obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915733 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39654 příspěvků, 5807 autorů a 392676 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XXVI - Stigma hvězdy ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 18.01.2015, 23:18  
Luciana byla Shairou a Kasumi poslána do Japonska. V boji s Imranem Kasumi nutně potřebuje pomoc přítele, policisty Kenjiho.
 

Perex: Luciana byla Shairou a Kasumi poslána do Japonska. V boji s Imranem Kasumi nutně potřebuje pomoc přítele, policisty Kenjiho. Ten se však posledně s Kasumi ostře pohádal. Kasumi hraje do karet skutečnost, že Kenjiho žena Chou byla unesena. Díky magii démonky Lilith Kasumi už ví, kde se Chou nachází, ale situaci komplikuje zjištění, že Chou je se svými únosci podezřele spřátelená. Luciana má proto nejprve odhalit k jakým poměrům mezi Chou a únosci dochází.



Luciana

Ikebana… dvoupatrový dům čerstvě nahozený omítkou. Z boku od vedlejší ulice stálo lešení. V každém z oken tady vpředu byly závěsy a na parapetu dlouhý květináč s podivně naaranžovanými kytičkami. Ošklivý kýč, nic jiného. A stejně ošklivá byla i budova. Vypadalo to tu jak nějaký zaplivaný lokál, kam chodí jen ta největší spodina společnosti. Očekávala jsem, že uvnitř najdu špinavý bar s odporným pivem, nemocemi prolezlé škaredé děvky a otravný personál, co má do kapsy hluboko, takže nevynechá jedinou příležitost, jak si přivydělat.

Přišla jsem ke dveřím, nad nimiž byla prosklená stříška s nefungujícím modrým neonovým nápisem 'Ikebana' a zazvonila jsem. Než někdo stačil otevřít, pohlédla jsem za sebe přes ulici a doufala, že si mě nikdo nevšímá. Jenomže ulice byly plné lidí a stačil jeden jediný, který by mě poznal, a mohlo to skončit katastrofou. Navíc na protější straně ulice byla trafika, i když… měla zavřeno, tak snad uvnitř nikdo nebyl. Raději jsem se zase otočila čelem ke dveřím, které se přeci jen pootevřely. Vykoukl z nich mladý holohlavý Číňan.
„Máme zavřeno,“ řekl nasupeně.
„Počkejte…“ Než jsem stačila něco říct, zabouchl dveře. Ksakru! Zazvonila jsem znovu a doufala, že se dovnitř dostanu co nejdříve. Tentokrát ten chlap vyšel přímo ven.
„Čemu jste nerozuměla?!“ křičel na mě. „Je zavřeno z důvodu rekonstrukce! Snad vidíte, jak to tu vypadá, ne?“
„Víte vůbec, kdo jsem? Jsem…“ zdráhala jsem se to říct, ale jak jinak se dostat dovnitř? „Jsem Luciana Torresová.“
„He, he,“ zasmál se muž a zabouchnul dveře. To nebylo dobré. Ani trochu. Byla jsem pěkně v prdeli. A už jsem cítila, jak se mi vaří krev v žilách. Nemám ráda, když věci nejdou podle plánu! Zazvonila jsem ještě jednou a z peněženky tahala peníze, ale nikdo už neotevřel. Jen jsem si všimla, jak v patře nad dveřmi někdo odhrnul záclonu a shlédl dolů. Nemělo smysl dál zvonit – dost možná si zvonek odpojili, protože i když jsem se nahnula blíže ke dveřím, drnčení zvonku jsem neslyšela. Napadlo mě počkat do večera a zkusit to znovu. Ale co do té doby dělat? Bezcílně bloumat po městě se mi také nechtělo. Hmm, trochu jsem se zajímala o okolí Ikebany, to proto abych mohla taxikáři říct, kam mě má zavézt, aby to bylo pokud možno co nejblíže bordelu, ale zároveň aby to nevypadalo podezřele. Sportovní hala, v níž se k večeru měl konat jakýsi turnaj v kickboxu, byla ideální. Rozhodla jsem se tam vrátit a možná si trochu užít sportovního nadšení.

Před budovou sportovní haly se rozléhal městský park a nedaleko vchodu do budovy byl ohromný dav lidí. Napadlo mě zkrátit si cestu přes trávník, ale riskovat pokutu za to nestálo. Podle kvality trávníku to totiž vypadalo, že bych byla první, kdo to k budově vezme zkratkou. Raději jsem pokračovala po chodníku dál a všímala si přeplněného parkoviště i telefonního automatu na okraji cesty spojující chodník a hlavní vstup do budovy. Žena u telefonu musela dost křičet vzhledem k davu, jež stál poblíž.
„Ne, nejsem!“ zvyšovala hlas žena a kryla si dlaní jedno ucho. Mluvila anglicky.... asi turistka. „Ne, přijedu až o půlnoci, dřív ne! Ano, jsem v pořádku, nic se mi nestalo!“ Zaslechla jsem policejní sirény a také sanitku! Co se tu stalo? „Cože?!“ křičela ta žena. „Neslyším tě, je tu hrozný vzruch! Aha, dobře, hlad mít budu, tak objednej pizzu! Ne, ještě se nevrátím do hotelu! Mám ještě nějaké zařizování! Ahoj!“ Žena zavěsila sluchátko, které okamžitě popadl někdo jiný, a otočila se na mě. Vypadala dost zvláště, ale ani její výška a ani páska, kterou měla přes oko mě neděsily natolik, abych se jí na nic nezeptala.
„Co se tu stalo? Proč takový spěch?“ Zírala na mě, tak nějak zvláště, jako bych ji děsila. Raději jsem se rychle otočila, aby mě nepoznala. Na místě bylo pár fotografů a reportérů. Viděla jsem kamery a dodávky s nápisy v japonštině, které obvykle zdobil symbol mikrofonu, nebo zmenšeného modelu Japonska, či celé planety. Raději jsem se otočila a vydala se po ulici zpátky k Ikebaně. Ať už před budovou sportovní haly došlo k čemukoli, nebylo to pro mě natolik důležité, abych riskovala, že se dostanu do hledáčku kamer. Asi jsem paranoidní, ale během cesty k Ikebaně jsem se několikrát otočila za sebe, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje. Stejně tak jsem pro jistotu obešla blok budov, aby se zdálo, že mířím někam jinam. O Japoncích vím jen dvě věci – jsou zvědaví jako opice a žádný běžný Japonec nevypadá jako já.

Stála jsem zase u Ikebany a to po necelé hodině a půl. Na ulicích bylo méně lidí, to ano, ale pořád jich bylo víc, než by se mi líbilo. Už mě napadlo přestat jednat v rukavičkách a do bordelu se vloupat třeba zadním vchodem, ale jednak tu žádný zadní vchod nebyl a pak nejsem stavěná na konflikt s gangstery. Docela by mě zajímalo, jak by tuhle situaci řešila třeba Parvati. Zatímco ona je na výletě v prosluněné Brazílii, já se tady nervozitou jen potím! Je to sprosté posílat na tu nejnáročnější akci mě, ale nějak se s tím poperu. No přece nepřijdu za Shairou s tím, že jsem se nedostala ani do budovy! Zazvonila jsem a asi minutu čekala. Zbytečně. Zkusila jsem zaklepat. Klepání rychle přešlo na bušení, až se mi přece jen povedlo někoho přimět otevřít. Byl to zase ten holohlavý muž.
„Jsem Luciana Torresová a…“
„I kdybyste byla sám Buddha, běžte k čertu, jestli nechcete problémy!“
„Dal byste přednost policii nebo úřadům?“
„Ha, ha, no jen do toho Luciano Torresová.“ Se smíchem mi zabouchl dveře před nosem. Ano, celebrita jako jsem já je jen otrokyně, otrokyně veřejnosti. Co bych na policii asi tak řekla? Chtěla jsem do bordelu a nepustili mě tam? Ale když nad tím tak přemýšlím, policie není tak špatný nápad… Otočila jsem se na místě a vydala se k hotelu.

K nejbližšímu hotelu nebo spíše nejbližšímu mě známému hotelu jsem dorazila krátce před půlnocí. Po červeném koberci jsem došla k recepčnímu stolu, za nímž bylo na zdi napsáno cosi v japonštině. Asi název hotelu. Mě ale zajímala spíše recepční.
„Dobrý večer,“ pozdravila mě a nahodila úsměv. Když se tu a tam pohybujete mezi smetánkou, poznáte, jak vypadá falešný úsměv. Ten její byl učebnicový příklad. Mojí výhodou je, že ani na tiskovkách se ode mne nevyžaduje, abych křečovitě cenila zuby a snažila se tvářit příjemně. To tahle recepční to má určitě v popisu práce anebo je tak falešná sama od sebe?
„Chtěla bych jednolůžkový pokoj,“ řekla jsem. „Ten nejlepší a prozatím jen na jednu noc. Taky budu chtít něco k večeři a doručte mi to přímo na pokoj.“
„Nějaké speciální přání, paní?“
„Je to jedno a… vlastně ano - ať se to nehýbe.“ Vyměnila jsem peníze za klíč a podle čísla na štítku a cedulek na stěně jsem okamžitě poznala, že bydlím v prvním patře.
„Máte tu zavazadla, paní?“ optala se recepční a stále se tak usmívala. Musely jí bolet dásně. „Ne, cestuji nalehko,“ odvětila jsem.
„Pak bych ještě prosila zapsání do knihy hostů a taky průkaz totožnosti.“
„Je to nezbytné?“
„Určitě, paní.“
„No dobře…“ Vedle dnešního data jsem přidala své jméno a ukázala recepční pas. Opsala si do počítače jméno a rodné číslo. Uložila jsem si pas do kapsy a aniž bych sledovala výraz recepční, vykročila jsem ke schodišti.
„Ještě malý moment, paní.“ Recepční vytáhla ze skříňky pod pultem drobnou lahev vína. „Pozornost hotelu. A paní, v ceně pokoje je zahrnut i přístup do místní sauny a masážního salonku.“
„Hmm, díky.“ Lahev vína jsem si vzala. Konečně jsem vykročila ke schodišti, když se mi za zády ozvalo:
„Slečno Torresová?!“ Nebyla to recepční, to mezi dveřmi stála ta vysoká žena od sportovního centra. Poznala jsem ji, nakonec takových po ulici moc nechodí. „Slečno Torresová, můžete na malý moment?“
„Autogramy dnes nedávám!“
„Nejde mi o autogram. Těch mám doma dost. Leží ve velké bedně na banány a jsou zakryté vrstvou prachu. To spíše já tu mám něco pro vás.“ Předala mi lísteček, na němž stálo: ‚Za hodinu v mém pokoji.‘ Nestačila jsem nic říct, když zašla do chodby v přízemí.

Odemkla jsem si do pokoje a hned za sebou zamknula, aby mě tu nikdo nerušil. Pokoj to byl hezký, to bezpochyby, ale mě nezajímala postel s modrým povlečením a ani televize. A nestála jsem ani o malou kuchyňskou linku, která byla v pravé části pokoje. Mě zajímalo jen pohodlně vypadající křeslo v rohu, kousek od dveří na balkon. Svlékla jsem si bundu a sedla si do křesla. Tohle je poprvé, co jsem navštívila Japonsko a kdyby se mě někdo zeptal, jestli se mi tu líbí, řeknu mu, že sem už v životě nepáchnu. Nevím, možná bych mluvila jinak nebýt toho úkolu, ale… ale i tak, vždyť je to otřesné. Třeba už v letištní hale - každý kdo měl foťák a alespoň trochu tušil, kdo jsem, si mě prostě musel zvěčnit. Taxikář ani na moment nezavřel tlamu a furt se ptal, jestli se mi tu líbí, jak dlouho tu zůstanu a jestli mu dám autogram. Nedám! Ten gangster z Ikebany se mě jen vysmívá, recepční je falešná jako pětník a korunu tomu nasazuje ta dvoumetrová cizinka! Hmm, až teď jsem si všimla, že vedle dveří do koupelny je stolek s telefonem. Mám vlastní mobil, ale stejně jsem nejdříve potřebovala zjistit číslo na zdejší policii. Možná že… Podívala jsem se pod sluchátko a bingo – byla tu tabulka s nejdůležitějšími čísly – tísňová linka, policie, záchranka, hasiči a taxislužba. Chtěla jsem to nechat na ráno, ale možná bude lepší nic neodkládat. Podle čísel jsem vytočila policii. Muž, co to zvednul, okamžitě spustil něco nesrozumitelného v Japonštině.
„Eh, promiňte, mohu vědět, kam jsem se dovolala? Anglicky, prosím.“ Muž si povzdechnul, zívnul a řekl:
„Tokijská policie, hlavní oddělení města Chiba, mohu vám nějak pomoci?“ Říkal to tak strojeně, jakoby tu větu denně opakoval snad tisíckrát.
„Chtěla bych mluvit s panem Kimurou. Měl by to být důstojník a velitel policejního oddělení.“
„Paní, v Tokiu žije skoro čtyřicet milionů lidí, tedy pokud počítáme i předměstí. Tokio, jak jistě víte, je vlastně několik měst ležících v těsné blízkosti. Tokio samotné leží na několika prefekturách a ta naše, prefektura Chiba, jejíž hlavní město je právě Chiba, zahrnuje přesně třicet sedm menších městských částí, z toho každá má své okrsky a každý z nich má své policejní oddělení a teď pozor – já opravdu neznám velitele všech oddělení.“
„Pokud vím Kenji Kimura je vysoce postavený důstojník. Možná je výš než všichni ostatní. Opravdu ho neznáte?“
„Eh, to jste měla říct dřív, že sháníte pana Kenjiho Kimuru…“ Nějak tomu chytrákovi rázem sklaplo… „Ale kdyby se měl pan Kimura zabývat kdejakým turistou…“
„Nejsem kdejaký turista! Spojte mě s Kenjim Kimurou, rozumíte?! Mám pro něj důležitou informaci. Velmi důležitou informaci!“
„Přestaňte na mě křičet, paní, nejsem váš manžel. Čeho se ta informace týká?“
„To není vaše starost! Ale pokud se ta informace ke Kenjimu nedostane, budete si hledat místo jinde, to mi věřte.“
„Vydržte, bude to trvat, protože si nejprve musím ověřit, že s vámi pan Kimura chce mluvit, o čemž dost pochybuji.“

Trvalo to dlouho, hodně dlouho, dokonce tak dlouho, že mezitím zaklepal jakýsi číšník a přinesl mi tác se zelným salátem, ovocem a kousky kuřecího masa. Teprve po dobrých patnácti minutách se ze sluchátka konečně ozval chraptivý hlas.
„U telefonu Kenji Kimura. Kdo jste?“
„Chtěla bych se s vámi sejít, pane Kimuro. Řekla bych, že souřadnice místa odkud volám, máte dávno na stole, takže ať jste za hodinu zde. Budete mít radost.“
„Počkejte, týká se to…“ Zavěsila jsem. Potřebuji s ním mluvit v soukromí. Kdoví kolik lidí tam na konci drátu by hovor poslouchalo. Věděla jsem, že za pár minut je Kenji tady a já ještě musela stihnout tu neznámou ženu. A lepší teď než s policií za zády. Vyšla jsem z pokoje a seběhla dolů do přízemí.

„Promiňte,“ oslovila jsem recepční, která opět nahodila úsměv. „Kde bydlí ta vysoká žena, co tu předtím byla?“
„To vám nemohu říct. Je mi líto, paní, ale můžete jí nechat doručit vzkaz.“
„Já s ní musím mluvit co nejdříve.“
„Nezlobte se, ale nejde to, paní. Soukromí našich hostů je pro nás prioritou.“
„Pohlédla jsem na stojan s věšáky na klíče. Ta žena bydlela zřejmě v přízemí, což byly pokoje 1 až 10. Chyběly tu jen dva klíče – čtyři a sedm. Rychlým krokem jsem zamířila do chodbičky vedle a zastavila jsem se před dveřmi číslo čtyři. Chtěla jsem zaklepat, když jsem si všimla, že škvírou pode dveřmi z pokoje nevychází žádné světlo. Tady už všichni spí. Pokoj sedm byl kousek vedle na opačně straně zdi a sláva – uvnitř se svítilo. Zaklepala jsem a po chvilce otevřel mladý černovlasý muž v havajské košili.
„Dobrý večer,“ pozdravil. „Potřebujete něco?“
„Potřebuji vaši ženu. Chtěla se mnou mluvit.“
„To je v pořádku!“ ozvalo se z pokoje, načež mě ten muž vpustil dál.

Pokoj vypadal podstatně hůře než ten můj, ale to, že tu chyběla televize, výzdoba, koberce i telefon zase tak zásadní nebylo. Taky bych se bez toho obešla, ale když si to mohu pořídit a nemít pak do kapsy hluboko, tak proč ne?
„Armando,“ oslovila žena muže. „Můžeš nás nechat o samotě?“
„Určitě.“ Ten Armando vypadl na chodbu a žena se usadila ke stolu, na němž byla krabice s kouskem pizzy.
„Posaď se,“ řekla a mě překvapilo, že přistoupila k tykání. Nějak se mi to nelíbilo.
„Postojím. Co potřebujete?“ Žena rychle dojedla pizzu a v umyvadle v koupelně si opláchla ruce. Pak se vrátila zpátky.
„Moment,“ řekla a z kapsy kabátu, který měla přehozený na židli, vytáhla polaroid a dvě fotografie. „Svět je někdy malý,“ usmála se a předala mi fotky. Byla jsem na nich já a stála jsem před Ikebanou. Na jedné z nich byly dokonce dveře bordelu pootevřené, ale ten gangster nebyl z tohohle úhlu pohledu vidět. Vypadalo to, jako bych právě vcházela dovnitř. Musela mě vyfotit přes ulici, zpoza toho stánku. A určitě tam nebyla náhodou. Mrcha! Ty fotografie jsem okamžitě roztrhala a pohodila na zem. Na její tváři jen zahrál další úsměv.
„Myslíš, že mám jen tyhle?“ Popadla jsem ten polaroid ze stolu a třískla s ním do stěny. Rozsypal se na kusy.
„Kde jsou zbylé fotky?!“ křičela jsem. Začala jsem prohledávat pokoj – nejprve její kabát, pak zavazadla, potom skříně a poličky a následně postele. Ona stála u dveří a kontrolovala čas na hodinkách.
„Policie to sem asi nebude mít daleko… a reportéři toužící po senzaci taky ne. Co vím, tak Ikebana je v oblasti docela vyhlášený podnik a vyznačuje se tím, že je výhradně pro mužské zákazníky. Jinými slovy tam prostituta nenajdeš a o to by to mohlo být horší, nemyslíš? Co vím, tak spousta lidí z žertu pochybuje o tvé sexuální orientaci a někteří vtipálci si dokonce nejsou jisti ani tvým pohlavím. Kdyby se ty fotky dostaly ven… jej, to by bylo zlé.“
„O co ti jde?!“ vyštěkla jsem na ni a měla chuť ji jednu vrazit. Sundala si pásku přes levé oko, pod kterou měla prázdný oční důlek.
„Zničila jsi mi slibně rozjetou kariéru. Teď já zničím tu tvoji.“
„O čem to mluvíš?“
„Šestého února devadesát tři v Los Angeles. Já, amatérská boxerka, co měla štěstí a vyhrála v soutěži něco neskutečného – účast na exhibičním zápase s Lovkyní, která tehdy raketově stoupala nahoru. Tváří v tvář svému idolu mělo jít o nejšťastnější den mého života, ale přišla studená sprcha - děsivá šleha do hlavy, otřes mozku a vyražené oko. Moje kariéra boxerky skončila dřív než pořádně začala a když jsem ležela na podlaze s ústy plnými krve, obklopili mě doktoři, kteří mi okamžitě chtěli pomoct. I diváci a pořadatelé se zajímali o to, co mi je. To jen můj idol a kat zároveň v rychlosti zmizel z ringu.“
„Zlomila jsi mi nos! Čekala jsi snad, že tě půjdu na rozloučenou zasvinit krví, co mi vytryskla z nosu?“
„Čekala jsem, že si na mě nevybiješ své zhrzené ego.“
„Kdybych tehdy jen trochu chtěla, poslala bych tě jedinou ranou v šestém kole k zemi. Šla bys na podlahu během deseti sekund, ale já to tak nechtěla. Od doby, co jsem vyhrála svůj první titul, se mnou ještě nikdo nikdy nevydržel šesté kolo, tedy pokud ten zápas tak dlouhý byl a to ta exhibice byla. Já ti chtěla dát možnost dojít dál než kdokoli jiný, nakonec to byla jen hra, což věděli všichni. Čekala jsem, že tě v sedmém kole přinutím se vzdát, ale tys mi na konci šestého zlomila nos. Trenér mi ho stihl narovnat, ale oba jsme věděli, že to na dlouho nepomůže, a pokud ten zápas rychle neskončí, nezbude mi než vinou zranění odstoupit a prohrát! Já a prohrát s amatérkou! Za to, co se ti stalo, viň jedině sebe a svoji touhu urvat za každou cenu senzaci.“
„Tys mi vyrazila oko!“ řvala na mě dál. „Takhle by ses zachovala ke každému fanouškovi, co tě obdivuje?“
„Odkdy se fanoušek snaží zničit svému idolu pověst?“ Neřekla na to nic, jen zamžikala očima. „A teď mi dej ty fotky! Udělej to a já přísahám, že odsud odejdu a zapomenu na to.“ „Bojíš se, co? Nenávist k tobě chovám celá léta a nemysli si, že ses těmi řečmi zbavila viny na mém zranění. Čekala bych alespoň omluvu, ale možná, že bych o ni ani nestála. Dám ti ty fotky, ale ne zadarmo.“ Přirazila jsem tu mrchu ke stěně a vložila ji předloktí pod hlavu.
„Nenechám se vydírat!“
„Víš, jaký je problém celebrit ze světa sportu? Každý skandál může mít neblahé důsledky nejen pro ně, ale i pro jejich sport. Netoužíte náhodou už pěkných pár let po tom, aby se ženský box dostal na Olympiádu?“
„Ani Athény ho nezavedou, a i kdyby to vyšlo později, já se tam se čtyřicítkou na krku už nepodívám, takže co je mi po tom?“
„Blafuješ. Svůj sport miluješ a nezničíš jeho budoucnost kvůli skandálu.“
„Nebude to tak hrozné – za pár let se na všechno zapomene.“
„U každé jiné boxerky možná, ne však u ikony ženského boxu.“ Po těchto slovech jsem ji pustila, musela jsem. Ta touha vyrazit jí i druhé oko byla silná, nepřevýšila však moje obavy o ženský box. Ten sport nenávidí ohromná spousta mužů i žen. Shodují se na tom, že úděl ženy není semknout pěst a do někoho bušit, že to je nepřirozené, neženské a že to může mít neblahé důsledky i na psychiku. Nemohla jsem těm přizdisráčům ukázat, že mohou mít pravdu.
„Co ode mne chceš?“
„Nebude to lehké, ale věřím, že to zvládneš. Jak jsem se dozvěděla, do Japonska brzy přijede jedna bohatá žena z Británie...“


Kenji

„…A druhý tým vnikne dovnitř zadním vchodem, přímo tady.“ Ukázal jsem na mapce hotelu postranní vchod, kam obvykle jezdilo zásobování tamní restaurace. „Třetí skupina zaútočí ze střechy. Tady na tomto místě je požární schodiště vedoucí na střechu. Pokud ho bude něco blokovat, přidáte se ke skupině dva, ale okamžitě zamíříte na střechu. Ze střechy je možné přeskočit na dvě okolní budovy. Je to sice kousek pro kaskadéry, ale nebudeme riskovat. Znám člověka, pro kterého ani pětimetrová propast nic není.“
„Rozumím, pane,“ odvětil poručík Ueda, můj zástupce. Nasadil jsem si tmavě modrou policejní přilbu s filtrem a popadl samopal. Byli jsme na místě. Řidič dodávky nám dal signál a já se svým čtyřčlenným týmem vyběhnul ven a okamžitě pospíchal ke dveřím hotelu, zatímco druhý tým pod vedením Uedy mířil za roh budovy a třetí tým pospíchal do uličky mezi hotelem a vedlejším domem. Další dva policejní vozy pak měly zajistit místo, aby se nikdo nedostal do blízkosti hotelu. Moji muži vyrazili vchodové dveře a vhodili dovnitř kouřové granáty.
„Policie,“ křičeli, zatímco jsme postupovali vpřed k recepčnímu pultu, za nímž se krčila vyděšená žena a snažila se nenadýchat se plynu. Dva moji lidé zajistili schodiště a chodbu vedoucí k pokojům, kancelářím a do restaurace. Další nasadil recepční pouta a poté se i se svým kolegou připojil ke mně. Přes vysílačku zabudovanou v helmě jsem slyšel, jak druhý tým vnikl do budovy a postupuje směrem k nám, přičemž prohledává jeden pokoj za druhým. Ueda mi nahlásil, že zajistil trojici civilistů a míří do hotelové restaurace. My museli držet pozice. Dostal jsem rychlou zprávu i od velitele třetí úderné skupiny. Dostali se na střechu a pročesávali třetí patra. Když se v chodbě v přízemí konečně objevil poručík Ueda a dal mi pokynem ruky signál, vyrazil jsem s jednotkou po schodišti do prvního patra. Zatímco Ueda zůstal dole a kryl únikovou cestu, já se svými muži stoupal vzhůru. Vše se seběhlo rychle, během pár desítek sekund a nikdo nekladl odpor. Zvláštní. Nutkání nalézt zde moji Chou bylo tak silné, až jsem málem předběhl svůj tým a porušil tak smluvený postup. Tohle sice bylo osobní, ale profesionalita nesměla jít stranou. První pokoj, jehož dveře jsme vyrazili, byl prázdný a dle netknutého povlečení postele i neobývaný. To v druhém s číslem 12 jsem měl větší štěstí. U postele tu stála jakási statná žena s rukama nad hlavou. Zírala na mě s bázní, ale to neznamenalo, že je nevinná. Skoro bych řekl, že ji odněkud znám...
„Kenji?!“ otázala se mě. Moji muži ji okamžitě zpacifikovali a nasadili jí pouta. „Hledáte na špatném místě!“ křičela ta žena. Něco věděla! Obrátil jsem se na své muže.
„Pokračujte dál, já ji vyslechnu.“ Mohlo to být důležité… Muži odběhli a já se shýbnul k ženě, která ležela na břiše s rukama za zády.
„Tohle měl být soukromý hovor! Proto jsem vám volala!“
„Kdo jste?!“
„Jsem Luciana Toressová! A ne, nejsem únosce vaší ženy. Tím je někdo jiný!“
„Kdo?!“ zařval jsem.
„Uklidněte ten bordel a možná vám to řeknu!“
„Ve vazbě mi to řeknete stejně!“
„Podle Kasumi nejste takový blb! Asi se ve vás spletla!“
„Podle… koho že?“
„Kasumi Gordonová vám chce jen pomoct, to proto tu jsem!“ Do pokoje vtrhnul Ueda.
„Pane, nikoho podezřelého jsme nenašli. Žádné zbraně, žádní rukojmí – vůbec nic. Myslíte, že s vámi chtěli sjednat schůzku a pak utekli?“
„Ne, to…“
„Prohledáme hotel ještě jednou, pane. Možná je tu tajná místnost nebo únikový tunel.“
„Ne, to nedělejte.“
„Jak si přejete, pane, promiňte. Jaké jsou vaše rozkazy?“

Vyšel jsem s Uedou na chodbu, sundal si helmu a otřel pot z čela.
„Jaké jsou další rozkazy, pane?“ ptal se poručík.
„Půjdete ven a… všechny propustíte a sdělíte jim i novinářům, že jsme měli podezření na bombový útok, který… který se nepotvrdil. Šlo o falešný poplach, rozumíte?“
„Ano, pane!“ odvětil Ueda a běžel dolů, zatímco já se vrátil do pokoje a celý zoufalý se opřel o dveře. Je dobré mít pod sebou lidi, kteří mě poslechnou na slovo, nikdy nevyjádří pochyby a já se tak na ně mohu maximálně spolehnout. Možná by ale bylo lepší, kdyby mi Ueda už na stanici řekl, že jednám unáhleně a že ozbrojený útok není opodstatněný. Budu muset vysvětlit, jak je možné, že se já, major a vysoký důstojník policejního útvaru, účastním ‚obyčejného‘ zásahu. Taky budu muset vysvětlit, proč jsem útok pozdržel, abych se ho vůbec mohl včas zúčastnit. A taky se budu muset veřejně omluvit všem poškozeným, což je o to horší, že jde o cizince. Ambasády budou chtít vysvětlení a já pro něj budu horko těžko shánět podklady. Skoro bych si přál, aby tu nějaká bomba opravdu byla.
Odemknul jsem té ženě pouta a pomohl jí na nohy. Konečně mi došlo, kdo to je. Skvělý... opravdu skvělý.
„Kasumi nemohla přijet?“ ptal jsem se.
„Ne, má jiné starosti.“
„A kde tedy je moje žena, Chou?“
„Je v bezpečí, alespoň prozatím. Až si pro ni půjdete, doporučovala bych myslet více hlavou než srdcem.“
„Říkáte, že je v pořádku? Je živá a zdravá?! Kde je, povězte mi kde je! Je to už skoro měsíc, co je pryč!“
„Uklidněte se! Řeknu vám všechno, ale až v klidu a soukromí. A nebojte se – Kasumi ví, co dělá.“
„To doufám. Počkejte prozatím tady v hotelu. Mě čeká ještě těžká noc a až byrokracie skončí, vezmu vás k sobě domů.“ Kývla na to a já vyšel ze dveří připraven čelit otázkám. U srdce mě hřálo jen to, že až to bude za mnou, zase budu své ženě o kousek blíž.

„A tady už máme vyjádření velitele policejní zásahové jednotky pana Kenjiho Kimury.“ Objevil jsem se na obrazovce televize zpocený ani ne tak z náročnosti zásahu, jako z jeho následků. U úst na deset barevných mikrofonů a za zády vchod do hotelu. Velká celebrita a hrdina Tokia si udělal výjezd do terénu... po roce stráveném za stolem se štusy papírů. Každý hned věřil, že je to vážné. A já měl Tokiu říct, že není. Vážné to bylo u sportovní haly, kde se uniklým plynem přiotrávilo na dvacet lidí a čtyři již zemřeli, tohle nestálo za řeč. Médiím ale nesejde na tom, kde je kolik mrtvých. Média zajímá jací jsou v tom zapleteni lidé. Vražda politika je událost, vražda deseti bezdomovců je zbytečné nic. Tak, kdy konečně začnu mluvit? To jsem tam venku vážně takovou dobu zíral do prázdna a hledal vhodná slova?
„Dnes mezi jednou hodinou a půl druhou ráno došlo v hotelu Haru no kisu k regulérnímu policejnímu zásahu. Tomu předcházel anonymní telefonát varující před hrozbou výbuchu s dovětkem, že se v hotelu nachází nebezpečný terorista z nechvalně známé organizace Óm šinrikjó. Anonym se ukázal být falešným poplachem, když jednotka pod mým velením zajistila budovu i všechny potencionální pachatele. Anonym se bude dále prošetřovat. Jménem policejního zastupitelství i mé politické strany bych se rád hluboce omluvil všem postiženým osobám, které budou dozajista odškodněny.“
„Děkujeme za vyjádření, pane Kimuro,“ hlásala jedna reportérka. A hned pokračovala: „Občany Tokia zajímá, jestli existuje souvislost s tragédií, ke které došlo před…“ Dost! Vypnul jsem to, protože to úplně stačilo. Podělal jsem to a ne málo. Vím, že moji krajané to pochopí, že ta recepční mě bude druhý den vítat s úsměvem, ale turisté takoví nejsou. Polovina z nich si bude stěžovat a druhá polovina si před novináři své země ještě přisadí pár slov o brutalitě. Mám našlápnuto ke slibné politické kariéře a přitom plivnu Japonské policii do tváře. A co mí straníci? Co ministr? Zítra budu stát na koberečku a ukáže se, že i já jsem jen malým pánem. Sklopil jsem hlavu do dlaní a vyčítal si svoji chybu. Pak jsem pohlédl na Lucianu, která stále seděla v křesle před televizí a vypadala zamyšleně.
„Můžeme už jet anebo jste to snad chtěla dál sledovat?“
„Ne,“ zakroutila hlavou Luciana. „Leda že byste potom začal mluvit anglicky.“

Zastavil jsem před svým domem pár mil za Tokiem. Dům byl obklopen vysokou červenou zdí zdobenou vlnitou stříškou. Dálkovým ovládáním jsem otevřel masivní dřevěnou bránu a projel na parkoviště před domem, v jehož středu byla fontánka. Všude okolo domu se rozprostírala tradiční japonská zahrada s řadou štěrkových cestiček, které vedly kolem jezírek, mohutných zelených keřů, stromů a balvanů. Tam vzadu za domem byl i zahradní pavilon, jež stál na kůlech nad jezírkem a chodilo se do něj přes dům. Ten byl, jak jinak, než v tradičním stylu – dům ze dřeva, vlnitá střecha a spousta oken, jež zevnitř zakrývaly papírové tmavě červené závěsy. Uvnitř domu se svítilo, a aby ne, když jsem tu měl služebnou a zahradníka. Vystoupil jsem z vozu, vyšel po schůdcích na verandu a pozval Lucianu dál. Zatímco si Luciana prohlížela lampy se stínítky, které stály rozmístěné podél celé chodby, já zamířil do pravé sekce domu, kde jsem měl obytné místnosti. Luciana se na moment zastavila v chodbě a pohlédla velkým oknem ven. Sledovala čtvercovou zahrádku přímo uprostřed mého domu. Dům byl víceméně se čtvercovým půdorysem a obepínal právě tuto zahrádku, kam vedly dveře ze všech čtyř světových stran.
„Tu zahrádku jde i zakrýt posuvnou střechou,“ řekl jsem a ukázal ke střeše severní sekce domu. My nyní stáli v té jižní sekci. Umístit dům podle světových stran byl nápad Chou, stejně jako ta prapodivná, byť originální zahrádka uprostřed. Sice nás zahrádka připravila o velkou část prostoru domu, ale východní, západní a severní sekce měla patra. V domě tak bylo vše, včetně pokojů pro služebnictvo.
„Pojďte, Luciano. Eh, můžu vám tak říkat?“
„Myslíte, jestli mě můžete oslovovat jménem? Ne, nazývejte mě mým rodným číslem... Podívejte, jsem sice celebrita, ale pořád jen člověk. Vy jste Kenji, já jsem Luciana.“ Dovedl jsem ji do východní sekce a z široké chodby vyšel po schodech nahoru. Byla tu menší chodbička s naší manželskou ložnicí, ložnicí pro hosty a dvěma koupelnami. Taky jsem tu měl svoji pracovnu, která byla v samém středu této chodby. Ukázal jsem Lucianě kde co najde a taky jsem ji informoval o tom, že pod námi jsou taktéž tři velké místnosti a to obývací pokoj, jídelna s kuchyní a knihovna. Nabídl jsem Lucianě něco k snědku, ale odmítla… Chtěla si co nejdříve odpočinout a já to respektoval.

Probudil jsem se už v šest hodin ráno, čili asi po dvou a půl hodinách spánku. Nutně jsem potřeboval vědět, kde je moje Chou! Zároveň jsem ale věděl, že by nebylo taktní na Lucianu tlačit. Možná ji sama Kasumi řekla, aby mě chvíli mučila a dala mi tak sežrat tu scénu na Boninských ostrovech. Není dobré plést se Kasumi do plánů. Takže ať už má Luciana jakékoli instrukce, přistoupím na ně. Stál jsem před dveřmi pokoje pro hosty a zvažoval, jestli mám zaklepat. Nakonec mi to nedalo a zaklepal jsem.
„Slečno Luciano?“
„Ano?!“ ozvalo se z pokoje.
„Mohu dál?“
„Ještě ne!“
„Až budete připravena, stavte se v mé pracovně, je to tady vedle.“

Vešel jsem do pracovny, které vévodil veliký stůl uprostřed místnosti a kancelářský stolek s PC přímo na opačné straně pod oknem. Umístění stolku se nakonec ukázalo jako nepříliš zdařilé, neboť jsem musel každé ráno vinou slunce zatahovat závěsy. Ale zase bylo v pracovně a vlastně v celé východní části domu po ránu teplo. Usedl jsem na pohovku a pohlédl na velkou nástěnku na protější zdi. Bylo na ní několik map včetně veliké mapy Tokia, dále tu byla spousta popsaných listů a telefonních čísel i adres. Také fotky mnoha mužů, většinou důležitých osob Tokijského podsvětí. Moje červená tužka na zvýrazňování dělala z nástěnky něco, co by se nejlépe dalo připodobnit složitému vzorci šíleného profesora. Ano, byla to moje pátrací tabule, u které jsem proseděl řadu bezesných nocí. Až bude Chou zase doma, nástěnku strhnu, nasekám na kousky a spálím v ohni. Luciana konečně dorazila.
„Služebná vám doručí snídani až do pokoje, ale teď pojďte prosím a povězte mi, kde drží moji ženu. Už to nevydržím, slečno. Netrapte mě.“ Luciana usedla na pohovku.
„Podle Kasumi a její sestry je Chou v Ikebaně. Je to takový bordel na…“
„Já vím, kde to je, ale to je nesmysl,“ kroutil jsem hlavou. „V Ikebaně sídlí moje známá, která podnik vede.“
„Tai Lee?“
„Ano ta. Jak o ní víte?“
„Kasumi má své zdroje. Podle všeho vás Tai Lee zradila, protože vaši ženu má opravdu ona.“ Tak zradila… Tohle mne šokovalo. Sama Tai Lee přísahala, že dělá vše pro to, aby mi Chou nalezla. A přitom… ta mrcha! Vstal jsem se ze sedačky a popadl svůj kabát, jež jsem měl na věšáku u dveří. „Kam jdete?“ ptala se Luciana.
„Do Ikebany přece. Tentokrát to bude na jistotu!“
„Počkejte! Není to nebezpečné?“
„Jistě že je, ale…“ Ano, proč riskovat? Proč prostě nevyrovnat stav? „Běžte si dát svoji snídani, já už se o zbytek postarám.“ Zatímco Luciana odešla, já zašel ke stolu s PC a zvednul telefon. Vytočil jsem jedno z desítek čísel, jež nosím v hlavě a čekal až to Tai Lee zvedne. To se stalo velmi rychle, ostatně jako vždy. „Tai Lee? Tady Kenji Kimura. Chtěl bych se s vámi dnes sejít. Pokud možno, co nejrychleji.“
„Zase ta vaše žena, Kenji? Co když to bude mylná stopa, jako už čtyřikrát, ne vlastně pětkrát předtím?“
„Ne, Tai Lee, tentokrát jdu na jistotu. Tak za dvě hodiny u mě v domě, co říkáte?“
„Že když vyřešíte ty ranní zácpy, stihnu to i za hodinu.“

Nechal jsem Lucianu se najíst a poté ji sdělil, co mám v plánu. Potřeboval jsem ji jako takovou pojistku a ona souhlasila. O dvě hodiny později dorazila Tai Lee – asi padesátiletá dáma, co nedá dopustit na svůj složitý účes, který udržuje svůj tvar díky dvěma jehlicím. Uvedl jsem ji do jídelny. Stůl jsem díky odebrání části nohou nechal snížit a místo židlí sem umístil polštáře, na které jsme všichni tři usedli. Věděl jsem, že Tai Lee to tak má ráda, když popíjí čaj a i ten jsem pro ni přichystal. Tai Lee ve svém typickém červeném obleku, co vypadal jako plášť vypadala hodně zvláštně, ale ona se považovala za hrdou ženu na úrovni. Ve vnitřní kapse svého obleku vždy ukrývala malou vrhací hvězdici. Slyšel jsem, že ji kdysi zachránila život a tak tu hvězdici nosívala s sebou jako amulet i zbraň současně. Nevím, jestli ji někdy v minulosti ještě použila, ale nechtěl jsem její ostré hrany pocítit na vlastní kůži. Služebná sem donesla tři šálky s čajem a poté odešla.
„Vidím, že máte novou přítelkyni, Kenji,“ pronesla Tai Lee a vrhla pohrdavý pohled na Lucianu.
„Přátelé jsou v dnešní době důležití,“ řekl jsem vzápětí, to aby Luciana nezareagovala nějak nevhodně. „Občas ale bývá obtížné poznat, kdo je přítel a kdo ne.“
„Bezesporu,“ usmívala se Tai Lee. „Kdyby tak člověk měl nějaké kukátko, kterým by mohl odhalit, zda je dotyčný přítel, či nepřítel, člověk víry, či bezvěrec nebo milovník, či sobec.“
„Jistě, ale takové kukátko by ti špatní stejně rychle zničili, aby nikdo nezjistil, jací doopravdy jsou. Ale dost toho. Asi vás bude zajímat, proč jsem si vás pozval.“
„Doufám, že to nebylo jen kvůli tomu odpornému čaji. To jste vařil sám?“ Odpornému čaji?! Ona jinou chuť poznala? Zatraceně, to snad ne… Snažil jsem se své překvapení rychle zastínit.
„Stále marně pátrám po své ženě. Podařilo se vaším lidem najít nějakou stopu? Jakoukoli stopu?“
„Jako manžel byste měl být vy ten první, kdo bude tu dívku hledat.“
„Hledal jsem všude, kde se jen dalo! Je to jakoby se po ní slehla zem!“
„Opravdový milovník by šel i na konec světa, jen aby svoji milou nalezl. Milovník by pro ni udělal vše na světě, sobec by myslel jen na své dobro a…“ Tai Lee se pokusila postavit, ale okamžitě upadla na kolena. V ruce držela tu svoji hvězdici a já zpod kabátu tasil pistoli. „Eh… tolik jste se… bál téhle… hračky, Kenji?“ ptala se Tai Lee, když jí hvězdice proklouzla mezi prsty a spadla na podlahu. Bylo pro ni čím dál těžší mluvit. „Já… bych vám… přece… neublížila, já... určitě ne,“ procedila skrze sotva otevřená ústa. Zůstalo jí vědomí, ale nebyla schopná se ani pohnout. Jed účinkoval dokonale a já jí jen nasadil pouta.
„Jste zatčena za důvodné podezření z únosu mladé dívky jménem Chou Kimura. Nečeká vás vazba, ale výlet do Ikebany. Vím, že vaši lidé by pro vás udělali první poslední. No, měla byste doufat, že si to nerozmyslí.“


Luciana

Kenji se s tím nepáral. O hodinu a půl později jsme seděli v autě před Ikebanou. Tai Lee byla vedle mě na zadní sedačce svázaná provazy jako pytel. Kenji se obával, že může mít kdesi v tom svém obleku ukrytou nějakou jehlici nebo sponu, takže jí pouta ani nedával.
„Jak to uděláte?“ ptala jsem se. Kenji se otočil dozadu na Tai Lee.
„Vy teď zavoláte svým lidem, aby vyvedli ven Chou. Nikdo z nich ale ven nepůjde – pouze vystrčí ven před vchodové dveře moji ženu. Když poslechnou, přísahám, že se vám nic nestane. Luciano, vezměte si její mobil a ať vám ukáže, které číslo je na její lidi.“ Kenji mi předal mobil a Tai Lee vyťukala požadované číslo. Ač měla volné jen zápěstí, nebylo pro ni těžké číslo najít. Potvrdila hovor a já jí přiložila mobil k uchu. Šokovala mě i Kenjiho, když spustila čínsky. Hovor netrval moc dlouho, neboť jak jed rychle zapůsobil, tak i rychle pominul. Tai Lee stále trochu těžko otevírala ústa i pohybovala jazykem, ale mluvila srozumitelně. Poté jsem mobil vrátila Kenjimu, který obratem tasil zbraň a namířil ji na Tai Lee.
„Vy...“ řekla a zarazila se. „Vy jste rozuměl?“
„Myslíte, že neumím rodnou řeč mé vlastní ženy? Řekla jste – ten polda mě dostal a chce Chou. Ať mne radši zabije, ale nevydávejte mu ji.“ Zatímco Kenji promýšlel další kroky, já cítila potíže. Podle Sakury se Chou pohybovala po bordelu zcela svobodná a Tai Lee dobře znala. A teď ta Číňanka riskuje kvůli Chou svůj život? Kasumi měla možná pravdu – možná to opravdu chtělo nejprve na vlastní pěst zjistit, jaké tam panují poměry a až poté jít za Kenjim.
„Kenji, nechte nás o samotě,“ řekla jsem.
„Prosím? Slečno Luciano, to je...“
„Kenji udělejte to! Kasumi ví co dělá a já jednám na její příkaz, nezapomeňte.“
„Myslíte, že ji přesvědčíte aby spolupracovala? Já jsem tady policista, já vím, co dělat. Vy jste boxerka!“
„A taky žena, stejně jako ona. Běžte, Kenji! Nechte nás tu být.“ Nechtělo se mu, ale přeci jen vypadl. Nechal mi tu alespoň pistoli a vyšel ven za roh budovy.

„Zmínila jste Kasumi...“ řekla Tai Lee. „To je ta žena, která zde kdysi pracovala a chránila moji holčičku?“
„Holčičku?!“ Tai Lee sklopila zrak. Těžko se jí mluvilo.
„Zapřísahám vás, pomozte mojí dceři. Neříkejte nikomu, hlavně ne Kenjimu, že Chou je moje dcera a že ten únos je jen divadlo. Prosím, slibte mi, že před ním pomlčíte. Žádám vás jako matka!“
„No...“ Nějak jsem nevěděla, co říct. Měla jsem na jazyku: 'polib si, falešná děvko.' Jenomže tohle se netýká jen mě. „O co tady jde? Neslíbím vám nic, dokud nebudu znát pravdu!“
„Kenji Kimura je Japonec a národní hrdina. Moje dcera je společnice. Ne děvka, jak byste řekli vy, ale společnice. A navíc je to Číňanka. Přihlížela jsem jejich vztahu zpovzdálí a obávala se toho, jak se bude Kenji k mé dceři chovat. Stojím na druhé straně zákona, moje dcera mohla být mojí pokračovatelkou, ale to není dobrý život. Vyhlédl si ji hrdina, bojovník s mafií, který ochránil Tokio před Yakuzou. Lepší budoucnost si Chou nemohla přát, ale nemohla jsem Kenjimu říct, kdo jsem já. A tak můj gang navázal s Kenjim pro obě strany výhodnou spolupráci. On měl páku na situace, kdy se potřebuje dostat do Čínského podsvětí, já měla peníze a především svoji dceru nablízku. Ale Kenjiho první žena před lety zemřela kvůli Yakuze. Chou se bála stejného osudu. Dala Kenjimu na vědomí, že se v Japonsku bojí, ale Kenji na to nereagoval tak, jak si Chou přála. Jen ji ujistil, že jí nic nehrozí. A tak jsme vymysleli tento plán. Chou měla být pár měsíců držena v Ikebaně a poté za vhodných okolností propuštěna. Kenji by pochopil cenu své ženy a zanechal by nebezpečné práce, ideálně by se přestěhoval do Evropy.“
„A proč je to takové tajemství? Holt to nevyšlo podle plánu, ale Kenji snad pochopí, o co Chou šlo, ne?“
„Chou má zradit svého muže?! To je nepřípustné! On ji zachránil, dal jí život v luxusu, vzal si ji za manželku a ona ho má podvést? Takovou hanbu si Kenji nezaslouží! Mohlo by to ohrozit jejich manželství, celý jejich život by mohl být v troskách. Vím, jak se cítil, jak zdrcený byl. On Chou miluje, jen ne natolik, aby se vzdal práce a života v Japonsku. Doufala jsem, že se to v něm zlomí, ale zatím zbytečně. Zrada je zkrátka nepřípustná, ne za těchto podmínek.“
„Vždyť to je zrada! Jen o ní Kenji neví.“
„A já vás prosím, abyste to tak nechala. Slibte mi, že budete mlčet.“ Co jsem měla dělat?
„Tak dobře. Slibuji. Co ode mne ale čekáte? Proč jste nepřiznala prohru a nenechala Chou vyvézt ven?“
„Protože tímhle to neskončí. Kenji mě bude vyslýchat a zjistí, jaká je pravda. Chou mě bude chránit a řekne, kdo jsem. K tomu nesmí dojít. Musíte ho přimět, aby hodil celou tu věc za hlavu. Ať na mě i můj gang zapomene.“
„A vy?“
„Já... Podejte mi mobil“ Poslechla jsem a ona svým lidem zase něco sdělila. Krátce poté se dveře Ikebany otevřely a ven vyšla mladá černovlasá dívenka. Rozcuchané vlasy, potrhané šaty... docela věrohodné maskování.
„A teď čekáte, že vás pustím?“
„Ne,“ odvětila Tai Lee. „Je jen jedno řešení, jak zabránit, aby mě Kenji dostal a zjistil pravdu. A teď...“ Tai Lee pohlédla na pistoli. „Povolte mi pouta a odveďte moji dceru stranou. Řekněte jí, že jsem utekla.“
„Tak přece utečte!“
„Utéct od vlastní dcery co nejdál? Ne, nechci dál utíkat. Matka nemá svou dceru opustit. A už vůbec jí nemá zničit život.“ Neměla jsem, co na to říct. Kudlou, kterou měl Kenji v přihrádce u sedadla spolujezdce, jsem povolila Tai Lee provazy a nechala ji ve voze i s pistolí. Vystoupila jsem ven, právě když sem mířila Chou.
„Kdo-kdo jste?“ koktala vyděšeně.
„Jsem kamarádka tvého muže.“ Asi jsem měla říct vašeho, ale ona vypadala jak děcko. Kolik jí mohlo být? Dvacet? „Kenji je někde támhle,“ ukázala jsem za roh, kde byla ta trafika.
„A-a Tai Lee?“
„Ta bude asi na cestě na letiště. Neboj se, Kenji neví, o co tady šlo, ale tvá máma musí pryč.“ „J-jo! Rozumím. Prosím, neříkejte Kenjimu, co se stalo. Moc vás prosím!“
„Neboj se. Budu mlčet jako hrob. Běž už.“ Zaběhla za roh a já se ohlédla k vozu. Ulice plné lidí, nikdo si nás pořádně nevšímal. Nezdálo se, že by mě někdo poznal. Tichá budova Ikebany, davy kráčejících lidí, zavřený stánek s novinami a auto u chodníku. Každou chvílí zazní výstřel, pak sem Kenji přijde a potom... Jak si to ta kráva vlastně představuje?! Okamžitě jsem běžela zpátky k autu a otevřela dveře. Tai Lee měla v ústech hlaveň pistole a prst na spoušti.
„Nechte toho!“ zarazila jsem ji. Neochotně pistoli vytáhla z úst.
„Vy jste Američanka, slečno. Vy nepochopíte jakou hanbu jsem způsobila své vlastní rodině. Ten nápad na fingovaný únos byl můj, to z mé hlavy vše vzešlo.“
„Pro mě za mě, klidně se zastřelte, ale ne tady. Jak to asi mám Chou vysvětlit? A co Kenji, ten řekne své ženě, že její únoskyně je mrtvá. Jen se snažíte zbavit se viny. Vzdáváte život jako srab! Koukejte se sebrat a vypadněte odtud, než se ti dva vrátí! Seberte své lidi, zameťte stopy a zmizte! Hned!“ Hleděly jsme si do očí a já měla až chuť ji vlepit facku. Co to má být? Nejdříve promyšlený plán, jak pomoci dceři, a když se to podělá, tak jen výčitky, skuhrání a dokonce sebevražda?! Tai Lee si rychle strhla provazy a vystoupila z vozu. Ujistila se, že Chou a Kenji jsou stále někde pryč. Pak přišla ke mně a významně na mne pohlédla. „Běžte už!“ vyštěkla jsem. Nevím, co to mělo znamenat, další řeči a bláboly? Rozloučení? Poděkování? Na to není čas. Na blbosti není čas! Konečně se rozběhla k Ikebaně, začala bušit na dveře a během chvilky ji někdo vpustil dovnitř. Uff, snad stihne vypadnout. Když pomyslím na ty dvě čínské trubky, musím si přiznat, že žiji v dobré zemi, kde platí ty správné poměry ve vztahu muže a ženy. Miluju Ameriku...

Kenji se během chvilky vrátil, div ne s Chou v náručí a brečel štěstím.
„Luciano!“ přiběhl ke mně plný nadšení. „Já... já nemám slov! Vy jste úžasná! Nevím, jak jste ji přesvědčila, aby moji Chou pustila, ale co na tom? Děkuji, moc vám děkuji! Jsem vaším dlužníkem!“
„To je dobře. Já, no vlastně Kasumi má určitou žádost. Můžeme to probrat v soukromí?“ „Jistě,“ kýval hlavou Kenji. „Jen musím předat Tai Lee svým lidem a...“
„Zadržte!“ řekla jsem, když Kenji vykročil k autu. „Nechte to být, Kenji. Tai Lee jsem propustila výměnou za Chou. Dala jsem jí své slovo. Když se teď postavíte proti těm gangsterům, jak budu vypadat? Pokud se mi chcete odvděčit, nechte tu věc být.“
„Ale jsou to zločinci!“
„Řekla jsem, nechte to být! Tečka!“

Nebylo ani poledne, když jsme se vrátili do domu. Myslím, že Kenji to pochopil, i když z něj to prvotní nadšení z mé pomoci poněkud opadlo. Chtěl teď být se svou ženou, já to chápala, ale zbývalo dořešit to nejdůležitější – přislíbenou pomoc. A tak hned po příjezdu jsme se sešli u mě v pokoji.
„Jsem vám opravdu neskonale...“
„Dost!“ okřikla jsem ho. „Už jsem to slyšela stokrát a stačilo to. Ráda jsem pomohla, ale teď vy pomozte Kasumi. Týká se to Imrana El-Amina. Je to nějaký vlivný boháč a chce vidět Kasumi mrtvou. A protože tady v Tokiu má proběhnout jakási výstava kuriozit, Kasumi chce, abyste jí pomohl Imrana odstranit.“ Zvážněl a zamračil se. Věřila jsem, že by mi snesl i modré z nebe a teď zřejmě vůbec nevěděl, co říct, aby to nevyznělo hloupě. „Chtěly bychom sem během pár dnů přijet,“ mluvila jsem dál. „Já, Kasumi, její sestra a ještě dvě až tři další ženy. Já do té záležitosti s Imranem zase tak dobře nevidím, Kasumi vám určitě řekne víc.“
„Klidně přijeďte,“ řekl. „Ale s tou pomocí... Musím si to nechat projít hlavou, ale... prostě necháme to na později.“
„Nezníte moc optimisticky, to tedy ne.“
„Já znám pana El-Amina, slečno. Vím i o jeho výstavě, ale je tu problém. Dostal jsem za úkol zajistit během výstavy policejní ochranu exponátů i návštěvníků, včetně pana Imrana. Podle nařízení z vyšších míst ručím za to, že se na výstavě nic nepřihodí.“ No... a jsme v prdeli.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 18.01.2015, 23:17:42 Odpovědět 
   Zdravím,

předně mě vylekala délka, nic delšího jsem tu snad nikdy nečetla ;) Může to dost odradit i potenciální čtenáře. Kenji bych nemilosrdně šoupla do další kapitoly, přestože to spolu souvisí, a to samé znovu Lucianu... Nebo aspoň oddělit tu poslední část.

Jedna otázka na začátek: Takže každou kapitolu vypráví někdo jiný?

V textu jsem si všimla pár míst, která by zasloužila ještě učesat. Nejde ani tak o chyby, jako spíš kosmetické úpravy, např. opakování slov blízko sebe nebo někde používáš nadbytečná slova, např. jsem se několikrát otočila za sebe - je jasné, že za sebe, za koho jiného, nebo třeba rozhovor ženy v telefonní budce je takový šroubovaný, protože je jasně, že chceš, aby ho "vyslechl" i čtenář.

Taky pozor na oddělení přímé řeči. Občas ti ujedou dvě na jeden řádek a někde se člověk ztratí v tom, co kdo říká, protože chybí úvodní řeč.

Jinak si myslím, že je o text z tvé strany postaráno dobře. Pomalu se začínám do textu začítat a styl se mi přibližuje. Navíc musím pochválit to, jak umíš vykreslit věrohodné detaily.

Nejvíc mě pobavilo: „Přestaňte na mě křičet, paní, nejsem váš manžel."

Začátek druhé části Luciany, sedí v autě a Luciana chce, aby je nechal o samotě, to mezitím zastavili? Navíc v jejich rozovoru, který následuje, se pak ztrácím, totálka. Ta část mi přijde slabší než předchozí. Zrychlená, bez detailů.

Dobré to bylo.

Nancy
 ze dne 19.01.2015, 17:37:09  
   Nancy Lottinger: Byla jsem zničena pod palbou argumentů, z nichž jeden byl dokonce můj vlastní :D
 ze dne 19.01.2015, 16:10:28  
   Lukaskon: Délku ještě promyslím, ale přeci jen si nejsem jistý nakolik je vhodné rozsekat komplikovaný děj s velkým množstvím postav do 4-5 stran. Co z toho potom vzejde? Dvě až tři větší scény? Nebudou se čtenáři ztrácet? Nebudou zapomínat k čemu došlo minule? Ten příběh není primárně určený pro publikaci na pokračování, to vyplývá i z provázanosti řady dějů.

Co se čtenářů týče, nikdy jsem ani nepočítal s tím, že by jich na SASPI mohlo být kdovíjak hodně a to z řady důvodů...
- příběh navazuje na PC hry a ne každý je chce hrát, přičemž ne každý se spokojí s výtahem děje z her
- je to fanfikce... což mluví samo o sobě
- romány publikuji na mých stránkách v PDFku a navíc jsou obohaceny o různé styly písma a o pár obrázků. Hádám, že každý běžný čtenář si román stáhne a nebude čekat na pokračování.
- je to velké a velká díla nepřilákají mnoho čtenářů právě pro to, že na ně lidé nemají čas. Osmá série, dvacátá šestá kapitola?! Tohle vidět u někoho jiného, řeknu si, že tu máme knižní telenovelu, jenomže u telenovely může divák vynechat 20 dílu a stále bude v obraze, tady je to horší.

PS: Citát, který máš v profilu hovoří za vše :)
 ze dne 19.01.2015, 10:35:57  
   Nancy Lottinger: Co se týče přilákávání nových čtenářů: Není ti tak trochu líto, že to čte jeden, dva lidi, z čehož jeden je vždy redaktor? Já mám třeba osobně dílko na pokračování (sice tvořím teprve třetí řadu, ale i tak), kapitoly jsou v délce 2,5-8 stran (to už je maximum), spíše se pohybují kolem 4,5 stran a nové čtenáře se mi daří čas od času přilákat... Je to kvůli čtenářskému komfortu. Mně třeba vadí vysedávat u počítače déle, než je potřeba, jsem zastánce tištěných knih. A včera jsem u tohohle seděla skoro hodinu a půl, protože jsem se neustále ztrácela v délce + k tomu psát komentář je peklo. Takže být tebou bych to ještě promyslela, protože hodinu a půl v kuse na saspi většinou ani nemám a ani spousta jných čtenářů ;) Předchozí kapitola mi délkou seděla optimálně. Vem si, že v tuhle chvíli to sem dáváš jen pro mě. Je to škoda, má to veliký potenciál a chtělo by to víc čtenářů, ale čtenáři jsou od přírody líní, mysli na to! Mně taky trvalo najít si vůbec čas si sednout k jedné kapitolce :)

A co se týče těch uvozovacích vět, naprosto to chápu, že by se opakovaly, ale občas je to nutné, protože to paradoxně při čtení zdržuje (v té jedné pasáži jsem se vracela čtyřikrát a stejně jsem si nebyla jistá, kdo so řekl).

Uvidíme se příště.
 ze dne 19.01.2015, 8:33:49  
   Lukaskon: Zdravím, děkuji za komentář a hodnocení.

Dlouhé kapitoly dělím a publikuji po cca 10-12 stranách. I tak je to možná hodně, na druhou stranu jsem spíše zastánce delších textů, do kterých se může čtenář začíst. Polovina čtvrtého románu už asi těžko přivábí nové čtenáře, takže pokud by to tobě osobně nevadilo, asi bych zaběhnutý styl dělení kapitol ponechal.

S vyprávěním je to složitější... Celý román je rozdělen do devíti úseků, které rámcují jednotlivé kapitoly. Celkem tři úseky jsou psány er-formou, zbylých šest ich-formou. Schéma 1-3-1-3-1. My jsme momentálně v šestém úseku, čili ještě dlouho budou kapitoly z pohledu několika hrdinů a závěr, tedy takový větší epilog, pak bude psán z pohledu vypravěče.

Druhá Luciana je ukázka toho, čím jsou má dílka typická. Čas od času postavy zabřednou do velmi dlouhých rozhovorů. A abych udržel takový, řekněme spád dialogu, používám velmi málo uvozovacích vět. Je to i z toho důvodu, že by se uvozovací věty časem dost nápadně opakovaly. Čtenář by už měl dobře znát všechny hlavní hrdiny a dle stylu mluvy a obsahu vět by měl snadno poznat, co kdo říká.

Hned na začátku druhé Luciany je, že seděli před Ikebanou, následně se baví o tom, aby Chou vyšla ven... Řekl bych, že je patrné, že kolem toho domu nejezdí stále dokola. Je ale fakt, že věta o zastavení tam klidně být mohla.

Co ještě dodat? Zmiňuješ tu hlášku o manželovi... Žánrově to určitě komedie není, ale najdou se tu postavy, které pravidelně hláškují a pokud nejsou nějak emočně zasažené, je s nimi celkem sranda. Ovšem, to jen pokud jsi zastánce černého a kolikrát dosti úderného humoru.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Vůně kapky dešt...
Akras
To nie je umeni...
Paradoxx
Krize středního...
KranadLesnár
obr
obr obr obr
obr

Ježeček
Lara
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr