýšlej!“ přikazuji sám sobě.
Vyřídit si to s bandičkou, která odrovnala celou moji famílii. To byl můj cíl. Asi už jsem pro nic jiného nežil. Jen pro pomstu.
Bylo mi jasné, že amatéři takové věci nedělají s takovou precizností, jako se to událo v tomto případě. Zahlazené stopy. Beztak byli podplacení i ti ubožáci, co žebrají o drobné u vchodových dveří. Nevím, zdali je označovat lůzou, či je litovat, protože ten jejich zadek někdo vyhodil na špinavou ulici. Je to jedno. Teď mě to nezajímá, ale vím, že první mé kroky povedou mezi špínu ulic San Francisca. Ryba páchne od hlavy, ale dostat se k hlavě dá ještě nějakou práci.
Po několika hodinách jsem byl propuštěn. Podivné říkat propuštěn, ale ono to opravdu v té chvíli tak vypadalo.
Kníratý policejní papaláš si zrovna pochutnával na tučné koblize, když mu jeho nadřízený dal rozkaz, aby mě odvedl. Za zvuků mlaskání naštvaně vstal z velké kožené židle. Rozzuřený, že nemůže dokonat své sladké hody, zamířil směrem k výslechu, kde mě přebral od dvou mužů v černém. Jediné co jim chybělo k dokonalosti policejních hrdinů, byly sluneční brýle.
„Jak pokračuje řešení mého případu?“ tázal jsem se starostlivě.
„Děláme na tom…“ odvětil knírač stroze.
Jediné na čem tady ten pobuda dělá je, jak nejlépe dostat tuky a cukry z hnusné koblihy přímo do útrob svého žaludku.
„Tak makejte! Chci najít vraha mých blízkých…“ popadla mě zlost.
„Nebojte se a příště nebuďte drzý!“ odvětil mi ve snaze vynutit si autoritu, čímž mě ještě více vydráždil.
„Neznáte drzost, pane policajte. Poznáváte pouze zdravý vztek. Na shledanou!“ odvětil jsem mu klidně.
Hluboko ve mně však byl potlačen velký vztek. Člověk se nachází v situaci, kdy by potřeboval pomocnou ruku, povzbuzení či zkurvené „Bude lépe…“ Nic z toho však nepřišlo, namísto toho jsem hlavním podezřelým z vyvraždění celé rodiny.
„Pane Bože! Kam se poděl zdravý rozum?“ pokládal jsem si otázky, jejichž odpověď by mě rozhodně nepotěšila.

Věděl jsem, že mě čeká dlouhá cesta. Strastiplná dálnice, která nemá nouzi o nástrahy. Bylo jasné, že již dál nemohu dělat to, co jsem dělal předtím. Sedět nadále v soudní kanceláři, listovat ve vysokých horách papíru a usmívat se na každého, jako bych byl prototypem nejšťastnějšího pracovníka v díře jménem San Francisco.
Do žil mě byla napumpována úplně nová síla. Měla jméno pomsta. Působila více než nejsilnější energetický nápoj v kombinaci s injekčním podáním testosteronu. Udržovala mě v plném vědomí. Připraven kdykoliv se bránit nebezpečným útočníkům. A oni si jednoho dne určitě pro mě přijdou. Dorazí pro můj skalp s vidinou jasného vítězství. Je jen na mě připravit jim překvapení. Nedat svou kůži lacino a dokázat, že se někdo chorobně zmýlil.


1. Radikální změna

Nemohl jsem zůstat v brlohu, kde došlo k osudným událostem. Okamžitě jsem začal jednat a byt prodal realitní kanceláři Maxx reality sídlící nedaleko. Sice pod cenou, nicméně byli jediní, kdo náš byt chtěl koupit. Za utržené peníze jsem si koupil jeden z těch špinavých odporných bytů na předměstí.
Sousedy mi dělali samá zločinecká esa a vykořisťovaní dělníci z Marvinových továren. Těžko říci, kdo byl příjemnějším sousedem. Měli svůj zvláštní specifický typ nenávisti ke světu. Volné chvilky si většina krátila popíjením laciných pálenek či šňupáním náhražek za kokain. To ještě mnohem více umocňovalo jejich zchátralost mozku. Tím pádem jejich přirozená inteligence klesala někde k hranici podprůměru běžné populace. Nemluvím samozřejmě o všech. Vždy se najdou výjimky. Vzorní otcové rodin, kteří se bohužel upsali strýčkovi Marvinovi. Ten jim na oplátku vydláždil cestu k zatracení.
Důvodů zvednout kotvy ze svého bývalého bydliště a usídlit se v bohem zapomenuté části dnes již morálně vyhaslého San Francisca bylo několik. Zde určitě nebudu zas až tak moc podezřelý. Ztratím se v davu podivných existencí. Bude mě zde těžké vypátrat pro najaté krvelačné zabijáky. A hlavně můj vnitřní hlas mi říká, že sehnat zde kvalitní zbraně nebude žádný problém. Bude to asi jako nákup banánů v Porto Rico nebo kupování trávy na Jamajce. Zkrátka kdo v končinách jako jsou tyto, nemá po ruce něco ostrého nebo něco z čeho létají olověné kuličky, ať raději ani neopouští zdi svého prochladlého bytu bez známek teplé vody.
Vybral jsem si velký byt. Když už ne luxus, tak alespoň dostatek prostoru. Občas jsem si v hlavě vyčítal, že zde žiju sám, protože v takovém bytě bydlelo někde šest i více lidí.
Počítal jsem s tím, že musím udržet své tělo v dostatečné kondici pro svůj úkol. Trápení na posilovacích strojích pro lepší stav mé fyzické kondice nebude výjimkou. Pokoj zaplnily laciné posilovací stroje z nedalekého supermarketu. Životnost nebude nikterak oslňující. Nicméně když už se odhodláte něco dělat pro sebe, tak cena pomůcek nehraje velkou roli. Pro procvičení kostí obalených kůží a tukem to bude stačit dostatečně. Trochu potu, dřiny a zdravé bolesti mému tělu nikterak neuškodí.
Jednou jsem četl comics, ve kterém byl zobrazen kocour Garfield. Po tom co Garfield snědl rybu i se všemi kostmi, řekl: „WHAT DOESN´T KILL YOU MAKES YOU STRONGER“.
Když o tomto příběhu přemýšlí, vždy mě něco hřeje u srdce a to mi dává motivaci. V tomto duchu jsem se vydal vstříc novému dobrodružství.



2. Nižší soutěž

Nemůžeš okamžitě naskočit do první ligy. Musíš začít v nižší soutěži. Se svými schopnostmi, nesahajícími ani na hranici amaterismu, bych určitě v hledání vrahů neuspěl. Hnala by mě pouze myšlenka pomsty a neuvěřitelná odhodlanost k tomuto činu. Samozřejmě, že jsou to hlavní prvky, které potřebuji, ale bez pořádné přípravy bych to nezvládl. Nerad bych skončil jako další lidská schránka bez života v kaluži krve na špinavém chodníku San Francisca. Takových vyhaslých schránek je tu větší množství. Nikomu by to ani nepřipadlo zajímavé. Na podobné ohavnosti jsou lidé v těchto končinách zvyklí.
„Další ubožák, který narazil na špatnou partu,“ řekli by si určitě.
Vešel jsem do zchátralých dřevěných dveří, které tvořily bránu do mého hnízda. Zamkl jsem pět zámků na dveřích. Když někdo bude chtít můj byt vykrást, narazí na větší překážku.
V konečném důsledku, kdyby můj byt vykradli, Policie by stejně asi nepřijela. Báli by se vůbec vkročit svou čistou pryžovou podrážkou na dlažbu dělnických domů. Nicméně pět zámků držících dveře v pantech může alespoň částečně potencionálního zlodějíčka odlákat do apartmánu naproti. Spoléhám na to, že zloděj krade, protože nechce makat. Jakákoli práce navíc by tedy pro něj byla spíše přítěží.
„Vykradu byt vedle. Na takové zámky seru!“ určitě si řekne příslušník zlodějského řemesla.
Zapnul jsem si hudbu, aby mi cvičení lépe uteklo. Stěnami otřásá líbezná hudba tvrdého rocku. Zvuk kytary a basové kytary způsobuje rezonanci okolních stěn a oken. Za chvíli někdo tluče do stěny, jakoby zrovna pokácel strom a jeho kmen použil jako beranidlo, které teď dopadá z druhé strany na stěnu.
„Zastav tu muziku nebo ti odřežu uši a mozek ti těmi otvory pomalu vykape!“ řve pán z přiléhajícího bytu. Dle hlasu s přídavkem hrubého tónu soudím, že je pekelně rozzuřený.
„OK!“ zařval jsem na něho a rádio jsem zeslabil tak, aby hlasitost hudby nedosahovala prahu bolesti.
Sousedy a rodiče si prostě člověk nevybírá. Nerad bych se pustil do křížku s některým z místních pobudů, kterým se nad hlavou neustále kývá meč s nálepkou doživotního trestu v místní přeplněné káznici.
Začínám cvičit. Jde to těžce, ale vzdát to hned na začátku nepatří mezi mé oblíbené činnosti. Pokaždé, když provádím klik a mám se znovu zvednout, představím si onu chvíli, kdy jsem viděl, co udělali mým rodinným příslušníkům. Jako blesk s energetickou kapslí pro moje svaly a mozek působí taková představa. Zvednu se nahoru a v té chvíli jsem schopen provést ještě dalších pět kliků. Tady už jakákoliv fyziologie výkonu jde stranou. U tohoto posilování jde o překonávání nesplnitelných limitů díky jediné touze po trestu. Trest, který čeká ty laciné zfetované vrahounky a pro jejich velkého šéfa.
„Všechny je dostanu!“ řvu jak šílenec u cvičení.
Kdyby mě někdo sledoval, myslím, že by byl zavolal do nemocnice, protože vidí psychicky vyšinutého jedince.
Nikdy jsem podobné pocity nezažil. Byl jsem řadový úředníček, jehož jedinou starostí byly zápisy ze soudních líčení a víkendový odpočinek u zlatavého moku všemi známému jako pivo.
S podivnou nechutí a zároveň s částečnou radostí, že nemusím každý den ničit svoji duši v továrně, jsem každý den mašíroval do soudního paláce. Šlo mi hlavně o to, abych nějakým způsobem přežil a třeba si jednou za rok zajel do nedalekých lidskou rukou zdevastovaných Národních parků na dovolenou. Vykácené planiny od moderních dřevorubeckých společností, ale působí spíše jako jehla na vaše srdce. Před dvaceti lety by to člověku vehnalo slzy do očí. Dnes se již pozastavíme, mávneme rukou a jdeme bez zlosti či úšklebku na líci dále.
Po dávce fyzického tréninku chvíli sedím na pohovce, která je určitě starší než moje prababička. Přemýšlím o vycházce do zákoutí zdejších ulic. Omotávám si kožený opasek s kudlou, s kterou by se zajisté dal ulovit i medvěd. Její velikost a nebezpečnost sráží můj strach z napadnutí potulnou ztracenou existencí, kterými se to tu v ulicích jen hemží.

Pracně odemknu svých pět zámků. „Proč sakra kupoval tolik zámků?“ ptám se vyčítavě sám sebe.
„Beztak takhle není hlídaná ani Národní banka.“
Vyrážím do ulic. Vítr si hraje s odpadky, které nesměle tancují kolem mých nohou a kolem přilehlých popelnic. Nedaleko potkám staršího muže s neupraveným minimálně půl roku nestříhaným plnovousem. Jeho hnědé oči jsou skleněné jak u dravého žraloka. Má nepřítomný pohled. Pach po shnilém jídle se kolem něho rozprostírá.
„To je tvůj flek? Tady bydlíš?“ řvu na něho.
„Neřvi mladíčku!“ přikazuje mi se známkou úsměvu v jeho tváři. „Počítej s tím, že pokud tu budeš chodit oblékán jako Donald Trump, dlouho se v těchto ulicích neudržíš…“ podělil se o svoje zkušenosti homeless.
„Sakra ten ňouma bez barevné budoucnosti má asi pravdu,“ pomyslil jsem si.
„Tuto chybu již nesmím udělat znovu. Mohla by mě stát s větším štěstím peněžitý obnos a starou peněženku. V tom horším případě by mě to stálo tlukot mého srdce a ventilační činnost mých plic,“ povídám si důrazně, abych si to snad pro příště zapamatoval.
„Proč si zde?“ homeless začínal být starostlivý.
„Mé jméno je Trick,“ odvětil jsem mu zdvořile.
„Na tvoje jméno jsem se neptal. Jmenuj se třeba idiot, to mě vůbec nezajímá,“ vtipně a sebevědomě mi bezdomovec odvětil. Trochu jsem se divil, že je zde na ulici. Začínal být čím dál více vtipnější a možná by se uchytil někde v divadle.
„Před pár lety jsem byl jako ty, plný síly a elánu…“ bez pobídky se nám pán rozvyprávěl.
„Měl jsem mladou pěknou ženu. Rozjížděli jsme jeden z těch typů byznysu, kdy investuješ a za chvíli by si měl sklízet ovoce ve formě zelených bankovek,“ povídá a při tom se dívá do dálky, jako by tam bylo něco, co už léta neviděl.
„Moc jsem věřil lidem. Můj společník vydělal spousty peněz a záhy mě opustil nebo by snad bylo lepší říci „zradil“. Ano, zradil mě. Mně zůstaly jen ty věci, které nikdo nechce dědit. Je ti jasné, že mluvím o dluzích…“ zase vložil vtipnou poznámku do jeho řeči.
„Měl jsem velké množství dluhů. Abych se zachránil a nešel zničit svůj mozek a zbytek kladného pohledu na svět v káznici. Vzal jsem práci v pásové výrobě v jedné z továren. Šlo to od desíti k pěti. Doma jsem byl krátkou dobu, jen pozdravit manželku, vyspat se. Poté zas nasadit vysoké kožené boty a vzhůru do práce, kterou by klidně mohli dělat v pekle. Už totiž vím, co je to peklo. A skončit bych tam nechtěl. Manželka si po chvíli našla cílevědomého pána, který měl kolem tlustého krku a pod dvojitou bradou uvázánu barevnou kravatu. Vozil ji za mými zády ve svém luxusním autě s koženými sedačkami, na kterých spolu dělali to, co jsem s ní dříve dělal jen já, zatímco já si dřel kůži v mechanické výrobě. Je ti asi jasné kam to všechno vedlo. Rozvod. Děti v prdeli. Byt v hajzlu,“ rozvášnil se bezdomovec.
Připadlo mi, že jeho oči se začínají plnit slzami. Rychle to však překonal a zůstal chladným. Na chvíli jsem ho začal litovat. Jenomže to bych za chvíli musel litovat každého nešťastného obyvatele této planety. Svoji lítost jsem záhy potlačil.
„Však on si dá pár panáků pálenky a bude mu lépe,“ uklidňoval jsem se.
„Tak jsem nakonec skončil tady,“ vyrušil mě ze snů pán bez domova.
„Moje žena už s tím kravaťákem dávno není. Ohnul ji a zanedlouho si našel jinou. Tím, že zkurvil život několika lidem, se vůbec ten mamlas nezaobíral. Skončila na drogách. Děcka skončily v nějakým ústavu. Nenašel jsem síly s tím něco dělat,“ povídá sklesle.
Chvíli jsem si s ním ještě povídal. O sobě jsem však spoustu věcí zamlčel. Ve společnosti budu ve věcech své minulosti jako hrob mlčet. A když budu mluvit tak budu hodně lhát a zamlčovat skutečnosti, které bych si za rámeček dát nechtěl. Neupřímnost a bezpečí spolu někdy bohužel souvisí.
„Hledám někoho, kdo byl ve službách těch zelených submisivních chlapců. Myslím tím Vojáky. Víte, o čem mluvím“ snažil jsem se z něho něco dostat.
„Ne ty blbečku. Nevím, kdo jsou to vojáci,“ povídá mi zlostně s notnou dávkou ironie a udivení.
„Jseš kurva tak blbej nebo si na to jen hraješ?„ tázal se mě. Na tuto otázku jsem však neznal odpověď.
„Máš štěstí, že jsi narazil zrovna na mě. Na člověka, který to tady má prozkoumáno jako potulný pes svůj rajón. Jeden bývalý člen elitní přepadové jednotky sídlí o dva bloky dále. Bydlí v takové plechové chatrči u cesty. Ale dávej si pozor, na nic nepokládej ty svoje špinavý pracky! Klidně se může stát, že místo prachu na tebe spadne z poličky granát s odjištěnou pojistkou. Vůbec bych se nedivil, kdyby ten ztroskotanec s brokovnicí místo mozku si to tam celý podminoval,“ při tomto výkladu bylo vidět, že sám má hrůzu z toho, co říká.
Začalo mi být poněkud úzko. Měl jsem strach a rozhodoval jsem se, zdali se za tím maniakem, o kterém tady pan vtipný mluví, vůbec půjdu podívat.
„Díky za cenné informace. Zastavím se zase někdy...“ chtěl jsem být zdvořilý.
„Je mi to jedno. Měj se, jak chceš, idiote nebo jak si říkal, že se jmenuješ,“ nepřátelsky se homeless rozloučil.
I když mě ten pán uráží, začínám ho mít svým způsobem rád. Bohužel za pár měsíců jsem se dozvěděl, že si ho našli potulní lovci vraždící lidi, jen aby mohli prodat jeho orgány, zuby a jiné zpeněžitelné části lidské schránky. Opravdu zemřel pro speciální věc. Vítejte ve 21. století, kde peníze jsou a budou vždy až na prvním místě.
Došel jsem k plechovému domu. Byl jako vystřižený z hororových scén, kde nejvíce záporné a zvrácené postavy pobývali v podobných domech hrůzy. Ostré rezavé hroty se vzpínaly k nebi. Rostly přímo z plechu, ze stran objektu.
Na střeše byl položen ostnatý drát. Ještě vodní příkop a mohli byste to přirovnat k modernímu hradu, který je místo z kamene postaven z železa.
Dvakrát jsem rázně udeřil do dveří. Má ruka se třepala. Bál jsem se.
Po chvíli mi otevřel vysoký muž s poloautomatickou zbraní kolem ramen. Určitě to byla M 16 nebo podobný nástroj určený k ukončování lidských životů.
„Ještě jednou ta tvá maličká roztřepaná pěstička udeří do mých vrat, tak v tvé hlavě bude mimo dvou očí ještě dalších deset dírek způsobených průchodem olověných kulek…“ spustil na mě muž, aniž by pozdravil.
„Mé jméno je Trick a mám jen pár otázek, které Vás nezdrží déle jak pět minut,“ chtěl jsem zachránit situaci.
„Nabízíš snad něco ty lacinej pojišťováku?“ zuřivě se ptal bývalý příslušník speciálního komanda. Sliny, které při zuřivé řeči prskal, dopadaly na mou tvář.
Tlaková vlna, která vznikla při prudkém zavření dveří, silně dopadla na moje vlasy a pořádně je pocuchala. Oči jsem musel zavřít, protože vítr do nich vehnaný působil nepříjemně.
S rizikem možnosti ocelové nápravy mé fasády jsem zaklepal znovu. Tentokrát jsem se již nedíval bývalému členovi speciální jednotky do očí, ale spatřil jsem pouze temný otvor hlavně M šestnáctky. Člověk, který se při tomto pohledu nebojí, je buď psychicky narušený, nebo má v sobě koňskou dávku odvahy a víry, že se mu nic nemůže stát. Dlaně se mi potili. Nehty ukazováčků a prsteníčků se mi zarývaly do dlaní, až jsem cítil bolest. Ve chvílích jako je tahle, upřímně sdělíte i obsah Vaší třinácté komnaty.
„Zabili mi celou moji rodinu hrůzným způsobem. Nevím proč. Od Vás chci jen vhodné rady pro vypořádání se s těmito zvířaty,“ zoufale jsem na něho vyhrkl. Snad ho to alespoň trochu přesvědčí, že nejsem pouliční pobuda, který se chce obohatit na jeho účet.
Chvíli jsem se ještě celý zpocený díval do hlavně. Zavřel jsem oči. Viděl jsem, jak si pánové zodpovědní za to všechno pěkně chodí bez známek lítosti po parku. Tohle nemohu dovolit. Tady to skončit nemůže.
„Pojď dál!“ ozvalo se. Šílenec zmizel v temnu plechové kobky a nechal otevřené dveře.
Spadl mi kámen ze srdce. Takový strach jsem dlouho necítil. Chvílemi se mi chtělo brečet asi z té bezmoci.
„Máš nervy ze železa, neukazuješ strach. Většina lidí se při přičuchnutí ke konci ocelové mašinky na zabíjení rozpláče jak malé dítě, když poprvé uvidí pomyslného bubáka,“ chválil mě šílenec.
„Strach jsem měl enormní, ale asi to na mě nejde tolik vidět. Pravda, že jste poněkud ostrej týpek, ale já se jen tak nezaleknu, když jdu za svým cílem. Mým cílem jsou hlavy bezduchých zbabělců napíchnuté na ostrém plotu, který se táhne kolem městského soudu. Jen, abych ukázal, že shnilost této zkorumpované justice není neprůstřelná.“ Bývalý příslušník profesionální přepadové jednotky se na mě díval jako na největšího šílence, který zrovna opustil psychiatrickou léčebnu násilím, protože by ho nikdy sami od sebe nemohli pustit.
„Jsi buď ten největší psychopat v tomto ztroskotaném městě, nebo máš v sobě buldočí zarputilost dosáhnout toho, co chceš. Obojí se mi líbí. Ten psychopat možná více, protože by naše mozkové frekvence byli nastavené na stejnou vlnu,“ zasmál se při filozofickém výkladu.
Než mě vyhnal zpátky na ulici, nalil mě ještě do malé skleničky něco, čemu se jen vzdáleně dalo říkat pálenka. Připadlo mi to, jako bych po požití tohoto jedu měl propálené hrdlo. V žaludku jsem cítil pálení ještě několik hodin po tomto ohnivém zážitku.
„Přijď zítra ráno, dones nějaké pivo, ale nekupuj ty laciné náhražky chmelové medicíny, které prodávají v místních supermarketech. A teď už běž! Potřebuji chvíli přemýšlet,“ vyhnal mě zpátky na ulici.

Při cestě domů jsem procházel kolem oprýskaných laciných činžáků. Děti si na ulici hráli s míčem. „Míč“ se ovšem té věci, do které kopali, ani nedalo říkat. Byly to zmuchlané noviny oblepené lepicí páskou. Brány tvořily velké popelnice, které pokud neslouží bezdomovcům jako ohniště, tak do nich lidé hází odpadky. Bohužel dle mého názoru zde lidé mají asi problém zamířit či je šálí zrak. Mnohem více odpadků je kolem rezavých kontejnerů, nežli uvnitř.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 31.12.2014, 1:27:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Než jsem se dal do pročítání této části, jukl jsem se do předchozího dílu, abych věděl, na čem jsem (přeci jen mi pod rukama projde docela dost textů na to, abych zapomněl předchozí děj dané části).

Musel jsem se zamyslet, co vím (z předchozí části): náš hrdina byl podezřelý z vraždy své rodiny, kterou zabil někdo jiný (zřejmě nějaká banda psychopatů na šikmé ploše, možná šlo o peníze, obchod, nebo byli jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě). Když jsme u toho, ono vyšetřování proběhlo docela rychle, buďto má Policie ve Tvém příběhu příliš laxní přístup, nebo má tolik případů, že si vybírá, který se pokusí vyřešit a který ne. Výslech jsi obešel (vyhnul ses mu, jak to jen šlo), hrdina byl propuštěn (nechtěli ani kauci) a musel se vypořádat nejen se vzniklou situací, ale i hlubokou ztrátou (vždy existuje možnost, že by v tom mohl mít prsty, přestože presumce neviny říká, že každý je považován za nevinného do té doby, než je usvědčen). Nakonec, nejspíš nebylo ani dost důkazů, přestože byl hrdina od krve (doslova od hlavy až k patě).

Jeho přestěhování se je logickým krokem. Peníze jsou nejspíš ve Tvém světě velmi ceněnou komoditou a také bude vše drahé (ať už jde o nájem, ceny bytů, potravin a dalšího). Proto se nedivím, že vedle lepšího San Franciska leží ještě to horší "město", tedy chudinské čtvrti a slummy. Proč nezamířit tam a nesplynout z davem? Nenaučit se žít jako člověk "z druhé strany" (zákona - viz recidivista) a počkat si, dokud se čas jeho pomsty nenaplní? Pomsta se má prý servírovat za studena, tehdy chutná nejlépe! ;-) Rozmluvu s bezdomovcem chápu, náš hrdina sháněl informace (jakékoliv). Stejně tak dialog s oním po zuby ozbrojeným mužem v tom "železném hradu". Přeci jen, zoufalá doba si žádá zoufalé prostředky (i činy). Budoucnost, ve které Tvé postavy žijí, nebude procházkou růžovým sadem. Kdo věří na dobro a zlo, když si den co den v ulicích život se smrtí podávají ruce?

Po stránce psychologické (viz psychologie postav), jak se asi náš hrdina cítil? Přišel o všechno, co měl rád, miloval, to a co naplňovalo jeho život. Co mu zbylo? Holý život a touha po pomstě. Zbývalo mu jen udělat dvě věci: padnout, nebo jít hrdě dál. Jedno přísloví říká, že pokud jdeš peklem, nesmíš se zastavit. Toho se zatím drží - má "nový byt" a má i "motivaci". Teď mu chybí ještě několik věcí: musí se nějak živit, nabídne mu práci ten podivín s puškou M16 a stane se náš hrdina zabijákem, lupičem, či čímkoliv jiným, aby nejen zaplatil za poskytované služby a rady, ale se i zdokonalil v oboru, do kterého zatím nevidí? Tolik zamyšlení nad vzniklou situací a možným vykročením děje do budoucna.

Popojedem. Properem nedostatky či vady na kráse.

Obecně: šetříš na popisech a dialogy jsou naopak příliš ukecané (a nepřesvědčivé), zkus si představit, jak by kdo mluvil (za té či oné situace na tom či onom místě). Autor vidí svůj svět jinak a čtenář jej vidí také jinak, to, na čem záleží, je právě způsob podání všech ingrediencí v textu (viz zápletka, reálie, hrdinové a podobně). Aby ses přiblížil svým textem co nejvíce k tomu, cos viděl svým vnitřním zrakem... Příliš složité? Může být... Čtenáři autorům do hlavy nevidí!

Děj - ne že by nebyl uvěřitelný, drhne, ale jde to (logicky, pokud se zamyslíme, co hrdinovi zbývá a jak by se měl zachovat, aby přežil a neskončil jako další mrtvola v márnici či na ulici). Co mi vadí?

1. Policie jej propustila příliš rychle. 2. Prodej bytu proběhl také zdárně. 3. Nalezení náhradního ubytování - také žádný problém. 4. Rady od lidí z nižší společnosti - také tento úkol hrdina docela rychle zvládl. Nejde vše příliš rychle a zdárně (jako po drátkách)?

Já vím: k bodu jedna - nedostatek důkazů, k bodu dvě - starý byt byl prodán, protože po renovaci jej někdo zase rychle koupí, k bodu tři - v chudinské čtvrti nebude nouze o hotely a ubytovny na spadnutí, k bodu čtyři - někde ty informace a kontakty získat a najít musí, že ano? Tady však jde o to, jak a kdy (i v rámci děje, místa děje - tedy celkové situaci ve Tvém vykresleném světě).

Je nabízený děj uvěřitelný? Nebo jsi použil nejschůdnější cestu - nejmenšího odporu (voda teče vždy z kopce dolů)?

Popisy (hrdinové, místo děje, události):

a) policejní stanice - klasika - policisté mají své postupy, mají rádi i koblihy, není zde nic, co by čtenáři nemohli vidět jinde,
b) změna života a životního stylu - viz spálení mostů - i zde není nic nového a nečekaného, ono ani nejde o snahu šokovat, spíše čtenářům popisuješ, jak vyměnil svůj původní "brloh" za ještě "větší díru". Jak se žije ve Tvém světě? Co je pro jeho obyvatele důležité a co ne? Kriminalita je nejspíš na vysoké úrovni a policie se stará jen o horních deset tisíc (na řešení všeho nemá nejspíš ani dost lidí). A tak se musí každý starat sám o sebe (viz pět zámků). Když jsem u té hudby, hecování a cvičení, nevypadá takto položená situace docela klišátkově? Jen se ptám...
c) procházení ulicemi - nedovedl jsem si vcelku (až na odpadky) představit, jak to tam vypadá (přestože jsem už nějaké ty - nejen americké - filmy s podobnou tématikou viděl, knihy už moc nečtu), hrdina se proplétá tím vším bordelem a hledá někoho, s kým by hodil řeč a kdo by jej hnedle nepřizabil (viz dále při setkání s tím ozbrojeným mužem),
d) když jsme u toho muže v kovovém domě - docela to chápu - ono nejen jednoduší lidé mají jednodušší způsob myšlení a jednání (život člověka naučí), ale napadlo mne, že jsi prostředí čerpal buď z nějakých filmů nebo her (bez urážky, námět leží na každém rohu), ale kdysi jsem hrál GTA (San Andreas to tuším bylo), a zde jsem se pohyboval městem (jeho čtvrtěmi s různým stupněm blahobytu - od slumů až po vilové čtvrti), a také zde se lidé chovali podle toho, jaké měli postavení a v jakém světě žili, ani Tví hrdinové nejednají jinak, jen bych se více zadumal právě nad psychologií postav a mentalitou samotných hrdinů (bez ohledu na to, zda jde o postavy hlavní či vedlejší), třeba i v rámci toho, kolik informací (nejen o svém životě) podají docela cizímu člověku či kolik důvěry v něj vloží! Tak...

Hezky jsem to všechno zašmodrchal, ale v příběhu vždy vše souvisí se vším... Juknem se na gramatiku a rovnou i na stylistiku (ať není můj komentář příliš dlouhý). A raději v bodech (napíšu to tak, jak jsem Tvůj text pročítal a pokud něco náhodou přejdu, další čtenáři mne třeba i doplní):

- přímá řeč versus řeč nepřímá (co hrdina pronáší v dialogu či u monologu nahlas - a - co si pouze myslí a dotyční o tom nemají ani páru), nedávej do uvozovek nepřímou řeč, docela tím čtenáře zmateš a oni nebudou vědět, co zrovna řekl (a komu) a co si jen myslel,

- u uvozovacích vět i popisných vět (v rámci užití sloves) střídáš přítomný čas s časem minulým, pokud k tomu není důvod a nevyplývá to z textu, používej raději jen jeden čas (v rámci celého příběhu, pokud nejde o korespondenci či flashbacky), ono to pak nevypadá hezky, když je u každé repliky v uvozovací větě užitý jiná čas v rámci popisu děje daným slovesem (jako bys mísil minulost s přítomností - to co se událo s tím, co se děje, text není těsto),

- když někdo něco řekne a ty opíšeš celou jeho repliku (přímou řeč), nedávej interpunkci až za uvozovky na konci, ale před ně, je to jako když reakce hrdiny (mluvená) navazuje na popisném textu (uvozovací věta přímou řeč předchází a ta následuje po dvojtečce) - kupříkladu u kocourka Garfielda (můj oblíbený), viz Uvozovací věta: "Přímá řeč."

- pozor na chybějící interpunkci - jak na čárky v souvětích, tak na znaménko na konci přímé řeči, případně i u oslovení, pozornější pročtení napoví, kam s interpunkcí poradí pravidla českého pravopisu nebo internet.

Čím více Tvůj text čtu, tím více se mi zdá, že má něco do sebe (viz skrytý potencionál), ale chce to jej ještě dopilovat a hlavně se nenechat unést! Tedy tehdy, když píšeme o něčem, co nás baví, ať už jde o použitý žánr, samotnou zápletku, postavy a jejich jednání a podobně... Ono to pak vypadá, jako kdyby byl Tvůj text šitý horkou jehlou a je škoda, když pak Tvůj text zbytečně ohyzdí nedostatky, které v něm být vůbec nemusely...

Hezký večer (případně brou noc) a múzám zdar.
 ze dne 26.04.2015, 10:19:45  
   mat: Opět díky za kritiku, všechno jsou moc cenné rady pro mě. Když se na to tak dívám, tak je pravda, že psychologii postav jsem moc neodhald. Dalším problémem je, že píšu o něčem, s čím nemám velké zkušenosti a tak tam není mnoho nových informací pro čtenáře. Také příště budu více popisovat prostředí, abych čtenáře lépe vtáhl do děje. Gramatika je problém, který řeším.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Na sever - 4. č...
Ellien
L*ska
bionic
Ti
Cynis Sarkus Zapalsi
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr