obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915348 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390242 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XXV - Princezna ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 04.01.2015, 14:54  
I Parvati má svůj úkol - najít potenciální spojenkyni Fláviu. Ale Shaira není jediná, kdo má s Fláviou své plány.
 

Flávia

„Ách, to už je ráno?!“ ozvalo se. Otevřela jsem oči a pozorovala rozespalou Isabelu. Ležela mi hlavou na hrudi a hladila mi břicho. Příjemné… ale večer v alkoholovém opojení to bylo příjemnější. Zvedla jsem horní polovinu těla a potřásla hlavou, zatímco Isa se odkulila vedle mě. „Už musíš do práce?“ zeptala se mě. Pohlédla jsem na tu ohnivou krásku a trochu se protáhla.
„Jak říkala moje matka – musím jenom umřít.“ Natáhla jsem se a nechala se líbat Isou. „Nechoď dnes do práce. Uděláme si pěkný den, dobře?“ Isa mi jazykem chytila malý kovový kroužek na pupíku a začala ho olizovat. Tomuhle se těžko dalo říct ne.
„Ale jestli se na mě budou studentky zlobit, je to tvoje vina,“ smála jsem se.
„Pověz, mám začít žárlit? Prý je tam nějaká nová… a hezká!“ Usmála jsem se a pohlédla Isabele do očí. Výrazné hnědé oči, plné rty, rovný špičatý nos… vybrala jsem dobře.
„Hezčí než ty tam nikdo není,“ odvětila jsem a zavrněla jako kočka. Isa se narovnala a vypnula hruď.
„Dojdu pro víno, dobře?“
„Jen do toho,“ odvětila jsem, „ale skleničky nehledej.“ Isa pohotově odběhla z ložnice a já osaměla. Těšila jsem se na to, až mi bude lít víno na břicho a poté ho slízávat. Těžko hledat větší rozkoš. Zatím jsem se pohodlně natáhla a snažila se hodit za hlavu své povinnosti. Už za pár hodin jsem měla cvičit Sambu a místo toho tu budu polehávat a užívat si přítomnosti jedné ze studentek. O patnáct let mladší, méně zkušená, zdaleka ne tak krásná… ale člověk musí umět snížit nároky. Ostatně, kdybych si měla hledat kočičku, jež by se mi podobala, už bych si v životě s nikým neužila. Položila jsem hlavu na měkký polštář a pohlédla k zavřeným balkonovým dveřím. Bylo tu docela dusno, ale vstávat se mě nechtělo.

Dveře se otevřely a mezi nimi stála Isa. Usmála jsem se a pak se zděšením přihlížela, jak se kácí na zem. V mžiku jsem se překulila a popadla zdobenou vázičku na nočním stolku. Muž s pistolí v ruce, který stál mezi dveřmi, nečekal, že mu vázičku pošlu přímo do tváře. Zavrávoral a já běžela k němu. Vrazila jsem do něj svým tělem a odrazila ho dozadu, až málem přepadl přes zábradlí na chodbě. Vytrhla jsem mu z ruky pistoli, poodskočila dozadu, zamířila a poslala mu kulku do hlavy. Přepadl přes zábradlí a já zaslechla dusot nohou. Po schodech do patra běžela dvojice dalších mužů. Vypálila jsem po nich a rychle se přitiskla ke zdi v pokoji. Byli dva… Zkusila jsem ještě vyhlédnout za dveří a vypálit, ale byli připravení. Jen tak tak jsem uhnula před kulkami, které proděravěly futra dveří. Přiběhla jsem k balkonovým dveřím, ale venku na dvoře byli další muži! Všimli si mě a začali střílet. Shýbla jsem se a ukryla se za zdí. Sklo dveří se rozsypalo po zemi a já se bála, že se pořežu. Do pokoje vtrhl první z mužů. Já neváhala ani vteřinu a během úprku dozadu ke dveřím koupelny jsem na útočníka střílela. Muž se zhroutil na zem a ten druhý se mu snažil pomoct. Já zapadla do koupelny a litovala, že tu nemám dostatečně velké okno. Zavřela jsem dveře a otočila klíčem. Vím, tohle mi nemohlo pomoct, ale… co jiného si počít? Rozhlédla jsem se po koupelně a hledala něco jako zbraň. Byla tu velká vana, sprcha a za plentou toaleta. Naproti vaně bylo umyvadlo se zrcadlem a poličkou, na níž stál vonný sprej a balíček žiletek.
„Děvko!“ ozvalo se, když někdo zabral za kliku. „Vím, že tam jsi! Vylez ven a já slibuju, že si ti nic nestane.“
„Víte, co se říká, pane? Sliby chyby!“ Vystřelila jsem proti dveřím. Pak znovu a ještě dvakrát. Kulky proletěly dřevem a dost možná umlčely toho muže. Chystala jsem se odemknout, když se dveře rozletěly a já spadla na zem. Nade mnou stál urostlý chlap v saku a za ním trojice dalších lidí.
„Mám pocit, že nemáš kam utéct, kotě,“ smál se ten obr. Sáhla jsem pro pistoli, která mi během pádu vypadla z rukou, ale on ji přišlápl. Kopla jsem ho do koulí, pak se překulila a vyšvihla na nohy. Využila jsem sprej a stříkla mu ho do očí. Pak to šlo rychle - pěst do břicha, podražení nohou, chycení chlapa a přiložení žiletky k jeho krku. Stála jsem tváři v tvář trojici mužů, co na mě mířili pistolemi.
„Nechte mě projít!“ řekla jsem a pevněji sevřela tu gorilu.
„To půjde těžko,“ usmál se jeden z chlapů. „Rozkazy jsou rozkazy.“ Nohou jsem nahmatala svoji pistoli, přitáhla ji blíž k druhé noze, opřela ji o ni a položila si ji na prsty u nohy. Nejsem takový blázen, abych věřila tomu, že se mi ji povede vykopnout výš, chytit rukou a postřílet ty muže dříve, než zareagují. Jenomže to byla asi moje poslední naděje a pořád lepší umřít v zápalu boje, než se nechat odevzdaně popravit. „No tak, Flávio,“ řekl zase ten chlap a druhou rukou si sundal sluneční brýle. „Buď rozumná. Pro jednou.“ Pistole na noze, gorila přede mnou, trojice hlavní mířících na mě… Mám živý štít a to dost vypasený. Prásk! Střelba! Z chodby někdo střílel! Vykopla jsem pistoli do vzduchu, popadla ji, zastřelila překvapenou gorilu a z kleče střílela na muže, kteří padali jako mouchy vinou mého zachránce. Vyšla jsem ven z koupelny a spatřila statnou černošku se samopalem v rukou. Na sobě měla kraťasy a volnou košili. Tomu říkám nečekaná návštěva.
„Flávia?!“ ptala se cizinka a sklopila zbraň. „Já jsem Parvati.“
„Vítej v mé vile, Parvati. Promiň, že tě nepozvu na kafe, ale mám dost naspěch.“ Od jedné z mrtvol jsem si vzala novou pistoli a vyhlédla z balkonových dveří. Čisto, jen na dvoře jedna mrtvola. „Kolik jsi jich zabila?“ optala jsem se.
„Dva… plus tyhle tři.“
„Mohou tu být další. Rychle pryč!“ Vykročila jsem ke dveřím na chodbu, když zazněla ohlušující rána. Jakoby se země zatřásla. Spadly jsme na zem a sledovaly obrovskou díru. Do zdi snad vrazila raketa! Do zdi mé vily! Přes tu spoustu prachu jsem vyhlédla ven. Stál tam džíp a vedle něj čtveřice chlapů. Jeden z nich měl na ramenou raketomet.
„Chceš to po zlém, princezničko?!“ zařval. „Máš to mít.“ Vyběhly jsme na chodbu a okamžitě přiskočily k zemi. Ložnice vybuchla a zdi i strop se sypaly na zem.
„Raketomet?!“ děsila se cizinka.
„Zdá se…“ rozkašlala jsem se kvůli té spoustě prachu. „Zdá se, že mě chce Imran vážně dostat. Musíme do garáže!“ Zvedly jsme se a utíkaly podél zábradlí. Minuly jsme roh a já si dole mezi otevřenými vstupními dveřmi všimla chlapa s brokovnicí. Dvakrát jsem po něm vypálila a zapadla do dveří naproti schodišti. Parvati sem vběhla též a já dveře zatarasila skříňkou. Rozhlédla jsem se po své pracovně a oběhla stůl s počítačem stojící v samém středu místnosti. Počítač jsem okamžitě zapnula.
„Co to děláš?“ ptala se mě Parvati. „Musíme pryč! Kudy utečeme?“
„Oknem. Rozbij ho.“ Plácla jsem dlaní do monitoru. „No tak!“ vím, že jsem tomu nemohla pomoci, ale takhle zpomalený počítač mě štval. Konečně naběhl a já otevřela soubor, kde byly ofocené snímky řady smluv a prohlášení. Mezi nimi i kompletní zpráva o úmrtí přibližně pětadvaceti testovacích subjektů z východní Asie. Zpráva podepsána Imranem El-Aminem a určena do rukou ředitele farmaceutické korporace, jež podle zase jiné zprávy pracuje dle příkazů někoho z CIA. „Flávio, musíme jít!“ křičela ta Parvati. Zapnula jsem tiskárnu a nechala si některé dokumenty vytisknout. Byl tu i úpis desítek členů organizace Scion, jejich podpisy, jejich bankovní konta, jejich adresy… prostě materiál, se kterým se dalo cosi podnikat. Samozřejmě to nebyly jediné dokument, který jsem tu měla, ale všechny ostatní jsem měla uložené v tajné schránce v posteli. A ta je teď… „Flávio!“
„Já vím!“ Ták, tisknout… „Ještě chviličku.“ Za dveřmi byl vzruch a ne malý. Raději jsem si připravila pistoli. Shlédla jsem dolů na monitor, kde bylo okno s nápisem – chybí černá barva. To… to snad… Do dveří někdo vrazil a odtlačil skříňku. Skrčila jsem se za stůl, zamířila a vypálila. Přesně! Běžela jsem k němu, abych si vzala brokovnici. Na schodech byli další. Pistoli jsem zahodila a utíkala k počítači. Musela jsem soubory poslal na nějaké úložiště. „Flávio!“ křičela Parvati a chytila mě za ruku „Pojď už!“
„Ne, ještě chvilku!“ bránila jsem se, ale po schodech vybíhali další. Sakra! Kruci! Musela jsem vypadnout!

Vyskočily jsme oknem na střechu garáže. Běžely jsme na okraj a slezly až na zem. Garážová vrata byla zavřená. Stiskla jsem tlačítko na stěně a držela ho, aby se vrata otevřela. Zvedla se tak o metr, když jsem zaslechla křik. Někdo volal cosi ve smyslu, že jsme venku. Bystrý hoch… Zatraceně! Konečně se vrata dostatečně otevřela a my vběhly dovnitř. Usedla jsem k volantu svého kabrioletu, kterým se ráda jen tak projíždím po Riu. Až si koupím auto příště, bude mít střechu… a neprůstřelnou! Předala jsem Parvati brokovnici a nastartovala.
„Kryj nás!“ Dupla jsem na plyn a projely jsme pod garážovými vraty. Okamžitě jsem stočila vůz doleva a po cestě směřovala k hlavní bráně. Parvati vystřelila směrem na hlouček ozbrojených lidí. Asi netrefila nikoho, ale přinutilo je to stáhnout se. Objela jsem vilu a sledovala proraženou bránu vedoucí ven na cestu. Právě do ní vjelo auto a zastavilo tak nešikovně, že nešlo projet. Z auta vyskákala čtveřice chlapů a já zařadila zpátečku. Parvati střílela, jak jen mohla, a myslím, že se i trefila. Horší bylo, že naše auto začalo připomínat cedník. Pálili do nás a já se jen krčila za volantem a couvala k vile. „Dovnitř!“ vykřikla jsem, když auto vrazilo do zdi. Přeskočila jsem dveře a utíkala do vily. V cestě mi stál překvapený chlap. Udeřila jsem ho do tváře, vytrhla mu brokovnici a ustřelila mu hlavu. Krev a kusy něčeho hnusného mi vlétli do tváře. Na tenhle make-up, ale moc holek sbalit nejde. „Za mnou!“ křičela jsem, zatímco Parvati zjišťovala, že nemá munici. Utíkala jsem do kuchyně, která byla na opačné straně než má ložnice a navíc v přízemí. Vběhly jsme dovnitř. Parvati se snažila zavřít, ale to nemělo význam. Koutkem oka jsem přehlédla linku i jídelní stůl a zaměřila se na dveře do sklepa. Seběhla jsem po schodech dolů a stanula před regály s vínem. Mám ráda víno! Jednu lahev jsem popadla a utíkala k protější zdi. Za velkým dřevěným sudem byla skrytá páčka. Zatáhla jsem za ni a odsunula se falešná stěna. Vběhly jsme dovnitř a já další páčkou stěnu zavřela.

Seběhly jsme dolů po točitých schodech a najednou jsme stály v tajné ložnici, kde byla pěkná stará postel se závěsy, plechová nádobka jakožto umyvadlo a velká šatní skříň. Opřela jsem se o zeď, oddechovala a přemýšlela, jak dostat z hrdla lahve korek.
„Kde to jsme?“ ptala se Parvati.
„Pozůstatek po předchozím majiteli.“
„Byl to zločinec a tady se ukrýval?“
„Ne, jen měl ošklivou manželku a tak tu souložil s děvkami. Vodil si je sem tunelem, který končí na svahu kopce, na němž stojí vila. Jsou tam trosky velkého domu. Kdysi to byl nevěstinec plný hezkých holek a ten chlap to tam miloval. Ale pak na to jeho manželka přišla a bylo zle.“
„Jak to všechno víš?“
„Byl to můj otec. A než se stačíš zeptat – ano, jsem dcerou nějaké té děvky.“
„Určitě?“
„Kdybys viděla mou matku, tak by ses neptala.“ Ve zdi jsem tu měla zabudovaný trezor. Na klávesnici jsem nacvakala číselnou kombinaci a trezor otevřela. On to vlastně nebyl tak úplně trezor na věci jako spíše kryt pro čtvercový panel s velikou páčkou.
„Co je to?“ divila se Parvati.
„Zametač stop.“ Uchopila jsem páčku, stáhla ji dolů a sotva pět vteřin nato se ozval ohlušující výbuch. Ze stropu se uvolnilo pár kamínků a já se skoro až bála zhroucení chodby. Seshora se ozývalo praskání zdí a borcení stropů, jakoby se valila lavina.
„Tys… ty sis podminovala vlastní dům?!“ nechápala moje nová pomocnice.
„Ironie, že? Mám tajný podzemní kryt a bydlím nahoře v krásné křehké vile. Mám tam zbraně, všechny citlivé dokumenty, počítač… a tady je jen jedna páčka. Ale tohle opravdu sloužilo jen jako zametač stop a ne poslední dáreček Flávie Santiago. To, že sem Imran pošle na dvě desítky chlapů, jsem opravdu nečekala. Ještě před hodinou bych si vsadila na to, že Imran ze strachu nepodnikne nic. Teď už vím, že jsem ty dokumenty měla předat Olegu Kozlovovi.“
„Oleg Kozlov... co s ním máš společného?“
„Slyšela jsi o něm? Má vazby na členy KGB, mimo jiné i na některé bývalé členy, kteří teď figurují ve vysoké politice. Dokumenty, které jsem měla, kompromitují nejen řadu vysoce postavených milionářů z celého světa, ale i samotnou CIA, potažmo vládu Spojených států. Oleg žádal, abych mu dokumenty raději předala, ale já mu dost nevěřila. Ach jo, měla jsem mu věřit. Nevím, jak sleduješ situaci v Rusku, ale Jelcin je daleko oblíbenější u Američanů než u Rusů. Pokud mi má Ruská vláda pomoci a s těmi dokumenty něco podniknout, minimálně je zveřejnit, potřebuji, aby u vesla stál někdo, kdo hájí především zájmy Ruské federace. A podle Olega ten někdo brzy přijde.“
„A o co vlastně kráčí? Co dělá Imran tak nebezpečného a proč v tom má prsty CIA?“
„Prezidenti světových velmocí a ani jejich vláda nejsou ti, kteří vládnou světu. Nad nimi stojí ředitelé nadnárodních korporací, bankéři a ti největší boháči. Proslýchá se, že mezi vybraným okruhem těchto lidí, kam mimochodem patří i Oleg, koluje už řadu let ambiciózní plán, který má za cíl zredukovat světovou populaci.“
„Žertuješ?!“ divila se Parvati. „To jsou jen hloupé konspirační teorie.“
„Testování údajných léků na lidech může být prvním krokem k vyvinutí biologické zbraně, nemoci, chceš-li, která by se rozšířila po světě a zdecimovala lidstvo.“
„To je až moc šílené, nezdá se ti? Scénář pro Hollywood. Pojď raději odtud pryč.“ Nevěřila mi, ale nedivím se jí. Také jsem kdysi nevěřila. A též jsem nevěřila Olegovi, když tvrdil, že se zájmy Scionu už léta nesouhlasí a že pokud si dokumenty nechám, budu toho litovat. Kdo mě teď může ochránit? Vydaly jsme se bok po boku dál a já byla moc zvědavá, kde se tu Parvati vzala. Vedle ní jsem si připadala jako křehký proutek.

„Kdopak tě sem poslal?“ zeptala jsem se.
„No… byla to Shaira a…“ Strčila jsem do ní ve snaze přirazit ke stěně, ale... jen jsem do ní strčila a nic. Ani to s ní nehnulo. Alespoň jsem na ni namířila zbraň.
„Co blázníš?!“ vyděsila se Parvati. „Shaira ti chce dát možnost zabít Imrana! Odlož tu zbraň, prosím!“ Chvíli jsem nad tím přemýšlela a pak sklopila pistoli.
„Tak Shaira...“ Kruci, teď už jsem to víno opravdu potřebovala. Možná... Zkusila jsem korek stisknout mezi zuby a vytáhnout ho, ale byl tam moc pevně zasazený. A já si navíc nechci poškodit chrup, za to mi to víno nestojí. „Mohla bys...“ ukázala jsem Parvati lahev. Ta ji popadla a vytrhla korek snad lépe než by to svedla vývrtka. „Díky.“ odvětila jsem a s chutí do sebe obrátila asi třetinu obsahu lahve. Miluji dobré červené.
„Flávio,“ oslovila mě má zachránkyně, „co se mezi tebou a Shairou přihodilo?“
„Shaira mne kdysi pozvala na ‚předváděcí‘ akci, to aby mě zesměšnila před Imranem.“
„Jakou akci?“
„Poslouchej jeden skvělý příběh. Úvod? Velectěná Shaira nabídne panu Imranovi svoji holku za deset miliard dolarů. Zápletka? Pan Imran málem pukne smíchy a Shaira domluví souboj mezi mnou a tou svou… prostě tou svou. Vyvrcholení? Princezna Flávia se váli v kaluži své krve a marně se snaží sebrat síly a vrátit se do souboje! Závěr? Já mám padáka a pan Imran sází miliardy.“
„Cože? Promiň, ale já tomu nerozumím.“
„Pod panem Imranem El-Aminem alias mužem ze zlata to bylo zlé, ale když máš svoji hrdost, ani sebevětší ponížení tě nezlomí. Jakou jsem ale mohla mít hrdost po tom největším výprasku, jaký jsem kdy zažila? A to se té mlčenlivé ženě ještě směju a říkám, že ji zmáknu levou zadní. Sklaplo mi, když odhodila plášť a během mžiku mě přinutila líbat podlahu. Nevím, kde ji velectěná Shaira vyhrabala, ale až budu mít možnost, ustřelím jí palici!“
„Právě… no právě. Teď tu možnost máš. Shaira chce Imrana zabít, doopravdy zabít! Asi u toho bude i ta žena.“ Což o to, znělo to dobře. Ale já tak sebevědomá nebyla. Něco jsou slova a něco jiného činy. Mrazilo mě v zátylku při pomyšlení, že to ještě někdy potkám. Těžko jsem to mohla nazvat ženou nebo dokonce člověkem, protože… člověk to nebyl. Stála jsem tam zaražená a v duchu si přemítala tu událost. Měla jsem z toho těžko v krku, dokonce si mi lehce třásly konečky prstů. Nechtěla jsem to už nikdy potkat, nikdy víc! Ale tak strašně ráda bych to viděla mrtvé. Možná bude lepší přestat utíkat. Ono ani není kam. Flávio… nejsi přece taková ubožačka. Tak se prober! Podala jsem Parvati ruku na důkaz spojenectví.
„Promiň za to, jak jsem vybouchla! Vlastně bych tě měla samou vděčností líbat, protože bez tebe bych byla mrtvá. Přidám se na stranu Shairy. Ne že bych ji považovala za slušného člověka, ale je to přítelkyně Olega, tak snad je menším zlem než Imran.“
„Mluvíš o Shaiře zvláštně. Je něco, co bych o ní měla vědět?“
„Deset miliard dolarů je nepředstavitelná suma a říká se, že žádný člověk takovou cenu nemá. Nevadí mi, že Shaira Imrana podvedla a vydělala na jeho touze po jedinečnosti, ale ten výraz naprostého zoufalství, který ta věc nahodila, když se ji Shaira rozhodla prodat… Ten výraz zklamání… podobný mají milující se lidé při odloučení, podobný mají i psi, když je necháváš v útulku. Ten výraz vyjadřoval bezbřehou lásku, a jak může někdo prodat člověka, který ho tak moc miluje?! Lidský život už nic nenahradí, kdežto tu sumu peněz může člověk teoreticky získat. Eh, říkám teoreticky, protože z praktického hlediska je život moc krátký na to, aby běžní lidé vydělali miliardy, ale rozumíš co tím myslím, ne?“ Plná zamyšlení kývla hlavou a já poznala, že si má slova zapamatovala.

„Raději počkáme pár hodin tady,“ řekla jsem, když jsme došly do místnosti s postelí. „Nechci, aby nás chytili, jakmile vyjdeme ven.“
„Dobrý nápad,“ řekla Parvati a usedla na postel. I po těch letech byla v dobrém stavu. Zbraně jsem odložila a opřela se o stěnu, tak aby mě měla Parvati na očích.
„Jaké to je být Princeznou?“ zajímala se Parvati a já její zájem vítala.
„Být Princeznou znamená dokonale poslouchat svého pána.“
„Říkala jsi něco o hrdosti!“
„Samozřejmě jsem si vědoma svých kvalit. A není to žádné vychloubání, když se prohlásím za nejkrásnější ženu Brazílie. Jde o to, že žádné z Imranových příkazů se mnou nemohly otřást, protože ten život jsem si sama zvolila a zamilovala si jej. Procestovala jsem po jeho boku desítky zemí, poznala stovky lidí a ochutnala nespočet exotických pokrmů. Daň za to bylo strážit Imrana ve dne v noci, málo mluvit, hodně předvádět své tělo a občas s Imranem spát.“
„To bych nevydržela…“
„Za to poznání je to malá cena, protože co může být v životě lepší než poznávat svět? I teď bych strašně ráda cestovala, ale už rok žiji v Brazílii, protože nemám na žádné cesty chuť ani náladu. Nejde to užívat si života, když jsem ve stresu a vím, že mi hrozí smrtelné nebezpečí.“
„Proč tě nenechal jen tak odejít? Našel si přece jinou.“
„To, že mě odkopl, byla zrada! A já jsem mu vzala dost citlivých informací na to, abych se mohla pomstít. Měla jsem na něj zlost a teď toho lituji. Nebýt té krádeže, moje vila by asi ještě stála. Ale když jsem ty papíry měla, doufala jsem, že ho dostanu do kouta. Místo toho se mě před půl rokem pokusil zabít přímo v davu na karnevalu. Nevyšlo to a teď to zkusil znovu.“ Viděla jsem, kterak se Parvati usmála a jakoby zasněně pohlédla před sebe.
„Jaký je ten karneval?“
„Eh, no pěkný! Je to chlouba naší země. Muzika, tanec, kostýmy, alkohol, drogy a…“ Přisedla jsem k ní a chytila ji za rameno. „…a pěkné holky.“ Podívala se na mě tak nějak… vyděšeně. „Mám i jinou vášeň než je cestování. Souvisí to s poznáváním, byť jde o odlišnou formu.“
„Ehh… já… promiň, ale…“ koktala zděšeně Parvati.
„Nemusíš být… homosexuálka, aby sis užila s ženou. Stačí ji brát jako… cestu za poznáním.“ Usmála jsem se na ni a doufala, že úsměv opětuje. Takovouhle ženu jsem ještě neměla tu čest poznat. Znám tucty lidí, kteří by nad ní ohrnuli nos, ale já ne. Naposilovaná svalovkyně... jaká asi je v posteli? Uvidíme... Byla jsem nahá a špinavá, nestihla jsem se nalíčit, ale krásná jsem i tak. Jenomže krása na ni evidentně nestačila. Co by jí tak mohlo imponovat? Síla?
„Podívej,“ pozvedla jsem paži a semkla ruku v pěst tak silně až se mi napnul biceps. Ona se nadále tvářila, jako když jí nadloubá. „Nic?“ optala jsem se.
„Eh, no jo, máš… svaly. Mám je taky… a větší… o dost. Ehm… nepůjdeme už?!“ Zatraceně! Ale cesta za poznáním nebývá vždy snadná. Většinou to chvíli trvá. Na mé kurzy se přihlásí pěkná holka, já ji chvíli sleduji a věnuji se jí o trochu víc než jiným. Pak ji pozvu do baru, kde se malinko opijeme a já se rozpovídám o tom, co mám ráda. Nahodím udičku, a když se chytí, pozvu ji k sobě domů na večeři. Nakonec skončíme v posteli, pár měsíců si spolu užíváme a pak je čas na jinou. Už se mi párkrát stalo, že z flirtu se stala láska, ale na tohle já nejsem. Taky ale nemám ráda lámání srdcí, takže nezbývá než velmi pozvolna vycouvat a doufat, že protějšek se brzy oklepe. Tohle vypadalo všelijak, zvláště s nejistou budoucností. Neměla jsem zase tolik času ji poznávat.
„Parvi… Můžu ti říkat Parvi?“
„Eh, no… asi jo.“
„To jsem ráda. Zachránila jsi mi život. Nebýt tebe, byla bych už mrtvá. Jsem ti zavázána a věz, že ti to oplatím.“
„Nic to nebylo. Nejlépe mi to splatíš tak, že pomůžeš Shaiře.“
„Měla jsem na mysli jinou odměnu. Něco nad rámec naší dohody.“ Naklonila jsem se k ní blíž a pošeptala ji do ucha: „Něco intimnějšího.“ Jemně jsem ji uchopila za knoflík na košili a rozepnula ho. Pak mě chytila za ruku.
„To… to ne. Promiň, ale nemůžu,“ řekla a ohlédla se k východu. „Jak dlouho tu chceš čekat?“ „Asi hodinu.“ Parvati se postavila a pohlédla směrem, kde byly tajné dveře. Pak se opřela zády o zeď, zatímco já se natáhla na postel. Vypnula jsem hruď a po očku sledovala Parvi.

Pozvedla jsem levou nožku a opřela ji o rám nad postelí. Poté jsem se začala hladit na prsou a hluboce dýchat.
„Budeme tu ještě dlouho, nechceš se natáhnout? Odpočineš si.“ Jen zakroutila hlavou. A mě už to začínalo štvát. Otočila jsem se na břicho a vystrčila zadeček. „Zabily jsme lidi! Měly bychom se uvolnit!“ Nic. Posadila jsem se čelem k ní, chytila se vršku postele a přitáhla se výš. „Podívej,“ řekla jsem a snažila se ji nějak zaujmout.
„Nedělej to, Flávio,“ řekla ukňouraným hláskem.
„Tak si pojďme trochu užít!“ zase jsem se přitáhla a pak ještě jednou... uff, začínalo to být namáhavé. Ona konečně vykročila blíž ke mně. „Výborně,“ snažila jsem se ji povzbudit „Uděláme to, jak si budeš přát, Parvi.“
„Ne!“ rozhořčila se a zatnula pěst. „A pak… ty můžeš být tady? Tady na té posteli?! Právě tady tvůj otec spal s těmi děvkami! Tady zplodil tebe!“ Aniž bych si to uvědomovala, trhla jsem rámem postele a urvala ho. Spadla jsem dolů a s pusou dokořán zírala na Parvati. Ta sklopila hlavu a řekla: „Promiň, t-to jsem nechtěla.“ Zvedla jsem se a vzteky mrštila kus dřeva o zeď. „Promiň, Flávio, já nechtěla být zlá.“ Opřela jsem se rukama o stěnu a sklopila hlavu k prsům.
„Jo… táta. Bylo mi dvacet, když jsem ho viděla poprvé. Ležel na smrtelné posteli a v ruce muchlal závěť, v níž mi odkázal tuhle vilu. A víš, co mi řekl, když mi ji předával? ‚Promiň.‘ Řekl prostě jen: ‚promiň.‘“
„Kde jsi vyrůstala? Tady ne?“
„Ne, to ne. Osvojila si mě jedna z majitelek toho bordelu. Odešla ze svého byznysu, přestěhovala se do města a začala jiný život. Neměla jsem to lehké, ale vyrostla jsem v krásnou a chytrou ženu. A když mi vila říkala paní, získala jsem peníze, spoustu peněz a měla jsem možnost nahlédnout do světa pro horní vrstvy společnosti. Byl to způsob jak poznat svět…“
„A Imran? Jak ten tě našel?“
„Absolvovala jsem pár plastických operací s cílem získat hrdost. Když totiž víš, že jsi jako odpad, který se nikdy neměl narodit, na sebevědomí ti to nepřidá a nezachrání to ani krása od přírody.“
„Plastická operace ti v tom taky nepomůže! S tím se musíš sama vyrovnat. Třeba díky přátelům.“
„Když o tobě hrstka lidí řekne, že jsi krásná, není to totéž, jako když to tvrdí celé zástupy. Od pradávna se ženy zkrášlují pomocí náušnic, broží, náhrdelníků… ale doba pokročila a místo obalu je možné měnit obsah.“
„Pleteš se, Flávio.“
„Ne, nepletu. Když jsem pohlédla do zrcadla před deseti lety, byla tam pohledná žena, dnes v zrcadle vidím symbol krásy.“
„Pokud se to líbí tobě, pak… dejme tomu, ale jestliže tak děláš jen kvůli cizím lidem…“
„Zčásti obojí. Kdyby mě lidé nepovažovali za krásnou, nikdy bych nevyhrála soutěž krásy na karnevalu, nikdy by si mě nevšiml Imran a nikdy bych se nestala jeho Princeznou. Krása je jako brána do nového světa. Tak tomu bylo vždycky.“

 
Parvati

Neměla jsem k tomu co dodat. Prý ‚krása je brána do světa.‘ I kdyby to byla stokrát pravda, tak na umělém tělu nic krásného není a to, že si to řada lidí myslí, jen značí, že to jsou hloupí chudáci. Jasně, taky se chci hezky obléct, učesat a nalíčit když jdu na veřejnost, ale šminky jdou zase rychle smazat, kdežto tvář přifouknutá botoxem těžko. A to jak se na mě dívá a pořád se mě pokouší svést… Je to otřesné! Je jen málo věcí, co mi jsou odpornější než homosexualita. Na vztahu muže a muže, či ženy a ženy přece nejde stavět rodina a rodina včetně výchovy dětí je základ všeho! Kdybych měla možnost, kdyby se našel někdo, kdo by o mě stál a kdybych nebyla neustála v napětí a stresu, možná bych už měla koupený pěkný rodinný domek na venkově a žila se svým milujícím manželem a dětmi. Tohle je budoucnost pro mě a ne nějaký nekonečný flirt, večírky a předvádění se. Stejně ji to všechno jednou skončí. Za nějakých dvacet třicet let nebude schopna udržet tuhle tvářičku ani za miliony. A co pak? Skončí jako osamocená troska bez nikoho, kdo by o ni jevil zájem, kdežto já budu mít svoji rozrůstající se rodinu a ta mě bude milovat v každém věku, tedy… Teď mi došla ta nejšílenější věc v životě. Byla to věc tak děsivá, až se mi zachtělo plakat a čelo se mi během mžiku zalilo potem. Skoro mi přišlo, že jsem na pokraji infarktu. Já přece nikdy nezestárnu! Ta představa… zatímco lidé okolo mě, včetně mých dětí a vnoučat budou stárnout, chřadnout a umírat, já tady budu stále taková, jaká jsem. Přežiju všechno a všechny… Můj bože!
„Děje se něco? Jsi v pořádku, Parvati? Máš… nezdravou barvu.“
„Já… ehh, jo, jo, určitě jsem v pořádku,“ kývala jsem hlavou. Bože můj, to snad ne! To je… to je strašné! Proč mi to nikdy předtím nedošlo? Věčný život... to je jako prokletí! Ale teď se musím sebrat. „Flávio, už bychom měly jít.“
„Už? Ještě jsem ani neslyšela hasiče nebo policii.“
„Ale ti zbylí zločinci na ně určitě čekat nebudou a vsadila bych se, že už odjeli. Pojď, jdeme.“
„No dobře…“ Flávia vykročila temnou chodbou dál a já ji následovala. Byla jako ty panenky, se kterými si hrají malé děti. Jediný rozdíl je v tom, že ani panenka nemá tělo tak pevné, jako bylo to její. Zdaleka nebyla tak urostlá jako já, i když… nepotkala jsem ženu, která je urostlejší než já. Ale ta Flávia byla jak chodící umělotina. Dokonale hladké tělo bez jediné pihy, naprosto žádné vrásky, nikde jediná chybička. Určitě se domnívala, že je její vzhled dokonalý, ale dokonalost není lidská vlastnost – ona nepůsobí jako člověk.

Trvalo jen pár minut chůze potemnělou chodbou, kterou osvětlovaly nanejvýše zářivky a brzy jsme došly ke staré mříži.
„Kruci“ zabědovala Flávia a já si všimla masivního zámku na mříži. „Klíč zůstal nahoře. My snad budeme muset doufat, že nás tu najdou záchranáři.“
„Pustíš mě k tomu?“
„Jistě, ale pokud u sebe nemáš šperhák, pak je to zbytečné.“ Řekla bych, že s čarovným pásem bych hravě zohnula celou mříž, stejně jako urvala zámek nebo se probourala stěnou. Moje tělo bylo tvrdé jako kámen, tedy skoro, protože kulky by jím stejně hravě prošly. I když… s desetkrát silnějšími kostmi bych se asi nemusela tak moc obávat zranění kostry, nicméně jedna kulka do srdce a je konec. Prohlížela jsem si tu mříž a denní světlo za ní a přemýšlela jsem, jestli mám Flávii ukazovat, co dokážu? Chytila jsem oběma rukama zámek a zařvala ve snaze vzbudit ve Flávii dojem, že je to hrozně namáhavé. Pak jsem škubla a zámek se utrhl.
„No teda…“ slyšela jsem za zády překvapenou Fláviu. „Z fleku bys mohla hrát ženskou verzi Hulka, bez urážky.“ S takovými vtipy jsem holt musela v životě počítat. Ale když si to tak vezmu, nebýt taková jaká jsem, možná bychom tady dole pošly hlady a žízní. Takže místo hloupých řečí bych čekala poděkování, protože ven nás dostaly moje paže, ne její prsa!

Fláviina vila stála na samém okraji města, navíc na zarostlém svahu kopce. My teď stály pod ním. Kousek vpravo byla silnice, kterou jsem sem přijela. Porůznu se klikatila a vedla nahoru k bráně vily. Dole se silnice větvila. Cesta vlevo vedla okolo kopce a poté do města, zatímco cesta vpravo směřovala k zřícenině kamenné budovy a dále do vesničky v údolí kdesi v dálce.
„Kde seženeš doklady, Flávio? Bez nich neodjedeme.“
„To je pravda,“ uznala.
„A jít na úřady bude znamenat upozornit na sebe policii. Budou nás vyšetřovat!“
„Horší je, že budu oficiálně pořád naživu, kdežto teď si minimálně Imranovy gorily myslí, že to mám za sebou.“
„Nech mě chvilku přemýšlet…“ Vytáhla jsem z kapsy svůj mobil a v paměti našla číslo na Sakuru. Nejprve vyzvánění a… nic. Zatraceně! „Možná, že kamarádka bude vědět, co a jak. Zkusím zavolat později. Můžeme se někde ukrýt?“
„No jistě,“ usmála se Flávia a ukázala do tunelu za sebou. Zatraceně!

Strávily jsme v té tajné ložnici celé hodiny. Během nich se shora ozýval hluk. Hlasy záchranářů, houkající sanitka i motory těžké techniky.
„Co když nás najdou?“ zašeptala jsem tiše.
„Jsme hluboko pod zemí, navíc za tajnými dveřmi. Bude jim trvat celé dny, než odklidí trosky a dostanou se k nám a to už tu snad nebudeme, ne?“ Znovu jsem zkusila Sakuru, ale zbytečně.
„Počkala bych do večera,“ navrhla jsem. „Pak budeme muset vymyslet jiný plán.“
„Co takhle počkat do rána?“ optala se Flávia a natáhla se na postel. Ona si snad nikdy nedá pokoj. Nevím, kdy jsem naposledy potkala člověka, který by mě tak pohoršoval. To se chce jen líbat nebo si dokonce strkat prsty do… fuj! Bylo mi z ní na nic! Kéž by o ní Shaira radši pomlčela! My ji přece nepotřebujeme! Flávia si mě prohlížela a pak řekla:
„Je to tak půl roku co si mě vyhlédla společnost Strong and Beauty. Jsem teď něco jako fotomodelka propagující jejich produkty, kterými bývají nejčastěji vitaminové doplňky stravy a sportovní pomůcky. Běžně se zúčastňuji řady jejich akcí od prezentací jejich výrobků, po soutěže, které pořádají, aby si zvedli klientelu.“
„Proč mi to říkáš?“
„Mohla bych ti zajistit vlastní fotokolekci. Je to jednoduché – stačí dobrý fotograf s aparaturou, vhodně zvolené prostředí a samozřejmě dobré oblečení případně rekvizity. Myslím, že po někom jako jsi ty, by skočili všemi deseti a vůbec nevadí, že nejsi profesionálka anebo… jsi?“
„Ne. Líbím se sama sobě, ale nevydělávám si tím.“
„Holka odvedle… i to by mohlo zabodovat. Se svým tělem bys pro Strong and Beauty byla rarita. Co bys řekla na hustou džungli a velký luk a oštěp? Domorodá válečnice z hlubin amazonského pralesa… to nezní špatně.“
„Nechceš spíš říct primitivka?! Myslíš, že mám potřebu ze sebe dělat něco, co nejsem?! Vím dobře, o co ti jde a nějaké focení je ti ukradené! Má odpověď zní NE!“

Odešla jsem odtud a vrátila se k východu z tunelu. Sedla jsem si na zem a opřela se o chladnou kamennou stěnu. Fotomodelka… což o to, mohlo by být hezké se pěkně nafotit, ale to by mě museli vyfotit tak jak jsem – holka v civilních šatech. Nebo možná… možná něco na úrovni, ale ne domorodka! Jsi tmavá a svalnatá holka, pak musíš být agresivní, tupá a primitivní hlupačka! Ještě, že mě nechtěla fotit v ZOO… to bych jí snad vlepila facku. Ach, kruci. Mě je tak odporná! A co teprve až potká Lucianu? Styk se slavnou celebritou... po tom bude prahnout jak beduín na poušti po doušku vody. Až na to, že Luciana jí to vysvětlí velmi rychle. Hmm, také bych mohla být tak rázná a rozhodná žena jako je Luciana. Jenomže to já nedokážu. Navíc nechci, aby si o mě druzí mysleli, že jsem tvrdá a drsná, když to vůbec není pravda. Člověk nemá být otrokem svého vzezření. Stejně jako špinavý bezdomovec nemusí být hloupý primitiv, svalnatá holka nemusí být asexuální drsňačka. Jednou si najdu muže, který bude milovat to, co chovám uvnitř sebe.

Rozsvítil si mi display mobilu a během chvilky začal vyzvánět. Sakura, no konečně! Rychle jsem to zvedla.
„Parvi, ahoj, tady Sakura. Promiň v Pekle asi nemají signál. Stalo se něco?“
„Tys byla...“
„Jo, ale není se čeho bát. O co jde, Parvi? Máš Fláviu?“
„Podívej, Flávia je tady se mnou, ale přišla o všechny doklady. Kdyby chtěla vycestovat, zastaví jí na letišti a zažádání o nové doklady se na úřadech určitě protáhne, navíc ji teď možná budou prohlašovat za mrtvou, nebo minimálně nezvěstnou, což by nám asi mohlo prospět, ne? Stejně jako s Kasumi.“
„Hele, jste OK, že jo? Nekrvácíš a ani sis neprostřelila plíci, že ne?“
„Ne, buď klidná. Napadl mě portál. Co kdybychom nějaký našly a dostaly se rovnou do Shambaly?“
„Ne, na území Ameriky nejsou portály. Teoreticky bys mohla najít malé zrcadlo Lilith, ale skrze něj se projít nedá.“
„Takže úřady jsou nezbytné… Víš, na Fláviu tady zaútočilo několik Imranových chlapů. Teď mají asi za to, že je mrtvá, ale pokud se ukáže, že ne…“
„Já ti rozumím, Parvi, ale nemůžu ti pomoct, promiň. Můžu tam ale zajet. Potřebuješ pomoct?“
„Ne, to ne – zvládnu to. Na viděnou v Shambale.“
„Ahoj a drž se!“

Schovala jsem telefon do kapsy a všimla si Flávie.
„Posloucháš hovor?“ ptala jsem se.
„Promiň, jestli jsem se tě nějak dotkla. Podívej, není to tak, jak to asi vyznělo.“
„Budeš si muset obstarat pas! Počítám, že jeho vydání pád dnů zabere, navíc tě může odchytit policie a vyšetřovat, ale jinak to nepůjde. Doufám, že o mé přítomnosti ve vile pomlčíš.“ Poukázala na sebe a řekla:
„Když tě požádám o spodní prádlo… ehh asi…“
„Natrhej si to staré povlečení z postele anebo klidně běž ven do města nahá, ale já ti nic dávat nebudu! A ještě něco, nebudu tady čekat a rovnou jedu na letiště. Až budeš mít své věci, zakup si letenku do Lhasy, je to v Tibetu. Odtamtud pak pokračuj do kláštera Narchung, který leží vysoko v horách, asi den cesty z Lhasy. Tamním mnichům se představ a řekni, že hledáš Shairu a že patříš k Parvati Singh. To je asi vše, sbohem.“ Otočila jsem se a vykročila z tunelu. V okolí byl stále slyšet vzruch, ale myslím, že když mě nikdo neuvidí odsud vycházet, nebudou si mě spojovat s tím neštěstím.

Od vily jsem zamířila rovnou zpět na letiště. Mohla jsem děkovat Bohu, že vůbec žiju. Není to lehké stát kousek od ozbrojeného muže a vědět, že pokud ho nezpacifikuji, bude to stát něčí život. Když mě ten chlap, co střežil bránu, řekl, ať okamžitě odejdu, jinak že mě zastřelí, bylo by logické poslechnout a jít. Místo toho jsem využila momentu, kdy ho vyrušila střelba z patra domu, vytrhla jsem mu samopal a zastřelila ho. Musela jsem zabít i další, jen abych ji zachránila a když se to povedlo, co že mi to naznačila? Že jsem primitivka? Jak moc mohou být lidé zlí? Je to až k nevíře.

Letělo mi to asi za hodinu. Nešlo o přímý let, to rozhodně ne, jenže Lhasa není zrovna destinace s velkým D. Měla jsem docela hlad, tak jsem po letišti hledala restauraci. Lidí tu bylo spousta jako na každém větším letišti, ale najít obyčejnou restauraci bylo obtížné. Zhruba uprostřed hlavní letištní haly byla informační cedule. Dobře, že na ní byly i anglické nápisy, jinak bych byla v koncích. Nejbližší symbol příboru byl v druhém patře. Vyrazila jsem tam. Nechala jsem se vyvézt po eskalátorech do patra a poté jsem podél ochozu směřovala k místu, kde měla být ta restaurace. Minula jsem několik prodejen dárkových předmětů a šperků a taky jeden bankomat. Za rohem se přede mnou vyloupl široký výklenek, v němž bylo zastrčeno několik kulatých stolků, pár velkých košů, toalety a hlavně rychlé občerstvení. Za pultem obsluhovali dva mladí muži a jedna dívka. Zatímco muži vyřizovali objednávky a servírovali jídlo na plastové tácy, dívka se starala o pokladnu. Lidí tu bylo dost, ale žádné velké fronty. Asi jim to šlo od ruky. Od rána jsem nic nejedla a kručelo mi v břiše, ovšem dát zavděk hamburgerům a hranolkům se mi moc nechtělo. A nezlepšila to ani vidina kelímků s Coca-Colou, která umí leccos, ale rozhodně ne uhasit žízeň. Jenže letadlo mi letí za necelou hodinu a já nemám čas hledat po terminálu něco lepšího. Beztak tu asi nic moc nebude. Postavila jsem se do fronty asi pěti lidí a čekala. Brzy na mě přišla řada, a když se na mě prodavač otočil, málem mu spadla brada. No jo no… sice je zima, ale jsem v Brazílii a tady na terminálu je horko. Bundu jsem měla přivázanou k pasu a jinak měla jen košili s krátkými rukávy.
„Dobré odpoledne. Chtěla bych jeden…“ sledovala jsem veliké menu s obrázky jídel a stále nebyla rozhodnutá. Málo kalorické saláty nebo hodně chutně vypadající maso v housce? Ne, jistě že takhle si obvykle nevybírám, když jsem na cestách. To jen doma dodržuji jídelníček, který mám z hlediska kalorické dávky spočítaný do puntíku. Kvůli jednomu nezdravému obědu se nic nestane, takže proč si nedopřát něco dobrého, ovšem rozdíl mezi burgerem na obrázku a těmi na stolech strávníků byl podezřele velký. Na salátu se snad nic zásadního zkazit nedá.
„Vezmu si šestkrát velký ledový salát s kuřecím masem a k tomu… máte minerálku?“ Ten mladý muž na mě tak divně zíral, až jsem se polekala, jestli třeba nemám zakrvácenou košili nebo tak něco.
„Eh, promiňte, paní, říkala jste šest velkých salátů? Šest?!“
„Co je na tom divného?“
„Ah, promiňte,“ usmál se muž a plesknul se dlaní do kšiltovky. „Máte tu rodinu, chápu. Minerálku nevedeme. Máme jen Colu anebo kávu.“
„Tak jednu kávu. Velkou.“
„Jistě, hned to bude.“ Vzala jsem si tác s jídlem i kávou, zaplatila a usedla ke stolu vzadu, zády k prodavačům. Podivovat se nad tím, že si někdo objedná tolik a tolik jídla je neslušnost.

Pustila jsem se do pozdního oběda a brzy vedle sebe měla jen sedm prázdných kelímků. Ono toho jídla vlastně zase tak moc nebylo. Stejně jako lidé přetváří sami sebe v umělotinu a podvádějí okolí, dělávají to tak tyhle firmy s jídlem. Ten obrázek v menu, kde je salát jasně zelený, velký a stékají po něm kapky vody, vypadá senzačně, ale realita je suchá a ošklivá. Vlastně jsem zvažovala ještě koupi bagety nebo zkrátka něčeho podobného na dojedení. Už jsem chtěla vstát, když si ke mně přisedla Flávia! V té kožené bundě, krátkých šortkách a rudých slunečních brýlích jsem ji málem nepoznala. Zírala jsem na ni a nechápala, co tu dělá.
„Už jsem se bála, že to nestihnu. V kolik nám to letí?“
„Nám?!“ divila jsem se. Flávia vytáhla naditou peněženku a ukázala mi svůj pas. „Co… to ti ho už vydali?!“
„Abych řekla pravdu, nebyla jsem k tobě zrovna upřímná, Parvati, a je mi to líto. Včera jsem se se svou přítelkyní Isabelou sešla na škole, kde vždy dva dny v týdnu vyučuji sambu. Isa přinesla pití a my se tak trochu… zřídily. Oslavu jsme pak přesunuly ke mně domů, ale já si ve škole zapomněla bundu s doklady.“ Tohle bylo na mě moc. Popadla jsem tác, odložila ho do stojanu u pultů a hodila do koše kelímky. Vydala jsem se na záchodky opláchnout si ruce.

Jen co jsem otočila kohoutkem, vešla sem i Flávia. Byly jsme tu samy a to bylo dobře, protože od výbuchu zlosti jsem nebyla daleko a dělat scénu před lidmi bych nechtěla. „Parvi…“
„Nemluv se mnou takhle, Flávio! Uvědomuješ si vůbec, co by se stalo, kdyby mi Sakura dokázala poradit? Těch problémů navíc! A možná další nebezpečí! Já prostě nedokážu pochopit, jak někdo může být tak sobecký! Bála jsem se o tebe, celou dobu jsem přemýšlela, jak se odsud co nejdříve dostat a nadobro setřást ty gorily. A ty místo toho… Co na mě vidíš, Flávio?! Co je na mě tak zásadního, že se snížíš k tomu mě podvádět, jen abys měla příležitost se mi dostat k tělu?!“
„Opravdu se musíš ptát? Co holka jako ty má a jiné to nemají?“ Vyhrnula jsem si rukáv pravé ruky, semkla ji v pěst tak silně jak to jen šlo, natočila se k umyvadlu bokem a pohlédla do zrcadla.
„Je to opravdu tak fantastické?“
„Obě víme, že ano. Přiznej si to, Parvati, přiznej si, že tvůj vzhled je oproti jiným ženám výjimečný. To tě činí velmi zajímavou. Slušelo by ti nosit své tělo jako večerní róbu, jako drahý šperk nebo pozlacenou brož. Chlub se tím, jaká jsi, protože i když obdivovatelů nemáš zdaleka tolik jako já, najdou se tací, kteří dají přednost tobě přede mnou, a o to cennější vlastně jsi. A já už nelituji toho, že jsi mě tam dole odmítla, naopak. Jsi vzácné zakázané ovoce, kterého se mohou dotknout jen vyvolení, které sama určíš. Stále si budu přát s tebou strávit alespoň jedinou noc – dotýkat tě a líbat tě, ale ty mi to nedovolíš a tak moje touha nikdy neuhasne. Bude to trest i dar zároveň a to proto, že tebe nejsem hodna.“ S těmito slovy odešla a já si opláchla obličej. Pochopila jsem to… Ona mi záviděla…


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 retro47 17.11.2016, 19:49:02 Odpovědět 
   Zajímavé - nemluvím o jen příběhu, ale i o názvu... A zdá se mi vše tak blízko...
 Šíma 04.01.2015, 14:52:19 Odpovědět 
   Zdar u další části.

Příběh pokračuje hezky, zajímavě, i docela akčně (o bojové scény i milostné návrhy zde není nouze). Flávia je zřejmě také pěkné číslo... Zatím nebudu spekulovat a počkám si na další díl.

Na práci šotků jsem nehleděl, všiml jsem si minimálně jednou neodsazené přímé řeči (pokud mne zrak neklame), píšu to jen proto, aby viděl, že se snažím číst "pozorně", přestože se mi příběh líbí a já mám pak tendenci se občas začíst...

šíma (hříbek) přeje príma den

P.S. Může portál napadnout přepravovanou osobu? Už hodně krát jsi psal o ochraně portálu (jakési uzamknutí na několik hodin po přepravě osob, aby jím nemohlo projít více lidí či bytostí), ale že má i nějaké jiné zabezpečení, to jsem netušil! ;-)
 ze dne 04.01.2015, 15:53:45  
   Lukaskon: Zdravím a děkuji za komentář a hodnocení.

Samotný portál nikoho napadnout nemůže, ale občas je v jeho blízkosti nějaká ta nestvůra jakožto hlídač (to aby do Pekla necoural kde kdo :) ). Viz vůbec první série - Kasumi v džungli, Kasumi pod hradem Houska...

Shaira a její holky nejsou jediné, kdo mají své plány. Protiváhu jim tvoří náš 'arabák' Imran a jeho skvadra. Ovšem... tady se nám nekříží jen zájmy dvou skupin, nakonec každý hraje tak trochu svoji hru. A než se začnou věci postupně rozmotávat, budou se muset ještě trochu zamotat. :)
 ze dne 04.01.2015, 14:54:32  
   Šíma: Ještě poznámečka: když jsme u portálů, vzpomněl jsem si na první sérii s Kasumi, kdy se prodírala nejen pralesem, byla i v Rusku a v České republice, mimo jiné (hledala ty černé koule)... ;-) Na Tvou sérii jsem si jako čtenář už krapet zvykl, tedy na Tvůj fiktivní svět, ve kterém hraje každý svou roli, a naše hrdinky se zdají být více malými figurkami v rukou mocných než lovkyněmi. Nejsou krapet využívány a zneužívány? Ať už díky své inteligenci, síle a podobně!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Půlnoční stíny
maja3
Protest
Ann
obr
obr obr obr
obr

Doznání
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr