obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea - 6. Pouto přátelství ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Nová cesta
 autor Garathea publikováno: 01.01.2015, 21:57  
 

Ráno si protáhla rozlámané tělo a opláchla si obličej ve studené vodě. Každodenní cestování ji ubíjelo, přesto věděla, že bez úpěnlivého hledání cestu domů nikdy nenajde.
Už abychom zase vyjeli z lesa. Letmo se podívala na dřevěnou krabičku, kterou přes noc nechávala ležet vedle sebe. Od té chvíle, kdy malého démona vyrvala z Tlusťochovy moci, uplynulo již několik dní. Dosud neprojevil jedinou známku vědomí, tentokrát však objevila krabičku pootevřenou a prázdnou. Kousky housky, které uvnitř zanechala ve snaze démonovi pomoci, byly také pryč. „Kde je?“
„Co?“
„Ten malý myší démon. Není tady.“
„Možná utekl,“ soudil Reon.
„Ale to by přece…“ Hledala po celém okolí, ale nikde po něm nenašla jedinou stopu.
„Pokud se dokázal dostat z té krabičky bez pomoci, musí být při síle. Víc už jsi pro něho nemohla udělat.“
Ničím jsem tu krabičku nezabezpečila. Nechtěla jsem ho věznit, jako to dělal Tlusťoch, mohl se dostat ven bez pomoci, přesto jsem nečekala, že by hned utekl. Snad už je aspoň v pořádku.
„Sbal si věci! Vyrazíme.“
„Dobře.“


Po celém lese Girok, kterým projížděli už pátý den, se šířila nádherná směsice vůní, která sálala životem a energií. Stříbrné jehličnany vpustily na zem jen minimum světla, přesto na mnohých místech kvetly drobné kvítky ve fialových a modrých odstínech.
Občas jim dlouhou chvíli zpříjemnil zpěv ptáků. Nedaleko cesty zahlédli králíka, malou koroptvičku, černou lišku, srnce, ale také smečku vlků. Žádný z nich se k nim naštěstí nepřiblížil ani se nevydal po jejich stopách.
„Zvířata dokáží vycítit sílu démona. Pokud se budeš držet u mě, neodváží se na nás zaútočit,“ vysvětloval jí Reon.

Lesem projížděli od brzkého rána až do setmění. Její tělo si už začalo zvykat na náročnou cestu na koni, přesto se večer znaveně posadila k ohni a promnula si obličej, záhy si ovšem uvědomila, že Reon by měl být mnohem vyčerpanější než ona. Žádnou únavu na něm neviděla, přesto ho ještě nikdy neviděla spát.
Kdoví, jestli se vyspal aspoň v Sarii. S tím, jak je neustále na stráži o tom pochybuji. „Jak dlouho jsi vlastně nespal? Párkrát jsem tě viděla odpočívat, ale nikdy jsi doopravdy nespal, že?“
„Tohle už jsme probírali mockrát,“ odvětil jí Reon.
„Jo a pořád se nic nezměnilo. Tímhle způsobem to přece nemůže jít donekonečna. I démoni se musí občas vyspat.“
„Nech to být!“
Tentokrát už se z toho nevyvlečeš. „Nevěříš mi?“ zeptala se ho Mei. Tušila, že tomu tak není, přesto se o tom musela přesvědčit.
„Tak to není.“
„No tak čeho se bojíš?“ Místo odpovědi jen mlčky odvrátil pohled. „Tohle bys mi ale měl říct, Reone!“
Reon se na ni upřeně zadíval. Pak sklonil tvář a zahleděl se někam do prázdna. „Mohl bych tě zabít.“
Zabít? „Proč bys…“
„Vzpomínáš si na toho chlapce v Kernaku? Žádný meč jsem mu neukazoval. Usnul jsem a on se ho ze zvědavosti dotkl. Chybělo málo a to dítě bych zabil. Jsem zvyklý cestovat sám, jakmile se ke mně něco přiblíží, reaguji rychleji, než se stačím probudit.“
Takže se bojí, že by mě mohl zranit, kdybych se k němu nečekaně přiblížila. Teď už chápala jeho obavy, ale přece musí existovat jiné řešení, než je věčné odmítání spánku. „Tohle… Přesto bys měl…“
„Ty bys snad chtěla umřít?“
„Samozřejmě že ne, ale ani nechci, abys kvůli mně zkolaboval vyčerpáním.“
„Nic mi není.“
Jenže jak dlouho to ještě vydržíš? Společník pro něho musel znamenat obrovskou změnu. Bylo smutné, že si do takové míry zvykl na samotu, ale teď byl ochoten obětoval svůj spánek, jenom aby s ní mohl cestovat.
S tím se musí něco udělat, postavila se a sedla si vedle něho. „Tak se prostě musíš naučit přijmout moji přítomnost,“ prohlásila Mei. Reon na ni nevěřícně pohlédl. Asi očekával, že od něho uteču nebo že odejdu v domnění, že to dělám pro jeho dobro. „Co? Myslel sis, že uteču?“
„Ty nemáš strach?“
Mám dojem, že mi jeho bratr pokládal stejnou otázku. „Lhala bych, kdybych řekla, že ne, ale už jsi mě zachránil tolikrát, že to nejmenší, co pro tebe můžu udělat je ti věřit. Teď cestujeme spolu, tak si začni zvykat!“ řekla mu usměvavě.
Nechtěla ho nechávat další noc samotného a tak zůstala sedět vedle něho a požádala ho, aby ji naučil rozdělávat oheň. Reon u sebe nosil vhodné kameny, jejichž pomocí oheň snadno vykřesal. Když se o to pokoušela Mei, podařilo se jí vykřesat pár jiskřiček, ale ty nedokázaly zapálit připravenou suchou trávu. V tom musí být nějaký obrácený talent, pomyslela Mei, když to zkoušela znova a znova a stejně bez úspěchu.
Nakonec už jí z toho bolely ruce, proto mu raději začala vyprávět o svém světě. Nejprve se jen zmínila o způsobech, kterými obvykle zapalují oheň, načež začala mluvit o tom, že v jejím světě neexistují démoni ani jiné bytosti, které by oplývaly nadpřirozenou silou.
V lecčem jsou si oba světy podobné, přesto se mnohdy značně liší. Stejně jako tady i u nich doma jsou například koně, ale už řadu let se jezdí auty. Díky letadlům mohou lidé létat. Mají telefony, televize, rádia, počítače, spousty vymožeností, které jsou pro zdejší národy nemyslitelné.
Na druhou stranu, zdejší příroda je nádherná, nedotčená bezohledným hospodářstvím. Všude jsou krásné lesy plné zvěře, v průzračných vodách žijí ryby i raci a nebe je každičkou noc poseté hvězdami. Jsou to krásy, které z její domoviny pomaličku mizí.
O svém světě dokázala vyprávět celé hodiny. Mluvila o všem, co ji napadlo, pokud věřila, že by to mohlo být aspoň trochu zajímavé. Reon ji většinou jen mlčky poslouchal, ale když jej něco zaujalo, hned se začal vyptávat.
„Nemusíš zůstávat vzhůru celou noc. Budeš potřebovat sílu na cestu. Už si běž lehnout!“ nabádal ji, když se měsíc přehoupl na druhou stranu oblohy.
„To je dobrý. Jedna noc mě nezabije,“ řekla na to Mei. „Nebo ti vadí moje společnost?“
„To ne.“
„Fajn,“ vydechla s úlevou. Už jsem myslela, že začínám být nudná. Reon se dal vzápětí do smíchu. „Co se najednou směješ?“
„Jsi zvláštní.“
„Proč bych měla být zvláštní? Už mi to říkal i Sien, ale nevím, jestli to mám chápat jako kompliment nebo jako narážku.“
„Hm.“
„Jaký hm?“
„Zkus na to přijít sama!“
„Akorát si ze mě utahuješ.“
„Dáváš mi k tomu příležitost.“
„Ty…“ Jemně do něho drcla, ale pak se usmála. Dosud ho neviděla tak uvolněného.

Jejich rozhovor nakonec pokračoval až do rána. Už před východem slunce cítila, že jí chybí spánek, Mei si však nestěžovala a během cesty se snažila udržet krok s Reonem.
To kolébání na koni mě za chvíli uspí, zakryla si pusu při zívání, když jí zčistajasna zakručelo v břiše. „Promiň. Už mám příšerný hlad.“ Proč to muselo být tak hlasité?
Reon se na ni usmál. „Zastavíme.“
Uvázal koně u stromu, prohrabal svůj pytel a podal jí ovoce, které u něho už párkrát zahlédla, doposud jej však neměla příležitost ochutnat. Říkal mu turiag. Bylo to oválné ovoce dvakrát větší než její pěst. Bylo obaleno širokými dřevěnými šupinami, které se vzájemně překrývaly podobně jako u šišky. A jak se do toho dostanu? „Nemáme něco jiného?“
„Už ne. Ostatní jsme snědli. Tohle vydrží nejdéle, takže jich máme pořád dost.“
Fajn. Mei si ovoce prohlédla a začala se nenápadně drát pod slupku, ovšem bez zdaru. Šupiny byly tvrdé a pevně držely na svém místě. Výsledkem nebylo nic než několik vyrvaných šupin a zlomený nehet.
„Copak čaroděj nevěděl, jak jíst turiag?“
„Věděl, nevěděl. Něco mě prostě nenaučil.“
„Ukaž!“ pobídl ji usměvavě Reon a ovoce si od ní převzal. „Nejlepší je začít tady. Pak pokračuješ dolů, doleva. Vidíš?“ Brzy jí vrátil oloupaný turiag, jehož dužina byla tvrdá, ale šťavnatá.
„Dík. Vypadá to složitě.“
„Když se to naučíš, jde to samo.“
Mei se s chutí zakousla do sladkokyselého ovoce. Bylo poměrně syté, takže jí bohatě stačil jediný kus, o který se podělila s Neit.
Po jídle využila nedalekého potůčku, ve kterém si z olepených prstů smyla červenou šťávu a svlažila si obličej. Chystala se nabrat vodu do dlaní, aby se mohla napít, jenže v tom okamžiku se jí cosi omotalo kolem kotníku a nečekaně ji to stáhlo dozadu. Snažila se něčeho chytit, ale na holé zemi neměla jinou možnost, než se zarýt do bahnité hlíny. „Reone!“ Šlahouny neznámé rostliny ji pálily na kůži. Měly nečekaně velkou sílu a tou ji neúprosně táhly k sobě. Už se neudržím.
„Mei.“ Reon přiběhl právě včas. Chytil ji za ruce a odtáhl ji od chřtánu masožravé rostliny, jejíž mohutné tělo se skrývalo za křovím.
Prapodivná rostlina neuvěřitelně rychle ovinula Meiinu nohu a snažila se ji vtáhnout do svého těla ve tvaru zubaté mušle, ale Reon všechny její větve přesekal neviditelnou silou. Rostlina se přesto nechtěla své kořisti vzdát. Vypustila další šlahouny, které se omotávaly kolem Mei a tvrdě útočily na Reona. Ten chytil Mei kolem pasu a přitiskl si ji k sobě, aby mu zůstala volná ruka, kterou by se mohl přidržovat. Ozvalo se několik ran, po kterých se rostlina přestala pohybovat.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Reon.
„Myslím, že… necítím nohy,“ řekla polekaně Mei.
Reon jí vyhrnul potrhanou nohavici, aby se mohl podívat na poraněný kotník. Na obou nohách bylo vidět, jak jí rostlina popálila kůži do ruda. „Mohly by tady být další. Musíme odsud pryč.“ Vyzvedl ji do náruče a pomohl jí do sedla svého koně. „Vezmi ji!“ podal jí Neit. Uzdu staré kobyly přivázal ke svému sedlu. Sedl na koně a společně odjeli pryč.

Jakmile dorazili na méně zalesněné prostranství, zastavil a pomohl jí ze sedla. Ze svého pytle potom vytáhl obinadlo a malý pytlíček z kůže, který obsahoval podivnou nazelenalou mast, jež měla popálenou kůži zklidnit a především zabránit infekci.
„Promiň,“ přerušila Mei dlouhé minuty ticha.
„Za co se omlouváš?“
„Měla jsem si dávat větší pozor.“ Mrzelo ji, že byl kvůli ní nucen použít své schopnosti. Musel ztratit spoustu energie, které se mu v poslední době nedostávalo.
„Proti tomu jsi nemohla nic dělat. Ani mě nenapadlo, že by se to mohlo stát.“
„Co to bylo?“
„Druh masožravé rostliny. Sice není jedovatá, ale může tě dočasně ochromit. V téhle části lesa obvykle nerostou. Démoni je navíc v blízkosti cest rychle hubí. Tahle jim zřejmě unikla.“
Když ji ošetřoval, nemohla přehlédnout množství zarudlých šrámů, které měl na levé ruce. „Ukaž!“ uchopila ji, jen co jí obvázal oba kotníky. „Taky potřebuješ ošetřit.“
Reon se na ni překvapeně podíval a nečekaně s rukou ucukl, jako by se o ni opařil. „To není nutné.“ Bleskově se od ní vzdálil. „Za chvíli to zmizí.“
„Každé zranění potřebuje péči o to víc tyhle popáleniny. No tak, pojď sem!“
„Nech to být!“
„Přece jen se na mě zlobíš?“
„Proč bych se na tebe měl zlobit? Tohle jsme si snad vyjasnili.“
„Bylo by lepší, kdyby ses zlobil.“ Měla z jeho chování usuzovat, že nemá rád její dotyk podobně jako lord? Vždyť mu to dosud nevadilo. Vůbec mu to nevadilo.
Reon se k ní záhy vrátil a podstrčil jí poraněnou ruku. „Tak do toho! Jen přestaň s tím nešťastným obličejem!“
Meiiny rty se pomaličku nadzvedly. Možná na to prostě není zvyklý. Vždyť se po celé roky musel spoléhat jenom sám na sebe. Léčivým krémem mu namazala spálenou kůži a poté ji obvázala obinadlem.
Když byla hotová, Reon posbíral kameny a klacky v nejbližším okolí a dal se do příprav ohniště. „Začíná se stmívat. Dneska už zůstaneme tady. Stejně bude nejspíš pár hodin trvat, než budeš moct normálně chodit. Chceš se napít?“ nabídl jí měch s vodou.
„Jo, dík.“

Po lehké večeři zůstali sedět u ohně. Neit ležela Mei na klíně, kde si vychutnávala její hlazení, ovšem jen do chvíle, než se její paničce vrátil cit do nohou. Zranění, která měla na kotnících, jí začala nepříjemně pálit. „Reone, mohl bys mi pomoct vstát?“
„Kam bys chtěla jít?“
„No, vždyť víš.“
Reon ji chytil za ruku a pomohl jí odlepit se od země. Trochu se zapotácela, ale s jeho pomocí se dokázala udržet na nohách. „Dík.“ Nohy ji nechtěly poslouchat. Mohla dělat jen maličké krůčky a občas se jí dokonce podlamovala kolena, ale tentokrát si už musela jít odskočit.
„Opravdu to zvládneš?“ přesvědčoval se Reon, když viděl, jak špatně se jí chodí.
„Chtěl by jsi mi s tím pomoct?“
Reon se zamračil a odvrátil od ní pohled. „Takhle jsem to nemyslel.“
„Já vím. Zvládnu to. Počkej tady!“ Pustila se ho a zamířila mezi křoviska.
Ujít těch pár kroků pro ni znamenalo vypětí všech sil. Neustále se musela opírat o stromy, i přes svou opatrnost však několikrát upadla. Když se potom vrátila, zakopla o kořen a okamžitě skončila na zemi. „Nikdy jsem netušila, jaké problémy může dělat chůze. Tohle je snad po stý.“
Reon jí pomohl vstát. „Jsi v pořádku?“
„Nic mi není.“ Vzápětí ji ovšem vyzvedl do náruče a odnesl ji zpátky na její místo. „Já bych to přece zvládla sama.“
„Jo, ale už teď jsi dost potlučená. Nemusíš si ještě něco zlomit.“ Posadil ji na zem a podal jí její deku. „Jdi spát! Zítra vyrazíme časně zrána.“
„Ty bys měl…“
„Ne. Bez řečí. Nespala jsi dva dny. Dělej, co ti říkám!“
Mei se zamračila. „To není…“
„Mei!“ Výhrůžně na ni zvýšil hlas.
„Fajn.“ Neochotně se zabalila do deky a lehla si na zem. „Ale jenom protentokrát.“


Když druhého dne otevřela oči, v mžiku se střetla s jeho upřeným pohledem. „Jak se cítíš?“
Mei si protřela nohy a opatrně se postavila. „Myslím, že už to bude dobrý.“ Cítila bolest kolem ran, ale zdálo se, že už může chodit bez obtíží.
„Dobře. Tak se najez!“ podstrojil jí oloupaný turiag.
„Začínají se ti dělat kruhy pod očima,“ zmínila se Mei.
„Skutečně? Nevšiml jsem si.“
„Reone.“
„Vyřešíme to později. Teď jez! Já zatím osedlám koně.“


Jejich cesta je o pár hodin později zavedla k vesnici Karie, která ležela na okraji rozlehlého lesa. Maličká vesnička neměla díky své poloze ničeho nedostatek a obchodně se jí dařilo. Ulice byly čisté, dřevěné domy na první pohled udržované v perfektním stavu. Na ulici se mohli setkat hned s několika prodejci, kteří nabízeli kožešiny, různé výrobky z kůže, ale samozřejmě také jídlo.
„Je to hodně malá vesnice,“ prohodila Mei.
„To ano. Je to první zastávka na cestě z lesa, takže obchodně prosperuje, ale jinak tady toho moc nenajdeš. Doplníme zásoby a pojedeme dál. Nemá smysl se tady zdržovat.“

Kromě démonů, kteří vyšli do ulic hned jak cizince zpozorovali, aby jim nabídli své zboží, nebylo ve vesnici skutečně nic, co by je mohlo zajímat. Jakmile tedy nakoupili vše, co potřebovali, zamířili zpátky ke koním.
V jednu chvíli procházeli kolem domu, odkud byl slyšet rachot a jekot dětí. To zní jako armáda malých ďáblíků, pomyslela Mei. Vzápětí však něco vyletělo z okna. Určitě by dostala ránu do hlavy, kdyby nebylo Reonovy bleskurychlé reakce a letící předmět včas nezachytil, přesto jí na zem popadaly všechna jablka, která nesla v náruči.
„Moc se omlouvám,“ ozvala se mladá žena, která se objevila v okně domu. „Nestalo se vám nic?“
„Ne, ne. Jsme v pořádku,“ odpověděla jí Mei.
Žena vyběhla z domu a pomohla jí naskládat ovoce do proutěné ošatky. „Opravdu mě to moc mrzí. Manžel se ještě nevrátil z práce a já nevím, kam dřív skočit,“ omlouvala se jí žena s tmavými vlasy zatočenými do úhledného drdolu.
„To je v pořádku. Nic se neděje.“ Mei z vlastních zkušeností věděla, jak je někdy obtížné uhlídat neposedné děti. Stále si vybavovala, jak ji škádlil její bratr. Vždycky si našel něco, čím by si z ní vystřelil, čím by ji potrápil. Kdysi ji to rozčilovalo, teď se musela při té vzpomínce usmát.
„Adrone, neobtěžuj pána!“ napomenula dítě, které ji následovalo ven. Chlapec, kterého by Mei odhadovala na deset let, pochodoval kolem Reona a bedlivě si ho prohlížel ze všech stran. „Adrone!“ zpřísnila hlas jeho matka, ale chlapce zaujal Reonův meč a ženy si nevšímal. „Hned vám na to něco přinesu,“ odběhla dovnitř, ještě než jí Mei stačila říct, že to není nutné.
Během chvilky se vrátila s košíkem v ruce. „To jste nemusela.“
„Máte kvůli nám potlučená jablka, musím vám to aspoň nějak vynahradit.“
„To je dobrý.“ Mei naskládala ovoce do tašky. „Stejně jsme měli v úmyslu je rychle sníst.“ Letmo se podívala na děti, které je zvídavě pozorovaly z okna. „Nechtěla byste s dětmi trochu pomoct, než se vrátí váš manžel?“
Žena k ní překvapeně vzhlédla. Reon na její nabídku jen zaskočeně zíral. „Ale… nemůžu vás přece víc obtěžovat. Navíc…“
Mei si uvědomovala, že si zřejmě nebude chtít zvát cizince do domu, aby jí hlídali děti. Asi to nebyla nejvhodnější nabídka, přesto cítila, že by to prospělo všem. Navíc, podle liščích uší a ocasu, který chlapci čouhal z kalhot, vytušila, o jaké démony se jedná. Určitě ví, že jsem člověk nebo to aspoň tuší. Nezdálo se však, že by jí to jakkoli vadilo.
Chlapec přešel k matce a zatahal ji za dlouhou sukni. „Mami, řekni ano!“
„Adrone, jdi domů!“ nařídila mu jeho matka.
„Já jsem Mei.“ Díky Gideonovi věděla, že u démonů není zvykem potřást si rukama, sdělení jména však považovali za velmi vstřícné gesto. „A tohle je můj přítel Reon. Vypadá sice hrozně vážně, ale je moc hodný. Asi jsme hodně divný párek pocestných, ale rádi bychom vám pomohli.“
„Nemám, jak bych vám za to zaplatila.“
„Už jsme nějaký čas na cestách. Uvítali bychom menší změnu prostředí. Vlastně vám za to budeme vděční,“ řekla jí usměvavě Mei. Drimové, jak se těmto démonům říká, mají velmi silné instinkty. Dokáží vycítit lež i každou chystanou léčku, proto doufala, že ji přesvědčí.
Žena o tom chvíli přemýšlela, ale pak se usmála. „Tak dobře. Já jsem Taniya. Pojďte dál!“ Vzala si koš i ošatku a s chlapcem se vrátila do jejich maličkého domu.
„Co zase plánuješ?“ zeptal se Reon.
„Není nic špatného na menším odpočinku. Vždyť bez ustání sedíme v sedle. Navíc, mám teď poraněné nohy. Snad nemusíme tak spěchat.“ Přeháněla, ale kdyby mu řekla, co skutečně zamýšlela, jistě by s tím nesouhlasil. Asi teď vypadám jako zhýčkaná princezna.
„Já nejsem chůva, Mei. Dělej si, co chceš, ale mě do toho netahej!“
„Fajn,“ usmála se Mei. „Můžeš se dívat.“ Chytila ho za ruku a vtáhla ho dovnitř.
Chodba, do které vstoupili, vedla do kuchyně a podle otevřených dveří také na dvorek, který ležel hned za domem. Děti i jejich matka na ně čekaly v kuchyni. Kromě chlapce, kterého viděli předtím, na ně upíraly své zraky další tři děti. Chlapec, děvče a nejmladší z nich byl ještě batole.
„Tohle bude asi tvoje,“ obrátila se Mei na Adrona s dřevěným vojáčkem, který vyletěl z okna. „Omlouvám se, ale je to trochu poničený.“
„To nevadí. Stejně už to bylo rozbitý,“ povídal Adron. Vzal si hračku a položil ji na jídelní stůl.
„Co jsi zač?“ zeptalo se jí děvče, které si patrně všimlo její nezvyklé vůně.
Řekla bych, že je to poprvé, co se setkali s člověkem. Možná si mě s ním ani nedokáží spojit. „Já jsem Mei a tenhle tady je Reon.“
„Vy jste válečníci?“ ozval Adron.
„O mě se to asi říct nedá, ale Reon je skvělý bojovník. Máš rád válečníky?“ ptala se ho Mei, když si všimla dřevěného meče u jeho pasu.
„Jo.“
„Taky se chceš jedním stát?“
„Jasně. Chci být nejsilnějším válečníkem ze všech, jako byl můj děda.“
„Jenže v boji vždycky někdo umře, ne? Zrovna jako děda,“ namítalo děvče.
„Vždycky ne, ale bohužel se to mnohdy stává,“ připustila Mei.
„Už jsi někdy někoho zabila?“ vyzvídal Adron.
„Ne a udělám vše pro to, aby se to nezměnilo. I nepřítel má svůj život a svou rodinu, které bude chybět. Není správné zabíjet, pokud to není opravdu nezbytné. Zbraně nosím jenom proto, abych ochránila to, na čem mi záleží.“ Doufala, že jim tím aspoň trochu vysvětlila, že zabíjení neznamená hned hrdinství.
Děti ji celou dobu bedlivě sledovaly a polykaly každé její slovo. Neměla tušení, co se jim honí hlavou, ale věděla, že si musí udržet jejich pozornost. „Ty jsi Adron, že?“ zeptala se staršího syna.
„Ano.“
„Doufám, že z tebe vyroste ještě větší válečník, než byl tvůj děda.“ Chlapec se po jejích slovech hrdě napřímil. „Jak se jmenuješ ty?“ obrátila se na mladšího chlapce.
„Nekrin.“
„Nekrin. A ty?“
„Maron,“ odvětila jí mrzutě dívka.
Mei se na ni usmála. „Těší mě. A jak se jmenuje prcek?“ otočila se k postýlce.
„To je Goren,“ řekla jejich matka.
Dítě sedělo v postýlce a zvídavě pozorovalo své okolí. „Ten je roztomilý.“
„Ještě ani neumí mluvit,“ dodal Adron.
„Všechno chce svůj čas. Jak je starý?“
„Rok a půl,“ odpověděla jí Taniya. „Maron a Nekrinovi je devět a Adronovi bude brzy třináct.“ Jen o tři roky mladší než já.
„Umíš střílet?“ vyzvídal Adron.
„Pokud vím, tak ano.“
„Ukázala bys nám to?“
„Ráda, ale není kde.“
Chlapci se na sebe uličnicky podívali. Pak ji vzali za rukáv a běželi s ní na dvůr, kde jí na druhém konci travnaté zahrady připravili cíl v podobě obyčejného dřevěného polena.
Tohle není ani těch deset metrů. I pro nejhoršího lukostřelce je to příliš jednoduché. Věděla, že pokud si má udržet jejich zájem, musí je umět nadchnout, proto bylo v tomto případě příhodnější zkusit něco náročnějšího. Okamžitě jí napadl trik, který Gideon dokonale ovládal. Střílet z luku uměla nadmíru dobře, takže by to mohla dokázat i ona, zejména na tak malou vzdálenost.
Vzala si tedy do ruky dva šípy, zamířila a zasáhla současně spodní i horní část polena.
„Páni,“ obdivoval její výkon Nekrin. „A co poslepu? Uměla bys střílet poslepu?“
„To nevím,“ odvětila zdráhavě Mei.
„Tak ti zavážeme oči,“ rozhodl Adron. Vběhl do domu, aby přinesl vhodný šátek.
„Hlavně se držte za mnou!“ nařídila jim přísně Mei.
Několikrát s ní zatočili, aby jí střelbu ještě ztížili. Poté zůstala stát. Podle paměti odtušila, kde by mohl být její cíl, pečlivě na něj zamířila a vystřelila. Nikdo nevydal ani hlásku. „Co se stalo?“ Polekaně si strhla šátek z hlavy. Její šíp překvapivě trčel z připraveného terče. To jsem se vážně trefila?
„Ty jo. Jsi fakt dobrá,“ řekl jí mladší Nekrin.
„Ani jsem si tím nebyla jistá.“ Zdaleka jsem si tím nebyla jistá.
„Hej. Naučila bys mě střílet?“ zeptal se jí Adron.
„Vždyť jsi na to ještě moc mladý.“
„A kolik bylo tobě, když ses začala učit?“
„Ne o moc míň než je mi teď. Máš před sebou ještě spoustu času. Nic neuspěchávej a užij si dětství! V budoucnu na to budeš v dobrém vzpomínat,“ pověděla mu s vážností Mei. Chlapec na to jen nespokojeně zabručel. „Splníš si svůj sen. Uvidíš.“
Poté se obrátila k Maron, která se dosud výrazně neprojevovala. Mlčky seděla na uzoučké terase a snažila se předstírat nezájem. „A co máš ráda ty?“ přisedla si vedle ní.
„Nic,“ odsekla zamračeně Maron.
„Nic? To nebude lehké sehnat,“ zamyslela se Mei. „Nemáš ráda cizince, viď?“ Natáhla ruku ke své kápi a dotkla se Neit, která v ní tiše podřimovala. Nechtěla ji nutit do mazlení se s dětmi, přesto jí chtěla dát příležitost se mezi ně zapojit. Kočka během chvilky skutečně vyskočila a začala se o dívku otírat. „Jmenuje se Neit.“ Dívce se v mžiku rozzářily oči. „Taky je obvykle dost zdráhavá, co se týče cizinců, ale myslím, že si ji můžeš pochovat.“
Maron si vzala Neit do náruče a nadšeně se s ní pomazlila. Záhy se k ní přidali i oba její bratři. Zdá se, že má děti ráda, usoudila Mei, když sledovala kočku, která ochotně přijímala jejich zájem. Adron přinesl i malého Gorena, aby si ji pohladil.

Když opadlo nadšení z kočičí kamarádky, pustily se do hraní her. Nejčastěji hrály slovní fotbal nebo různé karetní hry, které Mei neznala. Jakmile však pochytila princip, byla pro ně tvrdým soupeřem. O to vytrvaleji ji ovšem chtěli porazit.
Goren během té doby lezl po čtyřech jako štěně a zvídavě si prohlížel každé zákoutí zahrady. Nejvíce ho zaujalo dřevěné poleno a šípy, které z něho trčely, Mei ho proto vyzvedla do náruče, aby se neporanil o ostří šípu, jenže vzápětí začal vzlykat. „Promiň. Vím, že to s těmi nejmenšími moc neumím,“ snažila se jej kolébavými pohyby utišit, ale nepřestával plakat.
„Goren brečí pořád,“ prohlásil Adron.
„Možná bys mohla zkusit nějakou ukolébavku. To miluje,“ poradil jí mladší syn.
„Ukolébavku?“ zamyslela se Mei. „Jednu bych si ještě pamatovala.“ Byla to ukolébavka, kterou jí zpívala matka, když byla malá. Vždycky ji měla moc ráda. Měla příjemnou uklidňující melodii. Tu bych mohla zkusit. Usadila si dítě do klína a začala mu zpívat. Batole zakrátko ztichlo a zaposlouchalo se do její písně.
Mei s chutí zazpívala celou písničku, když si uvědomila, že na ni děti upřeně zírají. Vlastně jsem zpívala po našem. „Bylo to tak divný?“
„Bylo to úžasný,“ ozval se Nekrin.
„Co to bylo za jazyk?“ zajímalo se děvče.
„Je to jazyk hodně vzdálené země,“ odpověděla na to Mei.
Goren pohladil Neit, která si ho přišla očichat. Když mu olízla ručku, zčistajasna se začal řehtat. „Teď se směješ, co?“ usmála se Mei.
O několik minut později vstoupila na zahrádku jejich matka. „Je čas na jídlo,“ prohlásila a vyzvedla Gorena do náruče. V tu ránu začalo batole protestně vzlykat. „Co? Už mě ani nepoznáváš, ty nevěrníku?“ usmála se a jemně jej vzala za nosík. Dítě okamžitě přestalo. Taniya s ním poté odešla dovnitř, aby jej nakrmila a uložila do postýlky.
Také ostatní děti byly po všech hrách unavené. Lehly si do trávy a odpočívaly ve stínu.
Mei se usadila vedle Reona, který po celou dobu seděl u dveří. „Tolik dětí dá skutečně zabrat.“
„Zvládala jsi to skvěle.“
„Mám mladšího bratra, takže jsem tak trochu zvyklá.“ Nezdá se, že by mu tohle prostředí nějak pomohlo. Pořád je na stráži. Doufala, že se uvolní a na chvíli se prospí, zatímco by dováděla s dětmi, ale ani tentokrát nezamhouřil oči. Nejspíš se stále bojí, že by mohl ve spánku někoho zranit. „Promiň, že jsem tě do toho zatáhla.“
„To nevadí. Už si taky začínám zvykat,“ pravil s úsměvem na tváři.
Jak bych mu mohla pomoct? Nezbude nám, než se na pár hodin rozdělit? S tím by ale zřejmě nesouhlasil. Zamyšleně pozorovala děti, které se povalovaly v trávě, když najednou zaslechla mužský hlas. „Asi už přišel jejich táta. Jestli chceš…“ chtěla se postavit, ale pak si uvědomila, že ji Reon drží za rukáv. Hlavu měl opřenou o zeď a oči zavřené. On spí? Pečlivě si ho prohlédla, aby se o tom přesvědčila. On skutečně spí, usmála se nadšeně Mei.
Snad nebude vadit, když se tady ještě chvíli zdržíme.

Pozdě odpoledne se s rodinou rozloučili a vrátili se ke koním. „Nakonec se to trochu protáhlo. Musíte být vyhladovělí,“ pohladila svou starou kobylu. Z tašky vyndala dvě jablka, která dala koním jako pamlsek.
„Nedaleko odtud by měla být malá říčka. Můžeme se tam utábořit,“ prohlásil Reon.
„Dobře.“ Odvedla koně na udusanou cestu a vyskočila do sedla. „Jsem ráda, že ses konečně trochu vyspal, Reone.“
„O tom nepochybuji. Mám takové tušení, že ty nevzdáváš boj, dokud nedosáhneš vysněného cíle.“ Přívětivě se na ni usmál. On to věděl? „Teď už pojď!“

Vydali se směrem k lesu, aby během noci nezůstávali na volném prostranství, a utábořili se poblíž lesní říčky. Reon zamířil k vodě, aby ulovil něco k večeři, zatímco Mei udržovala oheň a připravovala klacky, na kterých by mohli opékat maso. Když byla hotová, opřela se o strom a mlčky pozorovala plameny olizující suché dříví.
Jakmile se Reon vrátil, spatřil u Meiiny tašky neznámého chlapce, který hladově ohryzával kus ovoce. „Hej!“ Položil svůj úlovek na zem. Chlapec k němu zaskočeně vzhlédl a rázem se dal na útěk. „Stůj!“ Vydal se za ním, ale jen co se chlapec dostal do stínů stromů, zmizel.
Reon vzal ze země zbytek jablka a vrátil se k Mei, která spala pod dekou. „Mei, probuď se!“ zatřásl s ní. „Mei!“
„Co se děje?“ zašeptala v polospánku.
„Někdo nám kradl ovoce a ty si tady vyspáváš.“
„Co?“ Znaveně si promnula oči a prohlédla si okousané ovoce, které jí Reon ukazoval. „Někdo tady byl?“ Reon se vrátil pro ryby, které zanechal na kořeni stromu. „Já usnula, promiň.“ Nechápala, jak mohla usnout. Stále bylo brzy, aby šla spát, pravdou ovšem bylo, že po vyčerpávajícím dni byla unavená.
„Nejspíš tě nějakým způsobem uspal.“ Podíval se na kočku, která bedlivě střežila své okolí.
„Kdo to byl?“
„Nějaký kluk. Možná tulák. Na tahle překvapení si budeme muset dávat pozor.“
Tu deku jsem měla určitě ještě v tašce. Možná to byl tulák, který nás chtěl okrást, ale byl ochoten ztrácet čas, jenom aby mě přikryl.
Reon si vzal upravené klacky a napíchl na ně ulovené ryby. „Ty už jsi je vykuchal?“
„Je lepší, když se to dělá dál od tábora.“ Vyndal ze svého pytle malý sáček s bylinkami, kterými ryby posypal.
„Hezky voní,“ přivoněla si k sušeným bylinkám. „Odkud je máš?“
„Sbírám je.“
Po tolika letech strávených v přírodě se musí ve zdejších bylinkách vyznat. Tu zelenou mast si zřejmě také vyrobil sám, uvažovala Mei. Většinou používá jen to, co mu nadělí les, ale přece jenom se nezdráhá sem tam něco koupit. Možná i proto, že jsem tady já. „Víš, už jsem párkrát přemýšlela o tom, jak si vlastně vyděláváš peníze.“
„Jednou za čas si najdu práci, ale v lese se dá dobře vyjít i bez peněz.“
„A co děláš za práci?“
„Většinou dělám někomu stráž.“
„Že mě to hned nenapadlo,“ culila se Mei. „Doufám, že se doplatím, až uvidím účet.“
Reonovy rty se nadzvedly do úsměvu. „Tobě bych mohl dát slevu, když mi jednou za čas připravíš chutnou večeři.“
„A podívejme. Měl bys pokládat za čest, že můžeš pomoct krásce v nesnázích.“
„Kráska? Takovou bych určitě nepřehlédl.“
„Jen počkej! To ti vrátím,“ zašklebila se na něho Mei.
„Jsou hotové. Ochutnej!“ podal jí klacek s rybou.
Mei rybku pofoukala a opatrně ukousla kousek masa. „Jsou výborný.“
„Samozřejmě.“
„Budeš mě muset naučit vařit, s tím co máme, ti připravím možná tak pečenou topinku. Takovýhle zázrak bych nesvedla.“
„Není to tak těžké, ale něco bych tě mohl naučit. Přinejmenším, jak rozpoznávat bylinky. Nerad bych se přiotrávil.“
Mei na něho vyplázla jazyk. „To jsme dneska vtipní, že?“
Reon se usmál. „Jez! Nebo ti to vystydne.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.01.2015, 21:57:11 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh pokračuje putováním, jehož cílem je najít čaroděje, který by Mei pomohl dostat se do jejího světa (naší reality), cesta našich hrdinů protíná jak akce (v podobě té masožravé kytky či rostliny), tak zastavení v domě plném dětí. Jak se Mei naučila střílet? A umí Reon číst myšlenky? Napadla mne ještě otázka: Co když jsou Reon a Lord dvojčata? ;-)

Na práci šotků jsem nekoukal, text vypadá docela opečovaně. Méně trpělivým čtenářům se bude možná zdát, že se vyprávění táhne, ale nakonec - pořád se něco děje!

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Myšlenka noci
modrásek
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Hodně štěstí, z...
Bartoloměj
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr