obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39051 příspěvků, 5696 autorů a 387929 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: XV. Jest jaro! Milujmež se a množmež se... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Univerzitní a kolejní kronika
 autor Quenťoš publikováno: 08.01.2015, 19:04  
Pokračování studentské kroniky. Text není míněn jako provokace, i když by se to vzhledem k psímu počasí za oknem mohlo zdát... holt publikace na tomto webu nevyšla na stejné roční období. Alespoň tedy závan toho, nač se můžeme těšit...
 

Když se u nás na koleji za okny objevila první moucha, vítal jsem ji přímo s otevřenou náručí.
I když chytit mouchu do náruče… no nevím.
Konečně to tady trochu žije!!!
To jsem totiž ještě netušil, že nepotrvá dlouho a budu mít toho kypícího hmyzího života plné kecky. Náš pokoj se stane rájem nejroztodivnějších housenek a brouků…

_ _ _


Základem možnosti poklidného idylického života na koleji je nejen mít dobré spolubydlící, ale rovněž sousedy. I na to jsme měli poměrné štěstí – s několika z nich jsem se s úžasem shledal před Vánocemi, a kdyby s sebou viditelně neměli klíč s číslem od pokoje, vůbec bych je nepoznal.
Takoví byli nenápadní a tiší.
Ovšem… výjimka potvrzuje pravidlo, jak brzy poznáme.
„Nazdar sousede!“ zakřením se počátkem zkouškového období druhého semestru. Ano – ani jménem se neznáme. Ale hlavně když se člověk inteligentně pobaví… „Taky to u vás tak kypí životem?“
„…ani ne. My se furt učíme…“
Nepochopil. No nic.
„Já myslim hmyzem!“
„Jo ahá…“

_ _ _


„Petře?“ udělá Pavel na druhého spolubydlícího psí pohled. „Ta tvá krabice od toustovače ve skříni…“
„No?“
„… je v ní toustovač?“
„No.“
„… a byl bys ochotný ho propůjčit pro všeobecné blaho?“
Všimněte si, jo – říká jídlu blaho. Vzpomeňte si pak na to, až na mě bude útočit.
Vzápětí je přijat návrh na „toustový večer“ v rámci pokoje. No co si myslíte – o pokoji číslo pět neví nikdo, ale jakmile se tohle rozkřikne, nahrnou se před dvéře mrtě lidí. Tož je vytlačíme jak při americkém fotbalu a zabouchnem.
Každý přispějeme svým dílem – já kupříkladu svojí cibulí a hořčicí, ačkoliv posledně jmenovanou Pavel tvrdošíjně odmítl, bože, jak to bez ní někdo může jíst – a výborně si pochutnáváme.
Každý z toustů pro jistotu ještě půlím – pro psychologický dojem většího množství. Pomáhá to.
„Co hledáš? Ty pořád něco hledáš. I při tom jídle.“
„Ále,“ vytasím konečně nalezený nůž, „musím zkonstatovat, že můj toust je poněkud inseparabilní. Chce to nůž…“
„…jaký?“ nasadí Pavel dementní výraz. No vidíte to, co z nás ta vejška dělá, jo? Vždyť se mezi normálníma lidma už ani nedomluvíme!
Dojím a pochvalně mlasknu. „Mno… musím zkonstatovat, že to byl naprosto vynikající předkrm…“
Pavloj div nevypadnou voči.
„…PŘEDKRM??!“
Prej jsem tady jediný, koho to nezasytilo.
„Tak,“ chystá Pavel radikální útok, „a teď už NIKDY nechci slyšet ani SLOVO vo tom, že já jsem nenažranej!!!“
„… no dobrá… každopádně si jdu udělat něco k večeři,“ přiznám porážku. Jenže Petr na mě za něj útočí dál:
„No však nejvíc z nás tří tady stejně žereš ty. Koneckonců už proto, že jsi z nás nejhubenější… nejhubenější lidi vždycky nejvíc žerou. Nezapomenu, jak jsi tehdá přijel, spořádal obrovský skleňák polévky a pak sis šel namazat čtyři nebo pět chlebů…“
Tak tohle sice zapřít nemůžu – provozuju to pravidelně každou neděli –, ale omlouvá mě snad proboha to, že vždycky dorazim po pěti hodinách úmorný cesty… a pak ještě s narvaným báglem a taškou v ruce dva kiláky pěšky na kolej…

_ _ _


Člověk by se z toho zcvok. Prostě nemůžete na jaře v podvečer udělat to, co jsme právě udělali my: seznali jsme, že je třeba vyvětrat; jenže samozřejmě kvůli tomu nechceme ani na okamžik ustávat ve studiu, a tak navzdory tomu, že máme votevřený vokno i dvéře do těch největších kořán, jaký si jenom umíte představit, svítíme na plné pecky.
A tak netrvá dlouho a opět nám to v pokoji začne kypět životem. Ačkoliv je po večírku, přiletí z daleka komáři na víno a můry na koňak.
Tedy na krev a za světlem, samozřejmě.
Jednoho z komárů úspěšně po dlouhém boji vyženu ven. Sice druhou stranou, na chodbu, ale hlavně když je pryč.
Po vysilujícím boji je zřejmě nutný přísun vitamínů – dostanu hroznou chuť na mandarinku, na tu, kterou jsem si dneska přines z menzy a kterou jsem celou cestu něžně hladil, protože jsem ju dostal od tý nebesky krásný mladý hnědovlasý kuchařky Lucie, která se často vyskytuje v menze na rektorátě u výdejny č. 3, že jo, no proč si myslíte, že si celej rok den co den dávám trojky? Teda vám povim, s tímhle erotickým nábojem bude ta mandarinka ještě nebeštější, než je za normálních vokolností.
Jenže Petrův komár – teda pardon, komářice – zatím zvolil pěkně podlou taktiku. I Petrovi zůstal rozum stát: ona totiž dala přednost pozemnímu boji. Začala zcela nepochopitelně skákat po zemi a Petr musel holt na kolena, chtěl-li ji dostat.
Mezitím, zaujat plně loupáním mandarinky, se u mě dostavil nejistý pocit, že na mě někdo hledí. Zvenčí.
Vzhlédnu – náhodná divačka už mizí, ale z jejího vydřeně-pobaveného výrazu lze číst, že musela mít dost šok… bodejť by ne, vždyť si vemte, jak to muselo vypadat. Petr loví komára po zemi a z pohledu ode dveří je z něj vidět jen ta jeho sociologicko-chemicko-právnická pérdel. No a já stojím uprostřed pokoje, na sobě nic než slipy - neboť vzhledem k děsnému vedru se na koleji v ničem jiném chodit nedá – a loupu mandarinku…

Petr boj nakonec vzdá. Unaveně dosedne na židli a po zoufalém pohledu na můru na stropě už jen mávne rukou. Za tou se už honit nebudu.
„Neboj, není ještě zdaleka nejhůř,“ pokouším se ho konejšit. „Co kdyby tu byli dva komáři [namísto onoho komára a nezmiňované přítomné můry – ještě by se nám tady pomilovali…“
„Jenže tady teď vzniká problém, co by vzniklo z pomilování můry a komára,“ zařehtá se Petr. „Pravděpodobně nějaká velká, nezničitelná můra, která by navíc štípala!“

_ _ _


Z večerní idyly s knihou a skvělou muzikou mě vyruší až jakési nemístné lechtání na noze.
Ono mi snad něco vlezlo do pantofle.
Zatřepu s ní. Vypadne obrovský, tlustý, odporný černý brouk s neméně tlustými, odpornými černými kusadly a vyzývavě si mě změří pohledem.
Otřesu se odporem, za což si vzápětí vynadám, styď se, tohle kdyby viděla Kája, takhle se otřásat před obyčejným broukem.
Jenže to byla jen příprava na statečný boj. Několik minut zkouším, zda by nebyl tak laskav a nevlez mi na kus papíru. Že bych ho jako vyhodil ven.
Nebyl. Proč taky. Vždyť je tady teplo a venku na jaro nebývalá zima.
„Takže ne?“ podívám se mu výhrůžně do očí. Pokud v těch místech tedy ovšem zrovna nějaké má. Nato ho vezmu nekompromisně do hrsti a vyhodím z okna.
Ještě že zaslechnu, jak vzápětí dopadne nešikovně na parapet. Okamžitě zabouchnu okno. Právě včas. Následující hodinu se totiž na něj ten netvor jme intenzivně škrabat.

Přiřítí se Pavel. Tak schválně – kdo je tady nenažranější? No dobře – nejde hned vařit večeři. Nejprve totiž zkonstatuje, že je tu nedýchatelno, a hodlá otevřít okno.

„Nedělej to, proboha!“ zahulákám. Sjede mě nechápavým pohledem. „Za voknem totiž číhá velkej, tlustej, hnusnej černej brouk s velkejma, tlustejma, hnusnejma černejma kusadlama…a čeká, až votevřem!“
Pavel se zakření a odpoví s mlsným výrazem:
„Tak to má ovšem SMŮLU.
Protože jestli sem příde velkej, tlustej, hnusnej černej brouk…

…tak ho SNIM!!!“


 celkové hodnocení autora: 70.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 jiřička 02.02.2015, 12:10:37 Odpovědět 
   jasně, cítím ten kolejní život: Čuk vystihl přesně
 čuk 08.01.2015, 19:03:23 Odpovědět 
   Próza se ubírá ve stejném stylu: mírně bavící. Bohužel mnohé, co bylo v dané autentické situaci důležité a zábavné a zůstává jako vzpomínka úsměvným i nostalgickým i po létech, může být pro čtenáře "málo vydatné." Jsou to detaily všedního dne, které poskytují plastický obraz, někdy až příliš rozmělněný a bez třeba vymyšlené pointy. Slovo zkonstatovat by se nemuselo třikrát opakovat a mohlo by být nahrazeno lepším a vynalézavějším výrazem.
 ze dne 15.01.2015, 23:14:23  
   Quenťoš: Díky za komentář, beru na vědomí. Pointa přítomna je, ale možná až příliš nenápadná a mohla zůstat nepochopena. Na opakování slov obvykle pozor dávám, tak budu dávat ještě větší :{)>
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
SarahT.Tarkins
(9.3.2019, 15:37)
obr
obr obr obr
obr
Holubovo el
Ondra Vokál
Rádio vám poví,...
Centurio
Orel 2- druhá k...
Sirnis
obr
obr obr obr
obr

Leknínová koupel
Marie Bernadeta
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr