obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915777 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39711 příspěvků, 5825 autorů a 392904 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Imaginárium I. ::

 autor Firolame publikováno: 11.01.2015, 12:34  
"Zdá se jí o něm každou noc. Je milý, krásný, sympatický. Opravdu to jsou ale jen sny, nebo za nimi stojí v pozadí něco víc? Byla jen náhoda, že jí tehdy v nemocnici okouzlil? co má za tajemství? Má se ho zeptat, ráda by, má to ale háček. On je už rok mimo tento svět."
 

Stála jsem nehnutě a s útrpným obdivem jsem jej pozorovala. Toho nebohého muže, který klidně a odevzdaně ležel na nemocničním lůžku. Byl o dost starší než já. Ruce měl volně podél těla a dýchal pouze za pomocí přístrojů. Ostré rysy, dokonalá pleť s jemným strništěm a krátce střižené hnědé vlasy mne uchvátili. Věděla jsem, že v jeho pokoji nemám co dělat, kdyby mě zde někdo z jeho rodiny přistihl, budu mít problém, ale nemohla jsem si pomoct. Stačil pouhý okamžik, kdy jsem jej zahlédla přes sklo a musela jsem vstoupit. Nevím čím, ale naprosto mne jeho tiché charisma pohltilo. Sklopila jsem zrak a utřela si zaslzené oči, abych zabránila průtoku slz. Nemocniční prostředí na mě působilo melancholicky. Po chodbě procházelo plno lidí, a já nechtěla, aby mě někdo přistihl, jak pláču. Zpoza řas jsem však na toho muže pořád zírala. Zvolna jsem vydechla a musela se přinutit od něj odejít, když jsem nechtěně narazila do sestry, která kolem prošla. Zdálo se, že jsme obě dost překvapené, ovšem její reakci jsem nečekala.
„Kdo jste?! Co tady děláte?! Ten pacient má přísný zákaz návštěv cizích lidí,“ vyjekla na mě drobná postarší blondýnka v bílém oděvu ale s hlasem jako zvon.
„Já nejsem cizí,“ napadlo mě jako první. Co to povídám?
„A kdo jste?!“
„Kamarádka, dnes jsem přijela do města a dozvěděla se o něm,“ zalhala jsem.
Vsadila jsem na své přesvědčovací schopnosti, které nejspíš opět zafungovaly, neboť sestřin zlostný výraz zmizel. Naštěstí jsem v lhaní a předstírání byla velmi dobrá, což mou matku a otčíma rozčilovalo, já si v tom však ve většině případu libovala.
„Co se mu stalo? Jak mu je?“ pokračovala jsem bez ostychu.
Vešla dovnitř a zavřela za sebou, jakoby nechtěla, aby nás někdo slyšel. Podezíravě si mě přejela pohledem. Sestra se nejistě ošívala. Váhala, zdali mi má něco říct. Když však spatřila mou předstíraně ustaranou tvář, odpověděla.
„Před rokem měl vážnou autonehodu. Jeho rodiče jej odmítají odpojit od přístrojů,“ lítostivě sklopila zrak.
„Od přístrojů?“ vykoktala jsem.
„Je už několik měsíců v kómatu a co vím, tak má minimální šanci se z něj probrat. Chudák, je mu teprve třiatřicet, celý život před sebou. Promiňte, už musím jít,“ omluvila se a v mžiku byla pryč.
„Jo, jistě,“ pronesla jsem do prázdna. „Děkuji,“ křikla jsem za ní, ale už mě nejspíš neslyšela.
Osmělila jsem se a popošla jsem blíže k jeho lůžku. Co to dělám? Vždyť ho ani neznám. Ještě mě tu někdo z jeho pravých známých nachytá. Přivřela jsem víčka a blíže jsem se na něj zadívala. Odkud tě znám? Někoho mi připomínáš, ale koho?
„Judito,“ ozval se ve dveřích hrubý, přísný hlas mé matky. „Tady jsi, hledám tě všude. Pořád tě baví utíkat?“ křikla, aniž by mi věnovala pozornost, kterou raději upínala do svého mobilu. Zaťala jsem zuby a převrátila oči v sloup. Odtažitě jsem si ji prohlížela v oblečení nejlepších značek a v botách na vysokém podpatku. Zastavila se u mě a až nyní ke mně upjala zrak.
„Co na mě tak hledíš? Kdo je to?“ ukázala na neznámého, u nějž jsem seděla. V jejím hlase nebyl náznak skutečného zájmu o mou odpověď, pouze záminka k nalezení další výmluvy po mně řvát. „No to je jedno, pojď už, otec na nás čeká v autě.“ Odsekla a netrpělivě zvedla vyzvánějící mobil. Otočila se na podpatku a doufala, že ji budu následovat. Zklamaně jsem vydechla a naposledy pohlédla na toho neznámého kluka. Stiskla jsem jeho příjemně teplou ruku a tiše špitla, snad v bláhové naději, že by mne slyšel.
„Kdo jsi?“
„Judito!“ otřásl mnou matčin pisklavý tón.
„No jo, vždyť jdu!“ vyběhla jsem z pokoje a křikla jsem nahlas s takovou arogancí, až se kolemjdoucí lidé ohlédli. Matku to nechalo naprosto klidnou, a já ji tentokrát nedobrovolně opravdu následovala. Přitom jsem se neubránila několikerému ohlédnutí.
 
I. Kapitola

,…rovnici odlogaritmujeme, derivujeme a vyjde nám konečný výsledek, kde e se rovná x na druhou, tak co? Máte to?“ otázal se s naivní důvěrou profesor matematiky a zpoza brýlí pohlédl do nechápavých tváří. Já však přednášenou látku nevnímala, což bych asi jako studentka prvního ročníku vysoké školy měla. Já jsem na učení nikdy moc nebyla. Na výšku jsem šla kvůli rodičům. Seděla jsem v poslední řadě dřevěných lavic a zamyšleně hleděla oknem ven. V myšlenkách jsem se toulala ve fantazii. Z mého světa mně probral hlas mé kamarádky Alice, která do mě šťouchla.
„Vyšlo ti to stejně?“ zeptala se ustaraně.
Zatřepala jsem hlavou a ohlédla se na ni. Zjistila jsem, že držím v ruce propisku, avšak jediné, co jsem měla na papíře, bylo zadání příkladu.
„Ehm...já nevím, kolikže to mělo vyjít?“ zeptala jsem se a otráveně jsem si prohrábla rudě červené vlasy.
„Ty jsi to ani nepočítala,“ zasmála se Alice a v jazyku se jí zaleskl piercing.
„Ne no, stejně tomu nerozumím, ani nevím, jak to mám počítat. To nejsou příklady, to jsou blbosti,“ zaklekla jsem a rozmáchla rukama tak nešikovně, až si mě všiml profesor, který mě okamžitě vyzval k tabuli. Protočila jsem oči a s chladnou odtažitostí jsem odvětila, že nemám tušení, jak to mám počítat. Dědula, jak jsme profesora nazývali, se nesnažil nic namítat, a raději nám daný příklad zadal jako domácí úkol. Naivně si pořád myslí, že to někdo snad bude dělat. Jakmile viděl naše prázdné tváře, hodinu ukončil. Oddechla jsem si a začala si balit věci do kožené kabely. Konečně konec školy, pro dnešek. Jakmile jsem se se svou blonďatou kamarádkou prodrala z učebny, zamířily jsme s ostatníma ke svým skříňkám. Vytáhly jsme si kabáty a boty. Oblékly jsme se a ještě chvíli jsme seděly naproti sobě. Dřevěné lavice nejsou moc pohodlné. Sice obuté ale ani jedné se nám nechtělo domů.
„Uvidíš se dneska s Robertem?“ zeptala se Alice, jež se více zajímala o svůj pečlivě nalíčený make-up, než o mou odpověď. Věděla jsem, že má odpověď vyjde vniveč, ale na tom nesejde.
„Asi ne, jsou už čtyři hodiny, a on je navíc asi v práci až do večera,“ řekla jsem a čekala, jestli bude nějaká odezva. Musela jsem počkat, než si napatlá lesk na rty a pak si povzdechla.
„Co já bych za něj dala. Ty máš takové štěstí, Robert je fakt kus,“ řekla mi bez ostychu. Jiná by ti teď asi vlepila facku, já jsem se však jen trpce pousmála.
„Vždyť tobě jde jen o sex, Alice,“ rýpla jsem si. Alice byla bohužel někdy tak hloupá, že většinou ironii nepoznala. Pouze se zasmála a souhlasila. Než jsem stihla zareagovat, zazvonil mi mobil. Matka. Skvělý. Od doby, co mi fotřík koupil k mým dvacetinám auto, musím ze školy rovnou domů. Ne, že by měli starost o mě, ale bojí se o auto. „Ali, musím jít, chceš hodit domů?“ zeptala jsem se a chystala se k odchodu, aniž bych matce přijala hovor.
„Ne, díky, mám soukromý odvoz,“ hodila po mně mrštným očkem, jakoby čekala, že mě to bude zajímat. Jo, proto se tak urputně líčila.
„Soukromý odvoz, jo? Tak říkáš těm klukům, které sbalíš v pátek v Delíriu a za týden nevíš, jak se jmenují?“ zavtipkovala jsem. Alice k mému údivu pokývala. Já jsem raději mlčela, jen jsem pohodila hlavou. Abyste rozuměli, Delírium byl taneční klub, kam jsme s Alicí a pár dalšími přáteli chodili každý pátek zapařit. No, a Alice byla tak trochu do větru. Nedivím se jí, dobře vypadající, bohatá, blonďatá dvacítka s vyvinutým hrudníkem. Alice si byla vědoma svých předností, což mozek tedy nebyl, a rozhodně jich využívala. Rozloučila jsem se s ní a vyšla ze školy. Předtím jsem ještě pozdravila našeho vrátného, pana Josefa. Byl to milý stařík, sympatický, ale když okolnosti vyžadovaly, byl přísný a spravedlivý. Někdy jsem se za ním zastavila a jen tak jsme si povídali.
Nasedla jsem do svého červeného Porsche 911 a s otráveným výrazem jsem zamířila domů. Pustila si rádio naplno a prudce sešlápla plyn. Lidé ze školy věděli, že jezdím dost, řekla bych, riskantně a jakmile se mi naskytla příležitost vyděsit nějakého učitele, neváhala jsem. Holt, soukromá vysoká škola má své výhody. Zaparkovala jsem na invalidním místě, které samozřejmě nebylo naše. Pomalým krokem jsem vyšla pět pater. Ne, že bychom v domě neměli výtah, ale nikdy jsem ho nepoužívala. Odemkla jsem si a už jsem to opět slyšela.
„Judito, můžeš mi říct, kde to zase parkuješ? Ta stará rašple Bertíková mi zas přijde vynadat, že stojíš na jejím místě,“ křikla na mě matka z obyváku. Zaťala jsem zuby a doplazila se do pokoje.
„Ahoj máti, nemůžu za to, že nikde není volné místo a na druhé straně ulice parkovat nebudu. Stejně nemá auto, tak ať si klidně přijde,“ odsekla jsem a zavřela se ve svém pokoji. Kabelu jsem hodila do kouta a rozhlédla se kolem.
„Měla bych tu někdy uklidit.“
Rozházené věci jsem z postele hodila na zem a unaveně si lehla. Venku už byla tma a mně se klížily oči. Neměla jsem na nic náladu, a rozhodně ne na otcovy připomínky, které by zanedlouho následovaly. Zapálila jsem si vonné svíčky, zavřela oči a ponořila se do světa snů, ve kterém jsem se cítila dobře, ve kterém jsem byla volná.
Procházím se po nemocničních chodbách. Ostré zářivky mě nepříjemně oslepují. Z rozhlasu se ozývá naléhavé volání sester a doktorů. Lidé kolem mě zmateně pobíhají sem a tam. Nechápavě je sleduji, oni ale, jak se zdá, si mě ani nevšímají. Po chvíli zjišťuji, že mě vlastně nikdo nevidí. Sem tam o mě někdo zavadí, ale slova omluvy se nedočkám. Zamračím se. Kde to jsem? Proč tu jsem? Proč tady? Povědomě se vydávám do míst, kde jsem včera byla. Náhle stojím před tím samým velký oknem, a opět hledím dovnitř. Nechápu, co mám dělat, to vážně myslím na nemocnici? Nechápu, kam mě má mysl zavádí. Osmělím se a sahám po klice. Jakmile otevřu dveře, náhle se v pokoji setmí. Osvětleno je jen jeho lůžko. Opatrně se posadím na okraj postele a se zájmem si ho prohlížím. Snažím se být tichá a nevzbudit ho. Jak taky, vždyť je v kómatu. Zatáhnu koutky úst a nejistě se dotýkám jeho dlaně. Když tu náhle s ní ucukne a otevře oči.
„Uáá,“ vyjeknu leknutím a prudce se odtáhnu. Se šokem se na něj dívám. On na mě se šibalským úsměvem pohlíží.
„Ahoj,“ pozdraví mě sametovým hlasem a oblečen do bílé noční košile se posadí na postel, jakoby mu vůbec nic nebylo.
Držím se za srdce a pokouším se uklidnit. Sama teď nevím, jestli se divím tomu, že na mě mluví nebo tomu, jak je hezký. Mužný obličej podtrhují pomněnkové modré oči, v nichž se odráží nevinné šibalství s notnou dávkou sexappealu. Lišácký, svádivý úsměv podtrhují plné rty a dokonale, rovné bílé zuby. Uff…
„Vyděsil jsem tě, viď. Za to se omlouvám, dlouho jsem s nikým nemluvil,“ vypovídá.
Mé srdce se trochu zklidnilo. Snažím se popadnout dech a s vyděšeným výrazem se pokouším něco říct.
„Ty na mě mluvíš,“ vyprsknu. To se mi povedlo, nic lepšího tam nemám? „Jak je to možné? Vždyť jsi…jsi v kómatu, neměl bys…,“ poukážu na něj dlaněmi výmluvně.
Muž se jen hlasitě rozesměje a chytne mě za ruku. Nemůžu říct, že by byl jeho dotek nepříjemný. Spíše naopak.
„Juditko, ve snu je přeci možné vše.“
„Odkud mě znáš? Nikdy si mě neviděl, ani jsme spolu nemluvili,“ zarazím se.
„Copak si nevzpomínáš?“
Zamračím se a lovím v paměti. To není možné. Opravdu mohl vnímat mou přítomnost a volání mé matky?
„To včerejší ráno?“ Zamyšleně svraštím obočí. „Říkal si, že jsme ve snu?“ pronesu, ani sama nevím proč.
„Ovšem, jsme ve tvém snu,“ překříží ruce na prsa, viditelně pobaven mou rozrušeností.
„Dobře, když připustím, že se mi tohle zdá,“ promnu si obličej, „a připustím i to, že spolu mluvíme, tak proč se mi zdá právě o tobě?“ pokračuju v nechápavých otázkách.
„Řekl bych, že na mě myslíš,“ špitne něžně.
O ne, já se červenám. I ve snu cítím, jak se červenám. Sklopím víčka a chci skrýt pocit stydlivosti.
„Můžu se něco zeptat?“ promluvím zvídavě.
„Samozřejmě,“ dodá mile.
„Když víš, jak se jmenuju, tak je možné, že si tam, ve skutečném světě, vnímal mou přítomnost u tebe v pokoji?“
Nakloní se ke mně nebezpečně blízko. Ztuhnu. Neschopna se pohnout mu hledím do těch šibalských očí. Jsem ve snu, tady je možné všechno.
„Ve skutečném světě je mé tělo sice mimo,“ zavtipkuje, „ale má mysl vnímá. Takže ano, cítil jsem tě a slyšel volání tvého jména.“
„Aha,“ špitla jsem tiše, neboť přes jeho pronikavý pohled jsem na nic jiného nezmohla. Z mé euforie mě vytrhl jeho vážný výraz. Stiskl mou dlaň a kázaným tónem mi řekl.
„Juditko, slib mi, že to nikomu nepovíš.“
„Co? Proč? Já nechápu,“ zamračím se.
Muž zoufale vydechne a odkloní ode mě hlavu. Vzápětí se na mě opět podívá. Z jeho pohledu zmizelo šibalství a vystřídal jej ustaraný výraz.
„Juditko, vše se dozvíš, slibuju. Všechno ti to vysvětlím, jen mi slib, že nikomu nepovíš, že dokážu vnímat, prosím. Slib mi to,“ žadoní úpěnlivě hlubokým mužným hlasem.
„Dobře, slibuju,“ pokývám, „slibuju.“
Pousměje se. Náhle cítím, jak pouští moje ruce a pomalu se mi vzdaluje. Tma jej následuje a já se ocitám opět v osvětlené nemocniční chodbě plné lidí. Je ode mě dál a dál, mizí pod rouškou tmy, zatímco já se ocitám ve světle.
„Počkej, co se to děje?“ ohlížím se zmateně a snažím se za ním běžet.
„Probouzíš se,“ odpovídá zklamaně.
„Nechci se probudit, ne, počkej. Neznám ani tvoje jméno,“ křičím na něj v naději, že mě ještě uslyší.
„Dylan,“ slyším v rozléhající ozvěně.
 

„Dylane,“ posadila jsem se s výkřikem jeho jména na postel. Pohlédla jsem na hodinky. Bylo jedenáct večer. Musela jsem zakřičet hlasitě, neboť jsem slyšela matku, jak mně okřikuje, ať se ztiším. Nechala jsem její poznámku bez reakce. Utřela jsem si zpocené čelo a opět ulehla. To byl teda sen, ale co když…Musela jsem za ním znovu do nemocnice. Takže Dylan, jo…co máš za tajemství?


 celkové hodnocení autora: 85.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 14.01.2015, 18:01:27 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Nat Danielová ze dne 14.01.2015, 9:15:20

   Chápu, že se kladné ohlasy dobře čtou, mám to také tak.

Tvůj příběh má podle mě potenciál, ale nic naplat, bude asi potřeba dát tomu víc práce, aby to mělo nějakou fazónu a úroveň.

Já osobně výmluvu, že se to tam nacpe samo, neberu. Opravit se to dá před odesláním

Průda, co? :-)

Na objasnění Dylanova původu si ráda počkám.

Nat
 Nat Danielová 14.01.2015, 9:15:20 Odpovědět 
   Dobré ještě skoro ránko,

musím říct, že mě Tvůj příspěvek tady zaujal, jak píše Nancy, vtáhnul mě do děje.

Co se týče mých připomínek k textu, Nancy si dala opravdu práci, takže už jen bych chtěla doplnit, že se snažím představit si červené Porsche před panelákem - zřejmě. Bohatá rodinka z paneláku, prostě mi to tam nějak nesedí.

A potom ještě to jeho jméno - Dylan. Ihned mi to připomnělo seriál Beverly Hills, už tam máme drahý auto, Dylana, co bude dál? Příběh je zasazený do Čech, proto mi to jméno trochu nesedí, ale to je jen můj názor, tisíc dalších ho může mít opačný. Uvidíme, co se z něj vyvine, třeba to bude čechoameričan :-)

Trochu bych se přimluvila za odsazení textu, aby si oči čtenáře měly šanci na moment odpočinout a text mu nesplýval v jedno.
Jinak jsem zvědavá, jak to bude dál, koukám, že už tu máme dvojku, takže asi půjdu na ni.

Nat
 ze dne 14.01.2015, 17:28:05  
   Firolame: ahoj, předně díky, za kladný ohlas, že tě můj příspěvek zauajl, neskromně přiznávám, že to ráda čtu :) Jméno a původ jednoho z hlavních hrdinů, Dylana bude objasněno v dalších kapitolách. Co se týče toho uspořádání textu, já to třídím do odstavců, ovšem po vložení se to takhle "nacpe" všechno dohromady. Upřímně nechce se mi to spravovat. :)
 Nancy Lottinger 11.01.2015, 12:33:52 Odpovědět 
   Přeji pěknou neděli,

už na samém začátku se ti podařilo, co umí málokdo - dostat mě do příběhu. Má svižné tempo, umí vzbudit zvědavost ve čtenáři. A nejspíš to bude asi také tím, že ses mi trefila do vkusu.

Ač je text psán osobitým stylem, na kterém očividně pracuješ s cílem ho zdokonalit, dá se narazit na několik míst, která by zasloužila zvláštní péči. Jsou to např. nevhodně volená slova, nadbytečná slůvka, která jen zpomalují ve čtení, aj. Co mi při čtení konkrétně padlo do oka:

> Zvolna jsem vydechla a musela se přinutit od něj odejít, když jsem nechtěně narazila do sestry, která kolem prošla. - která zrovna procházela kolem
> Podezíravě si mě přejela pohledem. Sestra se nejistě ošívala. - šlo by krásně spojit v jednu větu kvůli koherentnosti textu
>„Co na mě tak hledíš? Kdo je to?“ - hledíš doslova tahá za uši. Očividně se jedná o moderní prostředí (mobil, přístroje atd.) a najednou do toho knižní nepřirozená mluva.
> výmluvy po mně řvát - krkolomné spojení
> otec na nás čeká v autě.“ Odsekla a netrpělivě zvedla vyzvánějící mobil. - za prvé přímá řeč (zde se hodí čárka, uvozovky a malé písmeno), za druhé člověk odsekne na něco někomu, komu oponuje, nesouhlasí s ním atd., což matka nedělá
> Já však přednášenou látku nevnímala, což bych asi jako studentka prvního ročníku vysoké školy měla. Já jsem na učení nikdy moc nebyla. - opakování já, dá se nahradit, navíc zní příznakově
> kolikže - kolik že
> Sice obuté ale ani jedné se nám nechtělo domů. - zvláštní struktura věty
> aniž bych matce přijala hovor. - aniž bych matce hovor přijala
> Povědomě se vydávám do míst, kde jsem včera byla - byla včera
> Pozor na výrazy muž x kluk. Takhle si jednou představím patnáctiletého kluka, podruhé čtyřicetiletého muže. Těch třicet tři, které zmiňuješ, mi skutečně sedí k muži.


Dále se domnívám, že sestry nemají nárok na to podávat informace o stavu pacienta. Taktéž si neumím představit oddělení, kam by mohl jen tak někdo neohlášeně nakráčet. Jsou to detaily, které snižují důvěryhodnost textu.

Celkově je text napsán velmi svižně, nebabráš se se zbytečně dlouhým úvodem, i ta atmosféra se tam začíná rýsovat a sem tam nějaký popis jen podtrhuje plastičnost. Uvidíme, co přinese další díl. Hodnotím pozitivně.

Nancy
 ze dne 11.01.2015, 22:43:20  
   Nancy Lottinger: Zatím není zač, ale bude to dost střet zájmů - v případě, že nebudeš s textem pracovat, jak píšeš, nebudu chyby vypisovat ;)
 ze dne 11.01.2015, 19:21:22  
   Firolame: Děkuji, že sis dala tu práci, a vypsala si mi chyby. Já nepopírám, že sem tam se vyskytne špatná stavba věty, nevhodně zvolená slova, nadbytečné či chybějící čárky, apod. Píšu rychle, a upřímně to sem vkládám bez kontroly. Zaměřuji se spíše na obsah, a ne na korekturu. Jsem proto velice vděčná, komukoliv, kdo mě na chyby upozorní, případně vypíše, jako se stalo v tvém případě. Díky :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Osud prostých o...
D. V. S.
Snění
Lena Mils
JAKO BEZBRANNÉ ...
ZILA78
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr