obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915820 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39761 příspěvků, 5830 autorů a 393159 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: JTMS Teran Gos. Díl 2.1 Sci-fi ::

 autor Bob Cileček publikováno: 22.01.2015, 9:18  
Vnímavý čtenář pochopí, že tento díl na minulý nenavazuje. Je to tím, že píšu, jak mně napadne v rámci celého příběhu. Snad to půjde skousnout.
 

Kapitola 2.1

Seděl jsem ve ztemnělém baru a sledoval jsem znuděné muzikanty, jak se chystali na svou večerní produkci. Klavírista se v předem prohraném boji, marně pokoušel soutěžit s umírajícím saxofonem. Šero pomalu houstlo a oprýskané, studené, cihlové zdi místnosti poskytovaly to, co jsem v tuto chvíli potřeboval ze všeho nejvíc. Solidní bezpečí našeho fádního světa. I když, na druhou stranu zprostředkované jenom prostřednictvím smradlavého, zakouřeného lokálu.
Přede mnou stála sklenky whisky a láhev zázvorové limonády… Přesně takhle jsem o tom snil posledních několik týdnů. Vlastně od té doby co jsem prošel bránou na Náhorní planině, takže to bude určitě několik měsíců.
Velká láhev zázvorové limonády mi v tenhle okamžik dodávala pocit domova. Byl to jenom náznak, stín stejně, to bylo právě to, co jsem tak zoufale potřeboval.
Seděl jsem na oprýskané, koženkou potaženém soudku a snažil se uspořádat myšlenky, vlastně jenom dojmy, které se mi o překot honily hlavou.
Návratem domů se spousty věcí změnilo. V první řadě si musím opět zvyknout na naše pravidla civilizovaného světa.
Na panáka jsem zapomněl a blaženě jsem usrkával ze sklenice limonádu a přitom jsem tupě zíral na zatím ještě spoře osvětlený bar.
Bylo možná drobnou chybou vyrazit rovnou ale nějak mně ani nenapadlo se převlékat do vhodnějšího oblečení.
Sice mně zaprášené, začouzené a na několika místech ohořelé maskáče trochu znesnadnily přístup do baru. Uznávám, že ani prach smíchaný s potem a popílkem taky nijak zvlášť moji image nevylepšily.
Vlastně jen díky možná přehnané částky coby všimného, které jsem dost neobratně vsunul číšníkovi do kapsičky u vesty, se mi otevřely dveře do tohoto smradlavého pajzlu.
Snad proto, abych nekazil jinak špatný dojem tohoto nočního podniku, mně dobromyslný číšník nesmlouvavě usadil až úplně dozadu k nouzovému východu. Uvelebil jsem za bytelným sloupem u otřískaného stolku pro dva.
Na druhou stranu, tohle místo mi dokonale vyhovovalo, přes oprýskané zrcadlo za barem jsem viděl na celou místnost a za zády jsem měl zeď. Bude ještě chvíli trvat, než si zvyknu na „bezpečí“ našeho světa.
Stejně je to paradox, musím uplácet obsluhu, abych si vypil skleničku ve světě, který jsem (snad…) zachránil.
Usrknul jsem zlatavého nápoje a vzpomněl si na Sentyho.
Tak rád bych tady seděl v jeho společnosti. A tentokrát by nemusel jen mlhavě vyprávět o svých neskutečných dobrodružstvích. Seděli bychom…, tiše popíjeli whisky a oba by jsme věděli…
Padla na mně těžká depka, už jsem se ani netěšil na vanu plnou voňavé vody, čistou postel a nakonec ani na ten společenský život, který mi mé docela tučné konto, konečně dovoluje.
Teď už Sentyho chápu…, tam za bránou je svět, který si na nic nehraje, všechno nakonec i ta smrt je tam opravdovější…
Ale hlavně ten život, život co se musí žít naplno.
Trochu jsem se zasnil…, ne moc, jenom trochu.
A v tom jsem se strašně vylekal, snad jsem jenom mrknul a… naproti mně seděl Teran.
„Už zase, Toni?“ (Byl to on a říkal zase mé jméno i s tím svým přehnaně měkkým i na konci.)
Nevěřícně jsem zamrkal a pak ze mě vypadlo: „Co ty tady ksakru děláš?“ byl to šok, vůbec nevím jak… „co zase? O čem to mluvíš…?“Aha, vlastně jo, narážel na mou schopnost být chvilkama úplně mimo.
Pomalu mi to docházelo Teran Gos, nikdy a to musím zdůraznit, NIKDY neopouští město a je naprosto nemyslitelné, že by se vydal až sem za mnou do našeho světa. Jedině… To by se musela stát něco hodně zlého, vlastně víc než to…
Smutně se na mně podíval a povídá: „Toni, náš svět už neexistuje.“


Na nic jsem se neptal, hodil do sebe panáka, a chystal se na cestu. Bylo zvláštní, že v přítomnosti Terana jsem měl zase ten pocit jako by byla brána naprosto všude.
„Toni byl bys tak laskav a připojil se ke mně? Bude to, jak jsi kdysi podotknul, docela sešup.“
Prošli jsme zadním vchodem baru. Přelétl jsem očima celou ulici, a nikde nebylo ani známky po tom tak charakteristickém vlnění vzduchu, které bývá při otevření brány. Přesto sotva jsem se přiblížil k Teranovi zatočil se se mnou celý náš svět, a já cítil, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama. Překvapením mrknu dolů a nějak mně ani nepřekvapilo, že místo nohou, dlažby a staré ulice se kolem mně postupně formuje brána. A já i Teran jsme byli její součástí.
Už jenom průchod bránou je nepopsatelný zážitek srovnatelný snad jenom s pocitem nespoutané svobody a oproštění se od veškeré hmoty světa.
Mimo jiné, součástí průchodu je i obrácení toho nejniternějšího JÁ úplně naruby a zase složení do původního tvaru.
Tohle bylo ale něco úplně jiného, naprosto koncentrované a tak neuvěřitelné, že kdybych měl tělo a ne jenom ten shluk atomů, protonů a kdoví čeho ještě, tak bych se určitě poblil jako brigadýr. Což jsem vzápětí po vyhození z brány, (jinak to nazvat nejde) uskutečnil. Teran i přes závažnost situace s údivem pozvedl obočí a jenom díky svému vrozenému taktu nekomentoval moje počínání.
Ani jsem se nestačil zvednout hlavu a trochu se rozhlédnout, když se otevřela další brána. Byla to jenom mezistanice, pustá bublina neurčitého světa, sotva jsem dozvracel, nastalo to znovu. Rozpustil jsem se a vzápětí nás to opět vyplivlo tentokrát ve světě Prefektů. Už nebylo co zvracet a ani čas na osobní pocity.

***


Jenom jsem se trochu zorientoval… a přeběhl mně mráz po zádech, bylo to jako bych se dostal do úplně jiného světa.
Tohle místo si dobře pamatuju, i když je to bezmála rok, co jsem odtud odešel.
Co mně děsilo, bylo to naprosté ticho. Ještě i teď po roce mám v živé paměti, jaký ve městě při mém odchodu ještě panoval chaos.
Nejde zapomenout na ten hukot. Bylo to jako v rozdrážděném úlu. Všichni se snažili pomáhat, kde mohli, každý podle svých možností přispíval k nastolení pořádku a řádu.
Někteří sčítali škody a začínali budovat nový systém, další zajišťovali hranice.
Přesto oslavy stále probíhaly, a to s neztenčenou měrou.
Městská rada, ale už zasedala, domobrana řídila dopravu a zásobování. Prostě všechno bylo na nejlepší cestě k normálu.
Oproti tomu, teď byly ulice naprosto prázdné, vzduch byl jako by zatuchlý a vládlo tady stoprocentní bezvětří a v zákoutích bujela plíseň, která vypadala jako modrý lišejník, který se rychle rozlézal po fasádách domů. Bylo to zvláštní, ale nikde se nepohnul ani lístek, a nejpodivnější bylo to zelené světlo.
Už jenom zaostřit zrak na dvě různé vzdálenosti mi dělalo nepředstavitelné problémy.
Teran mně chytil za rukáv a postrkováním se mně snažil nasměrovat do nejbližšího stavení.
Až po chvíli mě došlo, ten vytřeštěný výraz měl kvůli tomu zelnému sajrajtu. Já byl na plyn imunní, a tak mi chvíli trvalo, než jsem si s hrůzou uvědomil, že Teran imunní není, teda jestli se něco nezměnilo.
Bylo jasné, že zadržuje dech… tím oddaluje čas, kdy se bude muset nadechnout, pak stačí jeden nádech a … potom je už jenom otázkou devíti až desíti minut, než zešílí. (Tak tomu tady říkají.)
Nechápu, vždyť musel vědět, že cestou pro mně si jde pro smrt… a přesto šel.
Teran se zatím rozběhl se k nejbližšímu stavení, odemkl masivní dveře a rychle je za námi co nejtišeji zavřel a zajistil velkou závoru.
Všiml jsem si, že už dech nezadržuje a začínal jsem se o sebe docela bát. Pokud se začne měnit, budu jeho první potenciální kořist, bez ohledu na naše dosavadní přátelství…
KURVA!
I když pořád věřím (spíš doufám), že Teran ví, co dělá.
Vypadalo to jako by si potichu oddechl. Octli jsme se ve ztemnělé místnosti s úzkými okny, které vypadaly trochu jako střílny středověkého hradu.
Původně snad byly ta okna zasklené vitrážemi (aspoň co si pamatuju), teď skrz ně vtékala zelená mlha. Nebyl čas na velké přemítání Teran mně s urputností pobízel na prudce se svažující schody do sklepení. Na konci černé chodby se konečně zastavil, něco v té tmě kutil, než se ozvalo tiché klapnutí. To už, mně strčil naprosto dezorientovaného do temné místnosti. Za našimi zády zabouchnul, jak jsem vytušil, asi těžké dveře.
Na chvíli jsme leknutím ztuhli, ta rána musela být slyšet po celé budově.
V naprosté tmě tiše zašeptal: „Tak to je hodně špatné, naštěstí i s tím se počítalo.“
„O čem to mluvíš?“
„Ten zelený plyn když jsem odjížděl, tak tady ještě nebyl.“
Rozsvítil doslova pidi olejovou lampičku a já se mohl konečně trochu rozhlédnout po místnosti.
Co bylo potěšující, nic tady nebylo do zeleného odstínu. (Té barvy začínám mít plné zuby.)
Místnost byla sice malá, ale účelně zařízená pro dva, včetně dvou kavalců nad sebou.
Podél stěny byly vyrovnány nádoby s pitnou vodou. A co víc už z dálky jsem poznal víc než dostatečné množství zdejší „lahůdky“ Kilitalitanu jinak řečeno - Kitali. (Zasytí, ale nenadchne.) Tak z tohohle jsem měl opravdu pramalou radost, a taky kdo by ne, měl jsem tuto „dobrotu“ po cestě domů až příliš často. Nevýrazná chuť a kluzkost této hmoty se mi nesmazatelně vryla do mozku, vlastně do patra.
Teran během mého zkoumání zásob, horečně otvíral jednu krabici za druhou, až konečně s úlevou asi našel to, co hledal, vítězně držel v ruce kovovou ampuli se šroubovacím víčkem.
Zručně ji otevřel a obsah jediným hltem vypil, potom zmáčkl malé tlačítko na víčku, které zašrouboval zpátky a strčil do náprsní kapsy.
„To je vakcína proti všem projevům zelené nemoci, doufal jsem, že až se vrátíme, bude hotová,“ vysvětloval.
Bylo mi jasné, že čas tady ubíhá rychleji než v druhém světě a i když mají opravdu špičkové vědce, snad nejlepší ze všech známých světů. Přesto takhle rychle vyvinout protilátku je i tady za nastalých podmínek nadlidský výkon.
Nedalo mi to, abych se přesto nezeptal: „A je to stoprocentní?“
Docela jsem si totiž Terana oblíbil a byl bych nerad, kdyby se mu mělo něco stát.
Ten se na mně usmál. „To si myslíš, že jsem blázen?“
Přesto jsem po mírné nátlakové akci (Nebylo to tak těžké, kdo zná Prefekty tak jako já, ví jak na ně.) jsem z Terana vytáhl podrobnosti o účinku séra.
Faktem je, že je časově omezen a podle jeho posledních informací, může účinkovat něco mezi jednou hodinou a dvaceti minutami a jednou hodinou dvaceti třemi minutami. Potom opětovné nadechnutí jedu, v jakékoli podobě by mělo mít za následek okamžitou transformaci se všemi negativními následky.
Do prdele, dost tvrdá realita, ale aspoň máme šanci.
(Bral jsem tuto situaci opravdu dost osobně…)
Nezbývalo nic jiného, než opustit stávající úkryt a dostat se co nejrychleji mimo oblast působení jedu. Ve spěchu jsme popadli to nejnutnější a bez váhání se vydali do nepřátelského města. Byl jsem až příliš rozrušen, než abych jednal stoprocentně logicky. V mém osobním nastalém zmatku jsme společně s Teranem vybíhali schody ze sklepení až příliš bezhlavě. Někde ve skrytu duše jsem věděl, že je to chyba, ale nebyl čas na plánování každého dalšího kroku.
Chtěl jsem řešit věci postupně, tak jak přijdou. A první byla dostat se co nejrychleji na čistý vzduch.
V šeru rozmláceného vestibulu stáli tři.
Naštěstí jejich přeměna ještě nebyla úplná a tak ještě nemůžou mít tu sílu a mrštnost, ale i tak je to nepříjemné zdržení.
Na první pohled bylo vidět, jak propadlé postavy spotřebovali veškerou energii uloženou ve svém těle. Teď vypadali jako pohybující se kostry. Věděl jsem, jak nutně potřebují další potravu. A taky jsem věděl, že udělají všechno, jenom aby se jejich transformace co nejdřív dokončila, a ta potrava jsme měli být my.
Na první pohled bylo vidět, že je nikdo neřídí, to by nevypadaly tak sešle. Zatím jsem ještě nemohl odhadnout, jestli je to výhoda nebo ne, v takovém případě jsou vždy příkazy od Šediváků nahrazeny kolektivní pamětí. Záleží hlavně na množství a rychlosti, v jaké jsou schopni se zkoncentrovat kolem naší pozice.
A je víc než jisté, že se už přesouvají do ulic kolem nás. Další důvod sebou trochu hejbnout.
Byli rozestaveni do trojúhelníku obličeji směrem k sobě. Revolvery, které jsme oba ve sklepě měli nachystané, byly na zombíky neúčinné snad jenom dobrá rána na temeno hlavy a přerušení nitky ze stříbrného tekutého kovu táhnoucí se po celé délce páteře je mohl dočasně ochromit, než se nitka zase spojí. Skočil jsem na toho nejbližšího, naštěstí byl k nám zády a já mu bleskově palcem přerušil stříbrnou nitku na jeho páteři, zhroutil se jako hadrová panenka. Bylo mi jasné, že jakmile palec oddělám, nitka se spojí a ihned mně napadne. Takhle jenom bezmocně otvíral a zavíral čelisti. To nás zaregistrovali ostatní dva.
„Terane, rychle hadru, urvi rukáv nebo cokoliv co nahradí můj palec…“
„Mám něco jiného,“ a z pouzdra na opasku vydoloval něco, co vypadalo jako plastelína o velikosti krabičky od sirek.
„Terane ty parchante…, to vypadá jako Semtex!“
„Taky že jo,“ a zabodl rozbušku do trhaviny, kterou jsem připlácl na zátylek a tak nahradil svůj prst, „a doufám, že to oslovení bylo v dobrém…“
„Promiň, bylo to samozřejmě v dobrém, …netvrdili jste náhodou, že tyhle třaskaviny jsou nehumánní a živě si vzpomínám, jaké z toho bylo pozdvižení, že je chtěl použít?“
„Změnili jsme názor…“
To byl celý on a vlastně všichni Prefekti… žádné zbytečné řeči.
Snad až do doby než se změnili v ty zombí, ti už nemluví vůbec.
Vlastně nejsou MRTVÍ - NEMRTVÍ v tom pravém smyslu slova, žijí ale se změněnou DNA a odumřelým nebo změněným mozkem, co já vím. Nechal jsem toho našeho ležet na podlaze a každý při své stěně jsme se rozběhli k hlavnímu vchodu. Já měl v cestě jenom pár rozbitých lavic a vrstvu z barevných sklíček. Teran měl svou stranu daleko hůř průchozí a přesto postupoval stejně rychle jako já, je to zkrátka frajer.
Ti dva byli rychlejší, než jsem počítal. Rozdělili si nás a jeden šel po mně a ten druhý po Teranovi. Asi po deseti metrech jsem na Terana houkl a v rychlosti jsme si vyměnili strany, což mělo za následek, že i ti parchanti se chtěli překřížit. Tenhle manévr jsem už jednou dělal a byla to svého času u Prefektů moje docela známá historka a byl jsem nucen ji několikrát pro obveselení opakovat. Byl jsem rád, že si na to teď Teran vzpomněl. Nemělo to ten samý efekt, jako tenkrát když se ti dva srazili a my jsme v pohodě proběhli kolem nich ze slepé uličky. Tentokrát se sobě vyhnuli, ale v okamžiku když byli uprostřed místnosti tak jsme do nich s Teranem vysypali obsah svých pistolí ne nepodobných mé oblíbené Browning BDM 9 mm Luger. Jak jsem říkal, Prefekti jsou pašáci, stačí cokoli vidět a do týdne mají svůj výrobek se stejným výkonem i dizajnem. Kam se hrabou Číňani.
Ale zpátky k naší akci.
Nevím, jak se to stalo ale Teran při posledním výstřelu, sklonil hlavu, aby si vytáhnul další zásobník a v ten okamžik snad špatně šlápl a zaletěl po hlavě za knihovnu, která byla odsunutá do prostoru vestibulu.
Zombíci dostali v tu samou chvíli co proto a tak když se i oni zorientovali, už viděli jenom moji maličkost a tak vyrazili oba mým směrem. Teran se zatím vyhrabal zpoza skříně, když viděl, že jdou jenom po mně, začal hulákat jako pavián, jenom aby se zase síly vyrovnali. Proti dvěma jsem měl bez aplikátoru jenom pramalou šanci a on to věděl.
Jeden byl v kolizním kurzu a ten druhý tak deset metrů za mnou a mě nezbývalo než zkusit nějakou kličku… Nebo to co jsem nakonec díky úzkému prostoru udělal.
Rozběhl jsem se přímo proti němu, a když už roztahoval ruce, zblízka jsem mu zasadil to nejtvrdší čelo, jakého jsem byl schopen, přímo doprostřed už dychtícího obličeje.
Je pravda, že to nečekal a je taky pravdou, že nevypadal, že by ho to nějak otřáslo, jenom ho to překvapeného odhodilo ke zdi a z nosu se mu spustil proud červené krve, kterou chytal do dlaní a hltavě polykal. Ten druhý se u něj zastavil a sledoval jeho počínání. Nám to dalo čas vyklidit pole.


 celkové hodnocení autora: 95.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 22.01.2015, 9:17:17 Odpovědět 
   Četlo se mi dobře, byť po průchodu branou se začali zjevovat neznámí tvorové a potvorove- zombíci. Pocit nebezpečí je věrohodný, určitá oprsklost hrdiny příběh zlehčuje a dává mu lidský rozměr. V kontrastu s fantaskní jiností tohoto světa za branou.Našel jse tři chyby: před ale v souvětí chybí čárka a špatně je napsáno: měkké i po podmětu: postavy, podmětu síly.
 ze dne 22.01.2015, 10:34:22  
   Bob Cileček: Ahoj čuku, dík za přečtení, připomínky a koment.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Proste jsem
(27.2.2021, 20:22)
Týnuš
(8.2.2021, 18:37)
Sivanah
(7.2.2021, 21:40)
black dragon
(2.2.2021, 14:52)
obr
obr obr obr
obr
Republikán a Pr...
William Joe
Odi et amo
Mon
Potopa
petulin
obr
obr obr obr
obr

Slzy lásky
maja52
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr