obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915780 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392922 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Imaginárium II. ::

 autor Firolame publikováno: 13.01.2015, 21:15  
Je Dylanovo kóma jen nešťastnou náhodou, nebo chytře promyšleným tahem?
 

Nepřítomně jsem v tílku a kalhotkách seděla za stolem a před sebou jsem měla misku s müsli a jogurtem. Zírala jsem do prázdna a nepostřehla jsem, že mi káva docela vystydla. Matka byla v koupelně a malovala se. Můj nevlastní otčím si právě v rychlosti vzal z chlebníku nějaké pečivo a sedl si na pohovku. Pustil si televizi, kterou stejně nesledoval, a když už tak jeho nejoblíbenějším pořadem byly zprávy, zvláště ty, které se týkaly byznysu. Dnes ráno ale namísto toho, se prohraboval stohy papírů, co měl v kovovém kufříku a nervózně si ukusoval ze své provizorní snídaně. Jakmile matka vešla do kuchyně, nejdříve okřikla otce, že se nemůže v klidu nasnídat a pak obrátila pozornost na mě.
„Nemůžeš si k té snídani vzít alespoň župan?“
Sešla ze schodů a usedla vedle mě. Ani jsem se nepohnula. Jednu nohu jsem měla na židli a opírala se loktem o koleno. Ruku jsem měla zabořenou v rozcuchaných vlasech a bez mrknutí oka jsem hleděla před sebe. Matka se mnou zatřásla.
„Ehm…co? Co proti mně pořád máš?“ křikla jsem a postavila se. Vypila jsem na „ex“ kávu, a aniž bych se dotkla snídaně, šla jsem se obléct. Dřív než bychom se opět hádaly. Pořád jsem musela myslet na včerejší sen. Nevím. Pokoušela jsem se na to zapomenout, ale čím více jsem se snažila, tím více jsem na to myslela. Byl to přeci jen sen, výplod mé fantazie. Vážně si myslím, že by mě mohl vnímat? Odmítala jsem si připustit byť jen malou část toho snu, že by mohla být skutečnost. Oblékla jsem si úzké džíny, tílko a koženou černou bundu s cvoky. Popadla jsem koženou kabelu a klíče od auta. Potichounku jsem sešla schody a zkontrolovala situaci. Rodiče seděli v kuchyni a opět probírali své starosti z práce. Otčím dělal právníka, má matka manažerku v jedné kosmetické firmě. Rodinka k pohledání. Neslyšně jsem se obula a zamířila ke garáži. Pustila jsem si rádio a vydala se na cestu do školy. Cestou jsem si prozpěvovala a myslela na dnešní Aliciny otravné zážitky, co zažila v Delíriu. Zatímco já jsem tam byla každý pátek, ona snad každý den. Náhle jsem prudce zabrzdila, neboť na křižovatce blikla červená. Jen tak tak, že jsem nenarazila do mercedesu před sebou. Oddechla jsem si, když v tom mě přepadl divný pocit. Stála jsem v pruhu, který vedl rovně a doprava. Měla jsem v úmyslu jet rovně, směr škola ale zarazila jsem se. Kdybych odbočila doprava, dojela bych k nemocnici. Zamračila jsem se.
„To přeci nemůžu myslet vážně. Vždyť to byla jen má představivost. Proč na to vůbec myslím?“ řekla jsem si káravě pro sebe. Mrkla jsem na hodinky na palubní desce. Devět. Právě mi začala hodina. Váhavě jsem zkroutila ústa. Zdá se, že první hodinu už nejspíš nestihnu. Z přemýšlení mě vytrhl až nepříjemný zvuk klaksonu. Trhla jsem sebou. Měla jsem zelenou. Instinktivně jsem hodila pravý blinkr a s prudkým sešlápnutím plynu jsem odbočila. Pobavil mě udivený výraz toho idiota za mnou, který jsem spatřila ve zpětném zrcátku. Zastavila jsem až na parkovišti před nemocnicí. Vystoupila jsem a zamkla. Všimla jsem si, že stojím na místě pro invalidy. Škodolibě jsem pohodila rameny, však auto je psané na otce. Vzápětí jsem zvážněla.
„Co tu dělám? Musela jsem se zbláznit. No, ale když už jsem tu,“ usmála jsem se a vešla dovnitř. Mířila jsem k výtahům. Doktoři a sestry v bílých pláštích mi věnovali nepříjemný výraz. Nebo jsem byla už paranoidní a nalhávala jsem si to. Pacienti na invalidních vozících, o berlích případně „jen“ v nemocničních županech na každého nevrle hleděli. Neměla jsem ráda nemocniční prostředí. Připadá mi to depresivní a tak trochu morbidní. Ironie je, že jsem tady dobrovolně a jdu za někým, koho ani neznám. Jakmile jsem výtahem sjela do mínus jedničky, zamířila jsem do pokoje č. 111. Ostýchala jsem se. Nejsou přeci návštěvní hodiny. Kdyby mě někdo zahlédl, jak vcházím dovnitř, vyhodil by mě, možná by i zavolali ochranku. Nejistě jsem zakroutila hlavou, když hrou osudu, kolem mě projela sestra s vozíkem plným sesterského oděvu. Zastavila se kousek ode mě a někam odběhla. Vozík nechala osamoceně stát na chodbě. Vykoukla jsem zpoza rohu a skousla si ret. Zešílela jsem. V mžiku jsem popadla jeden z bílých kostýmů a spěšně jsem utíkala na toalety. Vážně jsem to udělala? Ukradla jsem sesterské oblečení? Proboha. Zase ho vrátím. Jen jsem si ho půjčila. Převlékla jsem se, k mému překvapení mi ty hadry padly. Své oblečení jsem nacpala do kabely, která mi trochu komplikovala plán, ale s tím si už poradím. Vyšla jsem na chodbu a se srdcem v krku jsem šla do onoho pokoje. S třesoucíma rukama jsem chytla kliku a chtěla vejít, když slyším, jak na mě kdosi promluvil. Ztuhla jsem a strachem vytřeštila oči.
„Sestro, počkejte, prosím,“ oslovil mě mužský hlas. Chtěla jsem utéct, ale nebyla jsem schopna se pohnout. Vidím, jak ke mně přichází vysoký, plešatý muž v bílém plášti a v rukou něco drží. Opatrně jsem k němu vzhlédla. Na jeho jmenovce stálo „MUDr. Lukáš Oden.“
„Zapomněla jste na jeho dnešní dávku,“ připomněl mi a podával mi kovový tác s injekční stříkačkou. Očima jsem sklouzla k „té“ věci a udělalo se mi špatně. Nemám ráda injekční stříkačky. Musela jsem svou nevolnost potlačit. Nejistě jsem se usmála a třesoucí rukou jsem vzala tác. Muž si mě zpoza kulatých brýlí podezíravě prohlédl.
„A…ano, ovšem. Dě…děkuji,“ vykoktala jsem a pokrčila koutky.
„Kde máte jmenovku?“ zvýšil hlas. Protočil oči a spráskl ruce. „Říkal jsem, že jmenovky jsou nezbytností. Vy jste tu nová, viďte?“ prskl na mě rozrušeně a věnoval mi káravý pohled.
„A…ano,“ hlesla jsem tenkým hláskem, jako malá školačka, která dostala špatnou známku.
„No tak protentokrát vám to prominu, ale příště nezapomeňte!“ usmál se a odešel.
Rychle jsem vběhla do pokoje a zavřela. Stáhla jsem žaluzie, aby přes velké spojovací okno nikdo neviděl a opřela se o dveře. Úlevou jsem si vydechla. Pohlédla jsem na věc, kterou jsem držela a na něj. V ten okamžik jakoby všechny předešlé obavy zmizely. Soucitně jsem na něho hleděla. Opatrně jsem došla k jeho lůžku. Proč jdu potichu? Těžko bych ho vzbudila. Přisunula jsem si k němu židli a odložila tác s tou věcí na stůl vedle něj. Vzápětí jsem pohlédla na hadičku, která mu trčela ze stříkačky, zabodnuté v ruce a zpět na stříkačku na tácu. Došlo mi, že ta injekce obsahuje umělou výživu. Ne, na to nemám. Naprázdno jsem polkla a zmateně zamžikala. Byl tak neskutečně pohledný. Sice byl o víc jak deset let starší ale ani to na něm nešlo poznat. Nehybně ležel. Jen jeho dmoucí hrudník byl náznakem nějakého života. Osmělila jsem se a letmo se dotkla jeho ruky. Ucukla jsem.
„Ahoj,“ špitla jsem.
Vložila jsem obličej do dlaní, a podepírajíc si hlavu jsem si mluvila sama pro sebe. „Co to dělám? Vždyť mě nemůže slyšet. I když ve snu říkal, že vnímá, takže…proboha,“ protočila jsem oči dotčena vlastní naivitou. „To už jsem se úplně zbláznila? Přeci jsem neukradla sesterský oděv jen proto, abych odtud zase utekla. Dobře,“ narovnala jsem se a osmělila se. „Zkusíme tomu věřit.“ Vzhlédla jsem k němu a nejistě vložila jeho ruku do svých dlaní.
„Ahoj, ještě jednou,“ pokrčila jsem koutky. „Já nevím, jestli mě vnímáš, ale včera v noci se mi o tobě zdálo,“ zatřepala jsem hlavou. To jsou kecy. Co to melu? „Nevím proč, a ani nemám páru, co tady dělám,“ rozhodila jsem rukama a opřela se. Podívala jsem se na něj a naivně čekala nějakou odezvu. Rozesmála jsem se, neboť celá tahle situace mi přišla dost střelená. „Poslyš, nevím, jestli opravdu slyšíš můj hlas a jestli jo, tak je to dobrý. Jen jsem moc nepochopila, proč to nemám nikomu říkat,“ mluvila jsem, jakoby to bylo naprosto normální. „Neboj, nikomu to nepovím. Co bych jim taky řekla, že si mi to řekl ve snu?“ Prohrábla jsem si vlasy a pobaveně jsem se zařehtala. Humorně jsem si z něho utahovala. Nevěděla jsem, jestli mám brečet své naivitě nebo se smát téhle absurdní situaci. „Tohle je pro mě dost divný, víš. Mluvit s někým, kdo je v kómatu a s kým jsem mluvila ve snu. Doufám, že mě fakt vnímáš, protože už tak se cítím jako blbec. Neodpovíš mi, co? Jo, došlo mi, že komunikace mezi námi bude asi krapet složitější.“ Založila jsem si ruce na prsa a odfrkla si. Něco mě napadlo. Ušklíbla jsem se. „Víš, že seš docela hezkej? Teda dost hezkej na třicátníka,“ usmála jsem se. Pocítila jsem, jak mi rudnou tváře. „Hmm…mně se vždy líbili starší chlapy, ty seš fakt kus,“ špitla jsem ostýchavě a opatrně jsem mu sáhla na paže. Měl je silné, vypracované. Chovala jsem se jako puberťačka. Sama za sebe jsem se styděla. Bylo na čase zmizet. „Takže Dylane, ehm…já už budu muset jít,“ vysoukala jsem a postavila jsem se. Nedokázala jsem z něho spustit oči. Náhle jsem se zarazila a upřeně se zahleděla na jeho plné svůdné rty. Vážně? Vážně mě napadlo to, co si myslím? Ne, to neudělám, ale kdo se o tom dozví? Sebrala jsem odvahu a rozhlédla se kolem sebe. Z chodby nevycházel žádný hluk. Olízla jsem si rty a posadila se na okraj lůžka blízko něho. Zasněně jsem na něj zírala. Třesoucí rukou jsem mu jemně prohrábla krátké rozcuchané vlasy. Naprázdno jsem polkla a šibalsky se zašklebila. Cítila jsem, jak mi vzrušením buší srdce. Pomaličku jsem se k němu nakláněla a zavřela oči. Letmo jsem se dotkla jeho hebkých rtů. Z těsné blízkosti jsem mu hleděla na semknutá víčka, a tak naivně jsem si představovala, že to dopadne jak v pohádkách. Nicméně naší podivně romantickou chvilku narušily hlasy, které směřovaly k nám. Zpozorněla jsem a pohlédla ke dveřím. Mužské hlasy se stále přibližovaly. Seskočila jsem z postele a přemýšlela, kam se ukrýt. Pociťovala jsem těžko na hrudi, chtělo se mi omdlít. Strachy jsem se začala potit po celém těle. Zachvátila mě panika. Jestli mě tu někdo načapá, tak to nebude sranda. Těkala jsem očima po místnosti. Chtěla jsem se schovat pod lůžko, ale tam by mě bylo vidět. Už někdo chytal za kliku. Slyšela jsem, jak se ten někdo ptá, proč jsou zastřeny žaluzie. V panice jsem se schovala do skříně. Stěží jsem se do ní nasoukala, takže jsem nemohla ani pořádně zavřít dveře. Dveře pokoje se otevřely a dovnitř vstoupili dva muži. Ten doktor, se kterým jsem se střetla na chodbě a ještě jeden v dlouhém baloňáku a klobouku. Zezadu vypadal jako italský mafián. Stáli zády ke mně, takže jsem mu neviděla do obličeje.
„Podívejte se na to, ta sestra mu nepodala jeho denní dávku,“ zahalekal lékař. „To tak dopadá, když přijímáme mladé a nezkušené holky,“ zanadával a sám vpíchl umělou výživu pacientovi do hadičky. Pak přistoupil k neznámému v plášti, který nehnutě stál s rukama v kapsách.
„Jak je na tom?“ otázal se neznámý. Nepřipadalo mi, že by se zeptal nějak starostlivě.
„Pořád stejně,“ odvětil doktor, který stál od neznámého v bezpečné vzdálenosti. Muž v baloňáku si odfrkl. Přistoupil k Dylanovi a bezcitně ho uchopil za tvář. Smykl s jeho obličejem do stran a pustil jej tak cynicky, jakoby držel nějaký odpad. Vrátil se zpět k zaraženému doktoru, a skrze zuby zlostně procedil.
„To je dobře, a taky to tak zůstane, rozumíte?!“
Doktor Oden naprázdno polkl a otřel si pot z čela.
„Já už ale nevím, co si mám vymýšlet,“ snažil se vykroutit. Očividně se muže v baloňáku bál. Aby ne, už jen jeho hlas zněl zlověstně. Naklonil se k lékaři, a prskl.
„To je váš problém. Máme nějakou dohodu, a buďte si jistý, že jestli ji porušíte, dopadne to zle.“ Doktor nepatrně pokýval. Poté oba muži opustili pokoj. Vylezla jsem ze svého úkrytu, otřesená tím, co jsem právě slyšela. Nemohla jsem tomu uvěřit. Rozumím tomu dobře, že jeho kóma není náhoda? Je to plánované? Proboha. K čemu jsem se to připletla?
„Co se tady děje? Dylane, co máš za problém?“


 celkové hodnocení autora: 85.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 3.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 14.01.2015, 18:03:48 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Nat Danielová ze dne 14.01.2015, 9:51:19

   Fajn, braň se, diskutuj, je super, že reaguješ, úplně nesnáším ty psavce, co strkaj hlavu do písku před jakýmkoliv komentem.
Chybí mi vysvětlení té garáže a silných paží.
Ahoj u dalšího dílu! Těším se!
 ze dne 14.01.2015, 19:32:23  
   Firolame: Vysvětlení je jednoduché :) nedomyslela jsem to, vždy si vše vymýšlím, až když to píšu, na detaily trochu zapomínám O:)
 Nat Danielová 14.01.2015, 9:51:19 Odpovědět 
   Takže fajn, jedeme dál!

Baví mě to. Baví mě to i přes fakt, že je to text slitý do sebe, bez absolutních mezer, odstavců a přímé řeči na dalším řádku pro větší přehlednost.

Něco se mi nezdálo:

-JSEM, JSEM, JSEM
-nesledoval, a když už tak - a když už, tak...
-Dnes ráno ale namísto toho, se prohraboval stohy papírů, co měl v kovovém kufříku a nervózně si ukusoval ze své provizorní snídaně. - Co je to za větu?
-JSEM, JSEM, JSEM
-Zamířila ke garáži - nezaparkovala minule své auto na parkoviště pro invalidy?
-Cestou jsem si prozpěvovala a myslela na dnešní Aliciny otravné zážitky - ta věta mi nesedí
-JSEM, JSEM, JSEM
-Jak dlouho je ten týpek v komatu, rok? A stále má silné vypracované paže?

Jinak každopádně se budu těšit na další díl.
Píšeš čtivě, jen by to chtělo trochu více kontroly a pečlivosti - ne hodit to sem za každou cenu, pěkně si to napsat, číst po sobě a teprve až s tím budeš stopro spokojená, tak to sem hodit.

Zatím to je průměr, právě pro to minimum času, co s tím trávíš - dle Tvého komentu u jedničky.

Nat
 ze dne 14.01.2015, 17:33:22  
   Firolame: Kdybych nad tím trávila více času, vylepšila bych to, to nepopírám. O krkolomných a nesmyslných výrazech jsem se již zmiňovala v reakci na Nancy Lottinger. Myslím si ale, že když píšu v ich-formě tak nadbytek "jsem" nemůže vadit. Četla jsem knihy, kde se to objevovalo v každé větě min. 2x. Neberu si z toho příklad, ale troufám si tvrdit, že to není tak velký problém :)
 Nancy Lottinger 13.01.2015, 21:15:12 Odpovědět 
   Přeji pěkný večer,

kapitolka je psána svižně, vtáhne čtenáře do děje, i když je to možná občas na škodu kvůli vytváření atmosféry a detailům, které postrádám. Pak jsem se taky už stihla ztratit: v předchozí kapitole už ho navštívila, to byl tedy jen sen (?), pak se jí o něm znovu zdálo a už s ním mluvila a dnešní návštěva až byla realitou?

Občas ruší nějaké krkolomné spojení, např.:
> Pobavil mě udivený výraz
> s vozíkem plným sesterského oděvu
> jestli mám brečet své naivitě aj.

A pak samozřejmě chybky, kterým by se dalo vyhnout, kdyby sis po sobě textík ještě párkrát přečetla - tedy myslím, protože gramatiku očividně ovládáš - chybky jsou především v interpunkci. A doporučuju oprášit si užívání přechodníků.

Zatím se nedá soudit, o čem to vlastně celé bude, ale vypadá to zajímavě a rozhodně je to zakončeno tak, že to vzbudí čtenářovu zvědavost.

N.
 ze dne 14.01.2015, 17:30:49  
   Firolame: Díky za stálý zájem. Souhlasím, že krkolomné spojení slov a nadbytek (nedostatek) čárek je můj menší problém. V první kapitole i zde jsem bohužel realitu a sny zapomněla oddělit. Jinak co se jí zdá, odděluji kurzívou, na to jsem zde zapomněla. Omlouvám se. V příští kapitole to napravím :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Roajalista / 1
Rebekka
Hádala se duše ...
dufka
Zakomplexovaný
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Zeď - druhá část
Charlotte vL
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr