obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915353 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39481 příspěvků, 5738 autorů a 390289 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XXIV - Dračice z popela ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 28.12.2014, 1:08  
Bitva mezi Imranem a Lovkyněmi je v plném proudu. Kasumi čeká na první pohled bezproblémový úkol - připravit odposlouchávací zařízení do vily, kterou má v plánu koupit Nicolas od Shaiřina známého - milionáře Olega.
 

Blok VI. - Protiúder




Kasumi

Nedělá mi problém odhalovat své tělo před cizími lidmi, ale záměrně vystavovat křivky těla na obdiv, jen aby se ostatní mohli pobavit, se mi příčí. Přesto jsem teď stála na jachtě plující k ostrovu, přidržovala se zábradlí a pozorovala samu sebe v červených titěrných bikinách. Vlastně jsem na sobě měla jen uzoučké provázky držící kousky látky, které zakrývaly rozkrok a prsa. Miniaturní štěnici jsem měla hned pod horním dílem bikin v malé našité kapse. Doufala jsem, že si mě moc lidí všímat nebude, ale stejně tak jsem dobře věděla, že tam budu zaručeně ta nejzajímavější žena a že pozornost prostě přitáhnu, stůj co stůj. Pohlédla jsem na oblohu, kde nebyl ani mráček. Slunce pálilo a nic na tom nezměnila ani roční doba. Všude okolo byla zdánlivě nekonečná vodní hladina, jen po pravici jsem měla ostrov, který jsme ze značné vzdálenosti obeplouvali. Podle map stála Olegova vila nedaleko majáku… A ano, támhle v dálce na kopci byla skutečně vidět bílá kulatá věž. Byli jsme blízko…

Brzy jsme se přiblížili k ostrovu a náš člun se stáčel k molu, u něhož byla veliká výletní jachta. Skoro to vypadalo, že se oslava přesune na moře a dle přeplněného parkoviště opodál bylo zase zřejmé, že sem většina lidí přijela autem přímo od letiště. Taková limuzína sice je pohodlnější, ale pro případný útěk je loď ideální.
„Tak a jsme tady!“ ozval se Shaiřin člověk, který loď řídil. Přistavil u mola a vyšel ven, aby loď ukotvil. „Zlomte vaz.“ řekl mi, načež jsem vyzbrojena malou kabelkou s osobními věcmi vystoupila na molo. Za ním bylo parkoviště, cesta vedoucí kamsi do vnitrozemí a hlavně vysoká zeď obepínající Olegův pozemek. Jsem ráda, že podobně vysokou zeď mám i doma. Ne, že by k naší vile chodilo kdovíjak hodně čumilů, ale nějací se vždycky najdou a když je na přelezení zdi zapotřebí žebřík, hned se cítím více v soukromí. Ještě lepší je mít na zdi okolo pozemku nabroušené bodce.

Přišla jsem k otevřeným vratům, vedle nichž stál statný muž v černém saku. Muselo mu být hrozné vedro. Přistoupila jsem k němu a představila se.
„Airi Kato. Pan Kozlov mě určitě očekává.“ Muž se usmál a přikročil ke mně.
„Musím prohledat vaše věci,“ řekl. „A vás samozřejmě taky,“ dodal vzápětí. Chtěl mi jen osahat kozy, ovšem jakmile na mě vztáhnul ruce, chytila jsem ho za zápěstí.
„Opovaž se,“ řekla jsem.
„Ale, ale… Asijská dračice cení zoubky… Umí taky plivat oheň? Kontrola musí být, dámo!“ Sáhnul mi na prso a já ho okamžitě pevně stiskla za zápěstí a zkroutila mu ruku a škubla s ní. Zápěstí mu zakřupalo a on zařval bolestí. Klesl na kolena a já ho tentokrát oběma rukama chytila za předloktí kousek od loktu. I nyní jsem mu zkroutila paži do nepřirozené polohy. „Můžu ti zpřelámat celou ruku, stačí říct!“
„Ne!“ vykřikl.
„Anebo…“ Zvedla jsem pravou nohu, přirazila mu ji pod krk a pokrčila ji. Zůstal se sevřeným krkem mezi mým stehnem a lýtkem. „V lámání vazů mám opravdu úžasnou praxi… Takže?“
„Běž… běžte dál,“ hlesl. Uvolnila jsem ho a pohlédla k vratům. Mezi nimi stál obtloustlý chlupatý muž se sklenkou alkoholu v ruce. Byl plešatý a muselo mu být minimálně padesát let.
„Nechte mne hádat,“ řekl a usmál se. „Přítelkyně mé drahé Shairy. Zapomněl jsem vaše jméno…“
„Airi Kato. Omlouvám se za toho chlapa, ale nemám ráda, když mě někdo osahává.“ Oleg se tvářil stále velmi vážně a já už myslela, že je to v háji. Pak se ale rozchechtal a ukázal za sebe. „Skoro bych si přál, aby vás osahávalo víc lidí. Přítelkyně mé přítelkyně je i mojí přítelkyní. Budete ozdobou naší oslavy, Airi!“

Prošla jsem až k moderní vile s mnoha skleněnými výplněmi. Prosklené dveře do vily sice byly otevřené, ale teď na to nebyl čas. Na zahradě byl bar v karibském stylu a hned vedle sezení, kde se jakýsi chlápek staral o gril. Vůně vepřového se linula celým okolím. Oleg došel ke kulatému bazénu, v jehož středu byla vířivka, kterou od zbytku bazénu oddělovala nízká zídka. Vypadalo to jako nějaký zvrácený post pro krále a podle toho, jak se tam Oleg rozvalil, nebylo pochyb, že to taky tak bere. Ve vodě skotačilo pět prsatých dívek. Dvě si házely s míčem, další se potápěla a poslední dvě spolu o něčem promlouvaly a hlasitě se smály. Do toho hrála hudba z reproduktorů umístěných na zdi vily. Vlastně… nešlo o žádnou hudbu, nýbrž o hulákání v ruštině. Sakura by to označila za rock, já za řev. Oleg se naklonil k jedné z dívek a prohodili spolu pár slov, přičemž poukazovali na mě. Hned na to se Oleg rozesmál a lusknul prsty.
„Airi!“ zvolal plný nadšení. „Jů, ty ale máš svaly! Pojď nám je ukázat zblízka!“ Bazén byl dost hluboký a velký. Riskovat namočení štěnice se mi nechtělo.
„Eh, budu se muset omluvit,“ řekla jsem. „Ale… ehh… je mi to trapné, ale… potřebuji na toaletu.“
„Jasný, kotě. Poslední dveře v chodbičce!“ zahulákal Oleg a ukázal k vile. Skvělé! Zatímco byl venku vzruch, já bez ostychů vstoupila do vily. Neměla jsem moc času nazbyt, takže jsem se rychle rozkoukala po hlavní místnosti a pak směřovala chodbičkou dál. Neuniklo mi, že u stropu byla připevněna kamera. Ale až se Oleg odstěhuje, starý záznam tu určitě nenechá. Vila byla krásně čistá a také stroze vybavená, což značilo, že s umístěním štěnice může nastat problém. Jakmile jsem zahnula za roh, začala jsem systematicky prohledávat místnosti. Dole v přízemí jich bylo jen pár, ale všechny byly prostorné a obvykle se napojovaly na jiné místnosti, takže projít celým domem šlo i bez návštěvy spojovací chodbičky. Prohlédla jsem moderní kuchyni, odkud vedly otevřené dveře do jídelny, dále obývací pokoj s televizí, kávovým stolkem i postelí a nakonec toaletu, z níž pochopitelně vedly dveře jen do chodby. V patře jsem očekávala víc… Vedly tam moderní, ale na dotek chladné kovové schůdky. Stanula jsem v jedné větší spojovací místnosti, odkud vedly troje dveře kamsi dál a pak široká chodba vedoucí na ochoz v hlavní hale. Taky tu byly podstatně užší schůdky na střechu, ale tam jsem vážně nechtěla jít. Popravdě řečeno, vila zase tak veliká nebyla, rozhodně nešlo o hlavní Olegovo sídlo. Pustila jsem se do prozkoumávání pokojů. V prvních dveřích byla ložnice, druhé patřily pracovně a třetí posilovně. Asi tu byla jen na okrasu, protože Oleg nevypadal na kdovíjakého příznivce fyzické námahy. To Nicolas je jiný…Ideální by bylo umístit štěnici rovnou do hlavní haly, ale kvůli oknům by mě tam každý viděl. Posilovna byla jasná volba.

Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Pár činek, posilovacích strojů a boxovací pytel – nic extra, ale volného prostoru tu zbylo hodně. Nicolas ho určitě zaplní a možná to tu i přestěhuje. Ale kam se štěnicí? U stropu bylo takové to moderní světlo zabudované do zdi, aby nevyčnívalo. Pak zde byla šatní skříňka, ale tu zcela jistě někdo vyklidí. Napadl mě rám dveří… ale kdoví jak pečlivá je Olegova služebná. Byla tu i lékárnička, jenže tam se taky určitě někdo podívá. Nakonec jsem se zaměřila na mřížku od ventilace. Vyndala to zařízení, mřížku odklopila a vložila ho do otvoru. Těmhle věcem vůbec nerozumím, ale počítám, že Shaira se dokáže na zařízení napojit a z blízké vzdálenosti odposlouchávat dění v posilovně. Pravděpodobně ale bude muset mít svého člověka přímo na ostrově, protože signál vyslaný ze štěnice bude velmi omezený.
„Co tu hledáte?!“ ozvalo se mi za zády. Chlap od brány, kruci! Ze stojanu jsem zvedla malou čtyřkilovou činku. „Jen jsem si chtěla zacvičit…“ řekla jsem a přišla k němu.
„Ve ventilační šachtě?! Tohle bude Olega zajímat,“ řekl a sahal po pistoli. Nestačil ji ani vytasit a dostal činkou po tlamě. Padl na kolena a já ho chytila pod krkem. Škubla jsem a opatrně položila jeho tělo na zem. Nechala jsem ho vedle dveří a zkontrolovala, že na sobě nemám krev. Neměl ji ale ani on… Zprvu jsem pomýšlela na co nejrychlejší opuštění ostrova, ale bylo by zbrklé to vzdávat. Vyhlédla jsem na chodbu, ale tam bylo ticho – nikde nikdo. Hodila jsem si tělo na záda, a co nejrychleji vykročila ke schodišti na střechu. Ten chlap se pořádně pronesl…

Střecha vily byla až na pár ventilátorů vhánějících do budovy čerstvý vzduch, zcela rovná. Jen okraj byl krytý zídkou, to kvůli bezpečnosti. Mrtvolu jsem postavila na nohy a přidržovala ji, aby se nezhroutila k zemi. Bylo to fyzicky dost náročné. Opatrně jsem o pár kroků couvla k okraji střechy a ohlédla se za sebe. Vysoká zeď, za ní živý plot, pak bazén a… Oleg! To mi bohatě stačilo. Tak pojďme na to…
„Nechte toho!“ zařvala jsem z plných plic a začala třást s mrtvolou. „Prosím neblázněte!“ Muselo to být slyšet dole, neboť Oleg okamžitě zaúkoloval své bodyguardy. Ti běželi do vily. „Mě… mě to mrzí!“ křičela jsem dál plná hraného zoufalství. Pak jsem se skrčila a strhla mrtvolu za sebe, aby přepadla přes okraj střechy dolů na verandu. Jen pár vteřin na to vyběhli nahoru čtyři strážci. Přiběhli ke mně a pohlédli dolů, odkud se ozýval křik dívek. Já pokračovala v komedii a opřela se o jednoho ze strážců. „Bože…“ hlesla jsem a ohlédla se za sebe.
„Už je to v pořádku,“ konejšil mne muž.
„Do prdele!“ zařval Oleg a sápal se nahoru na střechu. „Co to mělo kurva znamenat?!“ řval na celé okolí jak smyslu zbavený. „Jsi v pořádku, Airi?“ vyptával se mě. Já jen kývla hlavou.
„On se na mě sápal. Utekla jsem nahoru a… O tomhle se Shaira dozví, Kozlove!“ zařvala jsem a začala tlačit na pilu. Zároveň jsem odstoupila od bodyguardů. „Nepřišla jsem sem proto, aby se na mě sápaly ty vaše gorily!“
„Je mi to líto, maličká. A co vy tu ještě děláte?!“ obořil se Oleg na bodyguardy. „Koukejte tu zdechlinu odstranit.“
„Ale, pane? Určitě je mrtvý? Co když…“
„Jestli není, tak zařiďte, aby byl! A vy, Airi, si běžte odpočinout. Oslavu přesunu na večer a zatím půjdu řešit byznys.“
„Eh, mám toho tady už plné zuby, Kozlove.“
„Ale no tak…“ usmál se a chytil mě za ruku. „Večer bude ohňostroj. Neodcházejte, moc vás prosím.“
„Pane Kozlove?!“ ozvalo se zezdola.
„Co se kurva děje?!“ vykřikl Oleg a nahnul se přes zídku. Vážně jsem zvažovala, že ho skopnu, ale i když mě sral, nijak se neprovinil.
„U brány čeká pan Krüger, pane!“ Kurva! Krüger je tady?!
„Krüger?!“ divil se Oleg. „Tak ať jde dál.“ Ne, to ne!
„Eh, pane Kozlove,“ řekla jsem, „já si půjdu přeci jen odpočinout. Na chvilku…“
„Kdykoli Airi,“ řekl a usmál se. „Pojď, ukážu ti pokoj pro hosty.“

Oleg se mě cestou k pokoji snažil ještě utěšit a nalákat na ohňostroj, jenomže pro mě teď bylo prioritou něco úplně jiného. Jakmile se za ním zabouchly dveře, já jen letmo pohlédla na vybavení pokoje, které nebylo ničím zvláštní a okamžitě se přesunula k oknu. Nebyla odsud vidět brána, nicméně bazén ano. Bylo to trochu riskantní, ale rozhodla jsem se okno pootevřít, abych dobře slyšela. Zároveň jsem se přitiskla ke stěně a skrčila se.
„Omlouvám se, pane Krügere,“ hlásal Oleg, „ale měli jsme tu menší nehodu…“
„Vidím…“ odvětil Krüger, ale já po hlase nebyla schopná poznat, o koho z těch dvou jde.
„Překvapuje mě, že jste přišel… Schůzku jsme měli až počátkem příštího týdne.“
„Vím, ale jsem tu tak trochu na popud El-Amina.“ Opatrně jsem vyhlédla a spatřila Nicolase. Byl ke mně otočený čelem, ale hovořil s Olegem. Snad si mě nevšiml. „Pěkné holky…“ uznal Nicolas a pohlédl k bazénu. „Jen se tváří poněkud zaraženě. Pevně doufám, že je na vině ten muž, jehož odnášeli nohama napřed a ne já.“
„Che, che, ničeho se nebojte, pane Krügere – oslava se brzy zase rozjede. Budete si chtít ještě jednou prohlédnout vilu?“
„Hmm, myslím, že ne. Především chci předat vzkaz od Imrana. Říká, že smluvená cena za vilu a pozemek je značně přemrštěná. Zvláště, když tu došlo k takovému masakru…“ „Masakru?!“ nechápal nic Oleg. Nicolas zpod kabátu vytáhl pistoli a okamžitě prohnal kulku Olegovou hlavou. Pak mrtvolu využil jako štít. Rychle jsem odvrátila zrak, aby si mě ještě nevšiml. Dole zněla střelba, která přehlušovala i křik vyděšených lidí. Na malý moment střelba ustala a já se odvážila vyhlédnout. Nicolas stál na nohou, bohužel. Vrata se otevřela a na dvůr vběhla skupina třech strážců, kteří odnesli svého kolegu. Nicolas přeskočil stůl a využil ho ke krytu. Došlo k přestřelce, zatímco dívky i Olegovi obchodní partneři se krčili vzadu u zdi. Na Nicolase jsem viděla jen koutkem oka, ale stačilo to, abych spatřila, jak zpod kabátu vytahuje další zbraň. Šlo o krátký skladný samopal. Aniž by vykoukl zpoza stolu, do nějž se zabořovaly kulky, postřílel hned dva strážné, kteří neměli, kde se u brány ukrýt. Nicolas přebil zásobník a přesunul se kamsi dozadu, snad za bar. Během chvilky střelba utichla. Naděje, že Nicolas dostal zásah se rozplynula, když se postavil k bazénu a zvolal:
„Čím více mrtvých, tím levněji realitka tenhle barák prodá a já ho chci skoro zadarmo!“ Během pár chvil postřílel všechny hosty. Jejich prosby ani výkřiky s ním nehnuly. Bylo by naivní myslet si, že tím to skončí. Stejně tak bylo naivní věřit tomu, že by mě nechal jít. Policie jsem se snad bát nemusela, rozhodně ne hned.

Odstoupila jsem od okna a otevřela dveře ven. Slyšela jsem, že Nicolas je dole v hale. Kdybych zkusila utéct, všiml by si mě. A riskovat úkryt v některém z pokojů bylo dost nejisté. Do ventilační šachty v posilovně se nevejdu… tak, co teď? Ksakru, tam pod zámkem jsem se nevyhnula smrti jen pro to, aby mě ta svině zabila o pár dnů později.
„Haló?!“ křičel Nicolas. „Je tu někdo?“ Kráčel po schodech do patra. Nebyl čas! Vyběhla jsem na střechu, a i když jsem se snažila nedupat, musel mě zaslechnout. Běžela jsem k okraji střechy, tam, co jsem shodila toho muže. Pode mnou byla terasa o šířce dobrých čtyř, možná pěti metrů a pak hluboký bazén.
„Pracky vzhůru!“ zařval Nicolas. Pět metrů bez rozběhu? To nedám ani náhodou! Otočila jsem se a pohlédla na Nicolase. Zatvářil se, jakoby viděl ducha, ale to už jsem jednala. Odskočila jsem dozadu, rozeběhla se podél hrany střechy a potom změnila směr běhu a vyskočila. Natáhla jsem ruce před sebe a nohy dala k sobě. Mohla jsem se rozmáčknout o podlahu, ale mě to vyšlo – prorazila jsem dlaněmi vodní hladinu a okamžitě se drala zpět nad ní. Chtěla jsem se vytáhnout na terasu, když mě kdosi kopl do zubů. Bylo to tak silné, až mi zuby cvakly o sebe a já padla zase do vody. Na terase stál Derek s pistolí v ruce. Vypadal mnohem vyděšeněji než jeho bratr, který během chvilky seběhl dolů.

Chvíli na mě oba zírali a snažili se pochopit, co vidí.
„Co to má znamenat? Kde se tu bereš?!“ nechápal Nicolas.
„To bys chtěl vědět, co? Věř mi, že něco tak zásadního ti jen tak nevyklopím. Chci půl milionu liber a samozřejmě svobodu.“ Nebylo to jen blábolení do větru. Jestli jsem si měla zvednout vyhlídky na život, musela jsem jim dát představu o tom, že vím něco, co je velmi cenné.
„Vylez ven!“ vykřikl Nicolas a já poslechla. Ani jeden z nich na mě nepřestal mířit pistolí. Zkusit je odzbrojit by byla sebevražda. Derek se opovážil přiblížit a zkroutil mi ruce za zády. Já si to musela nechat líbit. Ne snad, že bych se ze sevření nedokázala dostat, ale Derek mě už teď chtěl rozstřílet na kusy. Dávat mu k tomu důvod navíc by nebylo nijak chytré. Nicolas do mě strčil a odvedl mě do vily. Přes hlavní halu až do chodby, kde byla mimo jiné toaleta. Nicolas se před ní zastavil.
„Co s ní chceš dělat?“ ptal se Derek. „To ji zavřeš na záchod?!“
„Ne, jen se musím vychcat! Ve vile dlouho nezůstaneme, to je snad jasné. Ať se ani nehne!“ Nicolas vlezl na toaletu a já pohlédla na Dereka.
„Kam mě odvezete a hlavně – jak?!“
„Kdyby bylo po mém, pak bys odsud jela už jen na jedno místo – na dně moře. Pověz mi jedno – jak jsi mohla přežít?! Byla jsi přece mrtvá!“
„Mrtvá možná ano, ale teď zase žiju.“ Derek jen zakroutil hlavou, jakoby tomu vůbec nevěřil. Bohužel si však udržoval odstup a já neměla šanci ho odzbrojit. Nicolas se brzy vrátil s mobilem v ruce.
„Ano, je živá a zdravá!“ hlásil. „Cože? Jo, čtyři kulky, přesně čtyři z toho jedna mezi oči. Nikdo tohle nemůže přežít. Ano, je to ona! Eh, ano, v té jeskyni byla tma, ale já tu děvku poznám a Derek taky. Chápu, i mě to zajímá, ale co letištní kontroly? Ne, tady už je čisto a zůstávat tu nemůžeme.“ Nicolas se na moment zarazil a zamžikal očima. „Šaman?! No dobře…“ Zavěsil a oddechl si. Docela mě to zarazilo. „Čeká nás výlet.“
„Počkej, brácho,“ pronesl Derek a já zvážněla ještě víc. „To není ona!“ zvolal. „To není Kasumi Gordonová. Kasumi měla jedno oko skleněné. A možná… nevsadil bych si na to, ale myslím, že jí chyběl prst na ruce.“
„Klídek hoši,“ usmála jsem se. „Na Pulau Ular si dost dobře pamatuji. Kolikrát, že ses mě pokoušel zabít, Dereku? Výbuch vrtulníku, pak ta bitka, když jsme odlétali, potom v té jeskyni, ještě taky exploze lodi a nakonec ten turnaj, že ano? Ano, turnaj byl obzvláště zajímavý. Ten tvůj výraz, když všichni moji soupeři umírali. Tak co, byla jsem to já?“
„Ale… co to oko?!“ zoufal si Derek.
„Co by,“ odvětila jsem s klidem, „narostlo mi nové.“

Nicolas v domě našel izolační pásku, s níž mi svázal ruce za zády. Moje šance na útěk ještě klesly… Taky v tom pokoji našel moji kabelku a vzal ji s sebou. Vyvedli mě ven před bránu vily a já se rozhlédla po kotvících lodích. Ta naše tu byla a na palubě ležela mrtvola. Naložili mě do svého člunu a usadili na jedno ze čtyř sedátek. Byl to vcelku malý, ale pravděpodobně rychlý člun. Ani na moment jsem neměla klid – Derek, který seděl vedle mě, mi neustále držel pistoli u hlavy. Byl ze mě šíleně nervózní, mnohem více než ta druhá kurva.

Cesta člunem netrvala dlouho, jen jsme objeli část jinak vcelku pustého ostrova. Řekla bych, že Imran si u zdejších úřadů objednal pozdržení jakéhokoli vyšetřování, jinak by si přece Krügerové neriskli zůstat tady delší dobu. Bylo tu molo, u nějž jsme zastavili, a Nicolas ukotvil člun lanem. Hned u mola stál areál loděnice. Vypadala opuštěně. Nicolas mě ale zavedl do větší budovy vzadu za loděnicí, která mohla sloužit jako sklad. Těžko říct, co se tu uchovávalo, možná součástky, možná ryby anebo… uvnitř v koutě bylo pár sudů, ze kterých byl cítit zápach benzínu. O stěny byla opřena řada podlouhlých prken, kovových desek a na hácích zase visely lana a řetězy. Na policích po mé levici byly nějaké dřevěné bedny a hromádka šrotu. Ne, to bylo nářadí – kladiva, pilky, šrouby a tak. Vedle byl i jeden starý rezavý motor. Docela velký… Na druhé straně haly byly dveře a tudíž cesta kamsi dál. Moji věznitelé mě tam provedli a já stanula v podstatně menší, byť stále dostatečně prostorné místnosti. Strop tu byl mnohem nižší a mezi stěnami byla připevněna široká traverza. Na ní visely trojice háků. To, co na nich bylo připevněno, mě docela zarazilo. Byla to něčí těla! Trojice těl, bez hlav, zřejmě čerstvě zabitých. Přímo pod nimi byl na zemi načrtnutý kruh červenou barvou.
„Bože!“ zarazil se Derek, když to spatřil. Krügerové tím byli natolik překvapeni, že si mě vůbec nevšímali. To byla moje chvíle. Otočila jsem se a vyběhla ze dveří, museli si toho všimnout, ale to už jsem prchala k otevřeným dveřím ven na čerstvý vzduch. Ohlédla jsem se za sebe, abych viděla, jestli mi jsou v patách. Narazila jsem tělem do jakési překážky, a když jsem pohlédla před sebe, spatřila jsem vysokou rozložitou postavu. Dostala jsem ránu jakýmsi klackem přímo mezi oči.

Probrala jsem se přivázaná k traverze v místě, kde předtím visela ta těla. Už byla pryč… A v místnosti stála spousta nezapálených svící, které stály přímo na tom červeném kruhu. Dveře ven byly jen pootevřené a tak tu byla hrozná tma. Podle hlasitého dýchání jsem poznala ještě jednu věc – někdo tu byl se mnou. Mlčela jsem, jen se snažila rozeznat obrysy té postavy, ale marně. Nakonec se vynořila ze tmy. Byl to černoch s ošklivou hlubokou jizvou na levé tváři. Měl dlouhé černé vlasy svázané do mnoha copánků. Oblečen do tmavé vesty a stejně tmavých kalhot vypadal jako duch. V rukou svíral širokou hůl, na jednom konci omotanou krví nasáklým provazem. Mojí krví...
„Kdo jsi?“ položila jsem mu jasnou otázku.
„Jsem Král masa!“ pronesl sebevědomě.
„Vážně? Tak to stojí v tvém pasu?“ Vlepil mi facku. Docela prudkou, ale nevadilo mi to, alespoň jsem věděla, že ta černá svině je poměrně háklivá.
„Kgosi, tak se jmenuji, ale jsem Král masa! Ty jsi prý Kasumi.“
„No a?“
„Podle zvěstí jsi obdařena velkou mocí – stojí za tebou síly pocházející až ze záhrobí.“ Něco takového jsem čekala. Imran evidentně svým pohůnkům věřil nebo měl minimálně pochybnosti a chtěl vše uvést na pravou míru. Takže tohle prase teď bude zjišťovat, jak jsem spojena se silami temna? Prý Král masa… spousta šílenců se ve své domýšlivosti nazve nějak tajemně a mocně a pak mají za to, že jsou skutečně víc než lidé okolo. Samozřejmě se nabízela možnost, že je na tom něco pravdy.
„Co přesně obnáší ten titul?“ Chytil mě rukou pod bradou a pootočil mi hlavu do strany.
„Bohové stvořili všechny živé bytosti, jako svoji potravu. Svět tam venku je ohradou pro dobytek bohů a já jsem pastevec – připravuji a dodávám bohům ty, které považuji za dost dobré, aby se stali jejich potravou.“
„Takže jsi kuchař…“ Další facka. Au.
„Možná i ty budeš poctěna a zúčastníš se hostiny bohů.“
„Mám spoustu tuhých svalů – těžko se budu kousat.“ Pleskl, další rána. Doufala jsem, že ho vyprovokuji a on mi ve vzteku ublíží. Pak by Krügerové trvali na ošetření a já bych snad získala čas a prostor. Asi to byl hloupý nápad.
„Na mých bedrech spočívá tíha obrovské zodpovědnosti, ale za své skutky budu dobře odměněn.“ Nepřemýšlela jsem nad tím proč nebo jak má vše fungovat, ale jakým způsobem na to přišel. Svět je plný bláznů, co věří, že ví, jaký má život smysl a co následuje po něm. Ano, taky vím, co následuje po životě, ale i když velcí démoni využívají lid ve svůj prospěch, o nějakém pojídání jsem nikdy neslyšela. Ačkoli… ano, jistá podobnost tu určitě je. Tak třeba Lilith ze Stínů mrtvých dělá potravu pro svůj stroj. Samael zase používá duše lidí, aby z nich tvořil netvory. Ten chlap mohl být stejně tak dobře vzdáleným potomkem služebníků démonů jako obyčejným bláznem. Potřebovala jsem z něj dostat víc, ale protože jsem netušila, jak dlouho se se mnou míní vybavovat, musela jít omáčka stranou…
„Lilith, Samael, Azazel, Stvořitel, Stíny, Princové Pekla, Místo moci, Černé zrcadlo,… nic?“ Celou dobu jsem ho sledovala, ale porozumění na jeho tváři nebylo. Nějak to na něj ale přece jen zapůsobilo. Vlepil mi další facku. Au, musela jsem mít zarudlé tváře. Dost mě štípaly, ale rozhodně ho nebudu prosit, aby přestal.
„Jsi čarodějka! Ale na mne tvé zaříkání neplatí!“ Prásknul za sebou dveřmi a já zůstala o samotě. Nenapadlo mě, že ta slova tak překroutí. Ale rozhodnost, s jakou mě označil za čarodějku, značila, že je to primitivní vůl. Většina agresivních náboženství je založena na jednoduchosti – zabij člověka a skončíš v Pekle, Korán je slovo Boží a všechno v něm je pravda Alláhova anebo po smrti následuje další život. Zároveň většina takových náboženství ponouká druhé k tomu, že neexistuje bezvýchodná situace končící něčím špatným, čehož je třeba se za každou cenu vyvarovat. A tak se křesťané mohou ze svých hříchů s klidem vykoupit, aby i po desetinásobné vraždě mohli počítat s tím, že je Ježíš obejme a řekne jim: ‚dobře jste žili.‘ Muslimové dokonce nemají jen povoleno vraždit nehodné, ale dokonce jim to přikazuje sám Alláh, neboť kdo je ateista, je zrůdný bezvěrec zasluhující si smrt. A hinduisté se zase opírají o reinkarnaci, což je věc znevažující život jako takový, a přitom žádný údajně reinkarnovaný člověk o svém minulém životě nic neví a nic si z něj nepřináší, tudíž i kdyby byla reinkarnace skutečná, nemůže vůbec nic ovlivnit. Těžko říct, v co přesně věří ta bestie, ale nic dobrého to nebude. Možná si přitáhl své náboženství odněkud z Afriky, možná však založil něco vlastního a určitě bude mít na ostrově stoupence, protože většina lidí touží po moci a náboženství je přece moc - je to nástroj k ovládání.

Ksakru… neměla jsem šanci se z provazů dostat a navíc mě hrozně bolely ruce. Vzdálenost mezi traverzou a zemí skoro odpovídala mé výšce s nataženýma rukama nad hlavou. Těch pár centimetrů, co mě dělí od průměrné výšky člověka v téhle oblasti, dělalo hodně. Stála jsem prakticky na špičkách, abych nemusela riskovat vykloubení rukou. Možná by se to dalo změnit… Chytila jsem se okraje traverzy a přitáhla se. Ruce k ní ale byly přivázány pevně a já kolem sebe neměla moc místa. I když… Přitáhla jsem se, napnula nohy před sebe a pohlédla na stěnu. Nedosáhla jsem až k ní, abych se mohla zapřít, ale byla tam police! Byla ještě výš než traverza a to znamenalo jediné – musím se zapřít a vystřelit nohy nad úroveň svého těla. Zkusila jsem to, ale jen jsem škrtla chodidlem o hranu police. Dolní polovina těla mi sletěla dolů a já ucítila děsivý tlak v ramenou. Horko těžko jsem zadržovala bolestivý křik. Rychle jsem se zase opřela špičkou noh o podlahu. Budu to muset zkusit znovu. Přitáhla jsem se s vědomím, že když to zase podělám, může mě to stát ruce. Na druhou stranu, když nebudu dělat nic, bude mě to stát život. Zase jsem natáhla nohy přímo před sebe a tentokrát jsem si pomohla prohnutím celého těla. Povedlo se a já se nohama opřela o polici. Byla jsem teď skoro ve vertikální poloze, která sice nebyla příjemná, ale mohla jsem se věnovat provazům, aniž bych se musela fyzicky namáhat. Velký uzel, který mě svazoval, vypadal pevně, ale teď když jsem ho tak nenapínala svou vahou, mohl jít povolit. Prsty jsem tam nemohla dosáhnout, ale zuby ano. Díky tomu, že byl uzel tak velký, nebylo těžké část provazu uchopit do zubů a pomalu povolovat. Když se konečně blížila chvíle, kdy budu zase volná, chytila jsem se traverzy, abych se nezřítila na zem. Provaz byl uvolněný a já zlehka seskočila na zem. Ruce mě dost bolely, musela jsem mít namožené svaly. Hledala jsem něco jako zbraň, ale krom těch pitomých svíček tu nebylo nic tedy… ano, ty tři háky na těla tu zůstaly. Kgosi je posunul až ke stěně, ale byly tu. Dosáhnout na jeden z nich nebylo snadné, ale pořád lepší než ten můj akrobatický kousek. Hák byl dost ostrý… a díky velkému oku na zavěšení se dal dobře držet. I když…zauvažovala jsem nad možností přivázat si dva háky k předloktím. Určitě by se to dalo využít, ale z myšlenek mě vytrhl hovor za dveřmi. Rychle jsem se skrčila vedle nich a nastražila uši.
„Jak to s ní vypadá?“ ptal se nějaký Krüger. Německý přízvuk poznám, ale rozlišit ty dva podle hlasu bylo těžké.
„Pokoušela se mě zaklít.“
„Zaklít?! Co to je za nesmysly?“
„Znevažujete mé Bohy!“ rozhořčilo se to černé prase. „Nezavrhujte temné síly, je to velmi nerozumné.“
„No dobře, dobře. Co s ní tedy bude?“
„Bude obětována ale až v noci. Za jasné noci, samozřejmě. Můj pán na svoji oběť musí vidět, aby posoudil, zda v ní skutečně třímají neznámé síly.“ Chvíli bylo ticho až pak někdo z Krügerů hlasitě a hlavně zoufale zvolal:
„Vždyť podle předpovědi má v noci pršet! Copak ji nemůžete prostě jen zabít?!“ Byl to Derek, bezpochyby. Nicolas ze mě takovou hrůzu neměl. Zatím.
„To je vyloučeno,“ bránil se Kgosi. „A když už na mě máte tolik otázek, měl bych také jednu - proč tu není sám Oleg? Rituály ho zajímají, a tento bude patřit k nejzajímavějším! Tak proč tu není?“
„Proč? Eh, to je jednoduché. Musel neodkladně odletět do Států. Proto poslal nás. Jsme tu jménem jeho i jeho přítele Imrana El-Amina.“
„Hm, no dobře…“ Už bylo ticho, jen občas zavrzala podlaha. Opatrně jsem pootevřela dveře a doufala, že nebudou moc vrzat. Vrzaly, ale Kgosi stál až na druhé straně haly, díval se ven, kde se mračila obloha a kouřil. Měla jsem v rukávu dvě esa. Říct mu pravdu o Olegovi a snad ho tak dostat na svou stranu, anebo mu vrazit do lebky hák? Ta druhá možnost byla lákavější. Pomalu jsem se připlížila blíž k němu a byla připravená okamžitě vystartovat, pokud by se otočil. V momentě, kdy do trávy hodil nedopalek cigarety, jsem se musela postavit a běžet k němu. Otočil se a já mu vší silou vrazila hák do čela. Zapáčila jsem a rozevřela ránu, co jen to šlo. Když jsem hák vytrhla, slavný Král masa se zhroutil mrtvý k zemi a z lebky mu tekl mozek. Já se opřela o stěnu a zvedla nohu, která mě začala z ničeho nic bolet. Sakra, měla jsem v chodidle díru. Při běhu jsem si musela šlápnout na ostrý hřebík trčící z podlahy. Kruci… Teď na ošetření ale nebyl čas.

Vyhlédla jsem ven a skrčila se do vysoké trávy. Řekla bych, že ta budova loděnice byla loděnicí možná tak před deseti lety. Teď to vypadalo jako obydlí toho hajzla, soudě podle oken v horním patře, která rozhodně nebyla původní. Krügery jsem tu nikde neviděla, ale za okny loděnice se svítilo. Rychle jsem se přesunula ke zdi budovy a pokračovala až ke dveřím, které byly hned vedle velkých vrat, nyní zřejmě stěny domu. Před vraty byl travou zarostlý svah vedoucí k vodě a kousek odtud bylo molo s člunem a… skútrem, hmm. Vydala jsem se blíž ke dveřím, když se ty otevřely.
„Každou chvíli bude chcát!“ křičel Derek a vyšel ven. Měl pistoli v rukou, ale moment překvapení byl na mé straně. Vrhla jsem se na Dereka s hákem, ale stihl zareagovat a uhnout. Hák se mu nezabořil do hlavy, ale jen do ramene. Vyrvala jsem ho ven a vytrhla mu z ramene kus masa, když po mě někdo vystřelil. V chodbě domu stál Nicolas. Neměla jsem čas Dereka dorazit, ani když se válel po zemi, řval bolestí a držel se za hlubokou ránu. Utíkala jsem ke člunu a kolem mě svištěly kulky. Nicolas musel být vynervovaný a musely se mu třást ruce, jinak by kulky nelétaly všude možně. Vběhla jsem na molo a skočila do člunu. Nicolas ještě párkrát vystřelil a pak mu asi došly náboje. Nastartovat motor člunu se mi povedlo, jenže horší bylo s tím ujet. Nebylo to jako s autem… Kruci! Ne, zkoušela jsem páčky i tlačítka, ale člun se ne a ne pohnout. A ono by to ani nešlo, vždyť člun byl stále přivázaný masivním řetězem ke kůlu u mola. Pohlédla jsem na břeh a viděla, jak Nicolas něco hledá v trávě. Zřejmě Derekovu pistoli, jež mu vypadla z rukou. Vyskočila jsem zpět na molo a přeběhla ke skútru. Muselo být snazší ho ovládat a to skutečně bylo – jen dvě, tři páčky. Motor, plyn… jo, to vypadalo dobře. Nastartovala jsem a ujížděla pryč. Vlastně to bylo poprvé, co jsem jela na skútru.

Trochu mi dělalo problém zatáčet – vyžadovalo to naklonit celé tělo i stroj a já se obávala pádu do vody. Když jsem vrhla rychlý pohled za sebe, viděla jsem Nicolase ve člunu. Zatraceně! Na druhou stranu… ten skútr byl hodně rychlý, a pokud mě chtěl zastřelit, musel by mít velké štěstí. Přibližoval se, ale byl ode mne ještě dost daleko, když začal střílet. Skrčila jsem se, ale to bylo jediné, co jsem mohla dělat. Počítala jsem výstřely, a pokud jsem se nepletla, bylo jich osm. Buď byl už na suchu, nebo mu došlo, že musí čekat na jistotu. Věděla jsem, že dřív nebo později mě dožene, zvlášť když se skútrem moc neumím. Odhodlala jsem se k riskantnímu kroku. Zpomalila jsem a otočila skútr k němu. Když viděl, co dělám, zpomalil a nakonec úplně zastavil. Neměl munici, ale v ruce držel ten hák. Neměla jsem ho tam nechávat. Přirazila jsem k boku člunu a skočila na jeho příď.
„Už jednou jsem tě zabil!“ křičel vzteklý Nicolas.
„Už jednou jsi mi způsobil pár šrámů…“ odvětila jsem a s úsměvem seskočila do člunu. „Jestli Derek umře…“
„Tak ty už se to nedozvíš.“ Přiskočila jsem k němu a on se po mě ohnal hákem. Shýbla jsem se a podrazila mu nohy, přičemž jsem ho udeřila dlaní do hrudi, aby ztratil rovnováhu a upadl. Hák mu vypadl z ruky, já si ho posunula nohou blíž k sobě a zvedla ho.
„Tohle ti neprojde, děvko!“ zvedal se.
„Zatím to prochází dobře. Kam ten hák chceš vrazit? Do ramene, do krku. Áh, už vím – do oka!“ Napřáhla jsem se a zatímco si ten idiot kryl rukama oči, rozřízla jsem mu břicho a to dost ošklivě. Chytil se za ránu, zavrávoral a já doufala, že mu každou chvíli vytečou střeva, jenže to nevyšlo. Rána nebyla dost hluboká. Nevadí. „Ještě jsme spolu neskončili!“ zařval a přeskočil přes okraj člunu na skútr. Napřáhla jsem se hákem a než se stačil rozjet, vrhla jsem ho po něm. Kryl se dlaní, ale mířila jsem přesně. Špice háku mu udělala hluboký šrám na předloktí. I když řval bolestí, skútr se během chvíle rozjel a mizel v dáli za mnou. Návrat jsem zvažovala, to ano, ale bylo by to riskantní. Zbraní měli určitě víc a já bych měla raději myslet na návrat do Asie. Tady ve člunu byla stále moje kabelka s doklady a taky malá lékárnička. Vydesinfikovala a ovázala jsem si chodidlo a poté se zaměřila na člun. Zbývalo jen přijít na to, jak se tahle věc ovládá a zamířit na letiště.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.12.2014, 1:07:26 Odpovědět 
   Zdravím.

Opět vše nevychází podle plánů... Ale to nevadí. Souboj na život a na smrt má svá pravidla, a Kasumi nemůže riskovat, že zemře... Držel jsem jí celou dobu palce, naši záporní hrdinové měli více štěstí než rozumu. Na práci šotků jsem nehleděl, avšak minimálně 2x bych odřádkoval část textu (v jednom případě máš dvě repliky na jednom řádku vedle sebe a v druhém bych odsadil popisný text jako nový odstavec - pozornější pročtení napoví).

Brou noc a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Vedomie_zivot_a...
romansev
Nekropotence29
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr

Trpět za ni
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr