obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39644 příspěvků, 5754 autorů a 391003 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: S láskou - Ďáblova milenka 17 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: S láskou - Ďáblova milenka
 autor Nat Danielová publikováno: 28.12.2014, 16:42  
Dovolená v Thajsku končí. Karolína může přemýšlet, co jí čas strávený s Viktorovou rodinou dal a co vzal. Od každého něco. Co udělala správně a kde udělala chybu? A nebát se velkých rozhodnutí, i když to bolí. Třeba z toho něco bude. A třeba také ne.
 

Ostrov Phi Phi jsem si zamilovala. Ubytovali jsme se v domku na pláži, kterou jsme měli jen pro sebe. Hned po zabydlení jsem se rozhodla vyzkoušet moře, navlékla se do svých nových bikin a sebevědomě vyrazila ven. Věděla jsem, že zaujmu jak Alexe, tak Viktora, který sbíral opodál škeble, a škodolibě mi to dělalo potěšení. Alex se o mém vzhledu vyjádřil hned na pláži, kdy pochvalně hvízdnul a strčil do bratra, hrajícího další z jeho nekonečných her. Dělala jsem, že jsem si ho vůbec nevšimla a kráčela dál k pláži. Moře bylo azurově modré a písek horký. Těšila jsem se, až skočím do vody a zchladím se. Ostatní jsem nechala daleko za sebou a plavala podél útesu. O to víc mě překvapil Viktor, když se najednou objevil za mnou. Málem jsem se utopila, jak jsem se ho lekla.
„Co tady děláš?“ rozkašlala jsem se. „Někdo tě uvidí!“
„Plavu. Za tebou. I když to nesnáším.“ Chytil mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Snažila jsem se nohama zkusit, jestli pod sebou nenajdu dno, ale stále jsme byli v hodně hluboké vodě.
„Proč?“
„Abych ti řekl, že jsi hrozná potvora. I když, to víš asi sama, viď?“ kousnul mne do ucha.
Cákla jsem mu do obličeje a snažila se mu vyškubnout, ale držel mě pevně.
„Ty plavky sis koupila schválně, přiznej to. Kvůli Alexovi.“
„A i kdyby?“ připustila jsem tu možnost. „Aspoň si mě všímá.“
„Koleduješ si, holčičko.“
„Vezmeš mi kapesný?“ zasmála jsem se. „Radka si koupila hezký prádlo, určitě ti ho večer ukáže. Třeba ti zas dá. Těšíš se?“
Přitáhl mě k sobě ještě blíž a hrubě se mi pokoušel stáhnout spodní díl plavek.
„Nech mě,“ požádala jsem ho. Jeho nátlak mi byl nepříjemný. „Zdá se, že celou akci nezvládáš. Máš, cos chtěl.“
„Máš blbý řeči,“ procedil mezi zuby.
„A ty se blbě chováš!“ vyčetla jsem mu. „Nemůžu se na tebe a Radku dívat. Bolí mě to!“
„A co mám asi dělat? Je to moje manželka, a krom toho myslím, že Alex ti to dostatečně vynahrazuje, ne?“ Jeho tón byl zlý a mne zamrzel. Měla jsem všeho po krk, toho předstírání, lží.
„Je mi z tebe zle!“ vmetla jsem mu do tváře. „Pořád mi jen slibuješ, že od ní odejdeš a já jak kráva čekám. Možná by bylo nejlepší, kdybysme to skončili, co říkáš? Stejně to mezi náma nemá cenu!“ Ihned jsem věděla, že jsem krapet ujela. Chtěla jsem udělat něco, abych ho vyprovokovala, abych ho dohnala k čemukoliv, a to se mi zřejmě podařilo. Jeho stisk povolil.
„To myslíš vážně?“
Moje mlčení pochopil jako souhlas, protože se mi podíval do očí, tak nějak jinak, než kdykoliv jindy, a potom se otočil a odplaval.
Uvnitř mé hlavy to vřelo, chtěla jsem křičet, že ne, že ho nechci ztratit, že ho miluju a chci si ho vzít, ale moje znovu objevená hrdost mi to zakázala. Tak dlouho ze sebe dělám idiota, a právě teď mě to přestalo bavit. Došlo mi to. Končím, Viktore. Už nikdy na tebe nebudu čekat. Už nikdy nebudu ta mrcha, co spí s ženatým chlapem. Už nikdy po sobě nenechám šlapat, odteď budu po chlapech šlapat já. Už nikdy se do nikoho nechci zamilovat, abych se znovu nezklamala. A možná se taky nikdy nezamiluju, protože Viktor moji hlavu ještě dlouho neopustí. Mám ho tam zažraného až do morku kostí a už teď se mi chce steskem brečet. Miluju ho, miluju ho víc, než si dokáže kdo představit. A nikdy by mě nenapadlo, že to budu zrovna já, kdo náš vztah odpíská. Měl to se mnou vlastně jednoduché. Zobala jsem mu z ruky a netlačila na něj. Teď už budu jiná. Chci žít. S Viktorem, ale ne s jeho ženou.
Bylo mi smutno. Chyběla mi jeho blízkost, chtěla jsem ho mít jen pro sebe a otravovalo mě, že se o něj musím dělit. Milovala jsem ho a zároveň i trochu nenáviděla, za to, co mi dělá. A Alex? Ten byl pro mě jen taková náhrada.
Doplavala jsem až ke skále, kde byla malá skulinka s pískem. Posadila jsem se tam na břeh, skrčila kolena pod bradu a tupě zírala do dálky. V tom rozjímání jsem si vzpomněla na Patrika. Co asi dělá? Za měsíc měl slavit narozeniny. Moc jsem se mu chtěla ozvat, ale vlastně nebyl důvod. K čemu? Vzpomněla jsem si, jak jsme se seznámili, jak jsme spolu chodili na rande. Bylo to tak čisté, krásné a věděla jsem, že už nikdy nic takového nezažiju. Viktor mi to nahrazoval penězi a já si to nechala líbit. Měla jsem se dobře. Jen jsem už chtěla někam patřit. Teď už jsem nepatřila nikam. Nikam a nikomu. Fajn, jsem na tom ještě líp.

Od toho dne se mne Viktor ani nedotkl. Choval se ke mně jako ke známé svého syna, mluvil se mnou jen to nejnutnější a jinak mě ignoroval. Jeho nálada se ale znatelně zhoršila, což jsme všichni pocítili. Byl tak protivný, že všem zkazil zbytek dovolené. Radka ani kluci nechápali, co se stalo. Já to věděla. Propichoval mě pohledem, kdybych měla popsat jeho výraz, musela bych říct, že ze sebe dštil síru a z očí mu šlehaly blesky. Mohl za mnou kdykoliv přijít, promluvit si, ale neudělal to.
O to víc jsem trávila čas s Alexem. Procházeli jsme se po pláži, plavali a potápěli. Byl moc fajn, a kdyby nebylo ostatních okolností, mohla bych tu dovolenou pokládat za skvělou. Jenže! Ačkoliv jsem to ukončila, bolelo mě u srdce, když jsem Viktora s Radkou viděla, jak se večer prochází po pláži, jak jdou spát. Prakticky každou noc jsem zčásti trávila venku, jen abych nemusela spát vedle jejich ložnice. Znovu je slyšet by mě asi zabilo. Byla jsem totálně zdeptaná. Na výlety jsme jezdili společně, s Radkou jsme si výborně rozuměly a já se snažila k ní chovat stejně jako předtím, bez jakýchkoliv předsudků. Ona za nic nemohla, ona byla jeho žena, ona na něj měla právo. A já si to musela pořád dokolečka opakovat.

Thajsko bylo krásné, krásnější, než jsem si kdy dokázala představit. Nafotila jsem snad tisíc snímků a těšila se, až se s nimi pochlubím Simoně. Už mi chyběla, měla jsem jí toho tolik co vyprávět. Mailovaly jsme si, ale nebylo to ono. Poslední večer před odjezdem nás Viktor pozval na večeři, kde jsme si dali místní víno. Možná jsem to s ním trochu přehnala, ale byl to můj útěk. Stejně jako já to s alkoholem přehnal i Viktor. Na všechny se utrhoval a s Radkou se dokonce pohádal. Teprve když jsme se rozešli do svých pokojů, slyšela jsem ho, jak se směje. Jasně, udobření přes postel. A vedle mě! Nechtěla jsem si nic představovat, bylo mi z něj na zvracení. Podařilo se mu dostat mě na kolena, ztrapnit mě sama před sebou. Jen tak v noční košilce jsem vyšla ven a mířila k pláži. Větřík jen tak slabě pofukoval a dokonce ten večer ani nepršelo. Posadila jsem se na břeh a nechala vodu, ať mi omývá kotníky. Hlava se mi z vypitého alkoholu mírně točila, ale ne zase tolik, abych byla úplně opilá. Zaslechla jsem za sebou kroky a spatřila siluetu Alexe. Nic neřekl, jen si klekl za mě a objal mne kolem ramen.
„Ahoj,“ zašeptal.
„Ahoj,“ zamumlala jsem a pohladila ho nějak automaticky po ruce.
„Jsi smutná?“zeptal se mě a já jen přikývla.
„Neboj, zase to bude dobrý. Kájo, já nejsem slepej. Vím, že já nejsem ten, na koho čekáš.“
Otočila jsem se k němu. „Jak to myslíš?“
„Nejsem slepej a nejsem blbej. Ty okolnosti, za jakých jsme se poznali…“
Chtěla jsem něco namítnout, ale zabránil mi v tom. „Nic neříkej, nemusíš nic říkat. Já tě mám rád i tak. Mám tě tak rád, že mi to už nevadí.“
„Promiň,“ zašeptala jsem a položila si hlavu na jeho rameno. „Nechtěla jsem ti ublížit.“
„Já vím, že ne. On s námi manipuluje, víš.“
Pohladila jsem ho po tváři. „Víš, že jsi perfektní kluk?“
„To určitě nejsem, ale je fajn, když mi to říkáš,“ zasmál se. „Mám rád, když jsme spolu. A nemám rád, když jsi nešťastná.“
Celou mě odhadnul, dostal se mi do duše. „Co když ti dám pusu?“ napadlo mě.
„Na nic jinýho nemyslím,“ odvětil a odhrnul mi vlasy z tváře. „Jsi nejkrásnější holka, co jsem kdy poznal. A i kdyby to mělo být dneska na posledy, chci tě mít, chápeš?“
Chápala jsem to. Bylo mi to jasné. Možná jsem mu to dlužila, možná jsem i chtěla. A chtěla jsem se Viktorovi pomstít, jak jsem mu slíbila. Svlékl mi košilku a přivinul mne k sobě. „Krásně voníš,“ zašeptal a opatrně mě položil na písek. Vztáhla jsem k němu paže a svlékla mu tričko.
„Miluju tě,“ šeptal a líbal mě po těle. Snažila jsem se mu jeho dotyky oplácet.
„Nemiluješ,“ namítla jsem chabě. O to jsem nestála.
„Chci si zapamatovat každý centimetr tvého těla,“ šeptal. „A potom si tě nakreslím.“
Bylo na něm vidět, že je nervózní. Převzala jsem iniciativu a zavedla ho k sobě. Byl nádherný tím, jak se styděl, jeho rty šeptaly moje jméno a prsty se mi zarýval do kůže. Převrátil mne na záda a přikryl mne svým tělem. Byl v rámci možnosti ohleduplný, něžný. Mě to ale bylo k ničemu. Necítila jsem nic.
Když zasténal, tak brzy a nečekaně, spadl mi do náruče. Zůstali jsme nehnutě ležet, abychom v klidu rozdýchali to stádo koní, které nám klusalo v srdci. Jemu z prožitku, mně z nastalé situace. Jo, pomstila jsem se Viktorovi, mohla jsem být spokojená. Jenže – proč nejsem?
Teprve po chvíli se ode mne odtáhl. Díval se na mě zkoumavým pohledem, nevěděl, co má říct. Vstala jsem z písku a mlčky se ponořila do moře. Tohle bylo špatně. Moc špatně. To se nemělo stát.
„Počkej,“ doběhl mě a chytil za ruku. „Neutíkej mi.“
„Alexi, to se prostě nemělo stát. Nechci ti ublížit!“
„Mám oči jen pro tebe,“ namítnul. „Miluju tě.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nemiluješ. Uvidíš, že to přejde.“
„Nechci, aby to přešlo!“
„Ale ano, musí to přejít. Já nejsem holka pro tebe.“
„Nechci jinou,“ vzdoroval.
„Rozešla jsem se s tvým tátou, ale to neznamená, že ho nemiluju. Miluju ho víc, než cokoliv na světě. Tímhle jsem se mu chtěla pomstít, ale už vím, že to byla chyba. Jsi skvělej kluk a tohle si nezasloužíš.“
Sklopil oči.
„Uvidím tě někdy?“ zajímalo ho.
To bych také ráda věděla, pomyslela jsem si. „Copak mě můžeš mít pořád ještě rád? Po tom všem?“ nechápala jsem. Kdyby mě nenáviděl, pochopila bych to víc.
Smutně se usmál a na moji otázku mi neodpověděl. „Můžu ti někdy napsat?“
„Možná?“ řekla jsem neurčitě. Věděla jsem, že mi bude chybět, ale jako kamarád.
„Budu na tebe rád vzpomínat,“ povzdychl si. Ten kluk vážně nebyl normální!
Já vzpomínat nechtěla. Já chtěla zapomenout.


Do svého nového bytu jsem se přestěhovala týden po návratu z dovolené. Simona udělala velký kus práce, nejen, že mě kompletně zastala v zaměstnání, ale dohlédla i na řemeslníky při budování kuchyně. Vypadala fantasticky, přesně tak, jak jsem si představovala.
„Je nádherná,“ žasla jsem. Simona mi přizvukovala.
Převyprávěla jsem jí celou story z dovolené a měla z toho oči navrch hlavy. O Alexovi jsem pomlčela, styděla jsem se za to sama před sebou. „Zabila bych ho, hajzla,“ nadávala.
Měla pravdu, Viktor mě strašně zklamal. Od příjezdu z dovolené se mi neozval, a ani já jemu. V letadle seděl s manželkou a se mnou nepromluvil ani slovo. Jen se na mě díval.
„Simčo, já nevím, co mám dělat,“ rozbrečela jsem se jí v náručí.
„Kašli na něj, nestojí ti za to,“ utěšovala mě.
„Nemůžu na něj zapomenout. Bolí mě to, co mi udělal.“
„Je to sprosťák,“ ohodnotila ho. „Hele, ber to z tý lepší stránky, máš kde bydlet.“
„Nemám na to,“ namítla jsem. „Je tu potřeba plno úprav, kde na to vezmu?“
„Vždyť máš jeho kreditku, ne?“
Hystericky jsem se zasmála. „Určitě mi jí zrušil. Proč by mi měl dávat peníze?“
„A co když ne? Stav se v bance a uvidíš.“
„Na tom něco je,“ uznala jsem. „Za zkoušku nic nedám.“
Do banky jsme vyrazily ještě ten den odpoledne. Když na mne přišla řada, vysvětlila jsem úřednici, co po ní chci. Chvíli něco datlovala do počítače a potom tupě zírala na monitor.
„A co vy po mě chcete vědět?“ zeptala se.
„Chci vědět, jestli mám na účtu peníze,“ zopakovala jsem svůj požadavek.
„Peníze na účtu? Slečno, MÁTE tu zůstatek.“ Tvářila se divně.
„Kolik?“ zajímalo mne. Něco naškrábala na papír a podala mi to. Nevěřícně jsem na něj zírala. Částka přes pět milionů mě dokonale šokovala.
„Můžete mi vyjet výpis?“ požádala jsem.
„Běžně to tu neděláme, ale v tomto případě bych mohla udělat výjimku,“ usoudila. „Zřejmě jste to nečekala, že?“
Na to jsem jí neměla co říct. S papírem v ruce jsem vyšla z banky ven, kde mě čekala Simona.
„Tak jak?“zajímala se.
Podala jsem jí výpis. „Podívej se sama.“
Její reakce mě nepřekvapila. „To jako fakt?“
„Už to tak bude. Já tomu vážně nerozumím. Proč by mi dával ty peníze?“
„Naposledy ti peníze poslal před třemi dny,“ ukázala mi prstem na první řádek. „Každopádně ať to je jak to je, můžeš si ten byt zřejmě nechat.“
Nerozuměla jsem vůbec ničemu. „Co mám dělat?“
„Nic,“ poradila mi moje kamarádka. „Prostě ber a nech to být. Jo a zařiď si koupelnu, mýt se ve škopku nemůžeš věčně.“
Měla pravdu. Rozjely jsme se do koupelnového studia a vybrala jsem si ty nejkrásnější a nejdražší obkladačky. Za to všechno mi Viktor zaplatí.

Nestíhala jsem. Byla jsem od rána do večera v práci, doháněla tam resty a neustále řešila nějaké problémy. Mezitím se u mne v kanceláři jednoho dne zastavila policie. Dva policisté skoro důchodového věku mi pokládali spoustu všetečných dotazů. Kdy jsem viděla šéfa naposledy, jestli se mi s něčím nesvěřil, nebo jestli mi nedlužil peníze.
S úplně vážnou tváří jsem se jich nakonec zeptala, jestli si nemyslí, že jsem ho zavraždila já, protože mi možná dlužil jednu stravenku a protože jsem si třeba brousila zuby na jeho místo.
„Musíme prozkoumat každou stopu,“ prohlásili a odjeli. Vzpomněla jsem si na peníze, které šéf dlužil Viktorovi. Oni se ale ptali na mě, ne na něj, uklidňovala jsem se.
Byt už jsem měla kompletně vybavený, od koupelny po obývací pokoj, který jsem si Viktorovi natruc zařídila nábytkem z Ikei. Neměl rád tyhle velkoobchodní typy nábytků, potrpěl si na luxus.
Do oken jsem postavila truhlíky s květinami, na zdi pověsila plno obrázků, abych se tam cítila jako doma. Jediné dva pokoje zůstaly prázdné, a to ty, které Viktor označil za dětské. V jednom z nich si plánoval, že bude mít postýlku Satine, která bude po mně. Ty pokoje jsem zamknula a klíče schovala do šuplíku. Byly pro mě bolestivou vzpomínkou.

Nikoho jsem nehledala, nechtěla jsem se vrhat do dalšího vztahu. Občas jsem měla nutkání se Viktorovi ozvat, abychom si vysvětlili, co se vlastně stalo, ale vždy mě to včas přešlo. Měl to být on, kdo se ozve první. A on to za celé prázdniny neudělal. Po dovolené jsem čekala, že se ozve, ale čím déle to trvalo, tím méně jsem s tím počítala. Zbavil se mě elegantně, jen co je pravda. Nacpal mi peníze, aby měl dobrý pocit, a žije si spokojeně s Radkou. Nebo si našel nějakou jinou?
Ano, byla jsem to já, kdo se s ním rozešel, ale on to vzal s ledovým klidem. Možná se mu i ulevilo, že to nemusel udělat sám.
Pravidelně jednou za týden mi psal Alex. Krátkou textovku, jak se mám, že on celkem dobře a že mu chybím. Odepsala jsem mu ve slušnosti, ale nic víc. Byl jeden jediný člověk, kterému jsem napsala ráda a se staženým žaludkem. Patrik měl narozeniny a já mu nemohla nenapsat, bylo to silnější než já.
Měla jsem strach, že mi napíše, ať mu dám pokoj, v lepším případě, že mi neodepíše vůbec. O to víc mě překvapilo, že odepsal obratem a moc hezky.
KAJO, DEKUJU, UDELALA JSI MI VELKOU RADOST. JAK SE MÁŠ?

Skoro jsem brečela dojetím, takovou reakci jsem nečekala.
Odepsala jsem mu a psali jsme si další dvě hodiny. O všem, o životě, o práci. Nakonec mi napsal, že bychom se měli vidět. Chtěla jsem ho vidět, opravdu moc, ale nemohla jsem. Nebyl k tomu ještě správný čas. Pochopil to. Rozloučili jsme se a mně zbyl dobrý pocit, že na mne nezanevřel.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 28.12.2014, 16:41:22 Odpovědět 
   Ahoj Nat,

zcela upřímně k dnešní kapitole nemám (až na klasické maličkosti) žádné výhrady. Čekala jsem, že tahle již jednou publikovaná část musí brzy přijít (a proto si i matně vybavuju, jak to bude chvilku pokračovat), ale najednou má úplně jiný rozměr, vše do sebe zapadá, dává smysl, je to úplné. Myslím, že se ti do kapitoly podařilo zakomponovat i tu melancholickou náladu, ten smutek, který z toho prýští. A taky mám konečně chvíli pocit, že je Karolína ve spojení se svým pravým já, se svou osobností a že ji nepohříbá někde pod návalem "lásky".

Dobré to bylo.
Zdraví Nancy
 ze dne 29.12.2014, 12:45:56  
   Nancy Lottinger: Upřímně ta scéna s Alexem kdysi nedávala smysl. Tedy dávala, ale nebyl za ní žádný smysl. Ještě před pár kapitolami jsem si na tenhle budoucí úsek vzpomněla a říkala si, CO se musí stát, aby k tomu vůbec došlo? A tys tam čtenáře vyprovodila za ručičku tak, že to tam prostě patří. I když pravda, mohla o tom, že to byla chyba, uvažovat trošku déle. Jo, je to Karolína. Spíš by bylo divné, kdyby to neudělala.
 ze dne 28.12.2014, 17:03:06  
   Nat Danielová: Ahoj Nancy, díky za bleskovku, sice jsem to hodila do fronty ale nechtěla jsem Tě tím v tuto dobu zatěžovat.

Moc si vážím Tvé pochvaly a toho, že si pamatuješ, že tato kapitolka tu už kdysi proběhla. Trochu jsem ji upravila, pozměnila, hodně jsem váhala nad Karolínou a Alexem - s tou scénou na pláži jsem v pohodě moc nebyla, chtěla jsem to ubrat, ale Karolína je Karolína a musela jsem ji nechat, ať dělá, co uzná za vhodné :-)

Hezký konec roku, Nat
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Neocortext51
kilgoretraut
Edice Superbůh ...
PavelKastl
NAVŽDY SPOJENI
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr