obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea - 7. Cizinec a přítel ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Nová cesta
 autor Garathea publikováno: 08.01.2015, 8:46  
 

Když se večer utábořili nedaleko lesní tůně, Mei využila příležitost a šla se opláchnout. Do vody ovšem vstoupila jen na pár kroků. Na rozdíl od jezera, ve kterém se voda neustále obměňovala, byla voda v tůni kalná. Neměla tušení, co by ji mohlo překvapit tentokrát a tak raději zůstala v blízkosti břehu, ze kterého ji pozorovala Neit.
Jakmile ze sebe smyla všechnu špínu, vylezla z vody a začala se oblékat. „Ty se asi nechceš vykoupat, že?“ obrátila se na kočku, která seděla v trávě. „Ale voda je skutečně osvěžující. Kdybys přece jen chtěla,“ naznačila, že by ji tam odnesla, ale Neit v mžiku naježila své dlouhé chlupy. „Promiň. Byl to jenom vtip,“ usmála se Mei. Věděla, že nesnáší vodu stejně jako mnoho jiných koček. Pokud to nebylo nezbytné, zásadně si od ní držela odstup.
Začíná být chladno, přehodila přes sebe svůj plášť. Vzápětí si všimla podivného zvířete, které stálo o několik kroků dál. Bylo velké asi jako králík a také se mu výrazně podobalo, mělo však poměrně krátké uši a naopak dlouhý a chundelatý ocas. Díky růžovému zabarvení jí připomínal plyšového zajíčka, kterého měla jako malé dítě. „Co je to za zvíře?“
Neit na králíka výhružně zasyčela. Ten v odpověď vycenil své zuby špičaté jako jehly a hlubokým hlasem na ni zavrčel. Kočka pak bleskově přiskočila dopředu, jako by se připravovala na útok. „Neit, počkej! Přece se nebudete prát.“
Králík se rozvážně vydal jejich směrem.
Mei, pozor! ozval se náhle chlapecký hlas.
Mei instinktivně ustoupila. V tu samou chvíli přišpendlila králíkovu hlavu k zemi tyč připomínající oštěp. Mei vykřikla, ztratila rovnováhu a svalila se na zem.
Téměř okamžitě přiběhl Reon. „Co se stalo? Jsi v pořádku?“
„Jo. Někdo… Někdo právě zabil toho králíka,“ ukázala na jeho zakrvácenou mrtvolku. Vzhlédla do korun stromů, ale ať už se podívala kamkoli, nenašla jedinou stopu po přítomnosti někoho dalšího.
„Tohle je démon,“ prohlásil Reon, když si podivné zvíře prohlédl.
„Co?“
„Žádný králík ani jiné zvíře, ale démon.“
„Démon? Ale… Proč ho někdo zabil?“
„Netuším.“ Zběžně prozkoumal dřevěnou zbraň, kterou byl démon usmrcen. „Pojď zpátky k ohni!“ vzal ji za ruku a vrátil se s ní do tábora.
Co se tam vlastně stalo? Přehodila přes sebe deku a usadila se k ohni, aby se co nejrychleji ohřála. Ten hlas. Mám pocit, že jsem ho už někdy předtím slyšela. Reon přiložil do ohně a posadil se vedle ní. „Kdo ho mohl zabít? Myslíš, že je stále tady?“ Krátce se rozhlédla do všech stran.
„Zřejmě mu šlo jen o toho démona. Nemá důvod zůstávat.“
„Hm. Snad ano.“
„Opravdu je ti dobře?“ ujišťoval se Reon, když viděl, že se jí chvějí ruce.
„Jen mě to polekalo. To přejde.“
„Není dobře, když jsi sama.“
„Takže bys mě teď chtěl hlídat i při koupání?“ ptala se ho usměvavě Mei.
„Nech si to,“ podrbal ji na hlavě. „Už je to dobrý,“ pravil konejšivým hlasem.
Po chvíli vstal a začal se hrabat ve svém pytli. „Dáš si něco k jídlu? Je čas večeře. Měla bys něco sníst.“
„Zatím ne.“ Oštěp v králíkově hlavě ji obral o veškerou chuť k jídlu.
Reon vyndal z pytle šátek s ovocnými koláči, které koupili v nedalekém městě. „Takže nevadí, když spořádám tyhle výborné koláče?“ Do jednoho se bez okolků pustil.
„Chceš mi dělat chutě.“
„Samozřejmě,“ olízl si prsty od cukru. Mei měla strašný hlad, ale copak teď mohla jíst? „Jsou opravdu výtečný. Nechceš aspoň ochutnat?“
Zřejmě se mě snaží přivést na jiné myšlenky. „Tak jen trochu,“ odsouhlasila nakonec Mei a zakousla se do pečiva.
„Pořád nemáš chuť?“ zeptal se jí Reon.
Dobře ví, že mám ráda sladké. „Fajn. Tak mi ho dej!“



Uprostřed noci, kdy tmou panovalo naprosté ticho, zaslechl Reon nenápadný zvuk tekoucí vody, který si získal jeho pozornost. Mohla to být divoká zvěř, která se přišla napít k blízké tůni, jenže ta by se pravděpodobně zalekla jejich ohně.
„Neit,“ zašeptal jejím směrem. Kočka znaveně zvedla hlavu a střetla se s jeho pohledem. „Jdu se porozhlédnout po okolí. Pohlídej ji!“ Hned poté zmizel mezi stromy.
Neznámý chlapec si mezitím nabral vodu do dlaní a opláchl si obličej. Letmo se podíval na místo, kde ještě před několika hodinami ležel mrtvý démon v podobě růžového zvířete. Teď už po něm nezůstala jediná stopa, která by mohla přilákat dravé šelmy.
Napil se a pak se zakousl do jablka. Nevšiml si neslyšných kroků, které se k němu pokradmu plížily, jakmile mu však Reon přiložil meč ke krku, leknutím upustil svou svačinu do vody.
„Co jsi zač?“
„Reone. Totiž, počkej! Já…“
„Odkud mě zatraceně znáš?“ Když si prohlédl chlapcovu tvář, rozpoznal v něm zloděje, který jim před pár dny kradl ovoce. „Zase ty? Ty nás sleduješ?“
„Všechno můžu vysvětlit,“ koktal mladý cizinec.
„Vážně? Vstaň!“ Reon ho přiměl přejít do jejich tábora, kde se chlapec poslušně usadil.
„Musíš na mě mířit tím mečem?“
„Samozřejmě. Teď začni vysvětlovat!“
Mei se během chvilky probudila z mělkého spánku. „Co se děje?“
„Máme tady zloděje,“ sdělil jí Reon.
„Já nejsem žádný zloděj,“ oponoval mu chlapec.
„Že nejsi? Ty sis to jídlo snad koupil?“
„Tohle mě mrzí. Mei, prosím tě, řekni mu, ať už na mě přestane mířit!“
„Ty ho znáš?“ ptal se jí Reon.
„Já… nevím,“ řekla rozvážně Mei. Nikdy ho neviděla, přesto měla pocit, že ho odněkud zná. Ten jeho hlas.
„Musíš mě znát.“
Na pohled působil jako dvanáctiletý chlapec. Měl krátké hnědé vlasy, široké čelo, pod kterým se vyjímaly našedlé oči, a výrazně bledou pleť. Přestože si byla jistá, že se s ním nikdy nesetkala, začala si vybavovat jeho jméno. „Ty jsi Kris?“
„Konečně,“ vydechl úlevou. „Vidíš? Zná mě, tak mě pusť!“
Reon se nejprve podíval na Mei, aby se přesvědčil, že je to v pořádku. „Můžeš ho pustit. Není zlý.“
Jakmile zastrčil meč do pochvy, kolem chlapce se rozvířil šedý kouř s obrovským množstvím malých třpytivých částic, ve kterých se chlapcovo tělo v mžiku ztratilo. Částečky se shlukovaly u země, dokud z nich během několika vteřin nevyběhla malá myš, která našla útočiště v Meiině tašce.
„To je ta myš?“ ozval se Reon.
„Vypadá to tak,“ usmála se Mei.
„Věděla jsi, že se schovával u tebe?“
„Vůbec ne. Je malý. Nevšimla jsem si ho. Asi je trochu plachý.“
„Říkáš plachý? Hej zbabělče, přestaň se schovávat a vylez!“
Myšák vyběhl ven a stejným způsobem jako předtím se proměnil v chlapce. „Nejsem zbabělec.“
„Vážně? Tak proč ses před námi celou tu dobu schovával?“
„Protože… Nechtěl jsem… abys…“ Záhy ovšem nevěděl, jak by měl pokračovat.
„Co jsi nechtěl?“
„Tak už ho netrap!“ promluvila Mei. „Samozřejmě, že po tom, co se mu stalo, nebude hned každému důvěřovat. Nejspíš nás chtěl nejprve trochu poznat, ale nakonec bylo čím dál obtížnější, aby se nám ukázal a ty jsi na něho nenamířil svou zbraň. Pochybuju, že by si tě chtěl znepřátelit.“ Kris všechno šťastně odsouhlasil.
„Dobře, ale co od nás chce?“
„Mei mi zachránila život. Chci jí pomoct,“ odpověděl mu Kris.
„Nemyslíš tím, že chceš cestovat s námi?“
„No jasně.“
„Jdi si kam chceš, ale s námi nepůjdeš.“
„A proč by nemohl?“ ozvala se Mei.
„Pochybuju, že je to válečník a kdo myslíš, že ho bude muset chránit?“
„Já se o něho postarám.“
„Ty? Ne, zapomeňte na to!“
„Doteď sis ho ani nevšiml,“ připomněla mu Mei. „Nemyslím si, že by ti překážel. Neit to taky celou dobu nevadilo.“ Pochybuju, že by o něm nevěděla. Kočka seděla opodál a celému incidentu jen tiše přihlížela. Myš v její blízkosti v ní ani na tu krátkou chvíli nevzbudila sebemenší zájem. „No tak. Chvíli s námi může cestovat, ne?“ přesvědčovala ho Mei.
Reon se na ni mlčky zadíval. „Dobře, ale jestli nebude dělat jak říkám, půjde si po svých.“
„Skvělý. Máš hlad, že?“ Měla tušení, že se za celé dny pořádně nenajedl, když se před nimi neustále skrýval. „Na! Sněz, kolik chceš!“ podala chlapci jedno z posledních jablek, které měla v tašce.
Kris se do ovoce s chutí zakousl. „Opravdu ti děkuju za to, cos udělala,“ poděkoval jí, když dožvýkal první sousto. „Nebýt tebe, byl bych pořád u Tlusťocha. Už jsem ani nevěřil, že se dostanu pryč.“
Jakmile ovoce spořádal, podala mu další. Musel být skutečně vyhladovělý. Snědl všechno i jádřinec se semeny. „Nechceš ještě jedno?“
„To už bude dobrý.“
„Včera jsi toho démona zabil ty?“ zeptala se ho Mei. Byla si jistá, že slyšela jeho hlas těsně předtím, než byl démon usmrcen.
Kris se zastavil, právě když chtěl dojíst poslední kousek ovoce. „Tohle… vlastně… Chtěl jsem tě varovat před tím…“
„Ještě je noc,“ přerušil ho Reon. „Co takhle, kdybyste toho využili, přestali kecat a šli spát.“
Mei si povzdychla. „Fajn. Povíme si to potom. Tatínek nám říká, abychom šli spát,“ prohlásila usměvavě. „Akorát pro tebe nemáme další deku.“
„Klidně můžu spát ve tvé tašce, tedy jestli to nevadí.“
„Vůbec ne,“ usmála se na něho Mei. „Možná ti tam bude i tepleji. Tak dobrou noc.“ Pečlivě se zabalila do své přikrývky a zavřela oči.
Kris se krátce podíval na Reona, který se na něho neustále nedůvěřivě mračil, poté se proměnil v myš a zalezl do Meiiny tašky mezi oblečení.
Reon zůstal sedět u ohně, odkud pozoroval spící Mei. Přestože ji znal jako usměvavou optimistickou dívku, už mnohokrát zahlédl její smutný výraz, když si myslela, že se nedívá. Jistě mu nechtěla přidělávat starosti, ale teď se zdálo, že ji přítomnost chlapce skutečně potěšila. Tu radost jí nedokázal vzít, přestože věděl, že to může znamenat zbytečné problémy.


Když ji ráno probudilo světlo slunce, Reon už připravoval koně na cestu. Kris zřejmě ještě spal v její tašce a Neit se jako obvykle rozvalovala nad její hlavou.
„Ty jsi určitě nespustil oči z mojí tašky, že?“ Pomohla Reonovi s popruhy koženého sedla.
„Nevěřím mu.“
To jsem tušila. Věděla, že Kris je démon, u kterého je většinou nemožné určit, jaké schopnosti ovládá, Mei mu však i přesto věřila. Podobně jako tehdy u Gideona měla pocit, že ho dobře zná. „To chápu. Nemusíš mu hned důvěřovat, jen mu zkus dát šanci! Vždyť je to pořád dítě. Navíc, není pochyb o tom, jak to musel mít u Tlusťocha těžké.“
Zakrátko z její tašky vylezla myš, která se v dalším okamžiku proměnila v chlapce. Ten se nejprve rozhlédl po okolí a pak vykročil jejich směrem. „Kdy vyrazíme?“
„Každou chvíli!“ odpověděla mu Mei. „Jsi připraven?“
„Já vždycky,“ usmál se Kris.
„Jen budeš muset sedět za mnou.“
„To není nutný. Tvému koni by se to stejně moc nelíbilo. Bude lepší, když pojedeme stejně jako předtím.“
„Tím myslíš, že budeš cestovat jako myš? Ale…“
„Nevadí mi to. Jsem na to zvyklý. Stejně nemám dobré zkušenosti s koňmi. Bude to tak lepší pro všechny.“
„Opravdu?“ přesvědčovala se Mei.
„Jasně.“
„No tak dobře. Najíme se a vyrazíme.“
Chtěla se s Krisem vrátit do tábora, ale Reon ji zastavil. Vyčkal, dokud se od nich Kris nevzdálil a potom promluvil: „Neměla by sis držet toho hlodavce tak blízko u těla. Nevíš, jak toho může využít.“
„Žádný strach! Vždyť už s námi cestuje jakou dobu. Věřím mu.“
„Ty věříš každému.“
„To přeháníš.“
Reon sice víc nenamítal, ale bylo zřejmé, že by s sebou Krise nejraději vůbec nebral. Jeho ostražitost vůči němu v žádném případě nepolevila.

Nebylo mnoho míst, kde by mohl Kris během cestování přebývat, aniž by mu nehrozilo nebezpečí při nečekaném nárazu. Nejvhodnější byla Meiina taška, kterou vyplňovala především deka a její oblečení. Tam se také zahrabal a udělal si pohodlí.
Mei? zaslechla jeho hlas, když vyjeli z lesa.
„Krisi?“ Mei se nechápavě rozhlédla kolem sebe, záhy si ovšem uvědomila, že ho stejně jako předtím slyšela jen ve své hlavě.
Stačí, když se mnou budeš mluvit v myšlenkách. V téhle podobě nemůžu mluvit jinak.
V myšlenkách?
Je to stejné, jako když mluvíš, jen nemusíš svá slova říkat nahlas, já je přesto uslyším, pověděl jí Kris.
Pro Mei to bylo něco zvláštního, tajuplného až možná trochu děsivého. Znamená to, že může slyšet i to, co by nahlas říct nechtěla? Jak tohle děláš? To je nějaká telepatie? zeptala se ho Mei.
Telepatie? Nevím, co to je, ale jestli tomu chceš takhle říkat.
Když mě teď slyšíš, znamená to, že můžeš poslouchat i jiné věci, které se mi zrovna honí hlavou? Víš, co si druzí myslí?
Tohle je trochu něco jiného, ale ano. U někoho to dokážu, pokud se tomu neumí bránit nebo si nedává pozor.
Takže u mě ano.
No, kdybych chtěl, tak ano, ale během rozhovoru bych měl slyšet jen myšlenky, které mi chceš říct. I když, …pokud by byla jiná myšlenka dost silná, mohlo by se stát, že bych ji také zaslechl, připustil potom Kris. Zlobíš se?
Jak bych se mohla zlobit, když se mi s tím hned přiznal, uvažovala Mei. Když budeš slušný, tak ne.
Mlčky se rozhlédla po louce, kterou právě projížděli. Široko daleko neviděla nic než travnatou krajinu a v dálce rozsáhlé lesy. Cesta za jejich dalším cílem byla dlouhá. Měli v úmyslu navštívit město Govlin, hlavní město provincie Laikon, které leželo na hojně využívané obchodní stezce. Bylo to místo, kde mohli pátrat po čaroději nebo aspoň po jeho stopách.
To ty jsi mi napověděl, co se stalo Sienovi a jeho synovi?
Chtěl jsem ti nějak pomoct, odpověděl jí Kris. A pomohl. Svůj luk získala především díky tomu, že se o Sokovi zmínila.
Dík, usmála se Mei. Pak tady byla ještě jedna záležitost, na kterou se ho chtěla zeptat. Jak to, že jsem znala tvé jméno? To, že o tobě něco vím, je taky tvá zásluha?
Ano i ne. Z velké části jsi na to musela přijít sama.
Jak sama? Myslela jsem, že jsi mě to naučil podobně jako Gideon.
Nejsem přece čaroděj. Gideon ti předal část své mysli, což znamená, že většiny z toho, co ti dal, se musel vzdát. Pokud by si neponechal určité vzpomínky, určitě by zapomněl i na to, proč tě sem vlastně přivolal nebo by se musel znova učit naši řeč, vysvětlil jí Kris. Mé jméno a i to ostatní ses na rozdíl od toho dozvěděla skrze mé myšlenky, které dokážeš podvědomě vnímat. Prostě jsem ti umožnil jakési spojení se mnou. To je vše.
To je schopnost myších démonů?
Tak nějak.
Takže mi to všechno vědomě či nevědomě našeptal, přemítala Mei. Je zvláštní, že mi tyhle věci na rovinu vysvětluje. Vždyť bych ho mohla začít podezírat, že si díky té schopnosti získal mou přízeň, ovšem podle toho, jak o tom mluví, bych spíš odhadovala, že si tu možnost ani neuvědomuje. Nemyslím si, že by byl zlý nebo falešný. Kdyby mě tehdy jen uspal, vzal si jídlo a vzdálil se, neriskoval by, že ho Reon objeví, on byl ale natolik ohleduplný, že přese mě hodil deku, přitom bych se bez ní na těch pár minut určitě obešla. Myslím, že je to jen vystrašený kluk.
Ty víš i o mé další schopnosti, že? zeptal se jí Kris.
Další schopnost? Nejprve nevěděla, o čem mluví, ale pak si vzpomněla na Tlusťocha, který ho využíval jako zdroj své síly.
Chceš vědět, proč jsem mu pomáhal?
Nemusíš, pokud nechceš. Od počátku věděla, že mu musel svou energii předávat dobrovolně, neexistuje žádný démon, který by dokázal vysávat sílu druhých, přesto měla tušení, proč to dělal. Nebylo nutné, aby se před ní obhajoval.
Zprvu se zdálo, že o tom Kris nechce mluvit, ale tíha jeho svědomí ho k tomu nakonec přiměla. Vyhrožovat mi smrtí, když mu své síly nepropůjčím. Pokud jsem odmítal, mučil mě hlady. Nedokázal jsem se mu protivit dost, abych uchránil ty, kterým ubližoval.
Když mluvil o svých zážitcích s Tlusťochem, chvěl se mu hlas. Vyprávěl jí, že kdykoli se snažil Tlusťochovi postavit, zůstal dny nebo i celé týdny zapomenut v malé krabičce bez vody, jídla, špetky prostoru či světla, bez jakéhokoli tušení, co se s ním stane. Nevydržel jsem proti němu bojovat, vyčítal si Kris.
Každý by se snažil přežít, Krisi. Nepokládej za slabost, že jsi nechtěl umřít hlady. Nikdo ti to nemůže mít za zlé a už vůbec ne, když jsi prakticky ještě dítě. Pochybuju, že by se našlo mnoho těch, kteří by takové trýznění vydrželi až do konce. Ty jsi nemohl za to, co prováděl, uklidňovala ho Mei.
Myslíš?
Určitě, potvrdila bez váhání. Když ho viděla v podobě chlapce, byly na něm patrné stopy po dlouholetém zajetí. Byl bledý, vychrtlý, téměř bez svalů.
Přesto mě mrzí, co se stalo.
Já vím. Dokázala si představit, jak tvrdý musel být jeho život v jedné malé mizerné krabičce. Pokud věděl, k jakým praktikám Tlusťoch zneužíval jeho sílu, muselo to být o to tíživější.
Než na to zapomenu, ozval se Kris po dlouhé odmlce. Měl bych ti dopovědět to, co jsme řešili v noci.
Mei si vzpomněla na rozhovor o zabitém králíkovi, při kterém je vyrušil Reon. Jak to tedy bylo?
Já ho nezabil, Mei. Viděl jsem pohyb v koruně stromu. Myslel jsem, že se na tebe chystá někdo další a tak jsem tě chtěl před ním varovat, ale nakonec šel po tom druhým.
Ale kdo to potom mohl být? Proč se tam objevil právě v tu chvíli?
Nemám potuchy. Podle toho oštěpu bych usuzoval, že to nebyl obyčejný démon, ale víc ti asi neřeknu.
Mohla to být náhoda? Chtěl ho zabít a já se k tomu prostě jen připletla?
Buď to, anebo tě chtěl před tím démonem zachránit.
Kdo by chtěl zachraňovat nějakou holku v lese.


Pozdě odpoledne konečně dorazili k další vesnici. Koně pustili na louku, aby se mohli po dlouhé cestě napást, a s nimi zanechali i Krise, který dostal za úkol je ohlídat.
„To nemůžete myslet vážně.“
„Buď rád, že můžeš být užitečný,“ řekl mu Reon.
„Brzy se vrátíme,“ usmála se na něho Mei.

Od vesničanů, kteří prodávali své zboží pocestným, si koupili zejména teplé oblečení. Měli namířeno dál na sever a i když to nebylo v této oblasti tak patrné, panovala zima, takže s určitým ochlazením museli počítat.
Když se pak vraceli zpátky ke koním, Mei si na protější straně ulice všimla dívky, která jí nadmíru připomínala blízkou osobu z jejího světa. Niky? To je Niky? Věděla, že je to bláhové, přesto přeběhla přes cestu a přistoupila k dívce, která si u prodejce vybírala proutěný koš.
„Niky!“ oslovila ji Mei, ale když se na dívku podívala zblízka, uvědomila si, že to není ona. Byla jí podobná, ale stále měla odlišné rysy. Navíc jí chyběla její neoblíbená piha pod levým okem.
„Promiňte, musela jste si mě s někým splést,“ pověděla jí dívka.
„Omlouvám se.“ Coby tady taky dělala, že?
Dívka zaplatila za koš a pokračovala ve své cestě, zatímco Mei zůstala strnule stát. „Někdo, koho znáš?“ zajímal se Reon.
„Jen omyl. Měli bychom jít.“ Rázným krokem zamířila cestou z vesnice.
„Už jsme tady,“ ozvala se Mei, když zahlédla Krise u svého koně. „Dík, že jsi je pohlídal. Aspoň se mohli v klidu napást.“
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí rozvážným tónem.
Proč se mě na to najednou ptá? To mi četl myšlenky? Ne, myslím, že tohle by bezdůvodně neudělal. „Samozřejmě. Copak je? Nemáš hlad?“ Vyndala z tašky dvě placky z kukuřičné mouky, které koupila ve vesnici.
Kris se na ni zamračil, ale placku si vzal a hladově se do ní zakousl.


Večer rozdělali oheň a nechali na něm opéct dlouhosrstého vepře, kterého krátce předtím ulovil Reon. Zvíře bylo menší než sele běžně chovaného prasete, přesto jej Reon naporcoval tak, aby se maso co nejrychleji propeklo.
„Půjdu se zatím převléknout do těch nových hadrů,“ prohlásila Mei.
„Dobře. Pak to všechno přines! Ty staré šaty bychom měli raději spálit,“ řekl jí Reon.
„Fajn.“ Mei si vzala svou tašku a odkráčela dál mezi stromy.
Tentokrát se oblékla do tuniky s dlouhými rukávy, kožené vesty a tmavých kalhot. Asi má pravdu, že by se to mělo spálit, poskládala oblečení, které si pořídila na začátku své cesty, do úhledné hromádky. Je zbytečné, abychom za sebou nechávali takové stopy.
Dlouze si povzdychla. Vidět Niky bylo nejspíš na moje nervy trochu moc. Jak jsem vůbec mohla doufat, že by to mohla být ona? promnula si uslzené oči. Jsem hloupá. Neit se o ni otřela a olízla jí ruku. „To nic,“ usmála se na ni Mei. „To přejde.“

Reon nalámal nasbírané klestí a přiložil ho do ohně. „Zase si dává načas,“ podíval se směrem, kterým odešla. „Počkej tady!“
„Nemyslím si, že je správný čas za ní chodit,“ upozornil ho Kris.
„O čem to žvaníš?“
Kris rozpačitě sklopil tvář. „No, mohl bys ji překvapit v nesprávnou chvíli. Bude se akorát zlobit.“
„Už je tam moc dlouho. Když se bude zlobit, bude to pořád lepší, než když se něco přihodí,“ řekl na to Reon.
Mei se zhluboka nadechla a opláchla si obličej. Starými hadry si poté osušila mokré tváře. Měla bych jít. Určitě už si říkají, kde se courám.
Už se chtěla vrátit zpátky, když se nečekaně střetla s Reonovo pohledem. Jak dlouho je tady? „Co tady děláš?“
„Co myslíš? Zjišťuji, proč ti to tak dlouho trvá.“ Jakmile se k ní přiblížil, Mei sklopila zrak, aby neviděl její načervenalé oči. „Děláš tohle často? Schováš se ve tmě, aby nikdo neviděl, jak brečíš?“
„Je snad moje věc, co tady dělám, Reone. Nech to plavat!“ Zvedla svou tašku ze země. Chtěla se vrátit do tábora a nechat celou záležitost vychladnout, ale Reon s ní ještě neskončil.
„Tak tohle mě doopravdy štve. Sama strkáš nos do věcí, do kterých ti nic není, ale jakmile se ukáže tvá slabá stránka, stavíš hráz.“
„Vždyť to není nic, co bych si nemohla vyřešit sama. Nejsem malá, abych potřebovala konejšit kvůli každé hlouposti.“
„A proč předstíráš, že je všechno v pořádku, když to tak není?“ opáčil jí Reon. Mei místo odpovědi jen mlčky odvrátila pohled. „Mei. Po tom všem nejsme snad přátelé? Možná ti příliš nepomůžu s tím, co se ti honí hlavou, ale přinejmenším tě můžu podpořit, když ti nebude do smíchu.“
Mei se na něho letmo podívala. „Už tak máš kvůli mně dost problémů. Nemůžu tě zatěžovat vším, co se kolem mě děje.“
„Nechci, aby ses přede mnou schovávala. Kdykoli ti bude do pláče jsem tady. Je to jasné?“ nabádal ji důrazně.
Mei sklonila hlavu a nepatrně kývla na souhlas. „Dík, Reone.“ Přešla k potůčku, aby si opláchla uslzené oči.
„Mělo to něco společného s tou holkou, kterou jsi viděla ve vesnici?“
„Hm. Připomněla mi mou nejlepší kamarádku. Vzpomněla jsem si, jak mi všichni chybí.“
„Zase je uvidíš,“ pověděl jí Reon.
„Já vím.“
Byla to nakonec její naděje, která ji hnala kupředu. V žádném případě nechtěla přestat doufat, že se jednoho dne vrátí domů, že opět spatří své nejbližší. Všechno bude jako dřív a tenhle dlouhý sen skončí.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 28.01.2015, 14:45:31 Odpovědět 
   Ono přebírat cizí práci je vždy neuvěřitelně těžké a takto z redaktorského hlediska zvláště z toho důvodu, že je jich tu neuvěřitelně málo na ty masy textů, které se na ně valí, takže všechna čest.
Co se týče rozvláčnosti dialogů, možná to tak silně působilo až u této kapitoly, kdy Mei vede dlouhý myšlenkový rozhovor s Krisem. U minulých částí to dle mého názoru bylo většinou proloženo buď popisem, situací nebo jinou scénkou. Na druhou stranu takových "obyčejných" scének jsme měli v prvním díle v paláci více než (ne že bych si na ně stěžoval, sloužily k dokreslení atmosféry monotónní práce).
Jinak chválím více popisů, možná bych ještě uvítal jednou také scénu Reona, jak něco loví. Chudák se tu určitě hodiny snaží něco chytit a dostane za to větu "nechali opéct dlouhosrstého vepře, kterého ulovil Reon". Za tu snahu, ať je alespoň jeden lov vidět! :)
 ze dne 29.01.2015, 8:48:55  
   Garathea: Je pravda, že bych tam nějaký lov mohla popsat. Teď k tomu delší dobu nebude příležitost, ale uvidíme :-)
 phaint 09.01.2015, 19:43:13 Odpovědět 
   Proti Čukovi mám výhodu, jsem v obraze a ráda jsem si početla v pokračování! Ale musím před ním smeknout, že i takhle uprostřed odhalil okamžitě něco, co já jsem sice cítila, ale neuměla tak dobře pojmenovat - ta rozvláčnost dialogů. Nevadí mi to, ve čtení to nepřekáží, ale občas to sráží děj na úroveň telenovely, protože rozhovor se děje netýká, ani ho nikam neposunuje. ( Takové to: Už jste to slyšela? Ne, co? To o ordinaci. Ne, povídejte! Paní Nová, už jste slyšela to o ordinaci? Ne, něco se děje? atd atd.)
Myslím, že to dělám taky ;)) Když píšu, jede mi děj před očima jako film a já jen zapisuju, co se děje na plátně. Jenže filmový scénář není román... Tady mě to pláclo do očí třeba u části "Zakrátko z její brašny vylezla myš..." nebo odstaveček "Pozdě odpoledne..."
Ale máš ty dialogy dobře postavené a psané, takže sotva si všimnu problému, už je po něm ;) Jinak jsem celá zvědavá, kdy už konečně dorazí k cíli, tuším lorda někde v pozadí ;) Hurá.
 ze dne 10.01.2015, 19:28:36  
   Garathea: Pravda. Taky píšu zhruba tak, jako bych to viděla na plátně. Některé dialogy děj neposouvají, ale určitý smysl mají. Třeba to, jak myš vylezla brašny... Chtěla jsem tím naznačit, proč chce Kris cestovat tak jako předtím. Kvůli pozdějším scénkám by se někteří čtenáři mohli pozastavit nad tím, že už je zase zalezlý v té tašce a nikoho z hrdinů to nezajímá. To by nebyla Mei, aby s tím automaticky počítala :).
I takovéto napohled nepodstatné scénečky mají svůj důvod, ale některé by se možná daly jinak formulovat. Určitě na nich ještě zapracuji :-). Děkuji za typ:-).
Meiin vysněný cíl bude bohužel ještě daleko. Nakonec čarodějů je pramálo. Teď to bude především o nástrahách, které na ni čekají během jejich putování. A pak je tady taky lord;-). I ten bude mít svůj comeback:-).
 čuk 08.01.2015, 8:45:49 Odpovědět 
   Šíma nám odešel, předchozí díly nemám čas ani sílu číst, u tak dlouhých textů nepodržím celek v paměti: takže koment bude vařen z vody a viděn z rychlíku. Snad čtenáři to napraví.
Co jsem četl: dívka před něčím prchající lesem. Objeví se myš mající schopnost přeměňovat se v chlapce jménem Kris. (jest do však dobrý démon) Postava Reon není čitelná. Kočka Neit se objevuje jen na začátku. Poblíž skryt je dobrý démon s oštěpem. V pozadí jsou zlé (Tlusťoch) i snad dobré (čaroděj Gideon) postavy. Nevím jak to vypadá pro čtenáře, kteří četli předchozí části, mně se četlo dobře, protože mnoho mi na textu (snad typu fantasy) bylo nejasného. Přesto se mi zdá být trochu rozvláčné, v dialozích. Další dynamičtější děj se připravuje: třeba i vztahy kočka - myš. Bylo by dobře jednotlivé části oddělovat: popis od dialogu, kurzivu psát na novou řádku samotnou. Známku dávám epigonskou. Holt mi budeš must napsat v příštím dílu anotaci předchozího děje i charakteristiky postav (ono takto se zhuštěně podívat na své texty i spisovateli prospěje)
 ze dne 08.01.2015, 16:21:36  
   Garathea: Zdravím,

mockrát Vám děkuji za převzetí díla. Vzhledem k Vašim dalším činnostem je Vaše situace naprosto pochopitelná. Román je jednoznačně příliš rozsáhlý a navíc pro redaktory není jediný.
Všechny nejasnosti a případné dotazy ráda zodpovím. V příští kapitole uvedu kratší připomenutí druhého dílu.
Zatím bych pro Vás zestručnila hlavní proud příběhu: Mei je lidská dívka (středoškolačka pocházející z našeho světa), která se prostřednictvím Gideona (čaroděj- jeden z mnoha druhů démonů) dostala do světa nadpřirozena (také zde existují lidé ale obvykle jsou nenáviděni). Gideon jí kouzlem předal část své mysli, díky čemuž dokonale ovládá zdejší jazyk, umí používat zbraně a má celou řadu dalších vědomostí a Gideonových vzpomínek, které si postupem času vybavuje. Podle jeho proroctví měla porazit jejich krutovládce (lorda Iirena), proroctví se ovšem zdánlivě nenaplnilo. Vzbouřenci byli poraženi (Gideon zemřel, když se Mei snažil chránit) a Mei se stala otrokem v lordově paláci.
Časem se však s lordem sblížila. Oba se do sebe zamilovali, díky čemuž se lord začal měnit. Ukázal se jako laskavý muž, který je pouze nucen žít bez lásky jako mocný a tvrdý vládce nevypočitatelných démonů. V jejich lásce je řada překážek (rozdíly v jejich rase, nenávist mezi lidmi a démony i Meiina touha vrátit se ke své rodině), proto o lásce druhého ani jeden netuší. Lásce a především mileneckému vztahu se spíše brání.
Dříve než se mezi nimi mohlo něco změnit, se někdo pokusil Mei zabít (otrávenou šipkou) a nebýt lordovy neobvyklé schopnosti (vdechnutím jí předal svou léčivou energii), nepřežila by. Mei si nevzpomíná, co se stalo, proto když ji lord záhy propustil, věřila, že mu je její osud lhostejný (v říši démonů člověk nemá šanci přežít-někteří démoni dokáží člověka rozpoznat). Ještě než opustila palác se k ní ovšem přidala Neit, kočka, o kterou se předtím starala. Pro Mei obyčejný lordův mazlíček s výjimečnou inteligencí a také její kamarádka, ve skutečnosti démon, který krom jiného dokáže komunikovat s lordem na dálku. Neit ji (samozřejmě jakoby náhodou) zavedla k lordovu bratru, Reonovi (jehož matka byla tajnou milenkou bývalého lorda a překvapivě také člověk). Ten na žádost lorda souhlasil, že ji ochrání. O jejich dohodě Mei neví.
Od té doby oba cestují a hledají čaroděje, který by Mei pomohl vrátit se domů.
„Tlusťoch“ byla přezdívka negativní postavičky, se kterou se na cestě setkali. Byl to boháč, u kterého našli malou myš (Krise), démona, jehož sílu využíval ke svým zločinům (lichvě, únosům, vraždám). Tlusťoch byl zabit. Kris, který za celé dny nenabyl vědomí kvůli svému vyčerpání, později zmizel.
Eretea je název říše démonů a Alvion je hlavní město, ve kterém Mei po měsíce žila jako lordův otrok.

Jako anotace se mi to zdálo moc dlouhé. Snad bude nápověda srozumitelná a užitečná, jinak se samozřejmě neváhejte zeptat.

Hezký den :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Bitva (děla stř...
Hugozhor
Keď ide o život
aegitalos
Plán na neděli ...
Bajaja
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr