obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea - 5. Sny a odhodlání ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Nová cesta
 autor Garathea publikováno: 28.12.2014, 0:54  
Přeji všem krásné a pohodové vánoční svátky a šťastný nový rok.
 

Malé městečko Kernak leželo na rovince mezi polem a loukou, na které se pásla podivná zvířata s tmavohnědou srstí. Vzdáleně mohla připomínat lamu, byla však výrazně větší, měla delší ocas a jejich tenoučké uši jim vysely po stranách.
Vypadají docela roztomile. Mei zvídavě pozorovala zvíře, které přežvykovalo trsy trávy přímo u cesty, když jí před očima nečekaně proletěl šíp. Co se to děje? Polekaně se podívala směrem, kterým šíp přiletěl.
„Zbláznila ses, Karis?“ zavolal Reon. Karis? „Jsi v pořádku, Mei?“
„Nic mi není.“
Zakrátko k nim zamířila neznámá žena, která se ukrývala v hloučku zvířat. „Promiň, promiň. Byl to jenom hloupý vtip na přivítanou,“ usmívala se na Reona.
„Tenhle typ uvítání by ses měla odnaučit. Děsíš tím ostatní.“
„Nevypadá vyděšeně.“
Reon se otočil k Mei, která se zájmem pozorovala šíp zabodnutý ve stromě. „Mei?“
„Reone, myslíš, že bych se mohla naučit střílet?“
„Co tak najednou? Tohle není zas tak jednoduché. Naše luky se vyrábějí z velice pevného dřeva. Nejspíš nebudeš schopná napnout tětivu.“
Tohle všechno Mei věděla už když byla mezi vzbouřenci. Věděla, že mnoho jejich zbraní nemá obyčejný člověk šanci ovládnout, ale věřila, že musí existovat nějaké řešení. Chtěla najít způsob, kterým by se dokázala účinněji bránit. Vždyť to byla vždycky ona, kdo se dostával do problémů. To kvůli ní je její i Reonův život v neustálém nebezpečí. Nechtěla se stát jeho přítěží, která je neschopná mu jakkoli pomoct, která se nemůže postarat ani sama o sebe.
„Dřevo, které tady roste, je těžké zpracovat tak, aby jej mohl používat někdo slabší než je průměrný démon,“ pokračoval Reon. „I kdyby jsi dokázala napnout tětivu, příliš rychle by ses tím vyčerpala. Nebyla bys schopná zamířit na cíl.“
„To máš asi pravdu, ale… Doufala jsem, že kdybych se naučila střílet, mohla bych se lépe bránit. V boji na blízko nemám prakticky žádnou šanci.“
„Není nutné, abys bojovala. To je můj úkol.“
„Nemůžeš mě přece chránit za každé situace. Možná toho v boji nikdy moc nezmůžu, ale chci se o to aspoň pokusit.“
Věděl, že má pravdu. Nemůže ji chránit za všech okolností. Střet s Tlusťochem to jen potvrzoval. Dýka pro její ochranu nestačila. „Máš pravdu. Karis, ty se v tom docela vyznáš, ne?“ obrátil se na mladou ženu. „Nenapadá tě nějaký způsob, jak by se dal takový luk sehnat?“ Karis se nad jeho otázkou hluboce zamyslela. „Cokoli by pomohlo.“
„Napadá mě jeden způsob, ale byl by tady jeden háček.“
„Jaký?“
„Můžu vám ukázat někoho, kdo tyhle luky kdysi vyráběl, ale už dávno s tím přestal.“
„Proč? Je starý? Nebo nemocný?“
„To zrovna ne, ale poté, co zemřel jeho syn, se zapřísáhl, že už nikdy žádnou zbraň nevyrobí.“
„Ach tak,“ vydechl Reon. „Přesto nás k němu zaveď! Můžeme to aspoň zkusit.“
„Dobře. Ale zřejmě u něho nepochodíte. Sien si vytrvale stojí za svým.“

Prošli ulicemi města až na jeho druhý konec. Poté se vydali úzkou cestičkou, jež mířila k nedaleké samotě. Byl to starý dřevěný dům s šindelovou střechou, vedle kterého stála ještě jedna budova využívaná pravděpodobně jako dílna. Ta na rozdíl od samotného domu začínala viditelně chátrat. Na střeše i ve stěnách byly díry, kterými musela za deště protékat voda. Okna i dveře byly zatlučené dřevěnými prkny. Jakoby byla ponechána svému osudu.
Jakmile dorazili k obytné části budovy, Karis se s nimi rozloučila a odkráčela pryč.
„Tak to zkusíme,“ prohlásil Reon.
Když zaklepal na dveře, z domku se ozvala obrovská rána, jakoby na zem popadala hromada hrnců. Během několika okamžiků se mezi dveřmi objevil postarší muž s kaštanovými vlasy svázanými do krátkého culíku. Měl neoholenou tvář s otiskem prstů od popela, přesto působil jako moudrý a přívětivý muž.
„Omlouváme se za vyrušení, mistře. Jmenuji se Reon. To děvče je Mei. Mohli bychom si s vámi promluvit?“
Muž si každého z nich důkladně přeměřil. „Pojď sem na chvíli!“ Nečekaně popadl Mei za paži a dřív, než stačil kdokoli něco namítat, ji vtáhl dovnitř.
Jeho chování ji zaskočilo, ale nezdál se být zlý, dokonce nechal otevřené dveře, kdyby chtěl Reon vstoupit. Ten toho využil jen nakrátko, aby se přesvědčil, že je všechno v pořádku.
Na chodbě i v kuchyni, do které ji Sien zavedl, byl neskutečný nepořádek. Prach, špína, věci poházené po zemi. Ve vzduchu byla cítit spálenina a možná i něco zkaženého.
„Dokázala by jsi uvařit moku?“
„Moku?“ ptala se ho udiveně Mei. Moku, bylo jedno z jídel, které v paláci vařili nejčastěji. Byl to oblíbený pokrm démonů připravovaný zejména z brambor a různých druhů zdejší zeleniny. On chce, abych mu uvařila moku? Proto mě sem zavedl? „Myslím, že ano.“
„Výborně.“ Sundal ze stolu vše co nebylo potřeba a z hromady hrnců v rohu kuchyně vybral dva malé kotlíky, ve kterých mohla vařit nad ohněm, jenž plápolal v krbu. Nepořádek asi moc neřeší. „Tak do toho! V téhle skříňce najdeš koření. Smetanu a vodu máš tady,“ ukázal na poloprázdná vědra, která stála vedle stolu. „Pokud bude něčeho málo, dojdu pro další.“
Proč mu jde tolik o moku? divila se Mei, ale pak pokrčila rameny a pustila se do práce.
Nakrájela zeleninu na drobné kousky a uvařila ji ve vodě. V dalším hrnci připravila pikantní smetanovou omáčku. Jakmile měla hotovo, všechno smíchala dohromady a podle chuti jídlo dokořenila.
Připravený pokrm poté donesla muži na stůl. Ten bez jediného slova vyprázdnil talíř a usměvavě se na ni zadíval. „Je to trochu jiné, ale není to vůbec špatné. Děkuji ti, děvče.“
Mei konečně vycítila příležitost. „Mohla bych vás o něco požádat?“
„Chtěla bys, abych pro tebe vyrobil luk, že?“
„Jak to víte?“ Jak může vědět, že chci právě luk?
„Kdopak mě doporučil? Karis? Mohla vám říct, že jsem s tím nadobro skoncoval.“
„To říkala. Chápu vaše důvody, ale…“
„Pokud to chápeš, tak nic nežádej!“
„Nechci zbraň, která by zabíjela. Potřebuji zbraň, abych mohla pomáhat těm, na kterých mi záleží,“ řekla mu Mei. „Prosím, jen pro tentokrát mě…“
„Mrzí mě to, děvče. Vím, že nemáš zlé úmysly, ale nemůžu ti pomoct. Dal jsem slib nad synovo hrobem. Takový už nelze porušit.“
„Jistě.“ To je pochopitelný. Vzala jeho talíř, umyla ho ve vědru s vodou a postavila ho zpátky na stůl. „Vím, jaké to je, když zemře někdo z blízkých. Pocit bezmoci a viny je to nejhorší, co nám po nich může zůstat. Soka je mi moc líto, ale nemůžete za to, co se mu stalo. Už půjdu,“ chystala se k odchodu, ale muž nečekaně vstal a chytil ji za ruku.
„Jak můžeš znát tuhle přezdívku? Jen já jsem mu říkal Soko,“ zeptal se jí se zamračeným výrazem ve tváři.
„Já… nevím.“ Jeho reakce ji vystrašila, ale sama neměla tušení, odkud znala to jméno. Soko znamenalo ve zdejším jazyce cvrček. Nikdo jí neřekl, jak se jeho syn jmenoval, ani jak mu kdo říkal. Krom toho věděla i to, jak zemřel. Jak to můžu vědět? Byly to věci, které nesouvisely s Gideonem, přesto o nich věděla, jako by jí je někdo pošeptal. Něco podobného se jí stalo už dřív s myším démonem.
Sien se znenadání podíval na její tašku, kde měla uloženou krabičku s malým hlodavcem. On o něm ví? Polekaně od něho odstoupila. Bála se, že by mohl zatoužit po jeho síle stejně jako Tlusťoch.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Můžeš být klidná. Nemám důvod toužit po jeho síle.“
Opravdu? Vzápětí si ovšem uvědomila, že přesně věděl, na co myslela. Věděl i o tom, že by si přála luk, ačkoli musel kdysi vyrábět nespočet různých zbraní. „Vy umíte číst myšlenky?“
„Řekl bych, že jo, ale ty děláš to samé,“ opáčil jí Sien.
„Co?“
„Proč chráníš tu myš? Vždyť ho stěží znáš,“ změnil náhle téma.
„To přece neznamená, že by byl jeho život méně důležitý.“
„Co když za to zaplatíš svým životem? Co když tě zradí ten, koho se snažíš chránit?“
Teď pochopila, proč se jí na to ptá. Mělo to souvislost se smrtí jeho syna. „Tak jsem zřejmě prohrála, ale věřím, že je horší litovat toho, že jsem to nezkusila. Žít v ústraní se strachem a nedůvěrou je stejné, jako nežít vůbec. S takovým postojem bychom nakonec všichni zůstali sami. Nejsem ten, kdo rozhoduje o životě a smrti, ale pokud můžu něco udělat, tak chci ten život zachránit. To je vše.“
„Jsi opravdu zvláštní,“ řekl jí Sien.
„Zvláštní?“
„Nevím, jestli jsi tak odvážná nebo prostě jen naivní.“
„Naivní nebo ne, bez trochy rizika nikdy nedosáhnu toho, v co věřím. Nic by se nemohlo změnit k lepšímu.“ Kdybych neriskovala a nehledala čaroděje po všech čertech, možná by mi nehrozilo takové nebezpečí, ale zaručeně bych se taky nemohla vrátit domů.
„Jsou všichni v tvém světě jako ty?“
Mei zamrazilo. Nebylo příjemné, když dokázal přečíst každou její myšlenku. Záhy si ovšem uvědomila, že si je zřejmě dobře vědom existence dalších světů. Jak se o nich dozvěděl? „Vy jste… čaroděj?“
„Jsem čaroděj, ale nemám sílu, kterou hledáš,“ pověděl jí dřív, než její naděje vzrostly.
„Aha.“ Skoro už jsem začala doufat.
Nastalo dlouhé ticho. „Počkej chvilku tady!“ Vyšel na chodbu a na několik minut zmizel v jiné místnosti. Když se vrátil, držel v ruce luk a toulec s šípy. „Můžu ti dát tenhle luk. Kdysi patřil Sokovi.“
Sokovi? „Ale… Jste si jistý?“ Bylo zřejmé, jak důležitý dar jí chce věnovat. Přece jenom to byla památka na jeho syna.
„Myslel jsem, že za Sokovu smrt můžu já a moje práce. Věřil jsem, že ho k tomu dohnalo prostředí, ve kterém vyrůstal a proto si zvolil tuhle cestu, ale nejspíš by se pro ni rozhodl i bez toho. Vždycky chtěl pomáhat druhým. Ten sen jsem mu nedokázal vyhnat z hlavy,“ řekl jí zasmušilým hlasem. „Trochu mi ho připomínáš.“ Přívětivě se na ni zahleděl. „Stejně odhodlaná, připravená jít za tím, v co věříš. Vezmi si ten luk! Budu rád, když ho bude mít někdo jako ty. Pro mě už nemá využití.“
„Děkuju.“ Luk byl necelý metr dlouhý. Na obou koncích se točil do zdobné ulity. Světlé dřevo bylo dokonale vyhlazené bez jediného škrábance, ať už si luk prošel čímkoli, bylo o něj dobře postaráno. „Opravdu moc děkuju.“
„Myslím, že naučit se střílet pro tebe nebude takový problém. Pokud si dobře vzpomínám, Gideon byl známý i svou lukostřelbou.“
„Gideon?“ Copak ze mě vyčetl i tohle?
„Máš v sobě část jeho mysli, že? Nevím, co se stalo, ale nepochybně ti dal obrovský dar. Je docela možné, že ti předal i svou zkušenost s lukem, ve které tolik vynikal.“
Možná to dokázal jako čaroděj vycítit, usoudila Mei. Gideonova mysl. Tak se tomu kouzlu říká? Zamyšleně se zadívala na svůj nový luk. „Měla bych vám za něj něco dát.“
„Nic nepotřebuji. Krom toho, už jsi mi přece uvařila,“ připomněl jí Sien.
Mei by se však cítila provinile, kdyby si měla vzít luk, který pro něho tolik znamenal, a přitom mu nedala víc než jeden teplý oběd. Když se pak rozhlédla po místnosti, hned ji napadlo, co by pro něho mohla udělat. „Aspoň vám tady uklidím, jestli nejste proti.“
„No,“ podrbal se na hlavě. „to by zřejmě nebyl tak špatný nápad.“

Trvalo další tři hodiny, než se jí podařilo uklidit nepořádek, který měl po celém domě, ale výsledek za to opravdu stál. V domě měl čisto a navíc se mu ve všech místnostech uvolnilo více místa.
Když byla hotová, znova mu poděkovala, rozloučila se s ním a vyšla na dvůr.
Reona našla sedět vedle dveří. Jeho meč překvapivě mířil na krk malého chlapce, který tomu jen ztuhle přihlížel. Během další vteřiny zastrčil zbraň zpátky do pochvy. „Promiň, nechtěl jsem…“
„Mamííí,“ křičel chlapec, který se v mžiku rozběhl směrem k městu.
„Co se stalo?“ ozvala se Mei.
Reon k ní zaskočeně vzhlédl. „Už jsi tady. Zdá se, že se chtěl podívat na můj meč. Nakonec jsem ho jenom vystrašil.“ V zamyšlení sledoval prchajícího chlapce, dokud se mu neztratil z dohledu. Vypadá to, že ho to vyvedlo z míry, ať už se tady stalo cokoli. „Hotový luk?“ prohlédl si zbraň, kterou držela v ruce. „Jak jsi to dokázala?“
„Dal mi luk svého syna. Byl to slabý démon, přesto se díky své vynikající lukostřelbě stal strážcem,“ usmála se Mei.
Strážci zastávají podobnou funkci jako policisté v Meiině světě, na rozdíl od nich však nepůsobí na jediném místě. Cestují po skupinách a pomáhají tam, kde je potřeba. Pátrají po hledaných zločincích nebo bojují s bandity. Do určité míry jsou nezávislí, přesto je jejich nejvyšším velitelem jeden ze tří generálů.
Aby se někdo mohl stát strážcem, musí nejprve splnit celou řadu podmínek, mezi které patří dovednosti v boji, loajalita i schopnost spolupracovat s ostatními členy skupiny. Není to práce, která by přinášela velké peníze, proto se mezi strážce dostávají především ti, kteří chtějí skutečně pomáhat.
„Byl v tom moc dobrý, ale nakonec to byl taky důvod, proč byl zrazen a zabit.“ Nesmyslná závist se zřejmě nevyhne ani démonům. „Co se týče síly, byl na tom podobně jako já, takže bych s tím lukem neměla mít větší problémy.“
„To ti všechno pověděl ten stařík?“
„Ne. Tak nějak to vím,“ odvětila mu kostrbatě Mei.
„Tak nějak?“
„Sama tomu moc nerozumím.“ Mlčky se podívala na svůj luk. „Myslíš, že bych si někde mohla vyzkoušet střelbu?“
„Chceš si to hned zkusit?“
„Proč ne?“
„Dobře. Tak najdeme Karis, ale nejdřív bychom měli sehnat něco k jídlu. Mám příšerný hlad.“
Mei si uvědomila, že celý rozhovor se Sienem trval několik hodin. I ona pociťovala nepříjemný hlad.

O něco později ji Reon zavedl k místu, kde bydlela Karis. Ta se právě soustředila na zdokonalování a samotnou výrobu svých šípů. Brousila si dříky do špičky nebo k nim přidělávala pírka, aby vylepšila jejich letové vlastnosti.
Když si všimla jejich přítomnosti, její pozornost si okamžitě získal Meiin nový luk. „Vy jste to dokázali?“ zeptala se užasle. „To je Salmenův luk?“
„Dlouho odmítal, ale nakonec mi věnoval tenhle luk,“ vysvětlila jí Mei.
„Ach tak. Už jsem si myslela, že se ho dávno zbavil, ale asi to nedokázal. Snad si teď konečně dokáže odpustit,“ povzdychla si zarmouceně Karis. „Máš chuť si ho vyzkoušet? Můžu tě naučit nějaké základy.“
„Budu moc ráda,“ usmála se Mei. Nebyla si jistá, jestli umí střílet z luku, nikdy předtím to nezkoušela. Bylo by fajn, kdyby to bylo tak jednoduché, ale Gideon mě k boji s lukem nikdy nevedl. Nedokázala jsem použít jediný luk, který byl v jejich vesnici. Kdoví, jestli mě naučil něco, co jsem nemohla využít. I když… umím i číst. Spoustu toho, co umím, jsem tehdy nepotřebovala. Možná nemohl s přesností určit, co všechno mi předá. Vždyť mám i některé jeho vzpomínky.
„Reone!“ ozval se zčistajasna neznámý dívčí hlas. Z nedalekého domu vyběhla světlovlasá dívka, která se vydala jejich směrem.
„Riko,“ usmál se na ni Reon.
„Měl by ses tady ukazovat častěji, Reone. Už jsou to zase dva roky.“
„Pomáháš matce?“ usoudil podle bílé zástěry, kterou měla přehozenou přes šaty.
„Samozřejmě, protože moje sestřička neupeče ani obyčejnou housku.“
„Riko!“ zlobila se na ni Karis.
Rika se uličnicky zasmála. „A kdopak je tohle?“ střetla se s Meiiným pohledem.
„To je Mei. Cestujeme spolu,“ odpověděl jí Reon.
„Vážně?“ Dívka si ji přísně prohlédla od hlavy až k patě.
„Mei, tohle je Rika, mladší sestra Karis.“
„Ahoj,“ pozdravila ji Mei.
„Hm,“ zabručela Rika místo odpovědi. Meiina přítomnost ji na okamžik rozhodila, ale po chvilce se zase začala usmívat. „Co takhle, kdybyste zašli k nám na večeři?“
„To nejde. Nezdržíme se dlouho.“
„Tak je to ale vždycky. Někdy musíš polevit, Reone.“
„Příště se určitě stavím.“
„Opravdu?“ Nedůvěřivě na něho našpulila své rty.
„Samozřejmě,“ odvětil jí Reon.
Její úsměv se v mžiku vrátil. Bylo zřejmé, že je do něho zamilovaná. Veškerou svou pozornost věnovala právě jemu.
„Riko! Riko, pojď mi pomoct!“ volala postarší žena z okna jejich domu.
„Ach jo,“ povzdychla si dívka. „Už musím jít. Doufám, že sem budeš mít brzy cestu,“ povídala Reonovi s laškovným úsměvem ve tváři. Potom se s nimi rozloučila a odběhla pryč.

Mei, Reon i Karis poté zamířili na široký palouk, kde stálo několik pytlů vycpaných slámou s černě namalovanými terči uprostřed.
„Tohle je asi deset metrů,“ prohlásila Karis. „Nejprve ti ukážu, jak správně držet luk.“ Vzápětí jí začala ukazovat, jak by měla stát, aby měla nejlepší stabilitu, a především jak by měla držet luk, aby s ním mohla co nejpřesněji zamířit.
Mei nejprve zkusila napodobit její postoj. Když napnula tětivu, okamžitě se přesvědčila, že nemá žádné potíže manipulovat se zbraní podle vlastní libosti. Luk byl dokonale pružný.
„Dobrý. Držíš ho docela dobře,“ usoudila Karis. „Vítr nám naštěstí přeje. Zkus zamířit! Přesně tak. A vystřel!“ Mei pustila tětivu a zasáhla terč přímo v jeho středu. „Už jsi někdy předtím střílela?“
„Teď poprvé.“
„Možná štěstí začátečníka. Zkusíme delší vzdálenost. Základy lukostřelby už jsi zřejmě pochytila.“
Přesunuli se o malý kousek dál, ale i tentokrát zasáhla střed terče s naprostou přesností. Ještě několikrát protáhli vzdálenost, ovšem se stejným výsledkem.
„Opravdu jsi nikdy předtím nestřílela?“ tázal se Reon.
„Tohle bych přece věděla.“
„Nikdy jsem nic takového neviděl.“
Zjevně tedy umím střílet z luku, ale je opravdu možné, aby člověk zasáhl terč na takovou vzdálenost? uvažovala Mei, když se dívala na prostor mezi sebou a terčem.
„To mi povídej. Zasáhnout terč ze sta metrů jsem dokázala až po několika týdnech a to jsem opravdu dřela,“ promluvila Karis. „Ještě můžeme zkusit pohyblivý cíl.“ Vzala menší pytlík se slámou, přešla o kousek dál a vší silou jej mrštila do vzduchu, Meiin šíp si však i přesto našel svůj cíl a zasáhl jej v jeho středu.
Ačkoli měla tušení, že by mohla umět střílet, její dovednosti ji zaskočily. Nejvíc ji děsila přesnost jejích střel, které spolehlivě zasáhly terč třebaže byl vzdálený na desítky metrů daleko. Na tu vzdálenost přesný cíl prakticky neviděla. Nějakým způsobem musela odhadnout jeho polohu i úhel výstřelu a to aniž by o tom musela skutečně přemýšlet.
„Mám pocit, že tě nemám co učit,“ řekla rozpačitě Karis.
Teď musím vypadat jako lhářka, která nepřiznala, že umí střílet. „Promiň, asi to teď vypadá divně,“ obrátila se ni Mei, „ale děkuju, že jsi mi s tím byla ochotná pomoct. Jsi moc hodná.“
Karis se na ni usmála. „Rádo se stalo.“
„Už bychom měli jít. Zanedlouho se začne stmívat,“ ozval se Reon.
„Takže už zase jdete. Jsi děsnej samotář, Reone.“
„Jo, jo.“
„Rika bude zase smutná.“
„Pozdravuj ji. Měj se, Karis.“
Rozloučili se s ní a vrátili se ke koním, které nechaly na pastvě nedaleko tmavohnědých zvířat.

„Ty jsi nelhala, že? Nikdy jsi nestřílela,“ ptal se jí Reon, když vyjeli na cestu.
„Ne, nestřílela.“
„A nechceš mi to vysvětlit? Jak je možné, že umíš tak dokonale střílet? Pro člověka by to mělo být nemožné.“
Dosud mu o Gideonově daru nic neřekla. Nenapadlo jí to a vlastně to ani nepokládala za důležité. Měla jsem mu o tom říct už dávno. Děsím svými dovednostmi i sebe a to mám aspoň tušení, kde se vzaly. „Když mě sem Gideon přivolal, nějakým kouzlem mě naučil zdejší jazyk. Snažil se, abych lépe porozuměla tomu, jak to ve vašem světě chodí a také chtěl, abych aspoň trochu uměla zacházet se zbraněmi, svým kouzlem mi proto předal některé své dovednosti a s tím i pár vzpomínek,“ vysvětlila mu Mei. „Sama pořádně nevím, co všechno mě naučil. Většina věcí se mi vybaví, až když je potřebuju. Nebyla jsem si jistá, jestli umím střílet z luku.“
Reon se nad jejími slovy zamyslel. „Vrtalo mi hlavou, jak jsi se dokázala naučit naši řeč, když jsi tady poměrně krátce. Mluvíš jako rodilý řečník. Teď už to chápu, tedy aspoň trochu,“ podotkl vzápětí. „Ten čaroděj se jmenoval Gideon?“
„Jo.“
„Tím myslíš Gideona z Alvionu? Lordova věštce?“
Pravda, Gideon se přece znal s jeho otcem, uvědomila si Mei. „Ano.“
„Nezmínil se někdy o Arkaenovi nebo o někom z jeho okolí?“
„Bohužel ne. O své minulosti mi nikdy nic neřekl. Nebyl to ani on, od koho jsem se dozvěděla, že býval čarodějem lorda Arkaena.“
„Ach tak,“ povzdychl si Reon.
Znám Arkaenovu tvář, vím, že byl pro Gideona důležitý už od útlého dětství, ale víc si na něho nevzpomínám. Kdoví, jak dlouho se ti dva neviděli. Arkaen zmizel, aniž by dal vědět svým synům, že je v pořádku. Obrátil by se místo nich na svého starého přítele? Tak ráda bych Reonovi pomohla najít jeho otce, jen kdybych měla tušení jak.
„Gideona jsem příliš neznal, ale vím, že to byl otcův přítel. Dlouho se tradovalo, že se s ním rozkmotřil a proto musel odejít z paláce.“ Oni se spolu rozkmotřili? „Přes šedesát let o něm nikdo neslyšel. Mnozí ho pokládali za mrtvého. Teď se povídá, že byl zabit během vzpoury, když…“ Pak si vzpomněl, co mu Mei před pár dny vyprávěla.
„Byl zabit, když se mě snažil chránit,“ dodala zasmušile Mei, když si vybavila den, kdy Gideon zemřel. Den, kdy poprvé spatřila násilnou smrt a poznala lorda.
„Promiň. Neměl jsem o tom mluvit.“
„To už je dobrý.“ Od toho dne se její život změnil od základu. Už dávno se musela se vším vyrovnat. Musela se naučit žít v přítomnosti, přestat se ohlížet zpět a bojovat za to, aby se mohla vrátit ke své rodině.


Ještě téhož večera vstoupili do obrovského lesa, podél kterého už několik dní projížděli. Girok, neboli šedý, podle stříbrných smrků které v jehličnatém lese převažovaly, byl jedním z největších lesů v říši. Bude jim trvat nejméně týden, než jím projedou. Naštěstí lesem vedly poměrně udržované cesty, díky čemuž mohli pokračovat na koních.

Krátce před západem slunce se utábořili na břehu malého lesního jezírka. Napojili své koně, odsedlali je a osušili suchou trávou.
Naposledy jsem se koupala ještě v paláci, pomyslela Mei, když si oplachovala ruce v jezeře. To už je více jak týden. Za celou dobu se jí nenaskytla jediná příležitost, ale tentokrát už ze sebe musela smýt všechnu špínu, i kdyby to znamenalo plavat mezi rybami, jejichž stíny občas zahlédla. „Reone, nevadí, když se půjdu vykoupat?“
„Do toho! Jen se zbytečně nevzdaluj od břehu!“
„Jasně.“
Už se chystala svléknout, ale najednou ji přepadl stud. Neměla ve zvyku pobíhat nahá na otevřeném prostranství, navíc v přítomnosti muže. Ten k ní sice seděl zády a věnoval se rozdělávání ohně, ale i přesto se nemohla ubránit nejistotě. „Hlavně se neotáčej!“ upozorňovala ho Mei.
„Myslím, že ani tak bych toho moc neviděl,“ opáčil žertem Reon.
„Ty!“ Vzala svou botu a hodila ji po něm. Vtipálek. „Prostě se neotáčej!“
Nadechla se, hbitě se svlékla a vběhla do vody. Nejprve si zaplavala, aby se ve studené vodě zahřála. Prohlédla si krásné růžovobílé lotosy i kvetoucí mechy rostoucí na nízké skalce. Občas se podívala na Reona, který připravoval něco k snědku, aby se přesvědčila, že je všechno v pořádku. Pak se postavila do bahnitého dna a pustila se do mytí.
Když si vymývala vlasy, cítila, jak se jí kolem nohy otřela ryba. Byl to nepříjemný pocit, ale vzápětí ji vylekal další vodní tvor, který se jí začal omotávat kolem nohy. „Reone,“ ozvala se polekaně Mei.
„Co?“
„Já… něco… Něco se mi omotává kolem nohy. Myslím, že je to had. Co mám dělat?“ Bála se, že by mohlo jít o něco jedovatého a tak raději zůstala bez hnutí stát.
„Hlavně zůstaň v klidu! Nehýbej se!“ Ať to bylo cokoli, nechtělo se mu pryč a tak Reon skočil do vody. Dlouho se nevynořoval, až se najednou objevil vedle ní a v ruce držel něco, co hada skutečně připomínalo. „Byl to jenom úhoř. Nemusela jsi tak panikařit,“ řekl jí usměvavě a úhoře zase pustil.
„Bála jsem se, víš?“ zlobila se Mei.
Reon se usmál. Přestože si pečlivě zakrývala vše, co by neměl vidět, ani jednou se k ní neotočil. Nevyužil jediné příležitosti, aby se na ni podíval. „Je to dobrý. Nezůstávej tady dlouho!“ Poté se vrátil zpátky na břeh.

Když o něco později vylezla z vody, spěšně se oblékla a posadila se k ohni. Reon si naproti tomu musel svléknout některé svršky. Před skokem do vody si sundal jenom boty, takže měl všechno mokré. Tuniku si pověsil na malou konstrukci z větví, která stála vedle ohně, ale kalhoty, ze kterých stále kapala voda, si nechal na sobě. Jeho deka se zdála příliš slabá, aby mu s příchodem noci nebylo chladno.
„Není ti zima?“ ptala se ho ustaraně Mei.
„Ne. Tohle ještě nic není.“
Vždyť mu musí být strašná kosa. Vstala a přehodila přes něho svou deku. „Teď ji potřebuješ víc než já. Takhle se jen nastydneš. Mě taková zima není.“
„Brzy ji budeš potřebovat.“
„U ohně je dost tepla. Nějakou chvíli to vydržím. Stejně jsi mokrý kvůli mně.“ Přiložila několik klacků do ohně a sedla si co možná nejblíže k plamenům.
Reon ji dlouhé minuty mlčky pozoroval. Věděl, že jí není takové teplo, jak tvrdila, i když se to snažila zastírat. Měla na sobě jen tuniku, slabý plášť a kalhoty. Vypadala unaveně, ale bez deky by se jí jen velmi špatně usínalo.
Když se zachvěla v poryvu studeného větru, přesedl si kousek za ní. „Co to děláš? Bude ti zima,“ nechápala jeho úmysl.
Znenadání se k ní natáhl, přitáhl si ji k sobě a schoval ji pod deku. „Jsi tvrdohlavá. Celá se třeseš.“
Svou navlhlou deku si nechal přes sebe, takže nemohla cítit jeho holou hruď, přesto ji jeho blízkost uváděla do rozpaků. „Něco přece ještě musím vydržet,“ chtěla vstát, ale Reon ji nekompromisně stáhl zpět.
„Ty jsi vážně jako malé dítě. Zkus o sebe víc dbát! Myslíš, že ty nemůžeš nastydnout?“ pokáral ji rozčíleně.
Mei měla dojem, že něco podobného už někdy předtím zaslechla. Vzbouzelo to v ní zvláštní rozporuplné pocity, které ji nutily o jeho slovech přemýšlet. „Co jsi to říkal?“
„Měla by ses o sebe lépe starat,“ opakoval přísně.
„Ne. To předtím.“
„Že jsi jako malé děcko?“
Malé… děcko. Proč mi to připadá tak strašně povědomé? Po dlouhém přemýšlení se jí v hlavě promítla podivná vzpomínka, ve které jí lord pověděl, že je jako malé děcko. Líbilo se jí, jak se při tom usmíval a tak ho políbila. Když si uvědomila, co se děje, omluvila se mu, jenže vzápětí ji začal líbat on. Navíc to nebyla ledajaká pusa, ale krásný polibek plný citu.
Tohle je nesmysl. Lord by mi nedovolil, abych se ho špatně dotkla, natož abych ho políbila. Tohle se přece nemohlo stát. Nikdy by mě nepolíbil. Navíc tak procítěně. Možná jsem si jen vzpomněla na nějaký bláznivý sen.
„Stalo se něco?“ ozval se Reon.
„Ne. To nic.“ Měla bych ho konečně vyhnat z hlavy. „Jenom myslím na hlouposti.“ Pohladila Neit, která ležela vedle ní a snažila se zahnat myšlenky na lorda. Stejně už ho nikdy neuvidím.
Reon se opřel o strom a dlouze se na ni zadíval. „Zítra nás čeká dlouhá cesta. Měla by ses prospat.“
„Hm,“ odvětila bezmyšlenkovitě Mei. „Ty nechceš spát?“
„Ne. Je mi fajn.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 23.01.2015, 13:50:19 Odpovědět 
   Zdravím,
konečně jsem se dostal k tomu přečíst si další díl a snad co nejdřív projedu i ty další. Přibylo popisů, za což jsem rád, jen vysející uši zvířat v prvním odstavci trochu bijí do očí.
 Šíma 28.12.2014, 0:54:05 Odpovědět 
   Zdravím.

Myslím, že bude stačit, když napíšu, že vyprávění hezky pokračuje.

Brou noc a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
VI
Marek Dunovský
Přítomnost
Zklamaná
Prežili sme pek...
Gardenboy
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr