obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Malířka - část 1 ::

 autor Doll publikováno: 27.01.2015, 8:58  
První část hororové povídky z 19. stol. lehce inspirované románem Obraz Doriana Grey od Oscara Wilde.
 

Malířka


Malířství je silnější než já, dělá si se mnou, co chce.
Picasso Pablo


Bývalo to takové romantické místo, nyní však - alespoň na mne - působilo spíše strašidelným dojmem. Jsem poslední majitelkou tohoto sídla a až zemřu, nezbude z něj vůbec nic. Kdyby dům opět ožil místo toho, aby byl na tak trestuhodně dlouhou dobu ponechám postupnému chátrání, dokud z něj ani z těch nádherných zahrad nic nezůstane...
... ani nostalgická vzpomínka na dávno ztracené časy. Vstupní dveře se uzavřou na sedm západů a postupně budou dále chátrat, až za ně začne zatékat. Naleštěná okna oslepnou pod lehkým nánosem hedvábných pavučin, zámeckou zahradu zamoří divoké květiny, o které se nikdo nebude starat, takže nakonec asi stejně zplaní a pak pomalu zemřou pod dusivým plevem. Ta neveselá představa mne naplňovala nepopsatelným smutkem, ačkoli jsem ani v nejmenším netušila proč.
Bylo zde cosi zlého. Od těch odporných událostí, které se odehrály minulého léta, již nic není takové, jak tomu bývalo dříve. Mám dojem, že má prázdná plátna se utápí v hořkých slzách, mé štětce se namáčí v rudé krvi a všechny křiklavé barvy na malířské paletě jenom vřískají samou hrůzou...
Milý čtenáři, pokusím se pro vás nejprve pokusit načrtnout svůj dosavadní život párem rychlých tahů štetce. Bude se však nejspíše jevil neúplný, jen jako nedokončená skica na bílém plátně. Zvláštní, že jsem si nidky dříve neuvědomila, jak jasné barvy řežou do očí. Přišla jsem na to až poté, co jsme si uvykla setrvávat v konejšivé temnotě...
Byla jsem jediné dítě z vysoce postavené rodiny, kterou zde ovšem nebudu - a vlastně ani nemohu - jmenovat. Bylo zcela přirozené, že se mi dostalo toho nejvyššího vzdělání. Mohu však s jistou hrdostí podotknout, že má rodina svých nemalých výloh nikdy nelitovala, neboť velice záhy se projevil můj velký talent. Jako výjimečná malířka jsem se proslavila v celé rodné zemi i mimo ni. Dlouho jsem cestovala po celé Evropě.
Do své staré vlasti jsem se vrátila teprve nedávno, že však s úsměvem na rtech, ale jako truchlící dcera. Měla jsem v té době mnoho těžkých povinností, avšak tou nejdůležitější bylo uspořádat okázalý pohřeb, kde se sešly poslední zbytky naší - kdysi tak široce rozvětvené - rodiny. Pamatuji si, jak jsem sama hodila první hrst černé hlíny na lakované víko nádherné rakve z dubového dřeva, kde spočívala má zesnulá matka.
Její předčasná smrt mne zasáhla o to více, když jsem si uvědomila, že nyní jsem nadobro ztratila veškerou rodinu. Bohužel jsem již neměla žádné blízké příbuzné, žádné děti a jak jsem dříve podotkla, ani žádné sourozence, kteří by nesli stejné jméno jako já. Zdálo se, že naše modrá krev zanikne společně se mnou...
Protože mne nijak nelákal hektický život ve velkoměstě, kde je na můj osobitý vkus až příliš mnoho lidí a příliš málo prostoru, rozhodla jsem se co nejdříve odjet na venkov. Přestěhovala jsem svou malou domácnost, sestávající asi z pouhého tuctu lidí a několika psů, do bezvýznamého zámečku poblíž jednoho menšího města, který mi kdysi darovala k jedněm jmeninám právě má matka. Přestože šlo o osamělé místo, panovala v něm melancholická atmosféra, ze které jsem plnými doušky čerpala novou inspiraci.
Když se můj lehký kočár tažený vranými koňmi poprvé zastavil na příjezdové cestě vysypané hrubým šterkem šedavé barvy, kterou lemovala dlouhá alej starodávných dubů, zaplavil mne při pohledu na můj nový domov jakýsi podivný žal...
Přede mnou se pyšně tyčil malebný lovecký zámeček z počátku 18. stol. Měl čtyři patra a tmavou, poněkud zanedbanou fasádu, kterou již částečně pokrýval zbujelý břečťan a divoké růže. I ozdobný tympanon přerůstaly popínavé rostliny, takže jsem ani nedokázala pouhým okem rozenat, co je na něm vlastně vyobrazeno. Vysoko nad ním se vypínaly dvě okrouhlé věžičky a mezi nimi ještě jedna větší, s větrnou korouhvičkou posazenou přímo na špičatém vršku.
Vtíravý ševel mocného stromoví s bujnými listy a silnými větvemi ztěžklými studenou vodou mi napověděl, že zde zřejmě bylo prolito mnoho slz. Milovníci gotických románů, ke kterým jsem se však já sama nikdy neřadila, by jistě uvítali nějaký strašidelný příběh. Co se týká historie barokního zámečku, byla však poměrně fádní. Nevyskytovaly se v ní žádné neobjasněné vraždy, žádní šílení levobočkové ani žádné neklidné duše, které by se mohly za soumraku procházet prázdnými sály osamělého sídla...
Nepodařilo se mi o něm zjistit nic víc, než fádní rodinnou historii: První zmínka o tomto místě se údajně objevila ve 13. století. Již tehdy zde patrně stála středověká tvrz s nevelkým dvorcem, kterou propůjčil český král jistému rakouskému šlechtici. Později je převzala hrabata z rodu R. - původem ze Štýrska - která postupně získala pozemkové právo, a to i s přilehlou vesnicí. Příslušníci této rodiny se nejčastěji uplatňovali ve vojenských službách. To ale, jak jistě uznáte i vy, byla dosti riskantní kariéra.
Není divu, že vzhledem ke špatné finanční situaci bylo jejich panství v 16. století prodáno do rukou mé rodiny a protože moji prozíraví předkové disponovali nemalým majetkem, zůstalo jim v pozměněné podobně až dodnes. Na počátku 17. století byla tato zastaralá stavba zbořena a místo ní zde bylo vybudováno barokní sídlo s rozlehlou zahradou, kterou jsem tak ráda bloudila se psí smečkou v patách...
Vstupní prostory v jižním křídle působily dosti ponurým dojmem, nejspíše za to mohlo to silné dřevěné obložení, kde se ztrácely veškeré kroky. Hrozilo pohltit také všechno sluneční světlo, které se odvážně prodíralo skrz zašlé skleněné tabulky dvoukřídlých oken. Šla špatně otevřít, protože zůstávala po příliš dlouhou dobu zamčená a zatažená dlouhými, neprodyšnými závěsy.
Prehistorický příborník uprostřed tmavé jídelny v dolním patře se prohýbal pod různými drobnými zbytečnostmi a porcelánovými soškami. Nic víc, než ošklivé lapače prachu. Až když jsem zahnula za roh, objevila se o něco málo světlejší místnost s novějším vybavením z první poloviny 18.století. Pochopila jsem, že bude potřeba ještě mnoho práce a pravděpodobně i mnoho nezbytných výdajů, než si upravím tento nový domov podle svých představ.
Paní Mullerová byla velice schopná žena. Jako správná hospodyně se ihned chopila vlády nad domácím služebnictvem i nad cizími řemeslníky, kteří k nám hned v následujících dnech přijeli provést různé opravy. Zatímco řídila každodenní chod naší nevelké domácnosti, já a má milá komorná Jana jsme vybíraly nový nábytek, nakupovaly nové látky a přitom jsme přemýšlely, jak nejlépe zařídit zámecké komnaty. Úpravný zámeček s krásným parkem se totiž za celá ta léta proměnil v prázdný, neobydlený dům s opadanou omítkou a zanedbanou zahradou.
A přece jsem do svého nového sídla vnesla alespoň trochu života, tu pomíjivou trošku pouhé lidskosti do onoho nehybného umírání všech prázných staveb, kde již dlouhá léta nikdo nežije. Ve studených pokojích nyní každý večer plály křišťálové lustry ověšené třpytivými ozdobami. Jejich zářivá ramena však zvládla osvětit jenom samý střed velkých místností, ve vzdálených koutech až dosud sedělo jen neporazitelné šero a nepříjemná vlhkost, ten ledový dech starých časů, co vytrvale odmítaly zemřít...
Jednoho večera jsem se procházela se svými psími průvodci. Zámecký park v současné době nebyl příliš udržovaný a zdálo se, že za poslední léta asi úplně zpustl. Dlouho jsem pátrala po vstupní brance, která se nacházela na neproniknutelnou zelenou hradbou. Pamatuji si na to dobře, protože pak jsem ji poprvé spatřila...
Psi, jindy tak zmožení vším tím nesnesitelným vedrem, byli velmi živí a brzy mne zanechali daleko za sebou. Široká cesta do zámecké zahrady se nořila do studených stínů počínajícího soumraku. Povadlá tráva, co byla přes den celá spálená sálajícím sluncem, vydávala horkou vůni pozdního léta, které vrcholilo právě nyní.
Směrem ze spící zahrady bylo celé zámecké křídlo hustě porostlé divokým břečťanem. Skleněná lucerna jako by byla rozžehnutá v marné naději, že se jí svým mihotavým světlem snad jednou podaří přilákat lišaje smrtihlava, toho nepolapitelného tvora letních nocí.
Šla jsem po zapadlé pěšince, na které panovalo horké šero. Silné kmeny okolních stromů zde rostly až příliš těsně u sebe, jeden vedle druhého. Sotva bylo možné zachytit alespoň něco málo zasnoucího světla, jak nesměle proniká skrz jejich husté listoví.
Uslyšela jsem, jak jeden z obrovských psů - byl to anglický mastif, kterého jsem díky jeho výbornému rodokmenu pojmenovala Král - začal hlasitě štěkat a brzy se k němu přidali i ostatní. Spěchala jsem za nimi, abych zjistila, co je tak poplašilo. Na konci křivolaké cestičky, vysypané bílým pískem, už byla jen divoká zeleň.
Pak se do ní zabořily mé šněrovací střevíce na vysokém podpatku, přestože nebyly určené k takové chůzi. Travnatá pěšina ztlumila každý další krok. Zdálo se mi, že musí být úplně pustá, jen na jejím vzdáleném konci, těsně před prvními lesními stromy, se cosi pohnulo. Barevný záblesk v modravé tmě…
Poznala jsem, že to byla cizí žena, celá v červeném. Nejspíše proto jsem si jí také povšimla, přestože se nacházela tak daleko ode mne. Zářila ve žhavém světle umírajícího dne, jen jeden další karmínový stín mezi stovkami jiných. Spatřila jsem ji, jak kohosi objímá, ale netrvalo to dlouho. Zdálo že, že ji znepokojili štěkající psi, kteří se dosud zdráhali rozběhnout se bez mého svolení až ke kalné vodě.
Zmizela mi z dohledu, následována nějakým mužem, oblečeným v černé barvě. Rozbujelé rákosí vrhalo vlídný stín na klidné vody hlubokého jezírka a po štíhlých kmenech mladých stromů šplhal houževnatý břečťan. Teplý vzduch byl plný bělavé páry, vznášela se v něm ta vtíravá vůně vlhké země, zeleného listí a orosené trávy…
Byl to skutečně krásný kus kultivované přírody, jako stvořený pro nějaké tajné dostaveníčko. To mne alespoň napadlo, když jsem se rozhlédl kolem sebe. Tmavé hladiny zapadlého jezera se postupně zmocňovala živoucí zeleň - okrouhlé listy bělostných leknínů, kde se zakrátko objeví jemné květy, vynikající nade všemi ostaními vodními rostlinami svou exotickou krásou. Dříve, než jsem je mohla dostihnout, byli oba pryč...

***

Následující dny mi nepřinesly žádné zvláštní zážitky, které by stálo za to zaznamenat. Asi necelých čtrnáct dní po mém nenápadném příjezdu do nového domova jsem se vypravila na nedělní mši. Musela jsem se nechat vidět, ospalé městečko jsem však navštívila částečně i proto, abych si mohla pořádně prohlédnout tu nevšední architekturu. Mohutné duby s rozpukanou kůrou obklíčily kamenné zdi středověkého kostela, toho ohavného skvostu vybudovaného v groteskním slohu pozdní gotiky.
Věděla jsem o něm hodně a dokázala jsem jej náležitě ocenit, protože kromě malby patřilo k mým zájmům také sochařství a především architektura. Skrz roztančené listoví probleskovaly ohavné tváře zkamenělých démonů. Jedem z nich měl prý představovat samotného ďábla, jak se coby šupinatý had se smaragdovýma očima zasazeným hluboko do rohaté lebky ovíjí okolo hříšných duší, aby je mohl zadusit a pak pozřít.
Nad zarostlými ostrůvky divoké trávy kolem nerovného chodníku ze samých kočičích hlav se vznášela bílá pára jako každé ráno. Zato jasné nebe vysoko nad nimi zdobila blankytná modrá, ta krásná barva božských bytostí, se kterými se smrtlený člověk vůbec nemůže měřit. Klidná oblaka probodávala zlatavá kopí slunečních paprsků, které pálily jako živý oheň...
Uvnitř ponurého chrámu však vládla chladná temnota. A ta těžká vůně pálené myrhy a svěcené vody. Právě ona vyvolávala ten tajemný dojem posvátné bázně. Patřila k neřestným stínům a také k bohaté výzdobě katolických kostelů, kde vše živé pomalu zmírá v trýznivém obětí smrtelných hříchů.
Vlídný farář v černém obleku s bílým kolárkem u krku a s vysokým kloboukem na hlavě uctivě smeknul, sotva stihl vkročit do stinného kostela, kde navzdory tomu, že letní den doslova zmíral horkým vzduchem, neustále panovalo chladné přítmí.
Spočinula jsem na nepohodlné lavici do přední řady, kde nikdy nesměli sedat ti méně významní lidé. Olejové lampičky kolem zlaceného oltáře nepřetržitě planuly celou noc a budou planout i celý den. Ve zdobeném rámu, zavěšeném nad ním, se nacházela jakási renesnační malba, kterou však zakrýval stín.
Na mramorové desce se vlnilo hedvání, čisté a bílé jako padlý sníh. Na něm spočíval těžký mešní kalich a za ním stály silné voskové svíce, hořící žlutavými plameny. Před nimi klečela pokorná jeptiška, celá zahalená v černém rouchu, a možná se modlila za spásu své nesmrtelné duše.
Blyštivé zlato kostelných oltářů, monotónní zpěv mladých kněží, dunivé údery olověných zvonů, k dlouhým staletím zbožňování stovek a stovek lidských vin, vyslechnutých za hustými záclonami v temných zpovědnicích...
A to utrpení. Viděla jsem je všude kolem sebe. Vždycky je to především samé utrpení, které proniká až o morku kostí, až do hlubin samotné duše. Je v každém obraze, v každém chvalozpěvu, v každém žalmu a v každé modlitbě.
Po ukončení mše se mne ujal přívětivý páter. A protože jsem byla nová ovečka, pozval mne na místní faru, kde se mělo sejít pár hostů z blízkého okolí. Všichni jsme byli pozvaní na slavnostní nedělní oběd. Novotný na svém nevelkém vikářství působil, jak jsem se od něj vzápětí dozvěděla, již více než pět let. Jeho mladší sestra, jménem Anna, vedla celou domácnost a velmi ráda k sobě zvala hosty.
Stará fara se nacházela jen nedaleko od kamenného kostela, od okolního světa ji oddělovala zarostlá ulice plná schýleného stromoví. Stačilo pouhých pár minut chůze a již jsem se ocitla před nenápadnou budovou - pravda, poněkud zanedbanou - asi se dvěma patry a s šedivou omítkou, která se na některých místech již povážlivě loupala.
Slečna Anna mne dobře uvítala ve vstupním pokoji, kde odpočíval dávno vysloužilý nábytek a z vytapetovaných stěn na mne bohorovně shlížely svaté obrázky. Byla to ještě docela mladá žena a měla na sobě květované šaty s nabíranými rukávy. Přes ně přehodila praktickou zástěru, olemovanou vlněnými krajkami, aby její čisté oblečení neutrpělo žádnou újmu při vaření.
Návštěva na faře se vydařila, protože Anna byla skvělá kuchařka a ráda svému bratrovi podstrojovala, pokud jí to ovšem dovolil skromný rozpočet její malé domácnosti. Sladký čaj i čerstvé pečivo bylo výborné, to se muselo nechat. K tomu ještě na zakousnutí připravila celou mísu obložených chlebíčků, zdobených nakrájenou zeleninou.
Seznámila jsem se s pestrou směsicí docela příjemných lidí. Velmi sympaticky na mne zapůsobil zejména jeden mladý manželský pár, který se podobně jako já přistěhoval teprve nedávno. Hned vedle nich seděl u dlouhého stolu, pokrytého bílým ubrusem, místní starosta se svou drahou polovičkou.
Novotný pozval kromě nich ještě nějakého studenta, který byl právě přijat do církevního semináře a také dvě stárnoucí penzistky, černě oblečenou vdovu po státním úředníkovi a protivnou paní učitelovou ve staromódních šatech z dávých dob našich zvěčnělých prababiček. Obě dvě, jak se později ukázalo, byly doslova zlatým dolem všelijakých klepů ze soukromého života místní smetánky.
Farská hospodině uvařila vydatný hovězí vývar s masovými knedlíčky tak měkkými, až se doslova se rozplývaly na jazyku. Jako hlavní chod se podávala vepřová pečeně s kyselým zelím a s domácími knedlíky. A jako zákusek připravila naše skvělá hostitelka višňový nákyp, štěbře posypaný cukrovou drobenkou. Vynikající!
Slyšela jsem, jak slečna Anna srdečně vítá opozdilého hosta. Pak ji uvedla do velké jídelny a já jsem se velmi podivila. Objevila se přede mnou ta neznámá žena oblečená v rudých šatech, kterou jsem pronásledovala v zámecké zahradě. A nyní jsem se s ní sama setkala!
Nedala ničím najevo, že bychom se již dříve viděly. Jen se na mne nepatrně pousmála pouhým okrajem rtů, aby mi diskrétně ukázala, že i ona mne poznává. Ten mizivý úsměv mluvil jasně: Ano, my máme společné tajemství!
"Smím vám představit paní Žanetu? Je štědrou mecenáškou naší farnosti," ozval se Novotný.
"Nepřehánějte!"
"Jsme vám velice zavázáni za veškerou pomoc, kterou jste nám poskytla," ujišťoval ji Novotný.
"To je to nejmenší, co pro vás mou udělat," odvětila Žaneta.
"Ráda vás poznávám," řekla jsem jí s tím samým úsměvem, který mi předtím věnovala ona. Již nyní jsem věděla, že právě toto je ta nejzajímavější osoba, kterou jsem dnes potkala...
Po dobrém obědě se Novotného hosté začínali pomalu rozcházet. Anna se s nimi loučila ve vstupní hale. Já jsem se s Žanetou vydala jen na krátkou procházku, než odbije na kostelní věži celá. V těsném sousedství staré fary se nacházel malý hřbitov, kam už se - alespoň jak to tvrdila má nová přítelkyně - pohřbívalo jen zřídka kdy.
Stejně jako v gotickém kostele plném tajemné temnoty, kde se před několika hodinami rozléhaly zbožné písně a kde zněla nádherná varhanní hudba, i toto nevlídné místo ve mne vyvolávalo jakýsi posvátný strach. I zde si pozůstalí připomínali ty dobré skutky, ale i jiné činy zesnulých. I zde vládly pouhé vzpomínky, stejně jako když byly nad ztichlými rovy tiše šeptány vroucí modlitby za mrtvé...
"Povšimla jsem si, že nosíte smutek," poznamenala Žaneta při pohledu na čerstvé květiny, vadnoucí na jenom z šedavých rovů.
"I já jsem přišla o blízkého člověka," odpověděla jsem. "Nyní jsem sama."
"To je mi velmi líto."
"Nelitujte mé ztráty," odvětila jsem vlídně. "Zdá se mi, že v sobě chováte svůj vlastní zármutek."
"Bohužel máte pravdu."
Žaneta usedla na zchátralou lavičku, která se nacházela před jedním z mnoha hrobů, kde tiše chřadla velká kytice bílých lilí, převázaná pozlacenou stužkou. Rozepjala pár malých knoflíčků na jemné blůze a pokynula mi, abych spočinula vedle ní. Ukázala mi zlatý medailon. Nosila jej na hrdle, delikátně skrytý před nepovolanými zraky pod nádherným oděvem.
Rafinovaná miniatura, vyvedená zkušenou rukou v překvapivě živých barvách a s velkým smyslem pro detail, zobrazovala rozkošnou tvář mladého muže. Okamžitě jsem na něm poznala, že musí pocházet z vysokého stavu. To ostatně prozrazovala i bledá pleť, nepoznamenaná vyčeprávající prací, jemné rysy a povýšený výraz, který se dal vyčíst pouze z nepatrně zkřivených rtů. Neusmíval se, ale přesto působil velmi živým dojmem.
"To je velice zvláštní tvář," podotkla jsem. "Vypadá, že by mohla každou chvíli promluvit."
"Byl krásný, nemyslíte?"
"Krásný chlapec."
"Pro mne možná až moc," odtušila Žaneta s jistým nádechem trpkosti.
"Mohla bych se s ním setkat?"
"Lituji, ale zemřel."
"Jaká škoda. Takovou tvář bych chtěla namalovat," poznamenala jsem, spíše sama pro sebe. "Byla by pro mne velká výzva věrně zachytit tak živý výraz."
"Jeho obraz!" vykřikla Žaneta. "Velmi bych si přála mít něco víc, než tohle."
"Namaluji pro vás jeho portrét."
"To by jste udělala!? Jste tak laskavá!"
"Proč ne? Stačí, když mi jej půjčíte a já se pak pokusím přivést jej znovu k životu."
Má nová přítelkyně se smutně pousmála nad mými slovy. Zaklapla otevřený přívěsek, zavěšený na silném řetízku, a opatrně mi jej obtočila okolo krku. Zlatý medailon byl až překvapivě těžký a plaval mezi černou krajkou smutečních šatů.
"Prosím, dávejte na něj velký pozor." nadádala mne Žaneta. "Možná jsem sentimentální, ale moc by mne mrzelo, kdybych o něj přišla. Nic jiného mi po něm nezbylo."
"Nemějte strach," ujišťovala jsem ji. "Budu opatrná."
"Svěřuji jej tedy do vašich rukou."
"Musel zemřít mladý," zauvažovala jsem, a až zpětně jsem si uvědomila, že to, co jsem řekla, by si mohla řada lidí vykládat jako hrubou neomalenost. "Ale možná to pro něj bylo požehnání. Navždy si pak zachoval svou krásnou tvář."
"Přesně takhle si na něj pamatuji."
"A takový zůstane navždy."

***

Rozhodla jsem se, že jako malířský ateliér budu ve svém novém domově využívat zámeckou půdu. Šlo o převážně prázdné prostory, kam sotva kdo zavítal. Našla jsem tam jen samý nepořádek, usazený prach a starý nábytek s proděravělým dřevem rozežraným od titěrných červotočů. Zatím byl pečlivě přikrytý bílými plachtami, to se ale mělo již brzy změnit!
Nařídila jsem svému služebnictvu, aby zde důkladně poklidilo a pak jsem dala do tichého ateliéru, kam nedolehl žádný shon z dolních pater hlučného sídla, nastěhovat nové vybavení. Do jednoho rohu - přímo před zamřížované světlíky vyplněné barevným sklem, kam padaly sluneční paprsky - jsem umítila malířský stojan, kde trpělivě čekalo čisté plátno na mé první tahy.
Při pohledu na ně se mne zmocnilo jakési neurčité vzrušení, snad optimistické očekávání zkušeného umělce, který už tuší, že se mu možná podaří vytvořit své dosud nejlepší dílo. Poručila jsem, aby mne nahoře nikdo nerušil při práci.
Bylo to mé tvůrční útočiště, kde jsem mohla dát volný průchod své silné představivosti, až doposud nespravedlivě potlačené pod drtivou váhou až příliš mnoha banálních povinností. Byly spojené jak s náročným vedením nové domácnosti, tak vyrovnáním nepříjemných rodinných záležitostí.
Rozmíchala jsem celou barevnou paletu barev do různých odstínů, ještě několikrát jsem smáčela ztvrdlé štětce v měklé misce s čistou vodou a pak už jsem se, plan nefalšovného nadšení, pustila se do nového portrétu. Totiž do svého prvního díla, které přišlo po několika nekonečně dlouhých měsících tvůrčího půstu...
"Nenapadlo by mne, že by se dala ta zaprášená půda zařídit takhle," podotkla Jana, když se přišla podívat na mé soukromé království.
"Byl to trochu neotřelý nápad, to přiznávám. Je to jediné místo, kde mne nebude nikdo rušit, připustila jsem."
"Tady je takové ticho!"
"Ráda maluji i venku, v přírodě. Zdá se mi však, že zámecká zahrada na to není vhodné místo."
"To ne, zvlášť v tom nesnesitelném horku," přikývla Jana. "Ostatně to není zdravé, trávit tak dlouhou dobu na slunci."
"Už jednou jsem měla úžeh a nijak netoužím si to zopakovat."
"Je tu příjemně."
"Ale přitom dost světla i na malování," dodala jsem s pohledem upřeným na bělostné plátno, kde už se začínaly rýsovat první tahy, ze kterých později vznikne nevšední tvář mladého muže.
"Jsem docela zvědavá, kolik zlatých vám vynese."
„Budu malovat, ale tento obraz neprodám."
"Ale své malby budete alespoň vystavovat, nebo ne?"
"Možná, že časem uspořádám malou výstavu, nyní se však chci věnovat práci."
"Kdybych vám mohla s něčím pomoci, stačí říct."
"To jste hodná. Až příště pojedete do města, mohla byste také nakoupit nějakou rumělku. Už mi začíná docházet."
"To je to nejmenší."
"A pokud někde narazíte na slečnu Annu, můžete jí říct, ať mi brzo oplatí mou návštěvu."
"Určitě jí to vyřídím."
Jana se usmála a pak za sebou tiše zavřela těžké dveře, aby mi ponechala potřebný klid na malování. Jak dlouhé dny postupně plynuly a pečlivá práce stále pokračovala, nabyla jsem jistého dojmu, že můj nejnovější obraz se snad naprosto vymknul z mé omezené kontroly - mohla-li si však pouhá malířka vůbec dělat nějaký nárok na to, aby dokázala kontrolovat všemocné umění - a že mne zkouší jako nezdárný syn. Brzy se z pouhého portrétu stala svébytná osobnost.
Během několika týdnů jsem si docela zvykla na klidný život venkovské šlechty, který mi velmi vyhovoval. Troufala bych si i tvrdit, že jsem zde znala snad každý kout. Všudypřítomné stíny, které se skrývaly uvnitř barokního zámku, však byly stejně pochmurné jako mlčenliví duchové.
Narážela jsem na ně snad v každé potemnělé komnatě, ať už na mne shlíží z tmavých olejomaleb, nebo když na sebe vezmou prchavou podobu vzácného vánku, který jen občas pronikne až k mé maličkosti skrz zatažená okna. Jako krvelační upíři, kteří přilétají na netopýřích křídlech k nechráněmým ložím spících, aby je mohli noc za nocí vysávat k smrti. I když mne ani v nejmenším neděsili, nedokázala jsem je déle přehlížet.
Bylo cosi znepokojivého na pouhé povaze té dlouho neobydlené budovy, kterou jsem nyní nazývala svým domovem. Navzdory všem mým snahám zabydlet ji zůstávala stále tak tichá, skoro až mrtvá. Dost možná, že se některé prvky z takových morbidních myšlenek odrazily i na mém malování. I když to jsem si dokázala připustit jen velice nerada!
Zrovna když jsem se zabývala nějakou jinou prací, odkryla zvědavá služebná zplihlý cíp bílé plachty ze zahaleného obrazu, aby se mohla podívat, co se vlastně skrývá pod ní. Byla opravdu překvapená při pohledu na mladistvou tvář, ve které se však ukrývala mrazivá smrt. Pochopitelně nemohla mít sebemenší tušení, kde jsem načerpala inspiraci pro tak zneklidňující dílo...
Příští den jsem nařídila všemu služebnictvu, aby bez mého výslovného dovolení nevstupovalo do malířského ateliéru, nevyrušovalo mne při práci a aby ani neodkrývalo dosud nedokončené obrazy. Ochotný personál sice přislíbil, že tak učiní, ačkoli to nebylo k ničemu. Následující den jsem našla strženou plachtu a odhalený portrét, ze kterého na mne povýšeně hleděl mladý muž, který byl již dávno mrtvý.
Musím se vám nyní - milý čtenáři - přiznat, že netuším, jestli má tato krátká odbočka s mým neveselým vyprávěním nějakou prokazatelnou souvislost. Považuji nicméně za důležité se o ní alespoň stručně zmínit, abych vám neopomenula vylíčit nic z toho, co se okolo mé osoby odehrálo minulého léta. Od té doby, co jsem se stihla na loveckém zámečku alespoň trochu zabydlet, se mé služebnicto začalo chovat poněkud zvláštním způsobem.
Popisuji jej jako zvláštní, protože mne žádné jiné označení ani nenapadá. Myslím, že by nebylo vhodné, označovat ty prosté lidi za pověrčivé blázny, ani připisovat jejich zmatená tvrzení k nějakým nadpřirozeným jevům. K jedné z takových událostí došlo - jak si vzpomínám - pozdě v noci. Právě když končil sladký červenec, ten horký měsíc zralého ovoce a rudých plodů, které barví bílou látku jako čerstvá krev...
Pozdě jsem se ukládala ke spánku. Ozvalo se krátké zaklepání a pak pootevřenými dveřmi proběhl obrovský pes se žíhaným kožichem. Za ním chvatně proklouzla Jana, celá nesvá. Docela mne překvapilo, že ji vidím v tak neupraveném stavu. Byla oblečena jen do domácích šatů, podobných méně odvážnému negližé, a na hlavě měla posazený pomačkaný čepec, ve kterém by mohla docela dobře i spát.
"Bíky bohu, že jste ještě vzhůru!" vyrazila se sebe.
"Proč nespíte?" ptala jsem se.
"Nemohla jsem spát. Chtěla jsem něco k pití, ale když jsem zvonila na služebnou, nikdo nepřišel."
"No a?"
"Když nepřišla, vydala jsem se dolů a tam jsem narazila na jedno děvče. Byla strašně vyděšená."
"Co se jí stalo!?"
"Nic! Ale ta ubohá holka mi tvrdila, že něco viděla."
"Měla zlé sny?"
"Ne, prý je někdo tady. V domě! Poslala jsem ji spát, ale pochybuji, že mne bude schopná poslechnout."
"Nechápu to."
"Ani já ne. Nechtěla jsem vás zbytečně obtěžovat, to skutečně ne. Ale říkala jsem si, že bude lepší, když vás přece jen probudím."
"Půjdeme se na to podívat my dvě!"
Přehodila jsem přes svůj noční oděv projistotu ještě vyšívaný plášť, protože v celém zámku obyčejně panoval, zvlášť v pozdních hodinách po západu jasného slunce, nepříjemný chlad. Neupravené vlasy jsem rychle zamotala do nevzhledného uzlu a pak upevnila v týle dvěma silnými jehlicemi s ostrou špičkou.
Zámecké komnaty pohltila samá temnota. Ani jsem se nedivila, že s sebou Jana vzala alespoň jednoho psa. Vypadalo to tu vážně nevlídně, možná až strašidelně, to jsem si však já sama odmítala připustit. Než jsem se s ní dostala až na úplný konec dlouhé chodby, popadla mne mladá žena za ruku a zasyčela tichým hlasem:
"Někdo tam je!"
"Kde!?"
"Před námi! Zmizel ve tmě. Slyšíte jeho kroky?"
"Ne!"
"Musí být v té místnosti. Schovává se."
"Nic tam není."
"Viděla jsem ho!"
"Počkejte tady."
"Buďte opatrná!"
Došla jsem až ke dvoukřídlým dveřím, které zabíraly téměř celou protější stěnu a s nepříjemným pocitem jsem shledala, že jsou otevřené. Na tom by nebylo nic zvláštího, kdybych nevěděla, že paní Mullerová zpravidla dbá na to, aby byly všechny pokoje během nočních hodin uzavřené. Už jednou vyhubovala nedbalou panskou, protože poklízela někde v přízemí a pak za sebou zapoměla zamknout. Cokoli - kdokoli - zvenčí by mohl nepozorovaně proniknout dovnitř...
Vstoupila jsem do velké místnosi v západním křídle spícího zámku s kazetovými zdmi oboženými samým tmavým dřevem. Žíhaná doga, která mi šla u nohy, začala jevit jakési známky vzrůstajícího neklidu. V napjatém hrdle jí uvízlo vzteklé zavrčení.
Nestálé světlo štíhlé svíčky, po které stékaly tenké pramínky roztaveného vosku, se roztančilo mezi hustými stíny v hlubokých výklencích, kde visely nějaké obrazy ve stříbrných rámech. Zdálo se, že je prázdná, pokud nepočítám její nádherné zařízení z masivního ebenu a všechny ty aristokratické tváře dávno mrtvé šlechty, které na mne lhostjně shlížely ze svých starých portrétů...
Odložila jsem ji na malý stolek mezi dvěma židlemi s polstrovaným potahem. Okno, se kterým soudsedil, bylo celé zatažené sametovými závěsy vínové barvy. Přešla jsem k dalšímu oknu, za kterým se otevíral krásný pohled na pustou cestu, pokrytou mělkými kalužemi po posledním letním dešti. Začal dnes odpoledne zprvu jako krátká přeháňka, ale přitom skončil až večer. Noční vzduch si v sobě dosud uchoval prchavý nádech dešťové vody.
Potemnělá zahrada zůstávala žíznivá i přesto, že předtím pršelo. Měla jsem pocit, že jsem snad na moment zachytila nějaký prchavý stín, který se pohyboval skoro jako živá bytost. Pak mi však zmizel z dohledu. Zpustlá stezka se nořila se do šera, stejně jako šedivý dům - totiž místní fara, co sousedila s gotickým kostelem - jehož špičatou věž jsem mohla zahlédnou daleko za neprostupnou hradbou vysokých stromů. Stala se nevědomým symbolem únikové cesty před číhavýma očima...
Velký pes zuřivě čenichal po celé místnosti, dokud jsem ho nepopadla za kožený obojek a nevyvedla ven. Vrátila jsem se s ním k Janě, která na mne trpělivě čekala uprostřed tiché chodby. Byla celá nesvá a očividně ji děsilo neopodstatněné podezření, že by se do spícího domu mohl někdo vloupat. Jak ráda jsem ji uklidnila:
"Nikoho jsem nenašla. Jsme v bezepečí."
"Ach bože!" Jana si přitiskla studené ruce na ústa. "Přísahala bych, že jsem ho viděla!"
"Jen se vám to zdálo."
"Je mi líto, že jsem vás tak zneklidnila," řekla Jana omluvným tónem. "To ten starý dům. Někdy mne docela děsí."
"Je jako živý," připustila jsem, ačkoli se mi takové přirovnání příliš nezamlouvalo.
"Je skoro jako živý a také umí být docela zlomyslný, zvlášť v noci," dodala Jana.
"Přes den už se nebudeme bát," ujišťovala jsem ji.
"Doufejme. Ale na můj vkus má v sobě až moc temných míst!"


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 27.01.2015, 8:57:25 Odpovědět 
   Zdá se mi být dobrým nápadem pojmout povidku jako zpověď ženy depresivní psychický náchylné k tajemnému až hororovému vidění. Zřejmě určitá rodová zatíženost spojená s osamělostí a zármutkem, takže kulisy dříve tak výrazné (ona ohavnost, sešlost, utrpení) nepůsobí přehnaně, ale patří k až gotickému koloritu místa a času a připravují příběh. Ten je psán věcně a autenticky, napínavě a čtivě. Občasný výskyt detailů, v některých případech temně poetických, dobře vyprávění oživuje. Trochu jsem ztratil přehled o osobách. Kdo je to ta Jana? Kde se tam vzala? To přece není ta Mullerová. Možná, že Žaneta: ta je dosud ukryta v mlze náznaků. V textu je nadměrný počet překlepů (při letmém čtení jsem jich napočítal 11). Slovo století není dobře v textu zkracovat na stol. Čekám, jak se vyvine ona až poeovská atmosféra, a kde se objeví jádro a zdroj příběhu, který se zřejmě bude transponovat do malířčina štětce (už jsem pozapomněl, jak to bylo u O. Wildea). (Bohužel nejsem achopen rozebírat text hlouběji - na mne jako redaktora se hrnou další a další texty k recenzování).
 ze dne 29.01.2015, 19:45:42  
   Doll: Ahoj, děkuji za komentář! Šotky se pokusím najít a všechny pochytat. K osobám: Jana je její komorná, Mullerová je hospodyně a Žaneta je její nová přítelkyně, kterou poznala teprve nedávno. Těš se na pokračování, pak se všechno dozvíš. :o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na V. 1
Stanislav Klín
Cesta, která ni...
Larkin
Gladitáor
Casstial
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr