obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea - 8. Govlin ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Nová cesta
 autor Garathea publikováno: 22.01.2015, 8:37  
Tady můžu připomenout jen několik slov: Strážci - jakási zdejší policie; Merkan - démon s lidskými předky; Rada - zákonodárci. Ve zdejší hierarchii stojí hned za lordem; Tholén - člen Rady. Zástupci lorda v jednotlivých provinciích.
 

Ráno toho dne začalo docela obyčejně. Reon se šel opláchnout k potoku, zatímco Mei připravovala věci na cestu.
Kris, který jako obvykle vstával poslední, se proměnil v chlapce, aby se stihl ještě před odjezdem najíst. Nejen přes noc, ale i většinu dne upřednostňoval svou myší podobu. Po letech, které strávil jako Tlusťochův vězeň v jediné malé krabičce, bylo pochopitelné, že na jakoukoli změnu bude potřebovat svůj čas, přesto se proměnil v člověka kdykoli se potřeboval najíst a jako člověk s nimi také trávil každý večer u ohně.

Mei přivázala svou tašku k sedlu staré kobyly, když najednou zaslechla neznámé hlasy. Někdo se blíží? Netušila, jestli se je někdo chystá napadnout nebo se jen snaží projít lesem, přesto popadla svůj luk i toulec s šípy, aby byla připravená se případnému útoku postavit. Záhy se však ozval dívčí hlas.
„Pusťte mě! Pusťte mě, vy zatracenci!“
„Hele, strčte jí něco do pusy! Nemám chuť tohle poslouchat,“ zařval nějaký muž.
Mei využila houštin i mohutných jehličnatých stromů, aby se nepozorovaně přiblížila k nedaleké cestě.
Co to děláš? zeptal se jí Kris.
Jen chci vědět, co se děje.
Zakrátko spatřila skupinku sedmi mužů, z nichž jeden nesl na zádech svázanou dívku. „Seš si jistej, že ten starouš bude platit?“
„Je to jeho jediná dcera, ten hňup za ni dá všechno, co má, aby ji dostal zpátky.“
Únos? Tiše sledovala, jak kolem ní prochází. Je jich příliš mnoho, abych jí mohla jakkoli pomoct. Měla bych zavolat Reona? Zamyšleně se ohlédla zpět. Ale přece ho nemůžu nutit jít do boje.
Přešla kousek dál a vylezla na strom, aby jí houští nebránilo ve výhledu. Snad se zaleknou a utečou, když si budou myslet, že je někdo pronásleduje.
„Zůstaň dole, Neit!“ přikázala jí Mei, když si uvědomila, že leze za ní, kočka se ovšem i přesto usadila na vedlejší větvi. „Klíště. Měla ses raději někam schovat.“
Dívka s roubíkem v puse sebou neustále cloumala. Nakonec se jí podařilo udeřit svého únosce do hlavy, toho to však natolik rozčílilo, že mrštil se svým nákladem o zem. „Ta holka mi leze na nervy. Už bych ji měl naučit, kdo je tady pánem.“
„Ale bacha, ať to nepřeženeš! Potřebujeme ji živou,“ varoval ho jeho společník.
„Jasně.“ Muž si dívku přitáhl k sobě, aby jí uštědřil ránu do obličeje, Mei na to ovšem nečekala a vystřelila jeho směrem dva šípy. V mžiku zasáhla démona do jeho pravé paže a nohy. „K sakru. Která svině?“
„Strážci?“ Jeho spojenci se nejistě rozhlédli do všech stran.
„Kdyby to byli strážci, dávno by nás všechny postříleli,“ syčel vztekle zraněný muž.
„Odkud to přišlo?“
Únosce si vytáhl šípy z těla bez jediného hlásku. „Nevím, ale ať to byl kdokoli, je mrtvej.“ Pak se podíval na dívku, která zůstala ležet na zemi s vyděšeným výrazem ve tváři. „Znáš toho hajzla?“ Dívka spěšně zakroutila hlavou. „Nevadí.“ Chytil ji za vlasy a donutil ji vstát. Nožem jí namířil na krk. „Vylez nebo ta holka zhebne!“ zakřičel do lesa.
„Co blbneš? Když ji sejmeš nebudou prachy,“ připomínal mu jeho komplic.
„Sklapni! Tohle si vyřídím…“ Mei využila jeho rozptýlení a vystřelila proti němu další dva šípy. Jedním ho zasáhla do paže tak, že nemohl udržet nůž v ruce. Druhým šípem mu poranila ruku, kterou držel dívku za vlasy. Muž ji pustil a dívka se svalila k zemi.
Přestože mu způsobila další zranění, začal se usmívat. „Už vím, kde seš.“ Jeho pohled tentokrát mířil Meiiným směrem. „Počkej, až přijdu! Roztrhám tě na cucky.“ Vytáhl si šípy z těla a vydal se do lesa.
„Sakare, neblbni!“ volal na něho jeden z únosců, Sakar ho ovšem neposlouchal, podral se houštím a pospíchal za svým úlovkem. „Půjdu za ním. Hlídejte ji!“
Mei se schovala za kmen stromu. Zatraceně. Vzala si do ruky další šíp.
„Tady seš,“ zaslechla hlas agresivního muže, nikde ve své blízkosti ho však nezahlédla. „Seš mrtvej.“
Ozvala se rána, po níž následovalo absolutní ticho. Co se stalo? Obezřetně se podívala do všech stran, když se větev, na níž seděla, nečekaně zahoupala pod novou zátěží. Před sebou spatřila Reona oblečeného jen v kalhotách. Z jeho vlasů stále kapala voda.
„Do čeho ses to zase zapletla?“
„Reone. Chtěli jí ublížit. Musela jsem…“ Reon jí hbitě zakryl pusu.
„Hej, Sakare.“ Blížil se k nim druhý muž. „Kam jsi se ztratil?“
„Ani se nehni!“ poručil jí Reon. Seskočil na zem a zmizel mezi stromy.
Kde je? Ať už se podívala kamkoli, mezi hustými porosty nikoho neviděla.
„Sakare! Kjůbe! Už jste je dostali?“ ozývali se muži, kteří zůstali stát na cestě.
Všichni se drželi v úzkém kruhu a ostražitě sledovali své okolí. O dívku, která se kvůli svázaným nohám nemohla zvednout ze země, se nestarali.
„Měli bychom zmizet. Tohle se mi nelíbí.“
Vzápětí se z houští vynořil Reon, který se jim postavil s mečem v ruce. Přestože proti němu stála přesila, již při prvním úderu bylo zřejmé, který z nich je obratnější bojovník. Během několika vteřin přemohl své protivníky bez jediného škrábnutí.
Znenadání se však jeden muž vynořil z lesa na protější straně cesty a chystal se na něho vrhnout svůj nůž. Jeho plán naštěstí zhatila Mei, která zasáhla nepřítele do paže. Útočník se chytil za zraněnou ruku a začal řvát bolestí, ale v další chvíli jej umlčel Reonův meč. Muž padl mrtev k zemi.
Reon zvedl ze země přelomenou dýku, která patřila jednomu z útočníků, a šel pomoct unesené dívce.
„Děkuju,“ promluvila dívka poté, co si vyndala roubík z pusy.
Reon sundal každému muži opasek, aby mohl přivázat tři přeživší ke stromu. Svou nadpřirozenou silou pak spojil kožené pásky se dřevem mohutného cedru tak, aby vytvořil pouta kolem jejich těla a zápěstí.
„Slyšela jsem, že to jsou merkanové. Chamraď. Co jiného se od nich dalo čekat,“ pravila trpce zachráněná dívka. „V okolí je tahle banda nechvalně známá, pokud je předáš místním, určitě dostaneš tučnou odměnu. Jak se jmenuješ?“
„Není třeba to zdržovat. Jdi si kam chceš!“ odbyl ji Reon. Ujistil se, že jsou pouta únosců dostatečně pevná a vydal se zpátky do lesa.
Dívka byla jeho reakcí nejprve překvapená, ale během další chvilky jej následovala.
„Říkal jsem ti, abys šla pryč.“
„Můžu jít kam chci, nebo ne?“
Potom už si jí přestal všímat a pokračoval až ke stromu, na kterém seděla Mei. „Ty si neustále děláš co se ti zlíbí, Mei. Slez dolů!“
Je naštvaný, soudila podle jeho výrazu. Přehodila si luk přes ramena a sešplhala na zem. To samé učinila i Neit. „Promiň. Jen jsem jí chtěla pomoct.“
„Tím, že se sama vystavíš nebezpečí?“ zlobil se Reon. „Nejsi žádný bojovník, Mei. Vrháš se do problému s kdovíjakou naivní představou a přitom nemáš ani špetku odhodlání někoho zabít. Tihle by se tě zbavili dřív, než bys pochopila, že je drobná zranění nezastaví.“
Věděla, že má pravdu. Ani jedinkrát neměla v úmyslu zasadit únoscům smrtelnou ránu. Kdoví, jestli by se agresivnímu muži ubránila, kdyby mu stála čelem. Přesto neměla povahu ani svědomí na to, aby se k dívce otočila zády.
„Přestaň se plést do věcí, do kterých ti nic není!“
„Já vím, ale…“
„Žádné ‚ale‘! Jdi si dobalit věci! Vyrazíme,“ ukončil debatu a bez dalšího slova zamířil k tábořišti.
Mei si záhy všimla dívky, která s opatrností kráčela jejich směrem. Měla dlouhé hnědé vlasy, jemně opálenou pleť, kulatý obličej a výrazné modré oči. Niky. „Ty jsi…“
„My už jsme se přece setkaly. Byla jsi to ty, že? S někým sis mě spletla.“
„Hrozně se podobáš mojí kamarádce,“ přiznala se jí Mei. Reon se zastavil a podíval se na neznámou dívku. „Jsem ráda, že jsi v pořádku.“
„Díky tobě. Teď jsem zřejmě tvým dlužníkem.“
„Tolik jsem toho zase neudělala.“ Kdyby nepřiběhl Reon, mohlo to skončit hodně špatně.
„Kdybys na něho nevystřelila, můj obličej by byl zrovna dvakrát tak velký,“ zažertovala hnědovláska. „Krom toho si nemyslím, že by mě pustili domů, až by bylo po všem. Riskovala jsi, ale nic se nemění na tom, že tady stojím díky tobě.“
Snaží se mě zastat? Niky by udělala to samé. „Opravdu se jí podobáš.“ Meiiny rty se nadzvedly do úsměvu. „Jak se jmenuješ?“
„Ashiela. A ty?“
„Já jsem Mei a tohle je Reon. Jestli chceš, můžeme tě odvézt do Govlinu.“
„Mei!“ ozval se protestně její průvodce.
„Tam jsem měla původně namířeno, ale nechtěla bych překážet.“
„Přece tady nebudeš čekat na autobus.“
„Auto… co?“
„Ale nic,“ pravila usměvavě Mei. „No tak, Reone,“ střetla se s jeho upřeným pohledem. „Je to jenom kousek.“
Reon hleděl střídavě na ni i na dívku. „Dělej si, co chceš!“
„Prima,“ zaradovala se Mei. „Pojď! Nemusíš se bát,“ zavedla Ashielu k jejich tábořišti.
Kris už se mezitím schoval do kapsy jejího pláště, který zůstal ležet na kořeni stromu. Neměl rád nové tváře a s chutí se jim vyhýbal.
„Zajdu pro vodu,“ prohlásila Mei. „Určitě budeš mít žízeň.“ Vzala prázdný vak a odběhla s ním k potoku.
„Takže ty jsi Reon,“ přerušila dívka dlouhé minuty ticha. „Děkuju, že jsi dovolil, abych jela s vámi. Ráda bych tě…“
„Mei ti možná věří, ale u mě s tím nepočítej!“ řekl jí odměřeně Reon. „Snaž se, abys její důvěru nezklamala! Nebo na to doplatíš.“
Dívka se na něho mlčky zadívala, jako by se z něho pokoušela číst, ale pokud něco viděla, nechala si to pro sebe.

Později, když už bylo všechno připravené na cestu, vyskočili na koně a zamířili k městu Govlin. Ashiela, která se ostýchala sedět v sedle s mužem, jela i přes Reonovy námitky na koni s Mei. Obě dívky si tak mohly nerušeně povídat.
„Co bude s těmi bandity?“ zajímala se Mei.
„Až dorazíme do Govlinu, někoho pro ně pošleme. Tohle jim jenom prospěje,“ odpověděl jí Reon.
Ani nevím, jaký trest jim tady může hrozit, ale museli vědět, co riskují. Snad dostanou spravedlivý trest.
„Jak se to vůbec stalo?“ zeptala se Ashiely. „Od té vesnice, ve které jsem tě potkala, je to pořádný kus cesty.“
„Jeli jsme s otcem na festival v Govlinu. Uprostřed noci nás přepadli. Zřejmě musí mít někde poblíž své útočiště. Nevzali si ani mého koně.“
„Ale co tvůj otec? Nebude tě hledat?“
„Dohodli se, že mu dají čas, aby sehnal víc peněz. Za tři dny by pro ně někoho poslali a teprve až by se k nim v pořádku vrátil, tak by mě pustili. Už vidím, jak by svůj slib dodrželi,“ povídala trpce Ashiela. „Kdo by je zastavil, kdyby se mě rozhodli prodat jako otroka.“
Muselo to pro ni být peklo. Nevědět, co se s ní stane, jestli se s otcem ještě někdy shledá.
„Takže v Govlinu je nějaký festival?“ změnila Mei téma.
„Ano. Slaví se 9 785. výročí založení města.“
„A co se bude dít?“
„Pít. Hrát. Tancovat. Všechno možný. Každý může vystoupit s nějakým číslem, takže nuda určitě nebude. Chtěla by ses na něj podívat?“
„Asi by to bylo fajn, ale Reon to zřejmě nedovolí.“ Na festivaly a podobné sešlosti může přijít nespočet démonů. Snadno by se mohla setkat s někým, kdo by v ní dokázal rozpoznat člověka. Tohle si sice více či méně uvědomovala, i přesto by se však na slavnost ráda podívala. Aspoň na chvíli by mohla vypustit své starosti z hlavy. Věčné cestování a marné hledání čaroděje bylo pro ni stále těžší. Kdyby nebylo jejích přátel, jistě by cestovatelský život dlouho neunesla.
„Když ho požádáš stejně jako předtím, tak to dovolí,“ řekla na to Ashiela.
„Myslíš?“
„Jo. Mimochodem ty a Reon jste milenci?“
„Co?“ ozvala se zaskočeně Mei.
„Potichu! Vždyť nás uslyší.“
„Promiň. Jsme jen přátelé. Žádní milenci.“
„Aha.“ Zdálo se, že se Ashiela usmála.
„Libí se ti?“
„Mě? Totiž… Tedy…“ začala najednou brebentit.
Určitě celá zrudla. „Já mu to neřeknu. Vlastně tě docela chápu. Občas dokáže být tvrdý a přísný, ale ve skutečnosti je to moc prima chlap.“ Bylo by snadné se do něho zamilovat, kdyby nemyslela na jiného. Navíc někoho, kdo je mu v mnoha směrech podobný.
„Hm. A máš ho ráda?“
„Mám ho moc ráda, ale jen jako přítele.“ Kéž bych to samé dokázala říct i o jeho bratrovi, přitom ten není ani mým přítelem.
„Mei, tobě nevadí, když tu kočku nosíš v kapuci?“ zajímala se Ashiela.
Kočka sledovala každý její pohyb, ale nedovolila jí jediné pohlazení.
„Je trochu těžká, ale nějakou dobu se to dá vydržet.“
Neit jí tentokrát nedala na vybranou. Přestože se ji několikrát snažila postavit na koně, pokaždé jí vyskočila na rameno. Nechtěla ani k Reonovi a tak se Mei musela smířit s těžkým závažím na zádech.

Z jejich dalšího rozhovoru se Mei dozvěděla, že Ashielin otec je kupcem a matka dokonce uznávanou lékařkou. Její služby si přáli i správci okolních měst, zatím je však všechny odmítla, přestože ji Ashiela s otcem dlouho přemlouvali. Byla by nucena opustit své pacienty a celá rodina by se musela odstěhovat. Na druhou stranu, prací u správce by si mohla zdokonalit své schopnosti a její rodina by si výrazně polepšila. Ovšem taková už byla její matka. Nerada opouštěla svůj starý způsob života.

Po dvou hodinách cesty spatřili kamenné domy velkoměsta. Jejich první zastávkou se stala dvoupatrová budova s doškovou střechou, ve které se setkali s Ashieliným otcem.
Byl šťastný, že se k němu dcera vrátila živá a zdravá. Nepřestával jim za její záchranu vroucně děkovat, dokonce jim za ni nabízel odměnu, kterou ovšem odmítli.
„Co takhle kdybyste s námi oslavili zdejší festival?“ ozvala se Ashiela.
„My jen projdeme město a půjdeme dál. Nemá smysl se tady zdržovat,“ řekl na to Reon.
„Ale no tak. Každý občas potřebuje trochu zábavy. Že jo, Mei.“ Nepatrným posunkem jí naznačila, aby se k ní přidala.
„Nemusíme tady být celý den, ale aspoň na chvíli bychom se na něj mohli podívat, ne?“
Reon věděl, že by jí to neměl odpírat. Neúspěšné hledání pro ně bylo denním stereotypem, které nepřinášelo žádnou radost. Pro mladou dívku, která vyrůstala v bezpečí svého domova, to bylo o to tíživější. Neměl právo jí v tom bránit. „Na chvíli.“
„Dík,“ usmála se na něho Mei.

Netrvalo dlouho a obě dívky vyšly do ulic.
Na náměstí, kde probíhaly největší oslavy, musely stát stovky démonů. Všichni měli na hlavách masky, které patřily k radovánkám festivalu. Díky nim si mohl každý udržet určitou anonymitu v případě, že se jeho vystoupení nepovedlo.
Jednoduché masky si pořídily také Mei s Ashielou. Zatímco Mei zvolila úzkou černou masku zakrývající oblast kolem očí se zakrouceným černým brkem uprostřed, Ashiela upřednostnila masku, u níž převládala žlutá barva a modrozelené pero. Podle ní měly reprezentovat černou labuť a slunečního páva.
Za obrovským davem diváků stálo vyvýšené pódium pro ty, kteří vystupovali se svým číslem. Vedle něho potom seděl zavalitý muž, který vše bedlivě pozoroval. Byl to tholén z Laikonu, jedna z nejvýznamnějších osobností Eretejské říše.
Přestože mezi členy Rady nebývá osobní účast na podobných akcích běžnou záležitostí, tholén z Laikonu se festivalu účastní každý rok, proto je také považován za nejdružnějšího tholéna v celé Radě. Byl to právě on, kdo vybíral mezi diváky další vystupující, kteří museli na podiu předvést nějakou svou dovednost.
Některým se podařilo zanechat dobrý dojem, byli ovšem i tací, kteří jen nemotorně tancovali, falešně zpívali nebo se marně pokoušeli o vtip či nějaký kouzelnický trik. V takovém případě po nich obecenstvo házelo shnilou zeleninu. Byla to drsná zábava, ale přesto byla příjemně uvolněná. Smál se tomu naprosto každý, ať už měl na hlavě kus rajčete nebo salát ve vlasech.

Obě dívky si sedly ke vzdálené kašně a se zájmem sledovaly celé dění.
„Myslíš, že mě Reon nenávidí?“ zeptala se jí zčistajasna Ashiela.
„Proč by tě měl nenávidět?“
„Nevím, ale je ke mně strašně chladný.“
„Reon je zpočátku vždycky spíše nedůvěřivý.“ Především, když jde o démona. „Je opatrný. Dlouho cestoval sám. Já jsem se k němu přidala teprve nedávno. Taky to trvalo, než jsme došli až sem. Jen buď trpělivá.“
„Snad máš pravdu,“ povzdychla si Ashiela.
Z pódia se záhy ozval mužský hlas. „Tenhle zpívá docela hezky,“ podotkla Mei.
„Jo. To je nejlepší zpěvák, kterého tady najdeš. Slyšela jsem, že si ho tholén najímá na své soukromé večírky. Jeho vystoupení patří mezi nejoblíbenější.“
Muž svůj zpěv obohatil i hrou na nástroj podobný lyře. Na rozdíl od ostatních neměl žádnou masku. Ta by ovšem, vzhledem k jeho popularitě, neměla žádný smysl. Svým projevem i elegantním oblečením dával najevo, že si věří. Bylo zřejmé, že chce v divácích zanechat co možná nejlepší dojem.
„Reon,“ ozvala se Ashiela.
Mei ho viděla stát nedaleko místa, kde seděly. Opíral se o zeď a upřeně pozoroval obě dívky i jejich okolí. Na pódium se téměř vůbec nepodíval. Zdá se, že ho tyhle zábavy nezajímají. Nebo jich možná za svůj život viděl příliš mnoho. Přesto by mě nemusel střežit jako oko v hlavě.
„Škoda, že si nesedne k nám,“ povídala Ashiela.
„Asi by měl pocit, že nám překáží.“ Když se obrátila k Ashiele, nemohla přehlédnout, jak se na něho zamilovaně dívá. „Proč se s ním nejdeš trochu sblížit?“
„Co? To… to přece nejde.“
„A proč by ne? To chceš po něm jen pokukovat? Zkoušej to pomalu! Tím přece nic nezkazíš.“
„Jenže já nevím jak.“
„Prostě si s ním povídej. Můžeš se ho třeba zeptat, která města navštívil, jaké to tam bylo nebo které místo je jeho nejoblíbenější. Zajímej se, ale dej si pozor na příliš osobní otázky a hlavně se nenech odbýt! Já si zatím půjdu koupit lergo,“ řekla jí Mei.
Lergo byla oblíbená pochoutka démonů. Bylo to sušené ovoce posypané kořením a trochou cukru. Na náměstí se jím mnozí ládovali jako popcornem v kině.
„Tohle fakt nezvládnu,“ přiběhla za ní Ashiela, jen co se zastavila před stánkem s lergem.
„A proč by ne? Stačí jenom nadhodit téma, které by ho zajímalo.“
„Nakonec nebudu schopná slova. Srdce mi může vyskočit z hrudi, jen když se na něho podívám,“ přiznala se Ashiela.
„Opravdu?“ To mi připomíná, co jsem cítila já, když jsem byla v její kůži. Nemůžu říct, že bych v tom byla lepší. „Víš, asi nejsem ta pravá, kdo by ti měl dávat nějaké rady, ale skutečně se ti líbí, ne? Přestaň si tedy všímat svých slabostí a snaž se s tím něco udělat! Když se mu teď budeš stranit, bude tě později mrzet, že sis s ním ani nepromluvila. Jestli máš strach, že nebudeš schopná mluvit, tak si třeba počkej na nějakou písničku a zkus si s ním zatancovat! Možná ti to pomůže prolomit ledy,“ navrhovala jí Mei. „Nemám tušení, jak se k tobě Reon postaví, možná bys měla být připravená i na to, že tvé city nebude opětovat, ale oba se můžete přinejmenším trochu pobavit, nemyslíš?“
„To máš asi pravdu,“ zamyslela se Ashiela.
„Jen to zkus! Strach a pochybnosti ti nikdy nic nepřinesou.“
Pochybovala, že by se ti dva dali dohromady, i když by proti tomu nic nenamítala, chtěla jenom, aby se uvolnili, zapomněli na starosti a užili si slavnost. Reon by si od ní aspoň na chvíli odpočinul a Ashiela by si zase srovnala své pocity.
„Černá labuť,“ rozšířil se městem tholénův hlas. „Další bude černá labuť. Ta, která stojí u stánku s lergem.“
S lergem? Mei k němu zaskočeně vzhlédla. Muž skutečně ukazoval jejím směrem. Seděl ve svém dřevěném křesle a svým prstem na ni nasměroval pohledy celého obecenstva. „Co to říkal?“
„Mluvil o tobě. Musíš vystoupit,“ odpověděla jí Ashiela.
„Já? A co bych jako měla dělat?“ Nechtěla být na očích víc než bylo nutné a teď měla vystupovat před celým městem? Stačily pohledy, které po ní vrhali diváci v její blízkosti, aby si uvědomila, že se dostává do maléru.
„Cokoli. Tancuj nebo zpívej.“
„Předstup!“ vyzval ji tholénův sluha.
„Jdi!“ pobídla ji Ashiela.
„Ale…“ Jenže to už ji chytily dvě ženy za ruce a vedly ji k pódiu.
Co mám jako dělat? Tancovat rozhodně ne. Zpívat? Neznala jedinou písničku v jejich jazyce. Kdybych zpívala nějakou písničku od nás, jen bych na sebe přitáhla další pozornost.
V další chvíli stanula na pódiu. Městem zavládlo ticho. Všichni vyčkávali na její vystoupení.
„Tak už začni! Ukaž, co umíš!“ vybízel ji samotný tholén.
„Já…“ Nevěděla, co říct, aby se z problémové situace vyvlékla, jaká výmluva by nevzbudila nelibost a podezření. Je jich tady tolik. Jestli udělám něco špatně… Reon mě tak jako tak dorazí až to skončí.
Obecenstvo už začínalo být neklidné, když se v její mysli nečekaně ozval Krisův hlas, který zpíval smutnou, ale krásnou melodii.
Na geki tare samera. Antio, are ny lantera. Do toho! Zpívej!
Byla to jednoduchá písnička. Nebylo těžké zazpívat ji sloku po sloce podle toho, jak jí Kris napovídal. Celým náměstím se tak rozezněl její čistý hlas.
Když píseň skončila, nechala raději obě oči zavřené. Nebyla si jistá, jestli po ní diváci nezačnou házet zeleninu, během dalšího okamžiku však nastaly obrovské ovace.
„To byl vynikající výkon, děvče. Vynikající,“ vychvaloval ji nadšeně tholén z Laikonu a sám jí zatleskal. „Dnes večer pořádám menší soukromou oslavu. Byl bych rád, kdybys nám na ní zazpívala. Jsi zvána jako můj host.“
On mě zve na svůj večírek? Samozřejmě nemohla jeho nabídku přijmout, neměla by otevřeně vystupovat mezi démony, natož mezi těmi nejmocnějšími, jenže jak by ji měla odmítnout, aby se neurazil?
„Moc si cením vašeho pozvání, milosti,“ uctivě se mu poklonila, „ale bohužel ho musím odmítnout. Ještě dnes musím z Govlinu vycestovat. Nemohu se zdržet.“
„To je nemilé,“ řekl zklamaně tholén, vzápětí se na ni ovšem usmál. „Nu což. Přeji ti příjemnou zábavu, děvče.“ Letmým gestem jí naznačil, že může jít.
„Děkuji, pane.“ Ještě jednou se mu uklonila a sestoupila z pódia. „Díky, Krisi,“ pošeptala mu Mei.
„Tys jim to teda natřela,“ prohlásila Ashiela, která na ni čekala pod schodištěm. „Dokonce tě pozval na svou soukromou oslavu. Sirel musí pukat vzteky.“
„Sirel?“
Za pódiem, kde se téměř nikdo nezdržoval, zahlédla Reona i jeho přísný výraz. Bylo zřejmé, že se na ni kvůli jejímu vystoupení zlobí. Jediným pohybem ruky jí naznačil, aby za ním okamžitě přišla. A je to tady. „Musím si promluvit s Reonem. Počkáš tady na chvilku?“
„Jasně.“
Mei ji nechala stát u pódia a sama se vydala za Reonem, který jí zprvu neřekl jediné slovo. Svým upřeným pohledem nechal svou otázku viset ve vzduchu ještě předtím, než ji vyslovil. „Nemáš pocit, že na sebe příliš upozorňuješ?“
„Já vím, ale kdybych odmítla vystoupit, mohlo by to být ještě horší, ne?“
Reon si povzdychl. „Nevím, jestli jsi takový magnet na maléry, ale musíš mít pořádnou kliku. Tohle tě mohlo stát pěkně draho.“
„Já vím.“
„Ale zpívala jsi nádherně,“ řekl jí s úsměvem na rtech. „Odkud znáš tu písničku?“
„Od Krise. Reone, …totiž… libí se ti někdo?“
„Proč se na to najednou ptáš?“
„Co si myslíš o Ashiele?“
„Ashiele? Je sice hezká, ale to je tak všechno. Buď opatrná na to, co jí řekneš!“
„Proč?“
Reon na její otázku neodpověděl, přesto měl ve tváři neobvykle vážný výraz. „Už jdi! Čeká na tebe. Máš ještě hodinu. Potom budeme muset jít.“
„Dobře,“ souhlasila Mei.
Spěšně se vrátila k Ashiele, se kterou se vydala dál od centra města.
„Reon se na tebe zlobil?“
„Trochu. Nemá rád, když na sebe příliš upozorňuju.“
„Možná tě nevidí jen jako kamarádku,“ soudila Ashiela.
„Co tím myslíš?“
„Mám pocit, že je do tebe zamilovaný.“
„Reon? Ale ne. Reon je akorát příliš ochranitelský. To je všechno,“ vysvětlovala jí usměvavě Mei. Nechtěla jí vykládat o tom, že má skutečně důvod odvracet od sebe pozornost. Zbytečně by v ní mohla vyvolávat nejistotu. „Jo, ptala jsem se ho, co si o tobě myslí.“
„Vážně? A co na to řekl?“
„No, nic valného, ale řekl mi, že jsi hezká.“
„Opravdu?“ přesvědčovala se nadšeně Ashiela.
„Přesně, jak říkám.“
Jak kráčely po ulici, Mei se stále častěji střetávala s pohledy démonů, kolem kterých právě procházely. „Myslím, že jsem opravdu přitáhla moc pozornosti.“ Sundala si masku z obličeje.
„Není divu, zpívala jsi božsky.“
„Božsky? To už přeháníš.“
Přistoupila k děvčátku, které si hrálo s míčem na druhé straně ulice, a masku mu věnovala. Nakonec byla ráda, že ji měla na sobě. Mohla se tak snadno zbavit zvídavých očí. I přes její kněžský plášť si teď nikdo nemohl být jistý, jestli na pódiu stála právě ona.
„Měla by jsi zkusit prohodit pár slov s Reonem. Za hodinu budeme muset jít.“
„To už? Ale co ty?“
„Já si poradím. Jen jdi nebo tě to bude mrzet,“ pobídla ji Mei.
„Dobře. Děkuju, Mei.“
„Tak už běž!“
Ashiela se na ni usmála a vydala se směrem k náměstí.
Mei poté sáhla do kapsy svého pláště, aby z ní vytáhla myš, která se v ní po celý den ukrývala.
Co to děláš?
„Nechceš se trochu protáhnout? Mohl by ses třeba podívat na nějaké vystoupení.“ Položila Krise na zem.
Chtěla, aby si začal užívat venkovního světa a přestal se konečně schovávat po jejích kapsách. Přála si, aby se zase naučil žít.
„Tyhle zábavy mě moc nelákají,“ řekl jí Kris, jakmile se proměnil v chlapce.
„A nechceš mi aspoň dělat společnost?“
Tentokrát zaváhal a nad svou odpovědí se zamyslel. „Když jsi to ty, tak dobře.“

Reon se neustále držel v jejich blízkosti, díky čemuž ho Ashiela našla téměř okamžitě.
„Stalo se něco?“ zeptal se jí Reon. „Kam šla Mei?“ podíval se za Ashielu, aby mohl sledovat, kam odchází.
„Je v pořádku. Jen chce být chvíli sama,“ pověděla mu kostrbatě hnědovláska. „Myslela jsem, že by ses tady mohl nudit, tak jsem se za tebou přišla podívat. Ne…nechtěl by sis třeba zatancovat?“
„Neumím tancovat.“
„To nevadí. Já to vlastně taky moc neumím,“ usmála se Ashiela.
„Věř, že se mnou nechceš tancovat,“ řekl jí poté Reon.
Její úsměv záhy zmizel. „Proč jsi ke mně tak chladný?“ ptala se ho Ashiela. „Copak nevidíš, že mi tím ubližuješ?“
„Sotva mě znáš a už ode mě očekáváš něco jiného? Najdi si svého hrdinu jinde. My dva si nemůžeme rozumět.“ Po těch slovech odkráčel pryč.
Mei s Krisem našel sedět na schodech nedalekého domu, kde si pochutnávali na sladkém lergu.
„Nemusela jsi ji za mnou posílat, Mei. Měla bys vědět, že to nemá smysl.“
„Reone?“ To už si s ní stihl promluvit? „Nemůžu přece mluvit za tebe. Kde je Ashiela? Co jsi jí řekl?“
„Nic, co by tě mělo zajímat.“
„Jenže mě to zajímá. Tak co jsi jí řekl?“
„Aby si našla někoho jiného.“
Tušila, že ji odmítne, přesto doufala, že si s ní o tom promluví. Kdyby jí vysvětlil, proč spolu nemohou zůstat, Ashiela by se mohla s odmítnutím lépe vypořádat. Ovšem, vzhledem k tomu, jak se teď tvářil a kolik času mezitím uběhlo, ji spíše rázně odpálkoval a zmizel.
„Nic víc?“ přesvědčovala se Mei.
„Nic, co by neunesla.“
I přesto však pochybovala, že je všechno v pořádku. Určitě je teď nešťastná nebo přinejmenším zklamaná. Vždyť do něho byla celá pryč.
Vyzvedla do náruče Neit, která jí ležela na klíně, a postavila se na nohy. „Jdu se na ni podívat.“
„Nech ji být!“ zastavil ji Reon.
„Proč? Chci se přesvědčit, že je v pořádku.“
„Nic jí není. Vždyť to nemohla myslet vážně. Zamilovala se do mě jenom proto, že jsem ji zachránil. Brzy si najde jiného.“
Tak takhle o tom přemýšlel, když ji odmítal? „Jak můžeš vědět, co Ashiela cítí?“ zeptala se ho vyčítavě Mei. „Je přece úplně jedno, proč nebo jak, prostě ses jí líbil. I tohle může pořádně zamotat pocity. Stačilo by, kdybys jí řekl, že to nebude fungovat, že jste každý úplně jiný nebo tak něco. Nikdo po tobě nechtěl, abys jí kdovíjak vycházel vstříc, ale mohl jsi aspoň trochu brát ohled na její city.“ Teď si určitě myslí, že ji Reon nenávidí, pomyslela Mei, když si vzpomněla, jak si Ashiela na jeho chladné chování stěžovala.
„Jdu za ní. Vy dva zůstaňte tady!“ poručila jim nekompromisně. Potom se sebrala a vydala se směrem k náměstí.
„Když se něco týká té holky, bere to příliš vážně,“ promluvil Reon.
„Samozřejmě. Připomíná jí její kamarádku,“ odvětil mu Kris.
„Ale ona není její kamarádka. Neměla by se jí tak držet, když ji zná sotva pár hodin.“
„To všechno ví. Uvědomuješ si ale jak moc jí musí chybět její předchozí život? Celé týdny jen bloudí po říši plné kdovíjakých nástrah a doufá, že se jednoho dne vrátí domů. Od jejího normálního života je tohle až příliš vzdálené. Teď potkala dívku, která se podobá její nejlepší kamarádce, a dostala příležitost se s někým takovým spřátelit. Mohla si tak zase připomenout, jaké to bylo předtím. Pro Mei to hodně znamená, třebaže ví, že to přátelství bude mít brzký konec. Vem si, že tam u nich je Nikol něco jako její sestra, samozřejmě že bude brát vážně, když bude mít pocit, že jí bylo ublíženo.“
Reon se na něho podezřívavě zamračil. „Jak tohle všechno o její kamarádce víš? To ti něco řekla?“ Kromě několika stručných zmínek o své rodině a blízkých nemluvila. Nebylo to téma, o kterém by se jí lehce hovořilo a především je nechtěla zatěžovat tím, že se jí stýská.
„Vlastně mi to tak úplně neřekla,“ pověděl mu zdráhavě Kris.
„Chceš tím říct, že jí lezeš do hlavy?“
„Nedělám to, pokud si nemyslím, že je to nutný. Tohle jsem se dozvěděl jen náhodou.“
„O tom pochybuju,“ zlobil se Reon, pak se však nad něčím zamyslel. „Nejsi náhodou ten démon, který lpí na svém pánovi?“
„Ty tohle znáš?“ tázal se překvapeně Kris.
„Je to Mei?“
„Jo.“
„Takže díky tobě věděla o tom klukovi s lukem a vlastně i o tobě.“
„Dá se to tak říct.“
„Je pravda, že můžeš vnímat všechno, co ona?“
„No… jo.“
„Jestli zjistím, že ji šmíruješ…“
„To bych neudělal, Reone. Měl bys vědět, že si jí na to moc vážím,“ ohradil se Kris.
„Fajn. Přesto jsi věděl, co se dělo ten večer, když jsme potkali tu holku ve vesnici, je to tak?“
Kris kajícně sklopil tvář. „Věděl jsem o setkání s Ashielou i o tom, jak ji to zasáhlo. Tušil jsem, co se bude dít, až bude sama.“
„Proč jsi tedy nešel za ní, když jsi věděl, jak na tom byla?“
„Bere mě jako svého mladšího bratra. Přede mnou by se nikdy nevybrečela. Všechno by popřela a předstírala by, že je v pořádku. Nesnáší, když začne brečet a rozhodně nechce ukazovat druhým, že tomu nedokázala zabránit. Má dojem, že jí to bere sílu a druhým to zbytečně přidělává starosti, proto jsem si ani nebyl jistý, jak by reagovala na tvou přítomnost,“ vysvětloval mu Kris.
„Víš, kde je teď?“
„Poblíž náměstí.“
Reon se podíval směrem, kterým odešla. „Měl bych jít za ní.“
„Říkala, abychom počkali.“
„To je jedno. Ta holka se umí dostat do maléru, kdykoli z ní spustím oči.“
„Stále Ashielu hledá. Navíc, přece není sama,“ připomněl mu usměvavě Kris.

Jak ji mám najít v tak velkém chumlu? pomyslela Mei, když přebíhala z jednoho konce náměstí na druhý.
Na pódiu v tu chvíli vystupovala identická dvojčata se svými bláznivými akrobatickými kousky, kterými předváděla svou dokonalou pružnost. Tholénovu funkci tentokrát zastával jeho zástupce a právě v okamžiku, kdy se mezi diváky chystal vybrat dalšího vystupujícího, našla Ashielu. Masku už na sobě neměla, takže mohla vidět i její nešťastný výraz.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se jí Mei.
„Víš, co se stalo?“
„Mrzí mě to. Ještě jsem tě k tomu povzbuzovala. Opravdu mě to mrzí.“
„Vždyť měl pravdu. Na tak krátkou známost jsem nemohla v nic jiného doufat,“ vydechla zarmouceně Ashiela. „Od začátku jsem měla vědět, že je to beznadějné.“
„Všechno se může změnit, i když se to jeví jako beznadějné. Reon prostě nebyl ten pravý. Jednou takového určitě potkáš, uvidíš,“ ujišťovala ji Mei.
Jak bych ji mohla rozveselit? „Nechceš se jít podívat na další vystoupení?“ Přála si, aby na to přestala myslet a radovala se stejně jako předtím, ale Ashiela na její nabídku zakroutila hlavou.
„Nešla by ses se mnou projít? Nemám chuť na zábavu. Jen nechci být sama.“
„Jasně,“ usmála se na ni Mei a hned se s ní vydala do ulic velkoměsta.

Neustále se ji snažila rozveselit. Vykládala jí vtipy i žertovné historky ze svého života. Ashiela ji většinou jen mlčky poslouchala. Občas působila nepřítomně, ale čas od času se úsměvu přece jen neubránila.
Úzká ulička, kterou právě procházely, se záhy rozšířila, aby tak utvořila malý dvorek před dveřmi zchátralého domu. Vypadala opuštěně, jenže v další chvíli se před nimi objevili čtyři svalnatí muži, kteří se postavili vedle sebe, jako by jim chtěli zahradit cestu.
Když se Mei otočila, spatřila další dva démony kráčející jejich směrem. Co se to děje? Neit v její náruči vztekle zasyčela.
„Ashielo. Myslím, že bychom odsud měly rychle zmizet,“ vzala ji za ruku a chystala se s ní utéct, ale Ashiela její ruku prudce strhla.
„Tobě to pořád ještě nedochází?“ Ashielin nešťastný výraz byl rázem pryč.
„Co se děje?“ nechápala ji Mei.
„Důvěřovala jsem ti, ale ty jsi mě celou dobu obelhávala.“
„V ničem jsem ti nelhala.“
„Skutečně? Tohle je Sirel,“ představila jí muže, který stál v čele skupiny. „Pověděl mi o tobě něco zajímavého. Jsi člověk, že? Bylo zábavné hrát si na mou kamarádku?“ spustila na ni vyčítavě.

Kris si koupil další kus ovoce a začal se jím ládovat.
„Na to jak jsi malý toho spořádáš opravdu hodně,“ zmínil se Reon.
Oba vstoupili do ulice, kterou před pár minutami procházela Mei s Ashielou.
„Právě proto se musím pořádně najíst.“ Hladově se zakousl do jablka, ale najednou se zasekl a zahleděl se někam do prázdna.
„Děje se něco?“

„Promiň, nechtěla jsem tě nějak oklamat,“ omlouvala se Mei. „Jen jsem tě…“
„Hraješ si na hodnou, ale ve skutečnosti jsi stejná mrcha jako všichni lidi. Nenávidím tě,“ vykřikla vztekle Ashiela.
Mei ztratila hlas. Neměla tušení, co jí na to odpovědět.
„Je vaše. Dělejte si s ní, co chcete!“ Bez dalšího zájmu odkráčela pryč.
Proč mě tak nenávidí?
„Milá holka, že?“ promluvil muž jménem Sirel. „Byla opravdu v šoku, když se tu novinku dozvěděla, ale mám pocit, že je nakonec ráda, že jsi člověk.“
„Proč to děláte? Co po mě chcete?“
Neit se snažila vyprostit z její náruče, ale Mei ji nechtěla pustit. Bála se, že by jí muži ublížili, jenom aby jí způsobili ještě větší bolest.
„Víš, kdo jsem?“ tázal se jí muž.
„Jste ten zpěvák, který dneska vystupoval. Zdejší si vás oblíbili.“
„To sedí,“ souhlasil Sirel. „Víš, každý rok si mě tady nemůžou vynachválit. Dvacet let jsem vítěz celého festivalu. Tholén mi dává spousty peněz za to, že mu zazpívám na té jeho oslavě, ale ještě nikdy mě na ni nepozval jako sobě rovného a teď pozve takového lidského červa jako jsi ty.“
„To rozhodnutí je snad na něm. Krom toho jsem jeho pozvání odmítla.“
„Jo, jo. Kdybys na sobě neměla ten kněžský plášť, ani by si tě nevšiml. Přišla jsi a všechno jsi zničila,“ obořil se na ni rozčíleně. „Už mě nechce ani na tu svou mizernou oslavu. Kolik úsilí mě to stálo a ten blázen si usmyslí, že chce něco nového. Za to zaplatíš.“
Proč na mě svaluje všechno své neštěstí? Nic jsem mu přece neudělala.
Ustoupila několik kroků zpět, všichni muži však kolem ní utvořili kruh, ze kterého nebylo úniku. „Proč vás musí být tolik na jednu lidskou holku? To ze mě máte takový strach?“
„Mlč! Každý z nás má pivku na lidi. Přece svým přátelům neodepřu skvělou příležitost, aby se jednoho zbavili. A to, že jsi ženská, některé z nás určitě potěší.“
V dalším okamžiku se Neit podařilo vyklouznout z její náruče. Seskočila na zem, bleskově se postavila před Sirela a začala na něho výhružně syčet.
„Neit!“
Sirel se chystal do kočky kopnout, ale Mei ji hbitě vyzvedla zpět do náruče. Tím se ovšem dostala příliš blízko pomstychtivému zpěvákovi, který ji uhodil do tváře tak silně, že skončila na zemi.
„Ta jí sedla!“ smáli se muži.
Tvář jí začala okamžitě pálit. Na jazyku cítila krev z natrženého rtu, který silně krvácel. Kruci, otřela si krev do rukávu. Musíme odsud pryč.
Najednou však zaslechla blížící se kroky. Bála se, že se na ni muži chystají zaútočit, ale místo nich spatřila před sebou neznámou osobu zahalenou v tmavém plášti. Podle postavy usuzovala, že je to muž. Díky široké kápi, kterou měl přes hlavu, neviděla víc než obrys brady a rtů skryté ve stínu, přesto nemohla přehlédnout jeho rudě zářící oči, které ji upřeně pozorovaly.
„Co jsi zač?“ ptal se ho Sirel. „Tohle je naše zábava. Kliď se odsud!“
Jeho slova se ovšem nedočkala žádné odezvy.
Mei nenápadně strčila ruku pod plášť, kde nahmatala svou dýku. Tohle nemůžu zvládnout. Pustila Neit a pomaličku se postavila na nohy. Přesto se ale nenechám zabít bez boje.
Cizinec znenadání udělal další krok. Bleskovým pohybem sáhl do jejího pláště a vytáhl její ruku i s dýkou.
„Ta mrcha měla zbraň.“
Muž jí vytrhl dýku z ruky a zahodil ji.
„Ne!“ Jak se teď měla bránit?
„Zab ji!“ řekl mu jeden ze Sirelových mužů.
„Počkej! Přece tady nejsme jenom proto, abychom se na to dívali, ne?“
Mei se snažila vyprostit z cizincova sevření, kopnout ho do slabin, jenže muž k ní vztáhl i druhou ruku. Instinktivně od ní odvrátila tvář a přivřela oči. Čekala ránu, ale muž jí jen přehodil kápi přes hlavu. Co to dělá? Pak ji nečekaně přitáhl k sobě a pevně ji k sobě přivinul. Její srdce se v tu chvíli divoce rozbušilo. Co to krucinál dělá? Marně se ho pokoušela od sebe odstrčit.
Ani Sirel a jeho kumpáni nechápali, co má cizinec v úmyslu, ovšem tohle se žádnému z nich nelíbilo.
„Hej. Co to…“ začal Sirel namítat, ale ať už chtěl říct cokoli, jeho hlas se vytratil. Místo něho zaslechla zvuk neznámé rány.
Chtěla se podívat, co se stalo, ale cizinec si přitiskl její hlavu k rameni.
„Zatraceně,“ zaklel nějaký muž. „Co to děláš, ty…“
Vzápětí se začaly ozývat krátké výkřiky i další hrůzu nahánějící zvuky. Přestože nemohla vidět co se děje, pouhá představa ji vystrašila natolik, že sevřela cizincův oděv v ruce a zabořila tvář do jeho pláště, jako by se tak měla schovat do bezpečí.
Měla pocit, že to trvá celou věčnost, ale již zakrátko nastalo absolutní ticho. Oba zůstali nehybně stát. Přestože cítila, že jeho sevření povolilo, bála se jakkoli pohnout, aby zjistila co se stalo nebo se dokonce pokusila o útěk.
Mei! Mei! zaslechla Krisův hlas.
Mei se podívala do uličky, jako by ho slyšela právě odtamtud. „Krisi?“ Nikde ho nezahlédla, okamžitě si však všimla zkrvavené mrtvoly, která ležela na zemi o několik kroků dál. Na těle měla několik sečných ran, nejděsivější ovšem byla rána na krku, která téměř oddělila hlavu od zbytku těla.
Mei se od muže prudce odstrčila. „Co jste to proboha udělal?“ Cizinec k ní přikročil, ale Mei se před ním polekaně stáhla. „Nechte mě!“
Pak se najednou ozval Reonův hlas. Právě v té chvíli jej spatřila vběhnout do uličky.
Když se její oči vrátily k cizinci, byl pryč. Sundala si kápi, která jí překážela ve výhledu, a ostražitě se rozhlédla kolem sebe, neviděla však nic než další mrtvá těla a to co z nich zbylo.
Všichni mrtví měli několik hlubokých sečných ran. Sirel měl dokonce useknutou hlavu, která se povalovala u jejích nohou. Krev byla na zemi i na stěnách okolních budov. Byl jen zázrak, že na jejím plášti neulpěla jediná kapka.
„Mei!“ Jakmile za ní Reon přiběhl, otočil ji k sobě, aby se přestala dívat na rozsekaná těla. „Jsi v pořádku? Mei! Slyšíš mě?“
Chvíli jí trvalo, než se mu konečně podívala do tváře. „Reone? Nic… Nic mi není,“ odpověděla mu téměř neslyšně.
„Pojď!“ vzal ji za ruku. „Musíme pryč.“ Spěšně ji vyvedl z uličky.
Kris sebral Neit i Meiinu dýku a vydal se za nimi.

Když se zastavili, Reon ji přiměl, aby si sedla na zem. „Napij se!“ podal jí měch s vodou.
Mei nepociťovala žádnou žízeň, ale když se napila, bylo jí přece jen o trochu lépe.
Poté se jemně dotkl její brady, aby se podíval na zranění, které jí uštědřil Sirel. „Tohle se nemělo stát,“ sevřel ji pevně v náruči.
„Jsem v pořádku. Už je to dobrý,“ povídala nepřítomně Mei. Byla stále vyděšená z toho, co se stalo a co viděla. Vypadalo to jako scénka vystřižená z krvavého hororu, ovšem tady byla jeho součástí.
Když se přestala třást, Reon se od ní odtáhl a něžně jí otřel slzu, která jí stékala po tváři.
„Měli bychom jít,“ promluvila Mei.
„Zvládneš to? Můžeme ještě počkat.“
„Ne. Chci odsud pryč.“
„Dobře.“ Konejšivě ji pohladil po vlasech. „Tak pojď!“ pomohl jí na nohy.
Vedl ji za ruku jako malou holku, ale díky němu mohla zase cítit jistotu a bezpečí. Věděla, že se o ni postará, přestože sama nedokázala logicky uvažovat.

Na konci ulice, nedaleko místa, kde stáli jejich koně, nečekaně zahlédli Ashielu, která se s měděným pohárem v ruce opírala o stěnu zdejší krčmy. Reon zrychlil krok, aby se zbytečnému kontaktu s ní vyhnuly, ale Ashiela si jich přesto všimla.
„Reone.“ Jakmile rozpoznala Mei, v mžiku se zamračila. „Takže tě zachránil,“ napila se z poháru.
Už se jí skoro ztratili z dohledu, když najednou zařvala: „Proč se vůbec zahazuješ s takovou mrchou? Ani nevíš, jak hluboko jsi klesl.“
Byla očividně opilá, její slova však Reona zastavila. Chvíli se zdálo, že půjde za ní a přinejmenším ji uhodí, ale kvůli Mei to neudělal. Nechtěl ji vtáhnout do dalšího konfliktu. Nepotřebovala vidět další násilí. „Skutečně jsi mě nezklamala,“ promluvil Ashieliným směrem. „Mei je tím, kým je, ale to neznamená, že už to není ta samá holka, se kterou ses dneska normálně bavila a které dlužíš život. Tohle jsi udělala jen ze žárlivosti. Ten, kdo se zachoval jako mrcha, jsi byla jedině ty.“
Ashiela otevřela pusu, aby něco řekla, ale nezmohla se na jediné slovo.
„Zjevně tě to ještě nenapadlo, ale jsem merkan,“ sdělil jí Reon.
„Co? To není možné.“
Když porazil její únosce, nemohla přehlédnout jeho nadpřirozené schopnosti, jenže merkani obvykle žádné takové schopnosti nemají. Podobně je tomu i u většiny démonů, proto byl Reonův původ jen těžko uvěřitelný. Přece jenom, Ashiela nemohla vědět, že Reon je lordův utajovaný syn.
„Ti, kterými pohrdáš, ti zachránili krk. Příště nenuť svého zachránce litovat, že tě sám nezabil!“ Otočil se a odvedl Mei za město.
Když dorazili ke koním, připevnili k sedlům všechny své věci. „Krisi, zvládl by jsi jízdu?“ zeptal se ho Reon.
„Myslím, že jo.“
„Mohl bys…“
„Jasně.“ Kris uchopil uzdu, kterou Mei svírala v ruce.
„Co to děláš?“ nechápala, co provádí. Hlavu měla plnou jiných myšlenek, jejich rozhovor vůbec nevnímala.
„Mei, pojď sem!“ vyzval ji Reon. „Pojedeš se mnou.“ Vyskočil na koně a pak jí pomohl do sedla. „Chyť se mě!“ Mei poslušně ovinula paže kolem jeho pasu. „Pevněji! Neboj se toho!“
Nakonec se k němu přitiskla a opřela se o jeho hřejivá záda.


Když se s blížícím se večerem utábořili, hodila přes sebe deku a usadila se k ohni.
„Naštěstí ti to moc neoteklo,“ zkontroloval Reon její zranění. „Jestli chceš, mám mastičku, která by ti ulehčila od bolesti,“ začal se hrabat ve svém pytli.
Reon je skutečně prima, pomyslela Mei, když viděla jeho péči. „To je dobrý. Už to skoro…“ Chtěla se na něho usmát, ale hned ucukla bolestí.
„To vidím.“
„Není to tak hrozný. Nemůžu dělat drama z jedné facky.“ Pokrčila nohy a bradou se opřela o kolena. „Dík. Kdyby nebylo vás, nejspíš bych se tam sesypala.“
Reon se na dlouhou chvíli odmlčel. „Měl jsem zůstat s tebou,“ vyčítal si. „Neochránil jsem tě.“
„Nemůžeš mě přece hlídat na každém kroku, Reone. Pokud za to někdo mohl, tak jsem to byla jen já a moje naivita,“ řekla trpce Mei. „Měl jsi pravdu. Měla jsem si na ni dávat větší pozor. Byla jsem hloupá, že jsem ji pokládala za svou kamarádku. Mohla jsem si uvědomit, že mě vede do pasti.“
Reon ji pohladil po vlasech. „Nechtěl jsem, aby sis tímhle prošla.“
Ashiela je opravdu krutá. Stejně tak i ten podivný muž. „Nechápu, jak mohl ten muž udělat něco tak strašného.“ Jeho paže ji po celou dobu pevně obemykaly ani jedinkrát se nepohnul, přesto si byla jistá, že to byl on. Musel použít nějakou schopnost. „Měl krvavě rudé oči, které ve stínu zářily, ale myslím, že po tom útoku jsem je už neviděla. Možná přestaly zářit. Neznáš takového démona?“
„Takových může být víc,“ pověděl jí Reon. „Řekl ti něco?“
„Neřekl ani slovo.“ Kdoví, o co mu vlastně šlo. Vypadalo to, jako by mi chtěl pomoct, ale proč je všechny zmasakroval?
„Jak jste vlastně věděli, kde mě hledat?“ zajímala se Mei. Govlin je obrovské město. Pokud ji nesledovali, muselo být obtížné ne-li dokonce nemožné ji během festivalu najít. Navíc nemohli tušit, že se děje něco zlého.
„To Kris.“
„Kris?“ podívala se na chlapce, který je po celou dobu jen mlčky poslouchal. Jakože mě vyčenichal?
„Nevěděli jsme, kde přesně hledat. Nějaký čas trvalo, než jsme tě našli,“ pokračoval Reon.
Možná nás sledovali s větším odstupem a když jsem Krisovi neodpovídala na jeho volání, vytušili, že se něco děje.
„Už na to přestaň myslet! Jen si vybavuješ nepříjemné vzpomínky.“ Přiložil do ohně další klacek. „Zítra bychom mohli zamířit do Kameronu.“
Kameron. Reon už jí o tom městě vyprávěl. Patří mezi místa, kam se rád vrací. V Kameronu měl několik let svůj domov. Dosud tam také žijí jeho nejbližší, tedy samozřejmě kromě jeho otce a bratra.
„Tam jsi nějaký čas žil, že?“
„Dalo by se říct, že jsem tam vyrůstal. Je to klidné malé město. Myslím, že se ti tam bude líbit. S Teretou a Saulem si budeš určitě rozumět. Mám tušení, že budou nadšení už jen proto, že tam s tebou přijdu,“ usmál se Reon.
„Proč?“
„Nikdy si neopustí připomínku, že bych se měl konečně usadit. Obzvlášť Tereta by mě ráda viděla s nevěstou po boku. Toho si nevšímej! Zřejmě si neodpustí nějakou tu stížnost na mé věčné toulání, ale to je brzy přejde.“
Tereta a Saul byli hospodáři, kteří se ho ujali, když byl ještě malý kluk. Starali se o něho až do jeho dospělosti, kdy se vydal hledat svého otce.
„Zkus se aspoň trochu prospat!“
„Dobře,“ vydechla Mei.
Bála se, že se jí budou zdát noční můry, které jí budou připomínat hrůzný zážitek, přesto se zahrabala do deky a šla spát.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 10.02.2015, 12:38:13 Odpovědět 
   Kapitola byla čtivá, potěšilo mne společenské dění ve městě včetně festivalu. Když došlo na přepadení v uličce, nemohl jsem se ubránit pocitu zadostiučinění, něco podobného jsem Mei nevědomky zřejmě už delší dobu přál kvůli její naivitě.
U toho, když Reon přizná, že je merkan, je možná trochu zavádějící zpráva, že je lordův utajovaný syn. Takto to vypadá, jako by byl synem současného lorda, zřejmě by se hodilo něco jako utajovaný bratr nebo syn předchozího lorda, ale to je jen můj postřeh.
 ze dne 10.02.2015, 18:00:55  
   Garathea: Je to dobrý postřeh :-). Taky jsem si už říkala, jestli to nebude pro čtenáře zbytečně matoucí. Jako autor jsem si to zpočátku neuvědomovala. Dík za upozornění.
 phaint 26.01.2015, 20:30:08 Odpovědět 
   Tak napětí nepolevuje, ta holka má fakt talent na maléry... Tuším, že lord dělá možné nemožné, aby to přežila... to se teda nalítá!
Všimla jsem si dvou maličkostí: "zvládl by jsi" - tady asi "zvládl bys". Pak mě dostal výraz "mít na někoho piVku". Já to vždycky brala jako piFku :))) A sama netuším, jak je to správně...
Těším se na další.
 ze dne 27.01.2015, 21:01:56  
   Garathea: Koukám na to, je to opravdu pifka :-). Děkuju.
 čuk 22.01.2015, 8:36:48 Odpovědět 
   Text mě zaujal, zdá se mi, že je napsaný dobře a přiměřeně, dialogy jdou k věci a nejsou rozvláčné. Snaha lehce psychologizovat je sympatická. Postavy nabývají na plastičnosti. Peripetie "pocestných" jsou čtivé a docela napínavé, aniž by muselo téct mnoho krve.Ovšem porovnat text s jinými prózami podobného žánru nejsem schopen.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Den
Pinocchio
Jen samota mě d...
Quasarius
Ad Honorem Pave...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr