obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915374 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39511 příspěvků, 5744 autorů a 390413 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Poslední úsvit I - Tulačka ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Poslední úsvit
 autor Arkana publikováno: 03.05.2015, 9:28  
Život tulačky Mergen se od základů změní, když jednoho rána ucítí kouř.
 

Nebylo to poprvé, co Mergen utíkala.
Proč toho pokaždé tolik nadělají? V duchu se rozčilovala, když funěla důvěrně známou postranní uličkou a koulela u toho očima. Ta stará fuchtle je tlustá jako bečka. Pro pár koláčů ji neubyde.
Lidé, kteří jí byli v patách, se lišili, ale útěk samotný byl pokaždé stejný. Carstead byl velké město, plné křivolakých ulic, kamenných nádvoříček a slepých odboček. Mergen ty uličky znala, protože tudy prchala už stokrát. Stráže nikoliv.
Ještě pár metrů… Dobrý bože, tohle bude moje smrt. Aniž by zpomalila, mrkla se přes rameno. Muži se drželi stále na dohled, křičeli a někteří z nich výhružně mávali pěstmi. Jako by byli pořád mladší a vytrvalejší… a tahle ulice pokaždé ještě delší. Skoro zoufale zvedla hlavu a pátrala po známém místě. Minula to? Ne, to není možné, zná to město jako své boty. Možná za tímhle rohem. Ne? Tak ještě kousek… o kus dál…
Tady to je! Zrovna, když už začala pochybovat o své příčetnosti, spatřila přesně to, co hledala. Dorazila k okraji obytné čtvrti a zeď, která se táhla po její levici, byla na jednom místě lehce vydrolená. Tedy, bývala lehce vydrolená, když to místo objevila poprvé. Teď už tudy šplhala tolikrát, že ve zdi zůstal několik stop široký oblouk.
Mergen se odrazila a lehce jako kočka vyskočila na okraj zídky. Nebyla příliš široká a dívka chvíli balancovala a kymácela se dopředu a dozadu, než získala zpět rovnováhu. Zrovna, když se jí to podařilo, doběhl ke zdi sípějící strážný.
„Polez dolů,“ poručil jí, ale jak lapal po dechu, jeho rozkaz nevyzněl vůbec tak výhružně, jak zamýšlel. „Ty zatracená malá zlodějko!“
Je mladý a docela hezký. Mergen věděla, že ve zbroji městské stráže nemá muž sebemenší šanci se k ní nahoru vyškrábat. Dřepla si, jednou rukou se zapřela o zeď a sehnula se tak blízko k jeho obličeji, jak jen mohla, aniž by přepadla. „Jsi tak roztomilý.“
Pružně se vyhnula jeho ruce, ať už ji s ní chtěl chytit pod krkem, nebo shodit po hlavě dolů. Na druhé straně doskočila měkce mezi odpadky. Většina koláčů, které si zabalené v látkovém šátku zastrčila do výstřihu, teď vypadala na zem. Paráda. Některé z nich skončily v nelibých zbytcích čehosi, co obyvatelé domu vyšplíchli z okna, jenom aby se to tady v příšerném smradu rozkládalo, ale Mergen koláče posbírala a klidně se mohla mračit; stejně věděla, že i tak ji hlad donutí všechny je spořádat.
Od okamžiku, kdy poprvé okusila vzrušení dobrého útěku, už uplynulo víc než patnáct let. Její první nebyl úspěšný; tehdy ještě nevěděla dost dobře jak na to. Když ji lapili a dovlekli za límec zpátky do sirotčince, nakrčila madam Stinchová nos.
„Podívej se, jak vypadáš,“ vyštěkla na ni, jen co ji dostala do rukou. Když se Mergen poslušně otočila, aby se prohlédla v odrazu starého zrcadla, chytila ji za zápěstí a stiskla, až dívce vyhrkly slzy. „Řekla jsem snad, že se můžeš pohnout?“ Pak si povzdechla, jako by ji její svěřenkyně měla přivést do hrobu. „Ty tady shniješ, dítě. A nemysli si, že se ti podaří odsud zdrhnout. Dokud chci, abys tu byla, tak tu budeš, je ti to jasné? Kruci, posloucháš mě vůbec?“
Mergen poslouchala. Brzy na to se postarala, aby už ji madam Stinchová zpátky v sirotčinci nikdy vidět nechtěla.
A pak žila tady, na okraji Carsteadu, města vystavěného na zlaté žíle, aniž by z toho bohatství kdy viděla třeba jen zlaťák. Bydlení si zařídila ve sklepě jednoho z opuštěných polorozpadlých domů na okraji města. Uvnitř byla zima a vlhko a v noci tam pískaly krysy, a když nemohla Mergen spát, poslouchala, jak stovky drobounkých paciček ťapají mezi zdmi. Spala tu na zemi, na roztrhaných jutových pytlích, a jedla, co město dalo. A když město dát nechtělo, vyrvala mu to z rukou.
Hnila tam, přesně jak předpověděla madam Stinchová, na kterou teď Mergen čas od času vzpomínala. Ale aspoň ji tu nechali hnít v klidu. O starou čtvrť, kterou už obývali jen opilci, potácející se po půlnoci z hospody U Vzteklého psa, se už víc nikdo nestaral.
Mergen si chtěla nechat nějaké jídlo na ráno, ale jakmile se do koláčů jednou dala, už se nemohla zastavit. Po celé dva dny se jí nepodařilo nic uzmout, jen tak kroužila bezcílně kolem tržiště a čekala na příležitost, která ne a ne přijít. Když konečně ta ženská od pekařského stánku polevila v ostražitosti, už se jí žaludek svíral tak, že měla nutkání začít okusovat i dřevo.
Nebyla to ideální příležitost, to jí bylo jasné. Taky věděla, že si jí stráž postávající na kraji tržiště a dohlížející na všeobecný pořádek, určitě všimne. Byla ale ochotná to risknout. Šelmy jsou bázlivé a zdrženlivé, jen dokud je z lesů nevyžene hlad.
Když byla sytá, jako tuhle noc, dovolil jí bolavý žaludek jen tak si lehnout do svých jutových pytlů a přemýšlet. Připadalo jí to podivně uklidňující. V sirotčinci se jí toho luxusu dostalo jen málokdy.
„Ale já myslela,“ chtěla říct tolikrát, ale pokaždé bylo to jediné, čeho se jí dostalo, facka od madam Stinchové, tak silná facka, že ji chuť přemýšlet přešla.
„Ty nemáš co myslet,“ říkali jí. „Myšlení takové lůze, jako jsi ty, nepřísluší.“
Mergen nevěděla, co jí přísluší a co ne, protože celý život nepoznala nikoho jiného, než děti ze sirotčince. Pokud to ale skutečně nebylo nic pro ni, pak byla ráda, že je rebel.
Když takhle zírala do stropu a poslouchala dupání krys, které se za ty roky staly jejími důvěrnými přítelkyněmi, uvažovala o tom, jak si lidé žijí v těch velkých hradech na druhém konci města. Občas vídala z dálky pána Carsteadu a jeho ženu, v nádherných šatech a na ušlechtilých koních. Jenže v takových šatech se nedaleko utíkat a už vůbec ne šplhat. A k čemu by jí byl kůň, v její špinavé studené stoce, kam se sotva vešla ona sama?
Jsem spokojená, došla pokaždé k závěru těsně předtím, než usnula. Ať si mají svoje hrady, já mám svoje místečko. A pokud ještě měla, co do žaludku, bylo její život dokonalý.
Až na to, že když zas otevřela oči, bylo nové ráno všechno, jen ne dokonalé.
Země se třásla dupotem desítek bot a viděla prchat krysy; mačkaly se u všech otvorů, vyžrané a s dlouhými urousanými ocasy. Pištěly, ale byl to jiný zvuk, než na který byla Mergen zvyklá; slyšela v něm děs.
Hned byla na nohou a to už ucítila kouř i ona; dostal se jí do plic a Mergen se rozkašlala. Malý sklepní prostor se rychle plnil dýmem a dívka věděla, že má jenom pár chvil, aby se dostala ven. Schody už spolkly plameny, ale jak se zběsile otáčela kolem dokola, pochopila Mergen, že nemá na vybranou. Jedinou další únikovou cestou, dost velkou, aby se tudy protáhla, bylo malé okno těsně u stropu. Mergen byla malého vzrůstu a štíhlého rámce, ale okno bylo zabedněné prkny, už co se sem nastěhovala. Tudy cesta nevedla. Dívka si přitiskla k nosu rukáv tuniky a vrhla se do plamenů.
V mžiku ji zachvátil žár. Bylo to dost, aby ucouvla, strach jí velel, aby se otočila a utíkala zpátky. Ale roky na ulici ji naučily strach překonávat. Přinutila se pokračovat a během několika sekund ucítila odpudivý zápach škvařícího se masa. Viděla rudě; zbytky rozmláceného nábytku, které chytly jako první, tiše praskaly, a vzduchem létaly jiskry. Nemohla se nadechnout, a kde ji olízly plameny, sevřela ji bolest, jakou dosud nepoznala, žádný výprask od madam Stinchové se tomu nemohl rovnat. A pak její tvář konečně pohladil chabý závan svěžího vzduchu a Mergen s vypětím všech sil vyklopýtala na světlo.
A právě včas. Dům, anebo spíš to, co z něj zbylo, se pomalu sunul k zemi, stravován věčně hladovým ohněm. A nebyl sám, hořely i další domky za ním, v plamenech byla dokonce i krčma a dřevěný štít s černě vyvedeným rozezleným hafanem byl to jediné, co dokazovalo, že tam kdysi nějaká krčma stála. Mergen ztěžka oddechovala a ještě nikdy si tak nevážila toho puchu napůl rozložených zbytků, který se vždycky vznášel nad Carsteadem, jako právě teď. Zhroutila se zem, dost daleko od domu, aby na ni plameny nedosáhly a přinutila se prohlédnout si škody.
Jen ten pohled jí obracel žaludek naruby. Většinou to odneslo jen oblečení, ale když si vzpomněla na bolest, uvědomila si, že to nemůže být všechno. Vzrušení ji na chvilku otupilo, ale teď, když byla venku, začala spáleniny cítit. Na levém předloktí se jí přiškvařil rukáv ke kůži a Mergen musela použít nůž, aby dokázala látku oddělit. Když skončila, měla tváře zmáčené slzami a svou vlastní ruku nepoznávala; vypadala teď spíš jako opečený kus masa. Měla poměrně štěstí, protože plameny se vyhnuly jejímu obličeji, ale když pohodila hlavou, ucítila puch spáleniny jen kousek od nosu. Zdravou rukou si nahmatala konečky vlasů a cítila, jak se jí drolí mezi prsty. Znovu tedy sevřela nůž, předklonila se a jediným prudkým tahem zničené vlasy odřízla.
Černá záplava se snášela kolem jejího obličeje až na zem. Z krásných ebenových vln, které mívala až do pasu, jí zbyly krátké rozježené štětiny, trčící na všechny strany. Projela si je rukama. Zničený účes jí momentálně dělal nejmenší starosti.
Proč zapálili můj domov? Nikdy neviděla obyvatele vnitřního města chodit sem na okraj a zabývat se Mergen a jí podobnými tuláky. Možná jsem je včera rozzuřila na tom tržišti, třeba to byla poslední kapka, napadlo ji, jak se zoufale snažila přijít na rozumné vysvětlení. Asi jsem neměla říkat tomu chlapíkovi ze včerejška, že je roztomilý.
Kdyby tu šlo o pár koláčů, někdo by pro tebe došel a zajal by tě, domlouvala jí ta rozumnější část. Nějaká špinavá tulačka jim nestojí za celou vypálenou čtvrť. Ne, Mergen, ať se tady děje cokoli, tahle špinavost není tvoje vina.
Z náhlého popudu se dala do běhu a využívala přitom zkušeností, které za dlouhá léta nasbírala. Mapu města měla vypálenou do mozku a automaticky se pouštěla zkratkami, takže ušetřila spoustu času i sil a brzy byla u hlavní brány. To, co tam uviděla, jí podruhé toho dne vzalo dech.
Před bránou se mačkaly desítky lidí z celého Carsteadu a všude panoval zmatek; obyvatele zachvátila panika, jaká zachvátí stádo, pokud se do něj dostane vlk. Tlačili se a strkali a překřikovali a všichni do jednoho se snažili dostat k bráně, chudí sedláci i bohatí měšťané. Pokud někdo ve strkanici upadl, jako by si toho ostatní ani nevšímali a šlapali přes jeho ležící tělo, dokud nevydechl naposledy. Městská stráž se marně snažila zachovat klid, ale lidé nedbali ani zbraní, ani výhrůžek a drali se dál jako vlna, která spláchne všechny a všechno.
A velká brána se zavírala.
Mergen měla na vybranou; mohla zůstat, tak jako tu žila celé roky, ale její domov byl zničený a město šílelo. Rozběhla se k bráně a se zručností sobě vlastní se proplétala davem. Vojáci u kladky vší silou zabírali a pokřikovali na sebe přes hlučící lid. Pár mužů v té zběsilé horečce skočilo po nejbližších vojácích a strhlo je k zemi; uvolněná kladka se protáčela a dovolila tak bráně se zase o něco pootevřít, než k ní přiskočili jiní muži ve zbroji a zaujali místa svých padlých přátel.
Těsně u brány, když už jí chybělo jen pár kroků ke svobodě, zahlédla v davu tvář toho strážného ze včerejška. To je absurdní, napadlo ji a zastavila se, aby ho pozdravila, prostě si v tu chvíli nemohla pomoci.
„Sbohem krasavče,“ usmála se na něj a pak se obrátila k šokovanému muži zády, takže už neviděla, jak kdosi za ním popadl kámen a se vší zuřivostí zkoprnělému vojákovi rozbil hlavu.
Když byla venku, otočila se a zírala na bránu a na tu hrozivou masivní hradbu, za kterou už vypukla jatka. Předklonila se, zapřela o kolena a ztěžka oddechovala. Pak propukla v hysterický smích. Město se zavřelo a špinavá tulačka Mergen byla jediná, kdo utekl ze spárů jeho šílenství.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zahradník81 19.06.2015, 20:43:04 Odpovědět 
   ahoj, opravdu je ti 17? opravdu jsi to psala ty? pokud ano, tak máš na svůj věk veliký talent a měla by ses psaní věnovat. tenhle text je vážně moc dobrý, téměř profesionální, jak kapitola z hotové knížky. několik zaškobrtnutí v čárkách nebo stylistice tam bylo, ale jen nepatrné drobnosti. celkově máš sloh velmi zralý, je z něj cítit vypsanost nebo alespoň sečtělost.
kapitola se četla skvěle, zábavná, na žádné chybě to nedrhlo, hezké literární obraty, hrdinka vylíčená sympaticky, s citlivým vhledem do jejího nitra a pocitů, takže čtenářům přiroste k srdci. sloh nemáš nijak přehnaně rozkošatělý a přebujelý (což bývá jedna ze začátečnických chyb), ale spíš jednodušší, efektivní a účelný, vyrovnaný a vyvážený, což je dobře, takhle by to mělo vypadat, aby to bylo živé, děj měl spád a bavilo to číst. možná bych omezil ty středníky.

bude pokračování? určitě piš a piš, zůstaň té cestě věrná, jednou můžeš napsat moc hezké knihy. talent tam skutečně je, byla by škoda ho nerozvíjet. psaní je dřina, ale ty máš očividně už kus té dřiny za sebou a přitom máš ještě před sebou spoustu času, máš velký náskok, využij toho a neztrať ho.

co bych tady vyrýpnul... mohlo být uvedeno, kolik má hrdinka roků. připomněla mi Aryu potulující se v Králově přístavišti... ale pak jsi napsala, že je na ulici už 15 roků a předtím byla v sirotčinci, takže musí být už dávno dospělá?
mohlo být něco málo zmíněno o jejím dětství a minulosti... pamatuje si na rodiče? jak se dostala do sirotčince...

žánrově to vypadá na fantasy, i když chvílemi tím sirotčincem a tou madam vychovatelkou na mě dýchla spíš realistická historie, viktoriánská Anglie, Jana Eyrová np.

jsem zvědavý na pokračování !!
 čuk 03.05.2015, 9:27:28 Odpovědět 
   Omlouvám se za zdržení. Text si už před časem zamluvila Ekyerlka, ale když se k publikování nemá, přestupuji dohodu a publikuji.-
Příběh tulačky- bezdomovkyně je plasticky vylíčen, je dojemný a působivý, i tím, že víme, proč se takovou stala a sympatický smyslem pro humor a neotupěním mysli i šikovností hrdinky. Dramatické a překvapivé je její vymanění z osudu (na což jsem byl zvědav), takže se těším na další pokračování.
Divným se mi zdá být výraz "byla štíhlého rámce."
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Psanec Paul „Ko...
Danny Jé
Skály
Magdalene
Gnómova čest
Gustik
obr
obr obr obr
obr

Proč to nebereš?
asi
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr