obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2916108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Cesta do Overwoodu ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor davedav publikováno: 18.01.2015, 8:18  
Humoristická povídka ze života lesních skřítků a jejich cestě.
 

Sheim mlčky seděl na dubovém pařezu a hleděl na bujaré stromoví lesu Rottedu. Tu a tam přenesl tíhu sekyry na druhou ruku. Byl skřítek, prosté boty z tvrdé kůry pevně svázané čímsi, podobné chlupům. Zelená suknice s vyšitými kapsami a brčálově zelený klobouk zničený časem.
Nebýt Zeleného společenstva, sedí teď doma, v teple, čítajíc Kroniku skřítků a poslouchajíc líbezný praskot ohně. Vyhnali ho, jeho rodinu, děti, přátelé.
,To všechno ti proradní elfové. Oni musí mít celý Branwood pro sebe. Ale co my? Skřítci? Nechali nás na pospas! A nejhorší na tom je, že ani nevím, kde je má rodina. Sedím tu jen s pošukem, který ještě nepromluvil!‘ dumal Sheim a upřeným, lhostejným pohledem si změřil od hlavy až k patě skřítka sedícího na valné hromadě jehličí. Vlasy hnědé, místy skryté za sláměným kloboukem, který drží snad jen silou vůle a blankytně modré, hluboké a tajemné oči, které stále sledovaly jen jedno – malý lesknoucí se kámen třímajíc v levačce. Pravá ruka se honosně hrabala v konečníku.
„Sedíš v mraveništi!“ řekl Sheim a na to podivín vyskočil z pohodlného místečka.
„Kam půjdeme?“ tázal se Sheim.
Odpovědí mu bylo ticho.
„Já jdu pryč. Najít rodinu. Ty si tu klidně seď, však za chvíli je noc a vlci jsou hladoví!“
Najednou se drobný, hubený skřítek, menší než Sheim, bezmyšlenkovitě zvedl a zamířil do hloubi lesa.
Nastalo nepříjemné ticho před tím, než Sheim svého společníka následoval do husté mlhy
„Dobře, jdu za tebou, chtěl jsem jít sice na druhou stranu, ale budiž. Kam vlastně jdeme?“
Kdesi zahvízdal pták, něco šustlo v křoví, ale odpověd nikde.
„No tak jo, nemusíš se bavit. Jak jen ti budu říkat? Zelenáč? Blbost, všichni skřítkové chodí v zeleném. Stupidní pravidlo Zeleného společenstva. Počkej, už to mám! Avulmen! Pozpátku nemluva. Jak já to dělám? Avulmene, mohu se zeptat, co to máš v ruce?“
Tázaný se zastavil a kámen ukázal Sheimovi.
„Dáš mi ho?“
Avulmen natáhl ruku a podával ho žadateli. Sheim se snažil předmět uchopit, ale jeho teplota ho vyděsila natolik, že kámen upustil na smrkové jehličí. Pálil! Sklonil se pro něj a v tu ránu mu prolétl nad hlavou šíp.
„Avulmene utíkej, žoldáci!“ zakřičel, že mu strachem hlas přeskočil a vyzněl trochu pozoruhodně. Uchopil kámen a ihned ho schoval do kapsy, jen aby se nepopálil. Běžel za Avulmenem.
Párkrát se pootočil a zjistil, že nepřítel je jeden. Zastavil se a blaženě se pousmál. Prstem přejížděl ostří sekery.. Nepřítel ho zpozoroval, natáhl tětivu a pomalu se blížil k Sheimovi. Žádný žoldák, nýbrž skřítek.
„Bratře!“ zvolal Sheim a opatrnými kroky se přibližoval.
„Nejsem tvůj bratr! Dej mi všechny tvé cennosti!“
„Všichni skřítkové musí držet za jeden provaz! Všichni jsou si rovni a všichni si říkají bratři. Pravidlo Zeleného společenstva. Takže ti nic nedám!“
„Ve chvílích nouze žádné pravidla, co si vymyslelo Společenstvo, neplatí! Takže naposledy, dej mi své cennosti!“ rozkázal nepřítel. Byl oděn prostě, jen lopuchový list upevněný jakýmsi provazem zakrýval, to co si Sheim přál vidět nejvíce. Vždycky byl tak trochu jiný.
„Co máš pod tím listem, bratře?“ tázal se zvídavě Sheim. Drobná slina mu stékala po bradě.
„Fuj, prase! Jsi nechutný. A co pak to schováváš v suknici?“ odvětil znechucen.
„Nic!“
„Ale, ale, ale.“ Najednou nepřítel uvolnil svůj ukazováček z tětivy. „Hups! Ještě jeden prst a bude s tebou konec.“
Sheim se rozmýšlel jestli má svou sekyru vrazit přímo do hlavy toho pomatence nebo se dát na zběsilý útěk.
„Dobře, dám ti, co chceš!“ Sheimův lstivý úsměv cosi naznačoval. Vytáhl z kapsy kámen.
„Tu máš mou jedinou cennost!“
Sheim svíral rozžhavený předmět tak křečovitě, div se nepřekousl jazyk.
„Vidíš, když se chce, všechno jde!“ Opatrně vyjmul šíp, luk si hodil na záda a šahal po kameni. V druhé ruce měl obroušený pazourek. Uchopil lup, ale vzápětí ho upustil. Ve chvíli nepozornosti byl omráčen plochou stranou sekery. Praskot čelisti byl vskutku nepříjemný. Sheim ho nechal na pospas a šel hledat Avulmena.
Naposledy běžel na Severovýchod, tudíž musí hledat na Severovýchodě. Měkkou půdu Rottedu zdobily dvě různé stopy. Bosá noha a obuv z kůry, jakou měl Sheim.
,Co mněl sakra Avulmen za boty?‘
Rozhodl se, sledoval bosou nohu a znova přemýšlel.
,Co je to za kámen? Kdo je Avulmen? Kde se v tom zmatku ztratila má rodina?‘
Našel spoustu odpovědí, ale ani jedna nebyla zřejmá.
Najednou stopy skončily a Sheim stál naproti vysoké skále. Byla obrostlá mechem a ve skulině rostla malá borovička. Ještě si povšiml malého otvoru. Rozhodl se ho prozkoumat. Srdce se mu rozpumpovalo. Sekeru třímajíc v obouruč.
„Avulmene?“
Ozvěna obletěla celý skalní masiv.
„Avulmene?“
Sheim zbystřil zrak i všechny ostatní smysly. Něco se tam hýblo.
„Avulmene? Vím, že to jsi ty!“
Najednou se ze tmy vynořila malá postava a povalila nepřipraveného Sheima na zem.
„Co zde pohledáváš,“ tázal se neznámý. Hlas měl rozechvělý.
„Ma nemuheu mhueit!“
„Nedělej si ze mě srandu!“ řekl rozčileně.
„Ma nemuheu mhueit!!“
„Jo takhle ty nemůžeš mluvit. Tos měl říct hned?“
A se slovy otočil Sheima na záda. Ten si vyndal jehličí a mravence z úst i očí a spatřil před sebou skřítka s rozcuchanými vlasy a nepřehlédnutelně křivým nosem.
Poté souhlasně vykřikli: „Cože?“
„Niwe! Co tady… “ snažil se říct Sheim, nýbrž ho přerušil ho drobný skřítek…„Co tady dělám? Hledám Tě. Máma je někde na toulkách a já musím požírat tyhle kořínky!“
„Synu, s tebe už je ale velký chlapec!“ něco naznačoval Sheim.
„No a?“ Niw povýšil mírně hundelaté obočí a máchl rukou.
„A taky drzý!“ a hned přiletěla Niwovi jedna výchovná.
„Otče, stalo se mi něco divného!“
„Někdo tě osahával? Jestli ano, tak…“
„Necháš mě domluvit! Před chvíli ke mně přiběhl skřítek a podal mi kabelu. A řekl vskutku nepříjemným hlasem, jako by snad ani mluvit neuměl.
„Hochu, tohle ti daruji. Využívej každého předmětu v něm a dobře zvaž, co s ním uděláš. Jeden jsem již ztratil, tak dávej bacha. A na to utekl!“
„Měl slaměný klobouk a hnědé vlasy?“ tázal se Sheim, jakoby něco tušil.
„Myslím že jo.“
„Avulmen.“ Pomyslel si Sheim a líbezně se pousmál.
„Ukaž, co ti dal?“
Niw mu podal zelenou kabelu. Uvnitř byla mapa, uggnel – silná droga, kresba jakéhosi elfa, neznámý lektvar a další věci, na které neměl čas prohlížet. Podstatné zjistil.
„Už vím, co tam chybí. Kámen.“
„Co to tu meleš?“
„Ale nic. A nebuď na mě drzý!“
Niw byl vskutku výjimečný skřítek. Byl vymóděn do červené. Čímž porušoval pravidlo 87…Nosit jen zelenou.
„Synu, kde sídlí Společenstvo?“ z nenadání se optal Sheim.
„V Overwoodu. To bys měl ale vědět. A proč vlastně?“
„Protože je čas na odplatu!“
Sheimovi se z hlavy kouřilo. Mnul si ruce a stále mu tikalo pravé oko.
„Synu?“
„Otče?“
„Kudy se jde do Overwoodu?“ tázal se Sheim.
„Vůbec netuším!“
Sheim dostal rozumnější nápad než se ptát náctiletého kluka. Celý netrpělivý vytahoval ušmudlanou mapu. Levý roh byl propálený, pravý nakouslý.
„Synu, půjdeme na Sever!“
Kousek cesty zpestřily Niwovy skoky, ale zklidnila ho otcova výchovná. Panovala veselá nálada obohacená zpěvem nejen ptáčků, ale i Niwovým.
Sheim měl hlavu plnou myšlenek.
,S čím mi pomohl kámen? Poprvé mi ho dal Avulmen. Pálil! Proto jsem ho upustil, sklonil jsem se a v tom mi nad hlavou prolétl šíp. Zachránil mě! Schoval jsem ho do náprsní kapsy a utíkal. Po úmorném běhu jsem se zastavil a čekal. Ten pohledný skřítek mě chtěl okrást. Vybízelo mě jeho.... NE! Na to nesmím myslet. Dal jsem mu horký kámen. Lekl se a taktéž ho upustil. Poté jsem ho majznul sekyrou! Aha, kámen mi zachránil podruhé život. První část hádanky je rozluštěna.‘
Procházeli ponurnou oblastí lesa. Byla tma. Jen měsíc, dával krajině alespoň trochu světla a nádech bezpečnosti. Velká pavučina se kolébala ve vánku. Niw nevěděl, co by dřív udělal. Tu skok, tam pád. Byl jako pomatený.
Neváhal a jako větví praštěný chtěl ji proskočit. Sheim se pousmál nad synovou hloupostí. Ale ten se nemohl z pavučiny dostat. Byla lepkavá jako čerstvý med, velká jako topol a pružná jako vrba.
„Jaký si to uděláš, takový to máš!“ řekl Sheim a prošel lhostejně dál.
„Otče, pomoc.“
„Otče!“
Synův nářek přinutil Sheima jen naoko se podívat. A spatřil, co by ho ani ve snu nenapadlo.
Obrovské cosi, podobné pavouku se pomalu blížilo k Niwovi. Stejně černé oči jako zbytek těla, sledovaly Niwa a bílé zuby se blýskali ve svitu měsíce. Tu a tam ukápla kapka jedu.
Sheim neváhal, tasil sekeru a s burácejícím řevem se přiblížil k pavoukovi. Avšak marně se snažil zasáhnout netvora. Chlupaté končetiny bránily kořist, jako své třetí oko v hlavě.
Otevřená tlama, Niwův nářek, teď musí přijít jen zázrak.
A taky ano. Ze země jakoby se vynořila bílá postava. Bílý hrot šípu vesele zasvištěl a proťal netvorovi hlavu. Pavouk se váhavě kolísal na pavučině a poté mu projelo celým tělem bílé světlo. Z očí se vylil proud hnusu. Bílá záře. Ticho.
„Zázraky se dějí, Niwe!“ řekl neznámý.
„ Odkud mě znáte, pane…?“
„Seth. Jsem Seth. Kolují o mne zmínky jako o zachránci skřítků.“
„A o pohledném otci, nikoliv?“ vložil se do rozhovoru Sheim.
„Ne. Jenom o přitepleném kazisvětovi.“ po drobném šprýmu si sundal světélkující kápi. Špičaté uši nabíral vítr, plavé vlasy po pás taktéž. Toulec šípů pevně upevněný k tělu a stříbrná šavle pevně svíraná pravicí. Luk přehozený přes rameno.
„Elf! Ne…Ne! To se mi snad zdá.“ Vskutku rozčilený Sheim, udělal malé kolečko palcem do půdy, obešel pavučinu a trhal si vlasy.
„Za co mě trestáš, Manyde! Máš lidem přinášet štěstí a ne… Elf! He, he… Elf!“
„Štěstí v neštěstí, Sheime! Dostal si brašnu? Chceš zničit Společenstvo? Chceš najít rodinu? Mohu ti být nápomocen.“
„Od elfa pomoc nečekám a nehodlám ji ani přijmout!“ Sheim si již na hlavě udělal drobnou pleš.
„Ale já chci, aby Seth, šel s námi. Bez něj to nezvládneme. Nebýt ho, tak jsem mrtvý!“ přimluvil se Niw.
„Nejspíš máš pravdu. A Sethe, kudyma půjdeme do Overwoodu?“
„Sheime, Sheime. To jdete úplně špatně.“
„Špatně? Ale mapa…sakra, to je další znamení. Nebát té pofiderní mapy tak Setha nikdy nenajdeme.“
0
„Ale nic. A buď už sakra ticho..“

Niw vypadal poněkud divně. Byl zmatený. Častokrát narážel do stromů a vykřikoval: „Hele, delfín!“ a další nesmysly. Oči měl červené.
Ponurá oblast byla ta tam. Trojici se poskytl nádherný pohled na jakési jezero.
Zamyšleného Niwa vyrušil Seth.
„Povím ti jednu legendu spojenou s tímhle jezerem nebo také mnohokrát zvané Jezero nářků.“
„Hmm.“ Odpověděl.
„Stalo se to již dávno. Dívenka jménem Lika, bydlela u své babičky Abyty. Rostla jako z vody a jakmile dovršila šestnácti let, hledala si ženicha. Poněvadž jezero bylo kousek od jejich chalupy, zavítala i tam. Zahlédla vysoké muže. Konečně našla toho pravého. Přistoupila k němu blíže, byl krásný blankytně modré oči, světlé vlasy a mužná postava. Optala se ho na jméno. Rask! Odpověděl. Dívenka mu podlehla a on jí taky. Abyta ji to rozmlouvala, neměla Raska ráda. Ale z nenadání byla svatba. A po svatbě, svatební noc. A jak bylo zvykem, nevěstu ženich pozval tam, kde se s ní poprvé seznámil. U jezera.
Byla temná noc, zima zalézala až do morku kostí. Rask rozprostřel kožešinu, Lika ulehla. Rask čekal na to, na co je u svatební noci zvykem. Jenomže Lika nebyla připravená. Nechtěla. Rask ji uchopil a znásilnil. Jezerem se ozýval Ličin nářek. Poté ji zabil.
Vesnice to zjistila na druhý den.
Abyta počkala na noc, až se atmosféra uklidní. Věděla, za kým má jít. Zaklepala na Raskův dům, ale vylezla jeho matka. Popřála upřímnou soustrast a řekla, že Rask je u jezera.
Abyta následovala jejích, tam kam ji ta žena navedla. Opravdu tam byl. Rybařil. Bylo sychravo. Abyta vytáhla nůž a zaútočila na nepřítele. Avšak ten byl připraven, ránu vykryl. Páčil nůž z Abytyniny dlaně a pod náporem silných svalů stařičké zápěstí prasklo. Poté ji sedmkrát bodl. Sténala a během chvíle zemřela. Rask utekl a už se do vsi nevrátil.
Abyta se svou vnučkou Likou stále hlídá jezero a ves před každým mužem, který sem zavítá“
„ Doufám, že Liku s Abytou nepotkáme.“ Řekl vlažně Niw.
Již došli do vsi. Byla opuštěná. Měli žízeň. Zásoby vody už vypili. Otevřeli nejbližší dům a z kredence vytáhli víno, které vypili. Dům byl tajemný. Do druhého patra vedly schody, kam se však neodvážili jít. Nevšímali si toho, ulehli a spali.
Probudili se v poledne. Obloha byla krásně modrá a slunce pražilo. Vyšli na čerstvý vzduch a chtěli pokračovat v cestě. Ale to jim znemožnili dva duchové.
„My jsme Lika a Abyta!“ řekli souhlasně sípavými hlasy.
„No do prdele, v celém širém okolí koluje jedna jediná legenda o dvou mrtvých ženách, které vraždí každého muže který sem zavítá a my musíme mít takové štěstí, že je potkáme. Ale to by nebylo to nejhorší, jenomže my jsme všichni tři chlapi. Kurva, kurva, kurva.“
Lika a Abyta se vlnivě vrhy na tři muže a sápaly se jim po genitáliích.
"Koule né, moje koule né," křičel přiskříple sheim a usilovně utíkal před přízrakem Liky, běsnícím vztekem. Její matka mezitím zevrubně zpracovávala dva zbylé narušitele. Tu chytila Niwa. Byl s ním ámen. Ani bílá elfí magie mu nepomohla. Abyta mu nepříliš nežně urvala koule a s vítězoslavným výrazem své mrtvé sinnalé tváře si je strčila do úst. Seth využil chvíle dušší nepozornosti a utekl.
"Utekl!Ten Elf utekl. Já to věděl. Ach, na elfy není žádné spolehnutí, vždy zradí, vždy," ozval se vyzývavý řev roztrpčeného Sheima. Zatímco křičel přízraky ho mimoděk povalily na zem a stáhly mu kalhoty. Vykoukl znich jeho obrvoský leský úd.
"Nemám se za co stydět," řekl pyšně sheim. Byla to jeho poslední slova. Přízraky se hladově vrhly na jeho rozkrok. Sheim se pomateně pousmál. Přesně takhle si vždycky představoval svou smrt.


Konec


 celkové hodnocení autora: 96.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 18.01.2015, 8:17:04 Odpovědět 
   No, humorné je to občas, skryté náznaky sexu se provalí v závěrečné scéně, která je závěrečně humorná, ovšem pro drsnější nátury. Příběh je posunut do fantasy kulis, s prvky absurdity, je v něm několik dobrých nápadů, některé trochu klišovité a mnohé nedotaženo (třeba i charakteristiky postav, které hrají podružnější úkoly). Čeština je někdy trochu kroucená, horší jsou hrubky: neumíš užívat přechodníky, špatně je: mně, o mne, zuby blýskali, dostal si.
Chtělo by to příště lépe opravit a situace dopilovat, aby rekvizity byly živější a příběh měl lepší strukturu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
3.kapitola
Mon
Arn Dresko lll.
jindra
obr
obr obr obr
obr

Kapitola 8
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr