obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Con los Colegas - 14. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Con los colegas
 autor Wheelies Devotee publikováno: 27.01.2015, 7:50  
Děj se začíná dramatizovat. Matěj se zaplete se starou známou Janou a pak všeho lituje.
 

XIV. Hodokvas

Po návratu z dovolené se vše vrátilo na běžnou, zaběhlou kolej. Návštěvy posiloven po práci, víkendové párty s přáteli, výlety, návštěvy plovárny, vyjížďky na kolech. Stále trvalo léto, a protože jsme byli oba letní typy, užívali jsme si jej plnými doušky. Jen jediná věc mi dělala vrásky na tváři. Ondřejovo zaujetí proti Veronice. Od odjezdu z Míčova jsem se s ním nekontaktoval a dost mě mrzelo, jaký postoj zaujal. Vůbec jsme o tom s Veronikou nemluvili, dělalo nám to jen vrásky na tváři. Hlavně Veronika vypadala, že o tom povrchním parchantovi nechce ani slyšet. Nedivil jsem se jí.

„Víš, co je novýho?“ řekla mi jednou u večeře Veronika.
„To nevím…,“ odpověděl jsem a byl jsem zvědavý, co z Veroniky vypadne.“
„V únoru má v Praze přednášku a autogramiádu Tiphany Adams, můj idol.“
„Tak to je hezké, tam určitě pojedeš, viď.“
„No to je jisté, nechtěl bys tam jet ale se mnou?“
„Proč ne, uděláme si výlet do Prahy.“
„Tak fajn, nemůžu se toho dočkat. Ještě skoro půl roku…“
„To uteče jako voda...“

Nastal víkend lichtemburských slavností, Veronika skutečně neprojevila velký zájem, zúčastnit se jich se mnou, a tak jsme tam jeli s Frantou a s Jindrou. Slavnosti se konají každých pět let a toto byla naše premiéra.
„Tak si to užijte a moc nezlobte,“ loučila se s námi Veronika, když jsme nastupovali do vlaku a odjížděli směr Heřmaňák. Jako správní čundráci jsme se rozhodli vzít to po trati a zbytek cesty dojít pěšky. Na zádech spacáky, batohy a stan. Těšili jsme se na fajnovou pánskou jízdu. S Veronikou jsme si dali pusu, Jindra to samé udělal s Vilmou, zavřeli jsme za sebou dveře vagónu, našli jsme si místo k sezení, vlak se rozjel a víkend v rytmu středověku mohl začít.

„Pánové, musím vám něco říct,“ řekl ve vlaku nadšeně Jindra držíc v ruce plechovku piva.
„Pochlapil jsem se a požádal Vilmičku o ruku.“
„To fakt?“ vyřkl jsem překvapeně.
„No jasně, no co se ti nezdá?“
„Gratuluju kámo,“ odvětil jsem a podal Jindrovi ruku.
„Připojuji se k blahopřání,“ řekl Franta.
„Teď vám něco řeknu já vy borci, z nichž jeden do toho chce praštit. Já jsem našel taky svojí roštěnku,“ pravil Franta.
„Už zase,“ řekli jsme s Jindrou naráz a dali si ruku přes obličej.
„Jak dlouho si myslíš, uzavřeme sázku ne?“ řekl mi se smíchem Jindra.
„Tak půl roku, víc nedá,“ řekl jsem.
„Čemu se tlemíte? Teď už je to vážný,“ řekl Franta, aby nás uklidnil.
„Dokaž to!“ pravil nostalgicky Jindra tak, jak to říkával i na střední.
„Zase jste souložili na hřbitově, jako tehdy s Aničkou Wágnerovou?“
„Ne, to už bych nikdy neudělal.“
„No, tak ať ti to už konečně vyjde ty proutníku.“

Vlak dojel do stanice Heřmanův Městec, vystoupili jsme a hledíc na rozcestník Klubu českých turistů jsme zjišťovali, jak moc se projdeme.
„Na Lichnici je to 13 km po žlutý. Když se nebudem moc zdržovat, budem tam tak ve tři.“
„To jde, jdeme. Kupředu!“ zavelel Jindra a šlo se.“

Cesta byla pohodlná, vedená po silnicích a polních a lesních cestách. Železné hory nejsou žádnými horami, spíše kopci, takže nebyla ani příliš fyzicky náročná.
„Nevíte chlapi, jestli tam bude někdo známej?“
„Tak samozřejmě Pepa Svatoš, ale to je ti asi jasný,“ odpověděl jsem Jindrovi.
„Taky nějaký holky by tam mohly bejt,“ pronesl do společnosti Franta.“
„Myslím, že si jistě přijdeš na své,“ ubezpečil jsem ho.
„Kdo tam vůbec hraje?“
„Bakchus, Ergo a Clamortis,“ mistři na svém místě, ti umí skvěle umocnit středověkou atmosféru.“

Můj odhad byl téměř přesný, na hradě jsme byli krátce po třetí hodině. Celý hrad, byť polozbořený dýchal středověkou atmosférou. Dominantou nádvoří se stalo pódium. Pod ním byl postaven improvizovaný taneční parket. Po obvodu nádvoří stály stánky s nejrůznějším zbožím imitujícím středověké artefakty. Na rožních se grilovalo nejrůznější maso. Kapela prováděla zvukovou zkoušku, rytíři předváděli své šermířské umění, na plácku pod hradem se konal rytířský turnaj a sokolníci předváděli své okřídlené lovce. Hrad už byl plný lidu. Napsal jsem Veronice zprávu, že jsme na místě, tak jak jsme byli předem domluvení.
„Dívej, támhle je Pepa Jindro,“ pronesl jsem, když jsme si dali první pivo na zahnání žízně po delším pochodu. Šli jsme za ním.
„Nazdar ty starej brachu,“ pronesl Jindra, poněvadž se s Pepou od studií neviděl.
„Kdepak si máme postavit stan, koukám, že stany zabrali nejen kus nádvoří, ale i všechna rovná místa kolem hradu.“
„Pro vás mám protekční místo,“ řekl Pepa a zavedl nás na travnatou plochu v prostorách bývalého hospodářského stavení, z něhož byly kolem ještě zbytky základových zdí.
„Tady můžete postavit stan, budete tu sami, bude to pohodlný. A co, že jsi s sebou nevzal tu sympatickou slečnu Matěji?“
„Nechtěla, na tohle ona moc není. Sklepení jsi neotevřel?“
„To tak, jsou tam zachovalý krásný gotický klenby, nechci riskovat, že by je někdo vožralej v noci zničil. Taky tam máme krápníky a část expozice. Jsou tam ukázky středověký výzbroje a výstroje. “
„To chápu. Tak jdem na to chlapi, ať máme kde chrápat.“
„Myslím, že v noci pršet nebude, snad by se dalo i pod širákem,“ pronesl nadšeně Franta a já souhlasil, nicméně Jindra nebyl pro a pravil: „Jak chcete, je to můj stan, já si ho postavím, když tak ho budu mít celý pro sebe.“
„My ti samozřejmě pomůžeme,“ řekli jsme s Frantou a dali jsme se do toho.

Po postavení stanu jsme se vydali mezi dav. Sedli jsme si ke stolu, dali si klobásu na tácku a k tomu pivo dvanáctku. Rychle jsme se seznámili s další bandou se dvěma krásnými holkami. Jedna z nich byla oblečená celá v černém ve stylu Gothic.
Začala hrát první z kapel, Ergo. Celým hradem se rozhostily libé tóny. Zábava se skvěle rozjížděla, s každým dalším pohárem zlatavého moku rostla sranda a rozvíjely se myšlenkové pochody. Jeden chlap z oné bandy byl doktorem historie, takže jsme se měli o čem bavit.
Už se stmívalo. Šli jsme se s Frantou k Toi Toi.
„Ahoj, co ty tady Káťo? Tebe bych tu teda vážně nečekal,“ řekl jsem, když jsem pak spatřil na cestě starou známou, Janinu kamarádku se svým přítelem Honzou.
„Tak, řekli sme si, že zkusíme něco nového a fakt se nám tu líbí,“ řekla Káťa a usmála se.
„Je tu s námi i Jana, my o vás víme, že tu jste, psali jste o tom na facebooku. Vlastně jsme vás i hledali.“
„Jo, Jindra to tam psal no.“
„Tak můžeme jít, jsem hotovej!“ ozvalo se za námi z Frantových úst.
„Dobře, můžete si sednout k nám ke stolu, ještě je tam místo,“ řekl jsem a Káťa s Honzou souhlasili.
„Taky tu máte stan, nebo jedete ještě v noci domů, do Lomnice?“
„Kdepak, spíme tu.“
„Došli jsme zpět na nádvoří. Jindra si pochutnával na grilovaném praseti a vedle něho seděla nějaká slečna s blonďatými vlasy. Na dálku jsem jí nepoznal.
„Hele Jana,“ řekl Honza Kátě. Byl jsem poněkud zaskočen, protože holku takového ražení jako Jana bych vážně na takové akci nečekal.
„Servus všichni, ahoj Matěji“ zvolala Jana.
„Všichni se sem nevejdeme, řekla pak.
Stejně jako vždy, byl i tentokrát Jindra nejrychleji opilý.
„Já tě vezmu na klín kočičko,“ řekl Jindra a Jana ani chvíli neprotestovala. Honza vzal na klín Káťu a nakonec jsme se tam všichni nějak poskládali.
„Já jdu pro pivo, chcete někdo donést?“ řekl do společnosti Franta, zvedl se les rukou a ozvalo se: „Jáá!“
„Fajn, někdo musí jít se mnou.“
„Já ti pomůžu,“ řekla Káťa a odešla s Frantou k výčepu.

Čas rychle utíkal a večer se dostal do své druhé a delší části.
„Noc je ještě mladá!“ vyřvával Jindra a při tom chvílemi usínal na stole.
„Ty už to nepij, fakt!“ ozvala se Jana, která sama byla ve značné náladě, stejně jako mnoho dalších u našeho stolu.
„Ten už má dost, řekl jeden z bandy s tou gothic slečnou, která se svým přítelem právě blbla na parketu
I já už významněji pociťoval opojení z piva, vína a medoviny.
„Jdu na parket, kdo jde se mnou?“
„Já na tohle neumím tancovat,“ pravila Káťa a Franta s Honzou se přidali.
„Není to nic těžkého, prostě se hýbeš, jako kdekoliv na diskotéce, nebo v rockové vřavě,“ odpověděl jsem se smíchem na onu poznámku.
„Já bych šla!“ vykřikla nadšeně Jana, čapla mě za ruku a šli jsme.
Tancovali jsme dlouho a divoce. Tak jak se u takové hudby patří. Clamortis to fakt rozjížděli, a proto nás to tak bavilo.
„Nezajdeme na něco vostřejšího? Zvu tě,“ napadlo Janu pak.
„No proč ne, dáme si do každý nohy, pak zvu já tebe.“

„A jak se vůbec má Veronika? Co, že nepřijela s tebou? Doslova nepřijela!“ zeptala se Jana ve frontě u baru a smála se.
V tu chvíli mi to připadlo vtipné a smál jsem se také.
„Má se dobře, už spolu bydlíme, představil jsem jí rodičům, líbí se jim, jen bráchovi je nějaká nesympatická.“
„Tak to je dobře. A tak brácha si zvykne. Tak co si dáme?“
„Whiskey ne?“
„Fajn.“

S Janou jsem strávil zbytek večera střídavě u baru a na parketu. Líbali jsme se u hradeb, pozorujíc hvězdy. A vůbec mi to v tu chvíli nepřipadalo blbý. Byl jsem hodně opilý, avšak vím, že alkohol nikoho neomlouvá. Bral jsem to tak, že se mi splnil dávný sen ze střední. Dostat Janu do postele. Když to chceš udělat, uděláš to. Nějakou část z pokročilého večera, či spíše noci, si nepamatuji ani já, ani ona, jedno ale vím jistě:
Skončili jsme spolu v Jindrově stanu. Byl jsem Veronice nevěrný. S Janou. S holkou, kterou normálně nemám zrovna v lásce a Veronika tuplem ne. To vše jsem si však uvědomil až ráno, či spíše skoro v poledne, když jsem se nahý probudil vedle nahé spacákem jen přikryté Jany. Bylo mi nevolno po přehnaném hodokvasu, měl jsem příšernou kocovinu. Po stanu bylo rozházené naše oblečení. Začal jsem jej sbírat.

„Vstávej, co tady děláš Jano?“ probudil jsem jí a začal se oblékat.
„Dobré ráno, Matěji. Docela blbá otázka, nemyslíš?“ procedila ironicky a rychle se začala strojit.
„Včera jsi byl k nezastavení, ale bylo to skvělé. Teď vím, o co jsem přišla, když jsem ti onehdy dala košem.“
„Ani mi to neříkej a nech si ty poklony. Já o tohle nestojím. Tohle se nesmí nikdo dozvědět jasný?“
„No, to je ohromný. Najednou o to nestojíš!“ Na mě se můžeš spolehnout, nikde to ventilovat nebudu. Taky na to nejsem úplně hrdá, ale co Franta obzvlášť Jindra, kterej kvůli nám spí pod širákem před stanem? Chtěl sem jít spát a my ho vyhodili.“
„Ježiši, ten bude nasranej, tohle je jeho stan.“
„Hm a kde skončil Franta, to nevím.“
„Tohle mě ale nemrzí tak, jako to, co jsem udělal Veronice. Ježíši Kriste! Co já teď budu dělat.“
„No, měl by ses modlit, aby to neprasklo, ale ono to možná nebude tak zlý. Jestli jí vážně miluješ a ona tebe, tak ti snad odpustí. Zrovna v jejím případě to asi nebude takovej problém.“
„Co tím chceš jako naznačit?“
„Že je to chudák holka, která může bejt ráda, že někoho má a nemůže se zlobit, že si jednou odskočil za pořádným sexem.“
„Ty seš pořád stejná kráva!“
„Já vím, a proto ses se mnou vyspal ne?“ řekla Jana a odešla za stanu.
„Jindro vstávej, už tam máš volno,“ vzbudila venku Jindru a odešla za Káťou a za Honzou.

Vylezl jsem ven na nádvoří.
„No, to se ti povedlo, vážně gratuluju kámo,“ řekl Jindra a já se vážně styděl.
„Navíc jsi k tomu zneužil můj stan, jsi vážně jednička.“
„Promiň Jindro, ani nevíš, jak mi je.“
„Kde je vůbec Franta?“
„Co já vím, kde skončil, jsem rád, že jsem vůbec našel v noci svůj stan, ve kterým jsem stejně nemohl spát.“
„Já mu zavolám.“

„Kde seš?“
„Já jsem v Podhradí, ve stanu u Simony.“
„Aha, fajn, tak ty máš taky zářez?“
„No jo, ty taky?“
„Jo, s Janou.“
„Cože? Dobře ty. Za chvíli jsem na hradě, jsem těsně pod ním, kousek pod barbakánem.“

„Jestli tě to zajímá, tak Franta se taky s někým vyspal.“
„No, jste fakt borci, vážně!“


 celkové hodnocení autora: 74.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 27.01.2015, 8:03:19 Odpovědět 
   No sláva, Matěj je taky obyčejný smrtelník! Ne že bych měla radost z toho, jak se zachoval, ale na druhou stranu mě už lezl docela na nervy tím, jaký byl klaďas. Takže teď nezbývá než držet palce, aby to dobře dopadlo. Použije Plzákovu metodu nebo to riskne a ke všemu se Veronice přizná? Nejen za vítaný zvrat v příběhu, ale i za celé podání jsem velmi nadšená!
Nat
 ze dne 27.01.2015, 15:28:18  
   Wheelies Devotee: Díky za komentář, jsem rád, že se ti líbilo. :)
 čuk 27.01.2015, 7:49:20 Odpovědět 
   Mohl bych napsat: přílišná ctnost vyvolává touhu po nectnosti a alkohol uvolňuje zábrany a mění úhly pohledu. Text je výstižný pro dané hrdiny, tak to bývá, i ty dialogy, většinou banální a trochu frajerské. Je až příliš věcný a "reportážní", dalo by se říci suchý, osvěžení detailem či výraznějším nadhledovým vtípkem by prospělo.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
ONKANÉ
Danny J
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Hlad
kouki
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr