obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915777 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39712 příspěvků, 5825 autorů a 392906 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: S láskou - Ďáblova milenka 20 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: S láskou - Ďáblova milenka
 autor Nat Danielová publikováno: 06.02.2015, 20:43  
V předchozím díle měla Karolína s Viktorem ošklivou autonehodu.
Zůstane bez následků, nebo jim převrátí život vzhůru nohama?
 

Probrala jsem se na nemocničním lůžku. Chvíli mi nedocházelo, co se vlastně stalo, takže jsem chtěla vstát.
Proč jsem na tomhle pokoji…to není můj pokoj…kde je Viktor, proč mě nevzbudil…musím do práce…
Nešlo to. Podívala jsem se na své nohy, které mi vypověděly službu. Nehybně ležely na posteli, i když jsem měla pocit, že s nimi hýbu. Přece to musí jít! Nehnuly se ani o milimetr. Začala jsem křičet, v hlavě se mi pomalu promítaly obrázky z cesty a mě docházelo, co se vlastně stalo. Viktor a ta krev, panebože! Hystericky jsem ječela a než ke mně stihly sestřičky dojít, měla jsem ze žil vytrhané kapačky a jehly. Honem mi něco píchly a já znovu usnula. Když jsem se vzbudila podruhé, byla jsem už o něco klidnější, nebo možná otupělejší, ale nohy mne stále neposlouchaly. Hlavou se mi honily myšlenky na Viktora. Kde je? Stalo se mu něco? Brečela jsem. Ne snad nad svým stavem, ale z nejistoty, co s ním je.
Proč tu není se mnou? Panebože, neumřel, že ne…To mi nemohl udělat, vždyť mi slíbil, že bude už jen a jen se mnou... Neumřel, jasně že ne… To by mi neudělal... Nenechal by mě tu samotnou… Kdepak, to by nikdy neudělal… Budeme se brát… Máme se rádi…Má mít v práci tu kontrolu… Musí tam být… Na to by se nevykašlal…
Znovu injekce a tma.

Vzbudila jsem se a za oknem byla noc. Všude bylo ticho, slyšela jsem jen pípání přístrojů. Těch přístrojů, které byly připojeny k mému tělu. Otočila jsem hlavou a sykla bolestí. Bolela mě hlava, obličej a záda. Vlastně mě bolel celý člověk. Byla jsem potlučená, cítila jsem na tváři obvazy, které mě nepříjemně kousaly do kůže. Moje vědomí bylo tentokrát vzhůru, zřejmě už jsem nebyla pod tolika sedativy, a proto jsem cítila tu bolest. Všimla jsem si, že u mé postele stojí lékař. Vysvětlil mi, že jsem měla autonehodu, a kromě dalších zranění jsem utrpěla pohmoždění páteře, které způsobilo, že necítím nohy. Dodal mi naději, že nic není ztraceno a může se to časem změnit. Budu muset rehabilitovat, ale mám velkou šanci.
Nevěděla jsem, co mám na to říct. Nedokázala jsem si představit, že zůstanu ochrnutá. Připadalo mi to jako zlý sen.
Já, a na vozíku? To je přeci absurdní! Miluju vysoké podpatky, mám ráda, když mi to sluší, jak budu vypadat na kriplkáře?
Potom jsem si vzpomněla na svoji noční můru.
„Kde je Viktor?“ dostala jsem ze sebe namáhavě. Strašně moc jsem se bála toho, co mi lékař odpoví, ale už jsem nechtěla být v nejistotě.
„Myslíte pana Leitnera? Toho jsme pustili domů před týdnem. Z té bouračky vyvázl jen s otřesem mozku. Vy jste tolik štěstí neměla.“
Ulevilo se mi, spadl mi tím obrovský kámen ze srdce, ale zároveň jsem se zarazila. „Před týdnem? Jak dlouho tu ležím?“
„Deset dní,“ odpověděl mi. „Byla jste v komatu. Chodil sem denně za vámi. Měl o vás starost.“
Vzpomněla jsem si na školu, na práci, na Simonu. Vědí o mně? Kdo mě omluvil? Musím si zavolat! „Kde mám telefon?“ zeptala jsem se.
„Nemáte ho, po nehodě vám sem přivezli jen doklady.“ Chtěla jsem vidět Viktora, lékař mi slíbil, že mu dá vědět.

Přijel za mnou téměř okamžitě. Dveře se rozrazily a byl u mě. Svíral mě v náručí a oba jsme plakali. Omlouval se, prosil, ať mu odpustím. Vyčítal si, že je to jeho vina.
„Jak se to stalo?“ zajímalo mne.
„Někdo po nás střelil, já se lekl a strhnul to rovnou do svodidel.“
Vyděsila jsem se. „Jak – střelil?“
„Satinko, říkal jsem ti přece, že mám nepřátele. Proto jsem se snažil dbát na tvou bezpečnost, ale nepovedlo se mi to. Neochránil jsem tě. Už jsem zalarmoval všechny chlapy, hledaj toho hajzla. Asi vím, kdo za tím je. Až ho najdu, nepřežije to.“
„Od toho je snad policie, ne?“ zapochybovala jsem.
„Policie? Ta mě pět hodin vyšetřovala a obvinila z ublížení na zdraví. Lásko, klidně bych šel i sedět, kdybych věděl, že ti to pomůže.“ Jemně mě políbil přes obvazy na tvář.
„Proč mám na obličeji ty obvazy?“
„Museli ti vytahovat střepy z obličeje, bylo to ošklivý. Nemusíš se prý bát, jizvy by ti zůstat neměly. A i kdyby, stejně budeš krásná!“ V tu chvíli mi byly jizvy v obličeji ukradené, protože jsem musela stále myslet na své nohy.
„Jsem mrzák,“ rozbrečela jsem se. „Podívej se na mě, už nikdy nebudu chodit!“
Vzal mi tváře do dlaní a zatvářil se přísně.
„Tak to teda ne, holčičko. Přestaň se litovat a začni něco dělat. Doktor říkal, že máš dobrý vyhlídky. Slzy ti nepomůžou.“
Jeho přístup mě překvapil, čekala jsem, že se od něj dočkám útěchy, ale byl tvrdý.
„Jak, jak mám asi začít chodit, nevíš?“ obořila jsem se na něj rozzlobeně. „Tobě se to řekne, ty totiž chodíš, tobě nic není, kdežto já jsem odepsaná. O-DE-PSA-NÁ, jo slyšíš to dobře! Můj život skončil!“
Byla jsem zmatená, bylo toho na mne moc. Stále jsem byla trochu pod léky, díky kterým jsem byla ospalá, takže jsem ani nevěděla, kdy Viktor odešel.

Další důsledky mého zranění mi naplno došly další den. Nemohla jsem si sama dojít na záchod, musela jsem mít pořád někoho po ruce, pořád někoho otravovat. Viktor u mne trávil každý den celé hodiny, seděl u mé postele, vyprávěl mi, četl, ale nedokázala jsem se přenést přes fakt, že by mi měl pomáhat s tak intimními záležitostmi. Přišlo mi to trapné, ponižující a i když mne přesvědčoval, že mu to nevadí, jeho pomoc jsem odmítala. I tak se snažil, přinesl mi nový mobil se stejným číslem, protože ten můj se při nehodě rozbil. Bohužel jsem tak přišla o všechna čísla. Naštěstí byl tak skvělý, že bezprostředně po nehodě zavolal do mé práce, aby omluvil moji nepřítomnost.
Simona se u mě následující den stavila a přinesla mi plno jídla. Když mě ale viděla, jak jsem upoutaná na lůžko, vypukla v pláč. Nechtěla jsem, aby mě litovala, byla jsem ráda, že jsem se trochu psychicky sebrala a snažila jsem se to brát, jak to bylo. Nechtěla jsem spadnout do depresí, ke kterým jsem to měla blízko.
„Nebul,“ napomenula jsem jí. „Nedělá mi to dobře.“
„Promiň,“ omlouvala se. „Já jen nečekala, že mě to tak vezme. Když mi to Viktor volal, nechtěla jsem tomu věřit. Nechtěl mi dovolit jít za tebou, dokud sám neřekne. Bál se o tebe.“
„Je hodnej, chodí sem za mnou,“ usmála jsem se.
„Víš už, jak se ta nehoda stala? Slyšela jsem různý drby. Prý po vás někdo střílel.“
Přikývla jsem. „Prý ano. Viktor už po nich jde. Simi, já na to radši nechci ani myslet. Teď se nejvíc těším na to, až mi úplně zmizí sraženina z hlavy a budu moct sedět na vozíku. Až na chvilku zmizím z tohoto pokoje a podívám se ven. Denně mi dělají různá vyšetření, ale nikdo nic neví. Prý je to o víře, když to nevzdám, půjde to líp.“
Držela mě za ruku. „Zvládneš to. Podívej, co jsi dokázala, jsi bojovnice.“
„Budu muset přerušit školu. Co v práci?“ zajímalo mne.
„Ředitel z toho měl oči navrch hlavy. Volal Viktorovi, aby zjistil, co se stalo. Každopádně se neboj, zvládáme to. Dobře jsi nás zaučila,“ mrkla na mě. Potom zvážněla. „Nechceš zavolat třeba vašim?“
Zaváhala jsem. Chvíli jsem měla chuť říct, že ano, ale moje hrdost zvítězila.
„Jsi blbá,“ označila mě Simona. „Potřebuješ je.“
„Zvládnu to,“ ujistila jsem jí. „Viktor mi pomůže.“
„Jo, tak ten jo,“ zašeptala. „Buď silná.“

Po týdnu mi konečně povolili sedět na vozíku. Viktor mi přinesl kytici rudých růží, zabalil mne do zimní bundy a slavnostně vyvezl do nemocničního parku. Neustále mě opečovával, staral se, jestli mi nic nechybí, jestli mi není zima, jestli něco nepotřebuju. Ujišťovala jsem ho, že potřebuji jen jeho. Měli jsme čas, tak jsme se stavili v blízké kavárně. Jak jsem si vážila pravého pressa! Zpovídala jsem ho, bažila jsem po každé informaci z našeho světa, od kterého jsem byla izolovaná. Vyprávěl mi o Maxovi, který prý vyhrál nějakou velkou soutěž v programování, o Alexovi, který už rodině představil novou slečnu. Letmo se zmínil i o Radce, prý si našla zaměstnání.
„Ví o mě?“ zeptala jsem se.
Přikývl. „Ví, nemělo cenu jí lhát.“
„A co na to říkala?“ zajímalo mě. „Určitě mi to přála, viď?“
Zavrtěl hlavou. „Ani náhodou, právě naopak. Dost se na tebe ptá, stejně jako Alex.“
Spadl na mě podivný pocit. „Jsi s nimi často?“
Zatvářil se provinile a podíval se mi do očí. „Jo, jsem. Satinko, já vím, že ti to není příjemný, ale já nemůžu být sám. První týden jsem bydlel u nás, ale ty stěny na mě padaly. Zbláznil bych se. Promiň.“
Chápala jsem to. Já byla odepsaná, teď hraje jen o čas, a až zmizím do lázní nebo kam, rozejde se se mnou.
„Chceš se se mnou rozejít?“ zeptala jsem se narovinu. „Viktore, já to pochopím. Jsem pro tebe jen přítěží. Nebudu se zlobit.“
Vykulil na mě oči. „Ježiši Karolíno, co to povídáš? Jak tě to mohlo napadnout? Tohle už nikdy neříkej. My to zvládneme, jasný? Musíš bojovat.“
Nerozhodně jsem pokrčila rameny. „Nevím, Viktore. Nemůžu po tobě chtít, abys se mnou zůstal. Vždyť jsem mrzák!“ Rozbrečela jsem se, co na tom, že kolem nás byli lidi. Snažil se mě utišit, objímal mě, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat.
„Odvez mě zpátky, prosím,“ poprosila jsem ho. „Já chci být sama.“
Poslechl mě a já se za chvíli ocitla na pokoji, sama, a tam jsem probrečela celou noc. Spadla na mě lítost, litovala jsem se a proklínala tu nespravedlnost, proč se to muselo stát zrovna mě. Možná nějaký trest shůry, za to všechno, co jsem kdy provedla, za lidi, kterým jsem kdy ublížila, a že jich asi bylo…


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Svetla 07.02.2015, 16:42:04 Odpovědět 
   Tak jsem udělala takovou hodně velkou odbočku od kapitoly 6. první série. A vida, máme tady nové postavy, o kterých v prvním díle není ani zmínky.

Souhlasím s Nancy, chtělo by tam toho víc, co Karolína cítí, co se jí honí hlavou. Měla by být víc "na prášky". Taky by měla být náladová a protivná, tací lidé jsou, když se jim stane něco špatného a oni se litují. A taky se zpravidla uzavřou do sebe.

Mimochodem, nechtěla bys Karolínu poslat na nějakou psychoterapii? Hej, to by se mi moc líbilo.
 ze dne 08.02.2015, 18:08:09  
   Nat Danielová: Světlu, vítám tě u pokračování. Jojo, čekají Tě nějaké novinky, ani nevíš jak jsem ráda, že mi to čteš, protože chápu, že je to na dlouho a že to jednoho umoří :-)

Co se týče těch pocitů, tak viz níže, já prostě nejsem tak pocitová, citová, a některé věci jsou na mě moc.

Psychoterapii? No jéje, tomu nerozumím ani za mák, takže by to byla už opravdová fikce, která by nemusela dopadnout. Leda, že bych ji poslala k Tobě :-)
 Nancy Lottinger 06.02.2015, 20:42:47 Odpovědět 
   Milá Nat,

dnešní kapitolka byla asi ze všech nejkratší. Četla se dobře, o tom žádná. Ale vzhledem k tomu, že se v příběhu jedná o tak závažný převrat, čekala bych, že víc pronikne pod povrch. Skoro si troufám tvrdit, že tak kloužeš na hladině a nesedne ti rozebírat, co se děje uvnitř hlavy. A že je to pro věrohodnost moc důležité. Čtenář potřebuje víc času pro to, aby mu Karolíny mohlo být líto... Jenže já tu lítost cítím jen malounko. Jak to ještě upřesnit - více se soustředíš na Viktora než na ni. Víc popsat její nitro. Zrovna tady by se to fakt bodlo.

Také si dej pozor na opakování slov, dneska jsem na ně narážela častěji než jindy. U slov, kde je problematický jejich správný zápis, bys měla vyhledat pravidla, např. na rovinu, nikoliv narovinu (nejedná se o spřežku). A sem tam hapruje nějaká čárka, ale minimum.

Jsem ráda, žes alespoň zmínila její rodiče, i když ji navštívit nepřijdou. Možná bych ještě trochu víc zauvažovala nad reáliema ohledně nemocnice - je na JIPce, nebo na normálním pokoji? Když je venku tma, je pravděpodobně večer, návštěvní hodiny jsou ale v nemocnici omezené, a to i pro malé děti a ještě ke všemu, pokud by byla na JIP.

Pokud budeš někdě u sebe kapitolku upravovat, dej jí víc života, vklouzni pod povrch, popiš její myšlenkové pochody. Je to člověk, každý člověk by v takové situaci dříve či později začal hysterčit, protože by u došlo, co se vlastně stalo. Jenže ona mi přijde trochu emočně omezená.

Těším se příště

Nancy
 ze dne 08.02.2015, 18:10:17  
   Nancy Lottinger: Neboj, baví mě to pořád, ale taky mě trošku baví rejpat, protože mi pak dělá radost vidět pokroky. Kór u člověka, který do sebe rejpat nechá, hledá ta slabší místa a zároveň se nebojí zastat sám sebe. A zrovna jsem chtěla napsat, že Nanci mi ještě nikdy nikdo neřekl a že je to originální :D
 ze dne 08.02.2015, 18:04:57  
   Nat Danielová: Šmajrá, a ještě si tu uříznu ostudu, když jsem Ti na konci napsala Nanci!!! Samo mi to tam nějak skočilo, to jsem probůh nemohla myslet vážně :-) a stiskla jsem Odeslat ve chvíli, kdy jsem si toho všimla. Takže se omlouvám, jsem pako. :-)
 ze dne 08.02.2015, 18:02:43  
   Nat Danielová: Ahoj Nancy!

Tu kapitolku jsem zkrátila schválně, řekla jsem si, že Tě nechám taky trochu vydechnout a ráda bych v tom pokračovala, myslím, že si to zasloužíš.
Jak sis možná všimla, zapojila jsem se i do dalších dílek, takže mi nezbylo tolik času na úpravy, takže i proto kratší textík.

Já Ti nevím... tentokrát musím říct, že jsem s tím, co jsem napsala, celkem spokojená - ne stoprocentně, ale co se týče emocí, cítím to tak.
Karolína je fakt silná holka, dali jí naději a ona je bojovník, pokud se uzavře a bude se litovat, nemá šanci. A ona vyhrála Viktora a nechce ho znovu ztratit, takže musí makat a na nějaké depky není čas.
Krom toho každý snáší krizové situace jinak, možná do té postavy dávám i sebe - jsem naprostý flegmatik, všechno negativní, každý strach, nervy, zlou zkušenost zašlapu někam hluboko do země a jedu s úsměvem dál, ale samozřejmě, že jednou to všechno praskne a já se pak hroutím...

Co se týče těch návštěv, nezapomeň, že je to Viktor, ne žádnej tatík z Horní Dolní.

Každopádně se pokusím si další kapitolku znovu otevřít a uvidíme, co se dá dělat, vážím si toho, že to pořád ještě čteš a chci, aby Tě to bavilo a něco jsi z toho měla.

Nanci, moc moc dík! Nat
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Něco z fleku
jardass
Triumfant - 1.č...
Black Halo
Cena odvahy - 3...
Anne Leyyd
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr