obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea - 11. Přátelé v nesnázích ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Nová cesta
 autor Garathea publikováno: 14.02.2015, 9:37  
Tentokrát kratičká kapitola.
Jen připomenu, že Reonův otec-bývalý lord-po násilné smrti své milenky zmizel. Reonův starší bratr, lord Iiren, později nastoupil na jeho místo.
 

Po několikatýdenní cestě Lanarským lesem a opuštěnou krajinou, která po něm následovala, konečně dorazili do Kameronu.
V malebném městečku ležícím na významné obchodní stezce Reon strávil většinu let svého dětství. Teretě a Saulovi, kteří ho vychovávali jako svého syna, patřil největší hostinec ve městě. Oba byli, podle jeho vyprávění, hodní a spravedliví. Nikdy se neohlíželi na něčí původ. Ke každému přistupovali tak, jak si zasloužil a přesně to mohla očekávat i Mei.
Když se k dvoupatrovému hostinci přiblížili, všimli si postarší ženy s rozcuchaným drdolem, která uklízela dřevěné schodiště před vchodem. Vypadala unaveně, ale jakmile zahlédla Reona, okamžitě se jí rozjasnila tvář. Odložila koště, přiběhla k němu a energicky jej objala.
„Reone. Konečně. Víš, kolik je to let?“
„A přesto ses nezměnila. Jednou mě při tom vítání přidusíš,“ usmál se Reon.
„Ale co to povídáš?!“ Vzápětí zpozorovala jeho doprovod, tedy pouze Mei, protože Kris byl schovaný v její kapse. „Neříkej mi, že tohle je tvá dívka. Ta je rozkošná.“
„Hlavně klid, Tereto! Je to jen přítelkyně. Cestujeme spolu.“
„Je mi to jasný,“ povzdychla si Tereta. „Ty se snad nikdy neusadíš.“
„Říkej si, co chceš! Tohle je Mei. Mei, tahle ztřeštěná ženská je Tereta.“
„Ztřeštěná?“
„Těší mě,“ pozdravila ji Mei.
„Mě taky, děvče.“
Žena působila sympaticky. Neustále se usmívala. Byla poměrně vysoká, skoro vyšší než Reon. Postavou byla trošičku při těle, ale slušelo jí to. Měla vzhled čtyřicátnice, přesto působila svěže a energicky.
„Pojďte dál!“

Bylo teprve poledne, takže hospoda zela prázdnotou. Za pultem na druhém konci místnosti postával pouze muž, který leštil sklenice.
„Saule,“ zavolala na něho Tereta, „podívej, kdo k nám přijel na návštěvu!“
Muž zvedl oči od sklenek a podíval se na hosty. „Reone.“
„Zdravím tě, Saule.“
Saul obešel dlouhý barový stůl a chlapsky se s ním přivítal. Ani jeho oči nepřehlédly Reonův neobvyklý doprovod, který zůstal stát v pozadí. „A kdopak je tohle? Tvoje dívka?“
„Jen přítelkyně.“
„Aha,“ poplácal Reona po rameni. „Škoda. Už jsem doufal, že ses nám přišel pochlubit.“
Saul byl Teretin manžel. Na pohled byl o několik let starší a taky vyšší než jeho žena. Musel měřit přinejmenším dva metry. Vypadal jako obr, ale měl milou a přívětivou tvář.
Oba hospodáři přinesli chléb, kousek sýra, uzeninu i něco k pití a usadili se ke svým hostům, aby s nimi mohli rozprávět.
Nejprve si povídali s Reonem o jeho cestách. Neviděli ho bezmála osm let a tak jim Reon vyprávěl o místech, která za tu dobu navštívil i o stopách, které o svém otci nalezl.
Neobjevil téměř nic, ale v jednu chvíli byl na stopě muži, který se nápadně podobal otcovu příteli. Zdržoval se v Niretu, ale dříve, než se s ním stačil setkat, zmizel neznámo kam.
V Niretu místo toho potkal Mei, se kterou od té doby cestuje. Jejich putování je zavedlo až do Kameronu, kde si chtěli na pár dní odpočinout a nabrat sílu na svou další cestu.
Když Reonovo vyprávění skončilo, hospodáři se obrátili na dívku, která ho doprovázela. Nejprve si jí postěžovali, jaký je Reon nenapravitelný samotář, že by si měl najít děvče a usadit se, jenže on se raději už po mnoho let honí za otcem.
Poté začali mluvit o letech, které strávil v jejich hostinci. Byl to ještě malý chlapec, když se před nimi objevil se svým bratrem, který hledal útočiště před kýmkoli, kdo by v nich mohl rozpoznat lordovy potomky.
Následník trůnu byl už tehdy velice nedůvěřivý a nepřístupný. Mnohokrát se vytratil neznámo kam a vracel se třeba až za několik dní. Nesčetněkrát přišel zraněný, ale ani tehdy si nenechával své rány ošetřit. Měli podezření, že chodil do nedalekého lesa, kde žijí monstra, ale sám jim své toulky nikdy nevysvětlil. Po čtyřech letech odešel a bratra zanechal tady.
Podle Terety, se jen snažil najít vhodný domov pro Reona, který se kvůli svému původu mohl stát trnem oku tehdejší Radě. Jakmile se přesvědčil, že u nich bude v bezpečí, vrátil se do hlavního města, uběhly ovšem téměř další tři roky, než se k nim doneslo, že nastoupil na otcovo místo.
Když pak Reon dosáhl plnoletosti, vydal se hledat svého otce, s Reonem se však na rozdíl od jeho bratra stále vídají. Občas jim pošle dopis ze svých cest nebo je dokonce přijede navštívit, pokud se zdržuje v okolí Kameronu.
„Co dělá Gret?“ zajímal se Reon.
„Ten už se na rozdíl od tebe dávno oženil,“ odpověděla mu Tereta. „Čekají spolu první dítě.“
„Opravdu? Nikdy bych to do něho neřekl.“
„Je pravda, že předtím byl tak trochu sukničkář, ale se svou ženou je šťastný.“
„Trochu sukničkář není dost výstižný výraz.“
„Reone!“
„Dobrá, dobrá. Když myslíš. A co Venon?“
„Ten…“ Oběma manželům se náhle zachmuřila tvář.
„Venon odešel před pár týdny do Rukanu,“ promluvil Saul.
Město, o kterém hovořil, leželo dál na severu. Je známé především tím, že v něm žijí lovci monster. Právě Rukan je cílem obchodní stezky, na které stojí i Kameron.
„Před nějakým časem tam přišla skupinka vyvrhelů, která začala dělat problémy. Chtěl pomáhat zraněným, ale…“ pokrčil rameny a zakroutil hlavou. „Od té doby jsme o něm neslyšeli. Nemáme ponětí, co se s ním stalo.“
„Ach tak.“
Zpráva o Venonovi jej znepokojila. Ať už to byl kdokoli, musel to být někdo z jeho blízkých.
„Budete mít volný pokoj?“ zeptal se Reon.
„Pro vás vždycky,“ usmála se Tereta.

Hostinec měl pět pokojů pro hosty a v přízemí malý byteček pro jeho stálé obyvatelé. Když je Reon navštěvoval, spával na zemi v jejich ložnici, ale teď když nebyl sám, přišel vhod prostornější a hlavně útulnější pokoj pro hosty, kde měl každý svou vlastní postel.
„Udělejte si pohodlí! Ještě vám přinesu nějaké deky. V téhle době je tady chladno.“ S tím Tereta odběhla pryč.
Reon se podíval z okna na ulici, která vedla kolem hostince. Jeho ustaraná tvář jasně naznačovala, o čem přemýšlí.
„Ten Venon, kdo je to?“ vyzvídala Mei.
„Místní lékař a můj starý přítel.“
„Chtěl bys jít za ním?“
„To nejde. V Rukanu je to teď nebezpečné. Nemohl bych tě vzít s sebou.“
„Vždyť můžu zůstat tady.“
Reon se na ni nesouhlasně zamračil. „Nenechám tě tady samotnou.“
„Ale Reone. Těch pár dní to přece vydržím a ani tady nebudu sama. Nemusíš se na mě ohlížet.“
Reon se opřel o zeď a s vážností o tom uvažoval.
Vzápětí se vrátila Tereta s malou hromádkou teplých přikrývek. Položila ji na postel, když se její pohled zastavil na chundelaté kočce, která seděla vedle Mei. „Není to náhodou Neit?“ Určitě si kočky všimla už předtím, ale patrně ji poznala až teď, když si ji prohlédla zblízka.
„Ano.“ Odkud ji může znát? Mluví, jako by ji už předtím viděla, ale to by přece nebylo možné.
„Ahoj, Neit. Ty jsi ale vyrostla.“ Tereta ji chtěla na uvítanou pohladit, ale Neit na ni výhružně zasyčela.
„Buď hodná, Neit!“ plácla ji Mei přes zadek. „Vždyť tě chtěla jen pohladit.“
Neit se na ni nasupeně podívala a sedla si za její záda, jako by se urazila, když ji ovšem podrbala pod bradou poddajně si lehla a nechala se od Mei hladit.
„Takže vy znáte Neit?“ Na okamžik ji ta skutečnost překvapila. Vždyť dokud se Mei neobjevila v jejím životě, Neit neopustila zdi paláce. Kdyby si ji lord odnesl právě odtud, muselo by jí být víc jak šedesát let. Ale nakonec, tohle je jiný svět, možná se i kočky dožívají jiného věku.
„No. Ano. Tak nějak,“ brebentila Tereta. „Zdá se, že je pořád stejná, ale vypadá to, že si s tebou rozumí. Myslela jsem si, že už se od Iirena nehne.“
Iiren. Co já vím, dosud ho tak oslovoval jenom Reon, ale je pochopitelné, že všechny tituly musely jít stranou, když se skrývaly. Lord skutečně nemohl být tak špatný, když svému bratrovi našel tak úžasné rodiče, domov, kde mohl beze strachu vyrůstat.
„Paní Tereto, mohla bych vám pomáhat s prací?“ obrátila se na ni Mei.
„Reon je tady jako doma. Pokud jde o peníze, není třeba si s tím dělat těžkou hlavu.“
„Nemůžu zneužívat vaši laskavost. Nevadí mi, když se trochu nadřu. Budu ráda, když budu něco dělat. Vždyť bych se stejně jenom nudila.“
„No tak dobře, ale dneska ne. Můžeš začít zítra. Dneska si odpočiň!“ rozhodla Tereta.
„Jestli chceš, můžeme se porozhlédnout po městě,“ nabídl jí Reon.
„To by bylo fajn,“ usmála se Mei.

Kameron bylo malé město, přesto patřilo mezi nejvyhledávanější cíle všech cestovatelů. Jeho poloha mu zajišťovala určitou prestiž, ačkoli kdysi navštěvovalo město mnohem více obchodníků a poutníků, než tomu bylo v současnosti. Ulice byly i přesto čisté, všechny domy dobře udržované. Většina démonů, které na ulicích zahlédla, se usmívala a pilně se věnovala své práci. Hlavní ulici lemovaly obchůdky a stánky s nejrůznějším zbožím.
Právě u jednoho takového stánku se Mei zastavila.
„Přejete si, paní? Chtěla byste náhrdelník, čelenku, náušnici nebo snad jiný šperk?“ předvedla jí prodavačka své zboží.
„Možná něco na krk.“
Všechno, co žena prodávala, byla ruční práce vyrobená z naprosto běžných materiálů, ale i ten nejobyčejnější šperk v sobě uchovával svůj půvab a kouzlo.
„Chceš si něco koupit?“ ptal se jí Reon.
„Hm.“
Na výběru si chtěla dát záležet a tak trvalo několik minut, než zvolila ten pravý. „Tenhle,“ vybrala přívěšek z rudožlutého kovu, jež vyznačoval tvora, který jí zejména svou plamennou barvou připomínal bájného fénixe.
„Takový se ti líbí?“
„Ten je pro tebe.“
„Pro mě? Neměla bys utrácet peníze za zbytečnosti.“
„Je to dárek, Reone. Vím, že je to jen levná cetka, ale byla bych ráda, kdybys ji občas nosil nebo ji měl aspoň u sebe. Chtěla bych, abys měl ode mě taky něco pěkného,“ řekla mu s vážností Mei.
Reon usměvavě zavrtěl hlavou. „Samozřejmě. Děkuju.“ Prohlédl si přívěšek a nasadil si ho na krk. „Nevypadá to tak špatně.“
„V to jsem taky doufala.“

Při průchodu městem se Reon zdravil takřka s každým, koho potkali. S některými dokonce prohodil pár slov, přesto se nejvíce věnoval Mei, které ukázal nejvýznamnější místa ve městě. Kovárnu, ze které se ozývaly údery kladivem, krásnou vilu, ve které sídlil správce města, i malou svatyni na okraji Kameronu.
Nízká kamenná budova, v jejíž čele stály dva sloupy, měla stěny bohatě zdobené malbami, které vyobrazovaly neznámé postavy a zvířata. Uvnitř stály místo oltáře další dva sloupy, mezi nimiž čněla deska s náboženskými texty. Největší pozornost si získávala kamenná podlaha, do které byla vyryta dávná historie města, ta už ovšem byla po mnoha staletích z velké části nečitelná.
Při zpáteční cestě ji Reon zavedl na náměstí, na němž právě vystupovaly dvě tanečnice v doprovodu píšťaly.
„Divím se, že jim v těch šatech není zima,“ povídala Mei, když pozorovala dívky, jejichž lehoučké šaty vlály ve větru.
„Je ti chladno?“ zeptal se jí Reon.
„Trochu.“
Reon si sundal plášť a přehodil jí ho přes ramena tak, aby nezakryl Neit, která jí ležela v kápi.
„Ale co ty?“
„Já ho nepotřebuji. Démoni trpí zimou jen málokdy. Tohle ještě nic není.“

Večer strávili u baru, kde si s hospodáři povídali dlouho do noci.

Když se pak druhý den probudila, Reonova postel byla prázdná, záhy se však otevřely dveře. Do místnosti vstoupil Reon s vážným výrazem ve tváři. Krátce se s ní pozdravil a posadil se vedle ní na postel.
„Jdeš do Rukanu?“ zeptala se ho Mei.
„Ano. Právě jsem mluvil se Saulem a Teretou. Kdykoli budeš něco potřebovat, jdi za nimi! Pomůžou ti. Bude lepší, když zůstaneš v hostinci. Tady tě můžou chránit,“ poučoval ji přísně Reon. „Za týden nebo dva bych se měl vrátit.“
Z jeho očí poznala, že si o ni dělá starosti. Svůj odchod si stále vyčítal. Vždycky je přehnaně ochranitelský. „Nejsem ten, kdo jde do boje, Reone. Budu v pořádku. Hlavně tam na sebe dávej pozor!“
Reon se na ni usmál. „Ne, že se zase poženeš do nějakého maléru!“
„Mluvíš, jako by to u mě bylo nějakým pravidlem,“ ohradila se Mei.
„Pravidlem možná ne, ale jsou chvíle, kdy se ochotně vrháš do nebezpečí. Zbytečně se snažíš řešit problémy druhých a přitom nikdy nemyslíš na následky. Přitahuješ problémy jako magnet. O to je to horší, když tě zrovna nikdo nestřeží jako oko v hlavě.“
„Vždycky jsem to myslela dobře.“ Provinile sklopila zrak. „U nás je to jiné.“
„To já vím,“ pohladil ji po tváři. „Buď opatrná, Mei!“
„Ty taky.“ Přátelsky se s ním objala. „Doufám, že se ve zdraví vrátíš i se svým přítelem.“

Když se spolu rozloučili, Reon vyšel před budovu, kde už na něho čekal jeho kůň. Vyskočil do sedla a vydal se na cestu do Rukanu.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 18.02.2015, 11:10:13 Odpovědět 
   Sleduju stale, neboj! Občas mi přijde text takový natahovaný, ale je to spíš můj pocit - sotva mě to napadne, hned to zas šikovně popostrčíš někam dál. Ale můj pocit říká, že už je načase na pořádný zvrat!
 ze dne 21.02.2015, 11:52:47  
   Garathea: Můžu tě ujistit, že zvrat přichází jako na zavolanou:-). Snad bude mít ty správná měřítka:-)
 čuk 14.02.2015, 9:36:52 Odpovědět 
   Cestovatelský příběh se mírně posunul, více prostoru bylo dáno rekapitulaci předešlých osob. Pořád se čte dobře a bez připomínek.Háčky pro zájem o další pokračování jsou nastraženy.Dobrou notu udržuje laskavost jednotlivých postav a hezky vylíčené jejich vzájemné vztahy. Příjemné čtení s vůní jiného světa.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Alex Stark- Kap...
Feelus
Sharome 21.
Amemmaita
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr