obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915205 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388991 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Malířka - část 2 ::

 autor Doll publikováno: 03.02.2015, 8:03  
Pokračování hororové povídky z 19. stol.
 

S příchodem slunečních paprsků však naše předchozí znepokojení úplně zmizelo. Ta noční příhoda nám náhle připadala směšná a jak plynula zdánlivě nekonečná řada letních dní, pomalu jsme na ni s Janou zapomínaly. Pamatuji si však - ani sama nevím proč - že paní Mullerová mne rozhořčeně informovala o tom, co zaslechla od nějaké sousedky slečny Anny, když byla nakupovat na městském trhu:
"Představte si, že na faře byli zloději!"
"To snad ne!?"
"Někdo se k nim vloupal, ale nic neukradl. Jen rozbili pár věcí."
"Kdo to udělal?"
"To já nevím. Nechytili nikoho."
"To je divné."
"Asi stihli včas utéct. Bůh ví, co tam hledali."
Přestože jsem tomu nepřikládala příliš velkou váhu, nařídila jsem svému služebnictvu, aby dávalo pozor na podezřelé lidi. Jak jsem již předtím podotka, vlastnila jsem jen velmi malou domácnost, do které jsem kromě sebe započítávala i spolehlivou hospodyňi a samozřejmě také nepostradatelnou Janu. Jinak byly v domě jenom samé panské. Zahradník a jeho rodina bydleli jinde. Nemám ráda, když je můj dům plný hlučných lidí. Vyrušují mne, když se snažím malovat.
Brzy mne přišla navštívit Žaneta, ačkoli jsem její neohlášený příjezd vůbec neočekávala. To ovšem zeznamenalo, že by mne netěšil. Zahalila jsem se do jemného šálu a vyšla ven na nevelké nádvoří, abych ji uvítala ve svém skromném domově. Ještě neskončilo odbodí smutku, a tak jsem se v souladu s dobovými konvecemi oblékala jen do černé barvy.
Uvedla jsem Žanetu do jedné z nejkrásnějších komnat, která se nacházela ve zrekonstruovaném křídle. Měla vysoká okna prokládaná zeleným sklem, což byl na svou dobu skutečný přepych. Protější stěnu zdobila barevná freska: byly na ní vymalované dvě bílé labutě se složenými křídly, poklidně plovoucí na modravé hladině malého jezírka. Po štukovaném stropě se divoce plazily sádrové květiny a dlouhé šlahouny vinné révy.
Brzy se objevila i mladá služebná s domácími zákusky a s obloženými chlebíčky. Za ní hbitě kráčela druhá, která nám přinášela kávový servis z růžového porcelánu s rozkošným zlacením. Panské nosily černé šatičky s naškrobenou zástěrou a vzorně učesané vlasy skrýval nadýchaný čepec té samé barvy, lemovaný bílou krajkou.
Zatímco Žaneta ochutnávala dobré občerstvení, pověděla jsem jí o tom, jak probíhala nákladná přestavba starého sídla vybudovaného v barokní slohu, který již vyžadoval určitou údržbu. To pochopitelně stálo nějaké peníze. Protože můj zvídavý host projevil zdvořilé přání podívat se na nově zařízené místnosti, provedla jsem ji po celém zámku. Nakonec jsem jí ukázala i dosud nehotový portrét, na kterém jsem stále pracovala. Žaneta zvolala slabým hlasem, který mi zněl spíš jakou toužebný šepot:
"Ach bože! To je on!"
"Je si ten chlapec podobný?"
"Je to on! Nechápu, jak jste to dokázala!"
Zadívala jsem se na nedokončené plátno, napjaté na malířském stojanu. Ano, skutečně se mi zdálo, že žije vlastním životem. Nezávislé na mne samé, ačkoli jsem je vytvořila já!? Jak bizarní dílo! A přitom bych přísahala, že ty modré oči hleděly přímo až na samé dno mé neklidné duše...
"Věrnější podobu jste snad ani nemohla vystihnout!"
"Jsem ráda, že vás mé dílo těší."
"Jsem vám tak neskonale vděčná, že to ani nemohu slovy vypovědět."
"Vždy jste se mi zdála tak zarmoucená, Žaneto. Přála bych si, abyste měla nějakou milou památku."
"Děkuji vám."
Žaneta téměř slzela. Byly to však samé slzy radosti. Pak udělala cosi velmi nezvyklého. Naklonila se k malířskému plátnu a vtiskla letmý polibek na místo, kde se nacházela jeho krásná tvář. Připadalo mi to, téměř jako když věřící líbá oltářní obraz v pravoslavném chrámu božím.
"Vrať se mi, můj milý!"
Rozloučily jsme se a já sledovala, jak Žaneta nasedá do lehkého kočáru, taženého dvěma ušlechtilými koňmi. Stála jsem u okna ve třetím patře a dívala jsem se za ní tak dlouho, dokud mi nezmizela na samém konci dlouhé aleje starých dubů, které vposledních dnech jen zmíraly letním horkem. Byl odsud krásný výhled...
Od zeleného jezera, hustě zarostlého vodním býlím, se každou chvíli ozvalo toužebné volání osamělých labutí. Bílá oblaka na potemnělých nebesích se pomalu měnila ve vzdušné zámky. Spatřila jsem zubaté obrysy vysokých hor, posazené přímo nad oblá temena mírných kopců, které se vypínaly až na druhé straně lesnatého údolí.
Během následujících týdnů na zdejší kraj udeřila nečekaná vlna těch nejvyšších teplot. Něco takového tu už dlouho nebylo, alespoň to tak tvrdili místní lidé. Dokonce ani velcí psi nechtěli trávit příliš mnoho času venku a raději polehávali na ledových dlaždicích v zámeckých halách, kde pokaždé vládl příjemný chládek. Vyprahlá zahrada mi nyní již ani zdaleka nepřipadala tak kouzelná jako dříve.
Bylo to ohnivé peklo, hotovilo se mne pozřít samým žárem. Byl horký letní den, všude voněly rozkvetlé růže a nad nimi se ozýval veselý zpěv drobného ptactva. Došla jsem až k laťkové lavičce, natřené bílou barvou, a vyčerpaně klesla na její rozžhavené sedadlo. Snažila jsem se neomdlít tím nesnesitelným vedrem.
Opřela jsem si těžkou hlavu o zakřivené opěradlo, co se stáčelo do kovové spirály. Smuteční šaty skutečně nebyly vhodná volba pro dnešní den, protože černá barva, těžká látka a bohatá krajka pouze přitahovala to nepříjemné teplo. A navíc konzervativní střih, vhodný pro dlouhé období truchlení, neodhaloval nic víc, než zkormoucenou tvář a jemné ruce, navlečené v tenkých rukavičkách.
Žhnoucí slunce mne pálilo do očí, dokonce i když jsem si zastínila bledý obličej černým slunečníkem. Konečně jsem pochopila, jak se musí cítit vyprahlý upír, vyvržený na denní světlo...
A přesto jsem si zamilovala tu rozmarnou zeleň šťavnatých trávníků a nepěstěných záhonů, oblíbila jsem si i ono vzdálené jezírko se zarostlými břehy a oslňující záplavu divokých leknínů na černé hladině. Jak ráda jsem kráčela tou nezřetelnou cestičkou, která vedla přímo pod zapadlým průchodem v zámecké zdi, odkud se otevíral nádherný výhled ke vzdáleným skalám a o něco bližším kopcům...
Na šedavých kamenech i silné kůře schýlených stromů se zvláštně pokroucenými větvemi rostl zelený mech a mezi sežehnutými listy prosakovalo tlumené sluneční světlo. Všechny květy se zdály být v rozpuku, jeden odstín okvětních plátků krásnější než druhý. Před očima se mi střídala kaleidoskopická záplava jasných barev.
A pak - tom mihotavém světle - jsem spatřila bezvládné tělo, plovoucí mezi neméně mrtvými lístky, které krutý vítr strnul z převislých větví a zavál je až do kalné vody, kde skončila jejich krátká životní pouť. Několik z nich spočívalo i na jeho promáčeném oděvu, byl celý v černém. Stejně jako já, protože jsem ještě stále nosila smuteční šat. Jeho neživý obličej!
Znala jsem jej!?
Dokázala jsem si až do těch nejmenších podrobností představit, jak umíral. Viděla jsem před sebou jeho sinalý obličej. Avšak ne jako strnulou tvář mrtvého, která již brzy začne podléhat nevyhnutelnému rozkladu. V mých morbidních představách byl vyděšený, zuřivý a umírajícící!
Bylo to ve stejném omamžiku, v tom samém světle, které by se tak výborně hodilo pro malování. Jezerní voda jej tíží hrdle, zalévá jeho těžké tělo, vlastní váha jej nemilosrdě stahuje ke dnu. Dusí se! Jeho neohrabané ruce rozbíjí až doposud klidnou hladinu, jak se pokouší vynořit se a znovu se nadechnout. Už nikdy! A pak prostě zmizí...
... zmizí v mělkém vodním hrobě. Měla jsem mrazivý pocit, že to byl ten samý muž, kterého jsem tehdy zahlédla v zámeckém parku se Žanetou. Zrovna na tomto místě, kde jsem nyní stála celá bezradná. Žaneta se přede mnou však nikdy o žádném novém milenci nezmiňovala. Byla jsem přesvědčená, že nikoho takového ani nemá. Proč by jej přede mnou tajila!?
Jako v mrákotách jsem se vydala zpět tam, odkud jsem přišla. Prázdné zahradní budovy, které jsem pomalu míjela, postupně chátraly. V šedavém zdivu umělé jeskyně na samém konci rozlehlého parku bujel nebezpečný plevel. Mezi mrtvým kamením se rozrůstal lesní mech. V letním slunci vypadal lovecký zámeček snad ještě opuštěnější než jindy. Nebo to byl jen pouhý dojem?
Sotva jsem vešla do vstupní haly, zatmělo se mi před očima a omylem jsem rozbila porcelánovou vázu, plnou čerstvých květin. Roztříštila se na žulové dlažbě u mých nohou a vytekla z ní všechna voda. Paní Mullerová se přišla z přízemí podívat, co způsobilo takový nečekaný hluk. Za ní kráčely i dvě služebné, na které až doteď dohlížela. Když otevřenými dveřmi spatřila, jak jsem zničeně klesla na měkké sofa, uklonila se a pak se otázala, co vzácnou paní tak rozrušilo:
"Promiňte! Necítíte se zle?"
"Je mi zle! Musíte mne poslechnout! Všechny!"
"Co se stalo?"
"Přivedete k nám konstábla. Teď hned!"
"Proboha, proč!?"
"To tělo! Našla jsem je v zámecké zahradě!"
Po tomto strohém sdělení mezi nimi zavládl velký neklid. Paní Mullerová odešla, zatímco pro mne nezbylo nic jiného, než čekat. Trpělivě vyčkávat, co bude dál. Panská mi stříkala do tváře růžovou vodu. Poslala jsem ji pryč a ona ode mne hned utekla, vystrašená jako nějaké drobné zvířátko. Tichým zámkem se ozývaly poplašené hlasy...
Zdálo se mi, že tohle ohavné neskutečno - ta pekelná výheň všude kolem mne, ta omračující černota před mýma ubohýma očima a ten utonulý muž, co leží v zelenavé vodě mělkého jezírka, jen nedaleko ode mne - tohle přece nemůže být nic jného, než nějaký zlý sen. Kdy to všechno skončí!?

***

Mrtvého se, bohužel, nepodařilo ani pojmenovat. Nikdo jej nepoznal, a to i přesto, že šlo o poměrně čerstvé tělo, které nemělo ještě úplně zničenou tvář. Jenom já jsem mohla promluvit, neudělala jsem to však. Nevím proč. Ale co bych jim vlastně řekla!?
Během policejního vyšetřování nikdo nedokázal zjistit, zda šlo o pouhou nehodu s tragickými následky, nebo možná přímo o sebevražedný čin nějakého zoufalého člověka, který se z neznámých důvodů rozhodl skoncovat se životem. Odhodlaný sebevrah by pochopitelně potřeboval najít nějaké osamělé místo, kde hrozí jen nepatrné riziko, že by jej někdo - snad nějaký náhodný chodec - mohl vyrušit při plnění takového mrzkého úmyslu.
Paní Mullerová se - když jsem jí zevrubě vylíčila, co jsem našla - jednoznačně klonila k tomu, že muselo jít o nezodpovědnou oběť své vlastní smůly. Podle ní to byl obyčejný opilec, který si chtěl zkrátit cestu přes zámecký park, ale nedopadlo to s ním dobře. I vy - milý čtenáří - jistě uznáte, že šlo o docela střízlivý odhad. Černá noc a zarostlá stezka, končící u kluzkého břehu zrádného jezírka, mohla v nebezpečné kombinaci s laciným alkoholem vykonat své.
Byla tu však ještě jedna možnost, horší než všechny ostatní. Ta třetí možnost totiž nevylučovala, že by mohlo jít o úkladnou vraždu. To však místní policie velice záhy zavrhla jako málo pravděpodobné, tím spíše, že se ani sebemenší stopy žádného násilí na mrtvém těle. Ani jsem nevěděla, kde byl pohřben.
A abych řekla pravdu, vlastně jsem se o to ani nezajímala. Protože neexistovaly žádné důkazy pro podporu kterékoli z výše uvedených teorií, celý případ byl posléze uzavřen jako smrt z neznámých příčin. Jeden důstojník mi potichu sdělil, že jde o pouhý eufemismus pro odložené případy, kterými už se nikdo nechce zabývat.
Zůstala zde však jakási nepříjemná pachuť, něco sladkého a zároveň děsivého, asi jako stará mrtvola, která již dlouho hnije v otevřeném hrobě. Nezáleželo na tom, jak moc jsem se ji snažila překrýt drahými parfémy. Byl to ten nevysvětlitelný neklid a zlé myšlenky, které však nejspíše nepronásledovaly pouze mne samotnou...
Pověrčivé služebnictvo podlehlo svým vlastním bludům a to mi pochopitelně nijak neusnadňovalo nalezení ztracené rovnováhy. Doneslo se mi, že panské - byly o ještě moc mladé dívky, jedné z nich snad nebylo ani patnáct let - se prý třásly strachem i v té největší ložnici, vybavené přepychovým nábytkem ze 17. století v opulentním stylu francouzského krále Ludvíka XIV.
Bály se, že když pohlédnou do jemně cizelovaného, avšak již notně zašlého zrcadla pověšeného ve vzdáleném koutě temné místnosti přímo nad toaletním stolkem, pak spatří v jeho matném povrchu místo svých vystrašených tvářiček děsivý odraz bledého obličeje s propadlými lícemi, prázdnými očními důlky a s rozšklebenými ústy, odkud bude místo pronikavého křiku stříkat rudá krev...
... ten příšerný odraz hladové smrti, či snad spíš neklidných mrtvých, kteří nenávidí vše živé. Možná i nepěkná připomínka jejich vlastní smrtelnosti. Jinými slovy, ty hloupé dívky se bály své nevyhnutelné budoucnosti! Toho, co jednou dostihne každého z nás.
Jako by si ve svém pomíjivém mládí odmítaly připustit, že i ony zestárnou a jednoho dne zemřou. A možná, že se to stane dříve, než si vůbec dovedou představit. Já jsem na to přišla mnohem dříve, než by se mi samotné zamlouvalo!
Ta rokoková komnata byla neuvěřitelně pohodlná, byť zároveň i velmi, velmi zvláštní. Nádherná ložnice, zařízená v různých tónech modré a zlaté, působila současně velkolepým i omšelým dojmem. Vyplňovala ji totiž neměnná atmosféra dávných časů, které byly nyní již nenávratně ztraceny, stejně jako mrtví...
A právě v ní jsem jedné noci, zcela osamělá, spatřila nehybnou postavu, plnou neutuchající touhy po horké krvi živých, jak na mne lačně hledí z té noční temnoty. O takových věcech sní mladý mnich, který si dobrovolně odepřel všechny hříšné radosti mrzkého masa, těsně před rozbřeskem…
Postel s vysokým dubovým čelem stála hned za mnou - šly na mne mdloby a musela jsem se slabou rukou zachytit za vyřezávané sloupky s rozkvetlými ornamenty šípkových růží, které byly již téměř celé zčernalé samými roky důkladného leštění. Netušila jsem, zda šlo o skutečný obraz, anebo jen o klamný svit mihotavých plaménků, který dokázal v potemnělé ložnici vykouzlit ty zlověstné oči. Pokud to tedy byl jen zlý sen!
Mohu směle tvrdit pouze to, že jsem nikdy o ničem podobném nesnila. Bylo to krásné a přitom až zvrácené, pokoušet se přivést mrtvé zpět! Nedokáži však dost dobře popsat, co vlastně jsem viděla, kterým směrem se ubírala má spící mysl, zapletená v horečnatém tanci omámených smyslů...
Ne, to přece nebylo možné! Musel to být jen zbloudilý odlesk matného světla červených svíček. A přesto mne ty hladové zraky pronásedovaly tak vytrvale, stále jsem je vídala téměř každý pozdní večer, když jsem se pokoušela usnout. Nedokázala jsem před nimi nikam utéct!
Rozervaná mračna uháněla po černém nebi jako splašené lodi, ztracené a odsouzené k ničivé záhubě na rozbouřeném moři. Noční můry! Vždy přicházely jenom pozdě v noci, přihlaly se jako divoká vichřice, a než oslnivá luna zbledla na jitřních nebesích, zmizely v nenávratnu jako všechny mé liché naděje a nikdy nesplněné sny...
Fantom minulosti.
Kráčel v mých stopách, přesně jako v těch starých pověstech plných žíznivých přízraků bez jakékoli tělesné schránky, které jsem často četla v polorozpadlých knihách s tenkými stránkami, poničenými svým úctyhodným věkem. Vytoužená smrt přichází v těch děsivých pohádkách až mučivě pomalu a předchází jí smyslná agonie zdánlivě nekonečné noci…
Nikdy v životě jsem nebyla zamilovaná, nyní si však získalo mnou žalostnou lásku denní světlo, protože jsem se začala příliš děsit noční temnoty. Ani sama nevím, jak jsem vlastně dokázala přečkat všechny ty zlé sny. Chladné jitro po několika zdánlivě nekonečných hodinách ustoupilo slunenčím paprskům...

***

Ačkoli jsem si to sama - alespoň z počátku - odmítala připustit, něco se mnou bylo špatně. Tvrdila jsem, že to nic není, i když se mi navíc začala točit hlava a každou chvíli hrozilo, že snad omdlím. Jana mne ovšem neposlouchala a ihned zajela do malého města, aby mi sehnala místního lékaře. Ta dobrá duše se obávala o můj zdravotní stav, zatímco já sama jsem se spíše obávala o svůj zdravý rozum!
Spolu s ustaranou Janou přijel i cizí, avšak velmi uznávaný lékař německého původu, který pocházel, tuším, až z Mnichova. Mluvil velmi dobře česky. Ale navzdory tomu, že v naší zemi žil tak dlouho, se stále nedokázal zbavit německého přízvuku.
Když byl doktor Steiner s Janou sám - totiž když seděl vedle ní v relativním soukromí uzavřeného kočáru, který rychle směřoval po prašné silnici zpět na lovecký zámeček - sdělila mu, že jsem zřejmě velmi vážně nemocná. Jana tak nejspíše usoudila z mého podivného chování. To jsem jí ovšem nemohla nijak vyčítat.
Pravda byla taková, že jsem téměř nic nejedla a za poslední týdny spala jen pár hodin a to většinou přes den, protože krátké letní noci se brzy staly mým nejhorším nepřítelem plným nočních můr. Navíc jej také informovala o zneklidňující skutečmosti, že její paní za poslední dva dny téměř nikdy nevycházela z podkroví, kde se dokonce i zamykala, aby nebyla rušena při práci svým zvědavým služebnictvem...
Pokoušela jsem si opět představit ten polekaný pohled, který mi věnovala, když jsem se před ní dnešního rána objevila jako ztrhaný přízrak oblečený ve zplihlé malířské haleně, umazané od zaschlých barev, se špinavýma rukama a s polámanými nehty, se zarudlými kruhy pod znavenýma očima a s divokým výrazem, který zle hyzdil můj vyčerpaný obličej...
Byla jsem slabá, a to bylo jen dobře, protože jinak bych tam snad strávila celou večnost. Dříve, než se Jana vrátila, jsem poručila služebným přinést porcelánové umyvadlo se štiplavou pálenkou, a pak ještě další s růžovou vodou, kde plavaly zvadlé okvětní lístky. Zatímco jedna mi pomáhala s mystím, druhá pro mne chystala vhodný oděv.
Když asi za slabou hodinu a půl dorazila, již jsem ji očekávala ve své velké ložnici. Seděla jsem na přísně upraveném lůžku s roztaženými závěsy, namožená záda podepřená mnoha a mnoha nadýchanými polštáři, čisté ruce zkřížené na silné přikrývce, plněné husím peřím.
Oblékla jsem se do hedvádného pláště, který jsem vždy nosila na nočním negližé, a čertvě umyté vlasy skrýval měkký čepec, ozdobený sametovými mašlemi. Obě služebné stály vzadu u dveří, připravené být kdykoli po ruce. Doktor Steiner se okamžitě pustil do provedení důkladného vyšetření a pak stanovil mou diagnózu:
"Máte vysokou horečku."
"Za to může to příšerné horko. Pamatuji si, že jsem často bývala dlouho na slunci."
"Mýlíte se. Vaše nemoc je pravděpodobně způsobena vinou silného nervového vypětí," konstatoval doktor Steiner.
"Pořád pracuji, ale malování mne nikdy nevyčerpávalo."
"Nesmíte se příliš namáhat, ani bych vám nedoporučil vyhledávat žádné silné dojmy nebo nové zážitky, které by vás mohly zbytečně rozrušit."
"Nemám tedy podnikat žádné dlouhé procházky. A žádnou fyzickou námahu, že ano?"
"To nestačí! Musíte se důsledně vyhýbat jakémukoli napětí, bude-li to možné."
"A co mé umění? Já musím dokončit svůj obraz!"
"Vy potřebujete především naprostý klid na lůžku!"
"Co jiného mi zbývá? Stejně jsem příli slabá na to, než abych dělala cokoli jiného."
"Jsem velice rád, že chápete, jak je váš současný stav vážný."
Jana, která se od své paní po celou dobu nehnula ani na krok, na mne po tomto vlídném napomenutí vrhla vyčítavý pohled plný naprostého souhlasu s tím, co bylo vysloveno. Doktor Steiner otevřel hranatý kufřík, potažený černou kůží, a vytáhl z něj nějaké papíry, pečlivě poskládané do úhledné složky.
"Předepíši vám nějaké léky, které budete užívat každý den," dodal, zatímco pro mne sepisoval potřebný recept. "Slečna Jana bude jistě tak laskavá, že znovu zajede do města a nakoupí v lékárně."
"Samozřejmě, že se o paní postarám," odvětila Jana.
"Obávám se, že sama na vše nestačíte, slečno," obrátil se k ní doktor. "Troufám si tvrdit, že péči o nemocné - která je ostatně vyčerpávající a mnohdy vyžaduje nemalou sílu - ani nemáte v popisu práce."
"Co tedy navrhujete vy?" přerušila jsem jej.
"Doporučil bych vám, abyste si najala profesionální ošetřovatelku, mohu-li si to dovolit."
"Nevíte náhodou o nějaké vhodné osobě?" ptala jsem se.
"Shodou okolností ano," odpověděl lékař. "Jsou to řádové sestry z Mariánského kopce."
"Ano?"
"Jeptišky zřídily v klášteře špitál, kde se starají o staré a nemocné. Pokud vím, tak zdejší sestry se nezdráhají pracovat všude, kde je jich potřeba."
"To by mi docela vyhovovalo."
"Postarám se, aby vám poslaly dobrou ošetřovatelku," přislíbil doktor Steiner. "Přijde k vám hned zítra."
"Do zítra snad ani nevydržím. Nepřežiji ani jednu noc!"
"Proč!?"
"Nemohu spát."
"Dostanete také nějaké léky na spaní."
S těmi slovy se zvedl z pohodlného křesla, co bylo již dříve přistavené vedle obrovské rokokové postele s blankytně modrými nebesy, aby bylo kam usednout. Jedna ze služebných mu pomáhala obléknout lehký kabát, druhá mu podávala zamčený kufřík. Sledovala jsem, jak si s typicky německou důkladností pomalu zapíná všechny mosazné knoflíky, upravuje povolenou vázanku a nasazuje na hlavu nízký klobouk s tuhou krempou.
„Pojďte, prosím, za mnou." obrátila jsem se k němu. "Než odejdete, chtěla bych vám ukázat mé nové dílo, na kterém zrovna pracuji.“
Přikývnul, možná však spíše proto, aby mne neurazil. Zamířil s námi k příkrému shodišti, které vedlo ze třetího patra rovnou do podkroví. Dřevěné stupně byly pokryté prošlapaným kobercem, o dost horším než byl ten, který se nacházel v jiných částech domu. Když jsem jako první z nás tří pomalu stoupala nahoru, musela jsem se jednou rukou pevně držet ozdobného zábradlí. Zase se mi začala točit hlava.
„Prosím, vstupte," zvala jsem jej. "Je tam trochu šero, ale uvidíte."
Jana mu podržela otevřené dveře, aby za ním mohlo vniknout více denního světla. Doktor Steiner, zmatený a možná i mírně podrážděný ze zvláštního chování své nové pacientky, tedy opatrně vešel dovnitř. Půda byla přesně v takovém stavu, v jakém jsem ji opustila, protože jsem ani nestačila nařídit svému služebnictvu, aby tam trochu poklidilo.
Zdálo se však, že náš nečekaný host si žádného nepořádku ani nevšímal. S nelíčeným zaujetím hleděl na různé obrazy, které byly rozvěšené na silných dřevěných trámech střešní konstrukce, jako kdyby se nacházel v nějaké podivné galerii. Nedokončený portrét byl až vzadu, tam, kde zářila barevná okna vykládaná skleněnými střepy. Ani si jej pořádně nevšiml, dokud nepřistoupil k nejbližšímu obrazu po své levici.
Jakmile se doktor Steiner přiblížil k dosud nehotové malbě připevněné na dřevěném stojanu naproti velkému obrazu klidné venkovské krajiny, zdálo se, že jej skutečně oslovila. Přišel blíže k té vlhké ploše temné olejomalby - ještě nestihla ani zaschnout - aby si byl jistý, zda správně vidí. Prohlížel si ji a pak pobaveně vykřikl:
„Shön! Krásný upír!“
"Upír!?"
"Neznáte snad děsivé legendy o vampírech? V mé vlasti jsou velmi oblíbené."
"Máme je i u nás v Čechách a na Moravě. Zaostalí lidé na dědicnách si až dodnes pamatují staré pověsti, ve kterých se vrací mrtví."
"A my vzdělaní o nich píšeme samé hororové příběhy! Co třeba John Polidori - musím mimochodem podotknout, že i on byl lékař - a jeho román Upír? Četla jste jej?"
"Ne, tu knihu jsem nečetla. Pokud vám můj portrét připomíná upíra, pak věřte, že to nebyl můj záměr."
"Na tom nezáleží. Je skvělý!"
"Mám v úmyslu věnovat jej přítelkyni."
"No jistě! Dámy se rády bojí. To ovšem nijak neprozpívá jejich slabé nervové soustavě."
To opáčil s určitou dávnou despektu, asi jako kdyby měl na mysli vášnivé čtenářky gotických románů. Nemohl přece tušit, kdo je zde zpodobněn, ani co znamenal pro ubohou Žanetu. Zůstala po něm jen věčně nádherná památka na mém posmrtném portrétu. Pak se znovu dlouze zadíval na napnuté plátno:
"Mohu hádat, že tento obraz jste malovala podle živého modelu?"
"Ne. Takovou předlohu jsem bohužel neměla."
"Je to jen dílo vaší fantasie?" divil se doktor. "Pak již chápu, proč jste vytvořila zrovna takového démona."
"Proč?"
"Jako lékař mohu tvrdit, že vysoká horečka pravděpodobně ovlivnila vás současný duševní stav natolik, až jste nevědomky do této malby vložila svou nemoc."
"Jak to myslíte!?"
"Ten muž z obrazu je jako živý! Jako kdyby z vás vysával všechnu krev!"
Sama jsem přistoupila k téměř hotovému portrétu, který si pan Steiner tak pečlivě prohlížel. A s určitou dávnou nutkavého znepokojení jsem se zadívala do té černé plochy, která tvořila prázdné pozadí pro ústřední postavu, oblečenou v módním oděvu současné vyšší třídy. Byl to jen můj horečnatý dojem, nebo on - ten mrtvý - také opětoval můj zkoumavý pohled!?
Už jsem neviděla ani své ďábelské dílo, neslyšela jsem ani Janin hlas, zmizelo všechno naráz. Potemnělá půda náhle pohltila veškeré světlo, dokonce i to, co přicházelo skrz otevřené dveře a jen nesměle kreslilo hranaté tvary jednotlivých věcí, rozestavených na zaprášených parketách kolem mne. Pak jsem se propadla i já...

***

Když jsem se opět probrala, zpočátku jsem si nedokázala vzpomenout, kde jsem. Pak pominul ten děsivý zmatek a já kolem sebe začala rozeznávat důvěrně známé detaily své zámecké komnaty. Všude vládlo konejšivé šero, protože slepá okna byla zatažená silnými závěsy. Jen matně jsem rozeznávala, že kdosi se nade mnou starostlivě sklání a tiskne mi studenou dlaň na horké čelo.
Měla bledý obličej - nepříliš pohledný, avšak přitom velmi laskavý - téměř utopený pod černým šlojířem ze silné, hladké látky, který splýval až na ramena. Dlouhé cípy neproniknutelného vinutí byly uvázané těsně pod bradou a pak ještě několikrát obtočené okolo krku, takže její strohý oděv neodhaloval nic víc, než samotnou tvář. A možná ještě špičky prstů, když vyklouzly ze širokých rukávů volného šatu, stejně černého jako vše ostatní...
"Kdo jste?"
"Jsem sestra Anastázie."
"Já vás znám! Viděla jsem vás na mši!"
"Ano. Jsem překvapená, že si na mne pamatujete!"
"Co se mi stalo!?"
"Zhroutila jste se. Byla jste příliš vyčerpaná na to, abyste se vůbec dokázala udržet na nohou."
"Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?"
"Jen jeden den."
Bezvládně jsem klesla zpět do měkkých polštářů. Nedokázala jsem dýchat. V potemnělé místnosti leželo to strašlivé dusno! Tížilo mne na prsou a nutilo mne, abych lapala po docházejícím dechu. Sestra Anastázie mne včas zarazila, když jsem se pokoušela opustit své široké lože. Bylo mi tak zle, až jsem měla chorobný pocit, že celá hořím...
"Ne! Nesmíte vstávat!"
"Proč ne?"
"Váš lékař to zakázal."
"Je tu takové horko!"
"Napijte se."
Stonala jsem a střídaly se horečnaté chvíle, kdy jsem polykala předepsané léky a panské přinášely horkou polévku ve stříbrých mísách s tenkou pokličkou. Pak přicházel neklidný spánek, vyvolaný silnou dávnou makového odvaru, který každý večer připravovala má pečlivá ošetřovatelka. Ospalí psi polehávali okolo mé zatažené postele a dřímali. Pokud jsem zrovna byla vzhůru, sestra Anastázie seděla blízko mne v modrém sametovém křesle a předčítala mi svým uklidňujícím hlasem vybrané kapitoly z Bible.
Každý den se mnou trávila mnoho času také Jana, bez které bych se již snad ani nedokázala obejít. Pracovala v mých službách už více než pět let a prožila jsem s ní dost lepšího i horšího na to, abych ji začala považovat spíše za svou mladší sestru, než za pouhou společnici bohaté dámy. Jednoho dne za mnou přišla hned po snídani, která se u nás každé ráno podávala přesně v devět hodin.
"Jak se dnes cítíte?"
"Dobře."
"Jsem ráda, že je vám lépe než včera."
"Mnohem lépe."
"Bolí vás hlava?"
"Ne. Proč?"
"Toto bylo doručeno dnes ráno. Obávala jsem se, že ještě nebudete schopná číst."
Jana mi podávala zapečetěné psaní s mým jménem, nadepsaným na bílé obálce. Jakmile zmizela za zavřenými dveřmi, rychle jsem zlomila červenou pečeť a začala pročítat důvěrný obsah krátkého dopisu. Zalíbil se mi elegantní rukopis, který již na první pohled naznačoval, že pisatelkou je jistě dáma. A také jsem se nemýlila, neboť mi napsala Žaneta.

Má drahá přítelkyně,
odpusťte, že Vám píši v tak neuhlazeném slohu. Bohužel si, vzhledem k samotné povaze mé zprávy, nemohu dovolit nechat zhotovit toto psaní u písaře, jak obyčejně činím. To, co vám chci sdělit, je velmi osobní. Stalo se cosi neuvěřitelného!
Věc je o to složitější, že se alespoň částečně týká i Vás. Nemohu se zde rozepisovat o celé té události, veřte mi však, že pokud bych o ní promluvila před kýmkoli jiným, pravděpodobně bych byla považována za blázna. Někdy mne napadá, zda jsem doopravdy nepřišla o zdravý rozum.
Velice lituji, že Vás nemohu vzledem k Vašemu zdravotnímu stavu navštívit osobně. Je toho tolik, co vám musím vypovědět! Tímto Vás tedy žádám, abyste mne co nejdříve navštívila, jakmile vám to dovolí váš lékař. Mou adresu najdete na obálce dopisu. Také si dovolím Vás požádat, abyste se o tomto psaní před nikým nezmiňvala. Až se setkáme osobně, pak pochopíte proč.
Přeji Vám brzké uzdravení!
Žaneta

Pochopitelně jsem svědomitou ošetřovatelku, ani svou nejbližší důvěrnici nespravila o ničem, co se psalo v Žanetině listu. Sestra Anastázie spala ve vedlejší místnosti přímo za přeplněnou oblékárnou, co původně nejspíše sloužila jako menší pokojík pro služebnou a s velkou ložnicí ji spojovaly nenápadné dveře, diskrétně ukryté ve dřevěných panelech.
A já věděla, že Janu by již touhle dobou ani nenapadlo vyrušovat mne z odpočinku. Na služebnictvo jsem myslet nemusela, ti pro mne nepředstavovali žádné nesnáze. Přehodila jsem přes svůj noční oděv lehký plášť a tiše jsem opustila prázdnou komnatu...
Mé opatrné kroky přirozeně zamířily do malířského ateliéru, kde jsem již nebyla tak dlouho, až se na různých malbách, rozvěšených okolo mne, i na odloženém náčiní začal usazovat šedivý prach. Musela jsem dokončit svůj nový obraz a předat jej Žanetě, až se setkáme. Ano, to jsem si usmyslela udělat, a také jsem na tom začala ihned pracovat.
Byla jsem snad posedlá!?
Posmrtný portrét byl již skoro hotový, zbývalo jen domalovat nějaké detaily. Tušila jsem, že bych to mohla zvládnout během jediné noci. A on přede mnou vskutku ožil! Ten, kterého Žaneta nazývala svým milovaným, doktor Steiner žíznivým upírem a já svým mistrovským dílem. Ty modré oči...
Zcela vyčerpaná jsem se potichu vyplížila z půdních prostor, které již začalo zalévat přízračné světlo rudého rozbřesku. Následující dny mi nebylo o nic lépe. Ačkoliv jsem byla stále velmi slabá, přestala jsem pít léčivé odvary sestry Anastázie, které mi připravovala ze svařených makovic. Připadalo mi, že z nich jenom začínám blouznit!
Jednou pozdě v noci jsem nedokázala zamhouřit oka. Slyšela jsem měkké klapání, jak krouží okolo velké postele s blankytně modrými nebesy, kde spali plavovlasí andělé s něžnými tvářemi plnými unylé milosti. Nebyly to však psí tlapy, ale tiché kroky dvou žen. Vyslechla jsem jejich šeptání z hedvábného lože. Stínila je hustá zatažená nebesa tak, aby tam neproniklo žádné sluneční světlo, které jsem se pomalu naučila nenávidět.
"Horečka stále neustoupila," zašeptala sestra Anastázie.
"Je na tom zle?" ptala se Jana.
"Zdá se mi, že její zdravotní stav se v ničem nezlepšil."
"To dělá ten dům."
"Bojím se tady, to tom, co se stalo..."
"Vy se bojíte?" divila se Jana. "Tak to nejste sama!"
"Já!? Služebnictvo si začíná myslet, že v domě straší," odvětila sestra Anastázie.
"Strašidla na starém zámku?" vyprskla Jana. "Nesmysl!"
"Nedívejte se na mne takhle," ohradila se sestra Anastázie dotčeným hlasem. "Nevěřím na duchy."
"Služebná říkala, že to byl nějaký muž."
"Možná si to vymyslela."
"Nevymyslela," opáčila Jana. "Já vím, že někdo byl včera v noci v domě!"
"Proboha, ani slovo o tom!"
"Ne, neřeknu jí nic," ujišťovala ji Jana. "Nejsem tak bezohledná, abych ještě svévolně zhoršila její stav."
"A ten je ostatně dost špatný!"
"Budu se modlit za její uzdravení."
"I já."
Nic dalšího jsem již nechtěla slyšet! Pevně jsem semkla těžká víčka a přitom jsem se zabořila hluboko do péřových podušek. Ležela jsem jako bez života. Potom jsem zase otevřela oči a natáhla zemdlelou ruku, abych mohla pomalu odhrnout modré hedvábí bohatých nebes, vyšívané zlatou nití. Cítila jsem se nadmíru spokojená s tím, že temná komnata byla prázdná. Té strašné noci jsem již nedokázala usnout...

***

Pochopitelně, že Janu i sestru Anastázii šokovalo to, co jsem udělala i přesto, že se mne od toho obě dvě snažily všemi silami odradit. Jakmile jsem byla schopná sama vstát, nařídila jsem zapřáhnout odpočaté koně do svého nejpohodlnějšího kočáru a vydala jsem se navštívit Žanetu, tak jak mne prosila ve svém krátkém listu. Nyní si to vyčítám!
Sestra Anastázie trvala na tom, že pojede se mnou a za žádnou cenu se mi ji od jejího úzkostlivého záměru nepodařilo odradit. Celou cestu strávila vedle mne na čalouněném sedadle za zataženými záclonkami v kočárových oknech, aby nikdo neviděl dovnitř. Pokaždé, když mne na neudržované venkovské silnici přepadla náhlá nevolnost, mi stříkala do pobledlé tváře kolínskou vodu ze skleněného flakónu, který duchapřítomně sebrala z mého toaletního stolku.
Rychlý vůz vjel rozevřenou branou do nádherné zahrady, upravené jako anglický park. Cestou jsme míjeli mramorové fontány, kde zurčela ledová voda, a bílé sochy vytesané v nadčasovém antickém stylu, které jen zíraly slepýma očima kamsi do věčnosti. Jako mrtví, kteří už se dávno rozloučili s veškerým světem vezdejším...
Obě dvě jsme byly oblečené v černém a přišlo mi na mysl, že vlastně hrubým způsobem ničíme tu barevnou harmonii. Já ve svém smutku, který jsem dosud neodkládala. Ztrhaný obličej, poznamenaný vleklou nemocí, jsem skrývala pod hustým závojem, který mne také chránil před palčivým slunečním světlem. Nesmím zapomenout ani na zlatý medailon, který jsem měla stále u sebe. Pověsila jsem si jej na krk, ale cítila jsem, že mne táhle ne dnu jak o kámen.
Sestra Anastázie - zahalená podle přísných klášterních regulí od hlavy až k patě v řeholním rouchu jako příkladná jeptiška, kterou ta dobrá duše ostatně také byla - mne podpírala a společně jsme pomalým krokem vešly do Žanetina domu. Bylo to vskutku krásné sídlo, avšak tak tiché a bezútěšné, až mi připomínalo spíše mramorovou hrobku...
Nikdo nás neočekával, protože jsem ani nedala předem ohlásit, že ji přijedu navštívit. A přece byl plný lidí. Nikoho z nich jsem neznala, tušila jsem však, že se pravděpodobně jedná o členy její rodiny. Odkudsi jsem zaslechla tichý pláč. Dokonce i zdejší služebnictvo zůstávalo mlčenlivé a já jsem se ani neodvažovala zeptat, proč tomu tak je. Nikdo si náš nevšímal, a přece se zdálo, že se zde událo cosi zlého...
Proč mezi nimi nebyla také Žaneta!? Přišla jsem snad příliš pozdě? Přišla jsem příliš pozdě! Sestra Anastázie mne náhle sevřela ještě pevněji, bylo-li to vůbec možné. Do uší mne řezal její ostrý výkřik plný primitivní hrůzy, která se nedala ničím přehlušit. Odstrčila jsem ji a sama vešla do tmavého sálu. Stály tam černé máry...
Uprostřed té prázdné místnosti, osvětlené jen klidnými plameny zádušních svíček, se nacházelo to tvrdé lože, pokryté zvlněným suknem. A na něm spočívala nehybná postava starého muže s bílými vlasy a se sinalým obličejem tak bezkrevného vzhledu, až mne při pohledu na něj zachvátil jakýsi podvědomý strach.
Měla jsem pocit, že v něm poznávám bohatého barona, který byl vlastníkem většiny zdejší půdy. Právě proto se za něj přece Žaneta provdala. Ačkoli jsem se s jejím chotěm nikdy osobně nesetkala, každý člověk, který zde něco znamenal, jej musel znát alespoň z doslechu. Nekladla jsem si žádné otázky o tom, jak zemřel. Mnohem více mne zajímalo, co se stalo s mou drahou přítelkyní.
Odstoupila jsem od otevřené rakve vyrobené z masivního dubového dřeva, jako kdyby mne sám zesnulý hrubým způsobem vykázal ze své nepříjemné blízkosti. Ta mrtvá postava jakoby padala do okolní temnoty se strnulým výrazem ve své voskové tváři a s ledovým odleskem samé smrti ve skelných očích, které mu nikdo nezatlačil, jak by bylo vhodné.
"Co vy tady děláte?"
Vedle sestry Anastázie - stačil mi jen jeden pohled na její zaskočený obličej abych si ihned domyslela, že i jí se později jistě dostane ostré výtky - stál odměřený muž v tmavém obleku s hranatým kufríkem v ruce. Doktor Steiner! Lékař byl překvapený a také velmi, velmi rozčílený z toho, na jakém místě a za jakých okolností narazil na svou neposlušnou pacientku.
"Nařídil jsem vám naprostý klid na lůžku! Copak vy nevíte, že se nesmíte rozrušovat?"
"Musela jsem přijet!"
"Uvědomujete si vůbec, jak hazardujete se svým zdravím?"
"Je mi to jedno."
"Jste nezodpovědná. A vy" - doktor Steiner se při těch slovech obrátil na sestru Anastázii - "jste ji měla zastavit. Byla to vaše povinnost!"
"Nedovolila mi to," vyhrkla zahanbená jeptiška.
"Měla jste jí zabránit v takové nerozvážnosti!"
"Nehněvejte se na mne, prosím."
Všimla jsem si, že náš malý výstup k sobě již začal přitahovat nechtěnou pozornost ostatních. Sestra Anastázie to zpozorovala také a její provinilý hlas odezněl do ztracena. Věděla jsem, že bychom se mohli hádat bez ohledu na to, že jsme pouhými - v mém případě dokonce nezvanými - hosty v cizím domě. Ten německý lékař by toho byl se svou typickou neústupností schopen.
"Proč jste přišel!?" vykřikla jsem.
"Pozvali mne k ohledání těla," odpověděl doktor Steiner.
"Z jakých důvodů?"
"To bývá při úmrtích z pochybných příčin běžná praxe."
"Co tím chcete říct?"
"Úplně vykrvácel. Neměl v sobě ani jedinou kapku krve!"
"A kde je Žaneta?"
"Vy nic nevíte!? Ta žena zmizela beze stopy," po těchto slovech se na moment odmlčel, ale pak dodal: "Pravděpodobně je mrtvá."
"Mrtvá?"
"Vše nasvědčuje tomu, že šlo o vraždu. Její tělo ale nalezeno nebylo."
"Promiňte mi. Jen nerada se stavím mezi mravokárce, ale přišla jsem vás uklidnit."
Tak se mezi nás vložila jistá dáma - již starší, přesto však stále velmi jemná - oblečená v černých šatech volného střihu s dlouhými rukávy a krajkovými límcem, upnutým vysoko ke krku.
"Přeji si, abyste oba respektovali náš smutek!"
Její zarmoucená tvář mne nenechávala na pochybách, že jde o osobu, které musel být zesnulý velmi blízký. O to hůř jsem snášela její spravedlivé výtky, když klidným tónem pokračovala:
"V zájmu zachování úcty k mrtvým musíte skoncovat s takovým jednáním. Jsem nucena vás požádat, abyste opustili tento dům."
"Rozumím vám dobře!?"
"Jsem z vás velice zklamaná. Pokud jde o vás, můj drahý doktore, očekávala bych od vás mnohem serióznější přístup!"
Doktor Steiner, zjevně příliš opařený hanbou, na to neřekl vůbec nic. Zdálo se však, že ta, co jej tak přísně kárala, od něj ani nic jiného nečekala. Pohlížela na něj se zřejmou nevůlí, protože byla nespokojená s jeho zvýšeným hlasem. Pak se obrátila na mne:
"Nevím, kdo jste. Mám ale dojem, že nepatříte do rodiny."
"Omlouvám se," řekla jsem jí. "Neuvědomila jsem si, že..."
"Já vás chápu," odvětila. "Jste rozrušená."
"Ano, jsem."
"To ovšem neomlouvá vaše nevhodné chování."
"Odpusťte mi."
"Vaši omluvu přijímám."
"Přeji vám upřímnou soustrast."
"Děkuji. Nyní odejděte."
K tomu již nebylo co dodat. Otočila jsem se a spolu se sestrou Anastázií jsme mlčky opustily Žanetin dům. Nebo bych snad měla říci to smutné sídlo, kde dříve žila má bývalá přítelkyně Žaneta!? Byla jsem z toho všeho tak zmatená! Venku na nás čekal připravený kočár a úslužný kočí mi pomohl nastoupit. Odjela jsem a tak skončily ty příšerné události, které se odehrály teprve minulé léto...
Připadá mi, jako by od té doby snad uplynula celá staletí! Žije ještě Žaneta? Hrála nebezpečnou hru, a to se jí dříve či později mohlo dost šeredně vymstít. Nedokáži si nijak pomoci, ale někdy mne děsí pouhé pomyšlení na ty hloupé lidové pověsti o upírech, které tak dobře znám.
O těch neklidných mrtvých, kteří zabíjí živé. A právě ty nebohé oběti je mohou opět přivést do života, když se nehmotný přízraky, vzešlé ze zapomenutých hrobů, nasytí jejich čerstvou krví. Pak mohou získat neuvěřitelnou sílu a vrátit se zpět v novém těle...
Samozřejmě, že existovalo mnohem prozaičtější vysvětlení - nějaký šílenec zavraždil nebohou Žanetu a před ní také několik nevinných, kteří se mu nešťastnou náhodou připletli do cesty. Co třeba její nový milenec? A pak mi přišel na mysl i její stárnoucí manžel, který přece nemohl mít o utajených poměrech své ženy ani nejmenší tušení! Docela by se tomu i dalo uvěřit, pokud by ovšem neexistoval ten mladý muž z obrazu. Ten zmizel také!


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 03.02.2015, 8:02:15 Odpovědět 
   Napínavé čtení. Ale trochu jsem se v něm ztrácel. A nejsem si příběhem jistý. Upíři tam byli příliš skrytí. Obraz hrůzy až příliš přitlumen.Jaký vliv měl na události obraz? Co se stalo se Žanetou? Kdo vysál krev ze starého muže.?Jako by to zastíral realistický popis a až obšírné churavění hlavní hrdinky. Byla Žaneta tím skrytým upírem způsobujícím churavění a smrt? Sice v okamžiku recenze nejsem úplně v duševní čilosti, přesto se mi zdá, že je tam málo spojovacích můstků a že by některé rozhodující momenty mohly být vyjádřeny odděleně, třeba tučným druhem písma, přízračné snění třeba kurzivou. Psáno klidným tónem, občas by se mohly vyskytovat epresivnější výrazy a pár hrůzných detailů, pitoreskních podivností, v které se změní zcela normální začátek něčeho běžného.
Opět je tam pár překlepů a nedoklepů (asi sedm).
Méně vhodné výrazy: vlna teplot, mrzký úmysl, neutuchající touha. Chybí slovo "nenašli (po "násilí na mrtvém těle.")
Hodně ses rozepsala, ono duševní a tělesné chátrání by se mělo víc projevit ve svých důsledcích, činech, neobratnosti, malých podivínstvích.
Chybí mi tam ráznější vypointování, jasněji vykreslené situace. Příběh vlastně stojí pouze na vyprávění hlavní hrdinky a její interpretaci (přičemž zase tak mimo mysl není).
 ze dne 03.02.2015, 12:47:53  
   čuk: Těmi hrůznými detaily a pitoreskními podivnostmi jsem myslel malé a nenápadné detaily přispívající atmosféře. Př:
Otevřela okno a záclona se k ní přimknula a na okamžik ji objala až cítila na ram,eni jakoby lidské prsty.
Vybrala si ve sklepích dlouho zrající bílé víno. Nalila si ho do poháru a náhle byl pohár plný červého vína. Na okamžik si protřela oči: v poháru jiskřila zlatavé slunce
Podlaha byla pečlivě vyleštěna, že se v ní mohly odrážet lidské tváře - občas na ni vyhlédla tvář, kterou zde nikdy nezahlédla. Poručila podlahu znovu napastovat.
Toť příklady neučesané a nepromyšlené
 ze dne 03.02.2015, 11:02:11  
   Doll: Ahoj, uf, docela jsi mě zmátnul. Asi budu muset příště napsat nějaký příběh s vysvětlivkami! :P Takže, jak to bylo: Ano, máš pravdu, příběh je záměrně neurčitý a dává prostor pro představivost čtenáře. Možná, že muž z obrazu ožil jako upír a zavraždil Žanetu, anebo že Žaneta zabila svého manžela a utekla se svým novým milencem...
... anebo to třeba bylo úplně jinak. Je na každém, jak si to domyslí. Škoda, že bys ocenil spíše příběh s jasnou pointou. Bude příště. Taky mne překvapilo, že tentokrát je tam na tvůj vkus málo "hrůzných detailů, pitoreskních podivností". :o)
Díky za velký komentář. :) Pokusím se být příště najít všechny šotky, ale jde mi to špatně. :( Ještě jednou díky!!!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na milo...
ruvenkohen
Klubovna rezavý...
Bob Cileček
Post Funus II.
Peter Madness
obr
obr obr obr
obr

Ve znamení kordu III
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr