obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915544 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39810 příspěvků, 5772 autorů a 391771 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: 1. Kapitola ::

 autor LisaSwimmer publikováno: 05.02.2015, 11:39  
...
 

1. Kapitola


„Lucinda Parkerová,“ vyšlo pohrdavě z úst útlé blondýnky na vysokém podpatku. Na sobě měla svetýrek a vše doladily černé legíny. Hannah Swanová vypadala perfektně jako vždy. „Copak asi dělá tady ve skoro prázdné knihovně? Učí se? To ne!“ vysmívala se mi a její dvě kamarádky, které se s ní snažily držet krok nejen v česání ale i v oblékání a trapném chichotání se všem looserům na Whistonské střední, ji napodobily.
„Velmi se omlouvám, ale nemám na vás čas. A neurazte se - ani náladu,“ odpálkovala jsem ji a dál jsem si dělala výpisky z knihy Člověk a ovzduší. Pracovala jsem na domácím úkolu do biologie, na to tyhle krásky ani ve snu nepomyslely, protože úkoly jim dělají jejich spolužáci. Jak jinak. Královna zavelí a je to.
Hannah protáhla svůj dokonalý obličej do falešně smutné tváře. „Teď ses mě dotkla,“ řekla písklavým hlasem a její dvorní dámy se zasmály.
Přestala jsem si jich všímat.
„Co to tam je? Jste v knihovně, ne v nákupním centru,“ zlobila se od pultu paní knihovnice. Mohla mít tak kolem padesáti pěti let, ale postavu si udržovala jako třicátnice, to se musí nechat.
Slečna Swanová pohodila hlavou a pošeptala mi do ucha: „Jediné, co si kdo pomyslí, když tě uvidí, bude, že mu napíšeš domácí úkol.“ Otočila se ke kamarádkám, které natahovaly krky, aby jim nic neuniklo, a vydala se s nimi se ven z knihovny.
Možná to, co řekla, byla pravda, ale vlastně mi to tak vyhovovalo. Od smrti mých rodičů před sedmi lety jsem se uzavřela do sebe. Nejhorší na tom všem bylo to, že vraha nechytili, i když věděli, kdo to byl. David Hecker. Nemůžou ho dopadnout, a tak bydlím se svou tetou, Jane, která je detektivem. Vychovává mě tedy od mých deseti let.
S nikým se nesbližuju, protože mám strach, že by mu David mohl ublížit. A taky nikomu o svých problémech nechci vykládat. Už jsem si na to zvykla. Není to tak hrozné, jak to zní. A jednu kamarádku mám, tetu Jane. Je skvělá a rozumí mi. Jak by taky ne, když má vystudovanou psychologii. Je tisíckrát lepší než ti nemožní terapeutové, ke kterým mě po smrti rodičů posílali.
Dopsala jsem poslední větu o množení bakterií ve vlhkém prostředí, zavřela knihu, hodila sešit do pletené tašky, kterou jsem si dala přes rameno, vrátila knihu a šla domů.
Vytočila jsem číslo, které jsem znala nazpaměť, zatímco jsem čekala u vchodu do knihovny na odvoz.
„Ano, zlatíčko?“ ozvala se Jane.
„Ahoj, Jane, mohla bys pro mě přijet ke knihovně?“
„Ovšem. Budu tam tak do deseti minut. Počkej uvnitř.“
„Děkuju.“ Zavěsila jsem. Tohle bylo jedno z bezpečnostních opatření, která u nás fungovala jako zákon. Pravidlo číslo jedna: Nikdy nepůjdeš nikam sama.
Poslechla jsem a zase se vrátila do knihovny s tím, že si přečtu nějaký časopis, co stál v regálu hned u vchodu po levé straně. Sedla jsem si a začetla se do článku Jak najít muže snů. Velmi vtipné, potichu jsem se smála.
„Jedem?“ zeptala se tak za pět minut hnědovlasá a štíhlá slečna.
„Jasně,“ vydala jsem se za tetou. Vždycky jsem jí záviděla její krásu. Vůbec se sice nepodobala sestře, mojí mamince, která byla blonďatá, ale byla nádherná. Vlnité vlasy Jane sahaly až pod ramena. Neuvěřitelně hnědé velké oči a tenké rty vypadaly prostě a možná proto tak hezky. Na levé líci se jí nenápadně schovávala drobná bradavička skoro dokonale zakrytá vrstvou make-upu. Já jsem sice byla taky hubená a na postavu zděděnou po mamince jsem si stěžovat nemohla, ale štvaly mě moje modré až bezbarvé oči, které jsem neměla po kom zdědit. Obě rodiny jsou plné hnědé barvy. A to samé moje zrzavé vlasy až po pás. Nebyly však tak otravné jako bledá pokožka, která se mě držela téměř celý rok a v létě se měnila na červenou.
Nasedly jsme spolu do auta a opouštěly areál Whistonské střední.
„Jak ses dneska měla?“
„Nic moc. Teď jsem teprve dodělala úkol do bioly. Ale vsadím se, že ten tvůj den byl daleko víc vzrušující. Tak co v práci? Chytili jste nějakého zloděje?“
Usmála se. „Dnes ne. Vyslýchala jsem ale jednu ženu. Představ si, že ji vykradli a jediné, co ji zajímá, je, kolik dostane odškodné od pojišťovny.“
„To se dá pochopit.“
„Ne,“ oponovala mi. „Zmizely i její děti.“
Vykulila jsem oči. „Tak to je něco.“
„Jsme doma,“ oznámila asi po čtvrt hodině rozebírání důvodů, proč se žena neptala na své děti. Napadaly nás takové scénáře.
„Prověřte, jestli nějaké děti opravdu má, nebo jestli je opravdu neunesla sama a nezakopala na zahradě.“
„Ano, pane.“
Zasmály jsme se.
Výstup do čtvrtého patra bez výtahu byl rutinou. Doma jsem hned skočila na gauč a pustila si MTV.
„Taky jsme ale měli i mnohem zajímavější případ,“ napínala mě.
„Jaký?“ chtěla jsem vědět.
„Vraždu,“ řekla vzrušeně a znechuceně zároveň.
„Nekecej. Fakt?“
„Ano, ale zatím víc říct nemůžu, promiň. Až se to rozhodne vedení uveřejnit, budeš to vědět mezi prvními.“ Prohlédla si mě a pak jí spočinul zrak na televizoru. „Hele! Převleč se a pak teprve Justin Timberlake.“
„Ano, pane.“ Zamířila jsem do svého pokojíku. Měl meruňkové stěny a velké okno vpravo. Naproti něj byla postel, do které bych se nejraději zabořila.
Připravila jsem si tašku na zítřek do školy. Okno jsem otevřela jen na chvíli, protože zima v lednu byla sice letos bez sněhu, ale chladná až dost.
„Lucy!“ volala Jane.
„Už běžím!“ Zavřela jsem okno a utíkala za hlasem do kuchyně a cestou si vlasy sepla do gumičky.
„Večeře.“
„Nedělalas ji ty, že ne?“ Dívala jsem se na špinavé hrnce.
„Nech toho. Spálila jsem jídlo jen jednou,“ vymlouvala se ze včerejší nepříjemné situace, kdy kuře, které pekla, vypadalo, jako by ho hodila do otevřeného ohně. Doteď nechápu, jak se jí to v elektrické troubě mohlo povést. Asi je to kouzelnice. Třeba je jako jedna z Witch, vysmívala jsem se jí tajně.
„Co máš zítra v plánu?“ vyzvídala.
„Jdu do školy a pak domů. Nic neobvyklého.“
„Tak jo. Zavolej mi pak po škole. Přiveze tě Lucas. A udělá ti něco k jídlu.“
„Ty máš noční?“
„Tak nějak,“ začervenala se.
„Hej! Ven s tím.“
„Až zítra, jak přijdu.“
„Tak jo,“ přistoupila jsem. Přece jen to byl detektiv a mohla se rozhodnout neříct mi nic.
Než jsme šly spát, ještě jsme se podívaly na Avatar.
Sladké sny.
...............................................................................................................................

6:50
Budík mě zase probudil ze spaní. Ne, že bych měla, bůh ví, jak krásné sny, ale přeci jen to bylo lepší, než bojovat s realitou. Matně jsem vzpomínala na sen, ve kterém jsem viděla růži a tmu. Nic víc jsem si nepamatovala. Měla jsem ale pocit, že ten sen není tak úplně nový. Už se mi musel zdát...
Znechuceně jsem vstala, típla budík a po dlouhém „přemýšlení“ jsem si poskládala peřiny. Jako každé ráno. Nutno říct, nenaučila mě to moje teta, ta je nepořádná. Jsem samouk. Nebaví mě mít kolem sebe nepořádek. Potřebuju mít všechny věci srovnané na svém místě.
Otevřením skříně se mi naskytl pohled na perfektně poskládané komínky oblečení. Rozdělené podle barev, trička podle délky rukávů. Bundu byste v mojí skříni nenašli, protože jsem za to, že do ní nepatří. Ale jedna tam přece jen visí. Po mojí mamince. Černá, kožená. Když mi je občas smutno, tak si ji obléknu a máma je mi o kus blíž.
Zvolila jsem světle úzké džiny a šedé tričko s dlouhým rukávem bez potisku. Nejsem ráda středem pozornosti, mé oblečení tomu odpovídá, je velmi jednoduché. Oblékla jsem si černý svetr, vlasy jsem sepla do přísného copu po obličeji přejela korektorem na akné, které jsem neměla, a řasy zvýraznila řasenkou. Normálně se nelíčím, ale dneska mě měl vyzvednout Lucas, tetin kolega z práce. Je sympatický. Jane si nechce přiznat, že je zamilovaná zrovna do něj, ale mým očím nic neujde. Je trochu roztržitý, ale jinak je pro Jane jako stvořený. Vždycky se mi líbili dospělí muži. Asi proto, že s mladými kluky moc nevycházím. Ani se s nimi nebavím.
Vyšla jsem z pokoje. „Jdeme?“ vyzvala jsem Jane.
„Kde máš tašku?“ dívala se na mě.
„Oh, nechala jsem ji asi v pokoji. Momentík.“ Vrátila jsem se do pokoje. To není možné, jak jsem mohla zapomenout? No jo, no. Asi jsem se zamyslela nad Lucasem. Byl krásný. Modré oči, hnědé vlasy. Nebyl to sice model, ale měl v sobě šarm. Kouzlo. Přála jsem ho Jane. Perfektně by se doplňovali. On vtipálek, milovník dobrodružství. Ona žena milující jistotu, plány, ovšem pohled do jejího pokoje vám spíše řekne, že je pěkná rebelka a nepořádnice.
Sebrala jsem tašku a šla.
„Tak jo. Ehm. Připravila jsem ti svačinu do školy.“
„Děkuju, Jane.“
„Máš všechno?“ zkoumala mě, když jsem si oblékala černou bundu. „Opravdu?“ ujišťovala se, když jsem tiše přikývla.
Převrátila jsem oči v sloup. Zdolaly jsme schody a vyšly ven z domu. Tvář mi políbil závan větru. Byla trochu zima, a tak jsem za bundu byla ráda. Jane měla raději kabát. A moc jí slušel. Bundy nesnášela, připadaly jí neženské.
Když jsme dorazily ke škole, vystoupila jsem z auta a zamávala na rozloučenou. Vydlážděným chodníkem jsem se vydala k budově, která se jiným očím mohla zdát krásná a obrovská, ale pro mě byla děsivá a příliš malá na to, abych se v ní schovala. Škola mi šla, ale spolužáci byli nic moc. Na obědech to bylo nejhorší. Vždycky jsem seděla někde v rohu a sama a všichni na mě koukali jako na zjevení. Dneska taky jeden takový zažiju.
Rozhodně jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Přede mnou bylo schodiště. Dost široké, byla to stará budova, to na Whistonské střední bylo to kouzelné. Byla jako ze sedmnáctého století. Všude na stěnách visely obrazy, podobizny starých ředitelů, významných žáků a nejznámějších fyziků, chemiků a prezidentů světa. Učitelé byli skvělí. Jediným a největším problémem byla…
„Čau! Hledáš knihovnu? Ta je ale na opačnou stranu, zlatíčko.“
„Hannah,“ procedila jsem mezi zuby a otočila se za hlasem, který ke mně dolehl. Jasně. Její slečinky byly s ní. Dnes se oblékly do růžové. Tří prasátka. Musela jsem se pousmát.
„Přijde ti to vtipné?“ protáhla Hannah slizce.
„To jen tak,“ vymluvila jsem se a rychle odkráčela do třídy. Ještě, že s Hannah mám jen chemii.

Blížila se přestávka na oběd. Jakmile zazvonilo, všichni, jako by zazněl startovní výstřel, vyletěli ze tříd na chodbu. Pro představu, na škole je osm set studentů, z toho čtyři sta jich chodí na oběd a v jídelně je jen sto padesát míst k sezení. Hrůza. Jako obvykle jsem se zašila někam s učebnicí a za půl hodiny si u okénka vyzvedla oběd a šla si sednout na obvyklé místo v rohu.
Zhruba deset minut jsem do jídla ďobala nožíkem, když jsem si všimla, že jsem nebyla jediná, která sedí sama. Ode mě v pravém rohu seděl kluk v černém triku a v černých kalhotách. Docela upnutých. Měl zelené boty. Troufla bych si říct, že všechno bylo značkové. Když jsem se podívala na jeho obličej, skoro mi to vyrazilo dech. Byl nádherný. Hnědé vlasy mu neposedně stály na všechny strany, měl vyšší čelo, husté obočí, ale ne moc - neschovalo jeho nádherně hnědé oči. Jeho nos byl, jestli se to tak dá říct, roztomilý, na konci bambulka. Když vidličkou nabral těstoviny a dával si je do pusy, kterou chránily plné rty, skoro mi vypadl z ruky příbor. Musela jsem se vzpamatovat. Lucindo Parkerová, uklidni se, je to jenom kluk. Byl přesně můj typ. Aspoň myslím, že byl. Při pohledu na něj jsem si hezčí kousek představit neuměla. Seděl tam tak sám, nervózně pohupoval nohou a rozhlížel se všude kolem.
Zachytil můj pohled. Chvíli jsem na něj zaraženě civěla a cítila, jak červenám. Usmál se. Rychle jsem uhnula očima jinam. Jeho pohled byl elektrizující. O trapas bylo postaráno. Vstala jsem, posbírala talíře, odnesla je poloplné k okénku a rychle odešla z jídelny na hodinu angličtiny.

Vyťukala jsem na display Janino číslo a stiskla volat. Asi po třech pípnutích přijala hovor. „Ano?“
„Volám, aby…“ Z druhé strany od Jane se ozýval smích, hudba a přiťukávání skleniček. „Co se to tam děje? Vy něco oslavujete?“ vyzvídala jsem. Stála jsem u vchodu do školy.
Slyšela unovu jsem smích. „Si piš, že jo,“ radovala se. „přišlo to tak náhle. Kate je těhotná!“
„Jó!“ ozvalo se z telefonu jako sborem.
„Kate? Ta Kate, které řekli, že nemůže mít miminko? Fakt? To je bezva.“ Vzpomněla jsem si na to, jak chodívala k Jane plakat. Někdy u nás i přespávala.
„To teda je. Ale co jsi chtěla?“
„No… Víš, potřebuju odvoz.“
„Tak jo. Hned jsem tam.“
„Blázníš!?“ zhrozila jsem se. „Jsi opilá, nemůžeš řídit, detektive Greelyová. Někoho mi pošli. Střízlivého,“ dodala jsem, i když mi bylo jasné, že to bude nadlidský výkon. Zjevně byli namol všichni.
„Víš co? Půjdu pěšky.“
„To ne,“ oponovala mi. „V žádném případě nepůjdeš sama pěšky domů tři čtvrtě hodiny.“
„Třeba mě někdo sveze,“ škádlila jsem ji.
„To ani náhodou.“
„Už nejsem malá, Jane. Uvidíme se, pa.“ Chtěla jsem položit, ale ještě křikla:
„Zavolej, až budeš doma, nebo kdyby cokoli, ano?“
„Ano, mami. A pozdrav Kate. Pověz, že jí gratuluju.“
„Povím. Pa,“ zasmála se a položila.
Super. Měla jsem strach, jak nikdy. A do toho všeho ještě začalo sněžit. Nasadila jsem si kapuci a vyšla vstříc nečasu.
Cesty byly mokré, a tak jsem musela pořádně zvedat nohy, aby mi nenateklo do bot, což bylo absolutně bezvýznamné. Cítila jsem, jak mi moknou ponožky. Sakra, zaklela jsem v duchu. Na druhou stranu jsem ale byla neskutečně šťastná za Kate. Dítě bylo to jediné, po čem ještě toužila. Měla skvělého manžela, Milea, a krásný dům. Ona byla tak krásná. Ne tak moc jako moje teta, ale aspoň měla přirozenou blond. Vůbec se nemalovala a chodila v ošoupaných kalhotách a rozhajdaných tričkách, přesto vypadala prostě skvěle.
Úplně mě v tom zamyšlení šokovalo prudké zabrzdění auta po mé levé ruce. „Á!“ vykřikla jsem a chytla se za hrudník. Srdce mi bilo neskutečnou rychlostí. Uvědomila jsem si až po půl minutě, že stojím na ulici na přechodu pro chodce a že z auta vystoupil nějaký kluk a běžel ke mně.
„Nestalo se ti nic?“ Vlasy měl zasněžené. Teď už totiž pořádně chumelilo. Jeho hlas zněl vyděšeně.
„Ne. Ale měl bys dávat pozor, když řídíš,“ neodpustila jsem si.
Povytáhl obočí. „Já dával pozor. To tys mi vlítla do cesty.“
„Je tu přechod! Co jsem měla dělat? Stát a koukat?“ mluvil ze mě ten šok. Opravdu jsem se měla rozhlédnout.
„Stačilo by počkat na zelenou,“ ukázal na semafor, který se až teď rozsvítil zeleně. Otevřela jsem pusu, ale hned ji zase zavřela. Zasloužím si soudní řízení, porušila jsem zákon a šla na červenou.
„To je jedno,“ řekl po chvíli. Ulice byla až na jeho černé auto prázdná, tak nikoho naštěstí neblokoval. „Každopádně se omlouvám.“ Už se chystal odejít, ale ještě se vrátil. „Neznáme se?“ prohlížel si mě hnědýma očima přes sněhové vločky.
Přemýšlela jsem. Ty vlasy. I ty rty. Byl to On. „Asi spíš ne,“ zalhala jsem klukovi, kterého jsem obdivovala dneska v jídelně.
„Přísahal bych, že…“ zamračil se a pokračoval: „To nic. Asi jsem se spletl.“
Uuh, byl tak rozkošný.
„Asi ano.“ Nestála jsem o společnost a zvlášť ne o tu jeho. Držela jsem si lidi od těla. Kamarádit se se mnou bylo nebezpečné. Proč jsem asi bydlela u detektiva s pistolí v šuplíku u postele?
„Fakt jsi v pořádku? Jestli chceš, vezmu tě domů,“ nabídl. Přestavila jsem si, jak sedím v tom malém autě tak blízko u něj, na rozloučenou ho políbím…
„Děkuju, ale ne. Mám to kousek,“ zase jsem zalhala. Doma se musím potrestat.
„Vážně?“
Přikývla jsem.
„Tak jo. Ahoj. Snad zase někdy,“ zazubil se. Měl nádherné zuby a ten úsměv mi podlomil kolena. Začervenala jsem se. K mému štěstí si to vyložil jako šok z toho, co se stalo a mohlo stát, kdyby nestihl zabrzdit. „Jsi si jistá, že ti nic není?“
„Jsem v pohodě. Už musím. Ahoj.“ Počkala jsem na zelenou. On zatím nastoupil do auta, a jak mě míjel, zamával mi. Neodvažovala jsem se mu pozdrav opětovat. Chtěla jsem být co nejrychleji doma.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 05.02.2015, 11:39:21 Odpovědět 
   Vítej na saspi, Liso.

Ujala jsem se tvého příběhu, protože se zdá, že se jedná o dílko pro teenagery. Co si budeme povídat, k těm mám v redakci nejblíže. A u podobné četby si ráda odpočinu.

V první řadě tě musím pochválit za to, že očividně ovládáš gramatiku a pravopis na velmi dobré úrovni. V textu jsem vypátrala jen pár maličkostí, jako např. "Ne, že bych měla, bůh ví, jak krásné sny" -> Ně že bych měla bůhvíjak krásné sny". Ale jinak nic podstatnějšího. A ty čárky - wow, až na pár čárek navíc, ale naprosté minimum. Poklona!

Jedná se o úvod, takže těžko říct, kam přesně to bude směrovat. Ale trochu se bojím jistých klišé. Např. zemřelí rodiče a teta/strýc, to už tu bylo tolikrát (počínaje Harry Potterem přes Čarodějky po Vampire Diaries a spoooustu dalších). Detektivové či policajti v okruhu blízkých, to už tu také bylo několikrát (opět Čarodějky, Vampire Diaries, ale mohu přidat i Teen Wolf, Angel). Jinými slovy už teď na to nahlížím s nakrčeným nosem a bojím se, abys z hlavní hrdinky neudělala Mary Sue (stačí hodit do google a pochopíš, vřele doporučuju přečíst). Dalším klišé zavání klučina v černém v rohu místnosti - proč vždycky nosí černou? A proč vždycky musí být nádherní... Tady mi to začíná zavánět Stmíváním. Jasně, že zrovna On ji musel málem srazit, jak jinak by se seznámili ;) Tak tady na ta klišátka bych si dávala velkýho majzla.

Některé části se mi líbí, jak jsou popsány, mají šťávu a je vidět, že nepíšeš poprvé a že už jsi něco načetla. Třeba popis toho, jak pořádná (nebo možná neurotická ;)) hlavní postava je. Na druhé straně jsou tu části ploché, bez šťávy, bez atmosféry, třeba rozhovor hrdinky s tetou o jejím pracovním dni.

Také opatrně na opakování slov. Třeba sloveso být. Je tolik jiných slov, kterými se dá tohle nahradit, tak proč se na něj omezovat? Krásný příklad zde: "Přede mnou bylo schodiště. Dost široké, byla to stará budova, to na Whistonské střední bylo to kouzelné. Byla jako ze sedmnáctého století. Všude na stěnách visely obrazy, podobizny starých ředitelů, významných žáků a nejznámějších fyziků, chemiků a prezidentů světa. Učitelé byli skvělí. Jediným a největším problémem byla…"

Takže pocity prozatím smíšené. Uvidíme!

Nancy
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Istrie - Štvaná...
Trenz
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Cena odvahy - 1...
Anne Leyyd
obr
obr obr obr
obr

Štěstíčko v pyžamu
Radher
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr