obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915822 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39763 příspěvků, 5830 autorů a 393166 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Modrá opice ::

 autor Dědek publikováno: 11.01.2015, 7:09  
Snad se bude líbit i přes její délku.
 

Ani nevím co, snad přesycení z civilizace či profesionální zájem způsobil, že jsem šel do městské zoologické zahrady. Pozemskou zvěř jsem pominul a chvatně zamířil k pavilonům, jejichž chovance dodali mí kolegové – planetární lovci.
Pozorně si prohlížím roztodivnou směsici tvorů, svezených sem z různých koutů Galaxie a ke svému uspokojení zjišťuji, že většinu z nich jsem viděl na jejich domovské planetě.
MODRÁ OPICE z AZARU – oznamoval nápadný poutač.
„Modrá opice!“ neubránil jsem se výkřiku. Celkem nedávno jsem měl tu čest a strávil jistý čas v jejich společnosti. Ani jsem si neuvědomil, že k obveselení několika návštěvníků jsem vyrazil poklusem.

V rohu klece se krčil velký chomáč zplihlých chlupů. Azarská opice neměla zájem ani o potravu, ani o návštěvníky a s tupou odevzdaností seděla takřka bez hnutí na svém místě a jen občas vydala temný hrdelní zvuk.
„Trochu se pobavíme,“ navrhl jeden z výrostků, znuděný podívanou na nehybné zvíře. Vytáhl šokovací pistoli a vyslal energetický úder.
Opice se zachvěla.
„Jen jí dej! Ještě!“ pokřikovali ostatní a poskakovali nadšením nad novou zábavou.
Mládenec zvedl ruku, ale k dalšímu výstřelu se už nedostal. Vytrhl jsem mu šokovací pistoli, nastavil regulátor na nejnižší výkon a v rychlosti jsem ty žertéře spravedlivě podělil. S bolestným jekotem upalovali, jako by jim hořela koudel pod zadkem.

Rozhlédl jsem se. Nikdo jiný tu naštěstí nebyl, a tak v nejbližší době žádné komplikace nebudou. Přelezl jsem zábradlí, přistoupil k mřížím a napodobil hrdelní zvuk.
Opice zvedla hlavu, pozorně si mě prohlížela, ale teprve opakovaný svolávací signál zdolal její apatii.
S jistou nedůvěrou se ke mně modrý kolos blížil, upřeně mě sledoval, rozšířené nozdry se zachvívaly vzrušením, když se přitiskl k mřížím a prostrčil jimi mohutné tlapy.
Bleskově jsem odskočil, nestál jsem o to, mít polámané kosti a znovu tiše zabručel.
Modrá opice reagovala na můj ústup žalostným skřekem, a potom mě mazlivým brumláním ujišťovala o svém přátelství. Díky jejímu hlasovému fondu jsme vzbudili značný rozruch a za chvíli se tu hemžilo plno lidí, kteří s napětím sledovali náš dialog a hlasitě pokřikovali. Opice podrážděně zavrtěla hlavou a já tak zahlédl světlou skvrnu, znaménko, které jsem dobře znal.
„Niro!“ vykřikl jsem. „Ty stará opice, jak se máš?!“¨
Vycenila zuby v radostném úsměvu a bručivě mi sdělovala své zážitky.
„Hezky jsme si popovídali, děvče,“ zašklebil jsem se, „jen kdybych ti rozuměl.“
„Omrzel vás život, pane? Mažte zpátky!“ rozčílil se kýmsi přivolaný zřízenec.
„Žádný strach, šéfe. Tahle dáma je moje dobrá známá,“ řekl jsem a suverénně se přiblížil k mřížím. „Tak ahoj, Niro.“
Rozhodně to nebylo něžné objetí. Modré opice mají strašlivou sílu, a to si ještě Nira neuvědomila, že mě netiskne na svou kosmatou hruď, ale na ocelové pruty. Lapal jsem po dechu a zavíral oči, jak mě bouřlivě olizovala.
„Teď jste na řadě vy,“ oznámil jsem zřízenci škodolibě, když jsem se konečně vymanil. „Také by vás ráda objala.“
„Jako by se stalo,“ odmítl něžné lichotky. „Víte, že už téměř měsíc nežrala?“
„Díky Bohu,“ pohladil jsem si namožená žebra. „Hned si jdu promluvit s ředitelem. Nemohu připustit, aby tu zašla.“

Hodinu jsme se handrkovali v kanceláři a stále jsme se nemohli dohodnout.
„Máte naprostou pravdu, pane, ale Modrá opice nás stála mnoho peněz. Tolik slevit nemůžeme,“ odmítal ředitel sumu, za níž jsem chtěl Niru odkoupit. Zřejmě si myslel, že všichni planetární lovci jsou přinejmenším milionáři.
„Pokud zajde, nezískáte nic, leda kůži, ale ta teď za moc nestojí.“
Ředitel uznával mé připomínky, nicméně paličatě trval na obnosu až nestydatě vysokém.“
„Pochopte, budu mít další výdaje. Musím dostat Niru zpět a opravdu nevím, kde na to vezmu.“Už se zdálo, že se nedohodneme, když do kanceláře vtrhli reportéři z videotronie a zasypali mě otázkami. Objasnil jsem jim situaci, slíbil vystoupení ve studiu, načež se uvolili moji transakci finančně podpořit.

Pořad ve videotronii měl nečekaný úspěch. Nira se chovala jako pravá star a jedině díky ní jsem získal dost peněz, abych se mohl vydat na Azar. Tohle kolo jasně vyhrála ona.
„Tak vidíš, děvče, letíš domů,“ pocuchal jsem jí modrou srst, nabídl banán, pochoutku, která jí v budoucnu bude chybět, a začal ládovat potřebné údaje do palubního počítače.
„Přejeme šťastný let,“ napojila se na mne všemocná videotronie a z malé obrazovky na mě mrkla fešná hlasatelka: „Nebuď mi nevěrný, Marku.“
„Jak bych mohl,“ namítám a tisknu tlačítko: START.
Vzdálenost mnoha parseků se stlačí v krátký okamžik. Ještě než získám rychlost potřebnou k uskutečnění hyperskoku, zbývá mi trochu času. Tak akorát, abych si oživil vzpomínky.

Už druhý den hlídám stezku, decimuji obtížný hmyz a polykám výživné želé. Těžký vlhký vzduch azarského pralesa, zavánějící tlejícím dřevem a tisícem dalších pachů, nápadně připomíná Amazonské výcvikové středisko. Jakási chlupatá ohava se pokouší ochutnat exotickou potravu a snaživě se mi zakusuje do kombinézy. Zatímco si prohlížím svíjející se maxihousenku, podniká další predátor útok na mé pozadí. Sakra! Tahle hmyzodpuzující impregnace snad právě naopak přitahuje vše, čemu bych mohl posloužit jako chutný zákusek. Zuřivě třu postižené místo a uvažuji, jestli dostanu já dřív Modrou opici anebo tahle žravá pakáž mě.
Pronikavý skřek dává zapomenout na nepříjemnosti. Mládě a jistě nebude samo. Skutečně. Za chvíli slyším konejšivé brumlání samice.
Opatrně si připravuji paralyzátor. Raději méně, nechci přece dovést kožešinu, ale živé zvíře v dobrém stavu.

Skotačivé mrně zajímá vše. Kámen, kus větve i lesklý brouk. Zamířím a stisknu spoušť. Mládě je zasaženo. Vzápětí však vstává, potácí se a kničí. Nejspíš jsem podcenil vitalitu toho drobečka.
S temným zařváním se řítí samice ke svému potomkovi. Přepínám paralyzátor na větší intenzitu, ale než stačím vystřelit, sráží mě zezadu strašlivý úder. Rozzuřený samec mě drtí svou váhou, a jeho zuby mi způsobují hluboké rány. Paralyzátor odletěl kamsi do houští, pistoli nemohu vytáhnout. Holýma rukama si chráním krk a řvu bolestí a hrůzou.Vím, že tenhle nerovný boj dlouho nevydržím a svůj ortel čtu ve žlutých očích planoucích nezkrotnou záští.
Proudy krve řinoucí se z četných ran odplavují sílu a zle pokousaná ruka leží bezvládně na zemi. Je dobojováno. Další útok už zasáhne nedostatečně chráněné hrdlo. Zbývá mi sekunda, dvě. Chraptivě vyrážím signál zoufalství, prosebný nářek.

Opičák strne, samice váhavě odpoví. Opakuji prosebný skřek. Modrý zuřivec neví, jak se má zachovat. Dále výhružně cení zuby a zlostně vrčí, zatímco jeho družka si mě přichází prohlédnout.
Krátká výměna názoru mezi opičím párem nevyznívá v můj prospěch. Samec se nenechá zmást mým nářkem a chystá se mě dorazit. Zavírám oči, ale místo ostrých zubů cítím jen měkký dotek jazyka. Samec uraženě pohazuje hlavou a jde si vylít zlost na mém vybavení. Samice mě ještě několikrát olízne, potom uchopí mládě, které se dosud směšně motá, do náruče a jde prozkoumat pozůstatky mých loveckých propriet.
Obvaz mokvá krví, bolest se mi zavrtává do mozku. Naštěstí u sebe mám tubu narkokapslí, nevzaly při té mele za své, a tak jednu hned polykám. Než zabere, skučím a proklínám celý svět. Zdravou rukou nahmátnu posunuté pouzdro s pistolí, upravím je do správné polohy a mimoděk sevřu pažbu. Teď mám skvělou příležitost! Opice jsou zabrány do ochutnávky výživného želé. Stačí jen vytáhnout zbraň a rychle stisknout spoušť. Pomstím se za bolest i potupnou porážku.

Váhám a rozum vítězí. Co tím získám? Kůži? Ve stavu, v jakém se nacházím, bych nedokázal stáhnout zajíce, natož Modrou opici. A mládě? Kdo ví, jestli se já sám dostanu k modulu vzdálenému hezkých pár kilometrů. Nechal jsem pistoli v pouzdře a pokusil se postavit. Udělal jsem dva, tři kroky, zatmělo se mi před očima a ztratil jsem vědomí.
Probudily mě vlhké dotyky. Samice mě olizovala a něžně tiskla na svou hruď. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Mládě už vesele dovádělo, samec si lhostejně pročesával srst. Dokonalá idylka. V tom mi padl do oka mohutný košatý strom. Kde to jsem?!
Mělký dolík vystlaný větvemi, trávou a listím. Opičí hnízdo. Nevím, jestli jsem zajatcem či hostem, nejspíš však budu adoptivním synem oné blankytně modré „dámy“, která o mě s takovou dojemnou starostlivostí pečuje.

Pokousaná pravice se krutě připomíná. Opatrně snímám obvaz a snažím se rány zbavit nečistot. O nějaké sterilitě nemůže být ani řeč a bez léků, co si budu nalhávat. Teplo, vlhko, špína – hnilobný proces dokončí to, co začaly zuby rozzuřeného opičáka. Beru si další narkokapsli a upadám do bezstarostné otupělosti.
Mám horečku a žízeň. Jazyk se mi lepí na patro. Tenhle problém naštěstí vyřešily jakési aromatické plody, požírané opicemi s velkým apetitem. Dlouho se nerozmýšlím a hned také jeden okusím. Nechutná špatně, právě naopak, je výtečný a navinulá šťáva má mírně tonizující účinek. Hltavě se pouštím do dalších.

Prohlížím si ruku. Je oteklá a hraje všemi barvami. Bída, suše konstatuji a vymačkávám hnis. Samice se ujímá ošetření. Důkladně olizuje rány, je to docela příjemné, a tak jí nebráním, i když lékaři by asi vyletěli z kůže. Jenže já nemám co ztratit. Jsem slabý a cesta k modulu nepřichází v úvahu. „Je to špatný, Niro, moc špatný,“ vzdychám.
S důstojností všemocného pána přichází samec.
„Jen se podívej, mamlasi, vždyť je to tvoje práce.“
Samec rázně odstrčí družku, očichá ruku a loudavě odchází.
Nira zatím přenesla svoji péči na malého neposedu, upatlaného od hlavy až k patě ovocem. Mládě kničí, chce se vymanit, ale dříve mu není vrácena svoboda, dokud si plně nezaslouží název Modrá opice.

Protože nemám další obvaz, trhám rukáv košile a nemotorně si obvazuji ruku. Nira mě udiveně pozoruje, osahává látku a neví, co si má myslet. Drobeček si zřejmě nemyslí nic, zato ho však zajímají uzávěry na mé kombinéze a s tichým broukáním zkouší novou hračku.
Nira, Drobeček – uvažuji, jak pojmenovat samce. Je to rabiját, ale k poraženému se zachoval velkoryse. Kogo, to je docela hezké jméno pro opičáka, odsouhlasil jsem si svůj návrh a očekával návrat opičí rodinky, která vyrazila za potravou. Ztěžka vstávám a podnikám malou procházku kolem hnízda. Slabostí se mi podlamují nohy, a tak raději usedám a podřimuji.

S vřískotem na mě skáče chlupatá koule a zlehka mě kousne do nosu. Zařvu leknutím, Drobeček zaječí, a pak se přátelsky pošťuchujeme, zatímco Nira pokyvuje hlavou a její pobavený pohled prozrazuje, co si o nás myslí.
„Nesměj se, Niro, a dej mi pusu,“ našpulím rty a zamlaskám. Nira však dělá drahoty jako opravdová dáma. „Přece se nenecháš prosit!“ přivírám oči a náhle se ocitám v něžném objetí.
Rychle se šeří, ale pán domu se zatím neukázal. Nira je nervózní, utrhuje se na Drobečka, který se ke mně tiskne a plačtivě pofňukává. „Jen klid, bráško,“ utěšuji ho, pokud neusne.
Bolest nabývá na intenzitě. Chvíli se trápím, ale nakonec si beru narkokapsli. Zbývají poslední tři, a já se bojím toho okamžiku, až bude tuba prázdná.

Probouzí mě radostné bručení a hluk uvítacího rituálu. Rodinka je opět pohromadě. Kogo je unavený, zcuchanou srst má plnou přílepek, drobných brouků vylučujících palčivý sekret. Nira i Drobeček obratně zbavují samce trýznivých cizopasníků. Váhám, ale posléze i já přicházím pomoci.
Sotva je očista ukončená, vysype Kogo ze skvrnitého maxilistu plno žlutooranžových plodů podobných snad okurce a pečlivě je loupe. Drobeček chce ochutnat, ale je rázně odehnán. Ty lakomče, myslím si a zjišťuji, že i já mám na vonící pochoutku chuť. Samec však ignoruje mé žádostivé pohledy i Drobečkovo vytrvalé loudění. Oloupané plody zabalí do listu, drtí je a mačká na hustou kaši. Zajímavé, že by ovocný biftek?
Brzy jsem však vyveden z omylu. Kogo poněkud nešetrně odmotává můj provizorní obvaz, cloumá uzly a když nepovolí, docela jednoduše je ukousne. Ruka vypadá ještě hůř než včera, zamrazí mě, ale neodporuji a se stoickým klidem si jí nechám potřít onou ovocnou mastí. Věřím zvířecímu instinktu, ostatně nic jiného mi stejně nezbývá.

Palčivá bolest ustupuje a za pár hodin téměř mizí. Jako planetární lovec jsem zažil ledacos, ale opičího doktora – to je tedy silné kafe i na mě. A Kogo si plným právem tenhle titul zasloužil. Večer mi Nira nabízí tučnou ponravu, ale lahůdku, kterou si opice zpestřují jídelníček, rozhodně odmítám a nadále setrvávám u své bezmasé diety. Nejsem vegetarián a kýta jangarského jelence či vonné žlázy kranterských sépií dokážou u mě vyvolat pravý výbuch kulinářského nadšení, jenže tahle přerostlá azarská žížala nevzbuzuje pražádnou důvěru. Uléhám a tentokrát usínám bez narkokapsle.

Azarský úsvit. Nedovedu spočítat, kolikrát už jsem jej během svých loveckých toulek viděl. Dnes se však na něj dívám jinýma očima. Tak trochu sentimentálně. Kogo usilovně zpracovává léčivé plody a mlaskavé zvuky mě vytrhují z rozjímání. Je čas na nový převaz.
Barevná duha na mé ruce značně pobledla, kůže už má z větší části svou přirozenou barvu. Otok je nepatrný, rány se podivuhodně zacelují. „Perfektní práce, kamaráde,“ pronáším uznale a s klidným svědomím se podvoluji léčebné kúře. Drobeček opět přišel zkrátka. Ukřivděně sedí v koutku a tiše dumá nad tou očividnou nespravedlností. Dlouho však v klidu nevydrží. Za chvíli vesele dovádí a snaží si ovázat tlapku. Co kdyby přece jen něco káplo i pro malého pacienta. Dobrý nápad, až na to, že mu obvaz zabavuji a dokončuji své ošetření.

Modré opice z Azaru patří mezi nejdražší chovance a jen málo zoologických zahrad či obdobných institucí je ochotno zaplatit sumu, za níž lze koupit nejméně tucet mnohem exotičtějších zvířat. Objednávka z Varnerova ústavu byla překvapující, ovšem poukázaná suma měla sílu nezvratného argumentu. Takovou příležitost nesmíte odmítnout, jinak si až do smrti budete vyčítat, že jste promarnili největší šanci své lovecké kariéry. Seděl jsem v hnízdě, kolem mě poskakovalo chlupaté jmění v hodnotě přes milión kreditů, a byl jsem s rozumem v koncích. Nemohu přece zastřelit dospělý pár jen proto, abych získal malého sirotečka. Krucifix! S touhle náturou jsem měl raději prodávat buráky!
Hladová přílepka využila mého rozpoložení a provedla svůj zákeřný útok. Poslední! Vyskakuji, krk mám v jednom ohni, a systematicky likviduji vše, co patří do stejného rodu, řádu, třídy i podtřídy. Marná práce. Ztráty jsou záhy nahrazeny a stovky žihadel, kusadel a jedovatých bodců houfně zaplňují vyčištěný prostor. „Čert vás vem, potvory!“ rezignuji a nabízím kompromis: „Volný průchod, ale žádné násilí ne mé osobě,“ podmínka, o níž vím, že nebude dodržena.

Večeřím skromně. Hrstka bobulí mi jen podráždí žaludek. Že by opice tentokrát vyšly naprázdno? Pohled na plná břicha mě vyvádí z omylu. Nastavuji ruku. Nic. Nira mě olízne, Kogo si hraje s Drobečkem a jen občas pohodí hlavou. Rozumím. Jemná pobídka, abych se i já zúčastnil výprav za potravou. Tak dobře, starouši. Zítra.

Čtvrtý převaz, při kterém Kogo spotřeboval zbytek léčivých plodů, zcela postačil. Ruka je v naprostém pořádku a jen jizvy zůstanou věčnou připomínkou mého dobrodružství i finančního krachu. Nevrátím se s prázdnou, ale i kdybych nacpal svého Bleska od špičky až po směrová kormidla zvířaty z Azaru, nevyrovná to mé ztráty. Rozmrzele odhazuji nepotřebný obvaz, a ten se okamžitě stává Drobečkovým majetkem. Mrňous poulí očka a tváří se děsně nemocně.
„Ty simulante, taky potřebuješ medicínu?“ pohladím ho po načepýřené šošolce a cvrnknu do nosu. Zlostně prskne a v bojovém zápalu vycení ostré zoubky. Rázem je po nemoci.

Dostal jsem impozantní nápad. Léčivé plody! Semena a sazenice, na nich mohu vydělat mnohem více.
Částka, nabídnutá Varnerovým ústavem za Modré opice, se pojednou zdála nicotná. „Vynikající lék! Senzace! Převrat v lékařství!“ vykřikuji a představuji si, jak se farmaceutické firmy předhánějí v nabídkách. Můj plán byl skvělý, až na to, že jsem nevěděl, kde ony léčivé plody hledat. Během svých toulek po Azaru jsem je nikde neviděl – nebo snad ano? Kdo ví. Tenkrát jsem měl nepochybně zcela jiné zájmy. Škoda.

Mělký potůček s písčitým dnem a čistou vodou mi pozvedl náladu. Namáhavé putování pralesem se podepsalo na mém zevnějšku. Pozorně prohlížím dno i nejbližší okolí. Nic, žádné nebezpečí. Rychle shazuji šaty, váhám, ale nakonec si ponechávám vysoké boty. Opasek s pistolí je samozřejmostí. Zatímco opice náruživě konzumují neuvěřitelné množství křehkých výhonků, s rozkoší se máchám v teplé vodě. Pohled na mě musí být k popukání.
Mám hlad a smůlu. Tahle opičí pochoutka je pro mě absolutně nepoživatelná. Vyplachuji si ústa, abych se zbavil odporně hořké chuti a naslouchám hlasitému mlaskání chlupatých labužníků. „Jen si dejte,“ pobízím je s trochou závisti.

Kogo mocně zívl a zvolna se postavil. Siesta končí. Následujeme samce v přesně vymezeném pořadí: Nira, Drobeček a já. Nejsem ješitný, přesto se však rozhoduji ke vzpouře a zaujímám druhé místo. Samec se zlobí a ihned mě vykazuje na konec zástupu. Ustupuji a po chvíli se opět deru vpřed. Hra se opakuje dvakrát, třikrát, desetkrát, až Kogo s blahosklonností moudrého vůdce přivolí, aby ten těžkopádný nemotora s notnou dávkou drzosti zůstal na svém místě.

Toulky s opičí rodinkou pokračují i další dny a stávají se tak pro mne zkouškou trpělivosti, neboť léčivé plody stále nejsou k nalezení.
„Kogo, Kogáčku,“ ukazuji uschlé slupky, „tohle ovoce bych moc potřeboval.“
Opičák natáhne pracku, očichá nevábné zbytky z jeho lékařské praxe a bez zájmu je odhodí.
„Přece nechceš, abych přišel na mizinu,“ domlouvám mu, jenže ten modrý mezulán mě vysloveně ignoruje. „Ty opičáku natvrdlej!“ ulevím si bezmocně a v koutku duše doufám, že už brzy zamíříme k místu jejich výskytu.
Cestou se k nám připojilo početné stádo mnohorožců. Milá zvířátka, nedoceněná obchodníky, obklopila naši malou skupinu a důvěřivě procházela kolem nás, věříce v přátelskou koexistenci. Málem jsem je vyvedl z omylu. Ruka automaticky sáhla po zbrani, křehké maso láká. Ztěžka jsem polkl a raději si nechal zajít chuť na šťavnatou pečínku. Výstřel by mohl vydráždit Koga k útoku a o tuhle možnost jsem vůbec nestál. Žádné střílení, umiňuji si svatosvatě a netuším, jak brzy tenhle slib poruším.
Prodírám se hustým porostem s Drobečkem, který zcela propadl sběratelské mánií. Přináší mi nejrůznější plody z pestré nabídky pralesní flóry a je velice zklamán, když vidí, že se opět nezavděčil.
„To nic, bráško, však my je najdeme,“ utěšuji ho a zároveň se i já upevňuji ve své víře. „Krucinál! Někde ty podělané „okurky“ přece růst musí!“

Kdesi vpředu Kogo výhrůžně zařve a vzápětí je slyšet hluk boje.
S odjištěnou pistolí vyrážím tím směrem a přemítám, co si trouflo změřit síly s Modrou opicí. Řev sílí, to Nira podporuje svého druha.
Vběhnu na mýtinu a zůstanu stát jako přimrazený. Přede mnou se odehrává urputný zápas na život a na smrt mezi opičím párem a neuvěřitelným množstvím chapadel, šlahounů, výhonků a jiného neřádstva, kterým jejich protivník disponuje.
Ďábelská loučka – napůl rostlina, napůl zvíře, zákeřný dravec, jenž má na svědomí i mnohé lovce. Ti, co včas neprohlédli dokonalé maskování, nebo je zlákaly pestrobarevné pseudokvěty či plody, se stali snadnou kořistí. S řadou menších už jsem měl to potěšení se setkat, ovšem tohle je nevídaný obr, gigant, překypující silou i bojovým elánem.

Opice koušou, trhají a vytahují tu ohavnost z mělké nory, ale jejich odpor je marný. V pevném sevření jim dochází dech, pohyby jsou malátné a zlostné skřeky přecházejí v namáhavý chrapot. Pokud hned nezasáhnu, bude mít ďábelská loučka na čas vystaráno.
Než stačím cokoliv udělat, vyráží Drobeček do útoku. Zuřivě se zakusuje do nejbližšího chapadla a nenávistně vrčí. Osud malého hrdiny je záhy zpečetěn. V krátké potyčce podléhá a je nezadržitelně vlečen k široce rozevřenému jícnu, který už začal vylučovat trávící šťávy.
Rychlými kroky předstihuji polapeného Drobečka, rázně se zbavím dotírajících šlahounů a z bezprostřední blízkosti vypálím do nenasytného požeráku, u něhož je ukryto nervové centrum, jediné smrtelné místo ďábelské loučky. Ozve se pronikavé zasyčení a chomáč silnějších chapadel se na mě vrhá. Dříve, než mohu být zneškodněn, vystřílím celý zásobník. Trávicí šťávy zrudly krví, koordinace chapadel je narušena. Opice se vymanily z vražedného objetí a rvou na kusy těžce zraněného tvora, až odporně páchnoucí sliz ochladí jejich zápal.
Vyměňuji zásobník a sleduji, jak se chapadla stahují, hadovitě proplétají a zakrývají jícen, aby ho ochránila před nebezpečím. Marná snaha. Kulky lehce pronikají živým štítem a dokončují dílo zkázy. Je dobojováno.


Zasunuji pistoli do pouzdra a chvatně opouštím místo střetnutí, notně poznamenané činností pachových žláz, které i nadále vylučují svůj nevábný obsah. Kogo potřásá hlavou, zlobí se, že naletěl a úkradkem mě pozoruje. Dobře ví, komu vděčí za záchranu, jen se s tím nemůže vyrovnat. Nira s Drobečkem podobné problémy nemají. Spontánně projevují radost z vítězství a nikterak na mně nešetří citovými výlevy.
„Spadl jsi z lopatky, starouši,“ připojuji polohlasný komentář, zatímco mi Drobeček mazlivě cumlá nos. Pojednou je mi toho zaraženého mameluka líto.
Kogo je však charakter. Důstojně přikráčí a jeho žluté oči se pátravě zahledí do mých. Neskloním je ani neuhnu pohledem. Teď jsme rovnocenní partneři. Rozumíš?! Samec na to přistupuje a přátelsky mě buší do zad. Nejraději bych ho něčím majznul, ovšem rozdíl mnoha váhových kategorií je dostatečným důvodem, abych své choutky držel pěkně zkrátka. Statečně tedy snáším tohle opičí pasování, i když mám obavy, že budu nadosmrti koktat.
„Jsme si kvit, Kogáčku, ale jestli máš pocit, že jsi mým dlužníkem, víš, co hledám.“

Mé naděje se ukázaly liché. Nerad jsem se loučil s představou bohatství a vidinou pohádkového zisku z prodeje léčivých plodů, leč ani další dny nebyly pro mé konto těmi vytouženými. Kogo zřejmě nechápal, co chci, anebo považoval naše resty za vyrovnané, protože neustále mířil do míst, která už jsme navštívili, a jak se zdá, mé plány mu jsou z hloubi jeho opičí duše volné. Smířil jsem se tedy s dvojnásobným neúspěchem a rozhodl se pro návrat.

Nira mě co chvíli objímá, Drobeček je nezvykle tichý a tulí se ke mně. Instinkt. Nepochybně cítí, že přichází čas našeho rozloučení a chtějí si mě ještě trochu užít.
Kogo zavelí k odchodu.
„Tak se tu mějte dobře, chlupáči, a dávejte na sebe pozor,“ vyrážím opačným směrem. Drobeček mě následuje, ale Kogo ho volá zpět. „Hezky poslouchej, prcku,“ naposledy pohladím načepýřenou šošolku a přidám do kroku.
Když jsem si ve své milované rachotině dostatečnou měrou dopřál dobrodiní sanitární buňky, převlékl se a najedl podle svého gusta, zdál se svět hned veselejší. Lov, žádné jiné krkolomné úvahy ani kombinace nebyly na místě. Okamžitě jsem nasadil všechny těžké kalibry svého loveckého arzenálu, abych zbylý čas zúročil co nejlépe. Dařilo se mi, a mladý pár vzácných stromových makarů korunoval mé úsilí a kompenzoval značnou část mých nákladů.
Měl jsem štěstí, jistě, ale největším štěstím bylo to, že jsem na bázi Santrix, kde jsem jistý čas pečoval o zásilku zvěře, přišel do kontaktu s mládětem Modré opice. Během nudné služby jsem si osvojil celou škálu skřeků, mručení a jiných výrazů „opičí řeči“. A právě signál zoufalství, kterým si mládě tak často stýskávalo a dožadovalo mé přítomnosti, mi zachránil život.

Zelená kontrolka začala rytmicky blikat, upozornění, že čas hyperskoku se blíží. Přerušil jsem vzpomínky a zkontroloval řídicí panel. Žádná odchylka. Automatika bděla nad stanovenou trasou a monotónní bzukot přístrojů nic nenarušovalo. Zavřel jsem oči. Až je otevřu, budu mít Azar na dosah ruky.

Brzdící trysky nákladního modulu vyrazily poslední krátký zážeh, lehký otřes přechází v sérii zhoupnutí rychle utlumenou amortizátory. Let končí. Odepínám bezpečnostní úchyty a jdu se podívat na Niru, která je dosud ponořena do hlubokého spánku.
„Budíček, madam!“ vypínám hypnotizátor a sleduji, jak se probouzí. „Račte vystoupit.“
Nira zívne a s pohledem: co furt otravuješ, vyleze z kóje a následuje mě k otevřenému výstupnímu otvoru. Náhle strne, zavětří a pak se jako střela vyřítí ven, kde dlouze a halasně oznamuje svůj návrat domů, podporovaný několikanásobnou ozvěnou.

Zdá se mi, že už snad celou věčnost postupuji za Nirou, která bez ohledu na fyzicky slabšího společníka nezvolňuje ani na okamžik tempo a její svolávací signál se rozléhá na míle daleko.
„Promiň, děvče, zapomněl jsem informovat rodinu, že dnes přiletíš,“ žertuji a unaveně usedám na bezpečné místo. Bezpečné? Zdánlivě! Desítky ostrých kusadel mě bleskově zvednou na nohy. Aplikovaný imunizační komplex chrání mé zdraví, ale nikterak neodstraňuje nepříjemné pocity. Jaká nedokonalost! S trpkým úšklebkem ocením nákladnou lékařskou prevenci a otráveně se loudám dál.
Až dosud jsem si na svou kondici nemusel naříkat, tenhle výlet však odhalil mé slabiny. Klopýtám v nepřehledné záplavě zeleně a toužebně vyhlížím strom, jehož koruna ochraňuje hnízdo, ke kterému Nira neomylně směřuje. Pro mě znamená konec štrapáce, co pro ní, nevím. Možná, že Kogo už má jinou družku, a ona bude zapuzena. Možná bude muset svést se svou sokyní tvrdý souboj. Možná.

Z hloubi azarského pralesa se ozvala táhlá odpověď a vzápětí druhá, slabší.
Nira se chvěje, mazlivě mručí a její postoj vyjadřující pokoru, radost i obavy je pro mě tou nejlepší informací o příchozích.
Hlomoz se kvapem blíží. Pro každý případ odstupuji od Niry a odjišťuji paralyzátor. Kdo ví, jaké má nyní Kogo názory na pozemšťany, kteří se mu neustále pletou do života.
Zatímco se Drobeček bouřlivě vítá s matkou, Kogo je ve střehu a jen zvolna, krůček po krůčku, ke mně postupuje. Při pohledu na toho modrého hromotluka je mi všelijak, a když spatřím velkou jizvu, bezpečně poznávám zásah z LR 20 S, oblíbené zbraně planetárních lovců, cítím, jak mi naskakuje husí kůže.
„Klid, starouši, klid,“ šeptám konejšivě s prstem na spoušti. Chvíle napětí. Opět si zblízka hledíme do očí. Kogo váhá, ale nakonec vycení své mohutné zuby v přátelském úsměvu.
„Kogáčku, ty starý ťulpasi, tak jsme zase pohromadě,“ vzdechnu ulehčeně.

Cesta k hnízdu se protáhla až do noci, díky četným zastávkám. Opičí pár vyhledával ustraní a nenasytně si vynahrazoval nedobrovolné odloučení. Já měl pochopení pro jejich samotu, ovšem Drobeček si zpočátku vysloužil nejeden bolestivý šrám.
„Takový je život, prcku,“ věnoval jsem mu ponaučení a kostku ovocného komprimátu jako odškodnění, když se s nešťastným pokníkáváním u mě dožadoval zjednání nápravy.
Pohrdavě frkl, nedůvěřivě olízl a pak zcela propadl sladké pochoutce.
„Zítra je taky den,“ neoblomně limituji jeho příděl a pečlivě se balím do netermální fólie. Jsem utahaný a strašně se mi chce spát.

Probuzení nebylo nijak příjemné. Nira se mnou nešetrně cloumá, vyráží zoufalé skřeky. Otvírám oči a udiveně se rozhlížím. Kogo i Drobeček jsou pryč.
„Však oni se vrátí,“ utěšuji Niru, která se mě drží jako klíště, snad z obavy, že bych i já mohl kamsi zmizet. Odpoví mi smutným pohledem a další žalostnou árií takové intenzity, že by probrala z letargie i Tutanchamonovu mumii.
V obavách o svůj sluch dávám v plen zásoby výživného želé. Nira potlačuje lítost, váhavě natahuje pracku. Mám vyhráno. Dvě narkokapsle ukryté v lákavém pamlsku brzy vykonají své. Nira usíná a mé ušní bubínky si konečně mohou odpočinout.

Celý den se potloukám po okolí a očekávám návrat obou tuláků. Hledat je v pralese nemá cenu, i když citlivý biodetektor s pachovým analyzátorem je zdatný pomocník. Večer tolik něžností a ráno kroutím hlavou nad tou záhadou. Kogo snad mohl jít na zálety, ale kam se vytratil Drobeček? Tahle otázka zůstává bez odpovědi.
Tma houstne, a jak se zdá, mají ti výtečníci v plánu strávit noc mimo hnízdo. Vracím se ke stále ještě spokojeně vyspávající Niře a mimoděk uvažuji, jestli její návrat na Azar nebyl chybou. Krucinál! Já přece nemůžu za manželské neshody kdejaké opice.
„Kogo! Drobečku!“ týrám hlasivky v marné naději, že mi odpoví. Nic. Prales je netečný k mým výzvám. „Mizerové!“ konstatuji a s hořkostí vzpomínám na peripetie, které jsem musel podstoupit, abych pro ně Niru získal. „Neřádi nevděční! Lotři chlupatí! “

Místo, kde spala Nira je prázdné. Nu což, sbalím svých pět švestek a půjdu po svých. Protáhnu se a přitom rukou zavadím o paralyzátor. Divné, mohl bych přísahat, že jsem ho večer uschoval pod vak s proviantem. Pootočím hlavu. Paralyzátor je na svém místě, paralyzátor ano. „Hergot!“ zakleju a přemítám, oč jsem přišel.
Rozmrzele se posadím a vzápětí vyprsknu smíchem. Opičí rodinka pořádá piknik s ochutnávkou exotických poživatin. Pohled na splasklý vak naznačuje, že se blíží finále.
„Chutná, chlupáči, chutná?“ zamířím k hodovníkům, kteří nerušeně pokračují v degustaci a jen Nira zkroušeně klopí zrak a nabízí mi blíže neidentifikovatelný zbytek. Aha, hlavní provinilec se stydí. „To je v pořádku, děvče,“ ujistím jí a rezolutně odmítám přijmout jakýsi ocumlaný žmolek.

Když je hostina u konce, vyloví Drobeček odněkud z trávy žlutooranžový plod a vítězoslavně mi jej podává.
„U všech černých galaxií!“ vydechnu a jako svátost nejsvatější držím v ruce azarskou „okurku“, po níž jsem drahnou dobu pídil. Opatrně jí rozlomím a s potěšením se dívám na lesklá semínka. Farmaceutické firmy si s pěstováním jistě poradí a já téměř hmatatelně vnímám šustivé bankovky.
Ještě jsem v duchu doplňoval dlouhý seznam prioritních nákupů, když se mé bohatství mnohonásobně zvětšilo. Velký list plný léčivých plodů, to je Kogovo poděkování i velkorysé gesto.
„Kluci toulaví,“ šeptám dojatě, „já vás podezíral z kdejaké nekaloty a zatím,“ nemám slov, a tak to řeším jednoduše. Odvrhuji pyšnou nadřazenost druhu Homo sapiens a všem třem řádně a s plnou vážností potřesu tlapou.


 celkové hodnocení autora: 99.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 fialka 16.01.2015, 21:03:08 Odpovědět 
   Po přečtení anotace jsem koukla na délku. Po přečtení povídky bych četla dál. Moc se mi líbí. :)
 Apolenka 14.01.2015, 19:39:25 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Apolenka ze dne 11.01.2015, 20:05:00

   Čtenářům se nechce číst dlouhé texty... zkus to příště rozdělit.
 Adam Javorka 12.01.2015, 16:31:42 Odpovědět 
   Milane, zdravím ťa! Ty si dobrý a všestranný, takže som príjemne prekvapený a aj potešený z tejto poviedky.
 ze dne 14.01.2015, 19:24:45  
   Dědek: Díky, Adame, Ty umíš potěšit.
 Apolenka 11.01.2015, 20:05:00 Odpovědět 
   Mám velkou radost, že jsi po dlouhé době vložil povídku... vždyť jsem tě k tomu ponoukala. Přečetla jsem s velkým zájmem, je to kvalitní poutavé čtení a potěšil mě i dobrý konec.
 ze dne 14.01.2015, 19:14:26  
   Dědek: Jsem rád, že se líbila, ale nevím, kdy přidám další. Čtenářů jako šafránu.
 Kondrakar 11.01.2015, 18:50:44 Odpovědět 
   Inu, Dědku, tvá poezie nemá chybu, ale tvé sci-fi povídky prostě hltám jak hladovej vlk :-)

Tenhle příběh jsem si prostě užil. Za mě za 1.
 ze dne 14.01.2015, 19:10:45  
   Dědek: Díky, ale moc čtenářů tady nemá.
 maja52 11.01.2015, 15:45:54 Odpovědět 
   Délka povídky mě, většinou, odradí, ale tvá témata a styl psaní znám, tak jsem se na ni vrhla ... a nelituji. Milane, došla mi slova chvály nad tak krásnou povídkou a navíc se šťastným koncem.
Hluboce se klaním. Ahojky.
 ze dne 14.01.2015, 19:08:52  
   Dědek: Díky za milý komentář. Moc potěšil.
 čuk 11.01.2015, 7:08:31 Odpovědět 
   Hezky napsaný příběh krytý sci-fi obálkou. Je dojemný, je alegorii vztahů, které mnohdy v lidské společnosti chybí. Lze odsoudit často rozšířený přezíravý vztah člověka ke zvířatům, obzvlášt k těmto opicí, které mohou být vzorem rodinného života, tolerance a pro mnohé lidské podivné existence i vzorem inteligence a citu. Ovšem vztahy je třeba umět, k lidem, a v naší povídce i k opicim. Pro mne byla povídka nejen napínavá a exotická, ale měla v sobě ukryto i mnoho srdcí.
Já mám šimpanze a jiné opice rád, moudrou opici mám jako nickový obrázek.
 ze dne 14.01.2015, 19:07:00  
   Dědek: Díky, čuku, za publikaci a komentář.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Proste jsem
(27.2.2021, 20:22)
Týnuš
(8.2.2021, 18:37)
Sivanah
(7.2.2021, 21:40)
black dragon
(2.2.2021, 14:52)
obr
obr obr obr
obr
Prkna za růže [...
Lilitka
PSANEC KOLT ali...
Danny J
Casus rectus
Dír
obr
obr obr obr
obr

KŘEČEK
Úlety
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr