obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915206 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39233 příspěvků, 5717 autorů a 388996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Jak mě srazilo auto ::

 autor Pinocchio publikováno: 11.01.2015, 10:33  
 

Ne, nebojte se, nejsem mrtvý a nemluvím k vám z druhého břehu. No možná se toho nebojíte, spíš máte strach, co zase budete číst za kravinu. Je přece normální, že někoho občas srazí auto. Aut prostě je… a lidí, těch je jako sraček. A jedna z nich si to v pátek ráno 17.10. štrádovala na vlak do práce.
Počasí, že bys psa nevyhnal. Tma, mlhavo a deštivo. Do očí mi svítily lampy veřejného osvětlení nejen shora, ale i zespoda z kaluží. Místní komunikace tak akorát na minutí dvou osobních aut. První světla, která se objevila proti mně, jsem zaznamenal při zhoupnutí na přejezdu. Další, ta za mnou, když olízly kmeny Jeřábů, rostoucích z druhé strany silnice. Moje opatrnické já udělalo krok stranou do trávy. Dělá to tak vždy, když ví, že se budou v jeho blízkosti míjet dvě plechové obludy. Při dokončeném úkroku přišla rána jak z děla. Nejspíš jsem udělal přemet hodný akrobata, ale to si přesně nepamatuji. První co vím je, jak hubou plnou hlíny řvu: „Čůrák, vždyť sem se mu uhnul, píči!“ a snažím se zvednout, abych ještě stihnul vlak. Ale ouha, moc to nejde.
Pak slyším, „je vám něco? Kokoti, ani nezastavili!“ Naproti mně stojí klučina kolem pětadvaceti let.
„Nemůžu se pořádně hnout, bolí mě koleno, rameno a zápěstí.“
„Já vás odvezu do nemocnice, pojďte,“ podává mi ruce a tahá mě z oraniště.
„Ne, prosím tě, ne, do nemocnice ne. Odvez mě domů. Za chvíli se vrátí žena z noční a ta mě vezme na chirurgii do Soběslavi,“ při těch slovech se pořádně rozhlížím a rovnám si směry, kde to vlastně jsem a kde stojí auto, ze kterého patrně mladík vystoupil. Zaregistruje moje pátravé pohledy.
„Ano, to jsem já, ten čurák, kterej vás porazil. Oni mě oslnili… já vůbec nic neviděl… a ujedou!“
„No dobrá, dobrá, hlavně žes zastavil a nenechal tady. Vem mě tedy domů.“
„Fakt nechcete do nemocnice.“
„Ne.“
„Dobrá, kde bydlíte?“
„Tady v Řípci, naproti krámu.“
Pomohl mi do auta a odvezl před barák. Dal mi svoje telefonní číslo a řekl, jak se jmenuje. Prý kdyby něco, ať se ozvu.
Dostat se do domu chvíli trvalo. Dáša, to je náš pes, si myslela, že už jsem se vrátil z práce a tak mě radostně vítala. Její váha s mým potlučením to měla dlouho nerozhodně. Chvilku dopředu, chvilku dozadu, něco jako když tančíte. Asi po pěti minutách se mi konečně povedlo otevřít dveře do chodby.
„Jirko!“ zavolal jsem na syna, který se tou dobou už připravoval do školy, „pomoz mi, srazilo mě auto.“
Když mě uviděl, vzal mobil a volal.
„Kam voláš?“
„Záchranku.“
„Ne, nevolej je!“
„Dobrý den, tátu srazilo auto,“ slyším ho říkat.
„Prosím tě, dej mi je,“ říkám a tak mi přiložil mobil k uchu. Chvilku jsem se s nimi dohadoval, že jezdit nemusí, že se k doktorovi dopravím sám.
„Srazilo vás auto!?“
„Jo, to jo, srazilo.“
„Tak vidíte, my přijedem.“
„Tak dobrá,“ vzdal jsem to a odbelhal se trochu zušlechtit.
Mezitím přijela žena z práce, a když mě uviděla, tak se ptala: „Cos dělal?“
„Ále, snažil jsem se vytlačit auto ze silnice, ale asi se na to málo rozběh, protože mi to nevyšlo a skončil jsem v oraništi.“
„No jo, náš buldozer,“ mávla rukou.

Ještě nikdy jsem se nevezl záchrankou. Blikající světla jako na nějaké diskotéce. Akorát je trochu nepříjemné, že vás připoutají k lůžku. A ty dotazy. Co vás bolí? Co se stalo? Kdyby se aspoň ptal jeden člověk, tak se to dá v pohodě zvládnout. Jo, jasně, chápu, je to jejich práce. Co mě ale pak nejvíc zarazilo, bylo to, když zjistili, že jim tam neumřu, tak se začali bavit o službách. Nakonec se doktor obrátil i na mne a řekl mi: „Bude to trochu komplikovanější převoz. Zrovna v tuhle dobu se střídáme. My to tedy objedeme a vyměníme se, no a pak vás ta druhá směna přeloží do táborské záchranky. Nevadí vám to, že ne?“
„Ne, nevadí. Příště se ale radši nechám srazit v nějakou vhodnější dobu.“
Usmál se. Já také.
Střídání stráží proběhlo poměrně rychle. Přeložení se konalo v Klenovicích u zastávky autobusu, která byla zrovna v tu dobu plná čekajících lidí. Dokonce se mi chtělo jim i zamávat, tak jak to dělají příkladně závodníci formule jedna, když mají nehodu a chtějí dát najevo, že jsou O.K.
V druhém záchranném voze zase ty samé otázky. Tentokrát už jen od doktorky. Když zjistila, že jsem ani nevolal policii, tak jim to oznámila sama telefonicky na dispečink. U nemocnice mě vytáhli ven a odvezli i s lehátkem na chirurgii.
Doktor, který mě převzal, mi přišel víc mimo, než já. Pořád se ptal, kde mám co pochroumané. Snad pětkrát po sobě. Pomalu to naťukával do počítače. Nejspíš žádanka na rentgen.
„Takže si to shrneme,“ řekl nakonec. „Bolí vás pravé koleno, levé zápěstí, pravé rameno?“
„Přesně tak, doktore.“
„Teď koukám, že máte i nějaký šrám na hlavě.“
„To je dobrý, hlava se mi netočí, cítím to, jen jako kdybych dostal facku.“
„Já tam tu hlavu taky radši napíšu.“
Jak řekl, tak udělal. Pak uchopil lehátkový vozík, na kterém jsem ležel a zatlačil.
„Jauvajs,“ sykl jsem bolestí.
„Pardon, já zapomněl, že je zabržďenej.“
„To nic,“ procedím skrze zuby a pomyslím si něco v tom smyslu, že zabržděnej tu není jen ten vozík.
Další rána přišla při vjezdu do rentgenového pracoviště. To se doktor nevešel do dveří. Tentokrát to s hlavou trochu otřáslo. Samotné rentgenování probíhalo celkem rychle. Deska šup pod část těla, která měla být zrentgenovaná a snímek. Jen když brali hlavu a rameno z jiné strany, tak jako podložku k opření desky použili kanystr, nejspíš od nějaké dezinfekce na podlahu. Představa, že nebýt zapomětlivé uklízečky, tak mě nejspíš pořádně neproklepnou, mi vyloudila úsměv na tváři.
„Tak to bysme měli,“ řekl doktor z ambulance a vyjel se mnou na chodbu. „Sestra říkala, že ste jenom potlučenej. Odvezu vás k doktorce.“
V ordinaci, kam mě odvezl, byla sestra, která pořád něco přerovnávala. Asi po půl hodině jsem se jí odvážil zeptat, co se mnou bude.
„Vydržte,“ řekla a mrkla na hodinky, „tak za půl hodiny přijde doktorka a koukne se na vás.“
„Za půl hodiny?“
„Jo… to víte, máme toho dnes moc. Za chvíli je zde audit.“
„Audit… tak proto ten úklid,“ pomyslel jsem si. „Mohl bych dostat napít?“
„Ne. Nevím, co se s váma bude dělat, chápejte.“
Asi za půl hodiny přišla mladá doktorka a podívala se na snímky. „Ježiši, chlape, vždyť vy to máte zlomený. To já nedělám.“ Natočila hlavu do otevřených dveří druhé ordinace a zakřičela: „Doktoreee, má to zlomený, vemte si hooo!“
A tak jsem se zase stěhoval jinam. Tentokrát to bylo k fachmanovi. Chvíli jsme se spolu dohadovali nad rentgenovým snímkem, kde byla vidět zlomenina mého zápěstí. Na druhém snímku taky, ale mě se zdálo, že je to jiná kost.
„Já jsem tady doktor,“ houknul, když mu se mnou došla trpělivost. Podíval se i na koleno a rameno. „Rameno vypadá dobře. S kolenem je to horší.“
„Budu chodit,“ zeptal jsem se.
„S obtížema. Napsal bych vám berle, ale ty vy stejně nebudete moc používat vzhledem k té zlomenině.“
„Ha, ha, vtipnej.“
„Sestro,“ zavolal do sádrovny, „pojďte si pána zavázat a zasádrovat. Já zatím napíšu zprávu.

Obvázaný a zasádrovaný jsem se vybelhal z chirurgie do atria nemocnice, že si zde sednu a vyčkám příjezdu policie. Po tři čtvrtě hodině šla kolem mne doktorka ze záchranky.
„Už u vás byla policie?“ zeptala se.
„Ne, ještě ne.“
„Víte, oni toho dnes mají moc. Ráno smrťák. Zavolejte si na dispečink.“
„Díky, doktorko, zavolám.“
Vytočil jsem sto padesát osmičku a řekl jim, že čekám v nemocnici. Prý to ověří, a někdo se mi ozve.
Napsal jsem Lence na messengera, co se mi stalo. Vážnost situace v tu chvíli přešla do vtipu.
Co dneska tenis, napsala.
No, musel jsem ho zrušit, prší, odepsal jsem.
Ta holka fakt umí vytáhnout člověka nahoru. Zatímco jsme takhle vtipkovali, dorazila policie. Vzali si ode mne doklady a dali mi dýchnout. Když jsem jim popisoval, co a jak se stalo, tak byli docela naštvaní, že se to dozvěděli až takhle pozdě.
Říkali: „Kdybyste viděl, kvůli jakým kravinám nás lidi volají.“
„Jo, jo, a mě srazí auto… a nevolám. Omlouvám se.“
„No nic, pojedem se podívat, kde to bylo a ofotíme to tam. Víte, máme toho dnes moc. A jsme jediný na celý táborský okres.“ Pomohli mi se zvednout a odvedli mě do auta. Vyrazili jsme na místo srážky. Vzali si ode mne číslo na řidiče a během cesty mu volali. Ozval se až na potřetí. Řekli mu, ať se dostaví co nejdříve na místo, kde ráno srazil chodce. Do toho jim vysílačkou hlásili další dvě nehody. Jeden z nich byl docela nervózní, protože od rána ještě nejedl. Nebudu tady psát slova, která mezi nimi při domluvách lítala, to se prostě nehodí. Nadřízení by je asi nepochválili. Zato já je pochválit můžu. Ač byli ve stresu, odvedli profesionální práci, a to i přesto, že jim občas výpočetní technika vypovídala službu. Podepsal jsem, že nesouhlasím s trestním stíháním řidiče, který mě srazil. Alkohol nepožil. Po nehodě zastavil a poskytl mi pomoc. Dal mi na sebe kontakt. A hlavně, taky jsem řidič, tak vím, že stát se to může každému.

A teď perly na závěr. Největší radost z toho, že teď marodím, má asi kluk. Už mu ten tenis se mnou lezl krkem. Mě tedy z toho taky už pobolívalo v rozkroku. Zvláštní, to najednou přešlo. Znáte to, jak se říká, když tě bolí hlava, prašti se do kolena. Já tohle heslo trochu povýšil. Když tě bolí v rozkroku, nech se srazit autem.


 celkové hodnocení autora: 96.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 11.01.2015, 10:33:04 Odpovědět 
   Autenticky vyhlížející próza, popisující především peripetie při řešení situace, když člověka srazí auto. Mihnou se i miniportréty s unavenými a až neosobníhi řečmi. Jakési všeobecné přetížení a oprganizace zřejmě neklape jako na drátku. Tedy próza popisuje vcelku banální situace (byť pro postiženého výrazně dramatické). Humor se drží při zemi, pointa nepřilš výrazná. Tedy vše jako z obyčejného života.
I nadávky jsou autentické, nelíbí se mi však úvodní skeptický výraz: lidí je jako sraček a za jednu z nich se považuje hrdina.
Do novorealistického stylu mohlo být neznatelně přisypáno něco osvěžujícího(třeba jeden úsměv), víc vtipného- třeba víc vykroužené satiry, aby se čtenář o trochu víc pobavil. Když se to udělá šikovně, autenticita se nesmaže a kritičnost se zvýší.
A proč se slovo jeřáby píše s velkým J?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Francouzská rev...
markus
Radost je boles...
Centurio
Žertovná
Sojta
obr
obr obr obr
obr

Na nádraží v Bubenči
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr