obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915229 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39281 příspěvků, 5723 autorů a 389257 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ziriant II ::

 autor Láďja publikováno: 03.02.2015, 13:27  
Druhá část dalšího jména z "Trilogie dívčích jmen". Přímá návaznost na předchozí díl. Opět děkuji Ziriant za komentáře, připomínky a korekturu. A...vše je o hledání a každý hledá něco jiného...
 

Já, Kajícník…

…opět jsem naletěl. Chtěl jsem se vyzpovídat, místo toho ale jen lžu. A nechávám si lhát.
Toto není čtvrtý můj hřích. Toto je hřích spáchán na mě.
Já, Kajícník. Vlažný ve své víře, nevěřící v boha a další bytosti. Já, opět jsem zklamal. Nechci odpuštění. Nechci rozhřešení. Chtěl bych jen žít. V klidu. Žít.

Kajícník, na kolenou teď se kaji.
Za to, že dovolil jsem nechat se obelhat. Že věřil jsem v ta slova, v polibky, které byly úžasné. Já, teď, sním.
Nebo možná bdím a tamto byl sen. Nedokážu už to nějak dát dohromady. Rozlišovat jednotlivé věci od sebe.
Prosím ale věřte mi, že já, kajícník, jsem to myslel vážně. Nebál jsem se toho, chtěl jsem to. Chtěl jsem její doteky, polibky, chtěl jsem ji.

A to možná byl můj hřích.
Možná.
Ale já to myslel upřímně. Vážně, z lásky, z radosti. A jaká byla odplata?
Ignorace na jedné z největších možností. Nechat žít a nechat zemřít. Vždy platí stále ta samá otázka, stojí to skutečně za to?

Já, Kajícník, teď se kaji, že jsem to dovolil.
Prosím, ty, Múzo, odpusť mi i tento hřích. Vždyť víš, že ty jsi pro mě ta jediná a dokonale úžasná. Věříš? Sníš v to?

Já, ponížený Kajícník se tímto zpovídávám. Klaním se a dávám všanc kousek svého těla, za ten hřích. Kdo to přijme?



Část třetí, možná poslední



Deset:

Ze tmy jsem najednou spatřil pouze svůj stín. Temný na pozadí ještě temnější noci.

V celém bytě je tma. Jsem tu stále sám. Kochám se skvělým výhledem, který ve tmě ozařuje pouze světlo z pouličních lamp a pár střípků jisker z hvězd.
Ani nevím, kdy jsem se dokázal probrat. Tak moc probrat, že jsem si začal opět uvědomovat to, kde jsem a co vůbec jsem. Přišlo to náhle. V jeden moment jsem stále byl na tom místě, které bych mohl nazvat třicátý pátý svět, a najednou jsem zde v pokoji. Zažil jsem pár přechodů, kdy jsem si nebyl jistý svým tělem, svojí duší, svým okolím, ale pak to najednou přišlo a byl jsem zde celý. Ani kousíček už nezůstal tam. Tam.
Bolest? Slabost? Nevolnost?
Ne, nic z toho jsem nepocítil. Bylo to, jako kdybych před okamžikem zavřel oči a za pár sekund jsem je otevřel.
Bohužel hodiny říkají něco jiného. Byl jsem mimo několik hodin. A za tu dobu mi akorát ztuhlo tělo, svaly, v nepřirozené poloze, do které jsem upadl, když jsem se svezl z postele.
Ale teď?
Vydrápal jsem se na kraj postele. Pevně se zapřel nohama o zem, dlaněmi si podepřel hlavu a jen sleduji ty krásné výtvory.
Ta těla. Ty básně.
Mé básně?
Na to nedokážu odpovědět…

…ale co dál?
Mohu jít ještě kousek, nebo bych toho měl nechat?
Nebudu to schovávat sám před sebou, ale trochu se bojím udělat ten další krok, který by mohl už úplně všechno změnit. Ten krok navíc. Krok, který vede někam, kde s jistotou ještě nikdo nebyl. Ale bude mně to stát za to?
To je další z otázek, na které nelze nalézt odpověď. Kdo to totiž může vědět, když tam nikdo jiný ještě nebyl? Kdo by dokázal říci, jaké to tam je a jestli by stálo za to se potom ještě vůbec vrátit zpět?
Jak jsem říkal už před tím, tak největší problém je v tom, že nevím, jestli dokážu dalšího světu dosáhnout sám, nebo jestli nebudu potřebovat někoho k sobě.
Za pokus ale nic nedám…

…jsou to jen slova. Všechno tohle jsou jen slova, která mi lítají hlavou, když pozoruji protější stěnu a snažím se získat trochu více citu do rukou, vlastně do celého těla. Snažím se opět začít myslet více než normálně. Snažím se dostat aspoň tam, kde jsem skončil. Do normálního života, do světa, který není zlý ve své podstatě, ale jen využívá lidi k tomu, aby ho za zlý považovali. Vždyť lidi jsou stále jen lidi. A já? Mohu se s nimi srovnávat? Můžeme se s nimi srovnávat my? Naše menší skupinka, která snad ještě existuje? To je také jedna z otázek.
Ale odpověď?
Vlastně celý život na ni hledáme odpověď. Nevíme, co je pro nás dobré, co nás čeká a jestli jsme skutečně stejní jako ostatní, nebo se lišíme v náhledu na svět, budoucnost a hlavně na přítomnost. Jak vidíme okolí. Jestli je to jen zelená tráva, nebo království fantazie a dokonalého světa…

…nevím, co vše bych si o tom mohl myslet. Je toho více, než jsem čekal. Myšlenky mi zaplavily hlavu a teď se předhání, která půjde jako první. Která se protáhne skrz všechny ostatní a dokáže toho více než všechny ostatní. Ale které se to povede?
Dokáže to vůbec ještě nějaká? Vždyť vše, co jsem měl, se odplavilo v návalech alkoholu, dívek, děvek a básní. Jediné, co zbylo, je jen sen, který se snad jednou aspoň trochu splní. Mohu v to doufat.
Natáhl jsem se na noční stolek.
Popadl jsem pevně krabičku s prášky. Další prášky. Krásné malé bobulky, které si stačí jen položit na jazyk a prostě čekat. Nechat odtikávat čas a dívat se, jak se protější stěna mění a co z ní nakonec zůstane.
Možná by bylo dobré uvést na pravdivou cestu to, co jsou ty pilulky, bobulky vlastně zač.
K tomu se váže jeden příběh. Dalo by se říci, že začíná nějak takhle:

„Byl jsem u toho, když ho zabíjeli. Vím moc dobře, co říkal. A proč. Ale nebylo to jednoduché pochopit. Život je jen stavění iluzí pro druhé…“


Jedenáct:

Zvažuji, jestli mohu zkusit další z těch pilulek. Podívat se opět dál. Zkusit něco, co jsem ještě nezkoušel. Jít dál, než je zdrávo.
Říkám si na jednu stranu, proč ne. Zároveň k tomu se ale bojím. Nevím, co mě může čekat na té straně, která není ještě prozkoumána. Co tam? Co bych tam vůbec mohl dělat?

Sedím na posteli, hledím na bílou stěnu a přemýšlím. Mezi prsty si převaluji pilulku a doufám, věřím, snažím se věřit v to, že až ji spolku, že vše bude opět jinačí. Možná jsem bláhový, možná jsem blázen, možná jsem jen něco jiného než všichni ostatní okolo.
Hluboce dýchám.
Snažím se prokrvit celé své tělo.
Snažím se díky tomu více myslet, zapojit další a další myšlenkové obvody, ale je to k ničemu. Co se má stát, to se také většinou stane.

Záclony u oken se pomalu vzdouvají. Blíží se vichřice, nebo jen se trochu zvedá vítr. Netuším, musel bych pro bližší zkoumání otevřít okno nebo se podívat na televizi, ale ani jedno z toho nepřichází v úvahu.
Z jedné malé tabulky skla v okně se pomalu ženou kapky vody. Už začalo konečně pršet. Ale nechápu, proč mi musí někdo takhle ničit můj majetek.
Nemohu to už dlouho vydržet. Bezúhonnost této myšlenky, tohoto činu. Nic z toho se nedá na ramenou nést dostatečně dlouho.
Přestal jsem si hrát s pilulkou. Podíval jsem se na ni a pomalu jsem si ji vsunul mezi zuby, vzal jsem láhev obyčejné vody a počkal, až polknu.

Procházím kolem nějakých budov.
Sám. V tmě.
Na první pohled vůbec netuším, kde to jsem. Jediné světlo, které svítí je vzdálená, osamocená lampa, jinak veškerá okna v domech a budovách jsou tmavá.
Pomalu se přibližuji k lampě, možná aspoň tam něco uvidím a budu se moci zorientovat, kde to jsem.
Jsem kousek od nějakého náměstí. Nic mi to nepřipomíná, neznám podobné místo.
Jdu blíž. Projdu skrz světelný kruh, který vrhá lampa. Na okamžik mi z prudkého světla rozslzí oči, ale pokračuji opět do tmy.
Vyšel jsem na klasické staré náměstí s hlubokými podloubími. Uprostřed náměstí morový sloup a za ním, v jednom rohu, zurčí ozářena fontána.
Jdu ke středu. Pozorně sleduji okolí, ale nikde se nic nehýbá, nikde nikdo není.
Došel jsem ke sloupu, položil jsem na něj ruku a do dlaně se mi vnořil chlad z kamene. Ale pokračoval jsem dál.
Další zastávka byla až u kašny, fontány, nebo jak se tomu vlastně říká. Vidím, že světlo z kašny přichází zespodu, asi světla přidělaná pod vodou na spodní straně kašny.
A tam někdo je.
Pár.
Po kolena ve vodě. Objímají se. Mluví spolu, ale já je ještě neslyším. Do uší se mi řítí jen zurčení vody a jen slabý zvuk hlasů, nerozeznatelný na pozadí. Přistupuji blíž.
Pomalu, potichu, snažím se nakračovat. Po okamžiku si pomyslím, že i kdyby mě slyšeli, tak jim to bude úplně jedno. Mají na starosti úplně jinou a jistě i zajímavější věc, než jsem já.
Zůstávám v tmě, několik kroků od nich. Tak daleko, abych je mohl slyšet, ale aby mě nemohli vidět.
Zřetelně je slyším.
Jejich slova. Zezačátku zmatená. Zbytečná, dožadující se dalších a dalších pokusů na jejich tělech. Ale po několika okamžicích se celý rozhovor mění. Jako kdyby někdo otočil stránku knihy a vše, co bylo, najednou ztratilo význam.
„Řekni mi, jak a proč to vlastně všechno děláš?“ To byla ona.
Nejdříve jsem uslyšel jen slabý smích, ale pak, po několika minutách, kdy bylo slyšet jen rychlé oddychování, konečně odpověděl:
„To nepochopíš!“
„Zkus to.“ A viděl jsem, jak se mu zakousla do ramena.
Ani nevykřikl. Jen zakroutil hlavou.
Najednou hlavu zaklonil a začal se smát ještě více. Trvalo to snad půl minuty a pak zas začala ona:
„Chceš ještě, nebo ti to stačí? Ještě jsem nemačkala moc pevně.“ Políbila ho na ucho a setřela krev z jeho ramena.
„Pak už to ale nebude takové. Skutečně to chceš vědět? Nebojíš se toho?“
Zavrtěla hlavou v nesouhlasu.
„Tak jak chceš. Jak, to ti nemusím říkat, to už moc dobře víš. A proč? Přemýšlela jsi někdy nad tím, jak to všechno zvládat? Vědět tolik věcí, jako vím já. Cítit tolik věcí jako já. Pozorovat a hodnotit, všímat si, pamatovat a zapomínat a opět si zapamatovávat. Prožívat to, vše, co prožívám. Přemýšlela jsi někdy nad tím? Přemýšlela jsi někdy nad tím, jaké je to cítit v sobě ten boj, mezi světem a tvým tělem, tvojí duší. Vědět už od malička, že jsi prostě jiná, zvláštní a chceš s tím něco udělat. Nechceš zapadnout do toho směšného proudu lidí, kteří kráčí stále kolem tebe. Přemýšlela jsi někdy o tom? Je krásné zeptat se, proč píši, proč popisuji těla dívek, je krásné podívat se na básně a říci, co v nich skrývám. Ale nikdo, nikdy a ještě jednou nikdo to v životě nedokáže úplně pochopit. Protože každý, doslova každý, to, co vidí, cítí, čte, prožívá jinak. Jak ti to vůbec nemohu vlastně vysvětlit. Vždyť bych byl sám proti sobě. Nikdy to nedokážeš úplně pochopit, můžeš se zkusit přiblížit, ale je to jen malý krok.“
Políbil ji a ona celou tu dobu, co mluvil, se na něj dívala.
Nevím proč, ale ani jedna ta věta, ani jedno to slovo mi pořádně v hlavě neuvízlo. Celou tu dobu jsem se soustředil na jejich obraz. Na to, co vidím, a ne to, co říkal.
„Ale to potom je všechno k ničemu?“
„Všechno? Ano. A také ne. Záleží, kdo se dívá a jak se dívá. Záleží na tom, kdo čte a jak čte. Záleží… vlastně na ničem nezáleží, pani doktorko I.“ Opět ji políbil.
Jakmile se jejich ústa odtrhla, v dálce jsem zaslechl sirény a za několik okamžiků celé náměstí prozářilo světlo z blikajících majáků.
Vyhrnulo se několik desítek lidí, z aut, z podloubí a vlastně skoro odevšad.
Do očí mě přímo, skoro fyzicky, udeřilo světlo.
Poslední, co jsem slyšel, byl její hlas, který rozkazuje:
„Zde je můj průkaz, mě nechte být. Vezměte pouze jeho.“

Ruku mám v louži, která se tvoří u okna. Nějakým záhadným způsobem jsem spadl z postele a teď se válím po zemi. Říkal jsem to, že tyto výpravy bych neměl pořádat sám. Ale musel jsem. Je to droga. Prostá, návyková droga.
Kromě vody na prstech jsem ucítil chlad. Chlad po celém těle. Těžko, pomalu jsem se odvalil k posteli a z posledních sil jsem na sebe strhl deku. Zabalil jsem se do ní a zůstal jsem ležet na zemi.
Položil jsem hlavu na chladnou podlahu a z několika centimetrů se na mě dívala další z pilulek.
Tuhle už nemohu mít sám.
To už nepůjde.

A pak…
…jsem usnul.


Dvanáct:

„Byl jsem u toho, ale nic nevěděl. Nebo, spíše lépe řečeno, nic nám neřekl.“
Ale proč bych tohle vše měl opakovat? Vždyť to každý zná, jak to dopadlo. Ale jsou tam věci, události, které nikdo neví. Neví se o mnoha událostech, které následovaly a které ještě snad následovat budou. A tak…

…nic nám neřekl. To je pravda. Ale já je našel. Všechny ostatní jsem zabil a zůstal jsem sám. Stačilo jen hledat a našel jsem to, co skrýval.
Každý hledal knihu či knihy, popsané listy s jeho básněmi. Byl to ten největší omyl, kterého jsme se dopustili. Měli jsme to vše krásně naplánované. Krásně nám to i vycházelo, ale nedošlo nám, že ty knihy nenajdeme. Že nám nic neřekne.
A až potom, několik dní či týdnů, jsem zjistil, že pro jeho největší dobro bylo, že mlčel. Vlastně je i pravda v tom, že nic nevěděl, protože to, co jsme po něm chtěli, to skutečně neměl.

Ano, byly to ony.
Zoe a Vivien.
Je to tak lehké, když to člověk už ví. Nikdy jsem nepřišel na to, kdy s nimi přišel do styku. Nevím, jak se mu povedlo obě popsat. A vůbec netuším, jak si to mohly nechat od něj líbit. Ale bylo to tak.
Když jsem je našel. Když jsem je svlékl, byla to jedna báseň. Řečeno jak abstraktně, tak i skutečně.

Jejich těla.
Jejich těla byla tou básní. Na každé z nich jedna báseň začínala a zároveň i druhá končila. Bylo to nevídané dílo. Ať je člověk četl z jakéhokoliv místa, vždy básně dávaly smysl. Všechno do sebe krásně zapadalo. Vše bylo skutečně tak, jak mělo být.
A v ten moment, když jsem si to uvědomil, jsem začal litovat toho, že jsem ho zabil. Na obou jsem nalezl pár volných míst, kam se dalo ještě psát. Jeho dílo nebylo ještě dokončeno a nikdy už nebude.

Zpět k pilulkám.
Není to nic jiného, než kousky jejich kůže.
Kanibalismus? Kde to žijeme? Tohle není normální svět, který se řídí pravidly, zde je jiný svět. Zde přechází síla, inspirace z jedné osoby do druhé. Zde je vše možné. Tak proč to nezkusit.
Dalo to hodně práce, připravit je. Opět jsem je musel zabít, ale až po nějaké době. Naučily mě toho dost, popsal jsem je několikrát, ale vždy jen na okamžik. Nic věčného to nebylo.
Pomíjivé, to je to slovo. Mé psaní na ně bylo pouze pomíjivé. Stačilo pár okamžiků a mohl jsem pak psát znova. Zkoušet jeho slova, obtahovat je a nasávat do sebe jeho inspiraci. Zkoušet to. Dokončit jeho dílo.

…ale nikdy se to nepovedlo.
Uběhlo tak několik let a já se pořád pokoušel. A věděl, že to jednou dokážu.
Pak jsem se s nimi musel rozloučit.
Nevadilo jim to. Nekřičely, přijaly bolest, jako kdyby se s ní narodily. Nejdříve jedna, pak druhá. Po několika pokusech se mi povedlo z jejich těl získat tyto pilulky. Netušil jsem, jestli to bude fungovat, stačilo málo a vše by bylo naprosto zbytečné, ale hned po první jsem zjistil, že se to povedlo.

Nejdříve, ještě než se staly zemřelými, mi pověděly jednu pravdu. Krutou, ale o to pravdivější věc. Ony to věděly. A já to teď vím také, ale je mi to zatím k ničemu.

„Vše, co děláš. Vše, čím se zabýváš. Veškerá inspirace, veškeré múzy, Múzy. Každičké slovíčko, které napíšeš. Vše, co uděláš, je jen zabíjení času, než přijde smrt, které se nevyhneš.“

Bolelo to.
Mě to bolelo nejspíše více než je.


Už dlouho jsem si na to nevzpomněl. Dlouho jsem tento příběh v sobě tajil a nechtěl jsem ho nikomu říkat, a teď je venku. A pro koho? Jen opět pro mě a pro samotu.
Zvedl jsem se a vyrazil jsem ven, hledat někoho, kdo by mě následoval do třicátého pátého světa.


Já, Kajícník…

…je to pravdou, skutečně se považuji za kajícníka. Takový vtip. Já? A kajícník? Pche…
…kdo zná vůbec něco lepšího?
Dělám si legraci z boha, z víry a snažím se vyzpovídat. Netušil jsem, že by to mohlo dojít takhle daleko. Ale to je tak.
A co řeknu teď?

Miloval jsem, já, kajícník, jsem skutečně miloval.
Všechny, které mi přišly do života. Každičkou slečnu, každičkou ženu, všechny jsem dokázal milovat. Nejenom mít rád, ale skutečně milovat. Za každou z nich bych položil život. Za každou z nich bych je nechal být.
A má odměna?
Posměch. Láska na jednu noc, která vždy ráno zmizí.
Láska na pár minut, která po podívání se do zrcadla se vypaří.

Já, Kajícník, šel jsem si pro štěstí.
To všechno bylo mé štěstí. Takové, které jsem si udělal. Každý svého štěstí stvůrce, a tak to také dopadlo.
Nedokážu prostě nikoho mít jen rád, musím ho milovat a myslet to vážně. Nejsem jako všichni okolo. Nejsem jako ti, kteří se smějí, když mají brečet. Kteří brečí, když se mají smát. Mohl bych tak pokračovat stále dál.
Ale věř, ty, kterám ať už jsi, kde jsi, že jsem skutečně miloval.
A to beru jako svůj největší hřích.
Vraždu?
Polibek z donucení?
Objímání?
Ne!
Lásku.
To je ten pravý hřích, který mě potkal. A vše okolo toho. Proč také ne? Proč se od toho odtrhnout a nemilovat?

Láska.
Milování…

…já, kajícník, se kaji z dalšího hříchu.

Možná už také z posledního…



Část čtvrtá: Čtvrtá



Třináct:

Ten, kdo to nezažil, nedokáže pochopit.
Ten, kdo to zažil, nedokáže tuto zkušenost poslat dál.

Nabízí se tak otázka, k čemu to vlastně je?

Nevím, jak dlouho jsem plakal, ale vím, že se mi za to nikdo nesmál. Jen pár lidí kolem mě prošlo, někdo mi poklepal na rameno, někdo na okamžik i ramena objal. Po těch, snad hodinách, nebo jen minutách, jsem pochopil, že tímto si prošel každý z těchto lidí. Každý měl podobný osud a cestu. A já nejsem výjimka.
Pak, po tomto uvědomění se, šlo všechno krásně.
Dny utíkaly. Noci se už nezdály tak osamocené, práce najednou přišla mnohem a mnohem lehčí.
Netrvalo dlouho a začal jsem si všímat, že občas i pár lidí, kteří zde jsou déle než já, ještě několik okamžiků pláče. Je to stejné jako u mě. Nikdo je neodsuzuje za slabost, zbabělost, nebo jen umění vyjádřit svoji duši tímto stavem. Ale zároveň je všechny trochu opomíjíme. Dotek na ramenou je skvělý, ale trvá jen pár okamžiků.
Vždy jsme zde sami a tak také zůstaneme. Tak jsme sem přišli, tak zde jsme a tak odsuď odejdeme. A je už úplně jedno, kam potom půjdeme. Jestli nás odnesou na márách nebo pohodí v příkopě nebo půjdeme zpět do světa. Je to každému naprosto jedno.
A to je na tom to krásné.

Pachtíme se den za dnem.
Někde strávíme jen pár hodin, někde i celé dny.
Přes počáteční zoufalství a neznalost všeho okolo jsem si najednou uvědomil, že vše jde nějak samo. Čas prostě utíká. Já mám radost, že to, co dělám, někomu snad přináší aspoň trochu štěstí. A hlavně, že mohu myslet na něco jiného než na všechny věci, které se staly předtím. Dávno před tím, než jsem se objevil zde.
Možná to zas tak dlouho také nebylo.

Léto najednou přešlo. Začal foukat vítr, prohánět se na polích, líbat mrtvé listí na stromech. Svět se začal opět měnit. Jako každý den, jen teď to šlo nějak moc rychle.
A přišly okamžiky, nebo jen okamžik, kdy si člověk najednou uvědomí, co jsem dělal poslední dobu? Kde jsem jen byl celý ten den, ty dny, které najednou utekly. Je to všechno pryč a my se už nemůžeme vrátit. Nechali jsme se semlít, semlít davem, být ovcí, nestáli jsme proti času, nechali jsme se jím vláčet, poddali jsme se mu. A je to tak špatně? Není, jde jen o ty okamžiky, kdy si uvědomíme, že jsme ztratili mnoho a mnoho hodin zbytečnostmi. Nudou, nicneděláním, tvořením, žitím. Ale co by mohlo být místo toho?
Stejně jako mnoho mých věcí, tak i tyto myšlenky prostě odešly. Všiml jsem si toho i na ostatních, nemohou na něco takového myslet, museli by se z nich stát šílenci. Ale vždyť je to tak lákavé. Je to takové menší kouzlo. Vždyť kdo dokáže zařídit, abychom se na půl roku schovali do snů o světě, který žijeme? Kouzelník? Nebo jen naše mysl?
Ale zpět k pozdnímu létu.
Občas zapršelo, ale to v naší práci vůbec nevadí. Musíme pokračovat dále. Stavět, stavět, stavět.
Žít a dělat.
Kolik už jsme postavili domů, kolik plotů, zahrad jsme založili a za několik málo minut či hodin opět zničili. Všechno je tak pomíjivé. Srandovní, smutné, ale ze všeho nejvíce skutečně pomíjivé.
Jsme hvězdy, pocházíme z hvězd, ale jsme jen lidé, kteří zde budou jen pár vteřin. O nic jiného nejde. Zkusit si to jen uvědomit…
…dívám se, že dnes, na podzim, je to skutečně špatné. Samá filozofie a žádná pořádná práce. Kolik toho vůbec mohu stihnout, když se mi hlavou honí takovéto myšlenky? Možná někdo by řekl, že je to v určitém smyslu kacířství, ale proč? A není náhodou kacířství jen to, co víra celou dobu chce?

Rozedřené dlaně se zocelily, svaly přestaly po několika dnech bolet a hlava se vyčistila, protože nemohla myslet na nic jiného než na práci.
A to je snad ten ráj? To je to, co jsem chtěl?
Odpověď je jednoduchá, není. Nic z toho není to, co jsem čekal, že dostanu, a nic z toho, co jsem dostal, jsem ani nechtěl. Proč také? Čekal jsem něco…

…jiného.
Svobodu opět psát, svobodu opět číst, svobodu tvořit a snít.

Toto není ten svět, který jsem chtěl.


Čtrnáct:

„A cos vůbec psal celý život?“ Byla to jedna z otázek, na kterou jsem dnešní večer hledal odpověď. Možná nejenom dnešní večer. Ale co ji na to mohu odpovědět? Co by byla uspokojivá odpověď, jak pro mě, tak i pro ni…

Zůstal jsem tak několik chvil. Napřažená noha, ruka v pohybu. Její úsměv na tváři a má zmatená postava. Z nebe začalo pomalu krápat a tma se stala ještě temnější.
Co jsem vůbec čekal? Jsem překvapen? Vždyť jsem to chtěl, najít ji. Ale takhle? Aby ona na mě čekala? To snad ne.
Není to sen? Nemohl by to být sen?

„Tak pojď, přisedni si.“ Trochu se posunula na lavičce a rukou poklepala na volné místo vedle sebe.
Přeci jen nebudu otálet. Vzal jsem nabízené místo a hned jsem se měl k první otázce, ale ještě než jsem stačil otevřít ústa, předběhla mě.
„Nekaž dnešní večer. Nekaž si život. Nechtěj znát odpovědi na otázky, které nejsou důležité. Netrap si s tím hlavu.“
„Ale…“
„…ale existuje jen u lidí, kteří nevidí svět. U lidí, kteří ho musí vidět, ale kteří ho nechtějí vidět. U tebe by „ale“ existovat nemělo.“
„Ale…“
„…podívej se okolo. Podívej se na druhou stranu, támhle pod tu lampu.“ Ukázala rukou do tmy a v dálce jsem spatřil podobnou lampu, pod kterou sedíme. A také tam seděl pár.
Nebylo je slyšet. Nebylo je ani pořádně vidět. Jen obrysy dvou lidí v jasném světle.
„Podívej se, co dělají.“
Hm, to, co bych s tebou teď chtěl dělat taky, proběhlo mi hlavou, ale odpovědí mi bylo něco jiného. Křik, hněv, rozčílení a to vše od té dvojice.
„Ano, ti se ptají na „ale“, na „proč“ a „jak“, ale už si nedovedou připustit tu pravou skutečnost, svět, který vidí. Tento svět není pro ně. Jen ho využívají.“
Lehce jsem se dotkl její ruky. Neuhnula.
„Dívej se dál.“ Druhou rukou opět navedla můj pohled na vzdálenou lavičku.
Dvojice zmizela a z křoví se za několik málo okamžiků vynořila třetí osoba. Nějaká dívka.
Její ruku jsem pohladil.
„Ona tuší. Ona se neptá, tak blbě.“
Vzal jsem její ruku a něžně ji políbil.
„Poslouchal jsi všechno, co jsem říkala?“ Podívala se mi do očí a já jsem mohl pouze přikývnout, nic jiného mi nezbylo.
Pomalu jsem se k ní přiblížil, že ji políbím. Její rty mě nějakou silou přitahovaly. Silou? Kecám nesmysly, jen nadrženost a trochu alkoholu. Co jiného?
Nebránila se.
Až do posledního okamžiku.
Zavřel jsem oči a jen jsem čekal, než se naše rty spojí, ale ono nic.

Opět jsem oči otevřel. Stále seděla stejně daleko ode mě. Nijak se netvářila, zlost, radost, smích… nic z toho.
„Co jsi chtěl, na to bude dost času po zbytek věčnosti.“ Pohladila mě po tváři a mně opět nezbylo nic jiného než se usmát.

„A cos vůbec psal celý život?“
Chtěl jsem na to už nějak odpovědět. Vím, jak je to těžká otázka, a tak odpověď nemůže být o mnoho lehčí.
Možná.
Nechal jsem si čas na rozmyšlenou. Zavřel jsem oči, zaklonil hlavu a začal poslouchat své srdce, které křičelo:

Rozpul ticho vedví
postav ho mezi nás
nechť vybere si
stranu, která je svízelná.

Slov zde netřeba
kruh uzavřel se
stínem spojen
sám jen sám.

Vzalas slunce
měsíc zůstal na obloze
beze stínů
vrháš na srdce stín.

Nekonečno na svém konci
křičíš, ale tichý máš hlas
mraků rozpoutal se sen
rej oblaků a křídel stromů.


Pojď, jen pojď psát na stromy
Pojď, půjdeme vrátit spadané listí
Pojď, deštěm necháme se zmást
Pojď, půjdeme stromům dělat jizvy z lásky.


Rozpul ticho vedví
křídel šum poslouchej
nech se unést
a jen se nech nést.

Zažehni opět měsíc
v slunce ať se změní
beze stop nás lidí
vznese se výš k oblakům.

Rozpul ticho
a nech se…


„A to jsi psal celý život jen tohle?“ Slyšel jsem v jejích slovech smích?


Já, Kajícník…

…už se nekaji. Není z čeho se kát. Vždyť jsem jen člověk, který zkoušel žít. Chtít a snít. Je to snad tolik rozdílných věcí, tolik zbytečností? Je to snad tolik, chtít prostě žít?
…už se skutečně nekaji. Proč také? Za pár polibků, které mě tíži na duši? Za pár dotyků, které si nepamatuje nikdo jiný než já? Za co se sakra kát?
…už se nekaji. Vždyť svět se točí kolem každého z nás. Jsme středem svého vesmíru, našich životů. Co víc si ještě přát? Proč se potom kát a vyříkávat, svěřovat se s věcmi, do kterých nikomu jinému nic není.
…už se nemám v plánu nikdy kát. Ani před Bohem, sráčem z modrých nadýchaných oblaků. Ani před tím druhým, Satanem, z pekel, černých, tmavých a příjemných.

Ani před jedním.

A já, Kajícník, nebudu se kát ani před synem člověka. Proč také? Vždyť nikdo nekaje se za činy, které spáchal. Za činy, které už si stejně nepamatuje. Za činy, které znějí jinak, než když se vysloví. Za činy, které je škoda neopakovat.

Já, Kajícník, vzdávám holt…

…snům a možností chtít…

Jediné, jediná možnost, kde mohu se aspoň trochu kát, nebo se aspoň snažit…

…já, Kajícník, klekám před básněmi. Před možností básnit, před možnostmi v básních milovat a chtít milovat.
…já, Kajícník, klekám před básněním. Před básněním na dívčí těla, popisem jejich snů, jejich nejtajnějších přání. Popisem jejich kůže, duše i milovaných míst.

Kaji, kaji se… aspoň někdy.






Patnáct:

Skutečně to nebyl ten, který jsem chtěl.
Nechal jsem to plynout. Nechal jsem to být. Ponořil jsem se opět na nějakou dobu do práce, která nás všechny zaměstnávala více, než by mohlo být zdrávo. Ale bylo to něco, co bylo nutno dělat. Skutečná potřeba. Dělat.

Až…
…vše změnil jeden večer.

Opět jsem plakal. Plakal? Je to tak směšné pojmenování. Plakat?! Bulel jsem jako malá holka, brečel jsem, tekly mi slzy proudem z očí.
Možná jsem tak seděl hodinu, možná jen pět minut, než jsem byl vyrušen. Někým, komu stavy ostatních vadí. Někým, kdo je nepřechází. Někým, kdo dokáže ještě cítit něco jiného než úmornou práci a odloučení od světa.
Byl to on. Ten první, který mě přivítal.
Přišel ke mně, v ruce dvě skleničky a v druhé láhev zeleného pití.
Skleničky postavil na zem, těsně k mým nohám, a obě nám nalil. Pár minut jsem tomu nevěnoval pozornost. Nechtěl jsem být rušen ve svém stesku, ve své bolesti. Ale jak dlouho může někdo vydržet nevšímat si nalité skleničky pití.
Protřel jsem si rudé oči, pozorně se zadíval na svého zachránce a chopil se skleničky.
Hned jsem chtěl celý její obsah do sebe obrátit, ale zadržela mě jeho pevná ruka.
„Ne tak zhurta. Tohle se pije jinak.“ Položil jsem skleničku opět na zem a čekal, co se bude dít dále.
„Sleduj. Už jsi to musel vidět. Stačí si jen vzpomenout.“ Na hrdla sklenic přiložil lžičku, na tu postavil kostku cukru a nevím, kde ji vzal, ale začal na cukr kapat vodu.
Obsah se pomalu začal měnit.
„Sleduj, je to jako s tvojí hlavou, myslí, vzpomínkami. Vše se začne měnit, když na to začneš pomalu působit. Stačí pár kapek, pár slov, vět a uvidíš, co to s tebou udělá.“
Pozorně jsem ho sledoval. A pomalu jsem si začal vzpomínat. Jestli je to to správné slovo. Spíše bych mohl říci, že se mi začaly vybavovat vzpomínky. Něco, co jsem zažil před tím, než jsem se objevil zde. Byl to snad sen? Byla to skutečnost? Nevím a ani to popravdě nechci vědět. Bolelo to. Bolí to do teď. Jen jsem to netušil.

„Napij se.“ Řekl to po nekonečně dlouhé době.
Podal mi skleničku, ťukl jimi o sebe a začal pít. Pomalu, ale jistě.
Už jsem na nic nečekal.
Nejdříve jsem jen ochutnal trochu na jazyk, ale pak jsem si vzpomněl. A první musí jít na ex…

…“A co teď?“ zeptal jsem se, když jsme dopíjeli druhou skleničku.
„Nenapadá tě něco?“
„Ano.“ A začal jsem recitovat:

Chtěl jsem Vás políbit
a líbat vaše sny
hlavou táhla se mi myšlenka
vzpomínka na slova.

Že nešťastný jsem jako člověk
snažím se tak být
ale snad jako umělec
drásám tak svoji duši.

Chtěl jsem, chtěl jsem jen dotek
ani už se nezabývat tichem
které nemá moc rádo
slova a výkřiky němoty.

Vždy daleko utíkají
oblaka v hlavě snílka
co neví, kde, co a jak se píše
ale zná… něco přece jen zná.

Že nešťastný je jako člověk
snaží se tak žít
ale snad jako básník
drásá duši ostatním.


Chtěl jsem Vás políbit
když seděla jste vedle mé vzpomínky
jen díval jsem se a snil
o rtech a očích…



„O kom to je?“ zeptal se, když jsem báseň dokončil.
„Tu nemůžeš znát. Byla z doby, než jsem přišel sem.“
„A jak se aspoň jmenovala?“
To byla dobrá otázka, otázka na kterou se dá odpovědět několika slovy, několika jmény.
„Jak se jmenovala? Záleží na tom, kdy.“ Usmál jsem se. Až teď mi došel ten pravý smysl. Ne jedna, ale všechny byly mé múzy. Ne jedna, ale všechny stály u mého zrodu. Ne jedna, ale všechny jsou v mé mysli a v mém těle.
„Tak to zkus. Řekni pár těch jmen.“
„Laura, Isabela, Zoe, Miriam, Inés, Vivian a Ziriant.“ Najednou jsem pocítil, jako by mi z duše, ani ne ze srdce, ale tentokrát skutečně z duše něco spadlo. Ulevilo se mi. Najednou jsem se cítil lehčí, bez bolesti, bez únavy, bez veškerých problémů. Najednou mi bylo lépe. Najednou jsem opět uviděl.
„Vidíš, že to jde. A teď se probudíš, až napočítám od deseti od jedné.“
Vůbec nechápu, co říká.
„Deset.“
Vůbec ani pořádně nechápu, kde to jsem.
„Devět.“
Celou dobu jsem mluvil o nějaké zemi, ale kde to vlastně jsem?
„Osm.“
A co jsem zde vůbec dělal?
„Sedm.“
A proč jsem to vůbec dělal?
„Šest.“
Proč vůbec počítáš?
„Pět“
Kdo vůbec jsi?
„Čtyři.“
Miriam. Zoe. Inés.
„Tři.“
Lauro. Isabelo. Vivian.
„Dva.“
Ziriant…


Šestnáct:

„A to je vše?“ zeptala se.
„Jak by to mohlo být všechno? Vždyť to musíš sama moc dobře vědět, jak to chodí.“
Jen se tak na mě podívala a pokývala hlavou, nejspíše skutečně ví.
„Tak mě napadá, že jsem zapomněl zeptat se na tvé jméno. Jak se tedy vůbec jmenuješ?“
Několik okamžiků váhala, bylo vidět, že se mi nechce moc svěřovat se svým tajemstvím, ale co je jméno za tajemství, když mohu držet její ruku ve své. Když mohu líbat její slova, co je potom jméno za tajemství?
„Mé jméno je Ziriant.“

Povídali jsme si zbytek večera.
Držel jsem ji za ruku, občas jsem se snažil ji políbit, ale nikdy mi to přímo nedovolila, ale zároveň mi to nikdy ani přímo nezakázala. Byl jsem jako na „trní“, jak se píše. Nervózní. Nesvůj.
Popravdě jsem si to vše představoval trochu jinak. Trochu? Tedy úplně jinak.
Asi nejvíce mě dostávalo, že jsem stále nervózní, protože nějak netuším z čeho. To vše, co jsem už prožil, kolikrát jsem koho už popsal. Kolikrát jsem už stáhl někoho z kůže, ale normální rozhovor s dívkou mi dělá problém.
A čím více jsme si povídali, tím více u mě rostla touha zkusit ji popsat. Jemně, něžně. Chtivě!

„Vím, co chceš udělat. Vím, že chceš psát. Psát po mém těle, po mé duši a po mém srdci.“ Nevím, jestli to byl od ní výsměch, nebo jen skutečně dobře odhadnutá pravda.
„Jak to můžeš vědět?“ Musel jsem se zeptat.
„Myslíš si snad, že jsi první? Že jsi první, koho jsem stvořila? Skutečně si to myslíš? Od začátku tě sleduji. Od začátku jsem blízko tebe. Od začátku jdeš tam, kam chci, abys šel.“
Tohle všechno bolelo. Nic jiného na to snad říci nemohu.
„Cítíš se zklamán?“
Jak jinak bych se asi mohl cítit? Ale to jsem ji neřekl, nemohl jsem se jí opět podívat do očí. Nemohl jsem říci tu skutečnou pravdu. Nemohl jsem… nemohu.
„Vždy tě vede múza. Vždy kráčíš tam, kam kráčí tvá inspirace. Na to jsi měl přijít už dávno. O to pro tebe bude těžší to další překvapení.“ Další překvapení, vždyť jsem se ještě pořádně nevzpamatoval z této rány.
„Neboj se, tohle bude jinačí.“ Připadám si, jako malé děcko, které musí utěšovat maminka. Mohl bych se zhroutit? Mohl… a nechybí k tomu moc.
„Pojď, půjdeme se trochu projít.“ Zvedla mě z lavičky, naprosto zlomeného a vyšli jsme jedním z mnoha směrů.
Mohli jsme jít asi pět minut, jinak. Mohl jsem se za ní vláčet asi pět minut, než jsme došli mimo město, vesničku.
„V klidu se postav a sleduj.“
Ani mi neřekla, abych zavřel oči. Nic takového.
Odstoupila na několik kroků. Otočila se ke mně čelem a zapískala na prsty.

Bylo to náhlé.
Budovy se začaly hroutit. Krásné svítání se proměnilo v nevlídnou podzimní plískanici. Stromy se ztratily do země. A všude kolem se objevilo několik stovek lidí v jednotném oblečení s helmou na hlavě.
A ona uprostřed nich, stále s úsměvem na rtech.

„A ještě něco ti musím povědět.“
„Ano?“ vydralo se mi ze rtů.

„…“


Epilog:

„Jedna!“

Probralo mě jasné světlo, které mi svítilo do očí.
A k tomu krásný, jemný hlas, který mi něco našeptával do ucha.

„Jak se cítíte?“
Ještě než jsem úplně otevřel oči, musel jsem odpovědět.
„Nádherně.“
„A teď jedna vážná otázka. Jste na ni připraven?“
Stále jsem měl zavřené oči a nechal jsem se unášet tím klidem a pohodou, která mě najednou obklopovala.
„Ano, můžete se ptát.“
„Cítíte se vyléčen?“
Nebyla to zas tak těžká otázka.
„Ano. Cítím se vyléčen.“
Představil jsem si na její tváři úsměv.
„A teď ještě jedna otázka.“
„Ano?“
„Co si teď nejvíce přejete?“
Jen jsem vzdychl…
„…popsat Vaše tělo Lauro, Isabelo, Inés, Miriam, Zoe, Vivian, Ziriant…“






Konec?



 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 03.02.2015, 13:26:22 Odpovědět 
   Velice sofistikovaná kultivovaně napsaná próza s psychologickým až psychoanalytickým pohledem, sebezpytem, kajícným snad na pohled a pyšným, pod kterou to vrstvou se skrývá další hlubší vrstva kajícnosti- snad nad tím, že nebylo možno dosáhnout toho vysněného, co se objevovalo jako fata morgána. Se zobrazením, byť přerývaným, světa, který je hledám za tímto světem reality, ať už to bylo sněním nebo blouzněním, přenášením skutečnosti do tohoto světa mimo a naopak. Základem byla až fanatická touha popsat něco dosud nepopsaného a tak jako spisovatel vytvořit něco pro čtenáře, kteří by mohli chápat podobně. Sebeprojekce do spisovatele je opravdovým postojem, neb autor spisovatelem objevitelem chce být a dobrat se uznání, ale i ten má části stylizované a snové. Pak je logické vytvoření múz na základě postav reálného světa, přenést je do světa fantazie, tam je nechat jednat a přeměnit a přeměněné znovu vložit do reality. V básní se skrývá pokora i pýcha vzhledem k realitě, láska, pro kterou je nutno najít hlubší vyjádření i subtilnější stavy pocitů. Řada sdělení je kryta snad blouzněním z inspirace, ale převážně asi pláštíkem nemoci, snad drogových iluzí. Toto je můj letmý dojem, neb nemám ani čas ani paměť a kombinační schopnosti, abych objevoval v tomto až mysteriózním příběhu skryté perly unesení snem a Múzami.
Velmi zajímavá experimentální próza na pomezí volného proudu představ, palčivého hledání sebe, hledání neotřelých a někdy i nadreálných myšlenek a poetických kreací.
Jeden překlep jsem našel: holt místo správného hold.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Hľadá sa muž
aegitalos
Kuchařka - část...
Lenka
4.kapitola
Mon
obr
obr obr obr
obr

Drahá mi jseš
nevimjakou
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr