obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915549 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5772 autorů a 391816 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Život s nezvaným hostem III. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Život s nevítaným hostem
Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Margaret publikováno: 07.01.2015, 7:23  
Po delší době opět pokračování. Hlavní hrdinka zůstává v nemocnici, kde se seznamuje s velmi sympatickou paní.
 

Jakmile za rodiči zapadly dveře, posadila jsem se na postel a rozhlédla se po pokoji.
Zdi byly vymalované do světle žluté, strop byl bílý. Naproti mé postele se nacházel stůl se dvěma židlemi, zbytek zařízení nemocničního pokoje tvořily tři postele a u každé z nich po jednom nočním stolku a jakémsi prapodivném stojanu. Z protější stěny na mě shlížela černá televizní obrazovka.
„Máte sympatické rodiče. Vidím, že jim na vás opravdu záleží,“ ozvala se náhle paní na prostřední posteli.
Zadívala jsem se na ni a pousmála se.
„Jo, to je pravda. Hodně mi teď pomáhají.“
Paní pokývala hlavou.
„To je dobře. Člověk potřebuje, aby ho někdo podpořil. Hlavně v situaci jako je tato. Pro mě je zase velkou oporou můj manžel, děti a také vnoučata. Dodávají sílu, abych to všechno zvládla.“
Mluvila mi z duše. Podpora mé rodiny pro mě hodně znamenala, uvědomila jsem si, jaký poklad v ní mám.
„A s čím tu vlastně?“ zeptala se.
„Jmenuje se to Hodgkinův lymfom. To je nádorové onemocnění, které postihuje lymfatické uzliny.“
„O téhle nemoci jsem ještě neslyšela. Ale je hrozné, jak ta rakovina postihuje tolik lidí, hlavně tak mladé jako vy. Nedej bože děti,“ řekla s lehkým povzdechem.
„Jo, je to hrůza,“ hlesla jsem souhlasně a pohledem jsem zavadila o okno, za kterým jsem spatřila dvojici listnatých stromů a v pozadí část nemocniční budovy.
„Člověk ale nesmí ztrácet naději a musí věřit, že se uzdraví,“ pokračovala moje sousedka. „Já osobně si teda jinou možnost nepřipouštím,“ a pousmála se.
Skoro jako bych teď slyšela mluvit Anežku. Kdyby tu byla, určitě by mi řekla něco podobného.
„To já taky ne,“ odpověděla jsem.
„Tak to ráda slyším.“
Náhle se otevřely dveře a dovnitř vešel mladý lékař s podivným černým hárem na hlavě. Vypadalo to trochu na způsob afro účesu. Okamžitě jsem si vzpomněla na jednoho chlápka, kterého jsem sem tam potkávala na univerzitě. Dost často střídal všelijaké vlasové kreace, často v kombinaci s různými barvami. Někdy jsem se nestačila divit tomu, co to má zase na hlavě za výtvor.
„Vy jste ten nový přírůstek, co?“ řekl mi doktor. „Tak se mi ukažte, poslechnu si vás.“
Sklouzla jsem z postele a vyhrnula jsem si vrchní díl pyžama.
„Zhluboka se nadechněte a pomalu vydechněte. A znovu.“
Cítila jsem, jak se mi po zádech přesunuje z jednoho místa na druhé studený kovový konec stetoskopu.
„A teď se otočte.“
Dívala jsem se na doktora, zatímco on soustředěně poslouchal moje srdce. Povšimla jsem, že má celkem pěkné hnědé oči.
„Dobrý. Můžete si zase lehnout,“ a přehodil si stetoskop kolem krku jako nějakou šálu.
Spustila jsem vršek pyžama a zalezla pod peřinu.
„Moc příjemný doktor,“ poznamenala paní, když se za ním zavřely dveře.
„A co vy vlastně děláte? Pracujete nebo studujete?“ zeptala se mě.
Nevadilo mi, že se tak vyptává. Byla mi sympatická. Navíc jsem byla ráda, že jsem nebyla na pokoji sama a měla si s kým popovídat.
„Studuju na vysoké škole češtinu a literaturu,“ odpověděla jsem.
Paní překvapeně nadzvedla obočí.
„Češtinu? Tak to máte můj obdiv. Já s češtinou ve škole vždycky zápasila. Dodnes mi dělá problém rozeznat, kdy se píše M-N-E s háčkem a kdy M-E s háčkem.“
„No, někteří říkají, že jsem se zbláznila, když jsem vybrala zrovna tenhle obor,“ řekla jsem s úsměvem.
„Na názory druhých nedejte. Hlavně že vás to baví. A to pak bude učit nebo co, až dostudujete?“
„Ještě přesně nevím, co budu dělat, ale chtěla bych dělat něco, co bude souviset s mým oborem. Ještě uvidím. Nejdřív chci dodělat bakaláře a pak mám jít v plánu na magistra. Ale to ještě nevím, jestli nebudu muset kvůli léčbě přerušit studium.“
Podle toho, co mi lékař řekl, může léčba v mém případě trvat i několik měsíců. A mohlo by se to i protáhnout, kdyby se objevily nějaké komplikace.
„Však uvidíte. Třeba nebudete muset,“ řekla moje sousedka. „Člověk musí být optimista.“
Na tváři opět vykouzlila jeden ze svých přívětivých úsměvů.
Cítila jsem, jak se koutky mých úst taky nadzvedly. Nedokázala jsem se ubránit tomu, abych se neusmála. Bylo to doslova nakažlivé.
Další rozhovor přerušil roznos obědů. Obě jsme se usadily ke stolu, kde na nás na tácu čekaly talíře se zeleninovou polévkou, s brambory, masem a trochou šťávy a miska kompotu.
S chutí jsem se pustila do jídla. Od rána jsem totiž nic nejedla a můj žaludek se dožadoval nějakého pořádného sousta.
Nedlouho po obědě do pokoje přišla sestřička a s sebou nesla několik plastových nádob s neidentifikovatelnou tekutinou, které zavěsila na stojan u mé postele.
To bude ta chemoterapie, pomyslela jsem si.
Sledovala jsem, jak mi napichuje jehlou žílu na levé ruce a jak mi pak tenkou trubičkou začíná do těla odkapávat obsah první kapačky.
Zadívala jsem se na svoji sousedku. Taky měla pořádnou nadílku podobných plastových lahví jako já.
„Až dokapete, tak zazvoňte, abych vám vyměnila kapačku,“ řekla nám sestra a odešla.
„Pěkný vánoční stromeček, co?“ poznamenala paní z vedlejší postele s úsměvem.
Došlo mi, že má na mysli stojan ověšený kapačkami. Opravdu trefné přirovnání. Až na to, že tenhle vánoční stromek moc radosti nikomu neudělá. Ale v tuto chvíli jsem se bez něho neobešla, zvlášť pokud jsem se měla vyléčit.


 celkové hodnocení autora: 96.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 07.01.2015, 7:22:45 Odpovědět 
   Předpokládá, že se jedná o autentické líčení, se zaměřením na detaily (když zaměření na podstatu je smutné). Moudrý, vtipný, optimistický člověk jako soused, který ví, kdy má mluvit a kdy ne je pokladem. Dovede vytvořit sounáležitost bez litování. Opory jsou v nemoci třeba. Bohužel v praxi je to trochu jinak, mě by tam čekali bručiví vytahovační dědci.
Napsáno uvěřitelně, bez sentimentu, působí na čtenáře.
 ze dne 07.01.2015, 20:58:01  
   Margaret: Děkuji za publikaci a komentář :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Miluj jí smrtel...
Ondřej Sedlák Nový
SVOU VINOU
KlaraViznerova
OTEVÍRÁM
Adjam
obr
obr obr obr
obr

Krychle
Alan de la Pont
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr