obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea - 9. Les duchů ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Nová cesta
 autor Garathea publikováno: 28.01.2015, 21:34  
Gideon, čaroděj, který Mei přivolal do světa démonů, byl v minulosti známým věštcem. Býval blízkým přítelem lordova otce. K současnému lordovi měl téměř otcovský vztah.
 

Krátce před svítáním ji Reon probudil z děsivé noční můry, která se jí po událostech v Govlinu zdála každou noc. Rozsekaná těla, křik, krev, rudé oči neznámého muže, to vše ji obíralo o klidný spánek.
„V pořádku?“
„Jo.“ Posadila se a promnula si obličej. To byl zase děs.
Neit se k ní přitulila a stejně jako jindy se ji snažila uklidnit svým předením.
„Už je to lepší,“ usmála se na ni Mei.
Vzápětí si všimla Krise, který si opodál protahoval rozlámané tělo. Probudil se dřív než já? Dosud ho neviděla vstávat tak časně zrána. Nebo mu Reon předal stráž? „Vy jste se v noci vystřídali?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„O takových věcech nechce ani slyšet,“ odpověděl jí Kris.
„Proč ne, Reone?“
Reon se místo odpovědi vydal ke koním, které začal připravovat na cestu. „Najezte se! Když už jste vzhůru, můžeme vyrazit dřív.“
„Reone!“ ozvala se protestně Mei.
„Odteď bychom si měli dávat větší pozor. Dál od Alvionu se mohou častěji objevovat bandité a podobné sebranky. Neměli bychom to podceňovat. Stejně se mi nechtělo spát.“
Určitě si pořád vyčítá to co se stalo v Govlinu. „No dobře, ale nechci, aby se opakovalo, to co předtím. Když se ti bude chtít spát, prostě mě vzbuď!“ Předtím to nikdy neudělal a tušila, že to neudělá ani v budoucnu. Mei je koneckonců docela obyčejná lidská dívka, která neví s čím vším se tady může setkat a jak by se proti tomu měla bránit. Věděla, že se cítí za jejich bezpečnost zodpovědný, přesto mu to musela nabídnout.
„Jasně nebo mě,“ prohlásil Kris.
Reonovy rty se nadzvedly do úsměvu. „Fajn. Teď si sbalte!“
Zdá se, že si ti dva konečně začínají rozumět.

* * *


Městečko Kameron leželo za rozsáhlým pohořím Gordan, jehož vysoké z části zasněžené hory obklopené hustě prorostlými lesy spatřili už před dvěma dny.
V blízkém okolí stálo hned několik vesnic s převážně uzavřenými komunitami, které se snažily chránit své zvyklosti i čistotu krve před cizinci. Každý, kdo se odvážil vstoupit na jejich území, riskoval střet s jejich obyvateli, proto se zdejším vesnicím velkým obloukem vyhnuli a zamířili přímo k soutěsce, která je měla zavést do hor, jenže ta byla překvapivě zasypaná kamením.
„Zemětřesení?“ promluvila Mei.
„Spíš něčí dílo,“ usuzoval Reon. „Tohle je hojně využívaná stezka. Možná se tím vesnice chtěli zbavit cizinců.“
Tak velké balvany. A to všechno jenom kvůli jejich hloupé pýše.
„Budeme to muset vzít oklikou. To nám zřejmě přidá další dva týdny.“
„Dva týdny?“ vyjekla zaskočeně Mei. „Tím chceš říct, že uběhne skoro měsíc, než tam dorazíme?“ Každá cesta tady trvá neskutečně dlouho.
„Pak je tady ještě zkratka přes Lanarský les, ale to by možná nebyla ta pravá volba.“
Lanar. Mei měla pocit, že ten název už někde slyšela, ale to se jí díky Gideonovi stávalo poměrně často. „Co je na něm špatného?“
„Povídá se, že tam straší.“
„Straší?“ Nemohla posoudit, jestli duchové existují či nikoliv o to méně tady, kde ji už tolikrát překvapilo něco neuvěřitelného. Když existují démoni se svými podivnými schopnostmi, mohli by existovat i duchové?
Reon se při pohledu na její zamyšlený výraz uličnicky usmál.
„Děláš si ze mě legraci, že?“ zamračila se Mei.
„Opravdu se to říká,“ hájil se Reon. „V tomhle případě jde jenom o kmen altarů, který si bedlivě střeží svá území. Jen málokdo se s nimi setkal, ale všichni cítí jejich přítomnost. Les navíc působí tajemně, proto taky vznikly tyhle povídačky.“
„Nedovolí nám projít?“
„Pokud se budeme držet cesty, mělo by to být v pořádku.“
„No tak je rozhodnuto.“

Vyhledali lesní cestu a vstoupili do Lanarského lesa, přes jehož mohutné listnaté stromy pronikalo jen minimum slunečních paprsků. Mei po celou dobu nezaslechla jediný zvuk kromě těch, které sami vydávali. Nezahlédla žádné zvíře, přesto měla neustále pocit, že je pozoruje celý les.
Není divu, že vznikají takové pověry. Nechtěla bych tudy procházet sama.

Se západem slunce se utábořili vedle cesty. Mei byla tentokrát nadmíru vyčerpaná, ať už chtěla nebo ne, usnula hned po večeři.
„Jdi si aspoň na chvíli odpočinout!“ ozval se Kris. „Budu hlídat.“
„Pořád nás pozorují. Bude lepší, když zůstanu vzhůru,“ odvětil mu Reon.
„Pokud se budeme držet cesty, bude to v pořádku, ne? Sám jsi to říkal. Krom toho, Mei se bude zlobit, když zjistí, že jsi další noc nespal. Víš, že to jen tak nenechá.“
Reon si ji krátce prohlédl. Tentokrát se zdálo, že se konečně dočkala klidného spánku. Spala spokojeně, bez hnutí. „Tak dobře, ale kdyby něco, hned křič!“
„Jasný.“
Reon si položil meč vedle sebe, opřel se o strom a zavřel oči.
Kris tak zůstal sám, ale brzy se za ním přišla podívat Neit, která mu po celou dobu dělala společnost.
V jednu chvíli vzhlédla do koruny stromu, jako by něco zaslechla. „Copak? Něco tam je?“ Sám si ničeho neobvyklého nevšiml. Ať už je pozoroval kdokoli, zůstal celou noc v zákrytu.


V lese nemohli lovit, takže museli ujídat převážně ze svých zásob, kterých výrazně ubývalo. Na některých místech se sice objevovaly keře s jedlými bobulemi, ale ty nebyly zdaleka zralé. Naštěstí proudil podél cesty malý potůček, díky čemuž měli aspoň dostatek vody.
Cesta se během dne o něco zúžila a komplikovala jim jízdu, další den to ovšem bylo ještě horší, tentokrát totiž byla téměř zarostlá houštím. Museli seskočit z koní a jít za sebou.
Aspoň, že se tudy dá vůbec projít, pomyslela Mei.
Kris se překvapivě rozhodl jít po svých. Zdálo se, že se snaží změnit svůj dosavadní způsob života, i když jen velice pomalu. Potemnělé krásy lesa i strašidelné ticho se mu nepochybně zamlouvaly. Bylo to prostředí, které s radostí vyhledával.
Oba si krátily dlouhou chvíli vyprávěním různých příběhů, skutečných i smýšlených. Mei se kromě jiného zmínila o tom, jak jí její kamarádka ve školce neustále přejmenovávala, protože měla problémy s výslovností písmena ‚r‘. Nejkratší přezdívka se potom v jejím okolí uchytila natolik, že jí nikdo neřekl jinak než Mei.
Kris jí zase povídal o tom, jak se poprvé proměnil v myš. Ačkoli to pro něho byl úžasný zážitek a především velký krok, na který mohl být právem hrdý, když se proměnil zpět v člověka, zůstal úplně nahý. S tím samozřejmě mohl počítat, jenže Kris, tehdy ještě jako malý kluk, na takovou možnost zapomněl a proměnil se přímo před knězem, který mu pak udělil výchovnou lekci.
„Naštěstí jsem byl tou dobou opravdu malé děcko, jinak bych měl zaděláno na mnohem větší ostudu,“ usmíval se Kris.
Uprostřed jeho další historky začal Meiin kůň neklidně přešlapovat z jedné strany na druhou.
„Co je s ní?“ přispěchal jí na pomoc.
„Nevím. Možná má něco s nohou,“ soudila Mei, když si uvědomila, že klisna hrabe přední nohou do země, aniž by se na ni postavila.
V následující chvíli je kobyla srazila k zemi. Vytrhla se z jejich sevření a cvalem se rozběhla pryč.
„Bláznivý kůň.“
Reon omotal uzdu svého koně kolem stromu a vydal se za nimi. „Jste v pořádku?“
Kris se hbitě postavil na nohy a oprášil si kalhoty od hlíny a popadaného listí.
„Myslím, že jo,“ odpověděla mu Mei. Nic jí nebolelo, ale když se pokusila vstát, příliš nečekaně se ozvala ostrá bolest v pravé noze. Jistě by upadla, kdyby ji Reon nezachytil.
„Posaď se!“ Pomohl jí sednout si na zem, vyhrnul jí nohavici a prohmatal jí kotník.
„Au,“ zakňučela Mei.
„Máš podvrtnutý kotník. Zůstaň sedět! Hned přijdu.“ Spěšně si došel ke svému koni pro obvaz.
Mei na cestě objevila svůj luk, který se zřejmě uvolnil ze sedla, když se snažila koně uklidnit. Toulec měla na zádech, ale přišla o tašku, kterou měla přivázanou k sedlu.
Peníze, oblečení, všechny základní potřeby. To je opravdu skvělý.
Vzala luk do ruky, když si náhle uvědomila, že na koni byla také Neit. „Neit!“ Polekaně se rozhlédla kolem sebe. Zůstala na koni? Možná se bála seskočit nebo se zachytila o sedlo a ani nemohla seskočit. Kdoví, kam ji kůň zanese a co se jí potom může v obrovském lese plném neznáma stát. „Neit tam zůstala.“ Postavila se na nohy a bezmyšlenkovitě se vydala za koněm.
„Mei, tam nesmíš!“ varoval ji Kris.
„Mei!“ slyšela Reonovo volání, přesto se nezastavila. Ignorovala bolavou nohu a myslela jen na to, aby se milované kočce nic nestalo.
Naštěstí ji našla jen o několik metrů dál. Seděla na zemi a olizovala si tlapky. „Neit.“
Když ji kočka zpozorovala, výhružně na ni vycenila své tesáky. Snažila se ji před něčím varovat a tak raději zpomalila. Jak daleko jsme od cesty?
V tu ránu o něco zavadila. Odněkud se ozval hvízdavý zvuk. Vzápětí přiběhl Reon, který ji bleskově povalil k zemi, čímž ji uchránil před oštěpy, jež se v dalším okamžiku zabodly do místa, kde stála.
„Mei, co to zatraceně…“ zlobil se Reon, jenže pak se ze země vztyčily zlaté paprsky, které kolem nich utvořily neprostupnou mříž. „Tak to bychom měli.“
Mei se opatrně posadila. Silná bolest se jí tentokrát ozývala i při sebemenším pohybu zraněné nohy.
„Nemůžeš takhle pobíhat, když máš zraněnou nohu. Jen se ti to zhorší,“ káral ji Reon.
„Já vím. Promiň.“ Nenapadlo mě, že by tady mohly být nastražené pasti.
Chtěla natáhnout ruku ke kočce, která si zvenčí očichávala mříže, ale Reon ji zastavil. „Když se dotkneš těch mříží, můžeš se spálit. Bude lepší, když tam zůstane.“
„Dobře.“
S obyčejnou zbraní tady asi nic nezmůžeme, usuzovala Mei, když si prohlížela téměř průhledné paprsky, ze kterých vyzařovalo slabé teplo. „Co tvé schopnosti?“
„Proti tomuhle nám nepomůžou. Musíme se odsud dostat jinak.“
Ani zbraně ani nadpřirozené síly. To se mi zase něco povedlo, povzdychla si Mei. „Kde je Kris?“
„Nevím. Myslel jsem, že běží za mnou. Neměl jsem čas ho hlídat.“
Takže Kris je bůhví kde a my trčíme tady. Musíme najít cestu ven a to dřív, než si pro nás přijdou. V kleci bychom se dlouho neubránili.
„Je ti něco?“ obrátila se na Reona, když si všimla, že si mne čelo, jako by ho bolela hlava.
Reon dal okamžitě ruku pryč. „Ne, nic.“
Přesto však měla podezření, že s ním není něco v pořádku. Zdálo se, že má bolesti, i když se je snažil zastírat. „Ta klec ti ubližuje.“ Nic jí na to neodpověděl, takže to musela být pravda.
Musíme se odsud co nejrychleji dostat. Neustále si prohlížela světelné mříže a snažila se vymyslet způsob, jak by se mohli vysvobodit.
„Mám pocit, že se Gideon dostal do podobné situace,“ povídala Mei. Vybavovaly se jí jen krátké mžiky vzpomínek, přesto se začala pomalu rozpomínat, jak se Gideon z pasti dostal.
Zlaté paprsky se daly snadno zrušit, ovšem jedině zvenčí. Jakékoli nadpřirozené schopnosti byly v kleci zbytečné. Kvůli bolestem by je ani neměl plně pod kontrolou. Existoval však ještě jeden způsob. Gideon použil dýku. Na rozdíl od něho měla Mei po ruce luk i plný toulec šípů. Měla by mít větší šanci na úspěch.
„Myslím, že už to mám.“
„Co?“
Mei postupně ukázala na čtyři stromy, které stály na všech světových stranách, ovšem každý byl od nich různě vzdálený. „Tyhle stromy mají na kmeni vyryté symboly, díky kterým ta klec funguje. Pokud se nám podaří změnit aspoň jeden symbol, klec zmizí.“
„Symboly?“ opakoval tázavě Reon. „Žádné nevidím.“
„Jsou dost velké. Měl bys je vidět.“
Každý symbol zobrazoval něco jiného. Nebylo podstatné, jestli něco znamenají nebo jsou jen smýšlené, ať už by tam bylo vyryto cokoli, fungovalo by to stejným způsobem.
Symboly patřily šamanům kmene, kterým umožňovaly použít svou moc ze vzdáleného místa. Ačkoli neměla tušení, odkud pochází samotné paprsky, byla si jistá, že pokud by někdo jiný změnil podobu třeba jen jednoho symbolu, mříže by zmizely.
„Nevidím je, ale věřím, že je to jedna z těch tvých překvapení s čarodějem,“ usuzoval Reon s letmým úsměvem na rtech.
S jeho pomocí se Mei postavila na nohy, aby měla lepší výhled na symbol. Zamířila, natáhla tětivu a vystřelila do jeho středu, kde se točil do krátké spirály. Nic se však nestalo.
Musela jsem ho přece poškodit. Možná je zásah šípem příliš malý, aby se něco změnilo. Vzala si do ruky další šíp. „Zkusím to znovu.“
„To by stačilo. Odhoď luk!“ promluvil zčistajasna neznámý hlas.
Mezi stromy se záhy objevil pohledný stříbrovlasý muž se zvláštně tvarovanýma ušima. Trochu jí připomínaly uši elfa, ale ty jeho měly dva úzké výčnělky směřující nahoru a jeden kratší dozadu.
Víc než jeho vzhled ji ovšem zaujal Kris, kterému držel dýku u krku a také lukostřelci, které mohla vidět na zemi i v korunách stromů. Všichni byli připraveni vystřelit.
O mě se neboj! Udělej, co je třeba! Já už nějak uteču, našeptával jí Kris.
Mei se nesouhlasně zamračila. Věděla, že potřebuje několik vteřin, aby se mohl proměnit v myš. Dokonce i kouř, který ho při proměně provází, je součástí jeho těla. Pokud by jej zasáhli, mohli by Krise ošklivě zranit.
„Řekl jsem, odhoď luk! Jinak to ten skrček odnese,“ varoval ji muž.
Gideon ho znal, uvědomila si Mei. Věděla, kdo to je, ačkoli si na něho i na celý Lanarský les vzpomínala jen velice málo.
Ale co teď? Co se stane, když odložím luk? Nebyla si jistá, co se stane s vetřelci, které zajmou na svém území. Když tady byl Gideon, byla pro ně úplně jiná doba. Sužovaly je mnohem horší problémy než přítomnost jednoho cizince. Možná jsou ve svém ukrývání razantnější než tomu bylo dříve.
Kdyby na ně zaútočili, Reon by toho v kleci mnoho nezmohl. Kvůli bolestem navíc neustále přicházel o svou sílu. Z toho usuzovala, že jejich cílem je počkat, dokud nezkolabují vyčerpáním. Pak by teprve rozhodli o jejich osudu. Sami neměli žádné schopnosti, které by proti nim mohli použít, jistě by neriskovali útok, proti kterému by se nemohli bránit.
Jenže Mei není démon. Jejich klec na ni neměla žádný účinek. Musela by nějakým způsobem dokázat, že je člověk, aby Reon nezemřel na to, co mu způsobovalo bolesti, i přesto by jim však byli vydáni na milost.
Nechtěla, aby Reon podstupoval trýznivou ztrátu sil nebo aby jejich skupina zůstala bez možnosti se bránit. Tak daleko to nesmí zajít.
Jakmile klec zmizí, Reon bude moct používat své schopnosti, aniž by mu v tom cokoli bránilo. Neit stála opodál. Doufala, že na kočku střílet nebudou. Nejprve odtamtud musím dostat Krise. Kdyby to udělala obráceně, Kris by zůstal příliš dlouho nechráněný a než by se stačil proměnit v myš, muž by ho mohl zranit.
Byl to velice riskantní krok, ale Mei věděla, čím je může rozptýlit, aby získala potřebný čas. „Schovávat se za malým klukem. Gideon by s tebou nebyl spokojený, Kylane.“
Muž nedůvěřivě přimhouřil oči, jeho sevření však povolilo. „Kde jsi tohle vzala?“
Kris, který vycítil příležitost, se bleskurychle odvrátil od jeho dýky. Kylan se ho snažil polapit, ale v tu chvíli na něho vystřelila Mei, která ho přišpendlila ke stromu za jediný kousek volné látky, jež měl u podpaží. Kris se tak stačil proměnit a schovat do bezpečí.
Téměř ve stejném okamžiku vystřelila další šíp do vyrytého obrazce. Kousek dřeva se odlomil a klec zmizela.
Pár lučištníků na ně sice vystřelilo, ale díky Reonovi všechny šípy minuly svůj cíl.
„Přestaňte střílet!“ Kylan vytáhl šíp, který ho držel u stromu. „Kdo jsi? Odkud znáš Gideona?“
„Byl to můj přítel,“ odpověděla mu Mei, která na něho nepřestala mířit.
„Byl?“
„Mei.“ Reon jí položil ruku na rameno. „Teď už to zvládnu.“
Mei sklopila luk a šíp zasunula do toulce. Musela si sednout, aby uvolnila nápor na bolavou nohu, o kterou se celou dobu nelítostně opírala.
Reon zhodnotil situaci a dřepl si vedle ní. „Pořádně ti to oteklo,“ prohlédl si její zranění.
Mei vyzvedla Neit ze země. Štěstí, že je v pořádku.
Jakmile Reon povolil její botu, do očí jí vytryskly slzy. „Au! To bolí, Reone.“
„Samozřejmě, že to bolí. Nemůžeš ignorovat zraněnou nohu. Jsi obyčejná holka. Buď k sobě trochu ohleduplnější!“
Mei si otřela uslzené tváře. „Promiň! Vím, že jsme v tom kvůli mně.“
Reon ji pohladil po hlavě. „To přežijeme. Aspoň, že jsme se dostali z té klece.“ Podíval se na muže, kteří obezřetně sledovali každý jejich pohyb.
Mei si záhy všimla drobné myšky, která se jí pokoušela vlézt do kapsy. Krisi, co tady děláš? Ještě měl zůstat v bezpečí.
„Skloňte zbraně!“ nařídil Kylan lučištníkům. Ti svého velitele okamžitě poslechli. „Nemám v úmyslu s vámi dál bojovat, přesto bych byl rád, kdybyste šli s námi. O její zranění se může postarat náš doktor.“
Reon věděl, že s takovým zraněním nemůže dlouho chodit. Péče lékaře by jí prospěla mnohem víc než první pomoc, kterou jí mohl poskytnout on sám. Navíc, tohle bylo jejich prostředí. Pokud by se rozhodli pro útěk, mohli by skončit v další pasti.
„Dobře.“ Přehodil si luk přes ramena a Mei vyzvedl i s kočkou do náruče.
Kylan dal rozkazy svým mužům a vyzval Reona, aby ho následoval. Část lučištníků kráčela v jejich stopách, jiní zmizeli v lese.
„Nemusíš mě nosit. Sám jsi dost zesláblý,“ promluvila Mei, když viděla Reonovo orosené čelo. Nikdy předtím si nevšimla, že by se potil.
„Dokud budeme tady, budeš dělat, co ti řeknu. Je to jasné?“
„Nemyslím si, že by nám chtěli ublížit. Lež se jim příčí. Na nějakou chvíli by to mělo být v pořádku.“
„Neznám je. To mi stačí k tomu, abych jim nevěřil. Prostě udělej, co ti říkám!“
„Fajn.“

Asi o hodinu později dorazili k prvnímu domu na samém okraji vesnice.
Po zaklepání se mezi dveřmi objevil postarší muž, který se podíval na Kylana a hned nato i na cizince stojící za ním. „Kylane, jak jsi je mohl dovést až sem? Až to zjistí tvůj bratr, bude zuřit.“
„O něho se postarám později. Ta dívka potřebuje ošetřit. Dělej co umíš!“ poručil mu Kylan. „Můžete ji odnést dovnitř.“
Reon s chvilkovým zaváháním vstoupil do domku a posadil Mei na pohovku, na kterou mu doktor ukázal.
„Počkejte venku!“ požádal ho lékař.
„Zůstanu tady,“ řekl na to Reon. Samozřejmě ji nechtěl nechávat samotnou.
„Jsem doktor. Nic jí neudělám. Potřebuji k práci klid tak prosím počkejte venku,“ naznačil mu, aby sebou vzal i kočku, kterou měla Mei na klíně, ale Reon se ani tentokrát nehnul z místa.
„Jen jděte!“ usmála se na něho Mei. „Za chvíli jsme u vás.“ Jemným gestem mu naznačila, že je s ní Kris.
Sama doktorovi důvěřovala, ale Reon byl mnohem obezřetnější, nakonec mu ovšem nezbylo nic než souhlasit. Vzal Neit a vyšel s ní před dům.
„Musím vám sundat botu. Možná to trochu zabolí,“ upozornil ji doktor.
Očekávala ostrou bolest, ale uvolněná bota sklouzla z její nohy bez jakýchkoli obtíží.
Doktor si nejprve prohlédl nateklou nohu a pak se poraněného kotníku lehce dotkl. Na okamžik pocítila bolest, tu však brzy vystřídalo příjemné teplo.
Lékař k ní krátce vzhlédl, ale v další chvíli sklopil zrak a zaměřil se na její kotník. Nebýt nezvyklého tepla a podivného brnění na místě, kde se jí dotýkal, zdálo by se, že se nic neděje. Co to dělá?
Vyšetřuje tě, odpověděl jí Kris.
Vyšetřuje?
Umí to jen málo doktorů, ale tímhle způsobem důkladně prozkoumává tvé zranění i zevnitř.
Zevnitř? Jako rentgen? usmála se Mei.
Rentgen? Ne, mnohem důkladněji. Pokud je v tom dobrý, dokáže prozkoumat každou buňku v těle. Jednoduše zjistí cokoli, co se týká tvého těla.
Myslíš, že by mohl poznat, kdo jsem?
Je to možné, Mei, ale nezdá se, že by ho to rozmrzelo, pokud o tom ví.
Doktorovy uši byly překvapivě bez jakýchkoli výčnělků. Na rozdíl od Kylana měl kaštanové vlasy, ale stříbrné vlasy byly výjimkou i mezi lukostřelci, které viděla předtím. Barvu vlasů mohli mít tito démoni jakoukoli, ale ty nezvykle tvarované uši pro ně byly typické. Tento muž zřejmě nepocházel z jejich kmene nebo aspoň ne po všech svých předcích.
„Vazy naštěstí nejsou natržené, přesto by jste se měla snažit tu nohu co nejvíce šetřit.“
Přešel do vedlejší místnosti a za okamžik se vrátil s malou dřevěnou dózičkou v ruce. Chladivá bílá mast, kterou namazal na její kotník, jí během několika mála vteřin ulevila od bolesti.
Úžasný, jak rychle to působí. Co je to za mastičku?
Doktor pečlivě rozetřel krém a následně jí kotník obvázal obinadlem. „A je to.“ Podal jí dózičku s krémem. „Mazejte si to aspoň třikrát denně po pěti hodinách! Každý den byste si měla opláchnout nohu ve vodě a vyměnit obvaz, aby se vám neudělala vyrážka. To je všechno.“
„Děkuju,“ usmála se Mei.
Žádné peníze u sebe neměla, ale věděla, že by je odmítl. V mincích se v jejich kmeni neplatilo. I přesto se jí ovšem protivilo odejít s pouhým ‚díky‘ a tak začala hledat po kapsách.
„Nemusíte platit. Náš kmen žádné peníze nepoužívá,“ řekl jí lékař.
„Ach, tady.“ Z kapsy vytáhla látkový pytlíček se zbytkem lerga. „Tušila jsem, že peníze odmítnete. Vím, že to není příliš, ale pokud chcete, vezměte si je,“ nabídla mu pytlík s pochutinou. „Opravdu jsou moc dobrý,“ povídala Mei, když nepřišla žádná odezva.
Doktor zůstal nejprve zaskočeně stát, ale potom se dal znenadání do smíchu. „Tohle jsem opravdu nečekal. Vezmu si je. Děkuji. Teď už můžeme zavolat vašeho přítele.“

Reon ji vynesl ven a usadil ji na široký kmen, který ležel u domku. Lehce opracované dřevo sloužilo jako provizorní lavička, ze které byl krásný výhled do lesa i do vesnice.
„Co noha?“
„Je to mnohem lepší. Ta jeho mastička dost pomohla.“
„Přesto se to snaž šetřit! Nejlepší by bylo, kdybys nějaký čas nechodila vůbec.“
„Jenže tady to půjde dost těžko.“ Vzala si do náruče Neit, která se jí motala kolem nohou.
„Něco vymyslím.“
Jeho pohled se poté zaměřil na Kylana, který stál o několik kroků dál. Za ním postávali tři muži stále připravení proti cizincům zasáhnout. Všichni byli oblečeni do složitě střiženého hnědozeleného oblečení, které jim umožňovalo lépe splynout se zdejším prostředím. Předloktí jim chránil kus zdobné zelené látky. Oproti svrškům, které pevně obepínaly jejich těla, měli na nohách volnější tmavohnědé či zelené kalhoty.
„Chce s tebou mluvit.“
„Asi vím o čem,“ vydechla Mei. „To je dobrý, Reone. Promluvím si s ním.“
„Budu nablízku,“ ujistil ji a pak odstoupil stranou, aby jim umožnil aspoň trochu soukromí.
„Můžu k tobě?“ požádal ji Kylan.
„Jistě.“
Kylan se usadil na kmen stromu a upřeně se na ni zadíval. „Jestli jsem dobře rozuměl, tvoje jméno je Mei.“
„Ano.“
„Je pravda, že znáš Gideona?“
„Hm.“
„Abych řekl pravdu, trochu jsi mi ho připomněla. Tedy tím myslím způsob, jakým jsi střílela. Máš skvělou mušku. Naučil tě střílet z luku?“
„Tak nějak,“ odpověděla mu zdráhavě Mei.
„Už je to skoro deset let, co jsem ho viděl naposledy. Jak se mu daří?“
Tušila, že se jí na to zeptá. Věděla, že si s Gideonem rozuměli a Kylan ho v mnohém obdivoval. Ta zpráva ho nepochybně zdrtí. „On… Mrzí mě to. Gideon před několika měsíci zemřel.“
Kylanův pohled nejprve strnul. „Zemřel?“ Prudce se postavil na nohy. „Ale jak je to možné? Byl silnější než kdokoli, koho jsem kdy poznal. Co se s ním stalo?“
„Byl zabit během bojů.“
„Tomu nevěřím. Kdo to udělal?“
Mei na jeho otázku neodpověděla. Nepředpokládala, že by se šel lordovi mstít, přesto neměla tušení, jaké by to mohlo mít následky a tak raději mlčela. Nechtěla v něm vzbouzet nenávist vůči lordovi. To, co se stalo, byla nehoda. Oba si byli i přes vzájemné rozepře blízcí. Nepochybovala o tom, že lord svého činu litoval, třebaže Gideon, kterého znal už od dětství, vedl vzbouřence, kteří doufali v jeho pád.
I pro Mei to byla nesmírně bolestná vzpomínka. Vždyť Gideon zemřel jenom proto, že skočil do rány, která mířila na její hlavu a to všechno rukou muže, ke kterému cítila víc, než by si přála.
„Tak kdo to byl?“ naléhal na ni Kylan, ale potom si všiml, že jí po tváři stéká slza. „Promiň, nechtěl jsem…“ Posadil se a promnul si obličej.
„Gideon se tady objevil asi před deseti lety,“ promluvil po dlouhých vteřinách ticha. „Byl jediný, kdo se dostal z naší nejlepší pasti. Tedy kromě tebe.“ Nepatrně se usmál. „Obdivoval jsem ho. Byl silný a navíc měl velkou čistou duši. Doufal jsem, že ho ještě někdy uvidím. Jak ses s ním setkala?“
„Vyhledal mě,“ odvětila mu Mei. „Na něco mě potřeboval, ale všechno nakonec skončilo jinak.“
„Vyprávěl ti o své cestě sem?“
„Tak trochu.“ Některé Gideonovy vzpomínky si vybavovala, ale většinou to byly jen útržky. Nevěděla, co se tady stalo nebo s kým se ve vesnici setkal.
Jak by asi reagoval, kdyby zjistil, že mám v sobě Gideonovu mysl? Mohlo by se ho to dotknout?
„Dokázala jsi mě rozpoznat celkem rychle,“ zmínil se Kylan.
„Gideon říkal, že jsi vůdcem skupiny střežící vaše území. Zdá se, že jsem to odhadla dobře.“
„Říkal ti něco o mě?“
„Moc mi toho neřekl,“ povídala nejprve Mei, ale pak pokračovala tak, jak si Kylana pamatovala: „Řekl mi, že jsi odvážný, ale mnohdy jednáš ukvapeně, že jsi nejlepší lukostřelec, se kterým se kdy setkal, ale nikdy jsi s tím nebyl spokojen. Toužíš po dokonalosti. Někdy se snažíš až moc a zapomínáš, co je důležitější.“
„Něco podobného už jsem od něho slyšel,“ zamyslel se Kylan.
Mei si okamžitě uvědomila, že k němu mluvila příliš otevřeně. „Promiň, asi jsem to neměla říkat tak…“
„Jen jsi mi řekla, co si myslel. To je v pořádku.“
„Ale byl jsi jeho nejoblíbenější žák,“ dodala upřímně Mei.
„To je pro mě ctí,“ usmál se Kylan.
„Kylane,“ vyrušil je jeden z jeho mužů, „náčelník by s tebou chtěl mluvit.“
„Dobře. Hned jsem u něho. Zřejmě se s vámi bude chtít setkat,“ obrátil se k Mei.
„Bude nás chtít potrestat?“
„Proč?“
„No. Vstoupili jsme na vaše území.“
„Je pravda, že cizince nemáme příliš v lásce, ale vy budete vítáni. Tady nenajdeš nikoho, kdo by chtěl ublížit přátelům Gideona. Odpočiňte si! Buďte tu jako doma!“ řekl jí usměvavě. Poté vstal a odešel s vojákem do vesnice.
Lukostřelci, kteří je doposud přísně střežili, byli pryč. V blízkosti zahlédla jen pár zvědavých vesničanů.
„Teď už snad nebude vadit, když vylezeš,“ vytáhla Krise z kapsy a položila ho na zem, kde se proměnil v chlapce.
„Myslíš, že je dobrý nápad, setkat se s jejich náčelníkem?“
„To nevím,“ povzdychla si Mei. „Kylan sice říkal, že si tady budou Gideonových přátel vážit, jenže to, že nám věří Kylan, neznamená, že nám budou věřit i ostatní. Právě náčelník může rozhodnout o jejich postoji. Jeho rozhodnutí bude následovat celý kmen. Nemám ponětí, jak bych mu dokazovala, že jsem Gideona skutečně znala. Gideon byl známý po celé říši. Pokud bude nedůvěřivý, může říct, že jsem se všechno dozvěděla jen z doslechu. O jeho návštěvě v Lanarském lese nevím skoro nic. Všechno jsou to jen rozmazané vzpomínky, které mi mnohdy nedávají smysl. Přesto, pokud bude náčelník žádat o setkání, nejspíš toho moc nezmůžeme. Myslím, že by nebylo moudré jeho žádost odmítnout nebo se dokonce snažit zmizet.“
Vzápětí k nim přišel Reon s dlouhým silným klackem v ruce. „To je pro tebe. Bude se ti lépe chodit.“
„Dík.“
Byla to pěkná primitivní hůl se zahnutým držadlem bez nerovností, které by ji mohly dřít do ruky. Musel ji nějak upravit. Pochybuji, že by někde v okolí našel tak dobrou hůl.
„O čem jste mluvili?“ zajímal se Reon.
„O Gideonovi. Zdá se, že tady byl dost oblíbený.“
„Víš o nich něco?“
„Jen málo. Vím, že jsou v celku mírumilovní. Nevyhledávají rozepře ani necítí nepřátelství vůči cizincům. Myslím, že je to spíše otázka jejich přežití, proto se před nimi snaží chránit. Nejsem si jistá, co by s námi udělali, kdybych Gideona neznala. Možná by nás jen odvedli zpátky na cestu, jakmile by usoudili, že je to bezpečné. Každopádně to že nám ukázali cestu k vesnici je pro ně dost neobvyklé. Kylan nám bezpochyby věří, ale nejsem si jistá, jak se k tomu postaví zbytek kmene především jejich náčelník.“ Pokud nám neuvěří, budou chtít zabránit tomu, abychom polohu vesnice vyzradili.
„Jsme na jejich území. Útěk by byl zřejmě příliš riskantní. Zatím je zbytečné dělat unáhlené závěry. Kdyby mělo dojít k nejhoršímu, udělám všechno, abych nás odsud dostal,“ ujišťoval je Reon.
„Snad to nebude nutné.“
Postavila kočku na zem, opřela se o hůl a pokusila se vstát. Reon i Kris jí chtěli pomoci, ale trvala na tom, že si musí poradit sama.

Jakmile vstoupili do vesnice, její obyvatelé se začali shromažďovat na ulici, aby si mohli prohlédnout tváře cizinců.
Žili v malých dřevěných domcích mnohdy stojících v těsné blízkosti mohutných stromů. Celá vesnice se orientovala do kruhu, v jehož středu byla postavena široká kamenná studna s dřevěnou sochou jelena uprostřed. Nedaleko stál největší dům v celé vesnici též postavený z kamene.
Dům, v němž patrně sídlil náčelník kmene, byl obklopen krásnými popínavými rostlinami plných květů různých tvarů a barev. Před domem stály dva stromy, které se nad vchodem splétaly v jedinou korunu.
Většina vesničanů se zřejmě dosud nezbavila svých pochybností a strachu z jejich přítomnosti, mnozí je proto pozorovali jen z bezpečné vzdálenosti. Občas jim někteří zamávali zejména děti. Dva chlapci se dokonce odvážili přistoupit blíž, aby jim nabídli ovoce z košíků a pak se jim před odchodem ještě poklonili.
„Nemáš ponětí, co tady Gideon dělal?“ zeptal se Reon.
„Jen útržkovitě. Vybavuji si, že mu tady z počátku nikdo nevěřil. Něco se stalo a od té doby ho všichni zbožňovali, dokonce ho přesvědčovali, aby s nimi zůstal. Nějak jim pomohl, ale už nemám tušení v čem to bylo,“ odpověděla mu Mei.
Vzápětí se jí hlavou promítla zvláštní představa. Byla to obrovská tlama nějakého zvířete s černou srstí a dlouhými zakrvácenými tesáky. Byl to jenom kratičký mžik, přesto se jí srdce polekaně rozbušilo. Co to mělo být?
„No, každopádně mu můžeme být vděční. Aspoň prozatím,“ soudil Reon.

O něco později se z náčelníkova domu vynořil Kylan, který se okamžitě vydal jejich směrem. „Náčelník by si s vámi přál mluvit.“
Takže opravdu. Zhluboka se nadechla. „Jistě,“ souhlasila Mei.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 15.02.2015, 13:35:47 Odpovědět 
   Cesta nám pokračuje zajímavě, o akci ani popisy není nouze, takže po stránce příběhové není zřejmě co vytknout. Co se týče gramatiky, asi třikrát mi něco připadalo zvláštně vyjádřené, ale byly to pouze drobnosti, které mi neuvízly v hlavě. Takže jen tak dál a co nejdříve se pustím do dalšího čtení.
 čuk 28.01.2015, 21:33:15 Odpovědět 
   Pozorně jsem si kapitolu přečetl a příběh mě zaujal. Je psán vyrovnaně, s detaily, které vytvářejí autentický dojem. Osobní nota se dobře snáší s "dobrodružnou cestopisnou" linií. Odlišnosti "mimolidských" postav jsou funkční a je dobře, že se s jimi text nezahlcuje. I v kapitole nefigurující postavy jsou připomínány tak, že se z povědomí nevytrácejí. Nemám nic, co bych stylistice vytkl, gramatické chyby nebo překlepy jsem nezaznamenal.
 ze dne 29.01.2015, 8:53:14  
   Garathea: Děkuji za pozornou četbu. Moc si toho vážím.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Skryté pocity
Domčuška@liasPoppy
Hádanka
Nuvi
Dotkni se mě
Hnědoočka
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr