obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2916054 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Zůstaň se mnou ::

 autor Baru21 publikováno: 30.01.2015, 22:20  
 

Emily tohle místo milovala.
Ne, nebylo zvláštní. Absolutně ničím se neodlišovalo od jiných.
Bylo to jen takovéto obyčejné, temné místo, které ani zdaleka nepatří k místní chloubě. Nic, co by stálo za povšimnutí.
Věděla to.
Denně zde procházel velký dav lidí, ale s rozsvícením první pouliční lampy zde život pomalu umíral.
Chápala to.
V noci přece nejsou taková místa bezpečná. Podle varování, která často slýchala z různých stran, by tady každý, kdo by zde vkročil po setmění, čekal minimálně zástup úchylných tvorů se sekerou či jiným vražedným nástrojem v ruce.
Jak směšná představa.
Nikde se nemohla cítit lépe. Čeho by se tady měla bát?
Nejraději sedávala na nahnilé, dřevěné lavici, která stála co nejblíže ponurého jezera. Nebylo velké a troufala si říct, že ani nijak hluboké. Fascinovala ji jeho až nepřirozeně klidná hladina.
Nejvíce však zbožňovala to ticho. To ticho, které nikdo nikdy nepřerušil. Zdálo se, že všechny zvuky, včetně šumění obrovských korun stromů, které toto místo obléhaly, jsou odnášeny někam pryč, někam hodně daleko.
Až tenkrát.
Nepopírala, že v tu chvíli pocítila nepatrný záchvěv strachu. Nikdy tady nikoho v takovou dobu ani nezahlédla.
„Mohu si přisednout?“, zeptala se.
Byla tak krásná.
Zlatavé vlasy do půli zad, které se neposlušně kroutily do nepravidelných prstýnků a které se každou chvíli snažila neúspěšně zkrotit zastrčením za ucho, bledá až téměř průsvitná kůže, sladký, nevinný úsměv.
Představila se jí jako Mandy. Ani zdaleka si k ní neuměla představit jiné jméno, než právě tohle.
Když se jí poprvé dotkla, měla strach, že ji svým nemotorným pohybem ublíží. Byla tak křehká… a tak ledová.
Jinak tomu nebylo ani dnes.
Vyhlížela ji a už z dálky se kochala její ladnou chůzi. Ani dnes ji nepřekvapilo, že má na sobě jen hladkou, hedvábnou košili a to i přesto, že se venkovní teplota pohybovala jen lehce nad bodem mrazu.
„Proč se prostě více neoblečeš?“, zeptala se jí místo pozdravu, když se vedle ní její tělo neslyšně posadilo.
„To proto, že s Tebou se cítím tak v teple, Emily.“, řekla téměř neslyšně a její ústa se rozněžnily do sladkého, pro ni tak typického úsměvu.
Jako pokaždé, i dnes přes její záda přehodila svou černou mikinu s motivem její oblíbené, metalové kapely a rychle její studené tělo objala. Udělala to vždy, i přes to, že její tělo zůstalo stejně ledově chladné.
„Dnes jsi ještě bledší, než obvykle.“, pronesla.
Místo odpovědi ji políbila.
Milovala její polibky. Amandiny ledové rty se dokonale doplňovaly s těmi jejími, ze kterých naopak sálala až neuvěřitelná horkost.
„Emily?“, zašeptala.
„Ano?“
„Dnes jsem tady naposled…“, dodala téměř neslyšně a silně se zachvěla.
„Naposled? Jak to myslíš?“
„Musím se vrátit.“, odpověděla a zahleděla se ji do očí.
Najednou z ní veškerá nevinnost zmizela. V jejích očích se nepatrně odrážely červené záblesky.
„Vrátit? Kam?“, zeptala se. Nekřičela. Strach z její ztráty ji omámil natolik, že se nebyla schopna hnout.
„Domů, Em…“
„To nesmíš, Mandy… prosím, zůstaň se mnou…“, její oči se zalily prvním, doteď zdárně zadržovaným přívalem slz. Ale ona přece nikdy nebrečí!
„Nemůžu…“
„Tak mě vezmi s sebou!“, odpověděla rozhodným hlasem.
Amanda se znovu zachvěla. Promnula si ruce a chtěla si je zahřát svým dechem, z úst ji ovšem vyšla jen ledová pára.
„Opravdu si to přeješ?“
„Víc, než cokoli na světě!“

Dvě ladně pohybující se dívky teď kráčí v té nejčernější tmě vyšlapanou cestičkou, kterou lemují ozdobné kříže.
Ta, co vypadá jako anděl, drží v levé ruce zakrvácený nůž.


 celkové hodnocení autora: 73.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Vanessa Kuzníková 11.03.2015, 14:53:07 Odpovědět 
   Trošku mi to něco připomíná, ale pátrat co, nebudu. Hezké a příjemné počteníčko.

Chtělo by to vypilovat tu pravopisnou část textu.
 čuk 30.01.2015, 22:19:31 Odpovědět 
   Buď vítána na saspi.
Docela solidní horor. O snadném překročení hranice mezi živými a..., tedy o snadné manipulaci těmi, na které nevěříme, (které si zamilujeme, ačkoliv bychom neměli - tady je jistá alegorie).
Napsáno odpovídajícím stylem. Je tam pár chybek v zakončování přímé řeči (nesprávné umístění čárek za horními uvozovkami). Možná, že by bylo pro snadnější orientaci lepší trochu víc vyznačit, kdo právě mluví.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Jak na to Žensk...
Z.K.Blovská
Dégé 313
dufka
Osudný člověk
lili blugbert
obr
obr obr obr
obr

S láskou - Ďáblova millenka 12
Nat Danielová
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr